#1
alto_textblock
#1
19. října 1913.
#2
alto_textblock
#2
kulturního
#3
alto_textblock
#3
života.
#4
alto_textblock
#4
Strana 9.
#5
alto_textblock
#5
Příloha „Národních Listů“ k číslu 2872.
#6
alto_textblock
#6
OBSAH-
aš.: Gluseppe Verdi. (II)
Lékařství: 3: Rakouský zákon o epidemiích
Literatura.
Bibliogratie.
Drobnosti.
#7
alto_textblock
#7
Giusepne Verdi.
#9
alto_textblock
#9
Trojhvězdí „Rigoletto“, „Traviata“
„Troubadour“ vyneslo Verdiho na vrchol slá-
vy mezi jeho krajany. Ale jím i stal se italský
maěstro populárním na všech operních scé-
nách ostatní Evropy. V Italii byla naprostá
jednota v úsudcích o Verdim, kritika i obecen-
stvo uctívalo v něm geniálního hudebního
dramatika. Jinak bylo na severu. I tam měl
tvůrce „Rigoletta“ na své straně vždy široké
vrstvy divadelního obecenstva, jež ochotně
propůjčovalo sluch jeho lehce přístupné melo-
dice a jež dávalo se v naivním svém cítění
rádo strhovati vervní a nápadnou dramatickou
výrazností jeho hudby vůbec. Nezměněný zů-
stává poměr tento mezí Verdim a těmito vrst-
vami obecenstva do dnes. Jiného mínění byly
na severu Alp převážnou většinou odborné
kruhy hudební. Byly doby, kdy Verdi platil
jim za kvintessenci vší triviálnosti v opeře,
za bohopustého dryáčníka a kazitele vkusu
který nemá v sobě kouska hlubšího umělecké-
ho cítění a který mimo to v komposiční tech.
nice je hotovým nedoukem a břídilem. Podob-
né úsudky vyskytaly se i u nás a tu a tam se-
jdeme se s nimi dosud.
Bylo pochopitelno, že v operách Verdiho
z tohoto období jeho tvoření, které uzavírá
„Traviata“, mnohé nedocházelo souhlasu
bylo přímo odmítáno. Bylo to pochopitelné
tam, kde přistupovalo se s názory a měřítky
německé dramatické hudby k dílům Verdiho
Těm, kdož viděli jedině spásnou cestu drama-
tické hudby v Beethovenově „Fideliu“, ve
Webrově „Euryanthě“ a po nich pak v dí-
lech Wagnerových, nemohl býti sympatickým
Verdi v „Rigolettu“, „Traviatě“ a „Trou-
badouru“. Tam, kde odvažovala se v opeře
hloubka a dramatický význam každého taktu
o sobě, bylo přirozeno, že vytýkal se Verdimu
nedostatek vnitřní pravdivosti a dramatická
povrchnost, že odmítán byl pro brutálnost a
častou křiklavost hudební mluvy. Není po-
chyby, že jsou ve Verdiho operách z tohoto
období mnohá místa, příčící se jemnějšímu
vkusu, místa prázdně nabubřelá a pokulháva-
jící po stránce psychologicko-dramatické.
Není zde místa pro zkoumání, jak dalece byl
tu sveden Verdi librety svých oper, jež ku
hřešení v těchto směrech hudebníkovi ne-
sporně velmí častou skýtala příležitost. Fak-
tum je, že tyto stinné stránky i nejobjektiv-
nějšímu posuzovateli v operách vlašského
mistra se jeví. Ale odmítati pro ně celé díl
Verdiovo, které předcházelo „Aidu“, znamen
nechápati je v jeho vlastní podstatě a jeho in-
dividuálním rázu.
Hudba Verdího tkví veškerým svým kar-
akterem v italské půdě, jeho opery jsou do-
konalým ohlasem cítění národa, jeho vnitřníh
života i způsobu a intensity, jak tento proje-
vuje se na venek. Povaha Seveřanů kloní se
více k hloubavosti a jednání jejich vedena
jsou více klidnou rozvahou. U národů jižních
život vybíjí se víc v prudkých, přechodů ne-
znajících projevech citů; tato citová vznětli-
vost dodává tempo i vervu jich mluvě a jich
gestům. A stejně tyto duševní vlastnosti již-
ního národa projevují se i v jeho hudbě, jme-
novitě v jeho hudbě dramatické, kteráje
zvláště povolána, aby podala neúplnější obraz
duše tohoto lidu. Všechna dramatická tvorba
vlašská vůbec ostře odlišuje se od dramatu
severního. U Italů není dramatu, které ze zá-
kladní ideje vycházejíc vyvíjí se železnou nut-
ností vnitřní logiky a dospívá vrcholu, u Italů
setkáváme se jen s dramatickými situacemi.
k sobě řaděnými. Toto řadění vzrušujících
dramatických situací hoví explosivní po-
vaze Vlachů. A tomuto národnímu jich kar-
akteru odpovídá též dramatická hudba Ver-
diova, v níž city a vášně okamžítě vzplanou
a rychle uhasínají, aby učinily místo výbu-
chům citů jiných, třeba nejkonkrétnějších, jako
vůbec cítění jižního lidu vystřídává bez pře-
chodu nejkrajnější extrémy. Z této poslední
vlastnosti italského národa podává se vysvě-
tlení k jedné z nejpádnějších výtek, které
proti operám Verdiho byly vzneseny. Je zná-
mo, že Verdi často po nejtragičtějším okamži-
ku vložil zpěvákovi v ústa bravurní Allegro
hbitých tanečních rytmů, někdy to byla pol-
ka, někdy náběh k valčíku, nejčastějí však
kvapík, který tu vystřídal zpěv plný smutku
a nářku. Ukazuji na nejznámější případ: hlu-
boce jímavá arie Leonory na počátku čtvrté-
ho dějství „Troubadoura“ (z F-moll), poní
následuje proslavené „Miserere“ s kantilénou
Manricovou a hned pak zanotuje Leonora do-
cela jásavé Allegro z F-dur („Tu veduci ch
amore“). Tu třeba míti na paměti, že Italové
při takovéto melodii tanečního rytmu nepo-
mýšlejí na tanec, nýbrž že je jim výrazem ra-
dosti, nebo svítající naděje, jimiž duše jejich
je eruptivní silou a bez přechodu zachváce-
na. Tak třeba se v základě dívat na všechnu
dramatickou hudbu Verdiovu jako na projev
zcela osobitého karakteru národa a na ohlas
jeho hnutí duševních. K takovému pochopeni
hudby Verdiovy třeba ovšem znáti aspoň po-
někud zemi a lid, v jehož středu hudba tato
se zrodila. Posuzovati ji dle hledisek drama-
tické hudby, odpovídající karakteru národů
severních, vede přirozeně k jejímu naprosté-
mu nepochopení, jehož dalším důsledkem je
i zneuznávání. K tomuto názoru dnešní doba.
bohudíky, už se propracovala a proto i spra-
vedlivěji Verdiho posuzuje.
Krajanům Verdiovým hudba tato mluvila
přirozeně řečí jim srozumitelnou, v ní viděli
sami sebe. V ní proudí italská krev, v ní žije
duše tohoto lidu temperamentního, lehce
vznětlivého a v citech svých přebihajícího
snadno od extrému k extrému. Krajanům Ver-
dího jeho hudba nejen lahodila svojí melodi-
kou, svojí měkkostí a krásnou modelovanost
svých kantilén, ona jim též imponovala a
#10
alto_textblock
#10
strhovala je svojí mužností, vlévajíc odvahu
do jejich myslí. Touto mužností a energično-
stí svého výrazu odlišovala se od převážně
sladkých a melancholicky snivých melodií,
kterými Bellini a Donizetti posluchače dojí-
mali a ukolébávali. Působivost hudby Verdi-
ho, rozněcující vlastenecký enthusiasmus
srdce nejšírších vrstev lidu italského a rozně-
cující jeho odvahu, byla tím větší, že divadlo
bylo její tribunou. V době, kdy v rozervané
a pod cízimi vládami úpící Italii bylo každé
volnější slovo a každá myšlenka na svobodu
násilně tlumena, divadlo a zvláště opera byla
Vlachům shromaždištěm, v němž cítili se aspoř
poněkud volnějšími a odkud čerpali vzněty
k činům a nadšení a kde také mohli svému
smýšlení a cítění občas volněji průchod dáti.
Byl to obdobný zjev jako u nás v Čechách,
když před ústavností divadla bylo tribunou
vlasteneckého smýšlení, a kdy se scény pro-
nášela se politická hesla, zahalená v roucho
poetické. Svojí hudbou stal se Verdi Italům
národním pěvcem a spolu bojovným heslem
a když volal lid, bojující o sjednocení Italie
„Viva Verdi“, mínil tím „Viva Vittorio
Emanuele, Re d'Italie“. Tak Verdi stal se ná-
rodním umělcem a miláčkem lidu ve všech
směrech.
Ale teprve tvoření Verdiho, následujíc
po třech jeho nejproslavenějších a nejpopulár-
nějších operách, ukázalo hluboký umělecký
karakter italského mistra, jeho pevnou vůl
a neochvějnou snahu jíti stále výše. Přemno-
hým skladatelům stačil by pro vždy úspěch, ja-
kým mohl se vykázat „Rigoletto“, „Trou-
badour“, a „Traviata“. Nestačily však Verdi-
mu, jemuž šlo o umění samo a o jeho rozkvět
nejen o získání slávy u širokých mas. Jestliže
se tvrdí někdy, že byl to Wagner, který svým
dílem uvedl Verdího na nové cesty, neodpo-
vídá to skutečnosti. že Verdi přemýšlelo
těchto nových cestách pro svoje umění dříve
než vůbec mohl s reformními díly Wagnero-
vými přijíti do styku, toho doklad máme z péra
jeho samotného. Píšeť Verdi již v r. 1852 jed-
nomu ze svých přátel, že „tanul mu na mysli
„Rigoletto“ bez arií, bez finalí, s nekonečnou
řadou dvojzpěvů...“ A opery, které následo-
valy po trojhvězdí svého tvůrce proslavivším.
ukazují, jak Verdi hledal něco nového, jak šel
za novými cíly a pokoušel se v dramatické
komposici i o nové prostředky k těmto cílům
vedoucí. Snahy jeho nesou se tu za dosaže-
ním hlubší dramatičnosti hudební mluvya
větší její vnitřní pravdivosti. Jak svrchu ře-
čeno, byli Verdimu v prvních jeho dílech vzo-
ry velcí jeho krajané, hlavně Rossiní, Bellin
a Donizetti, ale vedle nich již i působila na
jeho tvoření hudba francouzská svojí velkou
operou. Větší měrou poddává se Verdi to-
muto vlivu veliké opery francouzské, kon-
krétně řečeno, vlivu Meyerbeerovu, v tét
době přechodu k posledním třem dílům, jimiž
svoji uměleckou dráhu uzavřel. Snahy o nový
dramatický výraz v hudbě a působení velké
francouzské opery, po „Traviatě“ následující
opery jasně odlišují od starších. Hudba Verdih
sice ani tu neztráci svůj význačně národn
karakter a nepřestává ani tu býti Verdi svým
Jeho hudba staví si tu dramaticky hlubš
úkoly, snaha o výraznější a přilehavější kar-
akteristiku prostředí i postav je tu patrná
Jeho harmonika opouští původní stav primi-
tivnosti, stává se bohatší a rozmanitější. Jeho
orkestr snaží se z podřízeného úkolu pouhého
accompagneura zpívané melodie se vyprostit
a vymoci si přímou účast na hudebním vyja-
dřování dramatických momentů, instrumen-
tace stává se vybranější a paleta zvukových
barev bohatší. Ale souběžně s tím, jak hudba
Verdího dramaticky se prohlubuje a novými
prostředky obohacuje, melodická invence ne-
proudí již tak bujaře a bohatě, jako dříve.
Verdimu nejde již tak o hudbu, která by vněj-
ším leskem a vervou uchvacovala, ale která
má poslání zanechávat v duši posluchačově
dramatické dojmy hlubší a přesvědčivější.
Z tohoto období dramatického tvořeí
Verdího, které leží mezi „Traviatou“a
„Aidou“ umělecky nejzdařilejším a také po
světě nejznámějším, je „Maškarní ples“ (.Un
ballo in maschera“). Je to dílo v hudbě svojí
převážně ušlechtilé, jako mnohé scény (na
příklad celé druhé dějství, výjev mezi Amelií
a Riccardem, výsměšný sbor spiklenců a pak
závěr opery) jsou nejen divadelně velmi půso-
bivé, ale mají skoro všechna tato místa i dra-
matickou hloubku. Ostatní opery z tohoto ob-
dobí jsou u nás vesměs neznámé. Společnou
jich slabou stránkou jsou jich umělecky cha-
trná libreta. Při tom však každá z těchto oper
vykazuje partie, na nichž znát je lví spár geni-
slního dramatika a hudebníka. Opera „Sicil-
ské nešpory“ [„I vespri siciliani“), jejíž děj
čerpán je z krvavých událostí, odehravších se
v r. 1282 na Sicilii, mají takovéto vynikající
své partie v kvartettu á capella v I. dějství
Dlira fremo all'aspetto tremendo“), v taran-
telle a barcarole v II. dějství (obě ryze ná-
rodního karakteru), v arii Procidově „O tu
Palermo, terra adorata“) Italy v nadšení uvá-
dějící a j. „Simon Bossanegro“, jehož ději hi-
storickým pozadím jsou boje mezi lidema
šlechtici, které zmítaly v 14. stol. italskými
městy, ztroskotal se právě o tento děj jedno-
tvárně ponurý. Při studiu klavirního výtahu
upoutá hned v prologu úvodní scéna konver-
sačního rázu svým živým spádem, pak arie
Fiescova v témže prologu („A te l'estremo
addio“), v níž z dáli mísí se zvuky „Miserere“
duetto Amelie s Gabrielem z G-dur, plné váš-
nivé síly, pak měnícími se výrazy citů bohatý
dvojzpěv Amelie a Boccnegry z F-dur a efekt-
ní finale, uzavírající první akt. Následující po-
tom opera „Síla osudu“ („La forza del de-
stino“) kryje se svojí komposicí s „Maškarním
plesem“, po němž bezprostředně vznikla. V
některých sborech, v tancích a v několik
ariích má hudba Verdiova světlejší okamžiky.
Jinak působí dojmem jisté únavy a strojenosti.
Totéž možno říci i o „Donu Carlosovi“ (text
dle Schillerovy básně), v němž uplatňuje se
skladatelova snaha o výraznější karakteristi-
ku ve značně zmenšené síle, v němž však
Verdi až příliš daleko zachází v sledování
Meyerbcera, pozbývá bezprostřední síly svojí
hudby a stává se ztrnulým a studeným. Zvlá-
#11
alto_textblock
#11
ště ve scénách ensemblových a v tancích vy-
počteno je v této opeře vše na omračující
vnější dojem, a tato snaha, nesoucí se ostatně
operou celou, nedala promluviti hudbě, pů-
sobící svojí životností a bezprostřednosti.
Sotva bylo by možno z obsáhlé partitury
„Dona Carlosa“ ukázati některé místo, v němž
byla by aspoň část té divadelní životnostia
elementární síly dramatické, na kterou starší
jeho opery jsou tak bohaté.
Po dvou posledních operách začalo sev
hudebním světě ujimati přesvědčení, že Verdi
je vyčerpán a že nelze od něho již očekávati
díla, jímž by výše stoupnul, než kam až dosud
dospěl. Ale tu právě Verdi způsobil světu
velké překvapení a přesvědčil jej, že tvůrčí
síla jeho neochabla, nýbrž zmohutněla a stala
se schopnou dojíti vyšších cílů. Byla to
„Aida“, která tento důkaz provedla. V této
opeře, která je dnes majetkem všeho hudeb-
ního světa, vytvořil Verdi dílo hudebně ne-
obyčejně bohaté a silné svojí dramatickou
karakteristikou i snahou o vnitřní souhlas
mezi slovem a hudbou. Zde také Verdi uká-
zal jasně všemu světu, jakým mistrem je v in-
strumentaci a jak dovede dodati hudbě svě
i cizokrajné zabarvení. Z Verdího, často bru-
tálního a drastického v hudebním výraze, jen
tu a tam zasvítí v „Ajdě“ blesky, ale rychle
uhasínají. Verdi „Nabucca“, a „Troubadoura“
patří už minulosti.
#12
alto_textblock
#12
Když po „Aidě“ vlašský maěstro, který
zatím vstoupil do sedmé desítky svého života,
po více než 15 let se žádným dílem se světu
neprohlásil, mělo se za to, že odmlčel se již
nadobro. A tu zas úžas a obdiv vzbudil Verdi,
když z počátku roku 1887 dal v milánské
Scalle provozovati svého „Otella“. Opera tato
přesvědčila všechen kulturní svět o neochvěj-
né tvůrčí potenci 73letého místra. V „Otellu“
více než před tím zdůrazněn je dramatický
úkol hudby. Hudba tu cele podřizuje se dra-
matu, líčí dějové jeho prostředí, z ní pro-
mlouvají osoby dramatu svými cíty a vášněmi
Při tomto vnitřně dramatickém svém poslání
nepřestává hudba Verdiho sama o sobě býti
krásnou. Hudební krásno a dramatická prav-
divost v ní jdou ruku v ruce. Již „Aida“a
ještě více „Otello“ vyvolaly tvrzení, že byly
to vlivy německé hudby, které v tomto po-
sledním období Verdího uvedly v nový směr
dramatické komposíce. Přímo se tu ukazo-
valo a ukazuje na Wagnera. Není pochyby, že
věnoval Verdi pozornost dílu bayreuthského
mistra. Ale mně právě poslední opery Verdí-
ho přesvědčují o tom, že italský dramatik ne-
přijal z Wagnera v podstatě více než prin-
cip dramatické pravdivosti hudby
v opeře. A tento princip ovšem uplatňoval na
scéně i v orchestru. Tomuto principu padl za
oběť dřívější styl Verdiho oper, hlavně jich
uzavřená čísla, arie, sledující jako cil v první
řadě melodické krásno, bravurní ozdobný
zpěv a dosavadní podřízená role orchestru
Verdi akceptoval z dramatické hudby severn
jen to, co odpovídalo jeho umělecké indivi-
dualitě, jeho nazírání a cítění a nestal se ni-
jak napodobitelem Wagnerovým. K tomu byl
vždy a zůstal až na sklonek života příliš ostře
vyhraněnou a nepoddajnou, sebevědomou
silnou uměleckou osobnosti. Vlastní, konkret-
ní vyjadřovací prostředky Wagnerova hu-
debního dramatu: wagnerovský deklamatorn
styl, jeho příznačný motiv, sympatický kar-
akter orkestru, nekonečnou melodii etc. —
to vše nechal Verdi nepovšimnuto. I „Otello!
je dílem, v němž Verdi zůstává svým. Je t
dílo vznešených krás, hluboce dramatické a
hudebně krásné zároveň. Problém dramatické
hudby rozřešil v něm Verdi způsobem, který
má základní princip s Wagnerem shodný, ale
prostředky jiné.
Ve svých 80 letech promluvil Verdí
světu v opeře poslední své slovo. Ten, jenž
nehledě k nezdařilému pokusu mládí, jen tra-
gickým dějům propůjčoval svoje umění, jenž
znal až dosud jen tragické konflikty duší a
prudké výbuchy vášní, loučí se s rozjasněným
zrakem, s hřejivým úsměvem a jemnou ironií
na rtech. Tento Verdiho „Falstaff“ ve své me-
lodické svěžesti, svém diskretně svítivéma
teplém humoru, v plynné životnosti své hudby
jest divem, kterému podobného historie hudby
nezná. „Falstaff“ není snůška komickýcha
romantických scén, jako je jeho německý
předchůdce z péra Nicolaiova. Je to ucelené
„dramma giocoso“, jednotného, z brusu no-
vého stylu, diginální a mistrovské ve své po-
vahokresbě i v náladové malbě. Vtipná a jará
veseloherní hudba hopkuje tu v živé a pestře
měnivé rytmice, protínána jemně vonnými ly-
rismy. Celek prožívá divák na scéně s sebou
jako rozmarný, prchavý sen. „Falstaff“ zvrátil
nadobro mnohé úsudky, které o Verdim byly
tradovány. Stařičký maěstro, jemuž byl vždy
upírán smysl pro komiku a humor, s veselým
a ironickým úsměvém odporoučel se světu.
Vytvořil ve „Falstaffu“ dílo, které může být
východiskem moderní komické opeře, ujmou-li
se jí ruce povolané. Skladatel, o jehož kom-
posiční technice zvláště Němci často s po-
hrdáním mluvili, končí svého „Falstaffa“ dů-
myslnou, imposantní fugou. A týž místr, jehož
instrumentační umění bývalo nadobro přehlí-
ženo, píše part orchestrální s takovou boha-
tostí koloristickou, že může býti jeho parti-
tura v tom směru stejným zdrojem poučení
jako díla největších instrumenta torů.
Giuseppe Verdi řekl jednou, že „v hudbě
třeba býti stejně upřímným, jako v lásce“
A Verdi sám ve své hudbě byl upřímným, byl
vždy svým. A proto geniální tento dramatik
patří jako význačná individualita v galerii nej-
větších jmen světové hudby. A jindy Verdi
prohlásil, že „všichni umělci mají vždy jedině
zvláštní karakter svého národa projevovati
jak správně řekl Wagner“. Celé životní dílo
Verdiho vydává svědectví, jak on sám dů-
sledně ve svých operách byl vždy národním.
jak v hudbě své mluvil řečí svého národa.
Giuseppe Verdi, velký světový umělec, je
proto z největších umělců italských.
#13
alto_textblock
#13
aš.
#14
alto_textblock
#14
Lékařství.
#15
alto_textblock
#15
Rakouský zákon o epidemiích.
#16
alto_textblock
#16
Platí-li staré pořekadlo „Habent sua fat
libelli“ též o zákonech, platí zajisté zvýšenou
měrou o jednom z nejmladších našich zákonů,o
zákonu ze dne 14. dubna 1913, č. 67 ř. z., zvaném
všeobecně „Epidemiegesetz“ neb „Seu-
chengesetz“. Osudy tohoto zákona, dříve nei
dospěl k definitivní své redakci, byly opravdu
cestou trnitou. Ve třech zasedáních předložen
byla osnova parlamentu a vždy zas vrácena zdra-
votnímu výboru; naposled 24. října 1912. Prot
osnově stála dosti nepřátelsky značná část lidovébo
parlamentu, obávajíc se uvalení přiliš značných
břemen na obce z titulu zdravotní péče.
Až do sankcionování „epidemi-
ového zákona byla zákonná úprav
zdravotních poměrů v Rakousku pří-
mo ubohá, zatím co Německo, Francie, Italie
Švýcarsko, Anglie. Švédsko, Dánsko, Norsko
Nizozemsko, ba i Japonsko mělo již po dlouhou
dobu specielní zákony o nakažlivých nemocech.
Rakousko mělo však jen dlouhou řadu za-
staralých správních nařízení i no-
vých výnosů, které však nikterak nebyly v
souhlasu s výší moderní vědy lékařské. Že zdra-
votní poměry naší monarchie snesou přes to porov-
nání se státy s dokonalejším zákonodárstvím zdra-
votním, jest z valné části zásluhou našich lékařů
kteří spojují vysoké vzdělání odborné se značnou
obětavostí.
Až do doby poslední nemohla se praxe v boji
proti epidemickým chorobám opříti o striktní před-
pis rákona. Říšský zdravotní zákon
roku 1870 přenechal obcím v přeneseném oboru
působnosti starati se o zamezení a potlačení nakaž-
livých chorob stejně jako péči o ohledávání mrtvol
spoluúčinkování při zdravotně-policejních komi-
sích, při zdravotním dozoru na silnice, cesty, ná-
městí, obydlí, kanalisaci, vodovody, potraviny, př
péči o dosažení rychlé pomoci při nehodách a úra-
zech, při zřizování a udržování hřbitovů, márnica
pod.
Při tom státní správa neměla přímé-
ho vlivu na zdravotní politiku obeí
nanejvýše na základě dohlédacího svého práv
mohla působiti na obce, aby plnily své povinnosti
zejména mohla zameziti provedení usnesení s hle-
diska zdravotního neúčelných neb přímo škodll-
vých (při zřizování vodovodů, odstraňování od-
padků a bd.).
Panující poměry znamenitě vystihla nejvyš.
ší zdravotní rada v dobrozdání svém ze dne
13. března 1906, v němž konstatovala, že nemáme
vůbec zákonných, harmonicky v sebe zasahujícíe
norem zdravotnických a že jest to jen zásluha hroz-
ného strachu obyvatelstva před epídemickými cho-
robami (zvláště ovšem před morem a cholerou)
že některá správními úřady nařízená pronikavá
opatření zdravotní nejsou vytýkána jako proti-
zákonná.
Až do letošního roku stáli povolaní činitelé
proti epidemiím asi tak bezbranně jako až do
roku 1880, kdy publikován byl zákon o dobytčím
moru, stáli zvěrolékaři a oekonomové proti hro-
madným nákazám hospodářského dobytka.
Obee, v jichž kompetenci spadá dle § 3. a
cit. říšského sanitního zákona profylaktická péč
zdravotnická, jeví celkem málo porozuměn
pro důležitý úkol tento. Nemyslím jen na ty při-
pady, v nichž hlavní roli hraje snad nedostatek
finaněních prostředků; povážlivějším zje-
vem jsou i boykoty lékařů, kteří plníce svoj
povinnost, oznamovali vyskytující se případy in-
fekčních chorob bez ohledu na jiné zájmy růz-
ných činitelůt V takových případech s daleko vět-
ším účinkem setkávala se — jak i zdravotní de-
partement ministerstva vnitra v kterémsi projevu
svém vystihl — osobní intervence, do-
mluva i poučování jednotlivých vliv-
ných zdravotních úřadníků než poukaz
a často drakonické provádění zastaralých nařízeníl
Dosud ve valné většině případů spokojovala
se praxe s oznámením skutečných ne
třeba jen podezřelých případů in-
fekčního onemocnění. Povinnost ozna-
movati případy takové stanovena byla pro mo
(1805), neštovice (1812) a choleru (1849)
při ostatních nakažlivých chorobách byla po-
vinnost taková stanovena zvláštním nařízením
politických úřadů zemských, publikovaným v zem-
ském zákonniku (ku př. v Dolních i Horních Ra-
kousích, Solnohradech, Štyrsku, Kraňsku, Dalmacii
Tyrolsku, Moravě a Slezsku).
Neochotu, s jakou se setkávala v mnoh
případech každá zdravotnická akce, a neporo-
zumění nejen jednotlivců, nýbrž i celých korpo-
rací výstižně charakterisuje odpor a nechuť k opa-
tření tak očivídně nulnému, jako jest na př. isolace
ochuravělé osoby. Zde mluvilo a diskutovalo se
omezování osobní svobdy a pod. Horší ještě byly
poměry, když jednotlivé domy, v pichž zuřila na
př. neštovičná epidemie, byly nápadně zvenčí ozna-
čovány; v jednom konkretním případě zrušilo mini-
sterstvo vnitra podobné opatření.
Jiným bolavým bodem jest nárok na ná
hradu škody způsobené pracventivními opa-
třeními, desiníckcí a pod. Také nebylo dosti spe-
cielní trestní sankce na jednotlivé přestupky
proti profylaktickým opatřením zdravotních orgá-
nů. Možno uvésti snad pouze § 394. trest. zákona
který zakazuje ukrývání nářadí, šatstva a pod. oso-
by nakažlivou nemocí zemřelé. § 393. trest. zákon
poskytuje pouze jisté direktivy a vůdčí zásady p
vypuknutí epidemie.
Všem těmto i jiným nedostatkůn
chce odpomoci nový zákon z letošní
ho roku, který bohužel neměl dosu
příležitosti prakticky se osvěd-
čiti. Dnes však, v době, kdy i v Praze zaznamenár
byl sporadický případ cholery, jest snad vhodn
doba seznámiti vrstvy širokého obecenstva se zá-
kladními předpisy zákona tohoto.
Zákon v definitivní své formě vy
kazuje některé nedostatky prot
formulaci osnovy. Osnova navrhovala na př.
aby nejen všechny úřady, nýbrž
všechny korporace měly zákon
nou povinnost v mezích své působno-
sti a všemi prostředky jim k dis.
posici jsoucimi působiti k zamezen
a potírání nakažlivých chorob. Jakých
prostředků bylo proti tomuto textování užíváno,
k jakým námitkám se odpůrcové zákona uchylovali.
jest patrno z nepatrného příkladu: že prý by se
pod širokým pojmem „opatření“ mohlo přikročiti
ku obligátornímu zavedení očkováne
protinešťovičného a immunisován
Proti difterii, které u nás není závaz-
ným, ač na př. Bosna a Hercegovina ne-
dávno příjala zákon o povinném očkování.
„Epidemiegesetz“ vyhnul se šťastně pojm
epídemie. Stará definice epidemie (vyskyt-
nou-li se tři, čtyři neb i více případe
choroby dle rozsáhlosti místa)
jistě nemůže vyhovovati. Ve valné většině případů
nutno učiniti ochranná, profylaktická opatření o-
kamžitě při konstatování prvého podezřelého
případu a bylo by trestuhodným zaviněním čekal i.
zda snad zůstane při jediném tomto onemocnění.
Zákon uvádí v prvém paragrafu sedmnác
chorob. které nutno úřadně oznámitia
spála, záškrt. střevní tyf, úpla
vice, epidemické strnutí šíje, ho-
rečka omladnic, skvrnitý tyí, ne-
štovice, asijská cholera, mor, zimnice
malomocenství (lepra). trachom,
žlutá zimnice, snět slezinná, ozhřiv-
ka a vzteklina (i pokousání vzteklým
neb i podezřelým zviřetem).
Představenému obce musí býti oznámen
každý případ onemocnění neb smrti některou zu-
vedených nemocí, i pouhé podezřelé ochuravění či
#17
alto_textblock
#17
smrt. Je-li pouhé podezření na horečku
omladnic, není třeba případ takový ohlašo-
vati. Naopak zas není vyloučena možnosi, že na-
řízením připojeny budou buď vůbec neb jen na
jistou dobu další nemoce, které budou mu-
siti býti hlášeny správě školy onemocní-li žák, uči-
tel neb školní zřízenec.
Povinnost ohlásiti podezřelý případ na-
stupuje hned, jakmile zavázaná osoba zví neb
má jen podezření na případ některé z proskri-
bovaných chorob neb může-li na případ takový u-
suzovati na podkladě odborného
v zdělání svého neb symptomů o-
nemocnění provázejících a prokaždé-
ho lehce poznatelný ch.
K oznámení podezřelých případi
jsou zavázáni;
1. ošetřující lékař; v nemocnicích, porodnicích
a jiných humanitních ústavech ředitel ústa vu
neb zvláštním předpisem určený přednosta o d-
dělení;
2. přibraná porodní bába;
3. ošetřovatelé z povolání, jimž ob-
sluha nemocného byla svěřena;
4. přednosta domácnosti (ústavu) neb
osoba tímto pověřená;
5. ředitel veřejných i soukromých
vyučovacích ústavů a dětských opa-
troven, vzhledem k dětem, učitelům a jiným oso-
bám vedení jeho podlehajícím:
6. majitel obydlí neb zástupce jeho;
7. majitel živnosti hostinské a vý-
čepnické, resp. úřadně schválený jeho zástupce
vzhledem k osobám u něho bydlícím neb zaměst-
naným;
8. majitel domu nebo osoba správou do-
mu pověřená;
9. v případech sněti sleziné, ozhřivky a vztekli-
ny také zvěrolékaři, zvědí-li při výkonu své-
ho povolání o nastalé infekci člověka:
10. ohledávači mrtvol.
Starosta obecní, nejedná-li se o městaa
vlastní správou politickou, musí každý hlá-
šený případ oznámiti okresnímu úřadu
politickému, který může naříditi periodické
předkládání i dalších oznámení.
Zjistí-li se případ spály, záškrtu, skvr-
nitého tyfu, neštovic, asijské chole-
ry, moru neb trachomu, musí netoliko obecní
starosta, nýbrž i ošetřující lékař neb před-
nosta ústavu oznámiti jej okresnímu úřadu
politiekému, ve městech s vlastními statutv
politickému úřadu zemskému, a t
telegraficky, telefonicky neb zvláštním poslem.
Státní správa odbornými svými orgány provede
pak opatření další, dle možnosti mají býti k akci
přibrány též odborné ústavy.
Prvým požadavkem jest důkladná a naprostá
isolace nemocného. Není-li možno osamoce-
ní pacienta provésti, nutno zaříditi převoz je-
ho do nemocnice neb jiného ústa vu.
není-li to spojeno pro něho s nebezpečím. Nutno
bráti ohled na všechny poměry místní a zejména
doporučuje se zříditi přenosné barákové nemoc-
nice.
Prostory a místnosti, v nichž mohou
se nalézatí choroboplodné organismy, podrobe
se úřadní desiníekci. Není-li řádná desin-
fekce možná nebo vyžaduje-li nákladu nepoměrného
s cenou jeho, nařídí se zničení předmětu.
Obyvatelé zamořených obvodů a domů mohou
býti vyloučeni z návštěvy škol, ústav
a pod., o opatření takovém zpravena bude správa
ústa vu.
Vyskytne-li se v osadě neb okolí jejím in-
fekční choroba, nebo je-li místo třebas jen
ohroženo, může býti zakázáno neb omezeno
užívání veřejný ch lázní, koupadela
podobných ústavů, pokud opatření takové
jeví se účelným. Analogicky může býti omezeno po-
uživání pramenů, studní, vodovodů.
rybníků, potoků a jiných vod při vysky-
tování se střevního neb skvrnitého tyíu, úplavice,
asijské cholery, trachomu neb sněti slezinné.
Předpisy tyto nevztahují se ovšem
na užívání vodyk účelům motorickým,
dopravním a průmyslovým. Omezení
tato platí však pro používání vody k výrobě po-
travin a požívatin. Také prodej potravin a
nápojů z určitých dílen, krámů, domů
neb celých osad zamořených určitý-
mi chorobami (spálou, záškrtem, sfřevním tv-
fem, úplavicí, tyfem skvrnitým, neštovicemi, cho-
lerou asijskou, morem neb trachomem) může býti
zakázán neb učiněn odvislým od solnění přede-
psaných kautel.
Vstup do zamořených budov neni
dovolen; pohřební hostiny a slavno-
sti nesmějí se odbývati. Mrtvoly musejí býti
s urychlením co největším převezeny do márnicea
přístup k nim zamezen, třebas i násilím. Zví-
řata známá jako nositelé nákazy (ze-
jména myši, krysy a různý hmyz) budou zahu-
bena.
Konání trhů, svátků, slavnost-
ních shromáždění a pod., budou zakázána.
Pro místa ohrožená epidemií mohou býti vydány
specielní předpisy o hlášení domácích
cizinců.
Důležité jest ustanovení — které i v Prazev
minulých dnech bylo praktické — o osobách,o
nichž zjištěno jest, že jsou nositeli chorebo-
plodných zárodků, třebas dosud samy
neonemocněly. Takové osoby podléhají
zvláštní evidenci, periodickým pro-
hlídkám lékařským a eventuelně se musejí
podrobiti desinfekci a isolaci. Je-liv
konkrétním případě podezření na skvrnitý tyf, ne-
štovice, asijskou choleru nebo mor, musí býti
takováto zdravotně-policejní prohlidka a dohledv
každém podezřelém případě proveden.
V povážlivějších případech mohou býti uza-
vřeny školy a zakázán podomní o b-
chod a je-li neobyčejné nebezpečí nákazy, může
býti nařízeno i omezení nebo dokonce
zastavení podniků po živnostensku
provozovaných.
V určitých případech (při skvrnitém tyfu, ne-
štovicích, asijské choleře a moru) mohou býti celé
domy, jindy (při spále, záškrtu, epidemickém ztr-
nutí šíje) jen obydlí vhodně označena až do
provedení desinfekce.
Je-li to k ochraně zdravých dosud obyvatelů
a k účinnému potírání choroby nutno, může býti
nařízeno a event. násilně provedeno vyklizení
bytu neb budovy.
Vystěhovaným obyvatelům musí býti opatřeno
přiměřené obydlí.
Přirozeně omezen neb i zcela znemožněn bude
styk s obyvatelstvem zamořených
o sa d.
Nestačí-li při propuknutí epidemie úřadní
(obecní a obvodní) lékaři, mohou býti ustanoveni
dočasně lékaři zvláštní.
Velice důležitá jsou ustanovení třetího oddílu
epidemiového zákona, který jedná o náhrad
škod a úhradě nákladů.
Za předměty, které dle předpisu tohoto zá-
kona podrobeny byly desinfekci a při tom byly
poškozeny nebo zničeny, poskytnuta bude
držiteli jich přiměřená náhrada. Veřejným
korporacím a fondům náhrada tako-
váto však vyplácena nebude.
Výše náhrady stanoví se dle údajů ma-
jitele, držitele neb schovatele nebo dle nálezů
znalců a svědků.
Nemajetným osobám, zejména malo-
živnostníkům, malorolníkům, drobným obchodní-
kům, lidem žijícím z denní neb týdenní mzdya
vyjímečně těm, kteří nepodléhají osobní daniz
příjmů, poskytnuta bude náhrada ve
výši 60 proc. v okresu obvyklé dennt
mzdy za výdělek, ušlý osobám těmto
následkem profylaktických opatřeníz
moci úřadní nařízených. Veškeré náhradní