#1
alto_textblock
#1
25 prosince 1903.
#2
alto_textblock
#2
Zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 352.
#3
alto_textblock
#3
Strana 9.
#4
alto_textblock
#4
Žádná povídka štědrovečerní
#5
alto_textblock
#5
Zklamete se všichni, kdož dychtivě sahát
po vánočním čísle novin a doufáte, že je vám
připravena nějaká povídka štědrovečerni. Jsou
sice tyto vánoční povídky literárním nezmarem,
ale jsou zároveň již dávno vydány v posměch
všeho zdravého, střízlivého čtenářstva. Pozbyly
naprosto někdejší dobré pověsti a ceny. Pachti se
každý, kdo jen udrží péro v ruce, aby v před-
večer štědrého dne napsal vánoční povídku,
neboť tu ho teprv ta vánoční nálada popadá.
A teď. mozku, tetel se, pracuj, abys vyždínm l
honem nějakou tklivou vzpomínku štědrovečern
nebo aspoň „vzpomínku“ nějakou vymyslil.
Neboť čtenáři po dobrém obědě božíhodovém
jsou taky právě v náladě, že si k černé kávě
takovou vánoční povídku chutě zlousknou. Je-li
veselá, tím líp. Je-li smutná, odkládají číslo no-
vin s uspokojením, že o smutném jen četlia
že jim nic tak smutného se nepřihodilo. A tak
zejměna tklivě ty vánoční povídky dočkaly se
osudu, že po nich sahá jenom dospívající mlá-
dež a že nad nimi slzičku vyroní jenom některá
šestnáctiletá sentimentální slečinka. Mám-li po-
věděti své mínění, hlasoval bych, aby se vánoční
povídky zrušily. Nadobro, Navždycky!
Nebot — je s nimi svízel. Mluvím ze zku-
šenosti. Napsal jsem jich už pěkných pár
teprv nasháněl od jiných autorův! A pozoroval
jsem, že jsou rok od roku horší.
Vzpomínám si právě, jak jsme tehda —
je tomu již hezkých několik let — sháněli taky
štědrovečerní povídku. Do poslední chvíle jsme
doufali. Totiž, bylo jich na redakčním etažéru
na tucty, ale jedna horší druhé. Samá šmolka,
jak říkal kolega Kabrhel, starý mládenec a pro-
slulý redakční skeptik, který nevěřil už ničemu
na světě, ani tomu, co sám psal. A myslím,
tomu že věřil vůbec nejmín.
„Vánoční povídka!“ pronesl již po desáté.
odvaluje opovržlivě spodní ret. „Vánoční po-
vídka! Jakživo se nestalo, co se v nich vypra-
vuje. Nemocné sentimentality! Život je docel
jiný. A je-li to v životě sebe smutnější, tal
ohavně to nikdy nevypadá, jak se to napíše.
Raděj bych si jazyk ukousl, než bych vyprávěl
vánoční povídku.
Osud plete na nás divné důtky. Říkáme jim
— ironie osudu. A patrně byla to taková ironie
osudu, jež dopadla na kolegu Kabrhela v samý
předvočer štědrého dne, když jsme se sešli
v malé, útulné hospůdce, v „myší díře“, jak se
jmenovala.
Ach, kde jsou ty útulné hospůdky, v nichž
jsme se slézali ještě před dvacíti lety! Ve st
rých, podivně zbočených domech, pod nizkými
klenbami, kde bývalo ze šenkovny okénko hne
vedle do kuchyně, kudy se vystrkovaly pokrmy
na čisté, vydrhnuté prkénko pod okénkem. Šen-
kovny, kde vládli staří, bodří krčmáři, lidé své-
rázní, kteří mívali taky kousek vlastního míněn
a byli jako vykrojeni ze starosvětských povidek
A jejich vlídné polovice manželské, kteréž kralo-
valy tam za okénkem v kuchyni, znaly chuti
vkus každého hosta a dovedly mu vyhověti,
které někdy, když bylo po návalu z večera, po-
ctily denní hosty, že v čisťounké, bělounké zá-
stěrce a v nadýchaném čepečku přišly z ku-
chyně do šenkovny a zasedly na chvíli do společ-
nosti, vyptaly se, jak dnes chutnal zajíček ae
dobrého by měly hostům připraviti zítra. Neb
tenkráte tvořivali takoví věrní, stáli hosté s man
želskou dvojicí šenkýřskou jako jednu rodinu.
A taková byla „myší díra“. Byl to starý ná-
zev a nebylo v něm nie znevažujícího, posměš-
ného. Ač umyší díra“, bylo to slavení hezky roz-
lehlé a zvláště sklepy byly pravým bludištěm.
Jako o dvacíti sklepeních jiných, vyprávělos
taky o sklepích „myší díry“, že z nich vede
dlouhánská chodba někam až pod radnici. To
prý je ze středověku, kdy bývaly takové všeliké
nepokoje, a když bylo konšelům na radniei
hodně zle, utíkali tou podzemní chodbou a vy-
lezli na světlo boží kdo vi ve které desáté ulici,
právě tady, v „myší díře“. A taky prý tou chod-
bou vodívali odsouzence, když hrozilo nebezpe-
čenství, že by je srocený lid chtěl osvobodit.
Šenkýř Mastihubka dušoval se, že ta chodba
pod „myší děrou“ jest, ale my, ač jsme ne-
jednou do sklepů slezli a po nějakém třeba již
zazděném vchodu do podzemního tunelu pátrali,
nenašli jsme ani stopy čehos takového. Pouhá
pověst, legenda. A od těch dob nevěřím taky
v ostatní ty podzemní chodby, ať pod staroměst
ským, ať pod Karlovým náméstím. Pouhé vý-
tvory obraznosti lidské, která si vždy libuje v ně
čem tajuplném, strašidelném.
Šenkýř byl odvolán do kuchyně a kolega
Kabrhel pronesla
„A přece sklepy „myši díry“ byly pře
mnoha lety dějištěm skutku nesmírně tragi
ckého.
Napil se. Honem jsme se napili taky, aby
chom milého kolegu, bude-li vypravovati dále
nevyrušovali křapáním sklenie
„Tím tragičtějšího,“ hovořil Kabrhel, utíraje
mohutné kníry, „že se udál právě o štědrý večer.
Lidé drazí, kolega Kabrhel načíná vánočn
povídku! Ale nikdo z nás ani nemrkl, ani n
špetl, aby ho nezakřikl.
„Sedával jsem tu již před dvacíti lety,“ po
kračoval Kabrhel. „Tehda tu panoval ote
Vopršálek. Já už tehda kejsl na starého mlá-
dence, o pozvání do rodin jsem nestál. Člověk
zvou jen, aby měli o kulisu víc, a když roz-
žehnou svíčičky na stromku, aby skákal jak
třeštidlo s domácími fakany kolem stromu, po
nímž je plno hloupostí a luxusu a pro host
vždyeky pitomá taštička na visitky nebo v ne
lepším případě padesát kuba v červené pentličce
Člověk si připadá jako pompesfunebrák na vesel
ustrojený. Tak jsem trávil své štědré večery u t
tíka Vopršálka. Pánové, Mastihubka má dobrý
sklep, ale tehda bývalo pivo jak malvaz — Bože
kde jsou ty časy!“
Vážení čtenáři, je tomu skutečně tak
Každému z nás připadá, že tehda ty časy „pře
dvacíti lely“ byly lepší dnešních. Sám vzpomí-
nám na časy „myší díry“, kolega Kabrhel šel
dál o dvacet let v minulost a vzpomínal zas na
Nopršálka. O, minulosti, jaké okuláry nám kla-
deš na oči! Ale věřte, drazi, dobře je tak. Ži
jeme-li sebe mizernější život přítomný, žijeme
aspoň krásný ve vzpomínkách.
„Nebyl jsem sám,“ hovořil Kabrhel, „bylo
nás víe, takových opuštěných kolů — a ne kolů
v plotě, nýbrž bez plotu — ale dobře nám bývalo
#6
alto_textblock
#6
Vopršálka. Vopršálek byl starý „bodrc“, jak
jsme mu říkali, paní Vopršálková nám vařila
jak pro vlastní děti, a Žanynka Vopršálkova —
hoši, kde to všechno je! Taky někdy přisluho-
vala, ale povídám vám, nikdo se neopovážil do-
tknout se jí. A Vincenc, sklepník, byl hodný
hoch. Nebyle pamětníka, že by se byl přepočital.
A vtělená úsluha, ochota. Ale toho štědrého dne,
o němž dnes vypravuji, bylo nám všem nějak
nevolno, U Vopršálků jakoby se byl zbořil strop.
Starý chodil jak sůva, Vincenc vyhýbal se mu na
každé potkání velikým obloukem, Zanynka se
jen kmitla šenkovnou a viděli jsme, že má upla-
kaně oči, paní Vopršálkovou vůbec nevidět: Cel
ta divná nálada lehla taky na nás, málem by-
chom se byli rozutekli. Po večeři konečně senion
stolový, báňský rada Hamáček, člověk moudrý
jak Abraham, uhodil na Vopršálka:
„Co se tu přihodilo, tatíku Vopršálku ? Copal
že Vincené chodí jak pokousaný?
Vincenc totiž právě byl ve sklepě pro pivo
B,“ zabručel Vopršálek, „půjde od novéh
roku pryč. Málem, že nešel na hodinu. Ale ne-
chci, aby mě vinil, že jsem ho připravil o novo
roční duzéry.“
,Co pak se stalo?“ divil se a naléhal rad
Hamáček.
Vopršálkovi nechtělo se do řeči, bylo t
zjevno. Ale jakoby cítil tíhu všech našich zraků
a zároveň povinnost, aby vysvětlil těžké to p
větří, vyhrkl náhle:
„Co! Považte si jen tu opovážlivost. Přijde
on si dnes, na štědrý večer, a říká mi o holku —
o Zanku! Považte si! Já mu povídám: Vincene.
nejsou hloupej, takhle si sednout do teplého, co?
A já abych si leh' do rakve, co? A voni aby tu
po mně panovali, co? A co pak by dělala moj
ubohá vdova, co? A jak si to tak vyštudírovali,
co? — Pánové, on se mi nezarazil, on mi ne-
mlěel; ale povídá mi: Mčj Bože, pane Vopršálku.
dyt oni se taky přiženili na hospodu! — Ježíš-
marjá, pánové, ale to je rozdíl, co? Já a Vin-
oene! Málem, že sem ho nepřetáh. Ale zpama-
tuju se a povídám: Vincene, srovnají si věci,
udělaj mi inventuru a můžou jít na fleku. —
Ale pak se do toho vložila žena, a tak zůstan
Vincenc až do nového roku. To je to, pánově?
Tod jsme to věděli, a bylo nám Vincene
díto. Byl to hoch pořádný, vzorný, a tušili jsme.
že po sobě s Zanynkou házejí očkem. — Starý
Vopršálek se zdvihl, aby unikl další inkvisici,
zmizel nám. Toho použila panička která jist
za okénkem byla naslouchala, a vklouzla k nám
do šenkovny. Byla taky na měkko, ještě jí pláč
stydl na tvářích. A povídala skoro šeptem:
Pánové drazí, mluvte do něho trochu
Vždyť on by mu ji byl dal, bylo to jako uděláno,
sle dopálilo ho, že ho Vincene předešel. Starý
mu chtěl udělat milost, a ten mu to pokazil.
Můj Božíčku, je to podivous, můj starý. Holk
mi tam od rána chodi jako barnabitka, nemluví,
škytá, už ani plakat nemůže — oubytě z toho do-
stane. Já vždycky myslila, že je to už jako ruk
v rukávě.-
„Protože jsi pošetilá matka,“ zavrčelo náhle
za paní Vopršálkovou. Krčmář se vrátil do šen-
kovny jako duch, nikdo ho neslyšel. — „Jdi do
kuchyně!“ houkl na chot.
Mrskl okem po stole, a vykřikl:
Podívej ho, furianta! Páni nemají půl ho-
diny pivo a Vincene kdo ví kde chodíl
A již se řítil do sklepa za Vincencem.
Očekávali jsme nějaký hrozný výjev dole, zuřivý
řov krěmářův a vzdorný odpor Vincencův, snad
násilí, a nebylo nám volno. Ale bylo ticho p
domě jak v hrobě a náhle vrazí do šenkovny
Vopršálek, bledý jako křída. Rty se mu pohybo-
valy, ale zvuk přes ně nevycházel. Konečně vy-
razil — ne, jen zasípěl.
„Pánové — pro Krista pána — pojďte s
mnou dolů — Vinca se ve sklepě oběsill
Ztrnuli jsme ohromením. Tak vážné tedy to
bylo, že Vincene nechtěl živ od Vopršálků odeji
Třásli se nám nohy, když jsme za Vopršálkem
sestupovali do sklepa. No, to je krásný štědrý
večer, říkal si každý v duchu z nás. A litovali
jsme, že jsme nepromluvili dřiv a že se věc ně-
jak neurovnala.
Vopršálek sám klopýtal před námi a když
jsme obešli několik kantnýřův, stanul a všecek
ustrašen okazoval do kouta, kam svit lampiček
sklepních sotva donikal a kde na silném, loketním
háku, zazděném tu k nějakému již neznámému
účelu, visel ubohý oběšenec. Bez hnutí, chab
visela tu jeho zoufavší si existence, tak, jak jsme
ho ještě před hodinou byli viděli. Z kapsy spodků
čouhal ubrousek, na hlavě měl klobouk, tak se-
šinutý, že zakrýval celou tvář. Ruce byly patrně
vzadu přeloženy nebo v sebe zaťaty, snad ná-
sledkem zápasu.
Tak jsme byli zkoprnělí, že nikomu nepři
padlo, aby oběšence odřízl. Vanula z něho sy-
chravina, což nebylo ku podivu. Za zdí a dř
věným pažením byla lednice.
„Kriste Ježíši, naříkal Vopršálek, ,cor mi
to ten člověk udělal! Oběsit se, na štědrý den
k tomu, ve sklepě! Dyt mě tímhle tím zničil.
mě, ženu, dceru — ani té mu nebylo líto. Kdo
ke mně půjde, až se rozhlásí, že mám ve sklepě
oběšence! Budou mi tu říkat u oběšenéh
a nikdo se u mne piva nenapije! Vincenc, Vi-
cenc, co mi to udělali! Dyt já bych jim
byl holku dal, jenom neměli bejt tak pro-
stořekej! Měli počkat do rána, dyť měli uznat,
že jim nemůžu holku na první slovo hodit n
krk! Kerej pak solidní otec to udělá! Vincene.
Vincenc, kam to myslili, že se hodi věšet se
ve sklepě s plzeňským! Do čeho mě to přivedlil
Byl bych jim ji dal! Dyť na licitaci taky
teprv po třetí se klepne kladívkem! Ježíš Marjá.
bodejt že bych jim ji byl dall“
A když domluvil a sotva jeho slova klen-
bami sklepa dozněla, byli bychom leknutím padli.
neboť se z temna kouta ozval hlas
„Tak teda jich beru za slovo, dyž dovolej.
pane Vopršálek. Zanynka je moje
A za posledním kantnýřem, za poslední řa-
dou sudů vystoupíl — pan Vincenc, bílý jak
duch. Že bílý, bylo pochopitelno. Neboť když se
„věšel“, neměl náhodou dvojí oděv, a tak n
něm zbylo jenom bílé prádlo, zatím co spodky.
frak, vesta, boty, nákrčník a klobouk se hou-
paly na háku.
Kolega Kabrhiel dopověděl a důkladněse
napil. Byl s vánoční povídkou hotou
Na mou věru, oddychli jsme si taky, asi jak
tehua Vopršálek. Ale arci zeptali jsme se:
#7
alto_textblock
#7
„No a co Vopršálek? Dal mu ji?“
„V prvním vzteku z té komedie dal Vincen-
covi nehoráznou facku — ale potom z radosti, že
to tak dobře dopadlo, dal mu k ni dceru taky.
A Vincenc byl spokojen s obojím. Vzpomínám
si rád, jak jsme teprv po té tragické události
byli hodně veselí... Jen se zeptejte pana Masti-
hubky, jak to vypadalo v den jeho námluv.“
Pan Mastihubka právě se navrátil do šen-
kovny, ale neptali jsme se ho. Překážel nám
v tom trochu první jeho svatební dar od otce
Vopršálka. Na mnohé věci člověk nerad vzpo-
#8
alto_textblock
#8
Ale na prahu se zastavil a zdál se býti velice
rozčilen.
„Tam ne!“ zvolal. „Pojďte sem!“ a obráti
se na druhou stranu.
Zahledl jsem však přece vnitřek salonu —
byla to bohatě zařízená, ale zanedbaná komnata
s pianem uprostřed; zpozoroval jsem naproti
dveřím na stěně obraz, představující mladou
dámu.
„Vy jste tedy mladý pan Hatton,“ začal
pan Dowe, sedaje, a hledě ukrýti své rozpaky.
„Mohl jste býti poslán svým otcem pouze v jed-
nom případě. Musím se domnívati, že jest mrtev.
Hleděl jsem udrželi váš dům v pořádku. Zejtra
si všechno prohlednete, nyní půjdeme do ku-
chyně něco snisti.
Vedl mne do kuchyně, kdež mne posadi
k velkému stolu. Na okamžik odešel a slyšel
jsem, jak otáčí klíčem v zámku.
Stmívalo se a já ho požádal, aby mne do-
vedl nahoru. Opouštěje mne na prahu pokoje od-
dechl si z hluboka. Cesta mne unavila a já brzy
jsem usnul.
Když jsem se probudil, svntil měsíc na moji
podušku a slyšel jsem hučení větru v korunách
stromů. Za okamžik vmísily se zvuky piana do
hučení větru. Jda po špičkách ke dveřím, otevřel
jsem je a vyšel tiše k zábradli. Jasné, jemné
zvuky vycházely ze salonu. Několik minut zněl
melodie klidně, dojemně, pojednou však zazněly
tak silné akordy, až se všechno otřásalo, a opět
se ozývaly zvuky velice jemné. Tak se opako-
valo neustále, až celý zkřehlý jsem vlezl do své
postele, kde rozčilením po celou noc jsem ne-
zamhouřil ani oka.
Když jsem ráno vstal, chodil jsem po celém
domě. Byl jsem překvapen, když jsem našel
sklep, naplněný chemickými potřebami, ačkoliv
mnohé nástroje byly starodávné a všechno bylo
pokryto prachem a pavučinami. Salon byl za-
vřen. Pan Dowe připravoval v kuchyni snídani
„Váš otec byl velký badatel,“ odpovědě
na moji první otázku.
Když jsem řekl, že bych rád viděl salon
zbledl. „Uvidíme salon dosti brzy,“ pravil, a pal
horlivě vařil, jen aby mě další otázky umlčel
Divaje se kolom zpozoroval jsem na římse vel
kou kamennou sochu, představující kočku. Vy-
padala jako živá, tak že jsem vstal a šel si ji pro
hlednoutí z blízka. Jakýmsi podivuhodným způ
sobem vyznačil umělec veškeru charakteristik
zvířete do nejmenšího odstínu barvy jeho srsti
Řekl jsem to Dowovi. Podíval se na mne pro
nikavě.
„To jest práce vašeho otce,“ pravil. „o
jevil při svých chemických exporimentech teku-
tinu, jež v kosť promění každou bytost, kterájí
užije. Kdyby byl hleděl — ale o tom vám budo
povídati později. Musím jít hrát a vy dělejte jako
doma.
Když vstoupil do salonu, zavřel dvéře a p
několika okamžicích jsem opět slyšel piano.
Dowe mně pravil, že pokoj, v němž bydlím.
býval ložnicí mého otce, a když jsem klesl na
židli, stojící u lůžka, uchvátila mne vzpomínk
a slzý mně vstoupily do očí.
Abych přemohl trudné myšlénky, vzal jsem
do ruky knihu, ležící na blízkém stolku. Zdálo
se to býti pojednání o harmonii a já otevřel jsem
ji na stránce, která mnohým otvíráním byla za-
mazána.
„Tato moc hudby nemůže býti přeceněna.
Vše v přírodě odpovídá jejímu kouzlu. Když
zaznívají těžké tóny varhan klenutím chrámu,
bývá vždy jeden zvuk, kterému odpovídá bu-
dova příhodným zachvěním. Kdyby vojáci šli
pochodem po mostě a velitel by dal rozkaz:
„Zastavit!“ pravidelný dupot mnoha nohou na-
šel by odpověď v duši mostu a vzbudil by od-
pověd kolísáním, most ničícím. V den z mrtvých
vstání probudí se mrtvý k životu při hudbě, z-
znívající v nebeské harmonii, až sladká sympatie
probudí v jeho těle individuální souzvuk.“
Zavřel jsem knihu a zadumal jsem se. Žádný
div, že chtěl otec ze mne mit hudebníka, když se
nořil v podobné úvahy.
Den ubihal pomalu, ale po večeři jsem vy-
táhl knihu z kapsy a okázal ji Dowovi. Byl velice
bledý a unaven a neměl pro ni žádného zájmu
Zdál se býti svým hraním na piano docela zmo-
řen. Pohovořili jsme o obyčejných věcech aja
jsem se brzy odhodlal zbaviti ho své spoleě
Hodinu bylo ticho, ale pojednou zaznělo
piano. Ležel jsem klidně, ale konečně mněto
nebylo možno. Obleknuv se, vyšel jsem ven
naslouchal opět té kouzelné hudbě jako přede-
šlou noc. Pojednou melodie utichla a blízké
světlo mně naznačilo, že se otvírají dvéře salonu
Slyšel jsem, jak kráčí Dowe chodbou do ku-
chyně. Mluvil sám k sobě a mohl jsem zachytiti
nesouvislé úryvky jeho řeči.
„Co mu řeknu?“ bručel. „Jest to zbylečn
nadarmo. — Peníze jeho otce
Pojednon jsem zaslechl, že sklenice na-
razila o láhev a domýšleje se, že jest něčimji-
ným zaměstnán, sešel jsem rychle dolů a vklouz
do salonu.
Obraz dámy, který jsem minulý den zpozo-
roval, vábil pojednou moji pozornost. Tvář mně
připadala překrásnou a tmavé oči vzbudilyv
mém srdci sympatii. V okamžiku jsem zpozoro-
val, že visel poněkud jinak, než když jsem je
byl poprvé spatřil, neboť výklenek, jejž dříve
zakrýval, vyplňovala krásná socha, mající po-
dobu obrazu. Pocit lásky a úcty mne uchvátil
při pohledu na tu jemnou, ženskou tvář.
Nemohu říci, jak dlouho jsem stál pohrou-
žen v myšlénky. Konečně jsem se vzpamatoval.
když letící netopýr se dotkl svým studeným
křídlem mého čela. To přerušilo kouzlo. Zvíře
letělo slepě kolem světla, stojícího na stole ajá
jsem je uhodil holí, kterou jsem měl s sebou.
Jedna, dvě, tři! Padlo s třeskotem na klávesy
piana. Disonance se ozvala komnatou. Mimovolně
jsem se podival na sochu. Zdálo se mně to? Rty
se pohybovaly a vypadalo, jakoby socha chtěl
vystoupiti z výklenku.
„Moe hudby nemůže býti přeceněna —
tanulo mi na mysli.
Což kdyby tento nahodilý souzvuk našel
svou odpověď v soše? Proč hrál neustále pan
Dowe? — Pojednou se mi rozbřesklo. Tajemství
mé matky! Poslední slova mého otee: „Řekni
jí, že to byla nehoda!“ Jeho zájem o chemii
vynález nápoje, jehož účinky jsem již viděl!
Jeho odstěhování se do velkého města a na-
máhání, vynalézt protijed, zatím co já jsem stu-
#9
alto_textblock
#9
míná.
#10
alto_textblock
#10
Ypnsilou
#11
alto_textblock
#11
Tajný souzvuk.
Napsala Cecilie Marracková. Z angličiny přeložil
J. B. Koppová.
Lékař pravil, že umírá. Seděl jsem vedle
postele, pohlížeje na vpadlou tvář. Modré žilky
prokmitaly bledým čelem a oči byly zavřeny.
Dlouhé, útlé ruce ležely na přikrývce nehybně.
On zajisté brzy zemře, ale nemohl jsem se s tou
myšlénkou smířiti, neboť on byl mým oteem
byli jsme vždy pospolu. Kdyby tak lékař, který
právě odešel, měl pravdu. — Skryl jsem svoj
obličej do přikrývky, abych utlumil vzlykání.
„Velký bože!“ modlil jsem se; „neroz-
lučuj násl.
Když jsem pozvedl hlavu, byly jeho oč
otevřeny.
„Ralfe,“ pravil, „až skončíš své studien
konservatoři, jeď domů! Řekní jí, že to byla ne-
hoda,“ a skonal.
Jediný paprsek zapadajícího slunce sem
vnikl polospuštěnými záelonami a utvořil dlouhý
pruh na lůžku. Malá trubička s modrou tekutinou
zachytla světlo, které, procházejíe na jinou, oza-
řovalo tuto rudě. Znal jsem příliš dobře po-
dobnou scénu, aby mne byla zajímala — smutný
pokoj, plný chemických potřeb, špinavé kouty
plné pavučin a těžký vzduch, vše to nebylo mno
ničím novým. Zavřel jsem oči, přemý šleje o po-
slednich slovech svého otce.
Vyrostl jsem v tomto domku, jsa pronásledo-
ván dvěma otázkami, z nichž byla jedna, co to
vše značí?
Zdálo se, že má můj otec dosti peněz, ale
způsob, jakým je vydával, zdál se mi docela
zbytečným. Naléhal, abych veškerý svůj čas vě-
noval studiu harmonie a hudby u nejlepších
učitelů, a když jsem odporoval, dokazuje, že
nemám k hudbě žádných vloh, odpovídal mně:
„Ralfe, přestěhoval jsem se do velkého
města, abych byl blízko konservatoře. Prosím,
použij, co můžeš nejvíce této příznivé příleži-
tosti.“ A tak jsem seděl každodenně šest hodin
u piana, pěstuje umění, které jsem nenáviděl.
Druhá přepjatost se zdála právě tak zby
tečnou, neboť vydával sta dollarů za vzácné
tekutiny a nástroje a trávil celé dní ve svém po-
koji, míchaje a rozebíraje, odvažuje a sestavuje,
ačkoli tím nikdy ničeho nedocílil.
Druhá otázka byla: „Kde jest moje
matka?
Když jsem někdy seděl u piana, vystupovala
z dětských mých temných vzpomínek ženská po-
stava, a byl bych se zřekl veškerého namáhání
seznati klassiky, kdybych byl mohl do prosté
melodie vložiti slova: „Kde jest moje matka?“
Nedostalo se mi nikdy odpovědi na tyto
otázky. Náš život byl tajemstvím. Věděl jsem.
že otec chodíval v pravidelných lhůtách do
banky, a brzy potom dostal dopis, jehož adresa
byla vždy napsána chvějící se, cizí rukou. Jed-
nou jsem postřehl poštovní razitko. Bylo tam
vyznačeno jméno města, asi sto anglických mil
vzdáleného. Poněvadž se to zdálo býti jediné
spojení mého otce s vnějším světem, a poněvadž
přicházel dopis vždy brzy po každé chůzi do
banky, začal jsem se domnívati, že otec posíla
někomu výslužbu.
Tak plynul život, až se otcc roznemohl.
Nyní bylo po všem a jedinou odpovědí na me
otázky byly jeho poslední poznámka a dopis,
který mně odevzdal den před svou smrti, s při-
pojením, abych si jej přečetl teprve po jeho
smrti.
Vytáhl jsem dopis ze své kapsy — obálk
byla modrá a na ní byla napsána adresa měho
otce, znějící:
Pan Ralt Hatton, v ulici Elm, Boston. Když
jsem otevřel dopis, četi jsem toto:
„Obdržel jsem poukázku, kterou jste la-
skavě odeslal. Dům jesí v úplném pořádku, ale
hudba nechce účinkovati. Sochy mne velice zne-
pokojují, jsem vám však vděčen za laskavé pla-
Váš oddaný sluha John Dowe.“
Na konci listu bylo napsáno jméno mě-
stečka, kteréž jsem byl dříve seznal na poštov-
ním razítku.
Týden později jsem stál na stanici v Sa-
lemu a tázal jsem se nějakého nádražního zří-
zence, zdali by mně mohl říci, kde jest dům
Johna Dowa, neboť jsem si umínil vniknouti do
tajemství dopisu, který mně byl otec odevzdal.
Muž se ostře na mne podíval. „John Dowe.
pravil. „Co pak chcete od Johna Dowa?“ Pak
pravil: „Počkejte okamžik, ukážu vám cestu.“
Když se vrátil, ukázal mně přes vzdáleno
příční ulici na stromořadí a pravil: „Dům jes
tam nahoře za stromořadím,“ a pak připojil jak
mimochodem: „Myslím, že Dowe návštěv vůbec
nepřijímá.
Poděkoval jsem mu za jeho laskavost
obrátil jsem se naznačeným směrem. Dům stál
na zatáčce pěšiny. Záclony byly spuštěny a na
schodech i oknech ležel vysoko prach, a moje
srdce bilo prudčeji, neboť, nevěda proč, cítil
jsem, že John Dowe může ukojiti moji zvěda-
vost, a rozřešiti naše podivné tajemství. Právě
když jsem chtěl opustiti velké, starodávné kle-
padlo, zaslechl jsem jemné zvuky piana, které
patrně vyluzoval hotový umělee.
Naslouchaje pozorně, poznal jsem, že to
jest Chopinovo nokturno.
Když dozněl poslední akord, zaklepal jsem
a tu mi přišel otevřiti muž s tváří bledou, za-
jímavou, s velkýma, jasnýma očima: Zpozoroval
jsem bílé, špičaté prsty a věděl jsem, že jest tím
hudebníkem.
Jeho chování bylo z počátku chladné, ale
jakmile jsem mu odevzdal listek od svého otce,
změnil se docela. Otevřel dvéře dokořán, prose
zdvořile, abych vstoupil, a vedl mne do salonu.
#12
alto_textblock
#12
nosti.
#13
alto_textblock
#13
cení.
#14
alto_textblock
#14
doval budbu! Dowovo úsilí hledati skrytý sou-
zvuk, který, jak otec se domýšlel, mohl by zni-
čiti účinky onoho nešťastného nápoje! Jaký jsem
to byl nevědomec!
Poslední ozvěna nahodilého souzvuku za-
nikla, a známky vracejícího se života přestaly
tak rychle, jak byly začaly. Nejspíše byla v har-
monii nějaká chyba.
Obrátil jsem se, není-li tam Dowe. „Po-
jďte!“ volal jsem, „vaše práce jest—
Slova zamlkla na mých rtech. Mezi mnoua
dveřmi byl plamen. Knihy a papíry hořely, a
plameny se ploužily po čalounech ke stropu.
Když jsem uhodil netopýra, převrhl jsem jednu
lampu. Zbýval mně jediný okamžik k uniknuti,
ale vrátil jsem se ku pianu.
Všechna hudba, kterou jsem kdy slyšel,
czývala se v mé mysli, a nejvice onen souzvuk,
který by byl skoro dosáhl cíle. Nedbaje blížicích
se plamenů, hrál jsem souzvuk ve všech mož-
ných varincích, upíraje oči na postavu blízko
mno. Právě když začínal žár býti nesnesitelným,
ozářil plamen její obličej e spatřil jsem, že moje
přáce měla úspěch.
„Matko!“ zvolal jsem, vstávaje od piana a
spěchaje ji vstříe
Ozvalo se několik nesouvislých zvuků v od-
pověď. údy sebou pohnuly a pak, zrovna když
jsem natahoval ruku, zachvělo se celé tělo,a
k měmu zděšení rozpadla se postava v hromadu
popela. Plameny se blížily víc a více a já se
obrátil mimovolně ke dveřim, aniž bych pátral
po přičině tohoto posledního, trpkého zklamání.
Snad to byl žár anebo účinek mě hry. Spěchal
jsem do kuchyně, Dowe tam nebyl. Za okamžik
vyrazily plameny na chodbu a konečně jsem vy-
šel ven, jsa úplně emámen svými podivnými zku-
šenostmi.
Když byl požár zpozorován, přispíšili lidé
se všech stran. Jakýsi miž nalehal, abychom se
vzdálili. „Nevíte,“ pravil, jaké třaskavé látky měl
ten člověk ve sklepě.
Jeho strach býl oprávněn, neboť když se
blížily plameny na druhou stranu domu, stávaly
se barevnými od hořících lučebnín, a pojednou
se ozval výbuch, až se země otřásla.
Druhého dne naznačovalo spáleniště místo,
kde stával oteův dům. Dowe nobyl nikdy již
k spatření. Hrůza zažité zkušenosti tak brzy ne-
přešla, ale znenáhla jsem se smířil se svým po-
stavením. Snad k tomu přispěla nejvíce okolnost,
že jsem tak málo znal svou matku. Cítil jsem,
že tato záležitost dala mému životu jiný směr,a
jediným viditelným účinkem byla moje nenávist
k hudbě. Zvuk piana vzbuzuje dosud v mojí pa-
měti výjev u smrtelného lože a můj nezdařený
pokus, uposlechnouti onoho posledního rozkazu:
Řekni jí, že to byla nehoda.
#15
alto_textblock
#15
Silák Lebik.
Črta z Haliče Napsal Ja rosl av Ha š ek.
#16
alto_textblock
#16
Když rozkvetly první ocůny na lukách u řeky
Ráby a z březových lesíků podzimní vítr svál
listí do hučící vody, vydal se sedlák Lebik na
cestu do Ameriky.
Třetí den po jeho odchodu dostal obecní
úřad v Mykli Zamurovane, kde byla Lebikova
rodina, dotaz z města Myšlenic, od soudu, zdali
Lebik jest skutečně příslušný do Mykle Zamu-
rovane. A od té doby zmizela stopa Lebíkova na.
tři měsíce.
Zalosněné stráně u řeky Ráby pokryly se
sněhem a v prudkém toku řeky plula ledová třišt,
která se usazovala u břehů a u Lebiků nemlu-
vilo se o ničem než o tom, zdali v Americe na
Lebika také tak sněží, jako zde na ně a malý
syn Zujko, když dostal od matky bití za to, že
se na slaném ledu probořil, přál si, aby byl
v Americe, kde dle oteova vypravování je všechn
lepší. Dle toho soudil, že i led jest tam tlustší.
„Proč si nedá napsat psaní, že se šťastně
dostal do Ameriky,“ zlobila se Lebiková, „došla
kvch s ním k panu učiteli, ten by nám je přečetl.“
„Možná, že loď s nimi, než se tam dostali,
uprostřed vody zamrzla,“ vážně podotkl starý
strýe Babužina, který jediný z celé vesnice bránil
a rozkládal Lebikovi, aby do Ameriky nejel,a
nyni nepřestával tvrdit Lebikové, že již se s ním
asi nikdy neshledá.
„Vždyť prý je tam teplejí než zde,“ bránila
Lebiková Ameriku.
„V letě všechno shoří horkem a v zimě
zmrzne a zimou se zadusí,“ vážně ozval se opět
strýc, „když s ním loď zamrzla, mohlo se stát,
že se potopila a nebo...“ Starý strýc se pře-
žehnal, což způsobilo v jizbě, kde praskala
smolná drva, přišerný dojem. Malý Zujko plakal,
jsko když by měl být pro svůj namočený ko-
žišek znovu bit.
„Nobo,“ dodal rychle strýc, „loď s nim
mohla také nějaká obluda spolknouti.
Malý Zujko přestal plakat a v koutku jizby
šeptal pln radosti dvouletému Pavlušovi: „Tatíka
někdo spolk!“
Strýe díval se zatím na Lebikovou, pozo-
ruje, zdali se již dala do pláče.
Lebiková dnes ku podivu hrdinně snášela
proroctví starého strýce a když domluvil, řekla
určitým hlasem: „Já vím, že se jednou Lebik
vrátí s penězi, s mnoha penězi.
Na červotočinou provrtané dvéře někdo za-
bouchal. „To se jistě jde soused Walezyna po-
zeptat, zdali nie nevíme o Lebikovi,“ sděloval
strýc, jda otevřít.
Do světnice vstoupila zasněžená postava,
která střásala si z vybledlého kontuše snih na
hliněnou podlahu, a u ohniště malý Zujko dal
se do pláče, šeptaje zděšenému Pavlušovi: „Ta
tíka nespolkli.“
Lebik stál zde před celou zděšenou rodinou
vyrážeje ze sebe: „Hleďme, hleďme!“
Když se usadil na lavici, řekl rozpačitě:
„Dřív mne nechtěli pustit.“
„Kdes byl po tři měsíce?“ ozvala se žena,
vrhajíe od ohniště přísné poaledy na Lebika.
„Však již víte, že v Myšlenicích,“ odpovídal
Lebik, prohlíže si, jako nedopatřením starý, ušpi-
něný obraz sv. Stanislava, jenom aby se nesetkal
s pohledem své ženy
„Nic nevíme Lebiku, ujal se slova strýe.
bře jsi udělal, že jsi nejel do Ameriky, řikal
jsem ti: nejezdi! Dobře jsi udělal, co jsi ale
delal v Myšlenicích??