ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 2fa739a0-7736-11dc-8d7b-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 58, place 10, work 2, org 2
1 masthead
31. května 1908
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů“ k č. 150.
3 masthead
Strana9.
4 article Dodatkem k „Allegorii“
Dodatkem k „Allegorii“ (Záb. příl. N. L. z 3. květns.) Dlouhá, dlouhá léta chodil jsem kolem toho starobylého domu v ulici Celetné, někdy Millesi- movského, nyní šlechtického kasina. A dlouhá léta díval jsem se na podivné to spřežení, n podivnou vozbu: lev s korunkou na hlavě táhne káru, a nad károu trčí, jakoby celou svojí tíhou na ní seděl, velikáiský dvouhlavy orel. Viděl jsem sice, bystřeji pohlédnuv, taky konturu lva druhého. Ale nevím, čím to, že jsem si druhého toho lva nějak úmyslně ulhával. Zdálo se mi, že k celé soudobé situaci lépe při- léhá lev jediný. Povědomý ten lev, taky s ko- runou na hřívnaté hlavě, který po staletí táhne těžkou káru, na níž sedí dvojhlavý orel. Ať so na káru jak chce nakládá, přikládá, lev stále táhne. A neví ani — ten dobromyslný lev — že se stále přikládá z jeho vlastního majetku. Ať třeba čehokoli, vždy má klopit lev. A nejen že dá, že stále ze svého povoluje, ale on je svému břemeni i vlastním potahem. Je dodavatelem a tahounem zároveň. To je zázrak dressury. Vídáme taky ve zvě- řincích cvičené lvy, ani provozují mnohdy nej- malichernější „kousky“ na rozkaz cvičitele svého, kousky, kteréž jsou hluboko pode lví dů- stejností. Bývá sice dosti často patrno, že pro- vozují svou komedii na kratochvíli publika toliko s vnitřním odporem. Časem vycení zuby, časem temně, hrozivě, z hlubin útrob zařvou, jako když v dáli bouře dobřmívá. Časem i mocnou tlapou se rozmáchnou, ba časem konečně i svého evi čitele rozsápou. Tvrdí se, že jest osudem kaž- dého cvičitele lvů, aby na konec byl od nieh rozsápán. Nezanechá-li totiž v čas nebezpečné hry své s králi pouště.
N L Dlouhá Celetná
5 article
Stydne sice krev při takovém temném, zlo- věstném zamručení lvím, ale pociťujete při tom. že se tu probudila jeho pravá přirozenost, žesi na okamžik uvědomil, jak směšně je znoužíván. Je to výstraha, aby jeho „pán“ tětivu trpělivosti lví přilis nenapinal, nepřepíntl. oel Ale není vždy lev, čím se zdá. Je známa bajka o oslu, jenž se zabali v kůži lvi. Strašil jen tak dlouho svojí mnškarou, dekud se neozval. Pak bylo po strachu, po respektu. Maškaráda končila pro osla nesmírnou ostudou. Ano, kdyby nebyl hýkal! Kdyby so byl nnučil tak temně, z hiluboka, hrozivě mru- četi, jako když zdáli hřmí. Doznali jste snad sami na sobě nejednou. že takové temné zarachoceni vzdálené ješte beuře víc uděšuje, než když se vám hromobití ozývá přímo nad hlavou? A podobný dés čiší z temného a jako vý stražného zařvání lvího. Vzbudil jsem svojí zmínkou o zajímavé allegorii pozornost ke kamennému tomu obrazu nad vraty paláce někdy Millesimovského v ulici Coletně. Čtenáři se šli podivat na lví spřežení. A mnohý se podivil, jak neznámý sochař nebo kamenik století osmnáctého správně vystihl si- tuaci, jak by ji pyl mohl zebrazit i pro stolet dvacáté. Podráždil jsem snad i zvědavost, jak ceh ten obraz vznikl, ale zatím sám jsem ji nedo- vedl ukojiti, neznaje původ heraldického výjevu Ale kdo se plá, doptá se. Aniž jsem se táza přímo, dostalo se mi vysvětlení jelé té allegorie. A v tom vysvětlení je pro mne jakési male zklamání. Dověděl jsem se totiž, kterak ten tahoun lev — lépe řečeno dva ti tahouni lvi ne- bývali vždycky lvy. Čtvernožci to byli, velmí užiteční čivernožei, ale méně slavní.
6 article
Dostalo se mi vysvětlení z péra dámy, jejíž děd byl posledním nadlesním ve službách po- sledního majetníka panství a posledního potom- ka mužského z hraběcího rodu Millesimovského. Celá ta historie zní jako pohádka. Snadj to pouhá legenda, tradiee rodinná, snad je to do slova pravda. Děly se za starých časů divno věci. Utíkávaly princezny z domu. Vždyť utíkaj princezny podnes. Královské i knížecí. A tak tedy znak je znakem rodiny hrabat Caretto-Millesimů, jak vypravovával sterý hrab svému nadlesnímu na panství Vilímovském u Haber na Čáslavsku. Princezna kteréhosi panujícího rodu ve Nlašich zamilovala se do sličného panoše, ježto jí vnucovali - prince, kterého nemilovala, uprchla s panošem do hlubokých lesů. Dlouhé dny a noci bloudili milenci temnými hvozdy až konečně došli přátelského přijetí a útulku v chatě starých uhlířů. Zatajili patrně půvo svůj, pomáhali uhlířům, princezna stala se že- nou svého milého panoše a ve šťastném manžel ství porodila mu šest dětí. Staří uhlíři zatím zemřeli, někdejší pano pak stal se beze všeho pozůstalostního řízen a bez poplatků dědicem chaty i živnosti uhlir ské. Tento mladý uhliř nazýval se Caretto, což. znamená káru, a rodnou obcí jeho byla ves Millesime kdesi v krajině Janovské. Zatím osiřelý král si krátil čas, jak právě uměl — neboť bývali králové, kteří krom toho nic jiného neuměli — a hlavně lovem, jako dělá- vali vznešení pánové vždycky. Bylo to zaměst- nání příjemně rozčilující, zdravé a hlavně roz- košnějši než uhlířství anebo cihlářství. Nečtet se v žádné kronice, že by králové byli pálib uhlí nebo cihly. To jest zaměstnání přiměřenějši poddaným.
Caretto Millesim Haber Millesime Janovský Čáslavsko Millesimovský
7 article
Kdysi zbloudil na lovu v lesích, ztratil se své družině, až konečně bladov, k smrii znaven a již prost naděje v zachránění nalezl přístřeší a ošetření v bídné chatě uhlířské. Uhlír sám nebyl právě doma, bylť na cestě do vzdáleného Pradu šlechtického, kam vezl dřevěné uhlí na voze, taženém dvěma voly Krále uvítala uhlírka a král v ní poznal uprchlou svoji dceru, která pohrdla princem, trůnem blahobytem, aby tu v lesich vyráběla uhlí. „Holka, holka!“ řekl asi král, „mohla mít lepší, lehčí živobyti! Mělas rozum, vybrat si takovouhle umouněnou živnost? Nebylo ti doma líp?“ Vlastně se neví, co jí král řekl, ale radost měl. Především ze svého zachránění, pak i ze shledání s dcerou, s níž mu najednou přibylo šest vnoučat, a když viděl, jak je šťastna a spo- jena, a když se vrátil statný její manžel padl před králem na Kolena, odpustil král oběma uprchlikům a vinnikům. Jsou králové tak dobrosrdeční, že odpou- štějí, zvláště když si nemohou pomoci a ne- mehou učiniti nic jiného. Tento král octl se v ta- kové situaci, a proto dal průchod šlechetnosti
Uhlír Král
8 article
Ale poněvadž mu prostý uhlíř přece jen byi malým pánem na zetě královského, povýšil h bez meškání na šlechtice; je to královský čin. který nevyžaduje žádných útrat. Je to nóbl z kapsy při tom ani trojník nevypadne. Uhliř se umyl, oblékl se v nedělní šaty a vypadal pak, až se král sám podivil. „Stakra, hochu, málem jako by ses by šlechticem narodil!“ Rozumí se, že nový šlechtic musil mít i ně jaký znak, erb. Co by si byl dal vymalovat na štít, na kočár, co by si byl dal vyrejt na pečetní prsten? A tak tedy na památku, že býval uhlí- řem a sám že se jmenoval Caretto, dekretoval mu král do erbu uhliřskou káru, taže- nou dvěma voly, a poněvadž jeho žena byla princeznou z panujícího rodu, přidal král nad káru orla s korunou. Po nějakých stalotích přišla hraběcí rodino do království Českého a zde taky dožil poslední její potomek, hrabě Josef, o němž dáma pisa- telka poznamenává zajímavou podrobnost. A byl vychován ve Vídni, v ústavě Terezianském. uměl prý dokonale česky, a svého nadlesního kterýž byl původu německého z krajiny semil ské, sám učil česky číst a psát, až pak nadlesn hovořil i psal jako rozený Čech. Bohužel, s posledním potomkem Millesimů vymřela i tato vzácná vlastnost. Neboť sotv ještě někde žije kavalír, který by své lesníky ředitele a správce učil česky číst a psát ... své.
Caretto Josef Vídeň Čechy ústav Terezianský
9 article
V Čechách pak znak Millesimů za různýe dob a přiležitostí doznal znamenité změny. Byi zlepšován a zlepšován, až se prostá kára uhlíř ská změnila v úhledný vozejček, podobný člun nebo škebli, a původní volské spřeženíse změnilo ve spřežení l vi Tak vyličoval poslední hrabě Millesim vznik a vývoj znaku svého. Chodím teď mimo někdejší dům hrabat Mille simů, v němž se nyní scházejí „čeští kavalíři“ a dívám se úkradmo na ty lvy a již chápu, pro tak trpělivě táhnou. Snad v nich posud koluje krev bývalých rohatých předehůdeů jejich. A pak mně připadá: jestliže kdysi tal snadno řešili zajimavý problém zoologický, žo udělali z volů lvy — nehrozí naopak lvům (a třeba jenom heraldickým) nebozpečenství, ab se z nich někdy nestali volové?
Mill Čechy
10 article Panímáminy čáry.
Panímáminy čáry. Napsal Václav J i sk ra.
11 article
„Tak, Prášilko, marně jsme si malovaly že bude z Josefa a Růži párek, až vyrostou,o povídala trpce selka Zubiková, Růžina máma. při podvečerních táčkách. „Když byli malí, ne- mehli se ani ve hře od sebe rozloučit, a teď ne- dělá Josef nie jiného, než vymýšlí, jak by se Růženě vyhnul!“ Prášilka potáhla šátek na hlavě a vzdychla „Všal, jsem si to také představovala docel jinok. Takové krásné dva slatky! Jaká by t- byla živnost, kdyby se spojily, a kde pak živ- nost, panství, hotové panství! Co jen ten hoeh myslí, on přece ví, jak bych si přála vaší Růžu míti snachou. A ty dva statky! Ani nevíte, Zu- biková, co se o tom napřemýšlím; při práci v noci, a nejhůř, když mi napadne, že by ten hoch mohl — ale ne, to mi přece neudělá, aby se zapletl za mými zády, spíše se bojím, že by snad vůbec nechtěl — ale ani to nemůže být; on se ožení a vezme si vaši Růžu, jen se musí do toho nějak strčit, je takovy divnýa nemluvný, musíme věc zařídit my — Panímámy ztichly. Obě se pohroužily v pře mílání. Ale Zubíková znova vyjela se svou bo- lostí. „To jsme pořád dělali narážky, holk zvykla myšlence, že se s Josefem dostanou, a c teď z toho? Trápení, Jako by nebylo jiných hochů dost, na takový statek! A Růžena snoo také noní nejhorší z děvčat! „Toť se ví, že není,“ přisvědčila Prášilová „je jako vykynutá, člověk ji sotva obejme v pase. Ale jen to nechte, Zubíková, beru si věc na sebe. To víte, laskavce mu nedám, ale něco vy myslím. Především mu sáhnu na zub, jestli ..
Zubiková Růžin Josef Růžena Prášilová
12 article
Ale ne, to nemůže být... koho pak by ... „Panímámo!“ nesl se táhle hlas děvečky od chléva. „Rozina volá, něco se jí stalo; počkejt chvili, přijdu hnedl „I ne, nevracejte se, musím už taky domů, vstávala panímáma Zubiková zároveň s Práši lovou. „Dobrou noc tedy a spolehněte na mne já už na něco přijdu,“ řekla Prášilová. Na nebi vyskočila první hvězda; zrovna na krajem lesa, u něhož se krčil malý domek. Patřil k odlehlému od vsi dvorci a bydli v něm podruh, pracující ve dvoře. Několik kroků od domku a byl jsi v lese, kde prýštila čistá studánka. Tam chodila podruhova Mank pro vodu. Tam skláněla nad zrcadlo studánky svou kučeravou černou hlavu, tam upírala sve zamyšlehé tmavé oči, když nabírala plecháčem vodu. Tam usedla častokrát na roubení a díval se do stromů na dovádivou veverku ve dne nebo do nebe na vyskakující třpytné hvězdy vočer. Bývalo ji veselo, když sledovala skoky rezavé neb hnědé veveřice, jež chodívala do studánky pít... Manka byla tak ticha, že s veverka nebála; hbitě sběhla se stromu, běžel kousek po trávě a vklouzla děrou pod stříšku studánky. Tam, celá rozpjatá, hlavičkou dolů opatrně, ale jistě lezla ve svislé poloze po ka- menné stěně studánky. Napila se tiše, obrátila. a šup, již byla venku a na stromě. To bývalo hezké .. Na hvězdy se Manka také ráda dívala, ale při tom jí bývalo někdy divně; eítila, jak hrud se jí šíří, srdce rozbouchává a celý svět připadá úzký, tak úzký! A přece rozevírala ke hvězdám paže v náhlé silné touze obejmcut ten svět celý
Rozina Prášilová Manka
13 article
celičký v téže chvíli, a když paže klesly, po temněly její oči divným smutkem a steskem O, jak se jí nechtívalo potom do nízké jizby kde trámů dosahovala rukou . .. Od nějaké doby však Manka přestala pozo rovati veveřici, když chodila pit. Zamyšlena sedávala u studánky, náhle vstá vala a neviděla ani, že veverka poplašena utíká od studánky. Dívala se Manka na hvězdy, ale neviděla jejich třepotání. Lekala se v tichu a vyhýbal se hluku. K studánce chodívala večer plaše s očima úzkostnýma a přece plnýma očeká vání První hvězdička na světlém ještě nebi do stala společnici i na práh domku vystoupila Manka e džbánem. Podívala se po nebi, vdechla vůni z lesa a vykročila na pěšinku do lesa. Tan bylo již hodně šero; vonný chla d, studená rosa. tomné stiny. Manka letěla jako píák. Přiběhla ke stu dánce. Ticho hluboké se rozkládalo kolem. Mance bušilo ve skráních; zastavila se a od dychla hluboce. Zbylečně se plašila — nikoh tu nebylo. Sklonila se do studánky, kde sku- linou ve stříšce shlížela se marnivá hvězda. „Manko!“ ozvalo se za ní tlumeně a vroue ně. Manka ztrnula. Srdee jí bilo kladivem, „Manko!“ zaznělo zase. Vzpřímila se, ale neobrátila. Nemusila; vi- děla v duchu stejně zřetelně štíhlou, vysokou postavu a krásnou tvář mladého Prášila, viděla ty třpytné, žhavé oči, které vytiskly z její mysl hvězdy celého vesmíru. „Nemáš pro mne ani slůvka?“ ptal se v čítavě. Neodpovídala, neobracela se. Nálile ci tila, jak pevná ruka položila se jí kolem pasu, cítila, jak ztrácí rovnováhu, tažena jsouc onou pevnou rukou. Zajiskřilo se jí v očích, a pak měla před nimi tmu. Když tma přešla, cítila jakési nárazy ve své hlavě. To tlouklo jeho srdce — „Pusť mne —“ zašeptala.
Manka Prášil Tana
14 article
„Nepustím, mám tě rád, rád“ — šepla vášnivě a sklonil se ku prosícím Mančiným rtům. V té chvíli pocítila Manka, že konečně obe jmula celý svět se všemi hvězdami. Na nebi vyskákalo jich již k nespočten když se panímáma Prášilová dočkala Josefa. „Kdes byl, Josefe „Venku „Kde venku? „Proč se pláte, maminko?“ opáčil Jose vážně. Panimáma, chudák, přišla z konceptu „A jen tak, co bych se neptala. Byla t Zubíková. Josef nie. „Dobrou noe, maminko. „A počkej ještě, není tak pozdě! Josef si sedl. „Josefe, jestli pak si někdy vzpomeneš, jal jste si s Růžou Zubtkovou hráli? Jak jsi říká val, jen ji že si vezmeš za ženu, až vyrostete?“ „Nu, dnes už bych to neřekl,“ zasmál se Josef. Panímáma se zavrtěla na lavici. Sáhnut na zub nedopadlo uspokojivě. Ale ještě větší ji stotu chtěla Prášilka míti. „Josefe, byla by to krása, ty dva statk dohromady — „M,“ odpověděl Josef. „Viděl jsi včera Růžu při muzice?“ „Nebyl jsem u muziky. Prohlížel jsen sádka — „Ta holka se trápí, Josefe.“ „A proč?“ „Prosím tě, nepřetvařuj se. Jako bys n věděl, proč. Protože tě má ráda Josef mlčel. „Já ti povím, Josefe,“ nabrala panímám rozšafně řeč, „co se má sláti, to se stane, je-li to váš osud, abyste ty dva statky dali do hromady, pak mu neujdete, Že jsou všelijaké náhody a znamení, kter předcházejí, je také pravda. Řikávala nebožk máma, že děvče, ktoré 1.a sv. Jana Křtitele p klekání přijde první mladíkovi do cesty, je mu souzené, a kdyby dělal kdo chtěl co chtěl, ž je nerozdvojí — „To říkala moje bába?“ ptal se Jose „Ane,“ horlivě přisvěděila Prášilka.
Mančin Prášilová Josef Zubíková Josef nie Křtitel Jos
15 article
„A věříte tomu?“ „Jak by ne, beze všeho, příkladů je na t dest... Tak jsem si na to vzpomněla, za týder máme sv. Jane Křtitele . . Josef noodpovídal; odvedla ho vzpomínka Loni na sv. Jana šel k večeru ze dvorce, kde cosi vyjednával, cestičkou k lesu, aby si nade- šel do vsi, vzdálené asi půl hodiny Zvonili klekání a přestali právě, když vstou- pil do lesa. Slyšel zurčení vody — studánka Ohlédl se tam, a zůstal zrakem stát na krásném černohlávku — Mance. Neznal jí; přijelať ne- dávno z města, kde byla u příbuzní ch. Za čas teprve zvěděl, že pohádkové děvče jest jenom podruhova Manka. Trvalo dlouho, celou zimu. a ještě kus jara, než si doznal, že všecko brá- nění se touze po ní je marné, že jako se nedá mysliti les bez studánky, tak jeho živoť je ne- myslitelný bez Manky- Nejspíš měle nebožka bába s tím přijntín do cesty pravdu .. „— co myslíš Josefe ?“ „Nic,“ vytrhl se Josel. „Ale jak nic, vždyť ti říkám, že je čas, abye šel letos po klekání potkati svou souzenou, ty řekneš nic!“ „Maminko, já už ji polkal —. „Co?“ vyskočila panímáma. „To nen možné, vždyť až za týden je sv. Jana Křtitele!“ „Ale loni ho také bylo!“ „Ty jsi potkal Růženu?“ „Růženu? Ne. „Ne? Tak to nic neplatí, co bylo loni. Ten rok už je pryč, a co je pryč, na to ani žid ne půjčí, to víš. Teprve letos to bude něco zname „To jako až mi pošlete de cesty Růženu že? Maminko, marná práce. Sama jste před chvílí řekla, že věříte bábiným slovům —“ „Nic ne, máma si to spletla, já už si vzpo mínám, že to řikala dočista jinak — „Ale já věřím jejím slovům. Mamink přece mne máte ráda, a nebudete chtíti — “ „Teď mi řekneš, která to je!“ přerušila h
Křtitel Josef Jan Manc Manka Josel Růžena Nico
16 article
Ypsilon. nat..
17 article
rozčileně panímáma.
18 article
„Podruhovic Manka ze dvora,“ odvěti Josef pevně. Panímáma odmdlévati neuměla. u ní naopak se každé pohnutí a rozčilení jevil zvýšenou hypností. Odstrčila židli a spráskla „Podruhovie Manku! Člověče, člověče ne šťastný, tys příšel o rozum! Josefe,“ propuklu najednou v pláč, „yždyť jsí mým synem, to není možné, abys byl tak nehospodárný, pomysli na ty dva statky, co by to bylo, až by přišly dohromady! Tak jsem si to snila krásně od tvé maličkosti, a najednou se zblázníš! Podruhova Manka! Vždyť nemá než tu spodničku, eo nosí vždyť by jen sedla a rozhazovala, co jsemjá nalo potila — „Mýlite se, maminko, je pracovitá jak včela“ — „No tak zkrátka dost. Podruhovic Manku Ne! Jako že tu stojím, ne. Sem přijde Zubíkovie Růžena, a žádná jinál“ „Dobře,“ vstal Josef. „Přiveďte si ji sem tedy. Chcete-li, dejte jí i náš statek, když vám o nic jiného nejde, než „dát ty statky dohro mady“. Nebudu vám bránit — umím pracovat.“ „To jsem si vychovala, to jsem si vycho- vala!“ zaplakala panímáma zoufale, cítíc se malomocnou vůči jeho nezlomnosti.
Manka Josef Růžena Podruhovia Manka
19 article
„Maminko,“ promluvil teď Josef měkce, „eož všechno štěstí jest jenom v hromadění statků? Nemyslíte, že člověk potřebuje víc než jenom bobatství? Nenyslite, že živé lidské eity také něco znamenají? „Já ti povím city, bloude. Ty jí dáš statek a to je ten její cit k topě „To se mýlíte. Právě ten statek stojí mez námi. Kdyby ho nebylo, dávno již by byla moj ženou. „A podívejme, ona tě po chvili se statkem ani nechce, no to aby ji ukazovali!“ posmíveli se panímáma. „Maminko, nebudeme se příli. Vy dáváte dohromady statky, a já lidi. Proto buď přijmete Manku do statku, nebo půjdu já k podruhovi Dobrou noc!“ Panímáma hořce plakala. Položila rucena stůl a hlavu opřela o lokty. Měsíe zasvitl do světnice, hodnou chvíli se rozhlížel, pak odešel. černá tma se rozhostila místností, ale nic ze všeho panimáma nevnímala.
Josef Měsí
20 article
Co jí všechno táhlo hlavou! Máma, táta, malý Josef, jeho zemřelý otec, zas máma, pak Zubíková, Růža, a Manka- Mankal Viděla ji v kostele několikrát... Modlil se jako svatá, oči jen na oltáři... Nikdy by nebyla řekla, že je taková svůdnice! Ale to jsou ty pravé, které nekouknou v pravo, ne v lovo ty už dovedou pobláznit spořádaného člověka. Její Josef! Samou radost jí ten chlapec dělao od dělství, takov, krásný chlapec! A teď, ted Nový příval horké lítosti vytryskl plným slzami. Proč mu jen o tom sv. Janu Krtitel povídala! Takhle má o něj přijít! Holka po- běhlice všechno a máma nic, nic. Jako by ho nebyla porudila, nevychovala, ne všechno sve mládí a silu jen jemu věnovala! Nevděčné, n vdečné dítě! Utrápena, uplakána panímáma usnula, bl vu opřenou o lokty. Zdálo se jí ke všemu, že k ní přišla matka a vyčítala, proč těm dětem ubližuje. Panímáma se probudila a plakala znova. Tři dni chudák stonala ze samé lítosti pláče. Hlavu ovázánou mokrým šátkem, ležela v sednici a stará Lída vedla sama hospodářství Když přišel Josef podívat se na matku, odvrátila hlavu. „Maminko,“ řekl Josef, „nebudte zlá; jed nou, až se budete eítiti šťastna mým štěstím budete žehnat chvíli, kdy jsem se vašemu svato janskému výmyslu opřel. A slibuji vám, žes nevezmu Manku dříve, nožli až vy sama řeknete „tak už se berte“l „Toho se nedočkáš!“ vytahovala vzlykajíe penímáma z pod polštáře šátek, aby setřela ku lící se slzy. „O, dočkám!“ usmál se Josef. „Vždyť jsem váš jediný syn a máte mne ráda!“ A dočkal se. Mance bylo první dobu projít přísnou zkouškou, ale obstála v ní dobře, panímáma Prášilová jí pak vystavila vysvědčení „Ta holka je jako zlato! Dopře si Josef vybral.
Josef Zubíková Růža Manka Mankal Krtitel Lída Manc
22 article Důkaz pravdy.
Důkaz pravdy. Napsal P. Fine
23 article
Strážmistr Jandera trávil zbytek požehna ného života svého u syna, notáře, v malém, ven kovskémn městečku, jež vedle obklopujících je krás přírodních a vzorné čistoty slynulo i sluš ným, upřímné přátelství a jadrný humor pěstu jícím kroužkem společenským. Jandera byl ovšem hlavní tepnou častěji po řádaných, výborných vočírků humoristických neboť prameu životních jeho zkušeností a pří- hod, zvláště s různými prohnanými individuí za žitých, jako by ani zaniknouti nedovedl. Jakmile strážmistr začal vypravovat, po slouchala společnost až nábožně a když konči své výklady, nechtěly potlesk a chechtot z pra- vidla umlknouti. Často bývalo Janderovi obírati se ve službě též s vykutálenými pylláky a nej- více upomínek jeho odnášelo se právě k tomut bodu rušných dějů životních. Ale jeden z těchto chlapů, jemuž „Tobiášek“ přozdivali, netěšil se v mysli jeho zvláště veselým vzpomínkám. Jan dera o něm vůbec aerad mluvil a nikdo ne věděl, proč. Až konečně Jandera, přece jsa kdys v nezvykle dobré míře, objasnil blíže toho při „Byl to, přátelé, tvor, jakých již světen bloudí věru pořídku,“ vykládal tehida dychtive naslouchající společnosti. „Do poslední chvíle zlobil snad kde koho a nejraději tak činíval mně neboť věděl dobře že po něm dnem i nocí past jako kuna po myši. Ale kdež mohl se mu člo- věk jen tak zhola dostati na kůži! Poslyšte sami co mně na konec provedl: Bylo zimní ráno, mlhavé a chladné, kdyí vedla mne kdysi cesta nevlídným a hustým le sem „Čertovka“ zvaným. Ostrý severák fiče korunami stromů a šlehal v tvář tak nemilo srdně, že já, upjav tělo co nejtěsněji v zánovn plášť, zrychleným krokem hleděl jsem mu k zvý šené teplotě dopomoci. činu.
Jandera Tobiášek Jan
24 article
Pojednou dolehi k mým uším tlumený pra skot větví, jako když kdosi těžce a zároveň opa- trně houštím se prodírá. Zastavil jsem bezděčně krok — — — Hluk byl stále zřetelnějším, až po chvřli vynořila se z houští statná postava s objemným rancem na zádech. „Ah, Tobiášek,“ splynulo mi překvapeně se rtů a zrak můj ostře do pytláka se zabodl. Tobiášek se nejprv ostražitě na všechny strany rozhlédl a nevida patrně nikde nic pode- zřelého, ubíral se pevným krokem právě v tu stranu, kde jsem já, ukryt, stál. V tom mne však těkavé oči jeho shledly. Nepatrné škubnutí těla a Tobiášek zastavil se přímo přede mnou, jako by se nechumelilo. „Má úcta, pane strážmistr,“ zvolal plnými ústy, blikaje šibalský po mně, „hm, mám vskut- ku radost, že jsme se tu sešli — — „Rovněž tak i já, Tobiášku,“ snažil jsem se co možná vážně na tuto drzost odpověděti „jenom že nevím, bude-li radost naše stejnou. „Ajajaj — a proč by nebyla?“. Tobiášek na to. „Plahočím se tudy již plné dvě bodiny mám pevně za to, že se s nimi bezpečně svezu — —- „Rozhodně ano, Tobiášku,“ usmívám se na pyíláka. Ten však zatím vykládá potměšile takto; „Vědí — jim to mohu svěřit — já jsem dnes při té zimě trochu přebral a při tom zblou- dil, ač tudy chodím, téměř každý rok a nyní sám čert kdyby se mnou se vsadil, nevím, kde se nalézám . .. „Tak — a co ten ranec?
Tobiášek
25 article
Částočně jsem ovšem obsah jeho tušil „Hoho,“ broukal tajemně Tobiášek, „v tom to právě vězí! Mám tam, panečku, zboží, jak. živ jsen podobného noviděl. Srnec jako telo — — na moutě — — nebýt té hloupé zimy — hned bych jim to ukázal.“ „Není zatím třeba,“ konejším ochotu pytlá- kovu, „a kde jste k němu přišel? „Hm, voni se mnou mluvěj', jako by ani nevěděli, že je přod posvícením. Každoročne vleku tudy v tento čas něco pro pány. Avšak — jak to koukaj? Jako kdybych snad to byl kdesi ukradl. Či myslej', že Tobiášek je tak dnešní chláp, aby na prstech si nevypočítal, co by z toho vzešlo?“ „Rád bych především slyšel odpověď n svoji otázku: Jak jste k sraci přišel?“ „I, božínku, nie lebčího nad to! Povím to zase jenom jim — nerad bych si kazil obchod — je to zboží z daleka, až z Přibrami, pane — mám s tamějším zvěřinářem dlouholetou již známost — kupuji pouze od něco, neboť nikde na světě není lopší zvěřinky k dostání .. Věřejl, znám to tak trochu — „Věřím, Tobiášku, avšak jen poslednímu, s tím nákupem u zvěřináře nechce se mi to jaksi lbiti a proto —- „No, bodejt,“ utrhl se pytlák, „myslej', že našinec nemá brků. Půjdu ihned nazpět, třeba že jsem utrmácen, aby pravda vyšla na jevo.- „Tak, tak, Tobiášku, a mne vezmete s se- bou! Hajdy ku předu,“ ukončil jsem další vý- klady. „Vezmu, proč bych nevzal, což jsem ně- jaký špatný chlap? Za mne doposud nikdo sty- děti se nemusí.
Tobiášek Srnec Hajda
26 article
Tobiášek bručel velmi nezdvořile, prohý- baje se pod tihou rance. Že bylo stále chladno. přidali jsme do kroku. S pytláka se po chvíli pot jen lil, já však jsem nepovolil, dokud ne- oetli jsme se spolu na příbramském náměstí. Ta- biášok dávno již přestal mluvit a také nyní ne- vydal ze sebe slova. Hněval se velice. On — a v takovém podezřeni! Směl,a krokem zaměřil k starší, jedno- patrové budově, na jejímž průčelí pyšnil se zře- tolný nápis: Zvěřinářský obchod Josefa Janečka. Vsunul se rychle s rancem do dveří objem ného krámku a já ovšem za ním. Za pultem seděl obslarožný pán, malé, po- někud otylé postavy, s pronikavým, lišáckým zrakem. „Tady maj' nazpět jejich srnce a vrátěj“ mně mých sedm zlatých, co jsem jim zaň dal, křičel zhurta Toblášek. „Viděj, k čemu člověk přijde! Naposledy — opletačky pro krádež!“ Pan Janeček vyskočil: „Krádež, jaká krádež? Upokojle se, při- teli, já mám poctivě zboží na skladě. A zdes tento pán“ — ukazoval na mno — „koná jen svoji povinnost, má-li vás trochu v podezření. Avšak srnce jste poctivě koupil a řádně zaplatil, když tedy chcete, vrátím vám tudíž vaše peníze. Pozoroval jsem celý tento výjev, jako s neb spadl,. Pan Janeček dosvědčil Tobiáškovi koupi, před posvícením pak bylo u nás rovněž, mohl se tudíž srnec oetnouti v ranci zcela poclivým způsobem. Nezbývalo, nežli jiti po svých a to jsem také učinil. Tobiášek, že prý si musí trochu odpoči- nouti, což jsem milerád věřil. Zůstal u pana Ja- nečka na oběd. A přece, přátelé, jak jsem později zjistil. byl ten srnec po pyllácku zastřelen a co při všem nějlepšího, před mýma vlastníma očima panu Janečkovi prodán. Oh, ti dva si dávno spolu rozuměli,“ končil strážmistr prostřed vše- obecného chechtotu svoje vyprarování.
Tobiášek Janeček příbramský náměstí
27 article Různé zprávy.
Různé zprávy. = Něný přípitek. Zajímavý výjev odehrál se př posledním výročním banketu národního sdruženi to- várníků v Novém Yorku. Mnozí lidé ve Spojených státech nedají si výmluviti přesvědčení, že těžká ho- spodářská krise v listopadu minulého roku a vše- obecný úpadek obchodního života jest následkem útoků presidenta Roosevelta na velké hospodál ské korpolace. Skuteční znalci hospodářských poměrů ovšem vědí, že příčiny vězí jinde, ale v širokých kru- zích se tento názor houževnatě udržuje. Jen tím lze vysvětliti nástedující případ: Když na zmíněném ban- ketě nadešel okamžik, kdy se pravidelně pronáší pří- pitek na Roosevella, povstal předseda sdružení, je- hož členové v průběhu jednání uvedli mnohé ostr výčilky proli Roosevellovi a pravil, že prosí společ- nost pouze, aby povstala a mičky připila nejvyššímu úřadu, který národ může uděliti. Ze shromáždění ozvalo se několik pochvalných hlasů, ale od stolu předslavenstva zaznělo hned mnohonásobné „Ni- koli!“ a tím byla záležilost odbyta.
Roosevelt Nový York spojený stát