ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 10 f75ec0a0-71df-11dc-8d90-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 10
ALTO TextBloky — 15
#1 alto_textblock #1
Strana 10.
#2 alto_textblock #2
NÁRODNÍ LISTY.
#3 alto_textblock #3
17. července 1904.
#4 alto_textblock #4
Číslo 196.
#5 alto_textblock #5
líbit. Proto si vymýšlí takové věci jako s touhle flintou! Kdyby mi raději dal pokoj a nevyrušoval mě! To mi toho vždy nahučí plnou hlavu, ajá pak nevím, kde mi rozčilením hlava stojí. Rozhodl jsem se, že se raději vrátím zase do úřadu ke svým povinnostem. Zavolal jsem svou drahou Terezii a svěřil jsem se jí se svým odhodláním. — No, víš, Venel, povídala, máš sedět tady nebo tam, tu už je jedno a pak tady musím k vůli tobě vylápěti jeden pokoj! Moje Terezie nechtěla tím snad vyčílati m neduhy, ráda mi zatopí, ba co se týče toho, ne- mohu si stěžovati, ale je to žena praktická. Je už z takové praktické rodiny a protože jest moje povaha spíše ideální, což jsem nejvíce ukáza již při volbě svého povolání (jiný člověk by tín sekretářstvím už dávno sekl), vyvolil jsem si ji za manželku. Naše povahy se, říkajíc, doplňují Je mezi námi někdy taková vzácná shoda duší, že by, kdyby nás viděl pan Švabinský, byl by si „Splynutí duší“ jinak představoval. Toť se rozumí, v noci jsem spal velmí špatně. Pirkhán mi nasadil flintu do hlavy ná- ramně důkladně. Ustavičně jsem ji měl před očima. Ať jsem si lehl na znak, ať jsem si lehl na bok, flinta mi nešla z hlavy. — Venel, co pak sebou tak házíš, povídala Terezie z druhé postele. Neodpověděl jsem. Znám to! Jak se jí v noci odpoví, zapomene hned, že má mlčel aspoň v noci. Převrátil jsem se raději na znak a úmyslně jsem počal chrupati. Když jsem ne- odpovídal, vstala, hledala chvíli bačkory a tiše šla k mé posteli. Chtěla mi patrně sáhnout rukou na čelo, ale místo toho vrazila mi rukou do nosu. S timhle nočním vstáváním urazí mi někdy nos. — Potí se, povídala si zamyšleně a pozorn se pližila nazpět do postele. Ono se ti to řekne, že se potím, pomysli jsem si, ale kdybys věděla, proč se polím. Měl jsem se jí přece svěřiti, uvažoval jsem, jest ko nečně mojí manželkou a poradila by. To vždy dělám s každou hloupostí ohromné tajnostia pak nemohu k vůli tomu spáti. Kdybych jí byl něco řekl, byla by mně to rozmluvila. Zmocnila se mne lítostivost. Nazdvihl jsem hlavu a poslouchal, zda už spí. Přemohlo mě to! Umínil jsem si, že se jí svěřím. — Rézi, povídám, Rězinko, už spiš? Chvíli jsem s nazdviženou hlavou poslouchal, pohne-li se tam něco. Ale nic se nehýbalo. Usnula. Usne vždy spokojeně, když vidí,že se potím. Druhého dne spěchal jsem, pokud tomu me staré oudy dovolují, do kanceláře. Za rohem na náměstí srazil jsem se s doktorem Cibulkou. — Voni zas běhají, jako jelen, povídal, za staviv se se mnou, to všechno dělá ta flinta! Tázavě jsem se mu zadíval do brejli! — Jaká flinta? — No, jen to netajejí, kupujou flintu basta! No, já jim v tom nebráním, při tom jejich sádle měli si něco takového už dávno pořídit A s nervama přestanou, to vědí, na tohle já ne- věřím! Kdyby řekli místo nervů sádlo, no pal bych to hned podepsal! Užasl jsem. Pirkhán přece nikdy ničehop městě neroztrousil, odkud by to tedy věděl. — Ale pro boha jich prosím, kdo jim tohle zas povídal? Já a flinta! To tak abych někoho ještě postřelíl! — Jenom nezapírají! Kupujou flintu basta! Já jim to schvaluju a teď odpustějí, mu- ším k pacientům. Dival jsem se za ním všecek zkoprnělý. Nežli jsem se dostal do soudu, potkal jsem ještě několik známých, a všichni na mne už z dalek kývali rukou. — Kde mají flintu? křičel berní, ale já raději utíkal, abych mu nemusil odpověditi. Někdo něco namluvil, jinak to nemůže býti Udýchán vrazil jsem do kanceláře. Korbelovy tabulárky byly tam ještě všecky, a byla jich do nebe vyrostlá hromada. Bůh ví, kdo by to byl místo mne vyřizoval, kdybych svým neduhům podlehl. Naděje, že by to místo po mně hned obsadili, je za nynější praxe poskrovnu, a tak by musili milé tabulárky s milým doktorem Korbe- lem čekati dva roky mého nástupce. V tom se přibelhal Klapzuba. — Já jim gratuluju, začal hned už jsme t slyšeli, už jsme to slyšeli! — A prosím jich, k čemu? — Hehehe, Vašnosti, ráčejí být čtverák K té flintě, Vašnosti, k té flintě! Budou tedy střílet! — A poslouchají, kdo jim tohle zas na- povídal? — Hehehe, Vašnosti, vždyť je toho pln město, že si koupili flintu a že budou střílet! Jak povídám, plný město, už i starý se mně na to — Už i starej! Člověče, co pak ztrati rozum? Kdo jen něco takového moh' rozšířit? A prosím jich, co k tomu říkal starej? — Nic neříkal, to vědí, Vašnosti, však ho znají. Povídal jenom, že když nikoho nezastře lejí, že proti tomu nic nemá. To vědí, já mu řek abych jim trochu pomohl, když jsem nevěděl na čem vlastně jsem, takovou vymyšlenost, že jako povídali, že mu dají prvního zajíce, kterého z střelejí. — No, a on povídal? — No, on povídal, že když to bude zajíe a nebude to bába, toho že vezme. Povidal, že jako jsou mu podle jednacího řádu trochu na roveň postavenej, tak že toho zajíce může s klid- ným svědomím vzít, to prej není žádné přijímán darů v ouřadních zástojích. Ale hned se na mne obrátil a povídal: Voni, Klapzuba, co by dělali. kdyby jim přines' do listovny nějakej sedlák nějakýho zajíce? Povídal jsem, že bych ho taky vzal. A to ho měli vidět! Zakoulel strašně očima To by moc chybili, povídal, to bych jich muše hned suspendirovat! Mušel jsem se mu usmát- takovejch zajíců už jsem sněd' a byli to zajíc jak rolnický tak panský! — Tak on teda v zásadě proti tomu není abych střílel? — Ale kdepak, ó kontrolór, bylo vidět, že má chuť na zajíce! Prosím jich, kterej blázen by se našel, aby mu dával zagarmo zajíce? — Tak oni myslejí, abych mu zajíce dal? — Toť se rozumí, Vašnosti, toť se rozulm samo sebou. Voni mu dají zajíce a von bude učiněnej miliusl Klapzuba odešel, ale nežli odešel, mrsk zatrpklým pohledem po Korbelových tabulár
#6 alto_textblock #6
ptalí
#7 alto_textblock #7
kách. Snad si ten člověk nemyslí, že se dá taková hromada sfouknout za hodinu! Ale ta věc s tím střílením podivuhodně se obrátila. Až dosud zhatilo se mi všecko, co jsem začal, kdežto se střílením jsem ještě nezačal už mi to každý schvaluje. Klapzubovi věřím. Přednosta jí náramně rád zajíce. Toť se ví, ne- zapře se, aby on něco mohl říci bez kousavosti Když bych dovedl trefiti bábu, dovedl bych trefiti i zajíce, už je dost starý člověk, aby tohle věděl a zbytečně člověka nešpičkoval před kan celářským úřadníkem. Pak má míti soudní kan celář před člověkem úctu! Ostatně, když by přednosta nic nenamítal abych střílel, mohl bych se o to pokusiti. Klap zuba je upřímný, ten by mi řekl, kdyby set přednostovi nezdálo. Ovšem, bude zapotřebí dát přednostovi několik zajíců, vezmi to čert, ať stoj jeden tři koruny, v létě jsou zvěřináři rádi, když se zajíce zbaví. — Johanes! vzkřikl jsem mohutným hlasem Dvéře do mé kanceláře se otevřely a do nich vstrčil hlavu můj oddaný kancelářský pomocníl Johanes Molyčka. — Poroučejí — Jdou sem! Kdyby sem někdo přišel, tal mu řeknou, aby šel zase domů a přišel až v pon- dělí. Nikoho mně sem nepouštějí, rozuměli?! — Rozumě Odešel. Johanes jest jediný spolehlivý člo věk u našeho soudu. Co se mu nařídí, to udělá Ovšem od té doby, co ke mně nechtěl pustit dvorního radu, odkázav jej přísně, aby přišel až v pondělí to že je den pro „chudé partaje“, trochu ve své horlivosti ochábl. Teď se mně chodí vždy ještě zeptat, nežli někoho od nás definitivně vystrčí. Dal jsem se konečně do tabulárek. Pracova jsem asi půl hodiny, když se ozvaly v před- pokoji, v němž úřaduje Johanes, jako přednosta mého kancelářského oddělení, drsné zvuky. Ne- všímal jsem si toho. Hovor v soudní kancelář neutichal, spíše stával se zarytějším. Koneční se otevřely dvéře a Johanes vystrčil do nich zase rozcuchanou hlavu. — Prosím uctivě, je tu puškař Mičulkaa nechce se dát vyhodit, tvrdí, že má velmi nutnou věc . .. — Ať tedy vejde! Vešel, a já jsem mimovolně zbledl. Vešel s třemi puškami, všecek uřícen a zardělý. — Vašnosti, slyšel jsem, že ráčite kupovn pušku, povídal hluboce se ukláněje, a tak jsem si dovolil nabidnouti vám k službám svůj osvěd čený závod. Posloužím lacino a dobrým zbožím špatné zboží vůbec nevedu, račte se pozeptat každý střelec dá vám o mně nejlepší referenci. To mi tak ještě chybělo, pomyslil jsem si a zkoprněle jsem se na něho zadíval. Už jsen ani neposlouchal, co všecko povídá. Drmolil páté přes deváté. — Nekoupím! odpověděl jsem tvrdě. Byl to však zrovna, jako bych řekl, že koupím. Roz- hovořil se ještě úsilovněji. — Nemám peníze! skočil jsem mu do řeči. Myslil jsem, že nyní vyrazí ven. Ale kdežpak Bylo to horší. — Ale Vašnosti, ale Vašnosti, pravil vyčl- tavě, co pak na to čekám? Co pak jsem řek něco o penězích? Vašnosti, takovému Vašnost- počkám, kdyby takových Vašnosti bylo, to přijde hajný a kde nic tu nic, toť se vi, a také koupí flintu. Vždyť to Vašnosti za dnešní doby ani jinak nejde! Vašnosti dá mi na prvního pětičku, pak zas na prvního pětičku, takový pakatýlek to se ani nepozná a Vašnosti dostane hned flintičku jako peříčko za 120 zlatých, pravou Kruppovku, na sto kroků zabijou zajíce, na sto kroků! Váhal jsem. Ani nevím, jak mně Mičulk strčil do ruky jednu z přínesených pušek. — To je ta nejlepší, Vašnosti, ty druhe bych se ani neopovážil nabídnouti. Jen tu nej- lepší kvalitu, rozhodně jen tu nejlepší kvalitu! Ráčejí zkusit! Bylo mi, jako když se nám narodilo naš první dítko a když mi jej babička strčila do rukou. — Je to nabité? vyrazil jsem konečněz sebe a zároveň jsem cítil, jak mi kape pot s čela. Mičulka se nějak podivně usmál a mávl od mítavě rukou. Pozdvihl mi obratně obě ruce do výše, pažbu přirazil k rameni a druhou rukou už mi mačkal hlavu k pažbě. — Ta padne, liboval si, jako když uleje Jako by byla na nich ušita! Ráčejí, Vašnosti ještě trošíčku hlavičku schýlit, takhle, prosím. takhle, Vašnosti, a koukat na konec! Ta padne. ta padne! Poprvé ve svém životě jsem poznal, že mám vlastně docela zbytečně dlouhý krk. Pušky už jsem se nebál, ale krk mi ustavičně překážel. Strašná nejistola mnou zmítala. Zdálo se mi, že mi ta puška vlastně ani nepadne, ale ostýchal jsem se, vysloviti nahlas tuto domněnku. — Ostatně, Vašnosti, to se musí vyzkoumat ve přirodě, jak pravím, ve přirodě. Já ji tu už nechám a zejtra budu tak smělý, dojdeme si do lesíčka, Vašnosti, ano, do lesíčka a ráčíte si zn několikráte vystřelit. Chtěl jsem něco ještě namítnouti, ale slova uvázla mi v hrdle. Mičulka už se poroučel, nějak rychle se poroučel, ani mi pušku z ruky nevzal jen se zbývajících pušek uchopil a zmizel. Zahanben stál jsem s puškou uprosiřed kan celáře. V ten okamžik měl jsem pouze jistotu že kdyby mi byl dal Mičulka do ruky místo flinty tahaci harmoniku, že bych měl v rukou tahae harmoníku. Několik vteřin minulo, než jsem se vzpamatoval. Opatrně jsem kráčel k úřadní al- maře, strčil do ní koupenou pušku a almaru n klíč uzamkl. To je u mne vždy takové: když se má něe státi, přijde toho vždy najednou strašně mnoho. a jde to ráz na ráz za sebou. Zrovna jako když nám pošel čokl! To bylo jeden den, druhý den srazil na sebe Otakar z almary sádrovou sochu Danteovu, třetí den roznemohla se tchyně a hned se dala zaopatřit, pátý den ztratilo se mi v úřadě deset Korbelových tabulárek, šestý den tchyně se zase uzdravila a sedmý den přijela k nám n Jen kdybych aspoň měl zbrojní listek, takhle se mohu ještě přivésti do trestního stihání. Mám pušku v almaře a nemám k tomu ani povolení Kdyby připadlo četnickému strážmistrovi, aby vykonal u mne v kanceláři domovní prohlídku. byl bych zničen. Rozechvěn kráčel jsem k al- maře, vytáhl talár a do něho pušku zabalil V taláru ji dojista nikdo nebude hledati.
#8 alto_textblock #8
návštěvu.
#9 alto_textblock #9
Čím více blížilo se poledne, tím hrozivěji doléhala na mne skutočnost. Nebylo pomyšlení abych nechal pušku přes poledne v almaře Kdyby jí nikdo nehledal, Kobliha by ji přec našel. Dojista by mu připadlo, že mi musí vyči- stiti talár, ač mu něco podobného dosud ani ve snu nepřipadlo. Bylo zřejmo, že musím pušku odnésti domo Dlouho jsem o tom rozvažoval. Nebezpečenstv není ani tak veliké, jak se mi na prvý pohle zdálo. Odnesu-li pušku zabalenou do taláru, nikde si toho nepovšimne. Řekne se, že si nesu talár domů na správu. Propustil jsem Johanesa o chvíli dříve a pak jsem se vydal na cestu. Šel jsem velice odho dlaně. Na náměstí jsem potkal četnického závod- čího. Vyrazil mi hned pol na čele. Četnický zá vodčí zasalutoval a přiblížil se ke mně. Bylt pan závodčí Klábossill. Chodi mi vždy dvakrá za rok gratulovat: jednou na nový rok, podruhé ke jmeninám. Tentokráte bylo zřejmo, že mi gratulovat nejde: nebyl ani nový rok, ani m jmeniny. V prvém okamžiku chtěl jsem se dát na útěk, ale v tom právě jsem si vzpomněl, že v četnických oznámeních bývá líčen útěk jak nesmírně podezřelá okolnost. Zastavil jsem sea drze jsem se podíval Klábossillovi do očí. S čet- níky je nutno opatrně zacházeli. Sklopiš oči, za- červenáš se, a oni to napíšou do oznámení, co ovšem je také podezřelá věe. — Tak co mi nesou, pane soused? — Kdybyste, Vašnosti, dovolil, tak bych t vzal a odnesl do Vašnostina bytu. Natahoval se po taláru. V tom okamžiku jsem se opravdu začervenal a pot mi zase vy- stoupil na čele. — Prosím, prosím, bránil jsem se, to nie není, takovou maličkost, to je pro mne zábava. skutečně zábava, to si sám odnesu. V rozpacích sáhl jsem do kapsy, vytáhl zlo menou viržinku a podával ji Klábossillovi. — Je sice zlomená, ale já jiné nekouřím. první polovici ráno, druhou polovici odpoledne. můžou si to taky tak rozdělit. Klábossill uetivě přijal oba kusy podávané mu viržinky. Zdálo se mi, že se ušklíbl, ale jen tak pod vousy. Mají přísného rytmistra, a ten jim ustavičně přikazuje, aby si nás vážili a zejmen se nám nevyšklibovali. — Ale já bych přece, kdybyste Vašnosti do volil . .. — Ne, ne, děkuju, ze srdce děkuju, kdyby jich někdo viděl, řeklo by se třeba, že nám někdo ukradl u soudu talár, a to nejde, už k vůli obecenstvu! Teď teprve Klábossill zase zasalutoval vážně odcházel. Oddechl jsem si. To už je po druhé, co jsem byl jednou nohou v kriminále Poprvé to bylo předloni, když byla psí kontu- mace. Nebožtík náš Čokl, který ležel celé dni na pohovce, utekl nám zrovna na náměstí. Při- vedl jej na provázku pan Klábossill, začež dostal dvě zlomené viržinky. Neudal mě. „Milostpaní tady jim vedu kočičku!“ povídal mé drahé Terezii, ačkoliv přivedl čokla. Tu jsem pozna poprvé, jaké dobré srdce má Klábossill a jak špatně zná přírodopis. Možno tedy, že by mi to také prominu s tou flintou, ale čert nikdy nespí. Šel jsem však přece nějak osmělenějí: Zbývalo už pouze, abych pušku ukryl před svou drahou Terezií. Nechci snad říci, že moje drahá Terezie jes přísnější nežli c. k. četnictvo, ale činím to všeck jedině proto, poněvadž jsme se ještě před sňatkem umluvili, že jeden druhého nebudeme ničím roz- čilovati. futo úmluvu zachováváme oba s pedan- tickou úzkostlivostí, takže kdyby nebylo našeho přednosty, nebyl bych snad nikdy po celý svůj život rozčilen . .. Štěstí, že jsem zabalil pušku do taláru. Talár mi bude Terezie sotva prohlížeti. Domů jsem se šťastně dostal. Opatrně vklouzl jsem do jídelny, kdež náhodou nikdo nebyl. S chvějícíma se rukama vytáhl jsem u po- hovky šuple a tam jsem pušku uschoval. Tam ji nikdo nebude hledati, pomyslil jsem si, tam už mám uloženo mnoho jiných věcí, a dosud jieh tam nikdo nehledal. Teď teprve jsem si oddychl a od té doby dýchám vůbec volněji. Pouze jedinou zvláštnost na sobě pozoruji, že totiž nemluvím nikdy o pohovce. Jsem-li v kanceláři někdy úplně sám, přepadá mě po- divná myšlenka, že až se vrátím domů, uzřím šuple u pohovky vytaženo, a na stole bude ležeti moje puška. V takové dny vracím se domů velice nejistě, a nejprve zalétne můj pohled vždy na pohovku. Nechci říci, že bych se snad své drah Terezie bál. Naopak, mezi námi je taková vzácná shoda duší, že už nedočkavě čekám onen oka- mžik, až se jednou otevře shora zmíněné šuple a z útrob jeho vyputují všecky předměty, o kte —zebedeus. rých ona ještě noví...
#10 alto_textblock #10
Jak se hněvali.
#11 alto_textblock #11
Hrozná věc se stala. Hněvali se! Bylo už tři čtvrti na osm, a Eda musil jí už každou chvíli. (Učil totiž na reálce.) Eliška stála uprostřed kuchyně a hryzla prsty. Čekala. Ne, bez usmíření aby se rozešli na celé dopo- ledne — to přece není možná! Ale dvéře z pokoje do předsíně bouchly pak zarachotil klíč. Odešel. On odešel! A chudinka Eliška propukla v prudký pláč. Tak, tohle — to byl její Edal No, takhle si to nikdy nepředstavovala! Boži, její sestra, ta to chudinka odnesla. To bylo strašné dopoledne! Eliška se nejdřív vztekala a vším mlátila — nic jí nebylo vhod. No, to bylo boží dopuštění! A to v ní ulehalo a ulehalo, až se dala do tichého, usedavého pláče. Dala Božce hlavu do klina a se vším se jí svěřila — se vším! To bylo bolestí! A Bo- žena ji nejdřív těšila, ale pak to šlo hůř a hůř, až řekla: „No, tak mi tu nebréčéč — co já si tu mám pro boha s tehou počit...“ — a dala se také do pláče. — Myslím, že Edovi nebylo líp. Pořád se n ulici ohlížel, bude-li se za ním dívat ona, jako jindy. Byl by se vrátil a smířil se. Nedívala se Tvrdohlavá! Ale to se ji nevyplatí — on ne- přijde a ne a nel Tož hromoval a řádil ve škole, zatím cos doma Eliška taky vztekala. Ale pak se mu da jeden chlapec do pláče a bylo po všem. Chu- dinka, chudinka!“ Jak usedavě plakal. Ach, bože můj — jestli tak Elča dome pláče! Eda si vjel do vlasů. Ona pláče! Takhle pláče — vždyť je to její pláč — zrovna takhl zní její pláčl
#12 alto_textblock #12
Postavil si chudinku až ke kolenům a vza ho ze ruce, jak to dělával. Bože můj, to byly její ruce! Její měkké, horké ruce! Její sladké ruce! A ty oči! Modré oči, veliké a polekané Plné úzkosti a úžasu! To byl nějak rád, když bylo poledne! Dvě hodiny už si myslil, jak poběhne domů a jak jí to řekne, jak bude smíření a bude po všem zase. Bude to jako zlý sen! A letěl ulicí, až ho píchalo na straně — schody bral po člyřech. že nemohl popadnout dechu — a když stál přede dveřmi, srdce mu strašně buchalo. Však se uvnitř také nemohli dočkat! Božen se vzpamatovala, když se blížila dvanáctá spustila: „Teď přijde — tož si jdi omýt oči Takové máš opuchlé — to nesmí on jidět, že plakala! A nebuď jako slepice!“ — „Ještě? — „Ještě — a nedři oči! Vždyť ti ještě ví zčervenají!“ — Dvanáct odilouklo a Eliška čekala prostřed kuchyně. Eda, jak přijde, vždycky jde do ku- chyně, přitáhne si jeji hlavu, položí na rameno převrátí obličejem vzhůru a Elča zavře očil Vousky zašimrají a eití horké rly — a' to všechne je pusa na přivítanou. Elča bude dělat, jakoby se nebylo ráno nic stalo a zase bude dobře — bez pokoření, ne? Ale Eda přišel a dvéře do kuchyně se ne- otvíraly. Zdálo se mu teď přece jenom. nemožné jít k ní do kuchyně a pokořit se. Ne. Počká, az mu přinese oběd do pokoje — bude dělat, jakoby se nechumelilo a bude spraveno. Proto Eliška slyšela bouchnout dvéře do pokoje. K hlavě se jí něco vrazilo a jakoby jí stáhl hrdlo. Tož ona chtěla být jako jindy k němu — a on jde do pokoje! Ne, tohle od něj nečekala, toho se nenadála! Ale dobře. Když chce. .. Eda čeká, až se otevrov dvéře. Ani nedýchá. A otvírají se a Božena nese oběd. Božena) Poprvé za těch šest měsíců někdo jiný než Eliška — nikdy si to nedala vzíl! Eda zkameněl. „Proč nepřinesla Elča?“ „Nevím,“ řekla Boži suše a odešla, anis neohledla. Tož tak! On chtěl dělat, jakoby nic ne- bývalo — a ona nepřišla! No, to jí nezapomene „Co říkal, co říkal?“ popadla Elča Boženu za ruku. Tož on se, chudáček, po ni ptal — chtěl se smířit — a ona byla tak špatná, že mu oběd poslala! To musí napravit! Vchází do pokoje se sklopenýma očima. Ale Edu jako když píchne — vyskočí — podíva se na ni s vysoka a už dvéře s ranou zapadly. až se okna třásla. Tohle! Tohle! Elča, celá usláblá pláčem, propukne ve štkaní. Ona za ním přijde a onj tohle udělá! Ona se s ním po tomhle už nikdy a nikdy nesmíři! A Elča stojí u okna a dívá s ven, ale vidí jenom mlhy a zase mlhy. Eda zatím probíhá pokoj. Ale krev ehladn a začíná mu toho být lito. Vždyť ona za ním přišla, chudáček! Co to jenom udělal! Otevírá dvéře, ale Ela se odvrací a hrdě odchází. No, to už přestává všechno! Oblekl se a za- čal psát — ale nadpis se mu nedařil. Jak oslovit? Ale pak si myslil, že odejde bez psaní z jet ještě lepší. Když šel předsíní, slyšel z ložnice pláč, Červený pokojl Pokoj, o kterém si tol napovídali, když spolu chodívali parkem! Jak šeptali a oči zavirali a ruce si tiskli! Stiskl jemně kliku. Elča byla oblečena v dlouhý plášť, klobouk na hlavě — čelo v dla- ních a plakala. Šel za jejími zády po koberci — a na stole viděl spoustu zkažených dopisů „Velevážený pane!“ — „Pane!“ — „Eduarde!“ „Edo!“ — Edouši!“ — „Můj Edoušku drahýl Chytil ji do náručí. „Edoušku, můj drahý!“ vykřikla. „Linuško, moje drahá!“ A když už bylo dobře — ještě se smála plakala najednou. „Edoušku, kdybys věděl, co já zkusila ráno!“ — „A já, Linuško, co já jsem se natrápil! abcd.
#13 alto_textblock #13
Různé zprávy.
#14 alto_textblock #14
= Antor, jenž haní vlastní svoje díle. Z Londýna se oznamuje: Zajímavý případ z oboru práva autor- ského právě se zde odehrává. Jde o to, zdali dříve vydané knihy smějí býti nově vydávány bez svolení autorova. Hudební historik J. Culhbert Haddon, nemaje nijakého právního prostředku proti novému vydání starších svých monografií, nemohl si pomoci jinak, než že v olevřeném listě zdejšímu Atheneu haní vlastní svoje díla. Píšeť: „Před 16 léty napsal jsem monografie o Haendlovi a Mendelssohnovi pro firmu W. H. Allen Co., jež vydány roku 1888a 1889. Firma Allen likvidovala a brzy potom její na- kladatelská práva přešla na jiné firmy. Letoš níhe roku vydala firma Keliher Čo moje knihy znovu s letopočtem 1904 bez nejmenší známky, že byly psány a vydány r. 1888—89, tedy před 15 a 16 léty Na svůj protest jsem dostal vyhýbavou odpověd s připomenutím, že dodatek Keliher Edition na ti- tulním listě zřejmě označuje, že knihy již dříve byly vydány. Poněvadž právní cestou, jak se zdá, nelze ničeho docíliti, musím se spokojiti protestem a kon- statováním, že tyto knihy, které jsem psal jedva dva- cetiletý, jsou přímo urážlivé pro moji literární po- věsl, bude-li se kdo domnívati, že jsou psány dnes Já sám považuji je za bídné slátaniny, jež nikteral nellumočí nynější moje zralé úsudky a studie o Hlaen- dlovi a Mendelssohnovi.“ — Podobné případy, že vydány starší knihy jakožto nové, přihodily se v An- glii několikráte: poškozují svou nedostatečností po- věsť autorů, kteří svého času chtěli vykonat a take vykonali to nejlepší = Nové nálezy v Antinoe. Z Paříže se oznamuje Archeolog Albert Gayet podával před četně shromá- žděným obecenstvem zprávu o kopání, jež provádě v Antince s podporou francouzské archaeologické spo- lečnosti. Výstava nalezených předmětů bude uspořá- dána teprve v zimě spolu s jinými nálezy získanými archaeologickým bádáním francouzským Gayet zjistil přesně místo, kde se nalézají šlechtické hroby v Antinoe. Zde odpočívají okázalost a nádhera pozdní doby římské, zralé plody umírajícího umění Těžké balvany sřítily se s hor na pohřebiště, úpal slunce vyprahl půdu, tak že by bylo třeba značné sumy, aby poklady ty mohly býti vyzvednuty. Ačkoliv se tudíž Gayet musil vzdáti bádání v těchto místech. učinil přece jiné cené nálezy, vozalaje s bičem a ost- nem, gladiatory ve zbroji z nichž jeden má na přilbe chochol s peřím, neznámou ženu, zahalenou v látku na niž znázorněny výjevy z mythu o Bacchovi. Nej- zajímavějším nálezem jeho však byl hrob ženy, o níž nápis hlásal, že to byla „obdivuhodná pěvkyně Osirisa antinoiského“ Chelmys. Byla Rekyní a hrála důležitý úkol v tajných mysteriích. Tuto Chelmy zpázornil p. Gayet svému posluchačstvu zajímavým způsobem. Zpěvačka Zorelliova, oděná dlouhým žlu- tým rouchem, zdobená guirlandou květin, jež jí splý- valy až na nohy, zahalená hustým závojem po způ- sobu sošek z Tanagry, vystoupila volnými, rhytmi- ckými kroky a zapěla vážně posvátnou obětní písei „Krev bohyně Isis, její slzy a její prosby, toť kouzeln formule, jež chrání nepohnutého boha, že vítězí nad zlými duchy. Blíží se k tobě, Osirise, přichází k tobě, Isis, posvátná vládkyně mocné říše, zbožňovaná bo- hyně , královna Východu a Západu.“ Píseň vyzněla v temné žalobné vzdechy, výkřiky vytržení a vrou
#15 alto_textblock #15
modlitbu za mrtvě. Mysterie ctění Osirisa připomlnl též cbjeveně loutkové divadlo, jež učenec rovněi pepsal. Bylo nalezeno vedle hrobu pěvkyně a má (rn lodi ze dřeva a z mědi, jejíž kajuta tvořila jevišu na němž vystupovaly osoby posvátné hry; je to hárka na níž pluje osamělá bohyně, aby hledala boha Slun- ce, svého manžela. Nad jevištěm upevněna byla tyé. na níž visely nitky, pohybující loutky. Úproslřei stojí loutka s pohyblivýma pažema, představujíc bo- hyni Isis. Kulisy po obou stranách znázorňovaly břehy Nilu. Děj líčil smrt a vzkříšem Osirisovo všechny výjevy, o nichž pěvkyně jednotvárně zpíval Toliko zasvěcenci měli býti představení přítomni. = Neznámá dosud báseň lorda Byrona. Z Lon- dýna se oznamuje: Náboženský měsíčník „Goel Words“, který čtou protestantšti anglikáni rovněž horlivě, jako pravověrní puritáni, není literární útulek, kde byste hledali nově objevenou báseň lorda Bvrona, onoho básníka, jehož církevní úřady anglické daly do klatby a odepřely mu pohřeb v „koutku básníků“ v opatství westminsterském. A přece přináší právě tento měsíčník sedn prvních slok básně, jež m mnohoslibný titul „Král Humbugů“ a nade všecku pochybnost byla složena lordem Byronem as v době kdy král Jiří TV. měl býti korunován. Báseň, z kul- turně historického stanoviska nanejvýše důležitá, byl před několika léty nalezena v balíčku, jenž obsa- hoval dopisy Byronovy, jež psal básník jednon svému soudruhu ze studií a důvěrnému příteli. Mi týž rukopis jako v dopisech nalezených v balíčku.a rozměr veršů osmiřádkových strof jest přesně týž v němž básník „Dona Juana“ sepsal četné svoje sar- kastické básně. K těmto vnějším důkazům druží s ještě vnitřní, jež jsou ještě mnohem přesvědčivějšl. Jest to lehce plynoucí řeč lorda Byrona s charakla- ristickým ténem rozmluvy, tytěž skvělé rýmy a pře- devším je tu pravý byronovský sarkasmus, jenž pro- svcuje tento zlomek a činí z něho ostrý útok na vládu a osobu krále Jiřiho IV. Báseň napsána na třech jed- notlivých aršich ručního papíru, jakého se před osm- desáti léty užívalo též k dopisům. V tomto případě napsal básník toliko první návrh své básně na listovní papír, opis na čisto nalezá se v malém sešitku ve- likosti 67, v němž dokončené sloky zapsány, ale s mezerami mezi slokami, jako by byl básník býval přerušen uprostied své práce a zamýšlel dokončit teprve později. Poněvadž v první sloce se děje zmínk o kerunovaci krále Jiřího IV. a mluví se tu též o útěku královny, možno dosti přesně stanoviti dobu, kdy byla napsána. Korunovace byla původně ustanovena na 1. září 1820, ale byla odročena, poněvadž zavržená královna Karolina činila obtíže a domáhala se tehe, aby byla též korunována. Ke korunovaci došlo teprve po roce, 19. července 1821. Lze tudíž předpoklá dati. že báseň tato povstala r. 1820 a sice před počátkem září, kdy korunovace byla ohlášena pak zas odřek- nuta. Básník psal svoji satyrickou báseň v očeká- vání korunovace a nechal ji nedokončenou, když ke korunovaci nedošlo. = Dobrá novina pro labužníky. Sardinkys opět objevily u pobřeží bretonského a to již ve množ- ství tak značném, že rybáři mají nejlepší maděje. Pess- mistické proroctví, že tyto rybičky nadobro vymizely. z pobřeží bretoňského, se tedy nevyplnilo. Ostatně stalo se již častěji, že se sardinky některý rok neb i několik let neobjevily. Výklad až dosud pravdě nej podobnější pro toto putování sardinek jest následující- Rybáři, lovící tresky poblíže Novofundlandu, házeji vnitřnosti a odpadky chycených ryb hromadně do moře. Mořské proudy ženou tyto odpadky na východ a sardinky je sledují, poněvadž se na nich pasou Proudy jsou proměnlivé, nesledují vždy týž směr. Nej- častěji ovšem plynou kolem bretoňského pobřeží. Mi- nulého roku, kdy se tam neobjevily, nalezena znační hejna sardinek na španělském pobřeží, ba i ve Střede- zemním moři. = Loď Wikingů. Z Kristianie se oznamuje: Těchto dnů byla za humny dvorce Oreberg, blíže ko- stela v Slagenu, nedaleko prastarého města Toens- bergu, objevena záď velké lodi Wikingů. V době Wi- kingů byli zvlášť vážení pohlaváři a králové často pohřbíváni ve svých lodích, nad nimiž pak nasypána obrovská mohyla. Slagenský kopec byl ode dávna považován za ponřebiště a lato domněnka byla plně potvrzena. Minulého léta koupil jakýsi rolník z 3000 korun kopec ten a jal se jej na vlastní vrub prohlížeti. Na štěslí vzda, se záhy tohoto úmyslu požádal o pomoc professora zdejší university Gřestal- sona, za jehož řízení v kopání pokračováno. Při (om zjištěno překvapující faktum, že vlastní pohřební ko- mora byla již kdysi, bezpochyby velmi dávno, částečně rozkopána a oloupena o svůj obsah. Pátráním, jež ko- náno až do počátku zimy a v němž pokračováno letos b létě, zjištěno, že nový tento nález, co se týče zaji mavosti a vědecké ceny, ničeho nezadá lodi Wiking z Gokstadu, jež jest jednou z největších znamenitos v Kristianii. Rozměry lodi jsou značnější než u lodi gokstadské, jež má délku 20 a střední šířku 5 metrů Ostatně nalezeny různé ozdoby téhož druhu, takže lze soudit na stejné stáří obou lodí. Po obou stranáel byla loď obklopena silnou kamennou zdí a opřena trámy. Zajímavý ten nález se nyní horlivě přetřásí Mnozí se domnívají, že tu jde o pohřebiště vestfold- ského krále Oisteina, jenž prý na výpravě z Varty nedaleko Mossu blíže Jerseie, byl sražen rahnem s p luby a utonul a pyl i se svou lodi pohřben blíže Borra Nynější farní obec Borro leží na blízku pohřebiště také jméno Jersei dosud existuje. Snad měla tatc končina před tisíci léty jiné hranice než nyní a do- mněnka ona může tudíž býti správna. = O zebevědomém remanopisci vypravuje Krnes Blum ve svých „Vzpomínkách vaudevillisty“: Bylo ta v dobách nebožtíka „Constituonela“, v jehož sloupcíee každoročně, jakmile se ozvaly první vlašťovky, zjevi se mořský had, nyní, jak známo, i úřadně uznaný V čele listu stál dr. Véron, podnikavý muž, jenž ne- litoval ani námahy, ani nákladu, šlo-li o to, zvele- biti list. V „Journalu des Débats“ vycházel tehidái román Eugěna Sue-a „Tajposti pařížské“ a mě ohromný úspěch. „Co dovedou Débats, dovedu také, pomyslil si dr. Véron a požádal Sue-a, aby mu dal podobný román. „Dostanete ho,“ odpověděl Sue, „ate stojí hotových 100.000 franků, jež musejí býti zapla- ceny ještě dnes.“ — „Plati!“ pravil dr. Véron. — „Pomalu, to ještě není všecko, pane doktore. Máte znamenitou ekypáži a pár krásných koní, kterým se obdivuje celá Paříž!“ Bylo tomu vskutku tak. „Žádám tedy, aby tento kočár každodenně přijel ke mně pro rukopis a přivážel mi korrektury.“ — „Také ujed- náno!“ — A tak se i stalo: každodenně přijížděl onen znamenitý kočár k Sue-ovi pre rukopis. Nejvíce l chotilo to manželce vrátného. Ovšem rukopis, kter Eugne Sue dru. Véronovi dodával. byl „Věčný žic- dosud hojně čtený. — „Nevím,“ končí Ernest Blum svoji historii, „zdali by dnes vydavatel časopisu zve- lebil svůj list pouze tím, že se posílá pro rukopis ro- mánu ekypáži; nechci vydavatele listů pomlouvat, ale někteří z nich jsou takoví špinaví, že by na místě kočáru poslali pro rukopis omnibus. = Léčil koně modlilbou. Z Indianopolis, Ind., s oznamuje: Wm. H. Brown, předseda Brown-Keichum Iron Comp, požádán byl zdejší policií o vysvětlení jakým způsobem léčil svého koně, jenž trpí ztrnulím čelisti. Manželka jeho totiž udala, že léčil jej „vírou křestanskou“, dle způsobu různých bláznů. Ona sice ke koni povolala zvěrolékaře, který předepsal lék, al Brown láhev s lékem rozbil o zeď a pokleknuv v stáji na kolena, modlil se zbožně za uzdravení koně Týž prý sice kopal po svém pánovi, ale na štěsl nebyl s to jej zasáhnouti. Modlitba nepomohla an za mák a kůň jest dosud nemocen. Proto má nyn policie vyhnati Brownovi bláznivé myšlenky z hlavy a zavésti věci tak, aby kůň mohl býti řádným zpo- sobem léčen. Brown vysvětloval své počínání ustále ným zvykem, že „veškeré své bolesti a trampot vkládá do modlitby Oběti požárů divadelních. „Gazelte médicale d Paris“ v 2. č. t. r. zjišťuje, že co do počtu obě chicagský požár nejvíce si jich vyžádal. Třeba s v prvních chvílích počet ten přeháni, možno, je-li po slední údaj novin správný, přijali za pravdu, že kažj 3. návšlěvník zhynul. Do divadla toho vešlo se 17 osob. Byl by to tedy rekord všech velkých divadelní požárů za posledních 25 let, do kteréhož období pa 7 požárů. R 1876 vyhořeto divadlo brooklynské, pol obětí páčí se na 400. R. 1880 vyhořelo divadlo v Niz kde uhořelo 65 osob. „Ringtheater“ vídeňský shoř r. 1881 a zahynulo v něm 600 osob. R. 1883 uholel ve Smolensku při požáru v divadle 380 lidí. II. 18 shořela pařížská „Opéra comique“ a obětí toho požáru bylo 181. H. 1887 spáleno exeterské divadlo v Anglii se 127 diváky a konečně na r. 1888 připsdí požár oportského divadla s 80 obětmi. Smutná t bilance. Za 25 let tolik tisic osob jen v divadlech zhy nulo — vinou neopatrnosti a — strachu.