Číslo 85.

V Praze, dne 28. března 1900.

Ročník IV.

Redakce, auministrace expedice Praha, Pštrossova ulíce. číslo 200—m. Nefrankované dopisy se nepřijímají, rukopisy se nevracejí Hezapečetěné reklamace jsou porta prosty. Inserty účtujeme levně a při častější insercí po- skytujeme výhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní.

KAl V pondělí a po svátku vždy po dvanácté ho dině polední. Jednotlivé číslo za 8 Telefon redakce č. 1126. Slunce vychází v 5 hodin 48 minut ráno. Slunce zapadá v 6 hodin 24 minuty večer.

UILKt LlS

Středa: Sv. Guntram, král. — Sv. Sixt III. Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně u sv. Jindřicha na Nov. městě od 27.—31. t. m. Předplatné pro Prahu s donáškou do domu: měsíčně . . . . . 2.80 čtvrtletně . .. K 8.40 celoročně . . .. K 33.60 Pro tuzemsko poštou: měsíčně . . . .. čtvrtletně . . . K 9.— celoročně. . . . K 36.— Předplatné do cizozem- ska: Německa a Srbska: čtvrtletně . . . K 12.— celoročně.. . . K 48.— Do Ameriky, Francie, Švýcarska, Italie, Bel- gie, Anglie a Ruska: čtvrtletně ... K 13.20 celoročně . K 52.80 Telefon redakce č. 1126.

Proč a kterak oslavíme konec 19. století? (Řeč, kterou proslovil Ph. Dr. Eugen Kadeřáv ek, Ord. Praem., na XX. valné schůzi Bratrstva sv. Michala na Žofíně dne 26. března 1900.) Křesťan katolický je tak šťasten, že má tři milé a drahé matky: matku, která jej porodila pro život časný, matku, církev sv., která jej porodila pro život věčný, a matku, Pannu Marii, která jest prostřednicí mezi ním a Synem Božím. Ale to není ještě všecko. Křesťan katolický se těší ze trojí péče otcovské, je- likož jej stvořil, zachovává a řídí Bůh Otec, jelikož o jeho potřeby tělesné a duševní se stará otec po- zemský, který ho splodil, a jelikož jeho spasení svěřil Ježíš Kristus sv. Otci, papeži, viditelné hlavě církve svaté. A že katolíci biskupa římského jako otcesi váží, sám jsem se přesvědčil, když jsem byl připuštěn r. 1883 ke společné audienci, od sv. Otce, Lva XIII., poutníkům jerusalemským povolené a když jsem obco- val mši sv, kterou sv. Otec v kapli sloužil. »Santo Padre, sv. Otče,« tak volali radostně a upřímně ka- tolíci všeho stavu, mezi nimiž s láskou meškal Lev XIII. A věru Lev XIII. prokazuje se skutečně otcem křesťanů katolických, an otcovsky se stará o jejich nesmrtelné duše, aby spásy věčné dosáhly, což dokázal také letos, když ohlásil milostivé léto a kato- líky do Říma pozval, kde by se účastnými stali hoj- ných milostí, od Ježíše Krista nám zasloužených. A proč právě letos máme slaviti milostivé léto?

Konec 19. století pohnul sv. Otce, aby nás povzbudil děkovati Pánu Bohu za všecka dobrodiní, jež udělil po celé 19. století církvi katolické. Kterážto dobro- diní abychom řádně ocenili, uvažme, v jakém stavu byla církev katolická na počátku 19. století, kdy revoluce francouzská povalila oltáře a Napoleon I. véznil sv. Otce Pia VII., a v jakém jest nyní, kdy stojí na Mont-Martre velkolepý chrám, Božskému Srdci Páně zasvěcený, kdy v Lourdech zázraky činí Bůh na přímluvu Rodičky Boží, kdy sv. Otec slaví de- vadesátou památku svého narození. Tehdy na počátku 19. století zvolal Herder: »Církev římská již se po- dobá starým troskám, do kterých nový život více nemůže vejíti.« A tato církev, které umíráčkem od- zváněl také Nicolai a Göthe, nyní na konci 19. sto- letí řízena jest mocně a moudře papežem, jenž veliké vážnosti požívá také u nekatolíků a odpůrců církve katolické.

Která říše, která společnost vykázati se může takovými vladaři a představenými, jakými jsou pape- žové 19. století: Pius VII., Lev XII., Pius VIII, Řehoř XVI., Pius IX., Lev XIII., kteří vzdělanost světskou spojují s učeností theologickou, jejichžto život, slávě Boží a spáse bližního věnovaný, ctnostmi všelikými jest ozdoben, jejichžto činnost státnická ne- byla nikterak ani ošemetná ani ctižádostivá ani so- becká, ale šetřila zákona Božího jak přirozeného, tak nadpřirozeného. A uvážímeli rozsah činnosti, nevy- rovná se jim žádný mocnář; neboť pečovati jest jim o církev po celém světě mezi rozmanitými národy rozšířenou, o zájmy přímo a nepřímo spásy duševní se týkající, takže za svou povinnost pokládají bájiti nejen víru Kristovu a mravnost víře odpovídající, ale také posvátné svazky manželské a rodinné, vyučovánía vychovávání dítek, autoritu státní, svobodu občanskou, právo přirozené, jež vládnouti má zákonodárstvím lid- ským, poměry sociální a blahobyt pozemský. Anoi vědu a umění berou pod svou ochranu, aby obojí se ubírale pravou cestou a zdárně prospívalo. A co nepřátel dotíralo a dotírá na papeže 19. století! Nekatolíci, falešní katolíci, nevěrci, nezna- bohové, liberálové, ošemetní státníci usilujíce o to, aby zvrátili stolici apoštolskou, jako zbraní užívají nepravdy, lsti a násilí. Véru není důstojnosti, která by tolik od- půrců měla, co papežství, od Boha nadpřirozeně zalo- žené a k nejšlechetnějším cílům se beroucí.

Snahy papežů 19. století, kteří od Ježíše Krista svůj úřad majíce v téhož Ježíše Krista důvěřovali a od svých bratří, nejdůst. pánů biskupů horlivě pod- porováni byli, setkaly se s požehnáním Božím. Nebot lid katolický ve víře jest zachován a utvrzen a z lásky zasvětil se Božskému srdci Ježíšovu, jemuž plně ná- ležeti považuje za největší dokonalost a blaženost; úcta k Rodičce Boží utěšeně vzkvétá, a Rodička Boží v Lurdech ctitele své odměňuje zázračným uzdravo- váním. V 19. století prohlášeno bylo 310 blahosla- vených, mezi nimiž 264 mučeníci, a 78 svatých, mezi nimiž 47 mučeníků; též našim krajanům: Janu Sar- kandrovi, Klementu Holbauerovi, Anežce Přemyslovně, Hroznatovi Teplskému dostalo se cti oltáře. Hierarchie byla zřízena v Anglii, kde ještě v předešlém století nepožíval katolík svobody, dále v Holandsku, Bosně a Hercegovině; rozšířena byla v severních státech amerických; mnohé církve rozkolnické připojeny ku církvi katolické. Mnohé kláštery mužské a ženské dílem byly obnoveny, dílem založeny, dílem obrozeny, aby sloužily ke cti a chvále Boží, jakož i ku pro- spěchu bližního věčnému a časnému; četné spolky náboženské, politické, vzdělavací a charitativně, na kterých hojné účastenství mají laikové, duchem církve katolické jseu provanuty. Mnozí vzdělaní židé a pro- testanté — za příklad uvádím oba bratry Ratisbonny israelity a protestanta hraběte Bedř. Leop. Stolberga — dosáhli poklidu duševního, když se obrátili k církvi katolické. Missionáři ač zápasí s nedostatkem pro- středků hmotných, zdárně hlásají víru katolickou po- hanům. Mnozí národové, také český, obdrželi v Římě filosofická a theologická účiliště, kolejemi zvaná; kolej česká Lva XIII. má štědrým dobrodincem svým.

Dále podotýkám, nejen že vědy theolegické bylya jsou od mnohých horlivě a zdárně pěstovány v duchu církve katolické, ale že také mnozí katolíci, kněžía nekněží harmonicky s vírou spojovali a spojují vědo- mosti přírodozpytné, historické a filosofické přejíce ve všech oborech pokroku rozumnému a prospěšnému, o čemž svědectví dávají mnohé ústavy a spisy. Také umění krásná těšila so thooreticky prakticky přízní mnohých katolíků, kněží a nekněží, kteří o ně podle pravdy od církve katolické hlásané pečovali a je po- vznesli. Posléze křesťanské názory o společnosti lidské, o její vzdělanosti světské a jejím blahobytu pozem- ském, jež hlásá viditelná hlava církve katolické s nd. pány biskupy, nabývají co den více půdy a jsou prav- divými a dobrými uznávány taka od nepřátel. A že u nás v Čechách duch církve katol. se hýbe a šíří, dokazují četné spolky, zvláště bratrstvo sv. Michaela. Za tato a mnohá jiná dobrodiní, jež církvi své, katolické v 19. století udělil Syn Boží skrze papeže spojené s nejdůst. pány biskupy, jsme povinni Synu Božímu na konci stoleti vroucně poděkovati. Spolu však ač jsme přesvědčeni, že Ježíš Kristus nikdy ne- opustí církev katolickou, kterou založil, aby mu byla nevěstou, přece jsme povinni Jej prositi, aby mocně stál při ní a její hlavě viditelné, papeži a nikdy ne- přestal ji zahrnovati ve století 20. Svými dary a mi- lostmi.

Než působnost papežů spojených s biskupy, kteří opět se opírají o své věrné kněžstvo, provázena jest protivenstvími, jež církev katolickou stihají. Také za protivenství, jakých zakusila církev katolická v 19. století v hojné míře, děkujme Pánu Ježíši, poněvadž mají čtverý význam potěšitelný. Jsou zajisté nejprve trestem, kterého katolíci zasluhují, aby za své hříchy pokání činili; podruhé pobádají k činnosti podobajíce větrům, jež nenechají vodu státi a hníti; potřetí do- kazují, že církev katolická jest pravá církev od Krista Pána založená, Jenž církvi Své protivenství ustavičná předpověděl; po čtvrté podobá se církev katolická trpící Ježíši Kristu trpícímu. Proto ani ve 20. století nebude církev katolická a její hlava viditelná, papež, bez protivenství. Jeme tedy povinni děkujíce Pánu Bohu za minulá a pří- tomná protivenství prositi, aby také ve 20. století ne- ustálý boj církve katolické a její hlavy provázen byl neustálým vítězstvím. Spolu však se sluší, abychom Pána Boha usmiřovali; neboť Jej urážejí velice ti, kteří církvi katolické a papeži protivenství činí. Kéž by tito nepřátelé poznali, že usilují podvrátiti dílo Boží, jež lidem slouží k prospěchu mnohonásobnému, že sobě a jiným velice škodí a tresty Boží na sebe uvalují a že svým nepřátelstvím církev Kristovu ne- zničí. Zaslepenost jejich nelze pochopiti. Ač vidí, že církev katolická přese všecka protivenství trvá již 18 set let, přece se domnívají, že ji zničí. Kéž by uvá- žili, co pravil filosof Leibnitz: Řím hájí práva rozumu lidského, a co filosof Hartmann: Buď katolíkem anebo nihilistou.

Avšak bez nás, bez našeho spolupůsobení nepři- spívá Ježíš Kristus církvi Své a její hlavě viditelné. Je tedy záhodno, aby katolíci na sklonku 18. století své svědomí zpytovali, zdali v tomto století svou po- vinuost katolickou plnili. Zdaž nestáli v řadách, jež odporovaly církvi a papeži? Zdaž se nedívali lho- stejně na protivenství, jež stíhala církev a její hlavu viditelnou? Zdaž opovážlivě nedoufali v pomoc Boží? Zdaž prospívali známostí učení Kristova, od církve katolické hlásaného, jak i vzdělaností světskou, duchem katolickým provanutou? Zdaž se cítili nej- prvé jako katolíci a pak teprv jako Češi anebo Němci? Zdaž jsouce Čechy milovali Němce anebo jsouce Němci milovali Čechy, jak přikazuje církev ka- tolická? Zdaž milujíce vlasť užší šetřili povinností ku vlasti širší a jejímu panovníku, jež od Krista Pána předepsány jsou? Zdaž životem víře a lásce kře- sťanské odporným nesloužili církvi a její hlavě vidi- telné k zármutku a škodě? Zdaž podle množnosti sil svých duševních a prostředků hmotných vynakládali, aby církev katolická prospívala k radosti sv. Otce?

Zdaž podporovali katolický tisk a se účastnili dle možnosti katolických spolků náboženských, politi- ckých, vzdělávacích a charitativních varujíce se spolků protikatolických? Zdaž ve spolcích katolických byli podle Ježíše Krista svorni? Zdaž je ve spolcích ne- ctižádost anebo zištnost? Zdaž pracovali s Pánem Bo- hem a ke cti a chvále Pána Boha? Zda vždycky byly pravda a láska jejich zbraněmi? Zda se za církev katolickou a její hlavu viditelnou nestyděli, v boji bázlivě neustupovali? Mohou-li katolíci dksi na týto otazky oapoveď uspokojivou, ať děkují P'ánu Bohu a prosí Jej, aby i ve 20. století svou povin- nost katolickou plnili; pakli nemohou dáti, ať litují toho a nemíní si, že ve 20. století s pomocí Boží se projeví pravými syny církve katolické a sv. Otce, že pilně podporovati budou snahy náměstka Kristova a ndpp. biskupů.

Víme tedy, proč na konci 19. století budeme Pánu Bohu děkovati, prosby přednášeti, úmysly pro- jevovati. Trojí oslava tato díti se může rozmanitými způsoby Pánu Bohu milými, jaké jsou také v naší vlasti stanoveny; než známe než jeden způsob, který se obzvlášť Pánu Bohu líbí, poněvadž nám jej odpo- roučí sv. Otec, náměstek Syna Božího. Je to ná- vštěva Říma za účelem dosáhnutí jubilejních od- pustků. Sv. Otec má ve své moci, kterou obdržel od Krista Pána, klíče, jimiž otvírá nevyčerpatelný po- klad zásluh Spasitelových; této své moci užívá na sklonku 19. století podle zvyku, který od roku 1300 panuje, a uděluje plnomocné odpustky od časných trestů za hříchy spáchané těm, kteří se v Římě vy- zpovídají, tělo Páně přijmou, pokání uložené vyko- nají a 4 chrámy římské nábožně navštíví a sice chrám sv. Petra, Panny Marie Sněžné, sv. Jana Křtitele v Lateráně a sv. Pavla. 6 jak jest při ná- vštěvě těchto chrámů velebených a vznešených po- hnuta a povznesena duše poutníka římského, jenž přítomnost a velebnost Pána Boha mnohem živěji cítí, vroucnější modlitby k nebesům vysílá a z pev- nější naděje v milosrdenství Boží se těší než kdekoli jinde !

Jak velice prospěti může poutník římský, jenž v těchto chrámech se modlí za sebe, příbuzné a přá- tely, za vlast svou a říši celou, jakož i za celou cír- kev a její nepřátely! Kromě hlavního cíle, pouti římské vytknutého, dosažení jubilejních odpustků, jest osobnost sv. Otce, Lva XIII,, mocným magnetem, který katolíka a ne- katolíka do Říma táhne. Co živ budu, nezapomenu těch dojmů, jimiž srdce mé oplývalo, když sv. Otec, náměstek Syna B., se mnou mluvil a po mém přání mým snahám vědeckým požehnání udělil. S jakou radostí jsem se poklonil před vzešeným starcem, který ač jest náměstkem Syna Božího a viditelnou hlavou celé církve katolické, přece se zove služeb- níkem služebníků Božích, před vznešeným starcem, který ač slyne učeností, moudrostía svatostí, přece neváhá kleče knězi se zpovídati a při mši svaté volati: »Má vina, má vina, má největší vina«, před vznešeným starcem, který ač přísně šetří učení Kristova, přece láskou dobrotivou,