ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 10 ffeff970-660c-11dc-a0df-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 10
ALTO TextBloky — 48
#1 alto_textblock #1
Strana 10.
#2 alto_textblock #2
NÁRRODNÍ LISTY
#3 alto_textblock #3
9. června 1901
#4 alto_textblock #4
Císlo 157
#5 alto_textblock #5
rožni.
#6 alto_textblock #6
V „Pustém“. Črta ze skutečnosti. Napsal F. K. Janče. Hluboko v Kozlovských lesích leží malá. tím však útulnější myslivna. Starý buk skorem celou ji zakrývá a myslivna s šindelovou stře- chou obemšelou tiskne se k němu úzkostně jako kuřata pod kvočnu. Všude panuje nejvyšší po- řádek a nejhlubší, zrovna tížívé ticho. Ta hlu- chota občas prorvána bývá štěkotem, který se nese ke skalám, slábne, až mnohonásobnou ozvěnou zaniká v lese. Jest odpoledne. Lesní Metela, muž sporé postavy, s orlím nosem, pod nímž vlní se změť již prošedivělých knírů, vyšel z »vysokého« a zastavil se u za- hrádky. Klobouk měl vražený do týla a tvák chmuře hleděl do dvorka, jakoby někoho hle dal. Jeho Boj pobíhal kolem a vyl radostí. »Budeš mlčet, mrcho stará, « zahulákal Metela a ruka jeho na prázdno žvihla bičíkem do vzduehu. Metela byl starý mládenec, mrzout, s ni- kým neměl trpělivosti ani za mák a běda tomu, kdo odvážil se do jeho revíru. Tomu sliboval »prachandu do šosů«. Patrně nemohl se dočkati; proto otevře vrátka a na dvoře teprve našel, koho hledal. Nařizoval staré a přihluchlé své hospodyni, večeři nevaří, že on, Metela, dnes domů nepři jde, nebo snad až se dnem. »I jo, panoušku, jak si přejete — jaks přejete !« žvatlala stařena a svraskalá její brad klapala jako mlýnek. Lesní zahvizdl, až se lesem rozlehlo a Bo zaštěkal. Jednotlivé zvuky nesly se od kmene ke kmeni, až v hlubinách lesa zanikly a zase na stalo tiživě, zrovna olověné ticho. Metela šel lesem dlouho, dlouho, oklikami bral se do vysokých a hustě zalesněných skal »Pustého«, pod nímž rozkládalo se hluboké táhlé údolí. Kolem jako strážci stály omšené smrky s jedlemi, tu a tam rozhozeno několik vělších i menších kamenů, sporá tráva a potů- ček — toť vše, co tu bylo. Metela usedl na výspu skalní a Boj schoulil se u jeho nohou. Oba přikryti byli hustým borovým mlázím. Slunce poslední již paprsky rozstřikovalo po obloze, východ byl ozlacen a celý se rděl, ja- koby vyložen byl rubíny. Stíny smrků a jedl ostře se rýsovaly na mladé pasece. Konečně i koule sluneční stopila se za obzor, modravé pára, prosycená hustou vůní pryskyřice, stou- pala z mlází — soumračilo se. V lese rozvá- zali svoje hrdla drozdi, kosi; i slavík kdes rozsíval svůj klokot. Starý Metela naslouchal jen maní; zrak jeho více upřen byl do padliny u smrčí. Srnky jedna za druhou poskakovaly po trávě »u ka- menčí«, pásly se a on číhal. Pozoroval již déle. že mu jich z té družiny několik schází. A kde že se mu opovažuje do reviru ? Setmělo se ry- chle. Jen tu a tam na obloze zasvitla hvězda ale brzy opět se ztratila. V tom napjal lesní zrak, nozdry se mu rozšířily; Boj chtěl zaštěknout, Metela však mocnou pravicí stiskl mu tlamu, jen bolestí za- kvikl — — — Z hlubokého lesa, tam »u kamenčí«, kdo před lety byl lesní mládenec ubit, linula se záh světla větší a větší. Plaminek jen tak spoře oza řoval okoli a nebylo pro změť stromů možno rozeznati, kdo to. Metela uvázal Boje na bičík a šoural se po kolenou hustými skalami k mi- stu. Občas zaharašil kaminek a smetl se se skály dolů. To ho mrzelo, zaklel a upjal tím žádostivěji zraky na mihotavé silhouety dvou č několika lidí — zastavil se. Krev bíla mu do spánků, tělo se chvělo a oko divoce rozevřené se dívalo tam. — Již byl tak blizko, že zpozo- roval tři osmahlé muže širokých plecí, poznal tři černé cikány a slyšel, jak zvoní smíchem jak hlavou osmahlou pohnuli, házely se jim vrkoče černých vlasů semo tamo. Seděli kolem ohně na nohou skřížených, jenom ruka tiskla se k boku na vykládanou baltu. Pekli večeří na Metela na kolenou kleče upíral oči nana a hlavou mu zavířila divoká myšlenka, plná krve. — V tom Boj se vytrhl a zakňučel než-li mohl lesní jej uchlácholiti, zmizel mu tam u cikánů. Pojednou oheň zmizel a lesem houkla rána tak dunivě a ohlušujícím třeskotem odrazila se o skály v »Pustém«. Jen slabý sten vydral se z prsou některého z černých a opět ticho, tak dusné ticho. Jen sova vyplašená se mihla v šeru lesa a smutně zahoukla. Lesní nemohl se ani vzpamatovati, nechtěl věřit, že tak chladně poslal mezi ně tu proklatou »prachandu«, až z toho snění vytrhl jej štěkoo Boje. Běžel, ulíkal po hlase zvířete. Pojednou ucítil, že dvě paže ovinuly se mu kolem krk a jiné vzaly mu brokovnici A již hlučně a vesele víří tu hlasy synků černé strygy, vlekou jej hloub a hloub do lesa Metela viděl, jak se jim střapce při čižmách houpají, viděl ozdobnou baltu a viděl, jak hlu boké oči cikánské snují pomstu za zraněného druha. Pod nevysokou jedlí během času nashro- máždili si mravenci kupu. Až sem zavlekli les ního, jemuž patrno již bylo, co ho čeká, jemuž poslední záblesk hněvu zmíral v myšlenkách na nastávající muka. Se smíchem rozhrnuli cikání lesníkovou ručnicí mraveniště a strhnuvše řemen s ní, uvázali jej k jedli do kopký. Odešli jenom zvuky svěžího smíchu zaléhaly sem vrážely se Metelovi jako šípy do duše. Zase ticho. Ptáci se již probouzeli, švitořili; kos hvízdal v mlázinách, jakoby v posměch staré- mu Metelovi. Ten stál se svěšenou hlavou, za- chmuřen a v srdci mu kypěla výheň pomsty Cítil, jak mravenci rozlézají se po údec jak zkoušejí svoje umění na jeho těle; již na hlavu se dostali. Bolesti zamhouřil oči. Všal myšlenka: »Žíti« — zrodila v něm sílu a or zmítal sebou, škubal rukuma na zad uvázanýma až krev mu z mohutných svalů skrz roztrhané rukávy chlípěla. Pomohl si — a rychle strhal se sebe oděv a ponořil své opuchlě a křeč stažené údy do chladivě vody polůčka, chtěje se palčivosti mravenců zbaviti, Domů toho dne nešel až pozdě v noci šel namáhavě, téžce, byl zdrcen. To že udělali jemu — starému Metelovi, před nímž se trásla celá krajina? »Počkejte, psi proklatí, ta pra- chanda vám podruhě jinak zavoní.« Dovleklse domů a tam ještě svěllo; to asi slará Tona čeká. Čeká us tcho, jehož so vždy bála ; a
#7 alto_textblock #7
zabili.
#8 alto_textblock #8
kdyby věděla, že on stál tak dlouho v mrave- ništi, kdyby jen viděla ty rozdrásané ruce, z nichž cáry masa a kůže visí. Ne, neukáže se jí, až bude lépe, až i opuchliny z tvářía z rukou zmizí. Potichu otevřel vrátka a vylezl na půdu; zahrabal se do sena a usnul. Pře- možen jsa bolestí a mdlobou, spal dlouho. Potom se odvážil dolů. Zhrozila se ho ta stará, přihluchlá a štěbetavá hospodyně, spráskla ruce nad zďobkanou tváří lesního. Starý Metela upřel na ni jiskřivé své oko s tváří ponurou jen ztěžka vynutil ze sebe »Ty, mlě!« A ona věděla, co to u něho značí. Rychle snášela kde co, jen aby se Metelov ulehčilo a stokráte opakovala si svou oblíbenou průpovídku: »Božinku, božínku ! já nevím, ten náš pán!« Pravda, Metelovi se ulehčilo, ale nitro jeho oblíženo bylo balvanem, balvanem pomsty čern tak, jako byli oni, kteří mu tu bolest způsobili, kteří mu Boje, druha z povolání odvedli neb
#9 alto_textblock #9
Stařena Črta. Napsal E. Čech.
#10 alto_textblock #10
Šedivý sál nemocnice. Vzduch prodýchán je vůněmi sladkavými chví se jen oddechem nemoených, již všichni s očima do stropu zvrácenýma zasažení tichým, smutným klidem pozdního odpoledne. Jako řada hílých mrtvol trčí postele do středu světnice nehybny a tichy. Jen chvílemi zvedne prudš oddech přikrývku, zapraskne suše a zanikne, ne- dolehnuv ani k smyslům souseda, jak by ho mrtvý vzduch byl pohltil. I světlé pruhy sluneč- ních paprsků nezviřují atomy ovzduší drobu linkým opraškem. Vzduch hladov a žízniv ruchu absorbuje každou známku života hned při vzniku, že nešíří se vlna dál a dál, než první výchvěv dorůstá. Oddech bolesti a její mdlý klid. Při stěně u dveří leží stařena droboučká svraskalá. Okoralé ruce její kreslí se zřetelně ostrou kostnatostí svou na pokrývce. Nejmenší pohyb není znatelný, ani hruď se dechem ne- zvedá. Život soustředil se snad pouze v očích bledě modrých, jež upřeny jsou dychtivě na svítivý pruh sluneční, jenž tiše posunuje se po stěně ke dveřím blíž a výš. Když dotkl se kraje veřejí, zachvěla se jí ruka poněkud a prstyse skrčily. Pak trhaly sebou chvilkama a poskubovaly přikrývku, vždy častěji, jak pruh se výšil po dveřích. I hlava se pohnula, jakoby klonilas v před, aby pomohla slabým očím, i hruď se otřásla výdechem. A světlo stoupalo, stoupalo ke klice; teď se jí dotklo. Stařeně sklesl hlava v zad a oči ponejprv se pohnuly, za- běhly ke stropu. Napjetí bylo zrušeno, jen prsty ještě svíraly kraj pokrývky. Chvili tak sefrval skleslá a zase vrátila se k pruhu svělelnému nedočkava; byl již o píď nad klikou. Coto dnes? Vždyť jindy již chodivá. Tu otevřely se dveře. Vkročil lékařv dlouhé šedivé haloně. Postele zapraskaly, tu tam pozvedla se hlava, ruce poopravily podušku a první slova rozvlnila ztuhlý vzduch. Rozhledl se a přistoupil k prvnímu loži pod oknem. Mechanicky naslouchal slovům, čítal tep a říkal, opakoval předpisy i útěchy od lože k loži kolem světnice- Stařena škubla sebou trochu, když dotk se jí jeho prvý pohled ode dveří a oddechla si, když pokročil k protější řadě. Zbylaj dlouhá chvíle ještě než dojde. Ale jak postu- poval dál, rostl její neklid zase. Stočila hlavu k němu a vším životem mdlého oka lpěla na něm. Přišel. Sklesla zas a přivřela oči. Ruka se jí otřásla, když dotkl se a lehce prst při- tiskl k tepně. Neodpověděla na prvou otázku jeho, jen brada se ji zachvěla a rty se rozemíkly. jež pokryty byly divnou, rudou, rozpraskanou koží sžehnutou. Rudý pruh šířil se jí po bradě až na hrdlo. Když opakoval otázku, mlčky naň pohlédla. a oči její byly plny slz. »Umřu, pane doktore?e zašeptia místo opovědi. »Zas ta otázka,« zamrzel se; »proč byst umírala, je vám každý den líp.« Ji se zatřásly rty a víčka zamžikala. Důlky se naplnily slzami, a když hlavu sklonila re- signována, volně se roztekly po vráskách, ne zdržovány a nestírány. Dival se na ni útrpně. Ty tiché slzy, vy- prysklé bez nároků na lítosť, se ho dotkly. Usedl k ní a pohladil jí mimoděk ruku. »Tak ráda bych umřela«, vydechla. »A proč?« Nebyl zvědav, myslil jinam ted. daleko do vzpomínek, otázka sama vyzněla, nejsouc ani otázkou. Dívala se chvilku na něj, jehož tvá zvlídněla měkkým sledem zamyšlení, pak prudce stiskla mu ruku. Oko jí vysehlo horkým žárem, jakého je schopna ještě troska vysmahlá. Chtěl šeptal, nemohla, prudce musila vyraziti dech zachraptěla drsně: »Nechte mě umřít, pan doktore.« Čekala vzrušena, a on udiven vráti se v přítomnost, nejsa si okamžitě vědom pln jejích slov. Po chvíli teprve se spojila v něm s její příchodem. Přinesli ji otrávenu kyselinou karbolovou tehdy — a teďď — »Tenkrát jste také chtěla?« zeptal se ne- vyčítavě. Přikývla a opakovala svou proshu s tichou již důvěrou: »Nechte mě umřít, pane doktore, prosím vás. Nač tu jsem.« Usmál se. »Nač tu jsem! jak asi došla k této otázce?« Vidoue jeho mírný pohled nekáravý sklo nila hlavu k němu blíž a měkkou výčitkou mu řekla: »Vidíte, kdybyste mě byl nechal tenkrát aspoň on mohl žit — a já už nemohu pra covat.« »Kdo to?« »Můj muž.« »A umřel již ?« »Ani nevím. Chudák stará — co ale dělal když jsem tak dlouho nešla. On nemůže chodi a ani rukou hnout,« vysvětlovala samoděk »Možná, že umřel hladem, jestli se ho někdo neujal. Proč jste mě nenechal tenkrát !« »Tak jste se ho chtěla zbavit?« Ztvrdl mu hlas a zdrsněl pohled. Ruku jí vyškubl a vstal. Uleknuta podívala se naň tak plna nepo- rozumění a nevědomé litosti, že mimoděks opět posadil. Však mičel. A její duše propraco-
#11 alto_textblock #11
vávala se namáhavě k pochopení náhlého o vratu. Líto jí bylo něčeho, eo řekla, ale nevě- děla čeho, toho, čím se ho dotkla; líto jí toho bylo, neboť cítila ho tak blízkým sobě v ně kolika okamžicích, kdy vzpomínala na svého — na něj- Opakoval svou otázku. Stařenka sebou po- škubla. »O, ne, ne, Ale víte, pane doktore, taky jsem už nemohla dělat, ani prát ani posluhovat, už su jak pára jenom. A pořád nás vyháněl z bytu.« Tápal v její řeči dychtivě, chtěl ji mít za tak čistou, jak ve chvíli, když slzy jí vytryskly ponejprv. A nemohl se dopídit. Stále se mu vtírala divná prosba její: »Nechte mě umřít,« a nabývala odporné sobeckosti slabé. Zapomněl, že je mu cizí docela, chtěl j mít čistu a netrpěliv čekal, až si oddechne zase promluví. »Byla jsem pojištěna na pohřeb. To ješt od tenkrát, když jsme něco měli — na sto sedm- desát rýnských.« »A vy jste — »Řekli mně, že kdybych umřela, že to do stane muž na můj pohřeb.s »Proto — »Z toho by mohl žít. A já jsem už ne mohla vydělat ani krejcaru.« Mlčky vyslechl dodechnutý její konec. Divn mu bylo. Chtělo se mu sklonit se a ruku jí po- libit, tu drsnou, kterou hladil nervosn ě, chtělo se mu běžet pryč, za nim, za její mužem cítil, jak mu oči vlhnou, jak se bránit nemůže. Vzehopil se. Slova mu přeskočila, jen nesou vislá, nechtěná věta mu vyklouzla: » Neplačte nu — neplačte!« Neplakala. Prudce se otočil, když setkal se s jejíma očima a s němou prosbou smrti v nich. Vyšel Úder dveří zalehl za ním. Nervosně se ohlédl, zdálo se mu, že v něm zaslechl: »Nechte mne umřit, pane doktore.« Stařena smutné sklesla v zad a zmalátněle vypustila z prstů obrubu, »Ani on nechce,« protáhlo ji hlavou volně a truchlivě. »Co ale dělá, chudák stará ?«
#12 alto_textblock #12
Různé zprávy.
#13 alto_textblock #13
Šťastný obrat
#14 alto_textblock #14
Máme v Praze národopisné museum, jež bohatstvím a zajímavostí svého obsahu mimo nordské museum ve Štokholmě nemá sobě rovna v celém vzdělaném světě. Co dnes vystaveno v obmezených místnostech Nostického paláce, není ještě ani polovice všeho a přece ti, kdož viděli berlínské museum, jedno z největších a bohatě nadané, žasnou nad bohatstvím a za- jímavostí uloženého zde materiálu, jenž stěsnán v prostorných sálech paláce, jichž rozměry dávno již nestačí. Národopisné museum českoslovanské pro- dělává nyní těžkou krisi; nedostatek místnosti musea stává se stále citelnějším, bude dlužno pomýsleti na přenesení národopisné dědiny, jež na svém nynějším stanovisku na výstavišti v Krá- lovské Oboře jest ohrožena neodvratnou zkázou a již volba místa, nehledě ani k nákladu, způ- sobuje ohromné obtíže. Ovšem majitel Nostického paláce, hrabě Sylva-Taroucca propůjčil museu s uznáníhodnou laskavou ochotou celou frontu s vyhlídkou na Přikop v prvním patře paláce, řadu velkých krásných sálů bezplatně na řadu let. Ale tyto prozatímné místnosti dávno již nestačí, pořízení vlastní budovy stává se ne zbytnou nutností. K tomuto účelu pořádá Na rodopisná společnost českoslovanská věcnou loteri a jest si přáti, aby tato loterie, jejíž losy pro dávají se toliko po koruně, setkala se s úspěchem co nejlepším. Pojednou naskytla se v poslední době při- ležitost, umožňující přímo ideální rozluštění této palčivé otázky, umožňující velké Praze, abys opatřila podnik, jaký by jí cizina musila zá- vidět, umožňující rozšíření a doplnění úkol Národopisného musea českoslovanského. Usku- teční-li se tento projekt — a k tomu jest třeb toliko dobré vůle rozhodujících činitelův — bud moci Národopisné museum českoslovanské zá- vodit i se samým nordským museem štokholm ským a proslavenými jeho Skanseny, národo- pisným museem pod širým nebem. Koupí zahrady Kinských obcí pražskou a smichovskou získáno prostranství svého druhu jedině na světě, jak polohou ve středu města, tak i přirozenou svoj krásou. Tento znamenitý sad poskytuje dost místa k postavení veškerých sbírek musea, k pře- nesení národopisné dědiny i k pořádání lidových slavností, jimiž by bylo možno v tomto připad program musea doplnit. Prostorná villa v sadě má zcela vhodné, krásné, rozsáhlé místnost k umístění sbírek národopisných, v sadech samých jest dosti místa v nejrozmanitějších polohách kde by bylo lze postaviti budovy z dědiny, aniž by bylo třeba, sadů samých se dotknouti anek dokonce ublížiti jejich kráse. Snad že tu opakuji. co bylo řečeno již před několika nedělemi, al není zbytečno opakovat, jde li o myšlenku tal pěknou. Dlužno povážiti, že by Praha provodením této myšlénky získala atrakci, jaké nemá žádní město v celé střední Evropě. Dlužno appellovat na rozhled a intelligenci rozhodujíeích činitelů, aby přispěli k uskulečnění této myšlénky nejen na prospěch Národopisného musea, pro něž jes šťastné rozřešení otázky místa životní podminkou. ale na prospěch a slávu celé velké Prahy. Bude-li vyhověno žádosti Národopisného musea v tomto směru, budou poskytnuty tomuto důležitému ústavu základy k dalšímu zdárnému rozvoji, a ti, kdož k tomu přispějí, získajís znamenitou zásluhu a díky všech pravých přátel rozkvětu města. Národopisné museum českoslo- vanské od samého počátku musilo zápasiti nepřízní kruhů, od nichž se to dalo nejmén očekávati. Když na výstavě jubilejní uspořádán sbírka památek národopisných v České chalupě, bylo patrno, že dlužno pamatovati na záchranu těchto památek, aby nebyly zašantročeny do ci ziny. Podniknuta ihned rozsáhlá akce, pořádány výstavky ve všech zemích českoslovanských činěny přípravy k velké výstavě národopisná svého druhu jediné a zřízena Národopisná spo lečnost českoslovanská. Jen zasvěcenec vI, jakou nepřízní setkávala se tato akce v někte rých kruzích, ne proto, že důležitost její ne- uznávána, nýbrž proto, že se ji ujal Petr a n Pavel. Ale nebudu se dotýkati osobnosti, neche
#15 alto_textblock #15
zbytečně roztrpčovat. Ke svorné práci nelze po bízeti karabáčem a když není možno pracovati společně, ať se aspoň pracuje vedle sebe. Ná- rodopisné museum nelze vyhladiti s povrchu zemského, ale bylo by též naivností žádatiz nynějších poměrů, aby národopisný materiál, shromážděný v pražských sbírkách, soustředěn byl v ústavu jediném. Mám respekt před každou skutečnou, poctivou prací, nechť se koná kdekoli. Ještě kratičkou poznámku. Po Národopisné výstavě navrhoval jsem, aby se Umělecká be- seda ujala myšlenky zřízení musea českého umění a pokusila se získati památky z interieuru českých spisovatelů, pokud pravost jejich zjištěna. Ve dvou schůzích proneseno množství námitek a od myšlenky upuštěno. Kdyby byla Umělecká beseda tehdáž učinila sebe skrovnější počátel v tomto směru, mohla míti dnes slávu, že polo- žila základ ke zřízení galerie českého umění kterou dostaneme teď bez ní. Museum spisovatelů mají ovšem prozatím ještě toliko v Petrohradě. Národopisné museum, dovolím si opakovat. mělo by pomýšlet na brzké provedení výstavy »umění českého dítěte«, aby si obhájilo prioritu této myšlenky. Zmínil jsem se onehdy o zprávě berlínského listu, že »sbor umělecko-průmyslo- vých škol« pomýšli kočovati po Rakousku s ber- lInskou výstavou »umění dítek«. V té form nebyla tato zpráva správná, neboť na pražské umělecko-průmyslové škole o podobném návrhu není ničeho známo; možná tedy, že myšlenka jest výhradným majetkem pánů ve Vídni a žeji hodlají provést na vlastní vrub. Materiálu pro podobnou výstavku má Národopisné museum dost a ještě více se sejde, až bude ohlášeno pořádání výstavky. Jde tu ovšem zase jen o místnost, tu snad by se doporučovalo, požádati o propůj- čení villy v Kinské zahradě, vlastně jen několika místností. Ukázalo by se, jak pěkně se tu dá vystavot. Doufám, že tentokráte bude moje pří- mluva míti šťastnější výsledek než moje agitace před šesti lety, že otázka umístění Národopis- ného musea bude šťastně rozlušténa a že krá- lovská Praha nedá si ujíti slávu, že chová v svém středu nejznamenitější národopisné museum střední Evropy-
#16 alto_textblock #16
= Vzpomínky člověka usmrceného elek třinou. Pod tímto titulem, podává slavný fysik André Broca zajímavou zprávu v »Revue scienti- fique“. Broca byl by býval málem usmrcen nahodi- lým dotykem střídavého proudu z městského elektri- ckého vedení pařížského a byl zachráněn toliko duchapřítomností svého assistenta, jenž během tři vteřin proud přerušil. Proud měl napjetí 110 volta střídání o 42 periedách ve vteřině. Napjetí to stačilo, vyvozovati neustálé elektrické výboje mezi dvěma dráty, vzdálenými od sebe 6 centimetrů. Účinky na zasaženého jeví se ve dvou skupinách příznaků. Jedny jsou subjektivní dojmy při působení proudu, jež ovšem lze pozorovati toliko nedokonale; druhé pak příznaky následující, jež bylo lze pozorovati mnohem podrobněji. Dlužno ještě připomenout, že nenastalo popálení kůže, poněvadž Broca měl obě velké elektrody v rukou. Byl mrátěn k zemní vše- obecnou křečí svalovou, učiniv ještě úsilovný pokus pustit elektrody, jejž však hned na to uznal jakožt marný. Napadly mu ihned známé experimenty jinýci badatelů a pomyslil si: »To pochází od střídavého proudu. Srdce se mi zastavuje; jsem ztracen.« Po- kusii se ještě vzkřiknout na svého asnistenta r » Protn vedení!« — ale mohl ze sebe vyraziti toliko ne- srozumitelný výkřík. Leže na zemi, pozbyl pocitu že by měl ruce a paže. Při tom zdáto se mu jakoby stěny síně klonily se k němu v úhle 45 stupůt a zbarvily se skvěle zeleně. Pak pozbyl úplně vědomí. Assistent, jenž byl zatím protnul vedení, zvedl »za bitého« a Brocovi se vrátilo vědomí. Necítil bolestí ale nevýslovný pocit úzkosti. Mohl chodit, ale při tom se mu zdálo, že má jen hlavu a nohy, ale an trup ani paže. Pokusil se pohnouti pažemi a shle- dal, že jsou úplně ochrnuty. Když se assistent do tkl jeho rakou, pocítil pronikavou zimu a když jej silně štípl, pacient ničeho necitil. Byla tudíž citli- vost svald úplně přerušena. Po třech až čtyřech m nutách byla umožněna pohyblivost kloubů loketních čtvrt hodiny potom také nepatrné pobyby prst S velkým namábáním podařilo se pacientovi napsat slovo. Citlivost kůže a svalů vracela se teprve po- zvolna. Pocit svrchované zimy potrval půl hodiny a byl přímo bolestný, byla-li ruka položena na ko- vové pravítko. S největším namáháním odebral se pacient domů a položil se. Avšak po půl druhe hodině byl zachvácen prudkou stísněností srdce. Tepna bila s ohromnou prudkostí, zarazila pak po dvě vteřiny atd. Hrozný tento stav trval 5/4 hodiny. Ještě následujícího dne cítil se Broca jako rozbita teprve 48 hodin po nehodě byly následky její překo nány. Dočasné ochrnutí vysvětluje se účinkem elek trického proudu na mozek aneb únavou, nastavší ná sledkem svalových křečí, snad též bezprostředním účinkem proudu na tkanivo. Tato poslední domněnk jest pravdě nejpodobnější, poněvadž pohyblivost svalt jest přerušena tím déle, čím silnější byl proud. Po- zdější poruchy srdce jsou bezpochyby následkem pří- tomnosti jedu v krvi, vyvolaných prudkým podráždě- ním svalů. = Osudný mandát. Z Říma se oznamuje Po několik neděl jest uprázdněn poslanecký mandát pro okres pistojský, ale doposud nepřihlásil s žádný kandidát, neboť tento okres jest patrně uhra- nut. Kdo se stane poslancem za Pistoju, může hned napsati svou závěť. Třicetiletá zkušenost učí že poslanec po své volbě žije nejdéle dva roky Přes to nalezli se až do nedávna stateční muži. kteří kandidovali v okresu pistojském. Avšak v po- sladních 18 měsících musily býti konány v Pistoji neméně než třikráte doplňovací volby. Poslanec Cino Michelozzi, zvolený 14. listop. 1899 zemřel 16. únor 1900. Jeho nástupce Roberto Rospigliosi, zvolený při hlavních volbách v březnu 1900, zemřel několik dnů po volbě ochrnutím srdce. Na to ucházel se o mansá Sitvano Lemmi, teprve 32 letý. Zvolen 16. září 1900 a zemřel 13. dubna 1901 zánětem mozkových blan. Kde kdo v Pistoji a v okoll, jenž by se jen poněkud hodil na poslance, byl již vyzván, aby kandidoval ale všichni odmítli. Přeje-li v Pistoji někdo svému nejhoršímu nepříteli cos hodně zlého, zvolá na něj Jen počkej! Zvolíme tě za poslanc = Obydlí v podmořském člunu. Pro hra- běnku de Montagne staví známá jedna marseiliské firma podmořský člun. Podaří-li se tento pokus bylo by rozluštění problému, jsou-li možny pod- mořské čluny, kde by lidě mohli žiti tak pohodlně jako v jachtě pro zábavu, spojeno s »románem z přítomnosti«. Hraběnku prý omrzely svět a spo- lečnost, v níž hrála tak skvělou roli a odhodlala se, vzdáti se obvyklých radostí živola. Poněvadž pak má mnoho peněz a vynalezavost, hledá samotu pod povrchem moře v podmořské lodi »Le Mystěre«. Úna sama vyslovila se o svém záměru: »Jediným mým přáním jest, slýkati se co možná málo se světem. Poněvadž pak nelze nalézti místa, kde by vetřelci přece k člověku nepronikli, připadla jsem na my- šlenku, že by život pod oceánem nejlépe vyhovoval mému vkusu. Po důkladném vyjednávání uvázala se marseillská firma zříditi pro mne podmořskou jachtu a doufám, že bude do podzimka holova. Moje lod bude míti tvar doutníku, délku as 150 stop a šířku 24 stop. Sestává ze dvou těsně přilehajících sou- části, čímž nabývá značné síly odporu. Budu moci ztráviti půl druhého dne pod vodou. Zejmena za ne- příznivě, bonřlivé pohody budu plouti pod povrchem moře, poněvadž ve hloubce 75 stop panuje úplný klid. V dolejší části jachty nalezají se nádržky na vodu, jež možno dle libosti naplnit a jež umožňují plouti v různých hloubkách. Na palubě vykonává Všecko elektřina, jež také vyprazáňuje vodní ná
#17 alto_textblock #17
držky, takže mohu se dostati opět na povrch. V zadní části lodi nalezá se cela, jejíž stěny jsou utvořeny ze silných skleněných desk. Zde nalezá se silný elektrický reflektor, jenž ozařuje hlubiny moře. Skleněné desky jsou tak silné, že odolají největšímu tlaku vody. Také stěny mého salonu budou ze skla. Jachta bude zařízena co nejpohodlněji. Mimo míst- nost pro mužstvo mám salon, jenž je zároveň knihovnou, jídelnu, elektrickou kuchyni, dvě ložnice, zásobárnu pod kuchyní a koupelnu. Na palubě dám zřídití plošinu, ohraženou zábradlím, abych mohla užiti slunce, jsem-li na povrchu vody. Hodlám příští zímy počíli svoji cestu plavbou Středozemním mořem v okolí řeckých ostrovů, pak hodlám navštíviti celé pobřeží Syrie a Egypta a Bosporus. Tato podmořská loď bude mým domovem.« = Útěk jeptišky. Velkou sensaci vzbuzuje v Barceloně útěk velmi krásné, mladě jeptišky z klá- štera sv. Jeronyma. Dvacetiletá jeptiška Narcissa Lloverova, nalezající se po sedm let v klášteře, vrhla se s kůru do kostela. Ačkoli byla dosti značně ra- něna, běžela k východu. Klášterní kaplan pokoušel se odvléci ji opět do kláštera, avšak jeptíška se brá- nila, škrábala a kousala jej a zvolala: »Raději ze- mřít, než nazpět do kláštera.« — Uprchla do blízké lékárny. Lékárník a kaplan, přikvapivší za jeptiškou, snažili se odvésti ji nazpět do kláštera, avšak na její pokřik shlukl se lid a soudce, jenž se k tomu nahodil, nařídil, aby jeptiška dopravena byla do nemocnice. Na to útočily davy lidu na něktaré klá- štery, ale marně, poněvadž ještě v čas byla zamčena a zatarasena vrata.
#18 alto_textblock #18
brokáty, da- erné hodvábné látky masky sliack zboží v bohatém výběru. Prodej přimo z to- várny soukromníkům dle metrové míry i na roby za původní tovární ceny. Vzorky fran- ko. Továrna na hedvábné zboží fy Bratří Sobie- tové ve Vídni, VIl., Zollergasse 19, Lindenp. 33
#19 alto_textblock #19
7896
#20 alto_textblock #20
Prof. Cervella a k tomu nutný zo inbalační přsstroj „Saul s vyzkoušený v tu- i cizozemských nemocenských ústa- vech jest ve všech větších lékár. tu-i cizozem. jen na lé- kař. naříz. k dostání. Prosp. a vysvětl. zdarma a franko zasílá generální zastupitelství pro Rakousko: Stará 8001 c. k. polní lékár. ve Vídni, I., Stefansplate
#21 alto_textblock #21
cadln k barv povětrnestí vzdorně, k nátěru domů v 40 různých vzorcích, ve vápně rozpustné, olejovému nátěru rovné, 1 kilo od 16 kr. výše. Vzorníky a návod k upotřebení zdarma a franko. Karel Kras- stelner ve. Vídní, III. Hauptstrasse čislo r20. Korrespondence v řeči české. 8051
#22 alto_textblock #22
ko
#23 alto_textblock #23
Čís. 16.
#24 alto_textblock #24
39 illustr.
#25 alto_textblock #25
Illustrace: Cínský generál se svojí družinou. — Francouzská armáda a vůdcové její (8 iilustr.). — Krá- lovští manželé srbští (2 obr.). — Betty Fibichová. — Anglický váleč. automobil. — Srážka vlaků na ná- draží vyšehradském. — Zajatí Boerové při nucené práci na ostrově Ceylona. — Srbský cestovatel po Evropě. — Sopka ve městě. — Indové spalují mrtvoly na brehu Gangu. — Přísaha občanů švýcarských na ústavu. — J. 8. Presl. — Cisař a král Leopold II. z- kládá král. čes. společ. nank r. 1791. — Sál VVladi- slavský v král. hradě pražském. — Dvě nevěsty. — Vítaný poslíček a j. v. Příloha: Chorvatská pasačka hus. Obraz N. Mašiče. 1453e „Illustr. Svět“ vychází 14lenně v sešitech p 20 kr. (40 hal.) Žádejte seěit na ukázku. Odebírati lze v každém knihkupectví. Nakladatelství J. OTTY v Praze, Karlovo nám., 34. Filiálka ve Vídni VII., Burggasse, 79.
#26 alto_textblock #26
Pozornost vzbudí
#27 alto_textblock #27
při výzdobě domů nový velký průsvitný
#28 alto_textblock #28
obraz Jeho Vehčenstva,
#29 alto_textblock #29
který v četných obchodech v Praze k dostání jest
#30 alto_textblock #30
Cena pouze K 1-50. Kupte sl obrazy jen podpisem „Gigante- 14188 grafie Unie“í opatřené.
#31 alto_textblock #31
14487
#32 alto_textblock #32
P. l.
#33 alto_textblock #33
Skupinový obrazi
#34 alto_textblock #34
VLASA
#35 alto_textblock #35
od mistra PETRA MAIXNERA, jako vbodný prutějšek pr oslulé „Boženy“ od prof. Fr. Ženíška, bodíc se za skvostný dar jako nejkrásnější ozdoba stény (is je mným zlaceným rámem 95 cm. vys. a 135 cm. šir.; cena zl. 25.— (dle přání také na měsíčn splátky) lze vedle jiných vymikcajícich o- bruzů z dějin čeukých ve velkolepé ba- revné reprodukci dostati u firmy
#36 alto_textblock #36
MIKOLÁŠ LEHMANN,
#37 alto_textblock #37
c. a k. dv. závod uměl, výst. a malířské atelier pre portrěty atd. v Praze, Ferdinandova tř. č. 11
#38 alto_textblock #38
00000000009000000000000
#39 alto_textblock #39
Nojvyšší
#40 alto_textblock #40
vyznamenání.
#41 alto_textblock #41
Vzorná stavba, skvostná výprava,
#42 alto_textblock #42
lehký chod.
#43 alto_textblock #43
Velký výběr, tovární ceny. První pražská továrna na ve- 14465 locipedy Sibert, lomho a spol. v Praze, 11., Ferdinando- va tř., 24, Šlikův palác, I. patro. Opravy kol rychle, důkladněa levně. Všeliké potřeby pro cykli- sty ve výhodných cenách. Ojetá kola vyměňují se za nová co nejkulatněji. Frecwheely k starým kolům K 9.— počínajíc,
#44 alto_textblock #44
monutjeme o
#45 alto_textblock #45
1359o
#46 alto_textblock #46
Zubnilékai
#47 alto_textblock #47
MUDr. V. Tomášek
#48 alto_textblock #48
v Zlžkově, Husova tř. č. 44 n., u zastávky koňské dráhy „lroutkova“, ord. od 9—5 a v neděli od 9 —12k