ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 a04c2f80-71e1-11dc-b7a8-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 28 celkem · entity: person 56, place 7
1 masthead
4 září 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha
3 masthead
„Národních Listů
4 masthead
k čislu 244.
5 masthead
Strana9.
6 article Čestný dar.
Čestný dar. Všechen ten před radnicí shromážděnýa na povel k pochodu čekající výkvět občanstva makovického chvěl se nedočkavostí, jako se chvěje mladá, odpočalá a dobře vyspalá armáda před bitvou. Všem trhalo to nohami, a čas tak zdlouhavě míjel. Bylo teprv osm hodin. Někteř hodnostové přes tu chvíli zaměřovali k purk- mistrovi a doporučovali, aby se již vyrazilo, na- proti čemuž obecní tajemník velmi naléhal, ab se vyčkalo, až do hodiny deváté „Pánové,“ mluvil ke všem netrpělivým, „přece nevlezeme k jenerálovi do postele, abych lak řekl. Neví o ničem, nechystá se na nás. Taky ho nemůžeme vyrušiti při snídani. V devět hodin, pánové, ano, to bude slušné. To je hodina návštěv. Jak vidět, hodina visit v Makovicích byla zeela jiná než v Praze. Což vyplývá z toho, že Makovice pravidlem se probouzely v létě již o páté, nanejdýl o šesté hodině. V Praze by de- putace našla mnohého oslavence v posteli ještě o desáté. Ale konečně taky poslední dlouhá hodina se schylovala. Zraky všech upíraly se na věž, na ciferník hodin, jejichž delší rafie překročila již jedenáctku a velebně postupovala ke dva- náctce. A teď — leď dopadalo kladivo na nej- větší zvon ve věži, zasvěcený svatému Sylvestru. „Bim — bím — bim —“ hučel „Syl- vestr“ nad městem i krajinou.
Sylvestr Praha
7 article
Purkmistr řekl několik slov obecnímu ta- jemníku Varhulovi, a tajemník rozběhl se, aby upozornil, že v nejbližších vteřinách zazní po- vel. Mávaje vysoko nad hlavou bělorudým pra- porečkem, poskakoval poděl řad jako by seděl na koni, a hlasem, jejž zvláštním stažením krčních svalů smáčkl a stlumil jak sordinou, provolával do zástupů: „Pozor, pánové! Už vyrazíme! — Vy- kročit levou nohou, pánové, levou nohou!“ Krky všech zlopořily se, hlavy seděly jak na stopkách, zraky upíraly se na purkmistra, který sebou hnul, aby se postavil v čelo prů- vodu civilního, neboť prvním článkem byla viastně ozbrojená moc makovická. Pan hejtman Kačírek vykřikl tenkým, pro- nikavým hláskem svůj povel, střelci vykročili pan kapelník Studený zatleskal do rukou, tváře hudebníků se nadmuly; „plukovní tambor“ Slonbidlo vztyčil svoji kovanou hůl s postříbře- nou makovicí jak malá kostelní báň, kapela spustila. Tu se rozkročil taky pan purkmistr, již duněla tvrdá i měkká dlažba makovická pod sterými, pádnými kročeji nadšených občanův, kteří vyšli, aby vzdali hold slavnému rodáku. Byli málem u brány, ba, šik ozbrojenců ztrácel se již v její klenbě, když tu náhle purk- mistr trhl tajemníkem, který vedle něho kráčel jak pobočník, a zvolal: „Ježíš Marjá, vedeme ho?“ Tajemník vytřeštil oči, otevřel ústa. Ne, na to zapomněli. A již vykřikl pan purkmistr: „Stát! Stát lidičky — počkat, Ježí Marjá! Zapomněli na čestný dar. Již se prášilo za tajemníkem, který utíkal k obecnímu dvoru.
Krek Kačírek kapelník Studená Marjá
8 article
Budíž řečeno na omluvu makovických, že nebyli prvními, jimž chyběla hlavní věc. Stalo se nejednou, že byl pořádán banket na oslavu zasloužilého občana. Dostavili se všichni po- zvaní, jen oslavenec nepřišel. Byly svatby, na něž přišel kde kdo, zvědavců byl plný kostel, z hostí nechyběl jediný, jenom ženich nepřišel. Bylo tedy i nedopatření makovických. pro- minutelné, tím spíše, ježto bylo lze napraviti je v čas, dík nápadu páně purkmistrovu. Tajemník již byl zmizel ve vratech obee- ního dvora, prach jím zvířený pomalu se roz- ptyloval a padal již k zemi. Netrvalo dlouho, tajemník zas vyrazil, zvířil nový mrak prachu, a hned potom ozýval se od obecního dvora dusot. Klusem blížil se čestný dar, vedený s obou stran dvěma obecními zřízenci, zvlášt oděnými pro tuto slavnost. A poněvadž měl čestný dar čtyři nohy, netrvalo dlouho a doběhl průvodu, v němž hned za purkmistrem a měst skou radou zaujal příslušné vynikající místo. Čtvernohý čestný dar — to byla věru my šlenka, na niž Makovice mohly býti hrdy. By to oř, bělouš, s ohonem, jenž skoro se dotýkal země. To byla myšlenka obecního tajemníka, kle- rou však obratně podvrhl purkmistrovi, ná- sledkem čehož byla přijata, jednohlasně schvá- lena a uskutečněna. Když se vynořil návrh, aby jenerálu Se- kavci byl podán čestný dar, bylo dalším po- myšlením nejbližším: jaký? Toť pochopitelno.
purkmistrův Klus
9 article
Ledaco již bylo podáno jubilantům a oslaven- cům. Ale co jenerálu Sekavci, jehož vkus byl zcela neznám? Řídící učitel obecné školy na- vrhoval zlaté péro, ale ještě v čas poukázal kdosi k tomu, že vlastně péro nebylo nástrojem, kterým jenerál životní svůj úkol plnil, a řídie učítel návrh odvolal. Bylo navrženo dále, aby jenerálu podali čestnou šavli. Byl to dar dosti případný, ale návrhu tomu opřel se vší silou jediný puškař a zbrojíř makovický Pistola, který neměl na skladě žádných čestných šavlí. Na- vrhováno sem tam, nic však nelíbilo se. Kdosi zvolal: Album! — Nešťastného muže toho vy- hodili ze schůze a zbavili nejen všech občan- ských práv a hodností, ale i všech občanských ctnosll. A tu tedy vzchopil se purkmistr, jemuž obeení tajemník již chvíli byl něco našeptával, řekl vážně, slavnostně, ač poněkud nesouvisle „Pánové! Navrhuji dar, který nejenom v dějinách naší obce, ale taky panu jenerálovi, jakožto vojínu, který se proslavil, a jehož hod- nost přináší podobné vlastnosti, následkem čehož kůň jeho významu je důstojný! Pánové, je to jenerál jizdy, a víme, že kůň pod ním je vlastně jeho druhou přirozeností, a ačkoliv jenerálové dávají se do pense, koně ne. Pročež myslím, pá- ntvé, že přes pokročilý věk třeba si ještě rád vyjede na procházku a bude sloužiti zdob města a povznesení návštěvy cizinců, když z nás někdo bude jezdít na koni. Jemu to přísluší, pánově, podejme mu darem koně!“ „Výborně!“ vykřikl nejmladší učitel, který měl k obci zadáno o drahotní příspěvek, a strhl svým adením všechny ostatní. Jako jeden muž
Sekavec
10 article
odhlasoval slavnostní výbor jenerálu Sekavei ze Sekanic čestným darem koně. — — — Teď tedy vedli jej, čestný ten dar, který byl strávil minulé tři dny v těžkých dumách ve zvláštním oddělení obecní stáje, nevěda, proč byl zaveden v neznámá tato místa, a netuše nic dobrého. Jaká mu kyne budoucnost po slavné minulosti? A skoro se v něm zachvěla každá žilka děsem, když pomyslil, že by v Makovicích byl koňský řezník. Ale když mu dnes ráno propletli hřívu stužkami bílými, červenými a modrými, když mu taky kořen ohonu ovázali širokou mašlí. když mu vycídili kopyta Biningrovým leštidlem. tu se koňská jeho duše rozveselila. A když jej pak na povel obecního tajemníka vyvedli ze stáje, když se otěží jeho chopili dva zřízenci, převlečení za štolby, ověšení samými fábory, tu milý valach radostí zařehtal a kráčel jako do tance. Mnozí obávali se, že se poplaší a něco vy- vede, až zazní hudba, ale to ho neznali. Když zahřměl buben a zařinčely talíře, když spustil bombardón a zaječel klarinet, hodil bělouš jen hlavou, střihl ušima, zajiskřil očima — a nohy mu hrály jak strunky. Bylo zjevno, že hudbu miluje. A tak beze vší nehody došel průvod až k zámečku, posledních tři sta kroků taky již bez hudby, aby se předčasně neprozradil. Zde společným úsilím hejtmana Kačírka a obec- ního tajemníka zřízen kordon, pod okny pak bytu jenerálova postavil se purkmistr, po jeho pravici kůň, po levici obecní tajemník. A na dané znamení spustila teď kapela nejkrásnější vojenský pochod, jaký jen v archivu měla.
Biningrův Kačírek
11 article
„Tisíc láter!“ ozvalo se z nitra zámečku, ze světnice, pod jejímiž okny stál právě purk- mistr. „Kam až sem to ke všem čertům — —!' Ozvalo se dusání a brzy potom objevila se v okně hlava jenerálova. Panečku, bylo zřejmo, jak jest překvapen. Zíral na zástupy spolků, na četu střelců, na ka- pelu, na purkmistra, na koně. Větší a větší udi- vení zračilo se v jeho tváři, snad i rozpaky. nebo teď vznesla se jeho levice a kroutila mo- hutný levý knír, načež ji vystřídala pravice a kroutila pravý knír. Došel pochod, nastalo hrobové ticho. Obecní tajemník ťukl do purkmistra, purk- mistr odkašlal, popotáhl si vestu, sklonil hlavu, odkašlal opětně, povznesl hlavu k nevysokému oknu, a z jeho stísněného hrdla drala se slav- nostní řeč, jak obecní tajemník napovídal: „Excellencí! Vaše Blahorodí! Vítáme ra- dostně onen den, kdy jste se rozhodl, že cheete umřiti mezi svými rodáky. Toto vaše rozhodnuti naplnilo nás vznešenými pocity. Sledovali jsme po všechna léta život váš, činy vaše, které byly podestlány vavřínem. Válečná vřava vyzněla. duše vaše, odkládajíc vítězný a zkrvácený meč vojvůdcovský, zatoužila po odpočinku. A kam zatoužila? V onen kraj, v němž jste poprvé ote- vřel oči k životu, který věstil slávu a nesmrtel- nost. Z našeho lůna jste vyšel jako mládenec nevinný, a zas vracíte se do něho pokryt jizvami Krvácel jste za zeměpána, za vlast, za nás. Bu- diž vám ochynoucí slával“ Tajemník pohnul za zády praporečkema kordon za ním hřměl jako bouře: „Sláva! Sláva! Sláva!“ Purkmistr, povzbuzen tímto úspěchem řeč své, pokračoval již směleji, opakuje po tajem- níku:
12 article
„Válčil jste a činy vaše rozsévaly slávu otčiny. Jste slavným synem národa svého, při- cházíme a snažně vás žádáme: buďte nám bratrem, neboť jsme jedné krve. Zásluhy vaše byly odměněny způsobem, který není v naší moci. Ale taky my jsme vám něco dlužni a při- cházíme, abychom vám dluh svůj splatili čestným darem, kterýž je vás hoden. Prosíme vás, abyste jej přijal z naší ruky. (Tajemník mrkl na štolby, kteří s valachem popošli ku předu.) Čím hrdinská vaše postava vynikala ve vřavě válečné, tím nechť vyniká i na zbytek života vašeho, tráve- ného v míru mezi námi. Jako vás nosil oř v čele pluku vašeho, nechť vás hrdě nosí i mezi námi občany, kteří jsme hrdi na vás, nejslavnějšího rodáka našeho. Sláva vám, sláva, sláva!“ „Sláva, sláva, sláva!“ hřmělo množství za purkmistrem. Hejtman Kačírek velel „vzdejte čest!“ — střelci smekli ručníce s ramen a při- razili je ke hrudi, plukovní tambor Slonbidlo vztýčil hůl, kapela zahrála hymnu. Za řeči purkmistrovy zmizel s tváře jene- rálovy výraz udivení. Chápal po prvních slovech. oč běží, hlava jeho sklonila se poněkud, ruce opíraly se o zídku pod oknem. Hudba umlkla, jenerál zas povznesl hlavu promluvil: „Pánové, na zdar! Řečnit neumím, ale tohle mne těší! Předešli jste mne. Vlastně jsem chtěl přijít, abych se vám ohlásil, ale dříve jsem chtěl odpočinout. Chůze mne poněkud namáhá. Přišli jste dřív, a je vás hodně. Dobrát Doufám. že se budeme dobře snášet. Stojím o dobré ka- marádství, to je vojanský zvyk. Doufám, že máte dobré pivo ve městě. Na venkově vařívaji mnohdy břečku. — Oč vás prosím: aby mně tu zdejšt skotáci netartasili pod okny. Mám rád ticho. Máte-li tu policajta, rád mu dám na pivo, aby ty haranty přeháněl!“
Kačírek
14 article
Jenerál Sekavec zamnul mocné kníry, ra- chotivě zakašlal a pokračoval: „Tak ten valach je pro mne? Děkuju vám. Dobrácké zvíře nějaké. Hádám, že je mu na- nejvýše patnáct, šestnáct let. Ale byl dobře oše- třován, to je vidět. A je mi nějak povědom. Vídal jsem takového šimla před léty ve Vídni v Prátru, byl to polštářový kůň cirkusový. Ná ramně se mu podobá. Je taky tak pohodlný — záda jak biliár. Kdo má jen trochu rovnováhy s toho nespadne. Povídám, pánové: děkuju za dobrou vůli, ale přijmout ho nemohu — vzdal jsem se jízdy koňmo nadobro. Je mi teď milejšt pohodlný landauer.“ „Excellenci!“ zaúpěl pod okny purkmist- „To nám nedělejte! Přinášíme vám ho ze srdce.“ „Věřím vám, pánové,“ hovořil jenerál. „Ale povídám, nejezdím už. Je mi to obtížno. Snad nevite, že jsem byl raněn — — „Víme, excellencí,“ naléhavě odpovídal purkmistr, „ale uzdravíte se zas, a pak, až se vám zachce, vyšvihněte se na něj — — „Přestal jsem sebou švihat, pánové,“ po- kračoval jenerál. „Jsou rány, z kterých se člo- věk nevyléčí, a ti kujóni tam dole dali mi ta-
Jenerál Sekavec Vídeň Práter
15 article
kovou — Bohu poručeno. Vidím, pánové, že se vám musím ukázat. A taky vám ruku stisknout. Posečkejte trochu.“ Jenerál se otočil, dosti pracně, a z pokoje ozývalo se dusání. Pak bouchly nějaké dvéře pak ještě jedny. A trvalo chvíli, než ve vratech parku, jímž byl zámeček se tří stran obklopen. objevila se postava stárého vojína. Opíraje se o silnou hůl, kráčel trhavými kroky, jako automat. V purkmistrovi, v městské radě, v členech slavnostního výboru zatajil se dech, jakmile shlédli celou postavu jenerálovu. Oslavenec, spozorovav to, usmál se nakysle a podávaje purkmistrovi volnou levici řekl ra- chotivě: „No vidíte, pánové, že toho valacha nemohu potřebovat! A krmit ho zadarmo —? Jenerál Sekavec ze Sekanie měl obě nohy dřevěné. Jeho někdejší vlastní, jež mu byl. talián- ský granát urazil, odpočívaly kdesi u Solferina O tom však makovickým neřekl dříve nikd Ypsilon. ani slova.
bůh Vidím Jenerál Jenerál Sekavec Sekanie Solferina
16 article Konec a počátek. Črta N. A. Luchmanové. Z ruštiny přeložila Augusl Šlechtová.
Konec a počátek. Črta N. A. Luchmanové. Z ruštiny přeložila Augusl Šlechtová. Ložnice stařičkých Bašilových byla komnata velmi prostranná, teplá a příjemná. Nikolaj Stě- panovič v šedém plyšovém županu seděl v po- hodlné lenošce a dřímal. Hlava jeho s hustými šedivými vlasy, krátce zastříženými, byla sklo- něna na prsa. Kolem zavřených očí táhly se modré kruhy; tenký, zašpičatělý nos vyčníval z obličeje. Jeho žena, Natalie Petrovna, také tam seděla v nízké lenošce a pohlížela na krb, v němž se právě topilo. Na klíně jí ležel velký, bílý ko- cour, a jeho kulaté, zelené oči s prodlouženou čárkou v zornici dívaly se taktéž upřeně a ne- pohnutě do ohně. Zhavé uhlí leželo podivně na- hromaděno a jen chvilemi vzplanulo v malých plaméncích, mihajících se v otvorech hranice, jež dodávaly jí nových tvarů. O čem as zdálo se kočce, kterážto hleděla do ohně zrakem Isidy? Bezpochyby — o ni- čem; tato až k závidění libovala si teplo a světlo; avšak domácí paní pohlížela na těkavé plaménky zrakem, plným slz. Nikolaj Stěpanovič byl ne- mocen; a ač lékař neprojevil ničeho určitého. přece všichni domácí cítili opravdovou, nevý- slovnou tíseň, která usídlí se tam, kde vládne neviditelná smrť ... Až do nynějška, dotekl-li se rozhovor ve společnosti smrti, Natalie Petrovna odpovídal klidně obvyklým způsobem: „Což platno, zažil jsme chvála bohu dost a je na čase, abychom se odebrali na věčnost. Nikolaji Stěpanoviči do- stalo se řádů i poety, dej bože, každému tohc dosíci .. Avšak nyní, kdy peruť smrti dotkla se je- jího prahu, pojednou její názor světový jakoby se byl rozšířil a vyjasnil, tak že s hrůzou pohlí- žela do minulosti.
Luchmanová Augusl Šlechtová Nikolaj Natalia Petrovna Isis Stěpanovič
17 article
Kam se poděl život? Jakou zanechal jim památku? Zila-li kdy opravdově se svým Niko- lajem Stěpanyčem, měli-li radost někdy ze svého majetku? Bylo-li jich přáním aspoň jednou v ži- votě zastaviti ubíhající hodiny? Nikdy! Žili vždy jenom pro budoucnost — „dnešek“ byl pouze stupínkem, po němž ubírali se k „zejtřku“. Hodnosti, řády, podniky, cesto- vání za hranici, vše to mělo zajímavost potud, pokud to bylo před nimi, jakmile se toho do- sáhlo, stalo se to skutečností, rychle ustupo- valo vše do minulosti a vzbuzovalo stále nové naděje a plány do budoucnosti. Život jejich byl „čekárnou osudu“, ve které netrpělivě pře- šlapovali, čekajíce, až bude seznam úplný určených jimi potřeb pro život, aby potom již otevřeli si dvéře dokořán... ale kam? Toho sami jasně nevěděli. A hle, když dostiženo bylo všecko blaho pozemské, když došli toho, že mohli vše, čeho nabyli, zužitkovati, odhodlali se překročiti práh „čekárny“ svých tužeb a z otevřenými dveřmi našli toliko již hrob. Pou životní byla skončena. Čím na ni jen vzpome- nouti? „O, mnohým, mnohým! Takové množství událostí, jmen, tolik hodnosti!... Ale kam se podělo vlastní štěstí, kde ta tichá, klidná spoko- jenost?... Takovéhoto štěstí nebylo. Bašilovi nepozorovali vlastní život pro stálé očekávánía projekty. Byla-li láska mezi nimi? Natalie Pe- trovna byla vždy věrnou svému muži a i on, jak se zdálo, neměl ani pokdy, aby ji byl klamal Vážili si druh druha, po všechen život svůj krá- čeli přímo, avšak ctižádost, plány, užiteční lidé a nutné styky s nimi zabíraly všechen jejich čas že byli spíše společníky nežli manžely.
Natalia pe Zila
18 article
Natalie Potrovna setřela šátkem kanoucí slzy se svých očí, vzala kleště, přidržujíc levou rukou rozmazleného kocoura, pravou jala se klásti uhel na uhel a takto upravovati celou hořící hranici. „Neublížila jsem v životě nikdy nikomu. Vychovala jsem svoji dceru pomocí nejlepších učitelů a učitelek a nezkracovala jsem v ničem její svobodu,“ Natalie Petrovna zakončila v my šlenkách smutné upomínky svého života. „Nespíte-li?“ V tom ozvalo se slabé zaklepání na dvéře přicházejícího doktora Slovcova tak neočeká- vaně, že Natalie Petrovna se zachvěla, kleště vy- padly jí z ruky a nastavená hranice žhavého uhl se sřítila. „A—á! pan doktor!“ přivítal přicházejí- cího procitnuvší ze sna stařec Bašilov. „Těší mne, že jste přišel.“ Za hodinu na to, když byl Slovcov potěši jak jen mohl Natalif Potrovnu a přiměl nepoddaj ného starce, aby souhlasil svolati lékařskou po- radu, ubíral se dolů po schodech. Dole dvéře u knihovny byly otevřeny. Slov- cov, jda kolem nich, mimovolně se zastavil. U skříně s knihami, na skládacích schůdkách stála Bětuška Bašilova. Soukenný šedý oblek těsně jí přilehal. Nebylo na něm ni vázanek, n okras, ni vydutých rukávů — měla docela pro- stý, hladký živůtek a hladkou sukni, splývající dole v pěkných záhybech. Tvář dívčina byla poněkud pozvednuta, jakoby vrkoč kadeřavých. temných vlasů tížil její hlavinku. Pravou rukou přebírala knihy v hořejší přihrádce. Velká lampa, až ke stropu vytažená, osvěcovala celou štíhlou postavu dívky. Slovcov viděl její krásný profil, tomné brvy, koutek korálových rtů, něž- nou, běloskvoucí šíji, přecházející nevystižnou linií do rozkošně se dmoucích ňader.
Natalia Potrovna Natalia Petrovna Slovcov doktor Potrovna Bašilův
19 article
Pokaždé, jakmile Slovcov spatřil Bětušku, zanechala v něm zvláštní dojem. V této dívce spojena byla neobyčejná ženská krása se silou a zdravím. Všecky její pohyby byly lehké, milé a nenucené. Velké šedé oči hleděly jasně a přímo. Ona byla vždy klidna a vesela, a nyní, když patřil na mladou dívku, která nepozorovala jeho přítomnosti, cítil, kterak prsa jeho mocně se dmou, srdce se zahřívá, jakoby tam vnikal jakýsi teplý paprsek. Něodolatelně jej cos vábil k ní, i překročil práh knihovny Bětuška se ohledla až tehdy, kdy Slovco k ní přistoupil a položil ruku na stupeň schůdků jakoby ji chtěl chrániti, aby se tyto nehnuly pod svojí drahou tíží „Dobrý den, Petře Dmitrijeviči! Kterak jste se sem přikradl — vždyť jsem ani neslyšela va- šich krokůl“ „Nepřikradl jsem se; po koberci není čeho slyšeti, a pak také jste příliš zaujata. Jdu od Nikolaje Stěpanoviče, vždyť je povážlivě ne- mocen.“ „Povážlivě?“ Dívka zanechala knih a po- jednou náhle a lehce seskočila se schůdků na proti doktorovi.
Bětuška Slovco Petr Dmitrijevič Stěpanovič
20 article
„Co jest s otcem? — povězte mi, prosím Doktor nechtěl polekati dívku, naopak uzna za svou povinnost tajiti zatím co možná smutnou svoji předtuchu; avšak vzal si bezděky záminku. jež omlouvala jeho objevení se v knihovně. „Není to nic nebezpečného. Ujišťuji vás!“ „Petře Dmitrijevíči, matce to nelze říci, ale mně povězte pravdu!“ Dívka rozčilena otco- vou chorobou, přistoupila blízko k doktoru upřeně hleděla mu do očí, jakoby chtěla z nich vyčísti myšlenky, které by jí nechtěl sděliti. „Povězte mi, prosím, co schází otci?“ „Unavil a prostudil se; avšak opakuji, že nehrozí dosud žádné nebezpečí. Chtěl jsem to sděliti hlavně vám, neboť vím, že máte naň velký vliv: přimějte jej k tomu, aby nevycházel z kom- naty, nepouštějte k němu mnoho návštěv, ne- dovolte mu hráti v karty — neboť všeliké roz- čilení je mu na škodu. Budu přicházeti každého dne a jsem přesvědčen, že za týden bude opět zdráv. Jste-li spokojena?“ „Poněkud.
Doktor Petr Dmitrijevíč
21 article
„Nuže, a nyní mně dovolite pohovořiti si s vámi půl hodinky?“ „Posaďte se, prosím, Petře Dmitrijeviči, libo-li, zakuřte si!“ Bětuška šla ke stolu a po- souvla ke křeslu, jež si bral doktor, kuřácké náčiní. Ruka Slovcova poněkud se zachvěla, když vyndaval cigaretu. Pojednou zcela neočekávaně rozhodl se, že dnes, a sice hned teď, poprosí o ruku Bětuščinu. Slovcov byl mlád, z dobré rodiny, zajištěn a neobával se příliš zamítnutí se strany starých Bašilových, avšak ne jejich souhlas, ale srdce Bětuščino zdálo se mu býti onou životní kořistí které může dosíci jen člověk vyvolený osudem „Alžběto Nikolajevno!“ hlas Slovcova tal se změnil, tak že Bětuška okamžitě pochopila, co bude následovati, a lehký růměnec polil její tvář, jenž však ihned zase zmizel. „Snad si domyslíte, o čem rozhodl jsem se s vámi pohovořiti nyní, když neočekávaně zastal jsem vás úplně samotnu . .. „Poslouchám,“ pronesla tiše Bětuška usedla naproti němu na židli.
Petr Dmitrijevič Bětuška Slovcov Bětuščin Nikolajevna
22 article
„Alžběto Nikolajevno! povím vám hne bez obalu nejhroznější slovo, jež mne trápí. Ne- odpovídejte mi ničeho, totiž, ne .. . ne tak . . nebudou-li vám slova moje vhod, tedy mne ihned vyžeňte, krátce, odstrčte mne . . . ale jestliže .. naopak... tak... tedy jen mne nevyhánějte .. Alžběto Nikolajevno... přišel jsem, abych po prosil o vaši ruku!“ Slovcov svěsil hlavu a hleděl k zemi. Bětuška dávno již cítila, že se líbí dokto rovi a navzájem i on se jí líbil, avšak něco tak rychlého a rozhodného neočekávala; nyníjí mohlo srdce vyskočiti. Vyhnati jej, odstrčiti — proč? Mlčeti přijati nabídnutí? Což jej miluje? Ona patřila na mladého člověka, na jeho kadeřavé, temné vlasy v překrásných prsténcích splývající na čele; hleděla na bledou jeho tvář a hnědě oči, jež zdály se jí nyní tak smutnými. On se jí líbil, byl příjemný; avšak ona čítala, že láska je cos jiného... Tak tedy, co je to? — dostaví se snad až později? Anebo.. snad? není tohle ještě ten pravý cit?
Nikolajevna Slovcov Bětuška
23 article
„Tak vidile, Petře Dmitrijeviči...“ jalas mluviti. Slovcov ji přerušil. „Pochopuji; mám odejíti!... „Nikoli! proč pak?... neodcházejte,“ se strachem zadržela jej Bětuška. Slovcov pozvedl hlavu, jejich pohledy se setkaly a pojednou oba zcela neočekávaně, každý sám pro sebe, v rozčilení vypukli v srdečný smích. „Přijímáte mé nabídnutí?“ „Proč tak spěcháte?“ ovládajíc se již od- větila Bětuška, „vždyť jste vyslovil nejhroznější slovo... a nevyhnala jsem vás; nuže, pohovořme si nyní.“ „S radosti!“ zvolal vesele Slovcov, pojed- nou z hluboka si oddechnuv. „Ach! Kterak je mi volno, jakoby mi spad kámen se srdce! A oba poznovu se rozesmáli. „Poslyšte, Alžběto Nikolajevno, vy jste mne sice nevyhnala, ale také jste neřekla, abych zů- stal, což znamená, že ve vašem srdci nevědomky jest cosi pro mne, ale také i proti mně... po- vězte, co vlastně? Nu tak, začněte třeba tím, co máte proti mně, to řekne se snadněji! „Poslyšte,“ při tom se dívka všecka za- rděla, „nejsem... zamilována... to jest, aspoň si to tak myslím...“ rychle dodala, „protože ... kdybych dnes ráno uslyšela, že jste se zasnou- bil... s jinou... já... já nevím... byla-li bych nešťastnou . ..“ „Nuže, tedy nyní... právě nyní . . . když jsem vám pravil, že vás miluji . .. „Vy jste toho neřekl...“ zašeptala Bě- tuška. „Neřekl?! Vidíte-li, moje srdce tak čast a hlasitě to pravi, tak že jsem myslil, že jsteto slyšela... Tak tedy nyní... když jsem pra- vil, že vás miluji, kdybych zmizel, zemřel anebo odjel někam daleko... navždy ... nezarmoutilo by vás to nikterak?...“
Petr Dmitrijevič Bětuška Nikolajevna
25 article
Dívka široce otevřela oči a mlčky hleděla na něho. S nevýslovnou radosti naslouchala tomu, co se dělo v jejím srdci — tam probouzela se láska, jakoby se vyjasňovala jakási mlha, le- žící mezi ní a tímto, nedávno ještě jí cizím člo- věkem, jakoby se slunce vkrádalo na místo této mlhy a hřálo ozařovalo vše kolem. Ještě jednou eči mladých lidí se setkaly a v nich zračila se již horoucí, něžná láska. „Nikoli! není třeba, abyste umíral, ani abyste odjížděl...“ pravila tiše. „Avšak musím vám říci, že mám svůj náhled, svůj ideál o ži- votě . .. „Povíte mi jej? . ..“ „Ano... jest obsažen v několika slovech. Přeji si rozhodně býti šťastnou!... „Toť výborné! To úplně shoduje se s mým náhledem! Přišel jsem právě k vám, hledám právě jen vás, poněvadž cítim, že s vámi mohu býti šťasten... Já, jakožto člověk a jako doktor pravím vám, že štěstí záleží ve zdrave a rovnováze. Odpusťte, bude se vám to zdáti snad pedantickou frásí, avšak mluvím o srdce!...“ Slovcov vstal a přistoupil k dívce, oči jeho hleděly nyní klidně a jasně, hlas zněl přesvěd- čivě, jakoby mluvil s kamarádem. „Hleďte! Mohu býti šťastným, poněvadž vášnivě miluji život ve všech jeho prostých zje- vech, jsem šťasten, vida, že prsa má dýší z hlu- boka a velně, že hlava moje schopna myslitia pracovati, že srdce mé radostně a silně bije; miluji přírodu a v ní mohu nalézti útěchu, ne- hledě na druhé podmínky lidského života. Jak vám známo, není každý schopen býti šťastným; mnozí považují utrpení za úděl vznešených po- vah, a hle, vy považujete štěstí za jistor pod- mínku života, což se i mně nesmírně líbí!“ Tvář Bétuščina hořela, oči plály, jí zdálo se býti směšným, že doktor mluví tak vřelee roztržitě, avšak pochopovale jej vší duší svojí.
Bétuščin
26 article
„Ovšem, jedna z podminek štěstí rodin- ného života — jest pochopení druh druha.“ Po- cit nevýslovně něžný a důvěrný vycházel z hloubi její dětské, čisté a zdravé bytosti. „Petře Dmitrijeviči, víte-li, co eítím zvlášto nyní... právě teď? Že jsem šťastna!“ Slovcov vrhl se k ní. „Bětuško!“ Ona však s něžným úsměvem jej odstrčila. „Ano, jsem šťastna a vím, že vy také ... avšak dosti o tom nyní, zanechme toho ho- voru... až bude otei lépe. Připadá mi hrozným, že jsem tak veselá, když on a matka tak trpi. Vždyť mi snad věříte? „Rozhodně! Není třeba šířiti více slov l. . „Dobrá! Poseďte ještě nějakou chvilku, ne- odcházejte! . . Na to přistoupila ke stolu, a starajíc se »pa- novati své rozčilení, jala se sbírati své roz- házené knihy. Slovcov usedl na dřívější místo a zapálil si cigaretu. Neuvažovali již, nezkoumali svých citů, jenom mlčeli, ani na sebe více nepohlíže- jíce, ale oba cítili se nadmíru šťastnými a dojati vědomím těchto pocitů, jež je spojovaly. A mezitím, co nahoře dohoříval jeden život a skládaly se účty z minulého života, dole vzpla- nul druhý a poznovu lidé věřili v možnost po- zemského štěstí.
Petr Dmitrijevič Slovcov Bětuška Dobrá
27 article Před prvním.
Před prvním. Ze života bezplatného praktikanta. Probouzím se. 7 hodin ráno. Slunce zas již tak strašně pálí a hýří paprsky, jakoby se vychloubalo, že má ještě z čeho. Teď, před prvním, Ještě že jsem tak dlouho spal — díky včerejší večeři. Takové teplé sousto, má na spánek lepší vliv, než dobré svědomí. To jsem si zachoval až dosud a ještě do foroty a kdyby dobré spaní záviselo pouze na něm, mohl jsem přespat zbytek první 14denní prázdně úřadní, která v druhém týdnu svého trvání spojila se, bohužel, s prázdnotou kapesní a v tomto roi- množeném vydání pro mne všechen půva ztratila. Protáhl jsem svoje praktikantské údy a vstávám. Dívám se do zrcadla a dám si dobrýtro“. Pěknému tomuto mravu v naší ro- dině ode dávna panujícímu naučila mě pro- zíravá máteř. Dlouholeté zkušenosti v man- želství ji poučily, jaké varovné hlasy a dobrá předsevzeti vzbuzuje v mužském pohlaví, spa- tří-li po prohýřené noci na lačný žaludek svou zježenou existenci v zreadle. Dnes jsem se svým zjevem spokojen. Za- smušilý, interessantní; čelo prozrazuje, že se budou pod ním rodit myšlenky a plány. Hodí se. Musím na příklad hned teď sestrojovat plán jídelní na obalamucení dvou žaludků: mého,a mladšího kollegy Václava. Ten dosud spokojeně chrupe, usnuv, jak vidím, při studiu práva zá- stavního. S Vaškem bývám pravidelně ke konci měsíce v úplném společenství statků, tak že, co jeho, také mým jest a naopak; oživujeme tak památku starých, úctyhodných řádů.
Václav Vašek
28 article
Uvažuji: Po včerejší večeři, teplém mléce s přikusovanou slaninou, byla by dnes snídaně přepychem. Půjdu raději hned do Stromovky dodělat partii k nastávajícímu rigorosu, odpo ledne se vrátím a upravím si nějaký five o'elock — to jest oběd a současně večeři — z peněz nebo naturalií, jež zatím Vašek opatří, neboť úloha otce — živitele připadla dnes na něho a já mám na starosti kuchyň. Takováto dělba zaměstnání jest nutna, uváží-li se, že, když peníze z domova došly a zastavitelné lombardy také, známe ze „způsobů nabývacích“, dík patnáctileté průpravě pro život, stále jenom je- den: výpůjčku na čestné slovo, která je pra právníky — zvláště teď, po těch článcích v no- vinách — dosažitelnou jenom za cenu geniální výmluvnosti a dobrých plic. Po takových vý- konech potřebuje pak člověk zaměstnám lehčího. Napsal jsem své disposice stručně kollegovi na lístek; nechtělť jsem ho ze sladké nirvany násilnou rukou strhnout do běd a útrap hamižné skutečnosti. Pro ukrocení hladu a ukrácení ži- vota, který mívá pro mne v tento čas vždycky malou cenu, zapaluji si cigaretu a jdu do Stro- movky. Můj holič vedle právě otevírá krám. Chci ho rychle minout. „Služebník! Poklona! Ach — pan dokto se nechává zarůst?“ Chlap potměšilá! Ví dobře, že ve znamen plnovousu vycházím periodicky posledních 14
Vašek Stromovka Stro