1
masthead
31. května 1908
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů“ k č. 150.
4
article
Dodatkem k „Allegorii“
Dodatkem k „Allegorii“
(Záb. příl. N. L. z 3. květns.)
Dlouhá, dlouhá léta chodil jsem kolem toho
starobylého domu v ulici Celetné, někdy Millesi-
movského, nyní šlechtického kasina. A dlouhá
léta díval jsem se na podivné to spřežení, n
podivnou vozbu: lev s korunkou na hlavě táhne
káru, a nad károu trčí, jakoby celou svojí tíhou
na ní seděl, velikáiský dvouhlavy orel.
Viděl jsem sice, bystřeji pohlédnuv, taky
konturu lva druhého. Ale nevím, čím to, že
jsem si druhého toho lva nějak úmyslně ulhával.
Zdálo se mi, že k celé soudobé situaci lépe při-
léhá lev jediný. Povědomý ten lev, taky s ko-
runou na hřívnaté hlavě, který po staletí táhne
těžkou káru, na níž sedí dvojhlavý orel. Ať so
na káru jak chce nakládá, přikládá, lev stále
táhne. A neví ani — ten dobromyslný lev —
že se stále přikládá z jeho vlastního majetku.
Ať třeba čehokoli, vždy má klopit lev. A nejen
že dá, že stále ze svého povoluje, ale on je
svému břemeni i vlastním potahem.
Je dodavatelem a tahounem zároveň.
To je zázrak dressury. Vídáme taky ve zvě-
řincích cvičené lvy, ani provozují mnohdy nej-
malichernější „kousky“ na rozkaz cvičitele
svého, kousky, kteréž jsou hluboko pode lví dů-
stejností. Bývá sice dosti často patrno, že pro-
vozují svou komedii na kratochvíli publika toliko
s vnitřním odporem. Časem vycení zuby, časem
temně, hrozivě, z hlubin útrob zařvou, jako když
v dáli bouře dobřmívá. Časem i mocnou tlapou
se rozmáchnou, ba časem konečně i svého evi
čitele rozsápou. Tvrdí se, že jest osudem kaž-
dého cvičitele lvů, aby na konec byl od nieh
rozsápán. Nezanechá-li totiž v čas nebezpečné
hry své s králi pouště.
N L
Dlouhá
Celetná
5
article
Stydne sice krev při takovém temném, zlo-
věstném zamručení lvím, ale pociťujete při tom.
že se tu probudila jeho pravá přirozenost, žesi
na okamžik uvědomil, jak směšně je znoužíván.
Je to výstraha, aby jeho „pán“ tětivu trpělivosti
lví přilis nenapinal, nepřepíntl.
oel
Ale není vždy lev, čím se zdá.
Je známa bajka o oslu, jenž se zabali
v kůži lvi. Strašil jen tak dlouho svojí mnškarou,
dekud se neozval. Pak bylo po strachu, po
respektu. Maškaráda končila pro osla nesmírnou
ostudou. Ano, kdyby nebyl hýkal! Kdyby so
byl nnučil tak temně, z hiluboka, hrozivě mru-
četi, jako když zdáli hřmí.
Doznali jste snad sami na sobě nejednou.
že takové temné zarachoceni vzdálené ješte
beuře víc uděšuje, než když se vám hromobití
ozývá přímo nad hlavou?
A podobný dés čiší z temného a jako vý
stražného zařvání lvího.
Vzbudil jsem svojí zmínkou o zajímavé
allegorii pozornost ke kamennému tomu obrazu
nad vraty paláce někdy Millesimovského v ulici
Coletně. Čtenáři se šli podivat na lví spřežení.
A mnohý se podivil, jak neznámý sochař nebo
kamenik století osmnáctého správně vystihl si-
tuaci, jak by ji pyl mohl zebrazit i pro stolet
dvacáté.
Podráždil jsem snad i zvědavost, jak ceh
ten obraz vznikl, ale zatím sám jsem ji nedo-
vedl ukojiti, neznaje původ heraldického výjevu
Ale kdo se plá, doptá se. Aniž jsem se táza
přímo, dostalo se mi vysvětlení jelé té allegorie.
A v tom vysvětlení je pro mne jakési male
zklamání. Dověděl jsem se totiž, kterak ten
tahoun lev — lépe řečeno dva ti tahouni lvi ne-
bývali vždycky lvy. Čtvernožci to byli, velmí
užiteční čivernožei, ale méně slavní.
6
article
Dostalo se mi vysvětlení z péra dámy, jejíž
děd byl posledním nadlesním ve službách po-
sledního majetníka panství a posledního potom-
ka mužského z hraběcího rodu Millesimovského.
Celá ta historie zní jako pohádka. Snadj
to pouhá legenda, tradiee rodinná, snad je to
do slova pravda. Děly se za starých časů divno
věci. Utíkávaly princezny z domu. Vždyť utíkaj
princezny podnes. Královské i knížecí.
A tak tedy znak je znakem rodiny hrabat
Caretto-Millesimů, jak vypravovával sterý hrab
svému nadlesnímu na panství Vilímovském
u Haber na Čáslavsku.
Princezna kteréhosi panujícího rodu ve
Nlašich zamilovala se do sličného panoše,
ježto jí vnucovali - prince, kterého nemilovala,
uprchla s panošem do hlubokých lesů. Dlouhé
dny a noci bloudili milenci temnými hvozdy
až konečně došli přátelského přijetí a útulku
v chatě starých uhlířů. Zatajili patrně půvo
svůj, pomáhali uhlířům, princezna stala se že-
nou svého milého panoše a ve šťastném manžel
ství porodila mu šest dětí.
Staří uhlíři zatím zemřeli, někdejší pano
pak stal se beze všeho pozůstalostního řízen
a bez poplatků dědicem chaty i živnosti uhlir
ské. Tento mladý uhliř nazýval se Caretto,
což. znamená káru, a rodnou obcí jeho byla
ves Millesime kdesi v krajině Janovské.
Zatím osiřelý král si krátil čas, jak právě
uměl — neboť bývali králové, kteří krom toho
nic jiného neuměli — a hlavně lovem, jako dělá-
vali vznešení pánové vždycky. Bylo to zaměst-
nání příjemně rozčilující, zdravé a hlavně roz-
košnějši než uhlířství anebo cihlářství. Nečtet
se v žádné kronice, že by králové byli pálib
uhlí nebo cihly. To jest zaměstnání přiměřenějši
poddaným.
Caretto
Millesim
Haber
Millesime
Janovský
Čáslavsko
Millesimovský
7
article
Kdysi zbloudil na lovu v lesích, ztratil se
své družině, až konečně bladov, k smrii znaven
a již prost naděje v zachránění nalezl přístřeší
a ošetření v bídné chatě uhlířské.
Uhlír sám nebyl právě doma, bylť na cestě
do vzdáleného Pradu šlechtického, kam vezl
dřevěné uhlí na voze, taženém dvěma voly
Krále uvítala uhlírka a král v ní poznal uprchlou
svoji dceru, která pohrdla princem, trůnem
blahobytem, aby tu v lesich vyráběla uhlí.
„Holka, holka!“ řekl asi král, „mohla
mít lepší, lehčí živobyti! Mělas rozum, vybrat
si takovouhle umouněnou živnost? Nebylo ti
doma líp?“
Vlastně se neví, co jí král řekl, ale radost
měl. Především ze svého zachránění, pak i ze
shledání s dcerou, s níž mu najednou přibylo
šest vnoučat, a když viděl, jak je šťastna a spo-
jena, a když se vrátil statný její manžel
padl před králem na Kolena, odpustil král oběma
uprchlikům a vinnikům.
Jsou králové tak dobrosrdeční, že odpou-
štějí, zvláště když si nemohou pomoci a ne-
mehou učiniti nic jiného. Tento král octl se v ta-
kové situaci, a proto dal průchod šlechetnosti
Uhlír
Král
8
article
Ale poněvadž mu prostý uhlíř přece jen byi
malým pánem na zetě královského, povýšil h
bez meškání na šlechtice; je to královský čin.
který nevyžaduje žádných útrat. Je to nóbl
z kapsy při tom ani trojník nevypadne.
Uhliř se umyl, oblékl se v nedělní šaty
a vypadal pak, až se král sám podivil.
„Stakra, hochu, málem jako by ses by
šlechticem narodil!“
Rozumí se, že nový šlechtic musil mít i ně
jaký znak, erb. Co by si byl dal vymalovat na
štít, na kočár, co by si byl dal vyrejt na pečetní
prsten? A tak tedy na památku, že býval uhlí-
řem a sám že se jmenoval Caretto, dekretoval
mu král do erbu uhliřskou káru, taže-
nou dvěma voly, a poněvadž jeho žena
byla princeznou z panujícího rodu, přidal král
nad káru orla s korunou.
Po nějakých stalotích přišla hraběcí rodino
do království Českého a zde taky dožil poslední
její potomek, hrabě Josef, o němž dáma pisa-
telka poznamenává zajímavou podrobnost. A
byl vychován ve Vídni, v ústavě Terezianském.
uměl prý dokonale česky, a svého nadlesního
kterýž byl původu německého z krajiny semil
ské, sám učil česky číst a psát, až pak nadlesn
hovořil i psal jako rozený Čech.
Bohužel, s posledním potomkem Millesimů
vymřela i tato vzácná vlastnost. Neboť sotv
ještě někde žije kavalír, který by své lesníky
ředitele a správce učil česky číst a psát ...
své.
Caretto
Josef
Vídeň
Čechy
ústav Terezianský
9
article
V Čechách pak znak Millesimů za různýe
dob a přiležitostí doznal znamenité změny. Byi
zlepšován a zlepšován, až se prostá kára uhlíř
ská změnila v úhledný vozejček, podobný člun
nebo škebli, a původní volské spřeženíse
změnilo ve spřežení l vi
Tak vyličoval poslední hrabě Millesim
vznik a vývoj znaku svého.
Chodím teď mimo někdejší dům hrabat Mille
simů, v němž se nyní scházejí „čeští kavalíři“
a dívám se úkradmo na ty lvy a již chápu, pro
tak trpělivě táhnou. Snad v nich posud koluje
krev bývalých rohatých předehůdeů jejich.
A pak mně připadá: jestliže kdysi tal
snadno řešili zajimavý problém zoologický, žo
udělali z volů lvy — nehrozí naopak lvům
(a třeba jenom heraldickým) nebozpečenství, ab
se z nich někdy nestali volové?
Mill
Čechy
10
article
Panímáminy čáry.
Panímáminy čáry.
Napsal Václav J i sk ra.
11
article
„Tak, Prášilko, marně jsme si malovaly
že bude z Josefa a Růži párek, až vyrostou,o
povídala trpce selka Zubiková, Růžina máma.
při podvečerních táčkách. „Když byli malí, ne-
mehli se ani ve hře od sebe rozloučit, a teď ne-
dělá Josef nie jiného, než vymýšlí, jak by se
Růženě vyhnul!“
Prášilka potáhla šátek na hlavě a vzdychla
„Všal, jsem si to také představovala docel
jinok. Takové krásné dva slatky! Jaká by t-
byla živnost, kdyby se spojily, a kde pak živ-
nost, panství, hotové panství! Co jen ten hoeh
myslí, on přece ví, jak bych si přála vaší Růžu
míti snachou. A ty dva statky! Ani nevíte, Zu-
biková, co se o tom napřemýšlím; při práci
v noci, a nejhůř, když mi napadne, že by ten
hoch mohl — ale ne, to mi přece neudělá, aby
se zapletl za mými zády, spíše se bojím, že
by snad vůbec nechtěl — ale ani to nemůže
být; on se ožení a vezme si vaši Růžu, jen
se musí do toho nějak strčit, je takovy divnýa
nemluvný, musíme věc zařídit my —
Panímámy ztichly. Obě se pohroužily v pře
mílání. Ale Zubíková znova vyjela se svou bo-
lostí.
„To jsme pořád dělali narážky, holk
zvykla myšlence, že se s Josefem dostanou, a c
teď z toho? Trápení, Jako by nebylo jiných
hochů dost, na takový statek! A Růžena snoo
také noní nejhorší z děvčat!
„Toť se ví, že není,“ přisvědčila Prášilová
„je jako vykynutá, člověk ji sotva obejme v pase.
Ale jen to nechte, Zubíková, beru si věc na
sebe. To víte, laskavce mu nedám, ale něco vy
myslím. Především mu sáhnu na zub, jestli ..
Zubiková
Růžin
Josef
Růžena
Prášilová
12
article
Ale ne, to nemůže být... koho pak by ...
„Panímámo!“ nesl se táhle hlas děvečky
od chléva.
„Rozina volá, něco se jí stalo; počkejt
chvili, přijdu hnedl
„I ne, nevracejte se, musím už taky domů,
vstávala panímáma Zubiková zároveň s Práši
lovou.
„Dobrou noc tedy a spolehněte na mne
já už na něco přijdu,“ řekla Prášilová.
Na nebi vyskočila první hvězda; zrovna na
krajem lesa, u něhož se krčil malý domek.
Patřil k odlehlému od vsi dvorci a bydli
v něm podruh, pracující ve dvoře. Několik
kroků od domku a byl jsi v lese, kde prýštila
čistá studánka. Tam chodila podruhova Mank
pro vodu. Tam skláněla nad zrcadlo studánky
svou kučeravou černou hlavu, tam upírala sve
zamyšlehé tmavé oči, když nabírala plecháčem
vodu.
Tam usedla častokrát na roubení a díval
se do stromů na dovádivou veverku ve dne
nebo do nebe na vyskakující třpytné hvězdy
vočer. Bývalo ji veselo, když sledovala skoky
rezavé neb hnědé veveřice, jež chodívala do
studánky pít... Manka byla tak ticha, že s
veverka nebála; hbitě sběhla se stromu, běžel
kousek po trávě a vklouzla děrou pod stříšku
studánky. Tam, celá rozpjatá, hlavičkou dolů
opatrně, ale jistě lezla ve svislé poloze po ka-
menné stěně studánky. Napila se tiše, obrátila.
a šup, již byla venku a na stromě.
To bývalo hezké ..
Na hvězdy se Manka také ráda dívala, ale
při tom jí bývalo někdy divně; eítila, jak hrud
se jí šíří, srdce rozbouchává a celý svět připadá
úzký, tak úzký! A přece rozevírala ke hvězdám
paže v náhlé silné touze obejmcut ten svět celý
Rozina
Prášilová
Manka
13
article
celičký v téže chvíli, a když paže klesly, po
temněly její oči divným smutkem a steskem
O, jak se jí nechtívalo potom do nízké jizby
kde trámů dosahovala rukou . ..
Od nějaké doby však Manka přestala pozo
rovati veveřici, když chodila pit.
Zamyšlena sedávala u studánky, náhle vstá
vala a neviděla ani, že veverka poplašena utíká
od studánky.
Dívala se Manka na hvězdy, ale neviděla
jejich třepotání. Lekala se v tichu a vyhýbal
se hluku. K studánce chodívala večer plaše
s očima úzkostnýma a přece plnýma očeká vání
První hvězdička na světlém ještě nebi do
stala společnici i na práh domku vystoupila
Manka e džbánem. Podívala se po nebi, vdechla
vůni z lesa a vykročila na pěšinku do lesa. Tan
bylo již hodně šero; vonný chla d, studená rosa.
tomné stiny.
Manka letěla jako píák. Přiběhla ke stu
dánce. Ticho hluboké se rozkládalo kolem.
Mance bušilo ve skráních; zastavila se a od
dychla hluboce. Zbylečně se plašila — nikoh
tu nebylo. Sklonila se do studánky, kde sku-
linou ve stříšce shlížela se marnivá hvězda.
„Manko!“ ozvalo se za ní tlumeně a vroue
ně. Manka ztrnula. Srdee jí bilo kladivem,
„Manko!“ zaznělo zase.
Vzpřímila se, ale neobrátila. Nemusila; vi-
děla v duchu stejně zřetelně štíhlou, vysokou
postavu a krásnou tvář mladého Prášila, viděla
ty třpytné, žhavé oči, které vytiskly z její mysl
hvězdy celého vesmíru.
„Nemáš pro mne ani slůvka?“ ptal se v
čítavě. Neodpovídala, neobracela se. Nálile ci
tila, jak pevná ruka položila se jí kolem pasu,
cítila, jak ztrácí rovnováhu, tažena jsouc onou
pevnou rukou. Zajiskřilo se jí v očích, a pak
měla před nimi tmu. Když tma přešla, cítila
jakési nárazy ve své hlavě. To tlouklo jeho
srdce —
„Pusť mne —“ zašeptala.
Manka
Prášil
Tana
14
article
„Nepustím, mám tě rád, rád“ — šepla
vášnivě a sklonil se ku prosícím Mančiným
rtům.
V té chvíli pocítila Manka, že konečně obe
jmula celý svět se všemi hvězdami.
Na nebi vyskákalo jich již k nespočten
když se panímáma Prášilová dočkala Josefa.
„Kdes byl, Josefe
„Venku
„Kde venku?
„Proč se pláte, maminko?“ opáčil Jose
vážně.
Panimáma, chudák, přišla z konceptu
„A jen tak, co bych se neptala. Byla t
Zubíková.
Josef nie.
„Dobrou noe, maminko.
„A počkej ještě, není tak pozdě!
Josef si sedl.
„Josefe, jestli pak si někdy vzpomeneš, jal
jste si s Růžou Zubtkovou hráli? Jak jsi říká
val, jen ji že si vezmeš za ženu, až vyrostete?“
„Nu, dnes už bych to neřekl,“ zasmál se
Josef.
Panímáma se zavrtěla na lavici. Sáhnut
na zub nedopadlo uspokojivě. Ale ještě větší ji
stotu chtěla Prášilka míti.
„Josefe, byla by to krása, ty dva statk
dohromady —
„M,“ odpověděl Josef.
„Viděl jsi včera Růžu při muzice?“
„Nebyl jsem u muziky. Prohlížel jsen
sádka —
„Ta holka se trápí, Josefe.“
„A proč?“
„Prosím tě, nepřetvařuj se. Jako bys n
věděl, proč. Protože tě má ráda
Josef mlčel.
„Já ti povím, Josefe,“ nabrala panímám
rozšafně řeč, „co se má sláti, to se stane,
je-li to váš osud, abyste ty dva statky dali do
hromady, pak mu neujdete,
Že jsou všelijaké náhody a znamení, kter
předcházejí, je také pravda. Řikávala nebožk
máma, že děvče, ktoré 1.a sv. Jana Křtitele p
klekání přijde první mladíkovi do cesty, je mu
souzené, a kdyby dělal kdo chtěl co chtěl, ž
je nerozdvojí —
„To říkala moje bába?“ ptal se Jose
„Ane,“ horlivě přisvěděila Prášilka.
Mančin
Prášilová
Josef
Zubíková
Josef nie
Křtitel
Jos
15
article
„A věříte tomu?“
„Jak by ne, beze všeho, příkladů je na t
dest... Tak jsem si na to vzpomněla, za týder
máme sv. Jane Křtitele . .
Josef noodpovídal; odvedla ho vzpomínka
Loni na sv. Jana šel k večeru ze dvorce, kde
cosi vyjednával, cestičkou k lesu, aby si nade-
šel do vsi, vzdálené asi půl hodiny
Zvonili klekání a přestali právě, když vstou-
pil do lesa. Slyšel zurčení vody — studánka
Ohlédl se tam, a zůstal zrakem stát na krásném
černohlávku — Mance. Neznal jí; přijelať ne-
dávno z města, kde byla u příbuzní ch. Za čas
teprve zvěděl, že pohádkové děvče jest jenom
podruhova Manka. Trvalo dlouho, celou zimu.
a ještě kus jara, než si doznal, že všecko brá-
nění se touze po ní je marné, že jako se nedá
mysliti les bez studánky, tak jeho živoť je ne-
myslitelný bez Manky-
Nejspíš měle nebožka bába s tím přijntín
do cesty pravdu ..
„— co myslíš Josefe ?“
„Nic,“ vytrhl se Josel.
„Ale jak nic, vždyť ti říkám, že je čas, abye
šel letos po klekání potkati svou souzenou,
ty řekneš nic!“
„Maminko, já už ji polkal —.
„Co?“ vyskočila panímáma. „To nen
možné, vždyť až za týden je sv. Jana Křtitele!“
„Ale loni ho také bylo!“
„Ty jsi potkal Růženu?“
„Růženu? Ne.
„Ne? Tak to nic neplatí, co bylo loni. Ten
rok už je pryč, a co je pryč, na to ani žid ne
půjčí, to víš. Teprve letos to bude něco zname
„To jako až mi pošlete de cesty Růženu
že? Maminko, marná práce. Sama jste před
chvílí řekla, že věříte bábiným slovům —“
„Nic ne, máma si to spletla, já už si vzpo
mínám, že to řikala dočista jinak —
„Ale já věřím jejím slovům. Mamink
přece mne máte ráda, a nebudete chtíti — “
„Teď mi řekneš, která to je!“ přerušila h
Křtitel
Josef
Jan
Manc
Manka
Josel
Růžena
Nico
16
article
Ypsilon.
nat..
17
article
rozčileně panímáma.
18
article
„Podruhovic Manka ze dvora,“ odvěti
Josef pevně. Panímáma odmdlévati neuměla.
u ní naopak se každé pohnutí a rozčilení jevil
zvýšenou hypností. Odstrčila židli a spráskla
„Podruhovie Manku! Člověče, člověče ne
šťastný, tys příšel o rozum! Josefe,“ propuklu
najednou v pláč, „yždyť jsí mým synem, to
není možné, abys byl tak nehospodárný, pomysli
na ty dva statky, co by to bylo, až by přišly
dohromady! Tak jsem si to snila krásně od tvé
maličkosti, a najednou se zblázníš! Podruhova
Manka! Vždyť nemá než tu spodničku, eo nosí
vždyť by jen sedla a rozhazovala, co jsemjá
nalo potila —
„Mýlite se, maminko, je pracovitá jak
včela“ —
„No tak zkrátka dost. Podruhovic Manku
Ne! Jako že tu stojím, ne. Sem přijde Zubíkovie
Růžena, a žádná jinál“
„Dobře,“ vstal Josef. „Přiveďte si ji sem
tedy. Chcete-li, dejte jí i náš statek, když vám
o nic jiného nejde, než „dát ty statky dohro
mady“. Nebudu vám bránit — umím pracovat.“
„To jsem si vychovala, to jsem si vycho-
vala!“ zaplakala panímáma zoufale, cítíc se
malomocnou vůči jeho nezlomnosti.
Manka
Josef
Růžena
Podruhovia Manka
19
article
„Maminko,“ promluvil teď Josef měkce,
„eož všechno štěstí jest jenom v hromadění
statků? Nemyslíte, že člověk potřebuje víc než
jenom bobatství? Nenyslite, že živé lidské eity
také něco znamenají?
„Já ti povím city, bloude. Ty jí dáš statek
a to je ten její cit k topě
„To se mýlíte. Právě ten statek stojí mez
námi. Kdyby ho nebylo, dávno již by byla moj
ženou.
„A podívejme, ona tě po chvili se statkem
ani nechce, no to aby ji ukazovali!“ posmíveli
se panímáma.
„Maminko, nebudeme se příli. Vy dáváte
dohromady statky, a já lidi. Proto buď přijmete
Manku do statku, nebo půjdu já k podruhovi
Dobrou noc!“
Panímáma hořce plakala. Položila rucena
stůl a hlavu opřela o lokty. Měsíe zasvitl do
světnice, hodnou chvíli se rozhlížel, pak odešel.
černá tma se rozhostila místností, ale nic ze
všeho panimáma nevnímala.
Josef
Měsí
20
article
Co jí všechno táhlo hlavou!
Máma, táta, malý Josef, jeho zemřelý
otec, zas máma, pak Zubíková, Růža, a Manka-
Mankal
Viděla ji v kostele několikrát... Modlil
se jako svatá, oči jen na oltáři... Nikdy by
nebyla řekla, že je taková svůdnice! Ale to jsou
ty pravé, které nekouknou v pravo, ne v lovo
ty už dovedou pobláznit spořádaného člověka.
Její Josef! Samou radost jí ten chlapec dělao
od dělství, takov, krásný chlapec! A teď, ted
Nový příval horké lítosti vytryskl plným
slzami. Proč mu jen o tom sv. Janu Krtitel
povídala! Takhle má o něj přijít! Holka po-
běhlice všechno a máma nic, nic. Jako by ho
nebyla porudila, nevychovala, ne všechno sve
mládí a silu jen jemu věnovala! Nevděčné, n
vdečné dítě!
Utrápena, uplakána panímáma usnula, bl
vu opřenou o lokty. Zdálo se jí ke všemu, že
k ní přišla matka a vyčítala, proč těm dětem
ubližuje. Panímáma se probudila a plakala
znova.
Tři dni chudák stonala ze samé lítosti
pláče. Hlavu ovázánou mokrým šátkem, ležela
v sednici a stará Lída vedla sama hospodářství
Když přišel Josef podívat se na matku, odvrátila
hlavu.
„Maminko,“ řekl Josef, „nebudte zlá; jed
nou, až se budete eítiti šťastna mým štěstím
budete žehnat chvíli, kdy jsem se vašemu svato
janskému výmyslu opřel. A slibuji vám, žes
nevezmu Manku dříve, nožli až vy sama řeknete
„tak už se berte“l
„Toho se nedočkáš!“ vytahovala vzlykajíe
penímáma z pod polštáře šátek, aby setřela ku
lící se slzy.
„O, dočkám!“ usmál se Josef. „Vždyť jsem
váš jediný syn a máte mne ráda!“
A dočkal se. Mance bylo první dobu projít
přísnou zkouškou, ale obstála v ní dobře,
panímáma Prášilová jí pak vystavila vysvědčení
„Ta holka je jako zlato! Dopře si Josef vybral.
Josef
Zubíková
Růža
Manka
Mankal
Krtitel
Lída
Manc
22
article
Důkaz pravdy.
Důkaz pravdy.
Napsal P. Fine
23
article
Strážmistr Jandera trávil zbytek požehna
ného života svého u syna, notáře, v malém, ven
kovskémn městečku, jež vedle obklopujících je
krás přírodních a vzorné čistoty slynulo i sluš
ným, upřímné přátelství a jadrný humor pěstu
jícím kroužkem společenským.
Jandera byl ovšem hlavní tepnou častěji po
řádaných, výborných vočírků humoristických
neboť prameu životních jeho zkušeností a pří-
hod, zvláště s různými prohnanými individuí za
žitých, jako by ani zaniknouti nedovedl.
Jakmile strážmistr začal vypravovat, po
slouchala společnost až nábožně a když konči
své výklady, nechtěly potlesk a chechtot z pra-
vidla umlknouti. Často bývalo Janderovi obírati
se ve službě též s vykutálenými pylláky a nej-
více upomínek jeho odnášelo se právě k tomut
bodu rušných dějů životních. Ale jeden z těchto
chlapů, jemuž „Tobiášek“ přozdivali, netěšil se
v mysli jeho zvláště veselým vzpomínkám. Jan
dera o něm vůbec aerad mluvil a nikdo ne
věděl, proč. Až konečně Jandera, přece jsa kdys
v nezvykle dobré míře, objasnil blíže toho při
„Byl to, přátelé, tvor, jakých již světen
bloudí věru pořídku,“ vykládal tehida dychtive
naslouchající společnosti. „Do poslední chvíle
zlobil snad kde koho a nejraději tak činíval mně
neboť věděl dobře že po něm dnem i nocí past
jako kuna po myši. Ale kdež mohl se mu člo-
věk jen tak zhola dostati na kůži! Poslyšte sami
co mně na konec provedl:
Bylo zimní ráno, mlhavé a chladné, kdyí
vedla mne kdysi cesta nevlídným a hustým le
sem „Čertovka“ zvaným. Ostrý severák fiče
korunami stromů a šlehal v tvář tak nemilo
srdně, že já, upjav tělo co nejtěsněji v zánovn
plášť, zrychleným krokem hleděl jsem mu k zvý
šené teplotě dopomoci.
činu.
Jandera
Tobiášek
Jan
24
article
Pojednou dolehi k mým uším tlumený pra
skot větví, jako když kdosi těžce a zároveň opa-
trně houštím se prodírá. Zastavil jsem bezděčně
krok — — — Hluk byl stále zřetelnějším, až
po chvřli vynořila se z houští statná postava
s objemným rancem na zádech.
„Ah, Tobiášek,“ splynulo mi překvapeně
se rtů a zrak můj ostře do pytláka se zabodl.
Tobiášek se nejprv ostražitě na všechny
strany rozhlédl a nevida patrně nikde nic pode-
zřelého, ubíral se pevným krokem právě v tu
stranu, kde jsem já, ukryt, stál.
V tom mne však těkavé oči jeho shledly.
Nepatrné škubnutí těla a Tobiášek zastavil
se přímo přede mnou, jako by se nechumelilo.
„Má úcta, pane strážmistr,“ zvolal plnými
ústy, blikaje šibalský po mně, „hm, mám vskut-
ku radost, že jsme se tu sešli — —
„Rovněž tak i já, Tobiášku,“ snažil jsem
se co možná vážně na tuto drzost odpověděti
„jenom že nevím, bude-li radost naše stejnou.
„Ajajaj — a proč by nebyla?“. Tobiášek
na to. „Plahočím se tudy již plné dvě bodiny
mám pevně za to, že se s nimi bezpečně
svezu — —-
„Rozhodně ano, Tobiášku,“ usmívám se
na pyíláka.
Ten však zatím vykládá potměšile takto;
„Vědí — jim to mohu svěřit — já jsem
dnes při té zimě trochu přebral a při tom zblou-
dil, ač tudy chodím, téměř každý rok a nyní
sám čert kdyby se mnou se vsadil, nevím, kde
se nalézám . ..
„Tak — a co ten ranec?
Tobiášek
25
article
Částočně jsem ovšem obsah jeho tušil
„Hoho,“ broukal tajemně Tobiášek, „v tom
to právě vězí! Mám tam, panečku, zboží, jak.
živ jsen podobného noviděl. Srnec jako telo
— — na moutě — — nebýt té hloupé zimy —
hned bych jim to ukázal.“
„Není zatím třeba,“ konejším ochotu pytlá-
kovu, „a kde jste k němu přišel?
„Hm, voni se mnou mluvěj', jako by ani
nevěděli, že je přod posvícením. Každoročne
vleku tudy v tento čas něco pro pány. Avšak —
jak to koukaj? Jako kdybych snad to byl kdesi
ukradl. Či myslej', že Tobiášek je tak dnešní
chláp, aby na prstech si nevypočítal, co by
z toho vzešlo?“
„Rád bych především slyšel odpověď n
svoji otázku: Jak jste k sraci přišel?“
„I, božínku, nie lebčího nad to! Povím to
zase jenom jim — nerad bych si kazil obchod
— je to zboží z daleka, až z Přibrami, pane —
mám s tamějším zvěřinářem dlouholetou již
známost — kupuji pouze od něco, neboť nikde
na světě není lopší zvěřinky k dostání .. Věřejl,
znám to tak trochu —
„Věřím, Tobiášku, avšak jen poslednímu,
s tím nákupem u zvěřináře nechce se mi to
jaksi lbiti a proto —-
„No, bodejt,“ utrhl se pytlák, „myslej', že
našinec nemá brků. Půjdu ihned nazpět, třeba
že jsem utrmácen, aby pravda vyšla na jevo.-
„Tak, tak, Tobiášku, a mne vezmete s se-
bou! Hajdy ku předu,“ ukončil jsem další vý-
klady.
„Vezmu, proč bych nevzal, což jsem ně-
jaký špatný chlap? Za mne doposud nikdo sty-
děti se nemusí.
Tobiášek
Srnec
Hajda
26
article
Tobiášek bručel velmi nezdvořile, prohý-
baje se pod tihou rance. Že bylo stále chladno.
přidali jsme do kroku. S pytláka se po chvíli
pot jen lil, já však jsem nepovolil, dokud ne-
oetli jsme se spolu na příbramském náměstí. Ta-
biášok dávno již přestal mluvit a také nyní ne-
vydal ze sebe slova. Hněval se velice. On —
a v takovém podezřeni!
Směl,a krokem zaměřil k starší, jedno-
patrové budově, na jejímž průčelí pyšnil se zře-
tolný nápis: Zvěřinářský obchod Josefa Janečka.
Vsunul se rychle s rancem do dveří objem
ného krámku a já ovšem za ním.
Za pultem seděl obslarožný pán, malé, po-
někud otylé postavy, s pronikavým, lišáckým
zrakem.
„Tady maj' nazpět jejich srnce a vrátěj“
mně mých sedm zlatých, co jsem jim zaň dal,
křičel zhurta Toblášek. „Viděj, k čemu člověk
přijde! Naposledy — opletačky pro krádež!“
Pan Janeček vyskočil:
„Krádež, jaká krádež? Upokojle se, při-
teli, já mám poctivě zboží na skladě. A zdes tento
pán“ — ukazoval na mno — „koná jen svoji
povinnost, má-li vás trochu v podezření. Avšak
srnce jste poctivě koupil a řádně zaplatil, když
tedy chcete, vrátím vám tudíž vaše peníze.
Pozoroval jsem celý tento výjev, jako s neb
spadl,. Pan Janeček dosvědčil Tobiáškovi koupi,
před posvícením pak bylo u nás rovněž, mohl
se tudíž srnec oetnouti v ranci zcela poclivým
způsobem. Nezbývalo, nežli jiti po svých a to
jsem také učinil.
Tobiášek, že prý si musí trochu odpoči-
nouti, což jsem milerád věřil. Zůstal u pana Ja-
nečka na oběd.
A přece, přátelé, jak jsem později zjistil.
byl ten srnec po pyllácku zastřelen a co při
všem nějlepšího, před mýma vlastníma očima
panu Janečkovi prodán. Oh, ti dva si dávno
spolu rozuměli,“ končil strážmistr prostřed vše-
obecného chechtotu svoje vyprarování.
Tobiášek
Janeček
příbramský náměstí
27
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Něný přípitek. Zajímavý výjev odehrál se př
posledním výročním banketu národního sdruženi to-
várníků v Novém Yorku. Mnozí lidé ve Spojených
státech nedají si výmluviti přesvědčení, že těžká ho-
spodářská krise v listopadu minulého roku a vše-
obecný úpadek obchodního života jest následkem
útoků presidenta Roosevelta na velké hospodál ské
korpolace. Skuteční znalci hospodářských poměrů
ovšem vědí, že příčiny vězí jinde, ale v širokých kru-
zích se tento názor houževnatě udržuje. Jen tím lze
vysvětliti nástedující případ: Když na zmíněném ban-
ketě nadešel okamžik, kdy se pravidelně pronáší pří-
pitek na Roosevella, povstal předseda sdružení, je-
hož členové v průběhu jednání uvedli mnohé ostr
výčilky proli Roosevellovi a pravil, že prosí společ-
nost pouze, aby povstala a mičky připila nejvyššímu
úřadu, který národ může uděliti. Ze shromáždění
ozvalo se několik pochvalných hlasů, ale od stolu
předslavenstva zaznělo hned mnohonásobné „Ni-
koli!“ a tím byla záležilost odbyta.
Roosevelt
Nový York
spojený stát