ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 11 f92fd9c0-8f19-11dd-acb6-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 11
ALTO TextBloky — 37
#1 alto_textblock #1
19. října 1913.
#2 alto_textblock #2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 287.
#3 alto_textblock #3
Sťrana 11.
#4 alto_textblock #4
Patisk vyhražen
#5 alto_textblock #5
OBSAH Fa Presto:. . . . Stráž na hřbítově. M. Béňar. . . . . Slovácké děti. Anton Aškerc: . Firdůzi a derviš. Hugo Salus: . . . Pohádka všech pohádek.
#6 alto_textblock #6
Stráž na hřbitově.
#7 alto_textblock #7
Napsal Fa Pre sto.
#8 alto_textblock #8
Pan císařský rada se probudil z libého spánku. — Konstatuji výslovně, že jeho spá- nek byl skutečně libý, na rozdíl od oněch frázovitě libých dřímot, kterými usínají oby- čejní císařští radové všech povídek. Proč byl spánek jeho skutečně libý, vysvitne — trvám — samo sebou z dalšího vypravování. Probudil se tedy a to proto, že se mu zdálo, že někdo klepá. Ale otevřev oči, shle- dal, že kolkolem je úplná tma a ticho v pra- vém slova smyslu hrobové. Začal se tedy roz- pomínati, co a jak je s ním — jak známo, dá nám to někdy při probuzení chvíli práce net poznáme, kde jsme a jaká je denní doba. Pra- videlně tomu tak bývá po spánku odpoledním promění-li se z dřímoty v bezvědomí trochu tvrdší. Co tak přemýšlel, slyšel opětné zaklepán a hned potom hlas: „Pane císařský rado! Je čas! Račte vstá a jíti na strážl“ „Na stráž?“ otázal se mimoděk pan císa ský rada. „Jakou stráž?“ „Inu, na stráž! Už je po klekání!“ „Cože? — A kdo to vlastně klepá? stále nechápal probuzený hodnosta. „Já! Klekáníček! — Račte být jednín z posledně pohřbených a máte tedy povinnost. býti dnes v noci stráží na hřbitově!“ „A to je dobré!“ zvolal pan rada; při tom se vzchopil, aby se posadil — a již spatřil, že sedí v podobě slušně duchovní na ka- menné obrubě své rodinné hrobky; kolkolem v matném přísvitu hvězdnaté noci kreslily se ve fantastické směsí obrysy křížů, pomníků a stromů Olšanského hřbitova. „Já jsem tedy umřel!“ rozpomínal se pan císařský rada a ohlížel se po strašidle Kleká- níčkovi, aby se ho vyptal na nové poměry okolnosti. Ale Klekáníček, bdící patrně nad správným vykonáváním stráže hřbitovní, byl již ten tam — snad musil jíti budit jiné mrtvé lenochy, či snad mu bylo zakázáno, baviti se s nebožtíky a býti tak na překážku řádnému plnění nočních povinností. Pan císařský rada byl tedy ponechán sám sobě a především arciť přemítal o poslední době svého života. Ano, stonal a umřel, to bylo velmi jednoduché a přirozené. On vlast- ně věděl, že jeho nemoc skončí smrtí a věděii to všichni kolem něho — ale nahlas se to ne- říkalo. Nicméně bylo všecko v pořádku, jak sluší na císařského radu, který dovršil osm- desátku a nastřádal si mimo dostatečné jměn na pohřeb první třídy také náležitou sbírku nemocí, vyplývajících jak z vysokého stupně věku, tak z blahobytného života. „Nu, máme to tedy odbytol“ pomyslilsi nebožtík pan rada a bylo mu jaksi volnoa vůbec velmi hezky. Shledával posmrtný život velmi příjemným a ani se nehoršil, že on, hodnosta tak znamenitý, musí státi stráž na hřbitově jako každý jiný sprostý nebožtík Ale protože vždycky v teorií se hlásil k heslu rovnosti, nebyl proti ní ani nyní v praxi, kte- rá mu nevadila — a spíše mu byla příjemnou Příjemnou mu byla, protože se cítil vol- ným, dále proto, že měl vědomí, že je nyní přece jenom něco více nežli ostatní, dosud živí smrtelníci — věděl, že z něho zbyl „duch“ a toho na příklad jeho konkurent Loupáček velkoobchodník s řepným semenem, o sobě se domnívati a se nadíti nemohl. A konečně také pozoroval, že tu není sám. Stráž na hřbitově. kteroužto povinnost musí zastávati vždy nově pohřbený mrtvý, může snad býti nepříjemnou na malých hřbitovech odlehlých vesnic, kde nebožtík sám a sám musí čekati celé měsíce než přinesou mu nějakého nástupce. Ale ve velkých městech, kde denně pohřbívá se ně- kolik desítek lidí, netrvá stráž na hřbitově nikdy déle jedné noci, a to se ještě druhdy stráví v četné společnosti. Tak také pan císařský rada viděl, že není sám; tu i onde mrtví, v civilních šatech i ve staromodnějších rubáších seděli na svých čer- stvě nasypaných rovech nebo se opírali o kříže a pomníky. Nejživěji bylo v obecním od- dělení hřbitova, mezi chudinou a u šachet tam panovala zábava, velmi živá, přímo re nebo-li tanec/ mrtvých, k němuž jedině Saint- Saěnsova hudba chyběla. Dokonce se tam hrálo i v karty — jistě si je některý nebožtik vyžádal do rakve. Ale tam se pan císařský rada nemohl vmísiti, ač by tak byl rád učinil. každý byl stráží vázán na své oddělení hřbi- tovní — a tak mohl pan rada, jak záhy po- chopil, obcházeti jenom své oddělení repre- sentačních hrobek, kde mimo něj toho dne byla pohřbena toliko paní ředitelka Mimín- ková a Hastrmánkovic desetiletý Oskar. A s těmi nebylo valné zábavy. Neboť co s klukem? Smrt si přivodil bez- toho jenom vlastní nezbedností, skotačením. a když měl 40 stupňů horečky, nacpala ho ba- bička cukrovím, protože „když mu to chutná. nemůže mu to škodit“, byl její názor. A do rána byl kluk na prkně. Přišel ten „pád“ rodině dříve, než jim napadlo pomýšleti na zakoupení míšta pro hrobku. Oskárek musil zatím do hrobky „zápůjční“. A paní ředitelová Miminková, se kterou snažil se pan rada zapřísti hovor, nebyla do- bré mysli. Zdálo se, že jí vůbec nebylo milé. že již umřela. Uznávala přednosti stavu na onom světě, jmenovitě pokud se úspor v jídle a obleku týče. Ale na světě nenechala — dle svého domnění — všecko jak se patří v po- řádku. Před smrtí byla by ráda provedla ještě generální uklid v celé domácnosti, jmenovitě také vyklizení a vymytí sklepa a půdy. A na záclony a správku garnitury v saloně byla by povolala nového čalouníka, lacinějšího: její snaše to jistě nenapadne. „A vůbec“ — paní ředitelová ráda zdůrazňovala hlavní výsledek svých přednášek slovy „a vůbec“ — byla by se nejraději sama postarala o svůj pohřeb —
#9 alto_textblock #9
její pozůstalí jsou lidé nepraktičtí a jistě se nechali okrást a nadělali si zbytečných vý- loh. Jak byli bezhlaví, poznává z toho, že jí do rukou dali její nejlepší hedvábné šaty kdežto ona by se byla spokojila s nejhoršími. Taková paráda po smrti, to je čirý luxus. Svou stížnost zakončila paní ředitelová novým „a vůbec“, že má totiž tisíc chutí, jakmile si hlíd- ku na hřbitově odbude, jíti své lehkomyslné potomstvo strašit. Těmito úvahami nevrlé nebožky byl pan císařský rada přiveden na myšlenku, jak asi dopadl jeho pohřeb. Předpokládal, že dobře; vždyť peněz n to zanechal dost, s mnohými rodinami udržo- val známosti a gratulacemi či kondolencem a věnci se zúčastnil rozmanitých případů je- jich života jen proto, aby mu odplatili stej- ným: ve vinárně, kam před obědem chodíval pouze prbto byl členem stolové společnosti „Mazlíčků“ a do jejich pokladničky přispíval, aby také jemu byl z ní zakoupen věnec — a z podobného důvodu, ač s těžkým srdcem. přispíval korporacím vysloužileckým, střele- ckým a jiným, aby pojistil si pompu jejich pří- tomností na pohřbu. Kéž by tak mohl dopíditi se nějak dneš. ního „večerníku“! Byl-li jeho pohřeb záhy od- půldne nebo dokonce dopoledne — jistě už bude ve „večerníku“ referát. Ale jak si ho zjednat? V tom se tu kmitl Hastrmánkovic Oskar mrzelo ho hlídati v úzkém obvodu jediného oddělení, měl tísíc roupů v těle a nevěděl, jak dostati se k ostatním klukovským duchům. kteří se stuchali v oddělení dětském anebo dokonce nějak si vymohli dovolení, opustiti své hřbitovy. „Šel sem, chlapečku!“ zavolal pan rad na Oskárka. „On by se jistě rád proběhnul s ostatními, že jo? — No, šel si, šel, já to tu za něj ohlídám — ale za to koukal, aby mi někde sehnal dnešní „večerník“.“ — „Ale jo!“ zazpíval Oskárek hodně po pražsku a už se hnal pryč. Za chvíli již se zkamarádil s několika jinými klukovskými duchy a všichni vespolek se hnali směrem k obydlí hrobníkovu. v Pan rada si zatím prohlížel věnce, jimiž byl pokryt jeho náhrobní kámen, a odhadoval jejich cenu. Bylo jich hodně — byly však z nich již sňaty stuhy, takže nebylo lze po- znati, od koho který věnec je. Toto zařízení ostatně pan rada pochválil. Je to náramně krásné, když stuhy, doma dobře uložené, vždy znova přinesou se k okrase hrobu o dušičkách nebo o májové slavnosti, což jest něco jako zábavná národní slavnost pro mrtvé. Je-li v hrobě nastřádáno několik nebožtíků, vypadá pak náhrobek jako výkladní skříň obchodu se stuhami. Ale s jakostí věnců nebyl pan rada spo- kojen. Jakmile trochu povadnou, je hned na nich znáti, který byl udělán důkladně, a který jen tak na oko byl naparáděn několika větší- mi, brzy pomíjejícími květy. A takovýchto shledal pan rada na svém hrobě většinu. Málo tu bylo podstatných palem — většinou byl to jen drát. Ale i o takovou parádu čerství nebožtíci začasté svádějí mezi sebou rvačky, když se věnec přehodí s hrobu na hrob, anebo se do- konce vymění v ústřední sínil Tak aspoň byla panu radovi vysvětlena jedním škodolibým ne- božtíkem sousedního oddělení neurvaná scé- na, kterou spatřil opodál. Škodolibý nebožtík představil se mu jako pensionovaný revident z panství knížete X. — zemřel jako starý mlá- denec, o pohřeb se mu postaralo bratrstvo, jehož byl členem, a neměl nyní jiných starosti leč ušklibovati se jiným; hovořili s panem ra- dou přes cestičku, která dělila jejich oddělení. Ale i hezké výjevy viděl pan císařský rada v nejbližších oddilech hřbitovních. Spa- třil muže, objímajícího hrob v touze, aby již zmízel v něm na věky, by vrátil zemí vše, co mu dala, a v nových životech se tu objevil; viděl děcko, zalévající rosou květy kytic, kte- ré mu na hrob položili, aby matka, až zitra přijde, našla je svěží a poznala v nich dech — pozdrav svého miláčka. A víděl krásnou mla- dou dívku, horoucně líbající jedinou kytici bílých růží, ještě plných slz jejího milence. Z tohoto pozorování vyrušen byl zástu. pem duchů-kluků, kteří skutečně někde uko- řistili „večerník“, a podavše mu jej, ihned se hnali dál, chtějíce se patrně vyhnouti ne- bezpečí nových rozkazů. Pan rada se „večerníku“ dychtivě chopi — ale hned v něm zvítězila stará zdvořilos a nabídl jej především panu revidentovi s slovy: „Nepřejete si?“ — vymáhajícími ovšem hned zápornou odpověd. Dostavila se, jak si přál. Pan revident jen se ušklíbl. „Už je mi to lhostejno,“ povídal. „Na- zlobil jsem se s novinami dost. Věděl jsem vždy líp, než ony, jak co dopadne. — A o mém funuse tam nic není. Já tam přijdu, až asi za měsíc, až v rubrice „Zemřelí v Praze bude seznam ze všeobecné nemocnice.“ Pan rada tedy sám přelétl dychtivě jed- notlivé rubriky — a hlel zde skutečně v ru- brice denní zprávy četl nápis „Pohřby“. Před- pokládal ovšem, že nebude mu vyhrazeno mi- sto zvláštní, že se dostane jen do lokálek — ale zamrzelo ho, že v jeden článek zahrnuto je pohřbů více. Jemu arciť bylo vyhrazeno první místo a delší odstavec — ač na první pohled přece se mu zdál podezřele krátkým ale o kom pak se tu píše ještě? O paní ředi. telové! Můj bože, taková bezvýznamná osoba a také musí do novin! Pan rada se zahloubal do čtení zprávy o svém pohřbu, a kdyby už nebyl býval du- chem, jistě by se mu byly oči zalily, když četl úvod, že „dnes za přečetné účasti obecen- stva všech vrstev doprovodili jsme ku posled- nímu odpočinku —“ (ano, odpočinku! A já tu musím hlídat jako kanonýr u prachárení) — „všeobecně váženého a milovaného, svým do- brým srdcem a šlechetnou povahou proslu- lého...“, a ani si nevzpomněl, kolikráte již tatáž slova četl v referátech a pohřbech svých předchůdců. Potom následoval popis katafalku a ob- řadů „v hlavním farním chrámu Páně“. „Háj
#10 alto_textblock #10
palem“ a „exotických rostlin“, jakož i „ne- sčetné plameny voskovic“ ho nespokojily. Byl by si přál, aby tyto „nesčetné“ krásy byly přece jen sečtěny, aby si mohl udělati patřičné ponětí o té nádherné podívané. Říkával to vždycky, že referáty o pohřbech se tuze od- bývají; dokonce se mu několikráte stalo, že bylo i jeho jméno jako účastníka pohřbu vy- necháno a musil se domáhati dodatečné opra- vy. Ne k vůli sobě, aby „byl v novinách“ — chraň bůh! Je to k vůli pozůstalým, kteří ne- mohou si o pohřbu každého všimnout, ale re- ferát si schovají pak na památku. Jeho nevůle stoupala, když se dočetl, že k pohřbu „korporativně s prapory, v stejno- kroji a s hudbou se dostavily aneb své de- putace vyslaly „tyto spolky a korporace“. To je rozhodný nedostatek! To má být přesně udáno, které spolky poslaly pouze deputace a které přišly korporativně; neboť pak teprve venkovský čtenář — a o toho tu jde — může si učiniti představu o smutečním průvodu! Nuže, některé spolky přišly mu na po- hřeb s prapory, hudbou a v stejnokroji —a on neví kterél A jiné, kterým možná po léta platil pro nic za nic příspěvky a kupoval snad i vstupenky na jejich zábavy a plesy — opo- vážily se odbýti ho pouhými deputacemi! A zase neví které! To ho vskutku rozčilovalo, a dával nyní za pravdu paní ředitelové Mi- mínkové, jak by to bylo dobré, kdyby člověk — vlastně snad nebožtík člověk! — mohl se zúčastniti svého vlastního pohřbu. „Mezi smutečními hostmi viděli jsme —. To je také chyba, že se tím „viděli jsme“ dá zakrýti mnohý nedostatek. Nejlépe by bylo, vyložiti o pohřbu presenční listinu, tam ať se každý zapíše, tak nebudou v seznamu chyběti osoby, „kterých jsme neviděli“, novinářům by se usnadnila práce a pozůstalým a zúčastně- ným čtenářům mrzutosti. Toť se ví, že jsme tam pak „viděli“ starostu král. hl. města Prahy s oběma náměstky“ a ostatní špičky; ti chudáci se nachodí na funusy a sazba o je- jich účastenství může být vysázena do zásoby — právě tak jako že „pohřební obřad vyko- nal za asistence četného duchovenstva...“a že „smuteční zpěvy dojemně zapělo chvalně známé kvarteto členů sboru Národního di- vadla“. Jenom by se též mělo uvést, c o zpí- vali. „Za rakví ubírali se mimo hořem zdrcené členy pozůstalé rodiny...“ Panu radovi se do- jetím chvěly ruce a mžitky se mu dělaly před očima! Chudáci pozůstalí! Nu, však je testament potěši! — Po té přisedl blíže k věč- nému světlu na blízkém hrobě a s uspokoje- ním, pomalu a pozorně louskal dlouhý po- měrně seznam účastníků pohřbu. Celkem ho uspokojoval. Jednotlivá jme- na provázel poznámkami. „Vládní rada Hasorák... toť se ví, co b dělal, když je na pensi; dělá tedy funebráka. ... císařský rada Loupáček — ten byl asi rád, že to není jeho funus!... Dvorní rada Holej...“ Kde jaký rada, školní, tajný, ko- merční, soudní a vrchní soudní, městský, ma- gistrátní, místodržitelský, policejní, minister- ský, účetní — všichni se mu sešli na pohřeb až po „národního radu Mezulánka“, jehož ve- řejná činnost, jak nebožtík tvrdil, vůbec zá- ležela v tom, že chodíl na pohřby, posílal kondolence a gratulace, a jenom tímto způso- bem udržoval své jmeno ve slavné paměti naší veřejnosti, plné jak jubilejí tak i smut- ných udalostí. — „Nádherné věnce věnovali zejména . .. aha! Teď přijde to hlavní. Pan rada rychle přehlédl seznam, sečetl je — a poznal, že je uvedeno patnácte dárců věnců. A na hrobce jich sám napočítal sedmnáct! Kde jsou ostat- ní? A to že by jich nebylo víc? Vždyť tady ve zprávě stojí „a j.“ — tedy ještě jiní věno- vali věnce a palmy. Na příklad Mikyskovic. A Pastrňákovic by nebyli poslali nic? Ani Vrabečkovic? To není možná! To se musí vy- šetřit! „Hle!“ povzdychl si rozčilený duch pana císařského rady. „Tomuhle se říká „věčný od- počinek“! Sem mne provázely pozdravy „Spi sladce“! „Dřímej v pokoji“! — a hned první noc přijdu na takové nepřístojnosti! (Slovo „nepřístojnost“ zbylo panu radov ještě z prachu pozemského, ale doufejme, že — ne-li jinde — v očistci mu je odvyknou ja- kožto jeden z nejbarbarštějších germanismů.) Seznam soustrastných telegramů a dopisů už jen přelétl. Je patrno, že nemůže býti ze- vrubný. Zítra přijde doplněk, pokračování. Nač bych se s tím zlobil už dnes? Raději odnese noviny paní ředitelce Mi- mínkové. Ať má taky vztek. Beztoho že s tam dočte něčeho, co ji dopálí. V tom však zpozoroval, že za seznamem zasílatelů soustrastných dopisů a telegramů je ještě několik odlišných řádek. Pospíšil tedy s novinami zase ke světlu a četl: „Závěť zesnulého vlastence nebyla dosu otevřena — — (To mám nóbl dědice, pomyslil si. Inu, vědí, že jim to neuteče!) — ale dá se očekávati, že zesnulý dobrodinec, jehož dla byla vždy ochotně otevřena — — (jak to my- slí? O tom nic nevím! Tomu nerozumím!) — jistě, jak se také proslýchá, pamatoval hoj- nými odkazy na naše přední národní institu- ce, zasluhující a potřebující všestranné pod- pory. „Hehe! Hehehe!“ rozřehonil se nebožtík „Proč? Kdož ví. Nevysvětlil toho ani pan revidentovi, jenž k němu udiveně vzhlédl. Prohodil jenom: „Nu, snad našim napadne, dáti asi padesát korun na chudé naší far- nostil“ V tom však se jeho tvář opět zachmuřila a jeho astrální tělo zaplálo fosforem. „Jakže! „Mazlíčkové také nic — ani vě- nec, ani deputace?“ zvolal, připomenuvsi teprve nyní, že se v referátu nedočetl o stol- ním kruhu své vinárny, jejíž mělnickému, po- živanému v pravidelných dávkách, příčítal zásluhu svého vysokého věku. — „No, po- čkejte, nebude-li zítra v novinách oprava! Při- dávám se úplně k mínění paní Mimínkové. že je nutno vrátiti se na svět jako strašidlo. třeba k tomu nemám takový talent, jakým ona odjakživa vynikala a třeba se to s hod- ností císařského rady docela nesrovnávalo
#11 alto_textblock #11
jenl
#12 alto_textblock #12
žádný věnec svému bývalému, dlouholetému věrnému členu! Na mou duši — neboť nyní to vím, že mám duši, a tedy to slovo něco platíl — na mou duši, že — nešel-li ještě ni- kdo strašit — já půjdu strašit ty skrblíky. aby ...“ V tom ozval se hlas zvonce. Klekáníček dával ranní znamení — a všichni duchové šmahem zmizeli. Stráž na hřbitově byla skon- čena, nebožtíci rázem propadli se do svých hrobů a nezůstalo po nich stopy — pouze na hrobce pana císařského rady kus novin, jako větrem tam zavátý. Zároveň kuropělo několik kurů v žižkově a nejbližším okolí, čímž moc duchů ovšem na- dobro pominula. — — — Ale pan císařský rada „Mazlíčky“ strašit nepřišel. Snad proto, že mu přece jen nebyla udělena svoboda strašení — snad proto, že hned v ranních listech objevil se doplněk: „Jsme požádáni, abychom ke včerejš zprávě o pohřbu pana císařského rady** do- dali, že zesnulý byl též bývalým členem a po dva roky náhradníkem ve spolku pro aklima- tisování sibiřských zajíců v království če- ském: dále že pohřbu zúčastnili se také pání — (a vyjmenováno opět několik vrchních obyčejných radů rozličných druhů) — a mimo to téměř korporativně stolová společnost „Mazlíčkové“, jejíž byl zesnulý nejstarším čle- nem a od níž pocházel také nádherný palmo- vý věnec se stuhami v barvách národníc s nápisem, složeným od „stolového básníka“ pana K. M. Fialky tohoto znění: „Mazlíčkovi mazlíčků — na hrob kladem kytičkul“
#13 alto_textblock #13
Slovácké děti. Napsal M. Bé ňa.
#14 alto_textblock #14
IV
#15 alto_textblock #15
Jsem v náramně příjemném vzrušení, jako kdybych vyhrál milion; plesám Hospodinu, neboť se mi podařil veliký objev. Nežil jsem tedy darmo, pomohl jsem lidstvu a svému lidu o metu dále ku předu. Jen to vědomí kalí mi úplnou radost, že totiž ten objev učinila již dávno před) mnou slovácká děcka. Ale jaké skrupulel Tento národ jest osudem odsouzen k to- mu, býti o veškeré své bohatství, s nímž si beztoho neví rady a které mu přináší tolik užitku, jako dítěti křivák, okraden. Nuže, proč bych si neukradl i já. Jenže teď nevím, v prvním záchvatu ra- dosti, mám-li se ucházeti o cenu Billrotovu. Virchovou nebo Rokytanského? Ale nejraději o tu, která je největší — to se rozumil Škoda, že o Nobelovu cenu nelze se uchá- zeti, to by tak bylo! — Ale skromnost jest také pěknou cností — zvláště jsou-li hrozny vysoko. Jedno jest ale jisto, že tímto vynálezem rázem vystupuji do popředí, mezi koryfey lid- stva, do zlatého kruhu prvních hvězd. Abych tedy čtenáře dlouho neunavoval — našel jsem nový lék, působící lépe nežli vše- chny dosavadní antipyriny, salvarsany a jiné dosud vynalezené a vynalezenu býti mající všeholéky a spásné prostředky. Jest to pur- gativ, lepší než nejdrastičtější projímadlo, re- veň a gumiguta. A k tomu vábivý, chutný, příjemný a lahodný. Co se to lékařové natrápí s pacienty, aby dosáhli jistého blahodárného účinku; lekvary. pilulky, tabletky a nemocný je přijímá s tváří odsouzeného na smrt a u nás — podívejte se A tento vzácný objev, pravý boží dar trpícímu lidstvu, jmenuji: prunus diuretica nova species mihi!“ — Tak, to jest tedy můj objev, zde to máte v bezvadně vědeckém po- jmenování. Lidé tomu stromu i plodům říkají prostě „zralky“, poněvadž brzy dozrávají, anebo zo- vou je jménem, naturalisticky připodobnělým dle účinků. A tato vzácná, slovácká palma míru, vzácnější nad aloe a květ myrrhy, roste všude po slováckých humrech, nevyžadujíe zvláštní péče a zvláště podél silnice u Velké mohou viděti páni interesenti z vědeckých kruhů celé formace. Než, pozorujme účinky na slováckých děckáchl Zralky se zapalují mezi tmavozele- ným listím, zahoří jako lampionky malé plody oranžově-menýžovou barvou. Okolojdoucí si ani nepovšimnou vzácného plodu, ale za to sousedův Pavel je postřehl bystrým svým okem a již batolí se k palmě míru, ku příro- dou prostřenému stolu hejno slováckých děcek. Já každodenně vidím zázračné účinky zralek a mohu studovati jich neomylnou pů- sobivost. Pavel vyleze hbitě jako veverka na strom, obstoupený ostatními děcky, hledícím s otevřenými ústy jako žídé na poušti na ne- beskog manu. Ale Pavel není hlupák, myslí nejprve na sebe a cpe plnými ústy vzácné ovoce a te- prve, co nezmůže, hází, zcela dle příkazu kře- sťanské lásky, jiným dětem dolů pod stromem zevlujícím. Z toho soudím, že křesťanská láska mus býti lidstvu vrozena, neboť Pavel ještě ne- chodí do školy — není to tedy knihová mou- drost. Na štěstí je zralek dosti a Francek, Ja- nek, Babuša a Eva pod stromem mají tak dosti práce, aby stačili ztráviti hojné přívaly many, dštící s výše. Pámbu nezapomíná svých milých, malo- vaných slováckých děcek, svých hladových ptáčátek a zralek bývá každoročně i když ji- ného ovoce nebývá, hojný nadbytek. A děcka, žravá jako housenky, opálená. buclatá a veselá, chroupají vesele bilými zoub- ky bíle oranžové plody, očka jim spokojenou radostí září — věřte mí, již to jest velikým požitkem člověku, dívati se na toto žravé, ve- selé stádo. Ale báječný účinek zralek dostaví se záhy. Pavel počíná jeviti na stromě nápadný nepokoj, třepotá nohavicemi; pak spustí se rychle dolů, vyškubne provázek u gatí a za- ujímá jistou posici. A zrovna vedle něhov prostotě a nevinnosti andělské duše zvedá
#16 alto_textblock #16
dále,
#17 alto_textblock #17
Napsal
#18 alto_textblock #18
Evička sukničku a tak to jde pořadem dále
#19 alto_textblock #19
Ale to jest teprve první vydání, Pavel leze znovu nahoru. Jak báječně rychle fun- guje ta lidská mašinka slováckého děcka! Děcka se najedla po chuti a Pavel na- vrhuje, aby se šly koupati do potoka, což ovšem se přijímá a děcka táhnou po nejbližší mezi, pěkně za sebou husím pořadem k po- toku. A tak to chodí den co den, pokud trvá zralková saisona. Děcka naše bývají pak po- někud vybledlá, ale jinak zcela zdráva a my- slím, že tato zralková saisona je výbornou průpravou na zimu, kdy dítě při poměrně menším pohybu — naše jízby jsou velmi těsny a špatně větrány — dostává více tuku, masa, jelit, jaternic atd. Zbývá nám ještě prohlédnouti si silnici u Velké, t. j. alespoň onu část, kde stávaly druhdy zralky. Stávaly, nestojí více? Ba skoro tak! Po- znáte v oné suché metle, čnící smutně do výše, onen zelený druhdy stromek se zářícími, bledě oranžovými lampionky, jimiž byl pře- tížen? Věru, naše děcka umí pustošiti stromy- hůře nežli housenky a egyptské kobylky. A okolo každého stromu ten věnec n zemi . .. Ale aťsil Jen když jsou naše děti zdrávy. originální a vesely. A takovými jsoul
#20 alto_textblock #20
Firdůzi a derviš. Anton Ašker e. Ze slovinštiny přeložu dr. Bobuš Vybír al
#21 alto_textblock #21
Čaloun pestrý tká Firdůzi, Vásník perský v městě Ghasně, neni čalounem, co tká tu — báseň píše, dlouhou, krásnou epos „Šah-Namé“.
#22 alto_textblock #22
Návštěvou má řadu přátel, známých často, druhů věrných, druhů věrných, ctitelů též. A Firdůzi přednáší jim báseň „šah-Namě“.
#23 alto_textblock #23
Básník čte. A hlet jak plní králi starými se pokoj. polobohy, reky z bájí . .. Bitva řádí, krev tu teče za svobodu, vlast.
#24 alto_textblock #24
Hle... jak s pravdou lež tu válčí, s dobrem zlo se bije kleté; temno v boj jde proti světlu s Ormazdem boj věčný vede démon Ahriman.
#25 alto_textblock #25
Před oknem čte otevřeným hostům epos své Firdůni, pěšec mnohý jde tam mimo, mnohý stane, naslouchaje veršům z ulice.
#26 alto_textblock #26
Posluchač pak nejvěrnější z občanů všech krásné Ghasny a zas už před oknem, hle, stojíl — Je to starý derviš Mahmud prorok v dáli znám.
#27 alto_textblock #27
Před oknem si stranou stoupne Mahmud denně prostřed cestys z očí šílenství mu plane, z úst se hrne kleteb příval na Firdůziho.
#28 alto_textblock #28
Proklínaje, nadávaje tančí Mahmud, kroutí sebouí turban na hlavě se hází, kaftan jako křídlo hbité lítá ve vzduchu.
#29 alto_textblock #29
A Fírdůzi čte a píše ... Táží se ho hosté známí- „Nevidíš-li, neslyštš-li. jak tě haní blázen tamo? Klidně trpíš to?
#30 alto_textblock #30
Za veršem verě překrucuje. na ruby ti obrací věe co je bílé, vidí černě, Šlechetnost kede, vidí podlost . .. Odpověz mu přecel
#31 alto_textblock #31
Usměje se básník lehce, pohladí si černé vousy. klidně k hostům po té vzhlédne. klidně promluví a pravíi „Nejste Peršané?“
#32 alto_textblock #32
„Soucit mívej s každým chorými Neučil tak Zarathustra? S Mahmudem mám slitování, neb je chudák těžce churav na rozum je chorl
#33 alto_textblock #33
Koran zmátl jeho hlavu, drážditi ho, hřích by bylo churavěl by víc jen světeei Kdo ví, co by pak se stalo? Vinen byl bych jál
#34 alto_textblock #34
Och, už opět křičí, zuříl Vodu, chladnou vodu, bratřil Zde džbán plnýl... Pokropte mu horkou hlavu! Zbytek pak mu dejte vypítil
#35 alto_textblock #35
Pohádka všech pohádek.
#36 alto_textblock #36
Napsal Hugo Salu s. Přeložil F. T.
#37 alto_textblock #37
Je krásné, jasné pozdní odpoledne na pod- zim, ulice pod mým oknem leží již v soumraku. ale nebe nahoře pne se modře a průhledně nad tišícím se světem. Tato chvíle patří mému ho- chu — ty, milá ženo, která i pro mne nyní s jmenuješ milou maminkou, přinesla jsi jej do mé pracovny, on zaklepal milovanými, dvě léta starými prstíčky na dvéře, sám si potom odpo- věděl „Dáll“, náš-Wolfgang, který nám po čtrnáctiletém vroucím úpění byl darován. Nyni pohlédne na mne radostnýma, zářícíma očima, a já potom jsem šťastným tím, že jej k sobě