#1
alto_textblock
#1
19. října 1913.
#2
alto_textblock
#2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 287.
#3
alto_textblock
#3
Sťrana 11.
#4
alto_textblock
#4
Patisk vyhražen
#5
alto_textblock
#5
OBSAH
Fa Presto:. . . . Stráž na hřbítově.
M. Béňar. . . . . Slovácké děti.
Anton Aškerc: . Firdůzi a derviš.
Hugo Salus: . . . Pohádka všech pohádek.
#6
alto_textblock
#6
Stráž na hřbitově.
#7
alto_textblock
#7
Napsal Fa Pre sto.
#8
alto_textblock
#8
Pan císařský rada se probudil z libého
spánku. — Konstatuji výslovně, že jeho spá-
nek byl skutečně libý, na rozdíl od oněch
frázovitě libých dřímot, kterými usínají oby-
čejní císařští radové všech povídek. Proč byl
spánek jeho skutečně libý, vysvitne — trvám
— samo sebou z dalšího vypravování.
Probudil se tedy a to proto, že se mu
zdálo, že někdo klepá. Ale otevřev oči, shle-
dal, že kolkolem je úplná tma a ticho v pra-
vém slova smyslu hrobové. Začal se tedy roz-
pomínati, co a jak je s ním — jak známo, dá
nám to někdy při probuzení chvíli práce net
poznáme, kde jsme a jaká je denní doba. Pra-
videlně tomu tak bývá po spánku odpoledním
promění-li se z dřímoty v bezvědomí trochu
tvrdší.
Co tak přemýšlel, slyšel opětné zaklepán
a hned potom hlas:
„Pane císařský rado! Je čas! Račte vstá
a jíti na strážl“
„Na stráž?“ otázal se mimoděk pan císa
ský rada. „Jakou stráž?“
„Inu, na stráž! Už je po klekání!“
„Cože? — A kdo to vlastně klepá?
stále nechápal probuzený hodnosta.
„Já! Klekáníček! — Račte být jednín
z posledně pohřbených a máte tedy povinnost.
býti dnes v noci stráží na hřbitově!“
„A to je dobré!“ zvolal pan rada; při tom
se vzchopil, aby se posadil — a již spatřil, že
sedí v podobě slušně duchovní na ka-
menné obrubě své rodinné hrobky; kolkolem
v matném přísvitu hvězdnaté noci kreslily se
ve fantastické směsí obrysy křížů, pomníků
a stromů Olšanského hřbitova.
„Já jsem tedy umřel!“ rozpomínal se pan
císařský rada a ohlížel se po strašidle Kleká-
níčkovi, aby se ho vyptal na nové poměry
okolnosti. Ale Klekáníček, bdící patrně nad
správným vykonáváním stráže hřbitovní, byl
již ten tam — snad musil jíti budit jiné mrtvé
lenochy, či snad mu bylo zakázáno, baviti se
s nebožtíky a býti tak na překážku řádnému
plnění nočních povinností.
Pan císařský rada byl tedy ponechán sám
sobě a především arciť přemítal o poslední
době svého života. Ano, stonal a umřel, to
bylo velmi jednoduché a přirozené. On vlast-
ně věděl, že jeho nemoc skončí smrtí a věděii
to všichni kolem něho — ale nahlas se to ne-
říkalo. Nicméně bylo všecko v pořádku, jak
sluší na císařského radu, který dovršil osm-
desátku a nastřádal si mimo dostatečné jměn
na pohřeb první třídy také náležitou sbírku
nemocí, vyplývajících jak z vysokého stupně
věku, tak z blahobytného života.
„Nu, máme to tedy odbytol“ pomyslilsi
nebožtík pan rada a bylo mu jaksi volnoa
vůbec velmi hezky. Shledával posmrtný život
velmi příjemným a ani se nehoršil, že on,
hodnosta tak znamenitý, musí státi stráž na
hřbitově jako každý jiný sprostý nebožtík
Ale protože vždycky v teorií se hlásil k heslu
rovnosti, nebyl proti ní ani nyní v praxi, kte-
rá mu nevadila — a spíše mu byla příjemnou
Příjemnou mu byla, protože se cítil vol-
ným, dále proto, že měl vědomí, že je nyní
přece jenom něco více nežli ostatní, dosud
živí smrtelníci — věděl, že z něho zbyl „duch“
a toho na příklad jeho konkurent Loupáček
velkoobchodník s řepným semenem, o sobě se
domnívati a se nadíti nemohl. A konečně také
pozoroval, že tu není sám. Stráž na hřbitově.
kteroužto povinnost musí zastávati vždy nově
pohřbený mrtvý, může snad býti nepříjemnou
na malých hřbitovech odlehlých vesnic, kde
nebožtík sám a sám musí čekati celé měsíce
než přinesou mu nějakého nástupce. Ale ve
velkých městech, kde denně pohřbívá se ně-
kolik desítek lidí, netrvá stráž na hřbitově
nikdy déle jedné noci, a to se ještě druhdy
stráví v četné společnosti.
Tak také pan císařský rada viděl, že není
sám; tu i onde mrtví, v civilních šatech i ve
staromodnějších rubáších seděli na svých čer-
stvě nasypaných rovech nebo se opírali o
kříže a pomníky. Nejživěji bylo v obecním od-
dělení hřbitova, mezi chudinou a u šachet
tam panovala zábava, velmi živá, přímo re
nebo-li tanec/ mrtvých, k němuž jedině Saint-
Saěnsova hudba chyběla. Dokonce se tam
hrálo i v karty — jistě si je některý nebožtik
vyžádal do rakve. Ale tam se pan císařský
rada nemohl vmísiti, ač by tak byl rád učinil.
každý byl stráží vázán na své oddělení hřbi-
tovní — a tak mohl pan rada, jak záhy po-
chopil, obcházeti jenom své oddělení repre-
sentačních hrobek, kde mimo něj toho dne
byla pohřbena toliko paní ředitelka Mimín-
ková a Hastrmánkovic desetiletý Oskar.
A s těmi nebylo valné zábavy.
Neboť co s klukem? Smrt si přivodil bez-
toho jenom vlastní nezbedností, skotačením.
a když měl 40 stupňů horečky, nacpala ho ba-
bička cukrovím, protože „když mu to chutná.
nemůže mu to škodit“, byl její názor. A do
rána byl kluk na prkně. Přišel ten „pád“
rodině dříve, než jim napadlo pomýšleti na
zakoupení míšta pro hrobku. Oskárek musil
zatím do hrobky „zápůjční“.
A paní ředitelová Miminková, se kterou
snažil se pan rada zapřísti hovor, nebyla do-
bré mysli. Zdálo se, že jí vůbec nebylo milé.
že již umřela. Uznávala přednosti stavu na
onom světě, jmenovitě pokud se úspor v jídle
a obleku týče. Ale na světě nenechala — dle
svého domnění — všecko jak se patří v po-
řádku. Před smrtí byla by ráda provedla ještě
generální uklid v celé domácnosti, jmenovitě
také vyklizení a vymytí sklepa a půdy. A na
záclony a správku garnitury v saloně byla by
povolala nového čalouníka, lacinějšího: její
snaše to jistě nenapadne. „A vůbec“ — paní
ředitelová ráda zdůrazňovala hlavní výsledek
svých přednášek slovy „a vůbec“ — byla by
se nejraději sama postarala o svůj pohřeb —
#9
alto_textblock
#9
její pozůstalí jsou lidé nepraktičtí a jistě se
nechali okrást a nadělali si zbytečných vý-
loh. Jak byli bezhlaví, poznává z toho, že jí
do rukou dali její nejlepší hedvábné šaty
kdežto ona by se byla spokojila s nejhoršími.
Taková paráda po smrti, to je čirý luxus. Svou
stížnost zakončila paní ředitelová novým „a
vůbec“, že má totiž tisíc chutí, jakmile si hlíd-
ku na hřbitově odbude, jíti své lehkomyslné
potomstvo strašit.
Těmito úvahami nevrlé nebožky byl pan
císařský rada přiveden na myšlenku, jak asi
dopadl jeho pohřeb.
Předpokládal, že dobře; vždyť peněz n
to zanechal dost, s mnohými rodinami udržo-
val známosti a gratulacemi či kondolencem
a věnci se zúčastnil rozmanitých případů je-
jich života jen proto, aby mu odplatili stej-
ným: ve vinárně, kam před obědem chodíval
pouze prbto byl členem stolové společnosti
„Mazlíčků“ a do jejich pokladničky přispíval,
aby také jemu byl z ní zakoupen věnec —
a z podobného důvodu, ač s těžkým srdcem.
přispíval korporacím vysloužileckým, střele-
ckým a jiným, aby pojistil si pompu jejich pří-
tomností na pohřbu.
Kéž by tak mohl dopíditi se nějak dneš.
ního „večerníku“! Byl-li jeho pohřeb záhy od-
půldne nebo dokonce dopoledne — jistě už
bude ve „večerníku“ referát. Ale jak si ho
zjednat?
V tom se tu kmitl Hastrmánkovic Oskar
mrzelo ho hlídati v úzkém obvodu jediného
oddělení, měl tísíc roupů v těle a nevěděl, jak
dostati se k ostatním klukovským duchům.
kteří se stuchali v oddělení dětském anebo
dokonce nějak si vymohli dovolení, opustiti
své hřbitovy.
„Šel sem, chlapečku!“ zavolal pan rad
na Oskárka. „On by se jistě rád proběhnul
s ostatními, že jo? — No, šel si, šel, já to tu
za něj ohlídám — ale za to koukal, aby mi
někde sehnal dnešní „večerník“.“ —
„Ale jo!“ zazpíval Oskárek hodně po
pražsku a už se hnal pryč. Za chvíli již se
zkamarádil s několika jinými klukovskými
duchy a všichni vespolek se hnali směrem
k obydlí hrobníkovu.
v
Pan rada si zatím prohlížel věnce, jimiž
byl pokryt jeho náhrobní kámen, a odhadoval
jejich cenu. Bylo jich hodně — byly však
z nich již sňaty stuhy, takže nebylo lze po-
znati, od koho který věnec je.
Toto zařízení ostatně pan rada pochválil.
Je to náramně krásné, když stuhy, doma
dobře uložené, vždy znova přinesou se k
okrase hrobu o dušičkách nebo o májové
slavnosti, což jest něco jako zábavná národní
slavnost pro mrtvé. Je-li v hrobě nastřádáno
několik nebožtíků, vypadá pak náhrobek jako
výkladní skříň obchodu se stuhami.
Ale s jakostí věnců nebyl pan rada spo-
kojen. Jakmile trochu povadnou, je hned na
nich znáti, který byl udělán důkladně, a který
jen tak na oko byl naparáděn několika větší-
mi, brzy pomíjejícími květy. A takovýchto
shledal pan rada na svém hrobě většinu. Málo
tu bylo podstatných palem — většinou byl to
jen drát.
Ale i o takovou parádu čerství nebožtíci
začasté svádějí mezi sebou rvačky, když se
věnec přehodí s hrobu na hrob, anebo se do-
konce vymění v ústřední sínil Tak aspoň byla
panu radovi vysvětlena jedním škodolibým ne-
božtíkem sousedního oddělení neurvaná scé-
na, kterou spatřil opodál. Škodolibý nebožtík
představil se mu jako pensionovaný revident
z panství knížete X. — zemřel jako starý mlá-
denec, o pohřeb se mu postaralo bratrstvo,
jehož byl členem, a neměl nyní jiných starosti
leč ušklibovati se jiným; hovořili s panem ra-
dou přes cestičku, která dělila jejich oddělení.
Ale i hezké výjevy viděl pan císařský
rada v nejbližších oddilech hřbitovních. Spa-
třil muže, objímajícího hrob v touze, aby již
zmízel v něm na věky, by vrátil zemí vše, co
mu dala, a v nových životech se tu objevil;
viděl děcko, zalévající rosou květy kytic, kte-
ré mu na hrob položili, aby matka, až zitra
přijde, našla je svěží a poznala v nich dech —
pozdrav svého miláčka. A víděl krásnou mla-
dou dívku, horoucně líbající jedinou kytici
bílých růží, ještě plných slz jejího milence.
Z tohoto pozorování vyrušen byl zástu.
pem duchů-kluků, kteří skutečně někde uko-
řistili „večerník“, a podavše mu jej, ihned
se hnali dál, chtějíce se patrně vyhnouti ne-
bezpečí nových rozkazů.
Pan rada se „večerníku“ dychtivě chopi
— ale hned v něm zvítězila stará zdvořilos
a nabídl jej především panu revidentovi s
slovy: „Nepřejete si?“ — vymáhajícími ovšem
hned zápornou odpověd.
Dostavila se, jak si přál. Pan revident jen
se ušklíbl.
„Už je mi to lhostejno,“ povídal. „Na-
zlobil jsem se s novinami dost. Věděl jsem
vždy líp, než ony, jak co dopadne. — A o mém
funuse tam nic není. Já tam přijdu, až asi
za měsíc, až v rubrice „Zemřelí v Praze
bude seznam ze všeobecné nemocnice.“
Pan rada tedy sám přelétl dychtivě jed-
notlivé rubriky — a hlel zde skutečně v ru-
brice denní zprávy četl nápis „Pohřby“. Před-
pokládal ovšem, že nebude mu vyhrazeno mi-
sto zvláštní, že se dostane jen do lokálek —
ale zamrzelo ho, že v jeden článek zahrnuto
je pohřbů více. Jemu arciť bylo vyhrazeno
první místo a delší odstavec — ač na první
pohled přece se mu zdál podezřele krátkým
ale o kom pak se tu píše ještě? O paní ředi.
telové! Můj bože, taková bezvýznamná osoba
a také musí do novin!
Pan rada se zahloubal do čtení zprávy
o svém pohřbu, a kdyby už nebyl býval du-
chem, jistě by se mu byly oči zalily, když četl
úvod, že „dnes za přečetné účasti obecen-
stva všech vrstev doprovodili jsme ku posled-
nímu odpočinku —“ (ano, odpočinku! A já tu
musím hlídat jako kanonýr u prachárení) —
„všeobecně váženého a milovaného, svým do-
brým srdcem a šlechetnou povahou proslu-
lého...“, a ani si nevzpomněl, kolikráte již
tatáž slova četl v referátech a pohřbech svých
předchůdců.
Potom následoval popis katafalku a ob-
řadů „v hlavním farním chrámu Páně“. „Háj
#10
alto_textblock
#10
palem“ a „exotických rostlin“, jakož i „ne-
sčetné plameny voskovic“ ho nespokojily. Byl
by si přál, aby tyto „nesčetné“ krásy byly
přece jen sečtěny, aby si mohl udělati patřičné
ponětí o té nádherné podívané. Říkával to
vždycky, že referáty o pohřbech se tuze od-
bývají; dokonce se mu několikráte stalo, že
bylo i jeho jméno jako účastníka pohřbu vy-
necháno a musil se domáhati dodatečné opra-
vy. Ne k vůli sobě, aby „byl v novinách“ —
chraň bůh! Je to k vůli pozůstalým, kteří ne-
mohou si o pohřbu každého všimnout, ale re-
ferát si schovají pak na památku.
Jeho nevůle stoupala, když se dočetl, že
k pohřbu „korporativně s prapory, v stejno-
kroji a s hudbou se dostavily aneb své de-
putace vyslaly „tyto spolky a korporace“. To
je rozhodný nedostatek! To má být přesně
udáno, které spolky poslaly pouze deputace
a které přišly korporativně; neboť pak teprve
venkovský čtenář — a o toho tu jde — může
si učiniti představu o smutečním průvodu!
Nuže, některé spolky přišly mu na po-
hřeb s prapory, hudbou a v stejnokroji —a
on neví kterél A jiné, kterým možná po léta
platil pro nic za nic příspěvky a kupoval snad
i vstupenky na jejich zábavy a plesy — opo-
vážily se odbýti ho pouhými deputacemi!
A zase neví které! To ho vskutku rozčilovalo,
a dával nyní za pravdu paní ředitelové Mi-
mínkové, jak by to bylo dobré, kdyby člověk
— vlastně snad nebožtík člověk! — mohl se
zúčastniti svého vlastního pohřbu.
„Mezi smutečními hostmi viděli jsme —.
To je také chyba, že se tím „viděli jsme“ dá
zakrýti mnohý nedostatek. Nejlépe by bylo,
vyložiti o pohřbu presenční listinu, tam ať se
každý zapíše, tak nebudou v seznamu chyběti
osoby, „kterých jsme neviděli“, novinářům by
se usnadnila práce a pozůstalým a zúčastně-
ným čtenářům mrzutosti. Toť se ví, že jsme
tam pak „viděli“ starostu král. hl. města
Prahy s oběma náměstky“ a ostatní špičky;
ti chudáci se nachodí na funusy a sazba o je-
jich účastenství může být vysázena do zásoby
— právě tak jako že „pohřební obřad vyko-
nal za asistence četného duchovenstva...“a
že „smuteční zpěvy dojemně zapělo chvalně
známé kvarteto členů sboru Národního di-
vadla“. Jenom by se též mělo uvést, c o zpí-
vali.
„Za rakví ubírali se mimo hořem zdrcené
členy pozůstalé rodiny...“ Panu radovi se do-
jetím chvěly ruce a mžitky se mu dělaly
před očima! Chudáci pozůstalí! Nu, však je
testament potěši! — Po té přisedl blíže k věč-
nému světlu na blízkém hrobě a s uspokoje-
ním, pomalu a pozorně louskal dlouhý po-
měrně seznam účastníků pohřbu.
Celkem ho uspokojoval. Jednotlivá jme-
na provázel poznámkami.
„Vládní rada Hasorák... toť se ví, co b
dělal, když je na pensi; dělá tedy funebráka.
... císařský rada Loupáček — ten byl asi rád,
že to není jeho funus!... Dvorní rada
Holej...“ Kde jaký rada, školní, tajný, ko-
merční, soudní a vrchní soudní, městský, ma-
gistrátní, místodržitelský, policejní, minister-
ský, účetní — všichni se mu sešli na pohřeb
až po „národního radu Mezulánka“, jehož ve-
řejná činnost, jak nebožtík tvrdil, vůbec zá-
ležela v tom, že chodíl na pohřby, posílal
kondolence a gratulace, a jenom tímto způso-
bem udržoval své jmeno ve slavné paměti
naší veřejnosti, plné jak jubilejí tak i smut-
ných udalostí. —
„Nádherné věnce věnovali zejména . ..
aha! Teď přijde to hlavní. Pan rada rychle
přehlédl seznam, sečetl je — a poznal, že je
uvedeno patnácte dárců věnců. A na hrobce
jich sám napočítal sedmnáct! Kde jsou ostat-
ní? A to že by jich nebylo víc? Vždyť tady
ve zprávě stojí „a j.“ — tedy ještě jiní věno-
vali věnce a palmy. Na příklad Mikyskovic.
A Pastrňákovic by nebyli poslali nic? Ani
Vrabečkovic? To není možná! To se musí vy-
šetřit!
„Hle!“ povzdychl si rozčilený duch pana
císařského rady. „Tomuhle se říká „věčný od-
počinek“! Sem mne provázely pozdravy „Spi
sladce“! „Dřímej v pokoji“! — a hned první
noc přijdu na takové nepřístojnosti!
(Slovo „nepřístojnost“ zbylo panu radov
ještě z prachu pozemského, ale doufejme, že
— ne-li jinde — v očistci mu je odvyknou ja-
kožto jeden z nejbarbarštějších germanismů.)
Seznam soustrastných telegramů a dopisů
už jen přelétl. Je patrno, že nemůže býti ze-
vrubný. Zítra přijde doplněk, pokračování.
Nač bych se s tím zlobil už dnes?
Raději odnese noviny paní ředitelce Mi-
mínkové. Ať má taky vztek. Beztoho že s
tam dočte něčeho, co ji dopálí.
V tom však zpozoroval, že za seznamem
zasílatelů soustrastných dopisů a telegramů
je ještě několik odlišných řádek. Pospíšil tedy
s novinami zase ke světlu a četl:
„Závěť zesnulého vlastence nebyla dosu
otevřena — — (To mám nóbl dědice, pomyslil
si. Inu, vědí, že jim to neuteče!) — ale dá se
očekávati, že zesnulý dobrodinec, jehož dla
byla vždy ochotně otevřena — — (jak to my-
slí? O tom nic nevím! Tomu nerozumím!) —
jistě, jak se také proslýchá, pamatoval hoj-
nými odkazy na naše přední národní institu-
ce, zasluhující a potřebující všestranné pod-
pory.
„Hehe! Hehehe!“ rozřehonil se nebožtík
„Proč? Kdož ví. Nevysvětlil toho ani pan
revidentovi, jenž k němu udiveně vzhlédl.
Prohodil jenom: „Nu, snad našim napadne,
dáti asi padesát korun na chudé naší far-
nostil“
V tom však se jeho tvář opět zachmuřila
a jeho astrální tělo zaplálo fosforem.
„Jakže! „Mazlíčkové také nic — ani vě-
nec, ani deputace?“ zvolal, připomenuvsi
teprve nyní, že se v referátu nedočetl o stol-
ním kruhu své vinárny, jejíž mělnickému, po-
živanému v pravidelných dávkách, příčítal
zásluhu svého vysokého věku. — „No, po-
čkejte, nebude-li zítra v novinách oprava! Při-
dávám se úplně k mínění paní Mimínkové.
že je nutno vrátiti se na svět jako strašidlo.
třeba k tomu nemám takový talent, jakým
ona odjakživa vynikala a třeba se to s hod-
ností císařského rady docela nesrovnávalo
#11
alto_textblock
#11
jenl
#12
alto_textblock
#12
žádný věnec svému bývalému, dlouholetému
věrnému členu! Na mou duši — neboť nyní
to vím, že mám duši, a tedy to slovo něco
platíl — na mou duši, že — nešel-li ještě ni-
kdo strašit — já půjdu strašit ty skrblíky.
aby ...“
V tom ozval se hlas zvonce. Klekáníček
dával ranní znamení — a všichni duchové
šmahem zmizeli. Stráž na hřbitově byla skon-
čena, nebožtíci rázem propadli se do svých
hrobů a nezůstalo po nich stopy — pouze na
hrobce pana císařského rady kus novin, jako
větrem tam zavátý.
Zároveň kuropělo několik kurů v žižkově
a nejbližším okolí, čímž moc duchů ovšem na-
dobro pominula. — — —
Ale pan císařský rada „Mazlíčky“ strašit
nepřišel. Snad proto, že mu přece jen nebyla
udělena svoboda strašení — snad proto, že
hned v ranních listech objevil se doplněk:
„Jsme požádáni, abychom ke včerejš
zprávě o pohřbu pana císařského rady** do-
dali, že zesnulý byl též bývalým členem a po
dva roky náhradníkem ve spolku pro aklima-
tisování sibiřských zajíců v království če-
ském: dále že pohřbu zúčastnili se také pání
— (a vyjmenováno opět několik vrchních
obyčejných radů rozličných druhů) — a mimo
to téměř korporativně stolová společnost
„Mazlíčkové“, jejíž byl zesnulý nejstarším čle-
nem a od níž pocházel také nádherný palmo-
vý věnec se stuhami v barvách národníc
s nápisem, složeným od „stolového básníka“
pana K. M. Fialky tohoto znění: „Mazlíčkovi
mazlíčků — na hrob kladem kytičkul“
#13
alto_textblock
#13
Slovácké děti.
Napsal M. Bé ňa.
#14
alto_textblock
#14
IV
#15
alto_textblock
#15
Jsem v náramně příjemném vzrušení, jako
kdybych vyhrál milion; plesám Hospodinu,
neboť se mi podařil veliký objev. Nežil jsem
tedy darmo, pomohl jsem lidstvu a svému lidu
o metu dále ku předu. Jen to vědomí kalí mi
úplnou radost, že totiž ten objev učinila již
dávno před) mnou slovácká děcka. Ale jaké
skrupulel
Tento národ jest osudem odsouzen k to-
mu, býti o veškeré své bohatství, s nímž si
beztoho neví rady a které mu přináší tolik
užitku, jako dítěti křivák, okraden. Nuže,
proč bych si neukradl i já.
Jenže teď nevím, v prvním záchvatu ra-
dosti, mám-li se ucházeti o cenu Billrotovu.
Virchovou nebo Rokytanského? Ale nejraději
o tu, která je největší — to se rozumil
Škoda, že o Nobelovu cenu nelze se uchá-
zeti, to by tak bylo! — Ale skromnost jest
také pěknou cností — zvláště jsou-li hrozny
vysoko.
Jedno jest ale jisto, že tímto vynálezem
rázem vystupuji do popředí, mezi koryfey lid-
stva, do zlatého kruhu prvních hvězd.
Abych tedy čtenáře dlouho neunavoval —
našel jsem nový lék, působící lépe nežli vše-
chny dosavadní antipyriny, salvarsany a jiné
dosud vynalezené a vynalezenu býti mající
všeholéky a spásné prostředky. Jest to pur-
gativ, lepší než nejdrastičtější projímadlo, re-
veň a gumiguta. A k tomu vábivý, chutný,
příjemný a lahodný.
Co se to lékařové natrápí s pacienty, aby
dosáhli jistého blahodárného účinku; lekvary.
pilulky, tabletky a nemocný je přijímá s tváří
odsouzeného na smrt a u nás — podívejte se
A tento vzácný objev, pravý boží dar
trpícímu lidstvu, jmenuji: prunus diuretica
nova species mihi!“ — Tak, to jest tedy můj
objev, zde to máte v bezvadně vědeckém po-
jmenování.
Lidé tomu stromu i plodům říkají prostě
„zralky“, poněvadž brzy dozrávají, anebo zo-
vou je jménem, naturalisticky připodobnělým
dle účinků. A tato vzácná, slovácká palma
míru, vzácnější nad aloe a květ myrrhy, roste
všude po slováckých humrech, nevyžadujíe
zvláštní péče a zvláště podél silnice u Velké
mohou viděti páni interesenti z vědeckých
kruhů celé formace.
Než, pozorujme účinky na slováckých
děckáchl Zralky se zapalují mezi tmavozele-
ným listím, zahoří jako lampionky malé plody
oranžově-menýžovou barvou. Okolojdoucí si
ani nepovšimnou vzácného plodu, ale za to
sousedův Pavel je postřehl bystrým svým
okem a již batolí se k palmě míru, ku příro-
dou prostřenému stolu hejno slováckých
děcek.
Já každodenně vidím zázračné účinky
zralek a mohu studovati jich neomylnou pů-
sobivost.
Pavel vyleze hbitě jako veverka na
strom, obstoupený ostatními děcky, hledícím
s otevřenými ústy jako žídé na poušti na ne-
beskog manu.
Ale Pavel není hlupák, myslí nejprve na
sebe a cpe plnými ústy vzácné ovoce a te-
prve, co nezmůže, hází, zcela dle příkazu kře-
sťanské lásky, jiným dětem dolů pod stromem
zevlujícím.
Z toho soudím, že křesťanská láska mus
býti lidstvu vrozena, neboť Pavel ještě ne-
chodí do školy — není to tedy knihová mou-
drost.
Na štěstí je zralek dosti a Francek, Ja-
nek, Babuša a Eva pod stromem mají tak
dosti práce, aby stačili ztráviti hojné přívaly
many, dštící s výše.
Pámbu nezapomíná svých milých, malo-
vaných slováckých děcek, svých hladových
ptáčátek a zralek bývá každoročně i když ji-
ného ovoce nebývá, hojný nadbytek.
A děcka, žravá jako housenky, opálená.
buclatá a veselá, chroupají vesele bilými zoub-
ky bíle oranžové plody, očka jim spokojenou
radostí září — věřte mí, již to jest velikým
požitkem člověku, dívati se na toto žravé, ve-
selé stádo.
Ale báječný účinek zralek dostaví se
záhy.
Pavel počíná jeviti na stromě nápadný
nepokoj, třepotá nohavicemi; pak spustí se
rychle dolů, vyškubne provázek u gatí a za-
ujímá jistou posici. A zrovna vedle něhov
prostotě a nevinnosti andělské duše zvedá
#16
alto_textblock
#16
dále,
#17
alto_textblock
#17
Napsal
#18
alto_textblock
#18
Evička sukničku a tak to jde pořadem dále
#19
alto_textblock
#19
Ale to jest teprve první vydání, Pavel
leze znovu nahoru. Jak báječně rychle fun-
guje ta lidská mašinka slováckého děcka!
Děcka se najedla po chuti a Pavel na-
vrhuje, aby se šly koupati do potoka, což
ovšem se přijímá a děcka táhnou po nejbližší
mezi, pěkně za sebou husím pořadem k po-
toku.
A tak to chodí den co den, pokud trvá
zralková saisona. Děcka naše bývají pak po-
někud vybledlá, ale jinak zcela zdráva a my-
slím, že tato zralková saisona je výbornou
průpravou na zimu, kdy dítě při poměrně
menším pohybu — naše jízby jsou velmi těsny
a špatně větrány — dostává více tuku, masa,
jelit, jaternic atd.
Zbývá nám ještě prohlédnouti si silnici
u Velké, t. j. alespoň onu část, kde stávaly
druhdy zralky.
Stávaly, nestojí více? Ba skoro tak! Po-
znáte v oné suché metle, čnící smutně do
výše, onen zelený druhdy stromek se zářícími,
bledě oranžovými lampionky, jimiž byl pře-
tížen?
Věru, naše děcka umí pustošiti stromy-
hůře nežli housenky a egyptské kobylky.
A okolo každého stromu ten věnec n
zemi . ..
Ale aťsil Jen když jsou naše děti zdrávy.
originální a vesely. A takovými jsoul
#20
alto_textblock
#20
Firdůzi a derviš.
Anton Ašker e. Ze slovinštiny přeložu
dr. Bobuš Vybír al
#21
alto_textblock
#21
Čaloun pestrý tká Firdůzi,
Vásník perský v městě Ghasně,
neni čalounem, co tká tu —
báseň píše, dlouhou, krásnou
epos „Šah-Namé“.
#22
alto_textblock
#22
Návštěvou má řadu přátel,
známých často, druhů věrných,
druhů věrných, ctitelů též.
A Firdůzi přednáší jim
báseň „šah-Namě“.
#23
alto_textblock
#23
Básník čte. A hlet jak plní
králi starými se pokoj.
polobohy, reky z bájí . ..
Bitva řádí, krev tu teče
za svobodu, vlast.
#24
alto_textblock
#24
Hle... jak s pravdou lež tu válčí,
s dobrem zlo se bije kleté;
temno v boj jde proti světlu
s Ormazdem boj věčný vede
démon Ahriman.
#25
alto_textblock
#25
Před oknem čte otevřeným
hostům epos své Firdůni,
pěšec mnohý jde tam mimo,
mnohý stane, naslouchaje
veršům z ulice.
#26
alto_textblock
#26
Posluchač pak nejvěrnější
z občanů všech krásné Ghasny a
zas už před oknem, hle, stojíl —
Je to starý derviš Mahmud
prorok v dáli znám.
#27
alto_textblock
#27
Před oknem si stranou stoupne
Mahmud denně prostřed cestys
z očí šílenství mu plane,
z úst se hrne kleteb příval
na Firdůziho.
#28
alto_textblock
#28
Proklínaje, nadávaje
tančí Mahmud, kroutí sebouí
turban na hlavě se hází,
kaftan jako křídlo hbité
lítá ve vzduchu.
#29
alto_textblock
#29
A Fírdůzi čte a píše ...
Táží se ho hosté známí-
„Nevidíš-li, neslyštš-li.
jak tě haní blázen tamo?
Klidně trpíš to?
#30
alto_textblock
#30
Za veršem verě překrucuje.
na ruby ti obrací věe
co je bílé, vidí černě,
Šlechetnost kede, vidí podlost . ..
Odpověz mu přecel
#31
alto_textblock
#31
Usměje se básník lehce,
pohladí si černé vousy.
klidně k hostům po té vzhlédne.
klidně promluví a pravíi
„Nejste Peršané?“
#32
alto_textblock
#32
„Soucit mívej s každým chorými
Neučil tak Zarathustra?
S Mahmudem mám slitování,
neb je chudák těžce churav
na rozum je chorl
#33
alto_textblock
#33
Koran zmátl jeho hlavu,
drážditi ho, hřích by bylo
churavěl by víc jen světeei
Kdo ví, co by pak se stalo?
Vinen byl bych jál
#34
alto_textblock
#34
Och, už opět křičí, zuříl
Vodu, chladnou vodu, bratřil
Zde džbán plnýl... Pokropte mu
horkou hlavu! Zbytek pak mu
dejte vypítil
#35
alto_textblock
#35
Pohádka všech pohádek.
#36
alto_textblock
#36
Napsal Hugo Salu s. Přeložil F. T.
#37
alto_textblock
#37
Je krásné, jasné pozdní odpoledne na pod-
zim, ulice pod mým oknem leží již v soumraku.
ale nebe nahoře pne se modře a průhledně nad
tišícím se světem. Tato chvíle patří mému ho-
chu — ty, milá ženo, která i pro mne nyní s
jmenuješ milou maminkou, přinesla jsi jej do mé
pracovny, on zaklepal milovanými, dvě léta
starými prstíčky na dvéře, sám si potom odpo-
věděl „Dáll“, náš-Wolfgang, který nám po
čtrnáctiletém vroucím úpění byl darován. Nyni
pohlédne na mne radostnýma, zářícíma očima,
a já potom jsem šťastným tím, že jej k sobě