Strana 2. Číslo 216.

KATOLIC LISTY.

Dne 8. srpna 1902.

nělsku Baskové, ve Skandinavi! až do jisté míry Norové, a konečně v Turecku čísť Srbů, čásť Bulharů, Řsků a Rumunů, po případě i kato- lická čásť Albanců. Máme tedy v Evropě 8 států, jež své národy buď na právech zkracují nebo v pra- vém slova smyslu utiskují, některé I týrají, a dobrých 20 národů utiskovaných zjevně, a vedle nich několik jiných, jejlchžto politická bída je tak veliká, že už útlsk ani necítí. Přidáme-li k tomu ještě utiskované konfesse a hrozné sociální poměry v některých zemích, pak máme krásný obraz civilisované Evropy na po- čátku 20. století při zabezpečeném míru. To nejzají- mavější při tom jest, že k utiskovaným náleží přísluš- níci dvou největších národů (Francouzi a Němci)a dvou největších konfessí (katolické a pravoslavné). Záležitost Löhningova. Známky, že za p. Löhningem půjde ministr financí Rhelnbaben, se množí. Nejlepší známkou toho jest, že už i chytřejší officlo- sové ministra počínají opouštěti. »Berl. Tagblatt« praví přímo, že asi min. financí Rheinbaban odchod Löhningův do výslužby jistě dlouho nepřežijea polemisuje pak s hakatistickými listy, které odchod Löhningův zastírají jeho opposici v polské otázce? Pakliže Löhning z této příčiny byl dán do vý- služby, proč pak se vláda tak úzkostlivě chrá- nila říci to otevřeně? Proč ministr tak osten- tativně postavil do popředí záležitost tohoto sňatku? To by bylo velice hloupé. Proč pak se, jestli byly jiné příčiny k penslonování, předstírala příčlna nesko- nale pítomá, jejíž uveřejnění způsobilo vládě výsměch a rozhořčení vzdělaných kruhů národa ? Je-li tedy pravdě nepodobno, že chování p. Löhninga v polské po- litlce bylo příčinou dání do pense, pak okolnost, že pan Löhning své — ostatně pranic Polákům přátel- ské smýšlení již před léty vrchnímu presidentovi a ji- ným úředníkům sdělil, aniž by se bylo považovalo za nutno volati ho k zodpovědnosti, plným důkazem, že ani sebe, ani vládu, jejímž byl úředníkem, svými výroky o polské otázce nekompromitoval. Stejně energlcky mluví neustále i jiné listy. Uvidíme nyní, jak mnoho veřejné mínění v Némecku zmůže a zdali vědomí, že se stávají směšnýml, na dotyčné kruhy v Barlíně dostatečně působí. V anglické poslanecké sněmovně při druhém čtení rozpočtu kritisoval Gibson Bowles politiku vlády, a pravil, že jest důležito, aby měla Anglle vládu silnou, neboť se objevlla v Evropě jistá hnuti, která nasvědčují, že dosavadnímu stavu věcí evropských má býti učlněn konec, byť i proti vůli Auglle. Italle zanechala záležitost statu q 1o na ho- ličkách a přešla k jiné straně. Řečník soudí, že Italle se za nedlouho bude hotoviti k zmocnění se Tripolisu. Ač Balfour prohlásil, že vládě není o romanské lize nic povědomo, vyslovil se přece jen tisk pavniny, že tato románská liga znamená alianci mezl Francií, Italií a Španěly s Ruskem v pozadí. Anglie nemá v Evropě žádného spojence, ba ani přátel. Salisbury se rozkmotřil s Francií a Španěly, odcizil se Turecku, ale na druhé straně nebyl s to ani Rusku čeliti, ani s ním dorozumění dosíci Německu lichotil podlízavou shovívavostí. Řečník poukázav dále na jednání Salis- buryovo ve příčlně povolení odškodného v záležitosti parníku »Bundesrath«, žádá za vysvětlení stran tajné smlouvy a Německem, a praví, že má příčinu domní-

rozmnožoval a jako náhodou, obíraje se bakteriemi cholery drůbeže, vynalezl ochranné očkování. Co 100 let před Pasteurem prakticky prováděl anglický lékař Jenner, očkuje dětl proti neštovicím, to dokázal Pa- steur vědecky, vynalezna vacciny proti sněti slezinné a jedu vztekliny. Pasteur, který nebyl lékařem, po- střehl podstatu nemocl úplně; nemoc jest process, jenž jest podmíněn, a na nějž má vliv rostoucí a vlivu pedléhající činnost specifických bakterií a stav nemoc- ného organísmu. Budoucnost a spása lidstva záleží v tom, abychom potírali specifické původce nemocla abychom posilovali organismus, aby dovedl původcům nemoci odporovati — veřejná a lndividuelní hyglena, na níž stojí každý moderní lékař, jest vynálezem Pa- steurovým. To v hlavních rysech a populárně řečeno, jsou hlavní zásluhy a díla Pasteurova. Věřící učenec, kterému »zpátečníků« a »přísných pobožnůstkářů« přezdívali, držel se pevně své víry a došel největších vrcholů vědeckého poznání. Jestli kdo, tedy slavný francouzský chemik Louis Pasteur do- kázal životem a studlemi svými, že věda a víra, roz- uměj pravá, dokázaná věda, a ne hypothesy, dohro- mady docela dobře se snášejí. »Naše doba není pomníkům nakloněna,« píše »Neue Frele Presse«, »a neradi vidíme slavné muže, jak spodobeni tu v mramoru, tu v bronzu, jednou pravou, podruhé levou nohou na pomníku vykračují. Pasteur také svého pomníku v Dolu nepotřeboval, ale má-li jej, budíž. Má jej na památku a na po- vzbuzení krajanů. Ostatním národům však září Pasteu- rovy knihy a jeho vědecká methoda jako nesmrtelný maják a jeho jméno lidstvu na zemi nikdy neuhasne!“ -ab-

vatl se, že smlouva tato vztahuje se na jednu čásť portugalských držav v Afcice mezi Anglií a Ně- meckem. Dále přeje sl řečník zprávu o slofení nového minlsterstva. Cranborne ujišťoval, že se vláda anl s Francií nebo Španěly, ani s Tureckem nerozkmo- třila. Pokud se týče zmínky Bowlesovy o tajné smlouvě s Německem, pravil řečník, že existuje-li ta- ková smlova, jest právě tajná, a není možno sně- movně o ní člniti nijakých sdělení. Řečník naprosto vyvrátil výrok, že by Auglie stála v E zropě osamo- cena, naopak Anglie žije v přátelství se všemi spo- jenci svými ve všech dílech světa. Major Seeley vyslovil politování, ža Anglie dala se předstihnouti všemi mocnostmi, pokud se týče zave lení nových vy- nálezů k účelům vojska a loďitva. — Ministerský předseda Balfour odpovídal, že nemůže Anglie vě- novati větším otázkám v oboru loď itva a vojska tolik pozornosti, že však je si vláda důleřitosti této otázky plnou měrou vědoma. O dpovídaje na jeden dotaz, prohlásil Cranborn, že anglická vláda sdělila fran- couzské, německé a japonské, že hodlá vojsko ze Šan- gaje odvolatl.

Obrat ve Franoli? Úřadní zpráva o ministerské radé, těchto dnů za presidentství Loubatova v Rambouilletu konané. znamená, že mluisterstvo Combesovo v záležitosti kon- gregačních škol povolilo a zatočilo. Na náměstí Bsau- vanském vane mírnější vzduch. Snad prorazil Loubet se svým mírnějším stanovi kem, snad nahlédl Combes, že přepjal luk. Anebo snad zastrašly vládu demon- strace, všude po zemi pořádsné, či způsobili dojem muži, jako Gabrlel Monod, protestant, a Goblet, starý vůdce radikálů, oba liberálové a dobří republikáni, kteří jednání vládní vážně, důkladně a veřejně zhaněli? »Co pomýšlel Combes, zavíraje klášterní školy ?« ptá se nyní kde kdo v zeml. Chtěl zrušiti zásadu svobodného vyučování a za- vésti nucené vyučování státní? Chtěl vůbec veškeré náboženské školy z Francle odstraniti a nahraditi je samými světskými? Či chtěl jen donutiti kongregace by zadaly o autorisaci státní? — Zdá se, že toto po- slední měl Combes na mysli, vyjádřilť se aspoň k de- putaci nacionalistů, že chce kongregace přivésti jen ve- shodu se zákonem, ba oznámil, že rozmnoží počet členů státní rady, aby vyšetřování žádostí o povolo- vání kongregačních škol rychleji se mohlo provozo- vati . . . Co tady chtěl Combes? To, co žádaly listy krajně radikální a socialistické: Náboženské vy- učování ve Francil zhola potlačiti, anebo chtěl jen prorazlti s literou zákona? — Chtěl-li však školy jen přes prázdniny zavříti a otevříti je zase koncem škol- ního roku, uděliv každé škole státní schválení, nač vyvolal bouře, nač tak energicky poručil zamykati školy? Či pravdou jest, že následků svého okružního listu sám Combes se lekl? Combasovo počínání vykládá každý jinak. Jedni praví, že Combas opravdu chtěl učiniti náběh k veliké státní akci, kterou chtěl všecky svobodné školyv celé Francii z kořene vyhubíti. Jiní tvrdí, že Combes není osobním nepřítelem ani náboženství, ani jeptišek, nýbrž že chce ze země odstraníti osudnou dvojakost, na kterou již poukázal bývalý předseda ministerstva Waldeck-Rousseau, když pravil v Toulouseu: »Francle má dvojí mládež: jedna odchována jest učením veliké revoluce, druhá ideály náboženskými. Tyto dvě mlá- deže sobě úplně nerozumějí a každá jde jinou cestou na velíké nebezpečenství vlasti.« Jiní zase tvrdí, že Combes zavřel školy kongregací proto, aby školám státním dodal, čím strádají — žáky, a aby, potlačlv konkurující školy kongregací, vyvýšil školy státní. — Ale ať už je tomu jakkoli, Combes zavíraje školy ře- holní, znova upozornil na Ribotovu knihu, kterou vy- dal bývalý tento ministr, jako výsledek parlamentní enkety o stavu vyššího francouzského školství. Není skvělejšího obhajovacího spisu pro fran- couzské školy klášterní jako jest objemná kniha Ri- botova ! Rlbot píše: »Nelze vládě republikánské uspořiti výtku, že není pevna ani ve svých plánech, ani ve svém držení: po třicet let nechala církvi volnou ruku, zanedbala zaříditi náhradní státní ústavy, obecné jako vyšší; stát nechal se jak methodou, tak i výsledky vyučovacími překonati církevními školami, ba ani své dozorčí právo neprováděl přísně. Zkrátka, stát ne- chal si školy církevní přerůsti přes hlavu — a nyní by chtěl na ráz všechno změníti? Vždyť ani nemá vlastních místností, do nichž by školní děti ze svo- bodných škol odvedl!« »Proč dávají rodiče děti své do řádových lyceí a kollejí? ptá se dále Rlbot. A odpovídá: »Často z úctyhodného náboženského přesvědčení, ale také proto, že dávají školám řeholním přednost před stát- ními, jelikož školy řeholní lépe vyhovují místním po- měrům a mají lepší vyučovací výsledky. »Méně jedno- tvárnosti! Méně byrokracle! Více svobody!«, jest mé přání všeobecné, praví Ribot. »Státní lycea dusí se

centralisací! Výchova lycejní jest kasárnická: provlsor jest jako plukovník, učitelové jsou jako důstojníci, re- petitoři jsou jako poddůstojníci; nikde není svobodné vůle, iniciativy, všechno jest samý reglement. Lycea jen vyučují, ale školy kongreganistů vyučují a vy- chovávají,« podškrtává Ribot. A praví dále: »Stát přenechal církvi, aby — po starém zvyku — sama o školství se starala. V Lyoně na př. jest jediné státní lyceum, které má dvě stě žáků. Kdyby to bylo v Německu, bylo by tu deset až dvanáct státních gymnasií a reálek U nás však stát pone- chal církvl, aby mazeru sama vyplnila. A církev úkol svůj v posledních dvacetl letech řádně vyplnila. Cirkevní ústavy pořízeny jsou dle různých vzorů, od- povídají každé potřebě, každému vkusu a každému měšsl. Jsou tu jesuitské kolleje pro děti boháčů, kde pense jest drahá, jsou tu též ústavy, které vedou světští duchovní, které jsou lacinější, jsou tu však též »malé semináře«, které pro láci svou mohou přijímati i chudé détl venkovské. Církevní ústavy už dávno provedly reformu, kterou stát se tak dlouho trápí, roz- dělivše klassické a reálné vyučování.« Rlbot zbudoval svoji enq netu o školských pomě- rech ve Francil velmi důkladně, vyslechl všechny pří- slušné kruhy i obchodní komory a končí upřímným doznáním: »Klášterní školy vynikají nad světské. Obce, dávajíce podporu, raději ji udělují školám ře- holním, nežli světským. Kdyby chtěl dělati u nás někdo opravdovou školskou politiku, musil by státní školy tak opatřiti, že by školy církevní byly pak zby- tečnými, ale k tomu třeba jest peněz, třeba jest ml- llonů, které stát nemá — ale řehole jsou bohaty.« K tomu dodávají »Hamburger Nachrichten«, list skrz na skrz liberální, toto: »Dokud ve Francil ne- budou moci nahraditi školy kongregační lepšími, do- tud jest nemoudro hrozití velikými slovy. Ve Francli ostřihují stále korunu a špičku klerikálního stromu, ale kořenů jeho se nedotknou.« Dle toho tudíž, co Ribot doznal, poznali jsme, že školy řeholní ve Francil jsou velmi pokročilé, zastl- ňují školy státní, mají přízeň mládeže i obyvetelstva, vzdělávají a vychovávají. Jest tudíž čin Combesův, kterým klášterní školy byly násllím zavřeny, nekul- turním, v obecenstvu neoblíbeným (jak demonstracea i projevy jinověrců dokázaty) a u škol, které jeptišky řídí, jimž ani nenapadne, aby proti republice se sta- věly, I politicky neodůvodněným. A tak, jestli známky neklamou, bude jeptiškám státní autorisace povolena, zadají-li o ni, a možno dost, že na začátku školního roku, děti i rodiče své milé a obětavé řeholní vychovatelky ve školách uví- tají zase. Tím by Combes napravil jak svou křlvdu, tak by i prospěl mravnímu a osvětovému blahu Francle. -ab-

Zprávy církovní

Papežský prelát, msgr. Dominik FIlip, zemřel. Z Meranu dochází nás telegrafická zpráva, že tam dne 6. srpna v Pánu zesnul apoštol- ský protonotář msgr. Dominik Filip ve stáří 75 roků. Narozen r. 1827., vysvěcen byl r. 1851 v Hradcl Králové. Za životní úkol obral si zříditi sanatorium pro nemocné kněze v Goricl. Ústavu tomu věnoval všecken svůj čas a své jmění. Bylo mu při tom též trpěti mnoho křivého posuzování, ano i pro- následování. Poslední svá leta trávil v Meranu. Býval stálým odběratelem a podporovatelem »Čecha«. Ve starších letech churavěl dlouho a mnoho. Mrtvola bude převezena do Čech do jeho rodště v Jamném. Kdy bude pohřben, není udáno. R. 1. p.! Osobní věstník duchovenský z diecése brněnské. Čestným konsistorním radou jmenován: p. Mich. Sturany, bisk. víkář a děkan ve Vimperku; biskupským notářem jmenován: p. Antonín Osen, katecheta v Prachaticích. Právo nositi Expositorlum canonicale obdržel p. Linbard Rendl, II. sekretář c. a k. polní konsistoře ve Vídni. Právo nositi syno- dalia obdržel p. Buršík Josef, kaplan v Červeném Dřevě; p. Husar František, řiditel dlecésního ústavu pro hluchoněmé v Budějovicích: p. Timr Jan, kaplan v Prachaticích. Sekretářem vikarlatního úřadu kašper- skohorského jmenován p. Kaplický Aug., farář ve Zhůří. — Ve správě duchovní ustanovení: pp. Šindel Matěj, administrator v Nicově, za faráře tamtéž; Rychlý Václav, farář v Kamberku, za faráře v Šebí- řově, Špoula Vílém, farář v Habartlcích, za faráře ve Lštění, Kozák Václav, výpomocný kaplan v Na- dějkově, za faráře v Domaslavi, Kopecký Karel, ka- plan v Theresiendorfu, za kaplana v Cetvinech, Vol Jan, kaplan v Cetvinech, za kaplana v Thereslen- dorfu, Janovský Alois, kooperator a zámecký kaplan v Choustníku, byl ponechán zámeckým kaplanem tamtéž, Novák Matěj, výpomocný kaplan v Suchdole za kooperatora v Choustníku, Janás Vojtěch, kaplan v Týnci. za výpomocného kaplana v Suchdole, Pro- cházka Rudolf, kaplan v Držkově, za výpomocného kaplana v Horní Cerekvl, Dovín Václav, kaplan v Želnavě, interkalarním administratorem tamtéž, Vá-