Číslo 103.

V Praze, dne 15. dubna 1900.

Ročník IV.

Redzkoe, administrace oxpedice: Fraha, Pštrossova ulice, číslo 200—II Refrankované dopisy se nepřijímají, rukopisy se nevracejí. Hozapečetěnéreklamace jsou porta prosty. lnserty účtujeme levně a při častější inserci po- skytujeme výhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátku vždy po dvanácté ho- díně polední. Jednotlivé číslo xa 8 relefon redakce č. 1126.

KAl

DLCKt

Lle

Předplatné pro Prahu s donáškou do domu: 2.80 čtvrtletně . .. 8.40 celoročně . . .. K 38.60 Pro tuzemsko oštou: měsíčně. . . .. 8.— čtvrtletně . .. 9.— celoročně.... K 36.— Předplatné do cizozem- ska: Německa a Srbska: čtvrtletně ... K 12.— celoročně.. .. K 48.— Do Ameriky, Francie, Švýcarska, Italie. Bel- e. Anglie a Ruska: čtvrtletně ... K 19.20. celoročně ... K 52.80 Telefon redakce č. 1126.

měsíčně . . . ..

Slunce vychází v 5 hodin 10 minut ráno. Slunce zapadá v 6 hodin 52 minuty večer.

Neděle: HodBoží velikonoční.

Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně u sv. Josefa na Novém městě od 15.—18. t. m.

Dnešní číslo jest o 16 stranách. Příští číslo vyjde v úterý v poledne.

Poměr dědičných habsburských zemí k Německu. Ve chvíli, v níž dějí se v Berlíně velikolepé přípravy k uvítání císaře rakouského, třeba histo- rický vývoj poměru toho blíže označiti. V době, v níž vzrůstající moc rodu habsbur- ského stávala se předmětem závisti nejen menších knížat německých, ale i Francie, kdež na trůně za- sedali nesvatí potomci svatého předka, v době tedy reformace, stál rod habsburský na rozcestí. Kdyby se byl tehdy přidal na stranu prote- stantismu, byl by předstihl všecky své soupeře v honbě o nadvládu v Evropě. Avšak habsburský rod pokušení tomu odolal, čímž pro církev kato- lickou vykonal veliký čin. Přestoupením k nepřá- telům katolické církve, byl by dle našich nynějších pojmů, rod habsburský pojistil si světovládu snad až do našich dnů. V téže době byla ve Francii provedena tuhá centralisace všech provincií, jež pak se vší svou těhou ulehala na roztříštěné Německo. Co se provedlo ve Francii mohlo se provésti i v Německu, kdyby byl rod habsburský k prote- stantismu se přidal. V Auglicku v téže době moc královská uchvá- tila všecku moc nad protestantskou církví. Arci- biskupové byli tam pouhými dvorními kaplany. Ačkoliv rod habsburský odolal pokušení při- dati se ku protestantismu, neodolal mu k uchvá- cení moci nad katolickými biskupy. Všemohoucnost státu vyvinula se ze zavádění římského práva všude ve střední Evropě. Od biskupů dolů až k poslednímu kostelníku a hrobaři, všude poroučel stát, t. j. jeho byrokracie. Bedřich II. nazval svého současníka Josefa II. svaté římsko-německé říše kostelníkem. Mezitím co v dědičných zemích ra- kouských byly počítány svíce na oltářích a kon- fiskované statky církevní vyhazovány za fatku ži- dům, uchvacoval Bedřich poznenáhla svrchovanou moc v Německu a kladl takto základy k nynější světové moci Pruska. Od doby té oba rody: habs- burský a hohenzollernský stály proti sobě. I když domněle reformační plány císaře Jo- sefa se zhatily, pozůstalo z ní Rakousku smutné dědictví — všemohoucnost byrokracie, jež nevztahovala se pouze na církev, ale i na ko- runní země. V téže době stín jakési autonomie království českého vzal za své. Nastal papírový věk brkoslavů, kteříž pozne- náhla opanovali všecky kanceláře: církevní, civilní

a vojenské. Všecky nehody, jež Rakousko stíhaly, má toto co děkovati tomu zaprášenému byrokra- tickému copu, jenž státní mašinu, i tehdy ještě držel pohromadě, když to ve všech kolenách po- vážlivě praskalo. Mnoho, přemnoho hřešilo se na běžnou frási o nevyčerpatelnosti prostředků habsburské mo- narchie. — Es gibt nur ein Osterreich, es gibt nur ein Wien — heslem tím uspávali se rakouští státníci v dobách ještě, kdy Rakousku hrozilo nej- větší nebezpečí se strany Francie a revolučního ruchu v Italii. Při porážkách u Magenty a Solfe- rina mnulo si Prusko radostně ruce a modlilo se: Pane Bože, houšť! Byla to nejnešťastnější politika, hledati nepřítele Rakouska na Névě, když číhal mnohem blíže — na Sprévě. Však se Napoleon III za tu diversi rakouské armády v boku Ruska ve válce krimské odměnil. Rakousko bylo isolováno, a tehdy již pojal Bismark plán k vyhnání Ra- kouska z Německa. Obalamutiv Napoleona II vrhl se na Rakousko a brzy na to i na Francii. Již r. 1866 měl na mysli válku s Francií a proto nechtěl Rakousko zabráním Čech až po Labe po- drážditi k diversi v zádech Ruska ve válce proti Napoleonu. Byl to jeho mistrný diplomatický kousek. Rakousko o značnou část Čech oloupené nebylo se r. 1870 zdrželo války odvetní. Za tuto neutralitu Rakouska Bismark velkodušný, jak k Ra- kousku od jakživa byl, odměnil se mu — alliancí, jež byla vrcholem jeho lišáctví, při čemž neopo- menul zároveň protiassekuraci t Rakouska si za- bezpečiti. Nynější cesta císaře do Berlína jest jen této alliance důsledkem, k němuž dohánějí němečtí nacionálové. Tím se též vysvětluje obrat v politice naproti Slovanům. Officiosové sice ujišťují, že cesta ta nemá účele politického, a namítá-li se, že hrabě Goluchowski jede s sebou, odpovídají: vždyť někdo přece s císařem jeti musí. A šéf generálního štábu jede s sebou též jen tak na procházku. Rádi bychom se ve svých předtuchách klamali! Německo pracuje všemi silami ku světové moci, k níž nezbytně náleží veliké loďstvo. Světový obchod Německa nabývá každým rokem větší ex- panse a tu leží na bíledni, že mu je těsná aliance s Rakouskem nevyhnutelnou, nepostrádatelnou. Ve prospěch Prusko-Německa pracují jeho spojenci: němečtí nacionálové. Z příčiny té je našim pře- svědčením, že vyrovnání s Němci neučiní ani kroku ve prospěch náš. Čím těsnější bude aliance Ně- mecka s Rakouskem, tím spíše hodlá se Německo bez aliance Italie obejíti, jež beztoho nyní stává se vždy illusornější. Spojená Italie je dnes ne-

spojenější, nežli za doby malých knížectví, Italie stává se obětí anarchie. Pšenice Německa kvete dnes jako nikdy jindy. Rusko rozpřáhlo ramena svá po Asii a proto málo se stará o věci evrop- ské. Anglie je k největší radosti Německa zaba- vena válkou proti Boerům, v níž vyčerpá nejen své vojsko, ale i své šterlingové libry. Francie má svou výstavu, z níž hodlá několik set milionů z kapes návštěvníků vylákati. Aliance rusko-fran- couzská je více theoretická čili zdvořilostní, nežli skutečná. Německu ani ve snu nenapadá, znovu na Francii se vrhnouti a tím samým Rusko po- drážditi. Vývoz Německa stále rostoucí usmiřuje všecky německé vasaly s dvoumiliardovou výpůj- čkou na loďstvo. Aby pak Prusko-Německo tím snáze své dalekosáhlé plány uskutečnilo, proto se snaží Rakousko vždy těsněji k sobě připoutati. Není ani dost malé pochybnosti, že bude snažiti se Rakousko pro své plány získati slibováním, že bude též podílu míti na jeho světovém obchodě jakožto spoluakcionář, jenom že se bojíme, aby to nedopadlo jako s těmi dvěma kamarády při jídle, při němž jeden pravil k druhému: Nyní, brachu, já budu jísti a ty se budeš dívat, a pak zase ty se budeš dívat a já budu jíst. My Rakušané máme již s Prušáky takové štěstí. Plány + Bismarka s Rakouskem dozrávají, proto nedivme se, že již 21 město v Rakousku dle tvrzení Wolfova ma svou Bismarkovu ulici. Co nevidět bude jich sto.

Zprávy politické. V Praze, 14. dubna. K situaci. Velikonoční klid rozvěsil své roušky již po veškerém křesťanském světě. Odpo- čívá práce všech parlamentů, sněmovní síně, ve kterých do posledních dnů bylo ještě hlučno, se vyprázdnily, panuje v nich hluboké ticho. Jako všude jinde, úplně pousnul také v Rakousku život parlamentární. Všechny sněmy ukončily na několik dnů své zasedání a na voličích jest nyní, aby uva- žovali, co že dobrého jejich poslanci vykonali na jejich prospěch v předvelikonočním sněmovním za- sedání. Mnoho toho není nikde, v Čechách pak docela nic. Dá se proto čekati, že voličské schůze, které svolala celá řada českých poslanců na dny velikonoční, budou hlučné. Největší pozornost poutá ze schůzí těch ta, již svolal do Semil posl. dr. Kramář, pak schůze voličů smíchov- ských, do jejichž středu se dostaví ministr m. sl. posl. dr. Kaizl. Patříť oba mezi nepřednější vůdce českých svobodomyslných poslanců a kromě toho lze čekati, že zejména dr. Kramář silně se

Kulturní Listy-

V Praze, 14. dubna. K. Veskrz jiná scenerie v přírodě, nežli byla před týdnem. Kterak rychle střídaly se kulisy, rych- leji skoro než na divadle při proměně uprostřed jednání. Na jednou bylo všecko bílé a páni kosové se svými nejmilejšími nemohli dosti rychle se stěhovati z města do lesů. Vyhledávali si již svůj ptačí krb na vidlicových větvích a honili se jako zamilovaní párkové, a tu najednou začalo se s nebe prášiti — bylo po radosti. Šněhové kulisy trvaly jen na krátko, v několika dnech nastala změna nová. Jako se krátce před tím sypal sníh, tak zase lil se dešť a to po kolik dní, až nás to všecky mrzelo. Bělostný háv zmizel a byl na- hražen hávem blátivým, nekonečně blátivým a z na- šich kolkolem hor valily se proudy povodně. Leč ta právě minula a v této chvíli, co řádky tyto píši, ukázala se na východě duha tolik krásná, jako málo kdy. Barvy její jsou tolik zřetelné, že by bylo lze je fotografovati. A kosi vrátili se opět z lesa a dělají nad naším hřbitovem koncert. Trávníky se zelenají, a kde jaký je skryt brouček, probouzí se ze zimního spánku, pro- tahuje nožky, protřepává křídelka a zkouší, jak by to šlo s chůzí. Z počátku jde to ovšem zle, nožky jsou dlouhým spánkem jako ztrnulé a křídelka nechtí broučka ještě nosit.

I mouchy, tyto trapičky člověčenstva, objevují se. Leží v okně na zádech a otírají si nožky; rády by se přesmykly na nožky a vylezly si na okno, vyhřát se na Božím slunéčku. A za mouchami hýbají se berušky se svým strakatým krunýřkem přes kř délka. Všecko se to letos nějak opozďuje. Je to skoro po každé, když p. profesor Zenger vytasí se se svým prorokováním. Kdykoliv jeho prognosu v »Politik« čtu, projímá mne mráz. To je mi náš pppppp Fiala stokráte milejší. On přece béře ohled na pražské vý- letníky. Jen ještě několik dní a příroda rozesměje se na nás, že nám bude poskakovat srdce a kde kdo v Praze je, bude se vystrkovat ven. Je to již vidět na Karlově náměstí. Skoro současně s kosy vycházejí na Boží sluníčko pensisté. To se letos na- čekali. Na letošní zejmu budou pamatovati, budeme pamatovati všickni, protože zajížděla všem nejen z nehty, ale i hluboko do kapes — a panu Petschkovi a Weinmannovi naházela do ohnivzdorných pokladen několik milionů, což ale nemálo dopálilo všecky velko- průmyslníky, z čehož ale oba páni dělají si málo. Strouhají jim mrkvičku. Páni fabrikanti naříkají na prabídné obchody, vývoz prý nemají již skoro žádný. Z Rakouska prý se vyváží ven již jen obstrukce. Italie nás zásobuje pomeranči a citrony, a my jim za to posíláme obstrukci. Obstrukce je jakýmsi morem na parlamenty a lékaři mají vítanou příležitost pá- trati po bacillech, jež způsobují obstrukční mor, jehož

hlavním, ústředním pařeništěm je Vídeň. — Doufám, že se najde nějaký autor, jenž nám ji uvede na jeviště. V Praze dnes dělají sensaci pašiová představení na Smíchově. Věru divná to věc! Na našem Národním di- vadle nevědí si s obecenstvem již rady. Vkus pu- blika je již tolik rozmazlený, že nevědí, co by ještě pikantního mohlo se najíti. Teď již nic nechce tá- hnouti. A ejhle, na Smíchově dociluje sensačního úspěchu prastará, hned ze škol známá historie, k je- jímuž představení není ani třeba rafinovaného umění hereckého. Čím prostěji, čím přirozeněji se ta která role dává, tím větší pochvala diváků. Je v tom velmi mnoho psychologie. Vsázím se, kdyby dnes roli Ježíše, Petra, Jana, Matky P'áně, Jidáše, Kaifáše, Piláta atd. dávali klasičtí herci, že by obecenstvo do divadla tolik se nehrnulo. Řeklo by: ty herce již známe, my chceme ty role viděti v rukou prostých, necvičených lidí. Avšak ani k vůli těmto představitelům lid se do divadla nehrne. Je to golgotský děj sám sebou, jenž člověčenstvu takořka přirostl k srdci, ba srostl přímo s celou jeho duší, se vším cítěním a dychtě- ním. Skoro každý člověk u nás zná golgotský děj doslovně ze školy a dovede si též děj ten ve skuteč- nosti představiti. Můžeme se v děj ten vmysliti a přece spěcháme do lidového představení toho děje. Je to psychologická hádanka, jež odkrývá dno lidského srdce. Málo kdo dnes uvažuje, kterak hlu-