Strana 4. Číslo 130.

KATOLIOK LIETY.

Dne 13. května 1900

Jsme sice přesvědčeni, že rovněž řiditel Šubert s nejlepšími úmysly k vedení našeho nejpřednějšího národního ústavu »naší zlaté kapličky« přikročil avšak nejsme tak krátkozrakými, abychom nenahlí- želi, že při větší korporaci, kde jest více osob třeb s dosti značným vlivem, mnohdy i při nejlepším úmyslu řiditele podniku zvrácen neb nemožným učiněn bývá. Nechceme protož mnohé hříchy dřívější správy klásti snad na vrub řiditele, také nehledáme a ne- chceme hledati vinníky, neboť nejsou snad již ani na živu, ale rádi bychom o některých hříších pro- mluvili pouze za tou příčinou, aby se jich nová správa vyvarovati mohla a jen v tomto smyslu budiž pokynům naším rozuměno. Národní divadlo naše nastoupivši za skvělých auspicií dráhu svojí, zajisté v úmyslech nejlepších hledělo postaviti se na stanovisko nejvznešenější. Vi- děli jsme z celé činnosti a hlavně repertoiru, že chtělo býti jakýmsi dvorním divadlem. Byly protož vy- loučeny z provozování na jevišti Národního divadla všechny kusy třebas i našich starých zasloužilých spisovatelů, když nevyhovovaly niveau noblessy. Jestliže byly tím z jeviště Národního divadla vyloučeny různé kolikráte dosti groteskní frašky ber- línské a vídeňské, tu zajisté vždy jsme souhlasili avšak est modus in rebus!

Jest jistý druh produkce dramatické rázu pro- stonárodního, a zdomácněl u nás pod názvem obraz ze života. Takových obrazů ze života mistrem byl Tyl a sám Klicpera. Prošlo celé desítiletí činnosti Národního divadla, aniž se byl Tyl aneb Klicpera na Národním divadle objevili. Ony šarže čili figury, jež vytvořil zvěčnělý Ka- ška a vedle něho a po něm náš znamenitý Mošna a mezi nimi náš výtečný charakterní humorista, náš dobromyslný ba dobrácký Frankovský — ty všechny zmizely z divadla našeho a stalo se tak neprávem. Správa divadla musí míti na zřeteli vždy vše- chny »druhy obecenstva«: lidi studované, osoby vy- soce vzdělané, třídy střední neb ony, kterým nebylo popřáno v mládí aneb jinak mnoho škol projíti, mnoho knih přečísti, a kteří vyhledávali divadlo hlavně a především pro zábavu, v čemž jim všechnu zásluhu přičísti dlužno, neboť byla to zajisté zábava nejušlechtilejší. Kdo z let předešlých před dvaceti, třiceti lety vzpomene na ty doby, kdy se obecenstvo našea jádra národa přímo tlačilo na představení, kde mělo v nějaké známé komické úloze spatřiti Kašku, Mo- šnu, Frankovského, Šamberka atd. Duo tulit puncta, qui miscuit utile dulci. Nejlépe vyhovuje, kdo s uži pracovnm Kaškovými a pod. bylo obecen- stvo pobaveno, rozesmálo se a při tom ethickou cenou prací takových, aniž by se jim morálka přímo vtírala, povzneseno a poučeno, krátce zušlechtěno.

Tento veliký význam divadla na střední a nižší vrstvy národa pomalu pominul. Obecenstvo tříd těchto nudilo se na kusech salonních na kluzkých »komediích« francouzských, ba ani mu nesvědčily různé ony operety, které známy jsou z éry Skrejšov- ský Strakatý. A co toho bylo následkem? Prostě to, co nyní vidíme. Úžasné rozmnožení chantanů a zpěvných síní, jež nelze přirovnávat více k oněm venkoncem nevinným společnostem zpě- váků svého času u Fáfů, u Bonnů, u Rozvařilů,u Dědků, u Beránků, u Palmů. Humor těchto společností záležel ve veselých, někdy třeba rozpustilých, vždy ale nejvíce naivních kupletech, kdežto nyní se věc neobejde bez ženských co možná nejméně toillety majících, v kostýmu ba- letek atd. Obecenstvo z tříd středních hledajících pouze zábavu a sice zábavu snadno stravitelnou, rozuteklo se z divadla, zaběhlo do různých učouzených koutů »zpěvních síní«. Ano vytvářily se u nás ohledně těchto zpěvních síní zvláštní »speciality«. Jsou to etablissementy, kteréž se vlastně stydí za prosto- národní název »společnosti zpěváků« aneb »zpěvních síní« a pod titulem mezinárodní — international — přivádějí sem všelijaká individua z ciziny z Vídně neb z Berlína a z Pešti.

Interesantní jest, že většina z tohoto »komi- ckého personálu«, totiž jak tak zvaní »komikové«, tak i »pěvkyně« jsou vyznání mosaického. Jak vy- stoupí na jeviště čili na onu palandu, která v hostin- cích jeviště nahraditi má, jest z jeho hnutí a hlavně z jeho jargonu vidět žida. Ovšem nejvíce charakteri. stickým zjevem jest, když tito »komikové« persiflují židy, jsou prý to mnohdy skvostné obrázky, nebot ukazují všechen jejich nemrav. A jak by také ne? Vždy přece žid žida umí dělat a nejlépe bude znát jeho nepěkné stránky. O těch umělkyních ani nebu- deme mluviti.

Jestliže ale má kdo příležitost vniknouti pod tu zevnější kuru obyčejného života denního, zejména u nás v Praze, nalezne úžasné zjevy demoralisace- Mnohý dobrý muž po návštěvě v takovém chantanu stane se kolikráte jiným a poklések jeden stačí, aby z něho pošla celá řada jiných poklésků. Co mladých lidí zejména z rodin zámožných, kterýmž rodiče z venkova více peněz zasílají, upadne do těchto brlohů, aby se tam jak na zdraví, tak i na duši své pro vždy zkazili. Pozná-li taková siréna mladého člověka ze zámožnější rodiny, třeba dobrovolníka jednoročního, dovede ho na sebe upoutati, nespustí se ho a následky toho jsou známy. I tak zvaní řiditelé a kapelníci těchto etablisse- mentů bývají israelité, tak že ovšem muzika jest také podle toho, aniž by člověk znáti musil projev Wag- nerův o mosaismu v umění, kde si zejména dobírá israelitu Mayerbeera, jenž se původně jmenoval Mayer a potom Beer. Leč odbočili jsme od původního zámyslu svého. Avšak k věci to také patří, poněvadž upřímně do- znáváme, že vyloučení prostonárodních kusů z Ná- rodního divadla zavinilo a utvrdilo vznik a rozší- ření, ano úžasné rozmnožení chantanových a pod. podniků v Praze Z toho nechť nová správa Národního divadla činí důsledky a čerpá direktivu a zajisté kruhům ná- rodním, naším třídám středním a našemu vlastene- ckému dělnictvu vstříc přijde a uvykne zase na Ná- rodní divadlo a příjemnou a poučnou závavu tamže jako před lety bývalo.

Vedle toho ovšem zbude ještě dosti místa pro představení tak zvané vyšší dramatiky, pro hry sa- lonní, pro veliké opery atd., takže nikterak vyslovo- vati se nechceme a také nemůžeme proti tomuto druhu repertoiru. Pro tentokráte přestáváme na pokynech těchto, majíce v úmyslu občas k věci se vrátiti a ještě mnohé uvésti, co v příčině této na srdci máme. Při čemž úmysl náš nenese se za žádným jiným cílem, nežli posloužití ku povznesení našeho národního ústavu, v němž sídliti má nejen krása, nýbrž vše, co ku pravé vznešenosti náleží, tudíž i mrav- nost a pod. a se zřetelem na všechny jeho massy; neboť tak jako i ten nejchudší na zbudování Národ- ního divadla, jejž zoveme zlatou kapličkou, přispíval a přispívání na něm žádáno bylo, tak zajisté i ten nejchudší a nejposlednéjší právo má, aby při správě k jeho zájmu při volbě repertoiru přihlíženo bylo upřímně a poctivě, jakož i k jeho potřebám.

Zprávy denní. kupař Pěracckalouse. Z Tý n a Rovenska. Dne 11. května t. r. v 9 hodin do- poledne shledali lékaři zdejší, vrchní turpovskýa MUDr. Vítr ze Staré Boleslavi stav nemoci nejdp. svět. biskupa takto: »Teplota normální 37 stupňů Č, hojné poty, odkašlávání lehké, celkový stav uspoko- jivý,« což bylo telegraficky oznámeno na místa, kdež si přejí denně zprávy o nemoci nejdp. svět. biskupa. Biřmovanci ještě čekají na sv. biřmování. Modlíme se v kostele za uzdravení nejdp. svět. biskupa. * Hold biskupa českému umění. Ndp. světící biskup Kalous, nyní onemocnělý, vzdal právě několik dní před ochuravěním hold tichému geniu če- ského umění. V okresu turnovském, kde pan biskup v zastoupení biskupa litoměřického visitoval, je malá vesnička Husa, vzdálená jen několik minut od kní- žecího Rohanského zámku Šychrova. V této vesničce nalézá se řezbářská dílna Petra Buška a syna. Petr Bušek, asi před 5 lety zemřelý, žil vždy v skromnosti, skryt před širší veřejností, vždy jen svému umění;a jak byl tichým v životě soukromém, tak skromně si vedl i v životě uměleckém. Až teprve jubilejní vý- stava r. 1891, na níž súčastnil se obzvláště jedním větším nepolychromovaným gotickým oltářem, odkryla užaslému světu Čecha-zenia, umělce prvního rázu, a jméno jeho ozývalo se náhle v ústech všech znalců, a tichému stařičkému řezbáři v zastrčené české vesničce hrnulo se najednou tolik zakázek a objednávek, že by byl za 100 let nebyl hotov s tím, co měl vytvořiti v několika měsících. Synem tohoto umělce, jenž te- prve při západu svého života došel zaslouženého uznání a ocenění, je i znáný spisovatel a básník náš Bohdan Kaminský, který ale mimo to vyniká tak velice v gen- rovém malířství, avšak bohužel jest v oboru tomto skoro neznám a nedosti oceněn: Syn to svého otce.

Druhý syn zvěčnělého vede nyní umělecký závod v duchu svého otce, v témž zákoutí, v téže tichosti, ale i s touže geniálností. Když letos dne 2. května ndp. světící pražský biskup Kalous po visitaci na faře vlastibořické ubíral se k faře jenšovické, tu, ač se cítil již churavým, nedal se zdržeti ani pokynem kní- žete Rohana, aby z jeho zámku jel přímo k Jenšo- vicům, nýbrž učinil okliku na zmíněnou vesničku Husu. Byl to den sváteční pro celý dům Buškův, ale i pro celou ves, a byl to hold českého biskupa če- skému umění. Ndp. biskup v tichém obdivu prohlížel práce buď již hotové aneb zhotovení svému blízkéa kořil se obzvláště církevnímu umění, z něhož vanul genius, spojený s holubičí prostotou a skromností umělce — Čecha, odchovaného zbožným křesťanským duchem. Ndp. biskup Kalous umínil si pevně, veřejně známějším učiniti a ze všech sil morálně i hmotně podporovati tento tichý stánek českého umění. Slyšíce nyní, že ndp. biskup je těžce nemocen, přejeme mu ze srdce pozdravení, aby s ním zůstal nám i dobrý přítel našeho českého umění. * Jazykové návrhy posl. Bareuthera.

Posl. Bareuther uveřejňuje v »Ostd. Rundschau» ja- zykové požadavky německých lidovců, které bychom nazvali pathologicky zajímavými, kdyby, bohužel, ze všeho, co se v Rakousku děje, nevycházelo na jevo, že český národ bude musit napnout svoje síly do ne- obyčejné míry, aby proti zuřivým snahám germani- sačním obstál a Němcům vzal všecku naději na pro- vedení jich úmyslu. Bareuther žádá 1. prohlášení ně- mecké státní řeči, 2, prohlášení Němců za superiorní, 3. aby se němčině i v neněmeckých školách vyučo- valo obligátně, 4. aby němčina byla jednací řečí úřadů se všemi stranami, které německy umí, tedy i s Čechy v českém území, 5. v německých krajinách mají býti ustanovováni jen němečtí úřednící, v ostatních mohou býti ustanoveni také úředníci znalí toho jazyka, který se v tom ktorém okresu mluví, 6. v neněmeckých okresích mají býti vyhlášky činěny také v jazyku ně- meckém a 7. poněvadž přes vše němčení budou s vyskytovati přece neněmecká akta, nechť se i pak ještě vrchní úřady rozdělí na senáty pro podání čistě německá a pro smíšená. Udělali jsme jen krátký výtah požadavků páně Bareutherových a jsme na rozpacích co k tomu máme říci, neboť se nám zdá, že kdo si takové, všechen mír a klidné spolužití národů vylu- čující požadavky dovolí veřejně propagovati, dopouští se mrzké a hanebné svévole a že by zde sku- tečně měly býti pořízeny zákony, kte- rými se vyrábění a uveřejňování ta- kových jenom ku štvanici proti jiným

národům směřujících politických pro- gramů prostě zapovídáa trestem ohro- žuje. Pouze slovem na takovou drzost odpověděti více nestačí. Slovy bylo odpověděno stokráte, a ba tisíckráte, leč Němci přece pořád melou svoji, vyrábí nové politické programy a kladou rok od roku horší požadavky. To nejhorší při všem jest, že, pokud mů- žeme posouditi, snahy zuřivých Němců těší se patro- nanci kruhů, které, ač nebude-li národ český schopen veliké energie, konečně Wolfův program udělají skut- kem. Každým způsobem nesmí se ony na pohled jen ztřeštěné požadavky Němců považovati jen za vý- střelky pouhé přepjatosti, nýbrž za něco, co na český národ v kratší neb delší době přivodí nebezpečí co největší. na něž dlužno již dnes se připraviti. Na »svobodné« universitě není místa pro katolické studenty. Ve vřavě, která vznikla na universitě vídeňské, křičeli volfiáni na katolické studenty, že pro ně na »svobodné« universitě není místa. Surové toto spílání provázeli chechtotem ži- dovští studenti spolku »Kadimah«. Tady máme důkaz, jak se novopohani snášejí se židy. Náboženství věcí soukromou. Tak vo- lají všude sociální demokraté, ale kde mohou suro- vými skutky pohaněti katolického kněze neb nábo- ženské předměty, jako divochové v Australii tak to učiní. V obci Gablicích v Dolních Rakousích strhli sociální demokraté obraz Matky Boží, který dlouhá leta visel v aleji před tamnějším klášterem a zničili ho. Tak slaví sociální demokraté první máj jako rota nejhorších spustlivců.

Lidumilům. Již často referovali jsme v sloupcích našeho listu o novém dobročinném sdružení pod názvem »Útulek sv. Josefa pro spustlé a opu- štěné dítky na Král. Vinohradech«, který velice sna- živě pracuje k tomu, aby pro tyto dítky jak možno brzy postavil dům — vlastní útulek blíže černo- kostelecké silnice u Strašnic. Spolek, ač domu ještě nemá, pro naléhavou bídu přijal již do ošetřování deset ubohých dítek. Dostává však tolik tklivých nabídek a proseb za přijetí ubohých opuštěných dítek, že nemůže jim vyhověti, ač by pro záchranu jich ve- lice nutno bylo, aby o řádné vychování jejich bylo postaráno. Nalézajíť se často v hrozné bídě. Hlásíse ku př. o přijetí dítko — děvče šestileté, — jehož matka je ve službě, a pěstoun — alkoholik — tak je vychovává, že je mu lhostejno, má-li večer dítě doma, anebo mu je druhý den strážníci přivedou z komisařství, kde již často přespati musilo, byvši po denní toulce mimo školu pozdě v noci v hromadě písku nebo kamení na ulici nalezeno. Pohled v modré oči toho dítěte ujišťuje, že »na jiném vzduchu« by leckteré šlechetné srdce iidské mohlo je ještě zdárně vychovat. — Pod okny jisté kavárny směrem k Vino- hradům choulí se malá řetkvičkářka; před třemi ne- dělemi zemřela jí matka, otec, nádenník, má dětí více, celý den není doma — co bude z dítěte? Rád by ji dal šlechetným lidem, aby se mu v starostech polevilo. — Sirotka, 61/2 roku starého hošíka, ujal se chudý hokynář, jenž má sám více dětí, a těžce se ži- světícího- bi-