#1
alto_textblock
#1
Strana 10.
#2
alto_textblock
#2
NÁRODNÍ LISTY.
#3
alto_textblock
#3
17. července 1904.
#4
alto_textblock
#4
Číslo 196.
#5
alto_textblock
#5
líbit. Proto si vymýšlí takové věci jako s touhle
flintou! Kdyby mi raději dal pokoj a nevyrušoval
mě! To mi toho vždy nahučí plnou hlavu, ajá
pak nevím, kde mi rozčilením hlava stojí.
Rozhodl jsem se, že se raději vrátím zase
do úřadu ke svým povinnostem. Zavolal jsem
svou drahou Terezii a svěřil jsem se jí se svým
odhodláním.
— No, víš, Venel, povídala, máš sedět tady
nebo tam, tu už je jedno a pak tady musím
k vůli tobě vylápěti jeden pokoj!
Moje Terezie nechtěla tím snad vyčílati m
neduhy, ráda mi zatopí, ba co se týče toho, ne-
mohu si stěžovati, ale je to žena praktická. Je
už z takové praktické rodiny a protože jest moje
povaha spíše ideální, což jsem nejvíce ukáza
již při volbě svého povolání (jiný člověk by tín
sekretářstvím už dávno sekl), vyvolil jsem si ji
za manželku. Naše povahy se, říkajíc, doplňují
Je mezi námi někdy taková vzácná shoda duší,
že by, kdyby nás viděl pan Švabinský, byl by
si „Splynutí duší“ jinak představoval.
Toť se rozumí, v noci jsem spal velmí
špatně. Pirkhán mi nasadil flintu do hlavy ná-
ramně důkladně. Ustavičně jsem ji měl před
očima. Ať jsem si lehl na znak, ať jsem si lehl
na bok, flinta mi nešla z hlavy.
— Venel, co pak sebou tak házíš, povídala
Terezie z druhé postele.
Neodpověděl jsem. Znám to! Jak se jí
v noci odpoví, zapomene hned, že má mlčel
aspoň v noci. Převrátil jsem se raději na znak
a úmyslně jsem počal chrupati. Když jsem ne-
odpovídal, vstala, hledala chvíli bačkory a tiše
šla k mé posteli. Chtěla mi patrně sáhnout
rukou na čelo, ale místo toho vrazila mi rukou
do nosu. S timhle nočním vstáváním urazí mi
někdy nos.
— Potí se, povídala si zamyšleně a pozorn
se pližila nazpět do postele.
Ono se ti to řekne, že se potím, pomysli
jsem si, ale kdybys věděla, proč se polím. Měl
jsem se jí přece svěřiti, uvažoval jsem, jest ko
nečně mojí manželkou a poradila by. To vždy
dělám s každou hloupostí ohromné tajnostia
pak nemohu k vůli tomu spáti. Kdybych jí byl
něco řekl, byla by mně to rozmluvila.
Zmocnila se mne lítostivost. Nazdvihl jsem
hlavu a poslouchal, zda už spí. Přemohlo mě
to! Umínil jsem si, že se jí svěřím.
— Rézi, povídám, Rězinko, už spiš? Chvíli
jsem s nazdviženou hlavou poslouchal, pohne-li
se tam něco. Ale nic se nehýbalo.
Usnula. Usne vždy spokojeně, když vidí,že
se potím.
Druhého dne spěchal jsem, pokud tomu me
staré oudy dovolují, do kanceláře. Za rohem na
náměstí srazil jsem se s doktorem Cibulkou.
— Voni zas běhají, jako jelen, povídal, za
staviv se se mnou, to všechno dělá ta flinta!
Tázavě jsem se mu zadíval do brejli!
— Jaká flinta?
— No, jen to netajejí, kupujou flintu
basta! No, já jim v tom nebráním, při tom jejich
sádle měli si něco takového už dávno pořídit
A s nervama přestanou, to vědí, na tohle já ne-
věřím! Kdyby řekli místo nervů sádlo, no pal
bych to hned podepsal!
Užasl jsem. Pirkhán přece nikdy ničehop
městě neroztrousil, odkud by to tedy věděl.
— Ale pro boha jich prosím, kdo jim tohle
zas povídal? Já a flinta! To tak abych někoho
ještě postřelíl!
— Jenom nezapírají! Kupujou flintu
basta! Já jim to schvaluju a teď odpustějí, mu-
ším k pacientům.
Dival jsem se za ním všecek zkoprnělý.
Nežli jsem se dostal do soudu, potkal jsem ještě
několik známých, a všichni na mne už z dalek
kývali rukou.
— Kde mají flintu? křičel berní, ale já
raději utíkal, abych mu nemusil odpověditi.
Někdo něco namluvil, jinak to nemůže býti
Udýchán vrazil jsem do kanceláře. Korbelovy
tabulárky byly tam ještě všecky, a byla jich do
nebe vyrostlá hromada. Bůh ví, kdo by to byl
místo mne vyřizoval, kdybych svým neduhům
podlehl. Naděje, že by to místo po mně hned
obsadili, je za nynější praxe poskrovnu, a tak by
musili milé tabulárky s milým doktorem Korbe-
lem čekati dva roky mého nástupce.
V tom se přibelhal Klapzuba.
— Já jim gratuluju, začal hned už jsme t
slyšeli, už jsme to slyšeli!
— A prosím jich, k čemu?
— Hehehe, Vašnosti, ráčejí být čtverák
K té flintě, Vašnosti, k té flintě! Budou tedy
střílet!
— A poslouchají, kdo jim tohle zas na-
povídal?
— Hehehe, Vašnosti, vždyť je toho pln
město, že si koupili flintu a že budou střílet! Jak
povídám, plný město, už i starý se mně na to
— Už i starej! Člověče, co pak ztrati
rozum? Kdo jen něco takového moh' rozšířit?
A prosím jich, co k tomu říkal starej?
— Nic neříkal, to vědí, Vašnosti, však ho
znají. Povídal jenom, že když nikoho nezastře
lejí, že proti tomu nic nemá. To vědí, já mu řek
abych jim trochu pomohl, když jsem nevěděl na
čem vlastně jsem, takovou vymyšlenost, že jako
povídali, že mu dají prvního zajíce, kterého z
střelejí.
— No, a on povídal?
— No, on povídal, že když to bude zajíe
a nebude to bába, toho že vezme. Povidal, že
jako jsou mu podle jednacího řádu trochu na
roveň postavenej, tak že toho zajíce může s klid-
ným svědomím vzít, to prej není žádné přijímán
darů v ouřadních zástojích. Ale hned se na mne
obrátil a povídal: Voni, Klapzuba, co by dělali.
kdyby jim přines' do listovny nějakej sedlák
nějakýho zajíce? Povídal jsem, že bych ho taky
vzal. A to ho měli vidět! Zakoulel strašně očima
To by moc chybili, povídal, to bych jich muše
hned suspendirovat! Mušel jsem se mu usmát-
takovejch zajíců už jsem sněd' a byli to zajíc
jak rolnický tak panský!
— Tak on teda v zásadě proti tomu není
abych střílel?
— Ale kdepak, ó kontrolór, bylo vidět, že
má chuť na zajíce! Prosím jich, kterej blázen
by se našel, aby mu dával zagarmo zajíce?
— Tak oni myslejí, abych mu zajíce dal?
— Toť se rozumí, Vašnosti, toť se rozulm
samo sebou. Voni mu dají zajíce a von bude
učiněnej miliusl
Klapzuba odešel, ale nežli odešel, mrsk
zatrpklým pohledem po Korbelových tabulár
#6
alto_textblock
#6
ptalí
#7
alto_textblock
#7
kách. Snad si ten člověk nemyslí, že se dá
taková hromada sfouknout za hodinu!
Ale ta věc s tím střílením podivuhodně se
obrátila. Až dosud zhatilo se mi všecko, co jsem
začal, kdežto se střílením jsem ještě nezačal
už mi to každý schvaluje. Klapzubovi věřím.
Přednosta jí náramně rád zajíce. Toť se ví, ne-
zapře se, aby on něco mohl říci bez kousavosti
Když bych dovedl trefiti bábu, dovedl bych
trefiti i zajíce, už je dost starý člověk, aby tohle
věděl a zbytečně člověka nešpičkoval před kan
celářským úřadníkem. Pak má míti soudní kan
celář před člověkem úctu!
Ostatně, když by přednosta nic nenamítal
abych střílel, mohl bych se o to pokusiti. Klap
zuba je upřímný, ten by mi řekl, kdyby set
přednostovi nezdálo. Ovšem, bude zapotřebí dát
přednostovi několik zajíců, vezmi to čert, ať stoj
jeden tři koruny, v létě jsou zvěřináři rádi, když
se zajíce zbaví.
— Johanes! vzkřikl jsem mohutným hlasem
Dvéře do mé kanceláře se otevřely a do nich
vstrčil hlavu můj oddaný kancelářský pomocníl
Johanes Molyčka.
— Poroučejí
— Jdou sem! Kdyby sem někdo přišel, tal
mu řeknou, aby šel zase domů a přišel až v pon-
dělí. Nikoho mně sem nepouštějí, rozuměli?!
— Rozumě
Odešel. Johanes jest jediný spolehlivý člo
věk u našeho soudu. Co se mu nařídí, to udělá
Ovšem od té doby, co ke mně nechtěl pustit
dvorního radu, odkázav jej přísně, aby přišel až
v pondělí to že je den pro „chudé partaje“, trochu
ve své horlivosti ochábl. Teď se mně chodí vždy
ještě zeptat, nežli někoho od nás definitivně
vystrčí.
Dal jsem se konečně do tabulárek. Pracova
jsem asi půl hodiny, když se ozvaly v před-
pokoji, v němž úřaduje Johanes, jako přednosta
mého kancelářského oddělení, drsné zvuky. Ne-
všímal jsem si toho. Hovor v soudní kancelář
neutichal, spíše stával se zarytějším. Koneční
se otevřely dvéře a Johanes vystrčil do nich zase
rozcuchanou hlavu.
— Prosím uctivě, je tu puškař Mičulkaa
nechce se dát vyhodit, tvrdí, že má velmi nutnou
věc . ..
— Ať tedy vejde!
Vešel, a já jsem mimovolně zbledl. Vešel
s třemi puškami, všecek uřícen a zardělý.
— Vašnosti, slyšel jsem, že ráčite kupovn
pušku, povídal hluboce se ukláněje, a tak jsem
si dovolil nabidnouti vám k službám svůj osvěd
čený závod. Posloužím lacino a dobrým zbožím
špatné zboží vůbec nevedu, račte se pozeptat
každý střelec dá vám o mně nejlepší referenci.
To mi tak ještě chybělo, pomyslil jsem si
a zkoprněle jsem se na něho zadíval. Už jsen
ani neposlouchal, co všecko povídá. Drmolil páté
přes deváté.
— Nekoupím! odpověděl jsem tvrdě. Byl
to však zrovna, jako bych řekl, že koupím. Roz-
hovořil se ještě úsilovněji.
— Nemám peníze! skočil jsem mu do řeči.
Myslil jsem, že nyní vyrazí ven. Ale kdežpak
Bylo to horší.
— Ale Vašnosti, ale Vašnosti, pravil vyčl-
tavě, co pak na to čekám? Co pak jsem řek
něco o penězích? Vašnosti, takovému Vašnost-
počkám, kdyby takových Vašnosti bylo, to přijde
hajný a kde nic tu nic, toť se vi, a také koupí
flintu. Vždyť to Vašnosti za dnešní doby ani jinak
nejde! Vašnosti dá mi na prvního pětičku, pak
zas na prvního pětičku, takový pakatýlek to se
ani nepozná a Vašnosti dostane hned flintičku
jako peříčko za 120 zlatých, pravou Kruppovku,
na sto kroků zabijou zajíce, na sto kroků!
Váhal jsem. Ani nevím, jak mně Mičulk
strčil do ruky jednu z přínesených pušek.
— To je ta nejlepší, Vašnosti, ty druhe
bych se ani neopovážil nabídnouti. Jen tu nej-
lepší kvalitu, rozhodně jen tu nejlepší kvalitu!
Ráčejí zkusit!
Bylo mi, jako když se nám narodilo naš
první dítko a když mi jej babička strčila do
rukou.
— Je to nabité? vyrazil jsem konečněz
sebe a zároveň jsem cítil, jak mi kape pot s čela.
Mičulka se nějak podivně usmál a mávl od
mítavě rukou. Pozdvihl mi obratně obě ruce do
výše, pažbu přirazil k rameni a druhou rukou
už mi mačkal hlavu k pažbě.
— Ta padne, liboval si, jako když uleje
Jako by byla na nich ušita! Ráčejí, Vašnosti
ještě trošíčku hlavičku schýlit, takhle, prosím.
takhle, Vašnosti, a koukat na konec! Ta padne.
ta padne!
Poprvé ve svém životě jsem poznal, že mám
vlastně docela zbytečně dlouhý krk. Pušky už
jsem se nebál, ale krk mi ustavičně překážel.
Strašná nejistola mnou zmítala. Zdálo se mi, že
mi ta puška vlastně ani nepadne, ale ostýchal
jsem se, vysloviti nahlas tuto domněnku.
— Ostatně, Vašnosti, to se musí vyzkoumat
ve přirodě, jak pravím, ve přirodě. Já ji tu už
nechám a zejtra budu tak smělý, dojdeme si do
lesíčka, Vašnosti, ano, do lesíčka a ráčíte si zn
několikráte vystřelit.
Chtěl jsem něco ještě namítnouti, ale slova
uvázla mi v hrdle. Mičulka už se poroučel, nějak
rychle se poroučel, ani mi pušku z ruky nevzal
jen se zbývajících pušek uchopil a zmizel.
Zahanben stál jsem s puškou uprosiřed kan
celáře. V ten okamžik měl jsem pouze jistotu
že kdyby mi byl dal Mičulka do ruky místo flinty
tahaci harmoniku, že bych měl v rukou tahae
harmoníku. Několik vteřin minulo, než jsem se
vzpamatoval. Opatrně jsem kráčel k úřadní al-
maře, strčil do ní koupenou pušku a almaru n
klíč uzamkl.
To je u mne vždy takové: když se má něe
státi, přijde toho vždy najednou strašně mnoho.
a jde to ráz na ráz za sebou. Zrovna jako když
nám pošel čokl! To bylo jeden den, druhý den
srazil na sebe Otakar z almary sádrovou sochu
Danteovu, třetí den roznemohla se tchyně a hned
se dala zaopatřit, pátý den ztratilo se mi v úřadě
deset Korbelových tabulárek, šestý den tchyně
se zase uzdravila a sedmý den přijela k nám n
Jen kdybych aspoň měl zbrojní listek, takhle
se mohu ještě přivésti do trestního stihání. Mám
pušku v almaře a nemám k tomu ani povolení
Kdyby připadlo četnickému strážmistrovi, aby
vykonal u mne v kanceláři domovní prohlídku.
byl bych zničen. Rozechvěn kráčel jsem k al-
maře, vytáhl talár a do něho pušku zabalil
V taláru ji dojista nikdo nebude hledati.
#8
alto_textblock
#8
návštěvu.
#9
alto_textblock
#9
Čím více blížilo se poledne, tím hrozivěji
doléhala na mne skutočnost. Nebylo pomyšlení
abych nechal pušku přes poledne v almaře
Kdyby jí nikdo nehledal, Kobliha by ji přec
našel. Dojista by mu připadlo, že mi musí vyči-
stiti talár, ač mu něco podobného dosud ani ve
snu nepřipadlo.
Bylo zřejmo, že musím pušku odnésti domo
Dlouho jsem o tom rozvažoval. Nebezpečenstv
není ani tak veliké, jak se mi na prvý pohle
zdálo. Odnesu-li pušku zabalenou do taláru, nikde
si toho nepovšimne. Řekne se, že si nesu talár
domů na správu.
Propustil jsem Johanesa o chvíli dříve a pak
jsem se vydal na cestu. Šel jsem velice odho
dlaně. Na náměstí jsem potkal četnického závod-
čího. Vyrazil mi hned pol na čele. Četnický zá
vodčí zasalutoval a přiblížil se ke mně. Bylt
pan závodčí Klábossill. Chodi mi vždy dvakrá
za rok gratulovat: jednou na nový rok, podruhé
ke jmeninám. Tentokráte bylo zřejmo, že mi
gratulovat nejde: nebyl ani nový rok, ani m
jmeniny. V prvém okamžiku chtěl jsem se dát
na útěk, ale v tom právě jsem si vzpomněl, že
v četnických oznámeních bývá líčen útěk jak
nesmírně podezřelá okolnost. Zastavil jsem sea
drze jsem se podíval Klábossillovi do očí. S čet-
níky je nutno opatrně zacházeli. Sklopiš oči, za-
červenáš se, a oni to napíšou do oznámení, co
ovšem je také podezřelá věe.
— Tak co mi nesou, pane soused?
— Kdybyste, Vašnosti, dovolil, tak bych t
vzal a odnesl do Vašnostina bytu.
Natahoval se po taláru. V tom okamžiku
jsem se opravdu začervenal a pot mi zase vy-
stoupil na čele.
— Prosím, prosím, bránil jsem se, to nie
není, takovou maličkost, to je pro mne zábava.
skutečně zábava, to si sám odnesu.
V rozpacích sáhl jsem do kapsy, vytáhl zlo
menou viržinku a podával ji Klábossillovi.
— Je sice zlomená, ale já jiné nekouřím.
první polovici ráno, druhou polovici odpoledne.
můžou si to taky tak rozdělit.
Klábossill uetivě přijal oba kusy podávané
mu viržinky. Zdálo se mi, že se ušklíbl, ale jen
tak pod vousy. Mají přísného rytmistra, a ten jim
ustavičně přikazuje, aby si nás vážili a zejmen
se nám nevyšklibovali.
— Ale já bych přece, kdybyste Vašnosti do
volil . ..
— Ne, ne, děkuju, ze srdce děkuju, kdyby
jich někdo viděl, řeklo by se třeba, že nám
někdo ukradl u soudu talár, a to nejde, už k vůli
obecenstvu!
Teď teprve Klábossill zase zasalutoval
vážně odcházel. Oddechl jsem si. To už je po
druhé, co jsem byl jednou nohou v kriminále
Poprvé to bylo předloni, když byla psí kontu-
mace. Nebožtík náš Čokl, který ležel celé dni
na pohovce, utekl nám zrovna na náměstí. Při-
vedl jej na provázku pan Klábossill, začež dostal
dvě zlomené viržinky. Neudal mě. „Milostpaní
tady jim vedu kočičku!“ povídal mé drahé
Terezii, ačkoliv přivedl čokla. Tu jsem pozna
poprvé, jaké dobré srdce má Klábossill a jak
špatně zná přírodopis.
Možno tedy, že by mi to také prominu
s tou flintou, ale čert nikdy nespí. Šel jsem
však přece nějak osmělenějí: Zbývalo už pouze,
abych pušku ukryl před svou drahou Terezií.
Nechci snad říci, že moje drahá Terezie jes
přísnější nežli c. k. četnictvo, ale činím to všeck
jedině proto, poněvadž jsme se ještě před sňatkem
umluvili, že jeden druhého nebudeme ničím roz-
čilovati. futo úmluvu zachováváme oba s pedan-
tickou úzkostlivostí, takže kdyby nebylo našeho
přednosty, nebyl bych snad nikdy po celý svůj
život rozčilen . ..
Štěstí, že jsem zabalil pušku do taláru.
Talár mi bude Terezie sotva prohlížeti.
Domů jsem se šťastně dostal. Opatrně
vklouzl jsem do jídelny, kdež náhodou nikdo
nebyl. S chvějícíma se rukama vytáhl jsem u po-
hovky šuple a tam jsem pušku uschoval. Tam
ji nikdo nebude hledati, pomyslil jsem si, tam už
mám uloženo mnoho jiných věcí, a dosud jieh
tam nikdo nehledal. Teď teprve jsem si oddychl
a od té doby dýchám vůbec volněji.
Pouze jedinou zvláštnost na sobě pozoruji,
že totiž nemluvím nikdy o pohovce. Jsem-li
v kanceláři někdy úplně sám, přepadá mě po-
divná myšlenka, že až se vrátím domů, uzřím
šuple u pohovky vytaženo, a na stole bude ležeti
moje puška. V takové dny vracím se domů velice
nejistě, a nejprve zalétne můj pohled vždy na
pohovku. Nechci říci, že bych se snad své drah
Terezie bál. Naopak, mezi námi je taková vzácná
shoda duší, že už nedočkavě čekám onen oka-
mžik, až se jednou otevře shora zmíněné šuple
a z útrob jeho vyputují všecky předměty, o kte
—zebedeus.
rých ona ještě noví...
#10
alto_textblock
#10
Jak se hněvali.
#11
alto_textblock
#11
Hrozná věc se stala. Hněvali se!
Bylo už tři čtvrti na osm, a Eda musil jí
už každou chvíli. (Učil totiž na reálce.) Eliška
stála uprostřed kuchyně a hryzla prsty. Čekala.
Ne, bez usmíření aby se rozešli na celé dopo-
ledne — to přece není možná!
Ale dvéře z pokoje do předsíně bouchly
pak zarachotil klíč. Odešel.
On odešel! A chudinka Eliška propukla
v prudký pláč. Tak, tohle — to byl její Edal
No, takhle si to nikdy nepředstavovala!
Boži, její sestra, ta to chudinka odnesla.
To bylo strašné dopoledne! Eliška se nejdřív
vztekala a vším mlátila — nic jí nebylo vhod.
No, to bylo boží dopuštění! A to v ní ulehalo
a ulehalo, až se dala do tichého, usedavého
pláče. Dala Božce hlavu do klina a se vším se
jí svěřila — se vším! To bylo bolestí! A Bo-
žena ji nejdřív těšila, ale pak to šlo hůř a hůř,
až řekla: „No, tak mi tu nebréčéč — co já si tu
mám pro boha s tehou počit...“ — a dala se
také do pláče. —
Myslím, že Edovi nebylo líp. Pořád se n
ulici ohlížel, bude-li se za ním dívat ona, jako
jindy. Byl by se vrátil a smířil se. Nedívala se
Tvrdohlavá! Ale to se ji nevyplatí — on ne-
přijde a ne a nel
Tož hromoval a řádil ve škole, zatím cos
doma Eliška taky vztekala. Ale pak se mu da
jeden chlapec do pláče a bylo po všem. Chu-
dinka, chudinka!“ Jak usedavě plakal. Ach, bože
můj — jestli tak Elča dome pláče!
Eda si vjel do vlasů. Ona pláče! Takhle
pláče — vždyť je to její pláč — zrovna takhl
zní její pláčl
#12
alto_textblock
#12
Postavil si chudinku až ke kolenům a vza
ho ze ruce, jak to dělával. Bože můj, to byly
její ruce! Její měkké, horké ruce! Její sladké
ruce! A ty oči! Modré oči, veliké a polekané
Plné úzkosti a úžasu!
To byl nějak rád, když bylo poledne! Dvě
hodiny už si myslil, jak poběhne domů a jak
jí to řekne, jak bude smíření a bude po všem
zase. Bude to jako zlý sen! A letěl ulicí, až ho
píchalo na straně — schody bral po člyřech.
že nemohl popadnout dechu — a když stál
přede dveřmi, srdce mu strašně buchalo.
Však se uvnitř také nemohli dočkat! Božen
se vzpamatovala, když se blížila dvanáctá
spustila: „Teď přijde — tož si jdi omýt oči
Takové máš opuchlé — to nesmí on jidět, že
plakala! A nebuď jako slepice!“ — „Ještě?
— „Ještě — a nedři oči! Vždyť ti ještě ví
zčervenají!“ —
Dvanáct odilouklo a Eliška čekala prostřed
kuchyně. Eda, jak přijde, vždycky jde do ku-
chyně, přitáhne si jeji hlavu, položí na rameno
převrátí obličejem vzhůru a Elča zavře očil
Vousky zašimrají a eití horké rly — a' to všechne
je pusa na přivítanou. Elča bude dělat, jakoby se
nebylo ráno nic stalo a zase bude dobře — bez
pokoření, ne?
Ale Eda přišel a dvéře do kuchyně se ne-
otvíraly. Zdálo se mu teď přece jenom. nemožné
jít k ní do kuchyně a pokořit se. Ne. Počká, az
mu přinese oběd do pokoje — bude dělat, jakoby
se nechumelilo a bude spraveno.
Proto Eliška slyšela bouchnout dvéře do
pokoje. K hlavě se jí něco vrazilo a jakoby jí
stáhl hrdlo. Tož ona chtěla být jako jindy
k němu — a on jde do pokoje! Ne, tohle od něj
nečekala, toho se nenadála! Ale dobře. Když
chce. ..
Eda čeká, až se otevrov dvéře. Ani nedýchá.
A otvírají se a Božena nese oběd. Božena)
Poprvé za těch šest měsíců někdo jiný než
Eliška — nikdy si to nedala vzíl!
Eda zkameněl. „Proč nepřinesla Elča?“
„Nevím,“ řekla Boži suše a odešla, anis
neohledla.
Tož tak! On chtěl dělat, jakoby nic ne-
bývalo — a ona nepřišla! No, to jí nezapomene
„Co říkal, co říkal?“ popadla Elča Boženu
za ruku. Tož on se, chudáček, po ni ptal —
chtěl se smířit — a ona byla tak špatná, že mu
oběd poslala! To musí napravit!
Vchází do pokoje se sklopenýma očima.
Ale Edu jako když píchne — vyskočí — podíva
se na ni s vysoka a už dvéře s ranou zapadly.
až se okna třásla.
Tohle! Tohle! Elča, celá usláblá pláčem,
propukne ve štkaní. Ona za ním přijde a onj
tohle udělá! Ona se s ním po tomhle už nikdy
a nikdy nesmíři! A Elča stojí u okna a dívá s
ven, ale vidí jenom mlhy a zase mlhy.
Eda zatím probíhá pokoj. Ale krev ehladn
a začíná mu toho být lito. Vždyť ona za ním
přišla, chudáček! Co to jenom udělal!
Otevírá dvéře, ale Ela se odvrací a hrdě
odchází.
No, to už přestává všechno! Oblekl se a za-
čal psát — ale nadpis se mu nedařil. Jak oslovit?
Ale pak si myslil, že odejde bez psaní z jet
ještě lepší.
Když šel předsíní, slyšel z ložnice pláč,
Červený pokojl Pokoj, o kterém si tol
napovídali, když spolu chodívali parkem! Jak
šeptali a oči zavirali a ruce si tiskli!
Stiskl jemně kliku. Elča byla oblečena
v dlouhý plášť, klobouk na hlavě — čelo v dla-
ních a plakala. Šel za jejími zády po koberci —
a na stole viděl spoustu zkažených dopisů
„Velevážený pane!“ — „Pane!“ — „Eduarde!“
„Edo!“ — Edouši!“ — „Můj Edoušku
drahýl
Chytil ji do náručí. „Edoušku, můj drahý!“
vykřikla. „Linuško, moje drahá!“
A když už bylo dobře — ještě se smála
plakala najednou. „Edoušku, kdybys věděl, co
já zkusila ráno!“ — „A já, Linuško, co já jsem
se natrápil!
abcd.
#13
alto_textblock
#13
Různé zprávy.
#14
alto_textblock
#14
= Antor, jenž haní vlastní svoje díle. Z Londýna
se oznamuje: Zajímavý případ z oboru práva autor-
ského právě se zde odehrává. Jde o to, zdali dříve
vydané knihy smějí býti nově vydávány bez svolení
autorova. Hudební historik J. Culhbert Haddon, nemaje
nijakého právního prostředku proti novému vydání
starších svých monografií, nemohl si pomoci jinak,
než že v olevřeném listě zdejšímu Atheneu haní
vlastní svoje díla. Píšeť: „Před 16 léty napsal jsem
monografie o Haendlovi a Mendelssohnovi pro
firmu W. H. Allen Co., jež vydány roku 1888a
1889. Firma Allen likvidovala a brzy potom její na-
kladatelská práva přešla na jiné firmy. Letoš níhe
roku vydala firma Keliher Čo moje knihy znovu
s letopočtem 1904 bez nejmenší známky, že byly
psány a vydány r. 1888—89, tedy před 15 a 16 léty
Na svůj protest jsem dostal vyhýbavou odpověd
s připomenutím, že dodatek Keliher Edition na ti-
tulním listě zřejmě označuje, že knihy již dříve byly
vydány. Poněvadž právní cestou, jak se zdá, nelze
ničeho docíliti, musím se spokojiti protestem a kon-
statováním, že tyto knihy, které jsem psal jedva dva-
cetiletý, jsou přímo urážlivé pro moji literární po-
věsl, bude-li se kdo domnívati, že jsou psány dnes
Já sám považuji je za bídné slátaniny, jež nikteral
nellumočí nynější moje zralé úsudky a studie o Hlaen-
dlovi a Mendelssohnovi.“ — Podobné případy, že
vydány starší knihy jakožto nové, přihodily se v An-
glii několikráte: poškozují svou nedostatečností po-
věsť autorů, kteří svého času chtěli vykonat a take
vykonali to nejlepší
= Nové nálezy v Antinoe. Z Paříže se oznamuje
Archeolog Albert Gayet podával před četně shromá-
žděným obecenstvem zprávu o kopání, jež provádě
v Antince s podporou francouzské archaeologické spo-
lečnosti. Výstava nalezených předmětů bude uspořá-
dána teprve v zimě spolu s jinými nálezy
získanými archaeologickým bádáním francouzským
Gayet zjistil přesně místo, kde se nalézají šlechtické
hroby v Antinoe. Zde odpočívají okázalost a nádhera
pozdní doby římské, zralé plody umírajícího umění
Těžké balvany sřítily se s hor na pohřebiště, úpal
slunce vyprahl půdu, tak že by bylo třeba značné
sumy, aby poklady ty mohly býti vyzvednuty. Ačkoliv
se tudíž Gayet musil vzdáti bádání v těchto místech.
učinil přece jiné cené nálezy, vozalaje s bičem a ost-
nem, gladiatory ve zbroji z nichž jeden má na přilbe
chochol s peřím, neznámou ženu, zahalenou v látku
na niž znázorněny výjevy z mythu o Bacchovi. Nej-
zajímavějším nálezem jeho však byl hrob ženy, o níž
nápis hlásal, že to byla „obdivuhodná pěvkyně
Osirisa antinoiského“ Chelmys. Byla Rekyní a hrála
důležitý úkol v tajných mysteriích. Tuto Chelmy
zpázornil p. Gayet svému posluchačstvu zajímavým
způsobem. Zpěvačka Zorelliova, oděná dlouhým žlu-
tým rouchem, zdobená guirlandou květin, jež jí splý-
valy až na nohy, zahalená hustým závojem po způ-
sobu sošek z Tanagry, vystoupila volnými, rhytmi-
ckými kroky a zapěla vážně posvátnou obětní písei
„Krev bohyně Isis, její slzy a její prosby, toť kouzeln
formule, jež chrání nepohnutého boha, že vítězí nad
zlými duchy. Blíží se k tobě, Osirise, přichází k tobě,
Isis, posvátná vládkyně mocné říše, zbožňovaná bo-
hyně , královna Východu a Západu.“ Píseň vyzněla
v temné žalobné vzdechy, výkřiky vytržení a vrou
#15
alto_textblock
#15
modlitbu za mrtvě. Mysterie ctění Osirisa připomlnl
též cbjeveně loutkové divadlo, jež učenec rovněi
pepsal. Bylo nalezeno vedle hrobu pěvkyně a má (rn
lodi ze dřeva a z mědi, jejíž kajuta tvořila jevišu
na němž vystupovaly osoby posvátné hry; je to hárka
na níž pluje osamělá bohyně, aby hledala boha Slun-
ce, svého manžela. Nad jevištěm upevněna byla tyé.
na níž visely nitky, pohybující loutky. Úproslřei
stojí loutka s pohyblivýma pažema, představujíc bo-
hyni Isis. Kulisy po obou stranách znázorňovaly
břehy Nilu. Děj líčil smrt a vzkříšem Osirisovo
všechny výjevy, o nichž pěvkyně jednotvárně zpíval
Toliko zasvěcenci měli býti představení přítomni.
= Neznámá dosud báseň lorda Byrona. Z Lon-
dýna se oznamuje: Náboženský měsíčník „Goel
Words“, který čtou protestantšti anglikáni rovněž
horlivě, jako pravověrní puritáni, není literární útulek,
kde byste hledali nově objevenou báseň lorda Bvrona,
onoho básníka, jehož církevní úřady anglické daly do
klatby a odepřely mu pohřeb v „koutku básníků“
v opatství westminsterském. A přece přináší právě
tento měsíčník sedn prvních slok básně, jež m
mnohoslibný titul „Král Humbugů“ a nade všecku
pochybnost byla složena lordem Byronem as v době
kdy král Jiří TV. měl býti korunován. Báseň, z kul-
turně historického stanoviska nanejvýše důležitá, byl
před několika léty nalezena v balíčku, jenž obsa-
hoval dopisy Byronovy, jež psal básník jednon
svému soudruhu ze studií a důvěrnému příteli. Mi
týž rukopis jako v dopisech nalezených v balíčku.a
rozměr veršů osmiřádkových strof jest přesně týž
v němž básník „Dona Juana“ sepsal četné svoje sar-
kastické básně. K těmto vnějším důkazům druží s
ještě vnitřní, jež jsou ještě mnohem přesvědčivějšl.
Jest to lehce plynoucí řeč lorda Byrona s charakla-
ristickým ténem rozmluvy, tytěž skvělé rýmy a pře-
devším je tu pravý byronovský sarkasmus, jenž pro-
svcuje tento zlomek a činí z něho ostrý útok na vládu
a osobu krále Jiřiho IV. Báseň napsána na třech jed-
notlivých aršich ručního papíru, jakého se před osm-
desáti léty užívalo též k dopisům. V tomto případě
napsal básník toliko první návrh své básně na listovní
papír, opis na čisto nalezá se v malém sešitku ve-
likosti 67, v němž dokončené sloky zapsány, ale
s mezerami mezi slokami, jako by byl básník býval
přerušen uprostied své práce a zamýšlel dokončit
teprve později. Poněvadž v první sloce se děje zmínk
o kerunovaci krále Jiřího IV. a mluví se tu též o útěku
královny, možno dosti přesně stanoviti dobu, kdy
byla napsána. Korunovace byla původně ustanovena
na 1. září 1820, ale byla odročena, poněvadž zavržená
královna Karolina činila obtíže a domáhala se tehe,
aby byla též korunována. Ke korunovaci došlo teprve
po roce, 19. července 1821. Lze tudíž předpoklá dati.
že báseň tato povstala r. 1820 a sice před počátkem
září, kdy korunovace byla ohlášena pak zas odřek-
nuta. Básník psal svoji satyrickou báseň v očeká-
vání korunovace a nechal ji nedokončenou, když ke
korunovaci nedošlo.
= Dobrá novina pro labužníky. Sardinkys
opět objevily u pobřeží bretonského a to již ve množ-
ství tak značném, že rybáři mají nejlepší maděje. Pess-
mistické proroctví, že tyto rybičky nadobro vymizely.
z pobřeží bretoňského, se tedy nevyplnilo. Ostatně
stalo se již častěji, že se sardinky některý rok neb
i několik let neobjevily. Výklad až dosud pravdě nej
podobnější pro toto putování sardinek jest následující-
Rybáři, lovící tresky poblíže Novofundlandu, házeji
vnitřnosti a odpadky chycených ryb hromadně do
moře. Mořské proudy ženou tyto odpadky na východ
a sardinky je sledují, poněvadž se na nich pasou
Proudy jsou proměnlivé, nesledují vždy týž směr. Nej-
častěji ovšem plynou kolem bretoňského pobřeží. Mi-
nulého roku, kdy se tam neobjevily, nalezena znační
hejna sardinek na španělském pobřeží, ba i ve Střede-
zemním moři.
= Loď Wikingů. Z Kristianie se oznamuje:
Těchto dnů byla za humny dvorce Oreberg, blíže ko-
stela v Slagenu, nedaleko prastarého města Toens-
bergu, objevena záď velké lodi Wikingů. V době Wi-
kingů byli zvlášť vážení pohlaváři a králové často
pohřbíváni ve svých lodích, nad nimiž pak nasypána
obrovská mohyla. Slagenský kopec byl ode dávna
považován za ponřebiště a lato domněnka byla plně
potvrzena. Minulého léta koupil jakýsi rolník z
3000 korun kopec ten a jal se jej na vlastní vrub
prohlížeti. Na štěslí vzda, se záhy tohoto úmyslu
požádal o pomoc professora zdejší university Gřestal-
sona, za jehož řízení v kopání pokračováno. Při (om
zjištěno překvapující faktum, že vlastní pohřební ko-
mora byla již kdysi, bezpochyby velmi dávno, částečně
rozkopána a oloupena o svůj obsah. Pátráním, jež ko-
náno až do počátku zimy a v němž pokračováno letos
b létě, zjištěno, že nový tento nález, co se týče zaji
mavosti a vědecké ceny, ničeho nezadá lodi Wiking
z Gokstadu, jež jest jednou z největších znamenitos
v Kristianii. Rozměry lodi jsou značnější než u lodi
gokstadské, jež má délku 20 a střední šířku 5 metrů
Ostatně nalezeny různé ozdoby téhož druhu, takže
lze soudit na stejné stáří obou lodí. Po obou stranáel
byla loď obklopena silnou kamennou zdí a opřena
trámy. Zajímavý ten nález se nyní horlivě přetřásí
Mnozí se domnívají, že tu jde o pohřebiště vestfold-
ského krále Oisteina, jenž prý na výpravě z Varty
nedaleko Mossu blíže Jerseie, byl sražen rahnem s p
luby a utonul a pyl i se svou lodi pohřben blíže Borra
Nynější farní obec Borro leží na blízku pohřebiště
také jméno Jersei dosud existuje. Snad měla tatc
končina před tisíci léty jiné hranice než nyní a do-
mněnka ona může tudíž býti správna.
= O zebevědomém remanopisci vypravuje Krnes
Blum ve svých „Vzpomínkách vaudevillisty“: Bylo ta
v dobách nebožtíka „Constituonela“, v jehož sloupcíee
každoročně, jakmile se ozvaly první vlašťovky, zjevi
se mořský had, nyní, jak známo, i úřadně uznaný
V čele listu stál dr. Véron, podnikavý muž, jenž ne-
litoval ani námahy, ani nákladu, šlo-li o to, zvele-
biti list. V „Journalu des Débats“ vycházel tehidái
román Eugěna Sue-a „Tajposti pařížské“ a mě
ohromný úspěch. „Co dovedou Débats, dovedu také,
pomyslil si dr. Véron a požádal Sue-a, aby mu dal
podobný román. „Dostanete ho,“ odpověděl Sue, „ate
stojí hotových 100.000 franků, jež musejí býti zapla-
ceny ještě dnes.“ — „Plati!“ pravil dr. Véron. —
„Pomalu, to ještě není všecko, pane doktore. Máte
znamenitou ekypáži a pár krásných koní, kterým se
obdivuje celá Paříž!“ Bylo tomu vskutku tak. „Žádám
tedy, aby tento kočár každodenně přijel ke mně pro
rukopis a přivážel mi korrektury.“ — „Také ujed-
náno!“ — A tak se i stalo: každodenně přijížděl onen
znamenitý kočár k Sue-ovi pre rukopis. Nejvíce l
chotilo to manželce vrátného. Ovšem rukopis, kter
Eugne Sue dru. Véronovi dodával. byl „Věčný žic-
dosud hojně čtený. — „Nevím,“ končí Ernest Blum
svoji historii, „zdali by dnes vydavatel časopisu zve-
lebil svůj list pouze tím, že se posílá pro rukopis ro-
mánu ekypáži; nechci vydavatele listů pomlouvat, ale
někteří z nich jsou takoví špinaví, že by na místě
kočáru poslali pro rukopis omnibus.
= Léčil koně modlilbou. Z Indianopolis, Ind., s
oznamuje: Wm. H. Brown, předseda Brown-Keichum
Iron Comp, požádán byl zdejší policií o vysvětlení
jakým způsobem léčil svého koně, jenž trpí ztrnulím
čelisti. Manželka jeho totiž udala, že léčil jej „vírou
křestanskou“, dle způsobu různých bláznů. Ona sice
ke koni povolala zvěrolékaře, který předepsal lék, al
Brown láhev s lékem rozbil o zeď a pokleknuv v
stáji na kolena, modlil se zbožně za uzdravení koně
Týž prý sice kopal po svém pánovi, ale na štěsl
nebyl s to jej zasáhnouti. Modlitba nepomohla an
za mák a kůň jest dosud nemocen. Proto má nyn
policie vyhnati Brownovi bláznivé myšlenky z hlavy
a zavésti věci tak, aby kůň mohl býti řádným zpo-
sobem léčen. Brown vysvětloval své počínání ustále
ným zvykem, že „veškeré své bolesti a trampot
vkládá do modlitby
Oběti požárů divadelních. „Gazelte médicale d
Paris“ v 2. č. t. r. zjišťuje, že co do počtu obě
chicagský požár nejvíce si jich vyžádal. Třeba s
v prvních chvílích počet ten přeháni, možno, je-li po
slední údaj novin správný, přijali za pravdu, že kažj
3. návšlěvník zhynul. Do divadla toho vešlo se 17
osob. Byl by to tedy rekord všech velkých divadelní
požárů za posledních 25 let, do kteréhož období pa
7 požárů. R 1876 vyhořeto divadlo brooklynské, pol
obětí páčí se na 400. R. 1880 vyhořelo divadlo v Niz
kde uhořelo 65 osob. „Ringtheater“ vídeňský shoř
r. 1881 a zahynulo v něm 600 osob. R. 1883 uholel
ve Smolensku při požáru v divadle 380 lidí. II. 18
shořela pařížská „Opéra comique“ a obětí toho
požáru bylo 181. H. 1887 spáleno exeterské divadlo
v Anglii se 127 diváky a konečně na r. 1888 připsdí
požár oportského divadla s 80 obětmi. Smutná t
bilance. Za 25 let tolik tisic osob jen v divadlech zhy
nulo — vinou neopatrnosti a — strachu.