3
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 60.
4
masthead
1. března 1909.
6
article
Loučení Svatopluka Čecha
Loučení Svatopluka Čecha
(Dle jeho „Lešetínského kováře“.)
Ještě jen jednou pojd.
k hrobu mne doprovod
přitul se ke mně blíž,
ó vlasti má.
Ztratíš mne za krátko
mé drahé poupátko,
nenajdeš na věky;
Bůh mne volá!
Ruku svou podej mi
v rakvi mne obejmi,
už tebe v náručí
nebudu brát!
Ještě dnes naposle
patříš v můj shaslý hled;
nech se mi zulíbat
na tisíckrát!
S Bohem, ty okolí
v tom Labském údolí,
ty moje chaloupko
pod jabloní!
Zvonil tam vesele
můj rým jak z ocele.
nikdy už nikomu
nezazvoní:
Až slunce uhasne
v té Troji překrásné,
zkad jsem tě, má Praho,
vídal tak rád:
večer po západě,
svatý Vyšehrade,
budu již v tvé zemi
na věky spát!
Vltavou, po stráni
soumrak se uklání
do smutku se halí
louka i les.
Nikdy mi nezněly,
vy pražské kostely,
zvony s vás truchlivě
tak jako dnes!
Čecho
Loučeň
Labský údolí
Trója
Praha
Vltava
svatá Vyšehrad
7
article
Dr. Aug. Nevšímal.
doktor
Aug
Nevšímal
8
article
Věčný klid pěveůml
Věčný klid pěveůml
Nenadálý, zdrcující skon Svatopluka Čecha
všem srdcím českým tak drahého!
Kdo z nás nezaplakal v duši svě pláčem
bolestným, byť i slzy z oči netryskaly?
Tak náhle, neočekávaně dotkla se Moran
posvěcených těch skrání, odňala nám veliké to-
zlaté, nejčistší srdce české
A v zápěti vynořila se otázka: kferak po-
chovati hluboké to srdce, kterak ustlati veli
kému tomu samotáři k věčnému odpočinku
Kam uložiti bělovlasou jeho hlavu?
Objevilo se, že tu jest ve zřízeních našich
jistá mezera. Ba, objevilo se to již, když na
vždy odešel Julius Zeyer.
Památce i poctě i věčnému spánku a klidu
posvěcených pěvců takových nevyhovuje posu
žádný z posavadních způsobů.
Zdá se mi, že není pro ně místa anive
vlhkých neprodyšných a nepřístupných sklepe
ních kamenných pyramid, ani na našich velko
městských hřbilovech, v těchto bludištích
tlačenicích mrivých. Nedostává se nám na ně
půdy. Rozšiřte jakkoli, pokud obmezené hranice
dovolí, a za několik let nastává stará tiseň.
Hovoří se o hrobech na »věčné časy« za-
koupených. Zdali lze hovořiti o takových věč-
ných hrobech v naší době, za stálého vyrůstání
města, za stálých útoků překotného života na
poslední útulky mrtvých?
Čecho
Moran
Julius Zeyer
9
article
Kolik jenom za naší paměti bylo zrušeno
hřbitovů? Kolikráte byly vyrušeny zůstatky ne
božtlků z posledního odpočinku, kosti přenášeny
ze hřbitova na hrbitov?
A je-li kde »věčný« takový hrob — jaké
zmítání a stále střídání kolem něho, kteraks
v několika letech mění celá scenerie?
A jsou jistě dny výroční, zasvěcené památee
mrtvých, kdy se hřbitovy velkoměstské podobaj
spíše tržišti než hřbitovům. Spiše rejdištím »ná
rodních slavností«, než klidným útulkům drahých
životem znavených, smrti nám odervaných bytostí
Avšak aspoň hrdinové národní, pěvci, je
jichž srdce bila jen pro rodnou půdu a pro lid
oživující a vzdělávající půdu tu — pěvci posvě-
cení, kteří božskou jiskru v prsou dřímající nítil
jen pro národ svůj a jeho byt, jejichž srdee vy-
hořela svatým plápolem za dobro národa — tito
pěvci měli by asp ň po životní pouti spočinout
v prsti nedotýkané všedním překotem. Měli by
sníti věčný svůj sen v hájich nepodrobených
věčným změnám, úpravám a regulacím.
Dotkl jsem se již té věci, když prvý v ka
menné, nepřístupné a nehostinné sklepení pod-
zemní byl vložen Julius Zeyer, v únoru 1901
»Kdesi na vrcholu památného Řipu, kdest
na temeni tatranského velikána, blíže paprskům
slunečným a v křišťálovém vzduchu, kde zní
nevystihlá píseň věčného vání, kde dují a hřměj
rozpoutané vichřice, kde obletují orlové a kam
nedoniká šum a skřek hamižného všedního ži-
vota mravenčího — tam, blízek nejvelkolepěj-
ším zjevům přírody byl by snil Julius Zeyen
dumavý, hluboký svůj a v životě nedosněný
sen . . .«
A neukládáme-liž tedy Svatoplukem Čechem
v půdu hřbitovní hlavu plnou velikých, bolest-
ných a nedosněných snův? Nenoříme-li v půdu
hrbitova největší srdce básnické, jské kdy pro
vlast a lid svůj bilo?
Nemáme Tater, ale máme Řip.
Julius Zeyer
Julius Zeyen
Čecho
Spiš
Tatra
věčný vání
10
article
A bylo v posledních dnech vzpomenuto
kterak veliký náš Svatopluk o pohřbu Riegrově
pronesl, že by náš Slavin měl státi na temen
Posvěcený básník ten, veliký i v skromno
sti své, nepsmatovavší nikdy na sebe sama, ne
učinil žádného ustanovení o vlastní osobě. Ale
jeho slova, jimiž jistě myslil na jiné a ne n
sebe, neměla by upadnouti v zapomenutí.
Máme Řip ! Je majetkem českého šlechtice.
Český šlechtic, jeden z nemnoha, který jistě
osvědčil nejednou lásku svoji k této zemi, která
je vlastí jeho a byla vlastí Čechovou. Tento
kavalír, doufám, nekladl by žádných překážek.
aby na temeni Řipu, na němž stojí starobylá,
památná kaple svatojírská, obehnáno bylo ku
půdy zdí, a do této půdy, posvěcené starými
pověstmi a milované všemi Čechy aby byli po-
hřbíváni hrdinové ducha, praví bojovníci boží
pěvci lidu svého.
O, netřeba tam stavěti nádherných Slavínů
Veliká ta homole, vévodící širému obzoru, zá
dumčivý, snivý Řip sám je Slavínem dokonalým
Jen šumný háj budiž ozdobou místa, vy
mezeného postednímu odpočinku bohatýrů ducha
a pod ševelivé koruny stromů, šeptajících ne
konečnou píseň mrtvým v zasvěcené půdě dřl
majícím, klaďme drahé věštce své, kteří každou
krůpějí srdce svého žili jen pro lid, z něhož
byli vzešli
A v těchto výšinách, na temeni tesklivého
s mračny snoubícího se Řipu budou v pravdě
spočívati u věčném a nerušeném klidu.
Fpsilon.
Svatopluk
Riegrův
Čechův
Čecho
Slavín
12
article
Sněženky.
Sněženky.
Vzpomínka na Svatopluka Čecha.
Píše Jindra Flajšhansová.
Byla jsem sama s mrtvým básníkem . ..
Pro slzy neviděla jsem okamžik nic, než
vše to truchlivě černé, jež vyslovovalo hluboký
bol a smutek: černou pokrývku s třásněmi, na
níž spočívala černá rakev, nedaleko černý z rakve
příkrov. Smutné ticho ve svatyní mrtvého rušen
bylo jen tikotem hodin.
Když jsem se poněkud vzpamatovala, uvě-
domila jsem si, že mohu býti každým okamži-
kem vyrušena a že jsem přišla, abych posledn
spatřila tu išlechtilou, vzácnou tvář, jež nám
vždy jen s vlídným úsměvem vstřic přicházela.
Pohlédla jsem do rakve. Hlava a prsa zastřen
byla bílou rouškou — u nohou několik kytičel
s konvalinkami, komeliemi a růžemi. A já ne-
přinesla s sebou poprvé jediného kvítku, jejž
tolik miloval!. Tak raněni jsme byli v poledne
zprávou, jež nás ohromila. Nemyslila jsem n
nic, než abych drahého básníka ještě jednou
spatřila. A spatřila jseml
U vědomi bezpečné samsty sejmula jsem
roušku s hlavy a prsou a prožila okamžik bolne
radosti a překvapení, jež se žádnými slovy vy-
ličiti nedá. I v největším bolu může zablesknouti
paprsek blaha, jenž balsamem působí do smut-
né, raněné duše. Když se totiž zrak nůj odtrhl
od té krásné, vážné, bojem smrtelným neporu-
šeně tváře — svezl se k rukám, jež složeny
na prsou držely kříž s Kristem a kytičku sně-
ženek s fialkami, s nimiž jsme v pátek posledně
k narozeninám šli blahopřát. Měl tedy přece
„moje“ květy, jichž jsem nepřinesla, v svych
drahých, studených rukou.
Čecho
Flajšhansová
Krist
13
article
Věděla jsem vždy, že nejnádhernější kytice
nejsou básníku tak mily, jako jednoduché,
skromné kytičky jarní, k nimž jsen. přivázala
kočičky jako první jara pozdrav.
O drahý, nejvzácnější, nejšlechetnější! Kdy
bych byla v pátek tušila z kvítků vážíe skrom
nou kytičku, že poslední to lásky důkaz je.
tu slzu za slzou bych do každého kvítku byla
vplakala, by v těsnu rakve Tebe svlažila a Ty
ucítil, kdo Tebe měl tak rád! Však — Ty's t
věděl!
Od prvé chvíle, kdy v Obříství Jsi cestu
Ouporem nám ukazoval k Mělníku, nám šťast-
nou cestu přeje až ke dni významnému, k jehož
oslavě se dlouho před tím s celýn národem
i naše srdce s touhou chystala. Mé děti s králem
Ječminkem tak srostly časem, že pýval ranní
pisní i večerní jich ukolébavkou. Jak těšily se,
až jej Tobě přednesou! A šťastný, dokonale
šťastný byl ten den, jenž skončil pro nás tak.
jak svátek rodinný — Ječmínek zlíbal očka
k spánku dětem mým.
V pátek poslední jsem květy Tobě vázala
Že poslední? O, nikoli. K těm reliquiím: líst-
kům, pečetím a obálkám, jež s pietou jsem
všechny chovala, jest u nás obraz Tvůj a dar —
Tvé „Písně otroka“. Vše rok co rok v den naro
zenin Tvých pod obrazem Tvým jak na oitá
srovnám a květ ten bilý, slzou zrosený Ti poví
že Jsi stále živ, že Ječmínek Tvůj naší písn
je a naše květy — Tvoje „sněženky“ —
jarní pozdrav od nás donesou až Tam, zkad
duch Tvůj k nám se s láskou dívat bude na dů
kazy té vroucí, vděčné, věčné vzpomínky.
Ječmínek
Obříství
Mělník
14
article
Za dva roky . ..
(Od jubilea ke hrobu.) —— i
Za dva roky . ..
(Od jubilea ke hrobu.) —— i
Byl den šedesátých narozenin Čechových
hlučný a slavný.
Básník, vyrušen ze svého klidu, s rozpa-
čitostí a skromností jen jemu vlastní přijímal
ódy a hymny denního tisku, závěje gratulačních
přípisů a návštěvy známých i neznámých.
Mezi posledními byl novinář. ee
Přišel, aby s mistrem pohovořil několik
slov a užil jich pro svůj list, neboť v slavnost
ních dnech zajímalo vše, cokoliv týkalo se dra-
hého Čecha.
Novinář, jako řada jiných, dříve hledal
básníka ve vile jeho »Havrance« v Troji a te-
prve po informaci, že v zimních měsfcích mešká
Sv. Čech v městském bytu, nedaleko výstavište
v Šimáčkově ulici, zašel sem.
V druhém patře, kde prostá tabulka sdělo
vala, že zde básník bydlí, uveden byl do úlul
ného, přijímacího pokoje.
Nebylo tam nikoho; jen vůně fialek pro
zrazovala, že před chvílí byla tu návštěva, jež
přinesla básníkovi vonná kvítka.
Čechův
Čecho
Čo
Trója
Šimáčkův ulice
15
article
V brzku Svatopluk Čech vešel.
V brzku Svatopluk Čech vešel.
»Domníval jsem se,« pravil po sdělen
účelu návštěvy, »že šedesátka má mine beze
všeho hluku. A jak vidím, oni mě mají lidé
přece rádi. A to vy novináři jste mi uchystal
takové vzbouření.«
Ujistili jsme básníka, že bylo pro český
tisk nejradostnější povinností zastaviti se u mety
šedesátky články, které jsou jen výrazem za
sloužené, všeobecné úcty k jubiláru a dodali, že
nebýti ani toho, jistě by výroční den narozenin
znamenal vyrušení básníka z obvyklého klidu.
»0, už znamená!« připomenul. »Ranní
poštou dostal jsem tolik dopisů, jako jindy z
celý rok. Od známých i neznámých . .. Ale
abych pravdu mluvil, nejvíce mě těší přípisy
od těch, jež neznám. — —
Vyslovili jsme prosbu shlédnouti pracovnu
Čechovu. Usmál se svým měkkým, libezným
způsobem.
»Ani si ji nepřejte vidět! Vypadá to tam
jako u studenta a zvláště dnes, kdy jsou všude
rozloženy došlé dopisy. Chcete-li však mermo-
mocí ... budiž . . . ale nesmíte se smát,až
uvidite to hospodářství. Na »Havránce« mám
to trochu lepší.«
Pracovna básníkova byl světlý, dvouokenn
pokojik do tiché, holešovické ulice obrácený
s přivětivou, jednoduchou malbou. Prozrazoval
na první pohled, že poznámka o studentském
pokoji skulečně byla trefná! V pestrém neladu
rozhozeno bylo na dosti jednoduchěm stolku ně
kolik knib, něco novin, půlarchů papírů, držá
tek, tužek, pak kalamář, miska na popel a ně
kolik papírových špiček na doutníky. Tenkráte
zdravý ještě Svatopluk Čech byl dosti vášnivým
kuřákem, ač polevil ve volbě doutníků, vybíraje
lehčí druhy, dokonce i bez nikotinu — rositas.
Čo
Čechův
holešovický
Havránka
16
article
Prostota oslatního zařízení „zimní pra
covny“ Čechovy byla až dojemná. Obyčejně
Tuskula velkých duchů honosí se velikou kniho
vnou, spoustou obrazů, ozdobných předmětů
příkras. Ale v dílně Čechově u jedné stěny
krčila se jen zcela malá, příruční knihovnička
ve které bylo vedle Otlova slovníku několik pás-
níků německých a Herrmannovy črty „Droba
lidé“. U jiné stěny souměrně postaveny byly dve
skříně, šatník a prádelník; na jedné z nich
prostá, sludentská lampa. A u stolu stála jedina
rákosová židle . ..
„Vidíte, že bydlím jako starý student!
A spím — na skládací posteli.
To bylo celé zařízení pracovny básník
jenž odtud rozdával nepřebrané poklady svého
vznešeného ducha!
Ale odevšad svítila milounká čistota, spo
kojenost a tiché štěsti básníkovo.
Čechův
Otlův
Herrmannův
17
article
Ještě dvě zimy strávil tu básník od on
Ještě dvě zimy strávil tu básník od on
doby-
Loňskou a letošní. ..
Žádná z nich nebyla však už tak klidná a
spokojená jako ona v jubilejním Jeho roce . .
Nedlouho po oslavách šedesátky počal churavěti
vlastně vážně onemoeněl. A nikdo z nás, kteř
jsme kolem Něho chodili, netušil, že stůne
k smrii.
Znova ročily se Jeho narozeniny, dvaašede
s5té, pak uplynuly ještě tři dny a aadešla osudná
neděle, dnes týden... A v pozdním večeru na-
jednou jako ohromivá zvěsí rozneslo se Prahou
neuvěřitelné „Svatopluk Čech zemřel“
Po dvou letech, do sesmutnělého bytu opě
přišel onen novinář.
Zase vešel do přijímacího pokoje a zase
vůně květů zavanula mu vstřic ... Ale nebyl
to až vůně kvíti půsníkovi pro potěchu, pro ra-
dost očí... bylo to kvítí, které oči Jeho už ne-
spatřily, kvíti do rakve — — A dvéře vedlejšího
pokoje se už neotevřely jako tehdá . .. Svata
pluk jimi nevešel ..
Odpočíval té chvíle již v černé rakvi, v pro
střed pracovny, s vychladlou lící, pobledlé zu
na prsou skřížené. Oči Jeho obestřela věčná
tma —. .—
A ednikud nosvítila již spokojenost a tiché
štěstí básníkovo... se všech stran zíral hluboký
těžký smutek.
Jaká bolestná změna za dva rokyí
Čo
Praha
18
article
Památce Svatopluka Čecha.
Památce Svatopluka Čecha.
— vše zaniká mi v pustěm víru —
vidim slunce jen — tem vacházi rudě —
já hasnu navždy — hasnu v míru
neb kdo žil jsem, na té zmirám půdě!-
lnd
Opět noří se ve smutek lid český, opět za
stírá v bolu tvář svoji genius českého národa
Svatopluk Čech rozežehnal se s životem!
Jest snad mezi námi někdo, jenž by se
ještě tázal: Kdo byl Svatopluk Čech? A je-li
nechť slyší odpověď poctivého, spravedlivého
soudu:
Jedním z největších mužů a nejryzejšíel
charakterů, jež vlast naše kdy zrodila, byl bás
ník a spisovatel náš Svatopluk Čech.
Celý národ český ve všech svých stranách
stavech a vrstvách truchlí nyní nad jeho úmrtlm.
Svatopluk Čech zemřel, ale duch jeho, pa
mátka jeho bude žíti v českém národě, doku
tento sám bude žiti.
Jest zajisté nemnoho mužů, kteři by svoj-
činností, svým působením a svými mistřovský mi
v pravdě nesmrtelnými pracemi tak hluboce
mocně byli vnikli do duše a srdce českého lidu
jako Svatopluk Čech.
Není také ani mezi předními našimi tvůrě
mi duchy mnoho těch, kteří by duševní statel
českého národa tak velkolepě byli obohatili, jak
Svalopluk Čech. A není také ani mezi nejzásluž
nějšími předáky našeho osvětového snažení mno
ho mužů, kteří by celou bytostí svojí, vším eí
těním a celým životem svým tak byli srostl
s duší, povahou a s životem českého národn
jako Svatopluk Čoch.
Svatopluk Čech byl veliký básník, velik
umělec a také veliký Čech. Snad nikdy ještě
neměl u nás nikdo tak připadného, po otelcl
zděděného jména, jako náš Svatopluk. Svatoplul
Čech byl Čechem celou svojí bytostí, každým
svým pomyslem a každým tepem svého věrného
srdce. Jeho veliký, obdivuhodný talent, jeho
zářící duch vyrostl jako nádherný květ přím
z duše českého lidu. Proto byl Svatopluk Čeel
*) Slova smutečního listu, který při dnešní
pohřbu bude rozdáván.
Čecho
Čo
Čoch
Svatopluk
Čeel
Svalopluk Čechy
Svatoplul Čechy
19
article
básníkem v plném, nejkrasším smyslu českým
Svatopluk Čech byl také básníkem opravdu B
hem nadaným. Jeho básnická díla jsou ve svém
souboru drahocenným pokladem hlubokých
zářivých myšlenek, pokladem vznešených
ušlechtilých zásad a popudů, pokladem ryzí
jasné moudrosti, jsou daleko sálající výhní vln
steneckého citu a snažení, křišťálovým proudem
čisté lidskosti, bohatou galerií skvostných obra
zů a celým jakýmsi světem dějů něžných a le
pých, jímavých a tklivých, mohutných a úchval
ných.
Svatopluk Čech byl velmistrem českéh
verše a také v novázané řeči rozmilým vyprn-
vovatelem, jehož vážné i veselé, drobné i větš
práce jsou vzácnou pochoutkou každému, kde
pro krásnou četbu smysl si zachovali.
Svatopluk Čech byl velkým mistrem slohu
a získal si neocenitelnou zásluhu o zdokonalení
zušlechtění a vybroušení českého spisovného ja-
zyka ve formě veršové i prosté. Jako pak byi
Svatopluk Čech Čechem veskrze ryzím, tak je
i mluva jeho spisů při vší ohebnosti, hladkosti
barvitosti a výraznosti češtinou naprosto ryz
a jazykem přímo vzorným.
V Čechově tvorbě opráží se jako ve zlatém
zrcadle duch ryze český, obráží se duše nepo
rušeného českého lidu, v jeho mluvě pak roze
stírá plnou svoji nádheru krásný jazyk český
naše klasická a přece všeho časového vývoje
sehopná čeština.
Čo
Svatopluk
Čecho
Čechův
20
article
Svatopluk Čech byl velkým, v pravdě apo
štolským spisovatelem českým. Genius českého
národa učinil jej jedním z předních svojích čin
telů a borců.
Svatopluk Čech osvojil si v mládí příprovu
pro občanský život, jakéž zákon a společenský
řád žádají. On vyzbrojil se studiem a zkouška
mi pro praktické zaměstnání, stal se znamenitým
právníkem a mohl ra této dráze dosíci hojně po
zemských statků i hodností. Ale on pohrdl dary
jež společenský život svým vyvolencům přináší
on zřekl se občanského postupu s kynoucím
blahobytem a, poslušen hlasu svého srdce, roz
hodl se pro život evangelické takřka prostoty
a zasvětil všechno nadání své a všechny sii
svoje výhradně práci na povznesení českého pí
semnictví, kteréž je chloubou našeho národas
spolu nejvyšším důkazem jeho rovnocennost
s ostatními vzdělanými národy.
Svatopluk Čech byl opravdu apoštolským
pracovníkem na kulturní roli naší národní; o
zhrdl nejenom vším blahobytem a ziskem, an
zřekl se — ve stálé národní práci — také blahu
rodinného života.
Svatopluk Čech byl nejenom velkým básní-
kem a Čechem, nýbrž také velkým člověkem.
Čo
Čecho
21
article
Velkým člověkem proto, že byl prost všech
obecně lidských vášní a prost všeliké i sebe
menší úhony a také prost všech i sebe menšíei
slabostí, jež mravní cenu člověka stlačují. Svato
pluk Čech byl vtělená takřka nezištnost, oběta
vost a láska k bližnímu. Dobrota jeho srdce ne
znala mezi. Sobectví nemělo k němu přístupu
v žádné podobě a nepřízeň nebo řevnivost byly
mu pocity naprosto cizími. Jeho skromnost pal
byla tak veliká, že mu od jeho přátel a ctitel
až za slabost ne-li chybu byla přičitána. A přeee
to byla ctnost, ctnost velká a vzácná! Svatopluk
Čech, muž velkolepého, obecně uznaného n
dáni, muž velkého, všestranného vzdělání, muž
bystrého ducha a břitké soudnosti, muž od
všech ctěný, pásník a umělec daleko široko sla-
vený — a přece člověk tak skromný, žes
zdálo, jakoby si ani nebyl, ba ani nechtěl vědom
býti svojí hodnoty! V této skromnosti odmítn
všechna vyznamenání a všechny mu nabízen
pocty.
Zil v ústraní, skromně a tiše, jenom svoj
tvorbě, jenom svojím ideálům, jenom svojí ne
obsáhlé lásce k českému lidu.
Svatoplukovi Čechovi byla práce na osvě
tovém poli českého národa jediným povoláním.
jediným úkolem, jediným cílem a jediným obsa-
hem života. On znal jenom poslání, pro něž je.
určil onen „Neznámý“, k němuž se nesly jeho
„modiitby“, on znal jenom službu a práci pr
čest, blaho a slávu svého milovaného lidu.
Proto také truchlí pro něj, proto oslavuje
jeho památku a proto zachová jej tento český
lid po všechen čas ve svojí lásce, proto bude
český národ žehnati památce Svatopluka Čecha
věčněi
Svata
Čo
Čecho
Čechy
Zila
22
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
Lešetinský kovál
= Svatá hora na ostrově Bali. Lednový sešil
„Aardrijskjonding Geneelschap“ obsahuje zprávu in-
dického živnostenského inspektora Nieuwenkampa
výstupu na sopku Batur na ostrově Bali, kterou tamn
obyvatelé uclívají jako svatou horu. Inspektor vy-
pravuje: „Když jsme počali stoupati po proudu ávy
u něhož leži vesnička Batur, všechno obyvatelstv
uprchlo. Všichni stáli na nejvyšším pahorku u obc
a dívali se za námi. Co se stane? Osměli se oni dva
věloši skulečně vystoupiti na horu Batur? Něc
takového se jaště nestalo a nikdo z Baliů by s
zajisté neodvážil vstoupiti do svatyně mocného boh
jenž tam nahoře v plamenech trůní. Před 45 lety
měli tu smělost dva muži, ale neušli zasloužené mu
trestu. V polovici cesty spadly s nebe ohnivé k-
meny, jeden z odvážlivců zemřel druhého dne ná-
sledkem popálenin, druhý sešílel hrůzou a zemřel
za několik neděl. Vyprávěl nám to vesnický učilel
z Bandschuningu, který, pokud nebyl tak stár, pu-
toval každého roku ke chrámu u vesnice Baturu.
aby přinesl oběti, jak činívají mnozí zbožní lid
z celého ostrova Bali. Později jsme slyšeli, že ná
ouho s pahorku pozorovali, poněvadž se naše velk
bílé klobouky a oděvy od hory dobře odrážely. P
jsme náhle zmizeli — zašli jsme za vysoký okra
kráteru — a nyní bylo všem jasno, že se nám do-
stalo zasloužené odplaty: Uražené božstvo nás na-
padlo a hodile nás do ohně. Tam budeme hořeti věč-
ně.“ Nieuwenkamp podává ve svém článku také obra
hlavního kráteru Baturu a mapu sopky i jejího poho
s proudy lávy a vesnicí na úpati těchto proudů.
Lešetinský
Bali
Aardrijskjonding Geneelschaponsko
23
article
= Divný svatý. Venkovské obyvatelstvo z Gi
nose v italské provincii Leoce jest značně vzrušeno
Před několika dny objevil se v městečku podivný mut
zanedbaného zevnějšku s rozcuchaným vousem a vla-
sem, ne nepodobný opici. Vydával se za svatého, od-
volával se na svůj prorocký dar a brzy hrnulo se po-
věrčivé obyvatelstvo v zástupech k hostinci, v něm
se podivný svalý ubytoval. Když jej pak hostinský
prosil, aby si nalezl jiný byt, odešel s úsměvem
usadil se v romantické jeskyni nedaleko města. Lišu
přicházelo k němu vždy více, každý chtěl svatéh
muže viděti, s ním mluviti a vyžádati si jeho rady
Nával byl konečně tak veliký, že musily zakročiti
úřady a ke vchodu jeskyně postavení dva karabinníci
Podivný světec živí se bylinami a gořínky a pokuc
ho návštěvníci nevyrušují, tráví čas na modlitbách
kleče celé hodiny na tvrdé skále. Úřady, jež se ob-
vaí výtržností fanatických obdivovatelů tohoto pro
reka, chtějí jej z krajiny odstraniti, ale již dnes zdi
šMle je
24
article
se býti nebezpečným omezovati svobodu slarocha
neboť lid jest pevně přesvědčen o jeho hožském po-
slání a sotva si dá svého prorcka dobrovolně vzíti-
= Odtučňovací kura carevny. Z Petrohradu se
sděluje: V nejbližší době hodlá se carevna s dětmi
odebrati na jih. Cestu podnikne za účelem zolavení
poněvadž se cílí odtučňovací kurou tělesně velmni
seslabenou. Její přání, býti štíhlou, způsobilo vůbe
dvorním lékařům mnoho starostí a obtíží, neboť ne-
odvažují se odporovati její vůli a s druhé strany se
obávají nepříznivých následků každého odtučňova-
cího prostředku na nepříliš silnou konstitucí carevny.
Carevna zvolila system, jenž se před několika lety
dostal do módy a jehož se přidržuje většína dam
ze společnosti. Poživá totiž k snídaní čistý čaj bez
pečiva, při obědě žádnou polévku, žádný nápoj, žád-
ný chléb a jen několik gramů masa. Při jíle stojí
na stole pověstné přiruční vážky, na nichž se určí
váha každého pokrmu. Dříve carevna po jídle často
až do večera spávala, nyní však upustila také o
toheto zvyku. Náhlý přechod od obvyklého způsobu
života k těmto asketickým zásadám měl za následek
sice zmenšení objemu v pasu na žádoucí míru, ale
jak při podobných kurách bývá, účinkoval nepříznivě
na zdravotní stav carevny, Hodlá-li na jihu hledati
skulečně jen zdraví, snad se brzy opět zotaví, ale
musí se vzdáti ženské ješitnosli.
Petrohrad
25
article
= Zámek Waltera Scotta se pronajme. V angli-
ckých listech oznamuje se inserátem, že se pronajme
zámek v Abbotsfordu, známé sídlo Waltera Scolta,
i s nábytkem, rybolovem ve Tweedu a honitbou
rozloze 1300 akrů, jež sama stojí za 4000 korun
rečně. Nynější majitelkou Abbotsfordu jest Mrs. Max-
well Seoltová, jež napsala několik knih o význam
zámku v životě velkého básníka a pokladech básní-
kem zde shromážděných. Scottova knihovna a jeho
sbírky jsou vystaveny v pěti ze čtyřiceti místnoste
zámku a jsou mnohými ctiteli básníkovými horlivě
navštěvovány. Více než 8000 osob tam ročně putuje,
čímž se dosáhne příjmu přes 8000 korun
= První souboj Gabriela d'Annunzie vynáší z
zapomenutí Michelolti v „Momento“. V domě měst-
ského starosty v Castellamare Adriatico seznámil se
mladý ďAnnunzio s vydavatelem politického týden-
níku „Abrurzo“, vycházejícího v Chieti. Mladý básník
učinil za hovoru několik poznámek, které žurnalistu
popudily a následující neděli objevil se v „Abruzze
posměšný článek, jenž způsobil mnoho smíchu
D'Annunzio poslal k vydavateli dva svědky, vyzván
bylo přijato a žurnalista navrhl souboj na pistole.
Ale protivné straně zdála se pisťole přece poněkud ne-
bezpečnou. Po dlouhém vyjednávání shodli se na
šavlích. Souboj poskytl zvláštní divadlo. Přes svůj
ohromně veliký límec a velice tuho naškrobenou ko-
šili, která jako pancíř chránila hořejší čásť těla básní-
kova, byl čAnnunzio dvakrát, ovšem jen velmi lehce.
zasažen. Druhá rána dotkla se žíly na čele a vytry-
skující krev dodávala lehkému zranění vzhledu ne-
bozpečné rány. Básníkův sekundant Scarfoglio křičel
jako posedlý, že mu zavrazdili přítele. Potom však
jel d'Annunzio se svými přáteli v olovřeném voze
všemi ulicemi chietskými s pýchou dvacetiletého mla-
díka, jenž právě přestál svůj první souboj.
Walter Scott
Scolt
Gabriel d ' Annunzie
Annunzio
Scarfoglio
Tweed
Chieti
Scottův knihovna
V dům město
26
article
= Problem manželství rozlešen. Policejní soudce
v městě Newarku ve státě New- Jersey prohlásil v pro-
cesu o rozvod, že jest povinností každého manžela
mýti talíře a vomáhati při čistění v domácnosti. Dl
všeho myje tento kadi doma talíře, loupá brambory
natírá podlahu, hádá se služkami a pokud možno
také krmí děli. Ubohý muž, manžel a otec
= Historie slečny Adamovičovy. Zajímavým pří-
padem svedení bude se za nedlouho zabývati okresní
soud ve vídeňském Joselově. Jde o žalobu, kterou
podala bývalá berečka Augusta Adamovičova, sestra
první manželky Leopolda Wölflinga, na ministerskéh
konceptního úřadníka. Slečna Adamovičova udává, ž
ministerského úřadníka poznala koncem května 1903
ve Vídni a po krátké známosti slíbil prý jí manželství.
Teprve v srpnu roku 1904 došlo k milostnému po-
měru, jenž trval až do podzima roku 1906. Tehdy pí.
jala slečna Adamovičova engagement jako zpěvačkaa
tanečnice v Teplicích. Korespondence se ženichem
brzy po jejím odchodu z Vídně uvázla a když s
v létě roku 1907 opět vrátila do Vídně, potkala je
na ulici v průvodu dámy a pátráním zvěděla, že se
zatím oženil. Následkem toho došlo k žalobě. Obvi-
něný doznává slib manželství, prohlašuje však, že
byl dán teprve na podzim roku 1905, tedy v době
kdy jeho styky s žalobkyní byly již dávno intimní.
Kromě toho prý jest žaloba promlčena, zvláště
vzhledem k tomu, že slečna Adamovičova jej sama
opustila. V procesu bude prý vyslechnuta jako svěd
kyně také sestra žalobkyně, Vilemína Wölflingová
Adamovičův
Augusta Adamovičův
Wölfling
Wölflingová
Newark
NewJersey
Vídeň
Teplice
27
article
Pozvání ku předplacení
Pozvání ku předplacení
na měsíc březen
XXXXVIII. ročníku
28
title
NARODNÍCE LISrU.
29
article
Na „Národní Listy“ ranní a odpolední
předplácí se
Na „Národní Listy“ ranní a odpolední
předplácí se
v Praze v administrac:
na měsíc .
na čtvrt leta
s d ojí donáškour
na měsíc.
na čtvrt leta
Praha
30
title
Ve ilálkách pražských:
31
article
2 K 50h
2 K 30h
8h
2h
32
title
Administrace „Národních Listi
v Praze, Marianská ul. č. 9s0 UI. sn
Praha
národní List
33
article
na měsíc.
Jednotlivá čísla ranní prodávají se za
„ odpol.
Ve filřálkách venkovskýcl
s dvojí zásilkou:
s jedncu zásilkou:
na měsíc. . . 3 K 20 h . . 3 K 80h
na čtvrt leta . 9 K 60 h . . 11 K 40 h
10h
Jednotlivá čísla ranní prodávají se z
3h
„ odpol. „ „
Na venek poštoui
v Rako sko-Uhersku:
na měsíc . . . . . . . . . 3 K 20h
na čtvrt leta . . . . . . . 9 K 60 h
s dvoji zásilkou:
na měsíc . . . . . . . . . 3 K 80 h
na čtvrt leta . . . . . . . 11 K 40 h
Dále předplácí se čtvrtletně s jednou
zásilkou:
do Německa
. . . . 12k
do Ameriky, Francie,
Švýcarska, Italie,
Belgie, Turecka, An-
glie, na Černou Ho-
rů, do Bulharska
Rumunska, Rusk
a do Srbska ..
jakož i do zemí nále-
žejících světovému
spolku pošt. odd. B.
Předplatiti se lze každým dnem,
avšak předplatné zakončiti musí po-
sledním dnem v měsíci.
Předplacení na odpolední vydání zvlášt
se nepřijimá.
P. t. pání předplatitelé, kteří jsou účastníky che-
kového a clearingového řízení c. k. poštovní spo-
řitelny, mohou předplatné zapraviti tímto řízením
na čís. 21.425.
Německo
Amerika
Francie
Švýcarsko
Italia
Belgie
Turecko
an
Černá
Bulharsko
Rumunsko
Rusk
Srbsko
Rako skýUhersko