#1
alto_textblock
#1
17. července 1904.
#2
alto_textblock
#2
Nedělní zábavná příloha
#3
alto_textblock
#3
„Národních Listů
#4
alto_textblock
#4
k čislu 190.
#5
alto_textblock
#5
Strana9.
#6
alto_textblock
#6
Zletního notýsku Pavla Čamrdy
#7
alto_textblock
#7
písaře při výpomocném úřadě.
#9
alto_textblock
#9
Mrtvá sezona je v „plném proudu“ — aě
může-li taková mrtvá sezona proudit. Ale je tu,
nejen podle kalendáře a slavně dodržujícího
vedra, ale taky podle novin. Dnes padne třicet
tisíc Rusů, zejtra třicet tisíc Žaponců, a po-
zejtří se dočteme, že ni v tomto, ni v onom
směru „zprávy se nepotvrdily“. Je-li pravdivá
stará pranostyka o lidech předěasně za mrtv
prohlašovaných, bude těch šedesát tisíc na obou
stranách „padlých“ hodně dlouho živo. Dej jin
Pánbůh zdravil
Ale už nás má, ta mrtvá sezona. Speditér-
ské „štráfky“ vozí již po celý týden samé stu-
dentské kufry na všechna nádraží pražská —
dělá mi náramný jux, chodit po ulicích a stu-
dovat všeliké ty kufrové fasony a nátěry. Mů
Bože, když jsem taky já takhle jezdíval na
vakace! Darmo vzpomínat. — A z obecných
a měšťanských škol pražských vyhnali patnáctéh
všechny kluky, za nimi se vyhrnuli učitelé, za
učiteli páni řídící, práskli dveřmi — můj Bože.
je to přece jen krásné, takové zákonité, ne-
vyprošované dvouměsíčné prázdniny!
V našem ouřadě máme svoji vlastní, spe-
ciální mrtvou sezonu, to když je přednosta na
své dovolené. Už ji máme polovičku za sebou
— „drahý dědeček“ je právě čtrnáct dní venku.
Je kdesi v „uzavíraném“, až na hranicíeh, v ně-
jakém Stramwaldě nebo Strambachu, ani nevím.
Byl tam už dvakrát, a náramně si to liboval.
„Pánové,“ povídal nám, „to je vám rozto-
milé hnízdečko. Studené koupele v horském po-
toku, voda jako křišťál, lid jako jehňata, laciné
živobyti, krásné bydlení v domečkách po stráni.
A co hlavního, pánové: žádné národnostní tře-
nice tam nejsou, docela žádné!“
Čert ví, proč se starý při těch slovech za-
díval právě na mne, jako vejr. Vždyť já taky
nedělám žádné národnostní třenice, ani v Praze.
Starý odešel a kancelista Vokoun povídal :
„Bodejť by tam byly nějaké třenice. HInízd
jak se světa, já to znám. Je tam asi padesát
cbyvatel, chalupa od chalupy na deset minut
cesty, a lázeňských hostí tam přijde taky asi
padesát — samí takoví staří hemoroidalisté, jako
je náš. Jsou rádi, že chodí — co pak by z nich
zůstalo, kdyby se národnostně třeli! To by nám
je přivezli balzamované jako mumie. Ale hlavn
věc: nikdo z nich se nepřizná, že umí a mluvi
taky česky. Já vím, tam jezdival taky nebožtik
president Klepprtattsch.
„Ach, taková studená horská voda v tomhle
borku!“ vzdychl jsem si.
„Snad nemyslíte, že do ní starý vleze?“
uírhl se kancelista. „Vždyť by ho trefil šlak
Ta je tak pro pstruhy — a pro ty tam vlastně
jezdí. Pstruh jako kapr je tam za dva šestáky
už s přípravou v hospodě. Tam bych já taky
jezdil.
Panu Vokounovi jiskřily při tom oči —
je náruživým rybářem, členem rybářského klubu.
ale pytlačí, kde jenom na vodu padne. Ostatn
decela neškodně. Jak živ jsem neviděl a ne-
slyšel, že by byl vytáhl třeba jen ploutev.
Starý nám posílá taky pohlednice ze své
feriální stanice, na důkaz, že na nás vzpomíná.
Už poslal dvě. „Gruss aus Strambach!“ Vokoun
má patrně pravdu, je to nějaká rozstrkaná ves-
nice. Na každé pohlednici jsou právě tři cha-
lupy — kdyby chtěl mít člověk celou obec po-
hromadě, musel by ty listky nastavovat jako
jenerálštábní mapu. Ale přece jen pěkná, lákavá
krajina. Samý les, hluboké údolí a zas vysoké
stráně — dobře si to starý vynašel. Dívám se
na ty obrázky a hádám, kterými cestami asi
chodívá — slečna Viktora... Přepadává mne
takový pošetilý sen: kdybych tak pojednou vy-
hrál nebo dostal tisicovku — koupil si hezký
elegantní cestovní tlumok — probudil se jed.
noho rána místo v Praze ve Strambachu —
vyšel za jitra procházkou do lesa, dýšícího si
nou pryskyřičnou vůní — a pojednou na lesní
stezce setkal bych se se sločnou Viktorou —
Myslím, že bych se neudržel a řekl bych: Slečno
Viktoro, mám vás dávno rád — mohla byste mne
taky jen poněkud — — —?
Bože, kdybych nebyl býval takový ničema!
Skoro se mi zdá, že v první době, když mě sem
přeložili a když jsem poprvé potkal přednostu
s jeho rodinou a nesmírně uctivě pozdravil, tu
že na mně zraky slečny Viktory utkvívaly déle
významněji, než právě bylo nutno a než bych
se byl nadál. Ba, byl jsem i tak domýšliv, že
jsem se domníval pozorovati, kterak se za mnou
poohlédla — —
Arci, když jí pak „papá“ řekl, že jsem
pouhý výpomocný písař, spadl se mne as
všechen lesk. O, Viktorko —l
Ale dalších čtrnáct dní uteče, tisícovku ne-
vybraju a nenajdu, žádný čaroděj mne do Stram-
bachu nepřenese, nesetkám se tam se slečnou
Viktorou na lesní stezce, přednosta se vrátí do
Prahy — a ona zůstane ve stejné vzdálenosti
ode mne, ve stejné výši nade mnou.
Můj Bože, teď by tedy byla hvězdou měho
života slečna Viktora — kdysi bývala to Hanička.
Táhne mi to hlavou již jen jako stará, polo-
zapomenutá pohádka.
Tehda — bylo mi dvaadvacet let — když
moji dobři a důvěřiví rodiče pevně byli přesvěd-
čení o mé skvělé budoucnosti a když jsem sám
ještě věřil ve svůj doktorát, bylo mezi nimi
starým Krušinou — otcem Haničky mé — jako
ujednáno, že z nás bude párek. Byli jsme v nej-
lepším poměru věku, jí bylo sedmnáct, a to již
jsme se měli dva roky upřímně rádi. Nemohl
jsem se dočkati prázdnin — letěl jsem, letěl.
kam mne srdce táhlo. A Hanička rovněž počítá-
rala dny, které nás ještě dělily. O, jaké to bý-
valy fériel
Trochu mi po Haničce pokukoval Jiří
Vondrů, nejmajetnějšího hospodáře syn, ale ja
byl tak bezpečen! Neboť starý Krušina vždy
opakoval: „Nemějte staróst, Pavlíčku. Haničk
vás má ráda, a vy jen studujte. Toho dne, kdy
sřijedete s doktorským diplomem, bude Haničk
vaše! To snad není krutá podmínka, co?“
Šlechetný starý Krušina! Taky tomu věřil.
Kterak jsme se s Haničkou smávali Jirkovi,
Herý tak s bídou se protloukl nějakou hospodář-
skou školou, ačkoli z té půdy vyrostl a ač mu
Eoma v rukou všechno jen hrálo. V našich očích
byl hlupák a jé sliboval Haničce, že mu proved
nějakou čertovinu, opováží-li se ještě jedno
a ní se zastavit, promluvit, o muzice s ní za-
#10
alto_textblock
#10
tančit! Pak se Hanička vždy ulekla a varovala
mne: „Pavlíčku, nedělejte to! Je to sice dobrák,
ale má nesmírnou silu!“
Dítě drahé — jak ji stále jako dítě vidím
před sebou — kterak bezděky, neuvědoměle pro
nesla závažnou pravdu! Jiřík Vondrů měl sku-
tečně velikou sílu, silu to k životu, na niž
arci Hanička nemyslila. A když já pořád svůy
diplom doktorský nepřinášel a Hanička zatím
dorůstala a dorostla, dvacátý rok přeskočila a
na vdavky vykypěla, tu si Jiřík dodal odvahy
a promluvil moudré slovo s otcem Krušinou.
Otec Krušina již byl vypátral, jak to se
mnou vypadá, byl to chytrý, probudilý muž,
žádný „hloupý“ sedlák, a věděl taky, že se měho
diplomu vůbec nedočká. Nerušil závazek, když
dával Hlaničku Jirkovi — já sám jsem úmluvě
nedostál. Nemohl jsem se zlobiti ani na něj, ani
na Jirku. Byl bych ubohou Haničku strhl do
pěkného života.
Zaplakala Hlanička, hodně zaplakala, když
po velikém vzpouzení šla konečně s Jiříkem
k oltáři. A vzpominám, kterak se na mne po-
dívala, když jsem se pak ještě jednou odvážil
domů na prázdniny.
„Jen ty, Pavle, jen tys rozmetal štěsti
o němž se nám kdysi snivalo tam v sadě u nás
— mne neobviňuj.
Toto, zdálo se mi, četl jsem v jejích očích
A starý Krušina potkav mne potřásl m
přátelsky rukou, podíval se na mne pevně a řekl
upřímně:
„Pavlíčku, čekal jsem dlouho dost — ale
nemohl jsem nechat Hanu sestárnout, pak byste
si ji taky nevzal, uděláte-li nakrásně doktorát.“
Stál jsem před ním jako chlapec a nemohl
odpověděti. O, věděl dobře rozšafný ten muž,
že nikdy neudělám. A myslím, že nejen lítostí,
ale i zahanbením zaplavily se mi oči.
Byly to mé poslední prázdniny doma. Jen
ještě jsem po čase přišel pochovati otce, matku
— a již nikdy pak jsem se tam neodvážil.
Jiřik Vondra byl silák, obr proti mně, kterýž
jsem byl uvykl kavárenskému lenošení. Byl do
práce jako kat a byl dobrým hospodářem. Zdvoj-
násobil oteovský statek dalším gruntem, stále
rozmnožuje jmění své — a Hanička má šest
Moje životní síla stačila na výpomocného
písaře. Vyplňuji bezvýznamné místo, sotva že
živobyti vytřískám, a kdyby mne sfoukli s židle,
na níž sedím, nikdo nezpozoruje žádné ztrály
a sto jiných stejně bezvýznamných lidí mne
rázem nahradí.
A při tom si tropím šašky ze starého před-
nosty! Ačkoli měl taky více síly než já.
Dívaji se na mne všichni — komu kdy na
mém životě záleželo — jako na odbytého, ztra-
ceného člověka. Ale jsou chvíle, kdy mi připadá.
jakobych se ještě jednou měl rozběhnouti k elli
jakobych měl podstoupiti nový zápas o živo
lepší, abych si zasloužil — —
Pavle, doznej si upřímně: slečnu Víktoru
Dnešní den zdá se mi nějak hořký — —-
Ypsilou.
#11
alto_textblock
#11
dětí.
#12
alto_textblock
#12
Okolnosti, které mi vnutily do rukou pušku
#13
alto_textblock
#13
Včera se na mne přišel zase podívat pan
kancelista Pirkhán. Neležím sice, ale sedím
oblečen do starého zestovního kožichu v le-
nošce u kamen a čtu román „Hohenwart“ od
Georga Horna. Vyženil jsem jej se svou drahou
Terezií, měla jej ve výbavě. Vystřihovala si je
ještě za svobodna roku 1871 z německé „Poli-
tiky“. Tento román čtu vždy, kdykoliv jsem ne-
mocen.
Pan kancelista tedy přišel. Poslal jej před-
nosta, aby nenápadně vyšetřil, jsem-li opravdu
nemocen. Skutečně choval se velice nenápadně.
— To já jen tak zaskočil, vime, povídal roz-
pačitě a tesklivě si mě prohlížel. Netroufal si,
a já se mu nedivil. Sedím-li ve starém cestovním
kožichu u kamen a čtu-li „Hohenwarta“, poděsí
se každý mým chorobným vzozřením.
— To nic nedělá, pravil jsem hrobovým
hlasem, mě nepřetrumínou! — Poslal jich sem
starej, aby se podívali, co mi jel
Skublo mu to celým tělem.
— Ale co jich to může napadnout, vykru-
coval, co pak voni myslej, že bych já šel, i kdyby
mě starej poslal? A co pak myslej, že kdyby
tady seděli jen tak, a nie jim nebylo, že bych
něco starymu řek? A co pak myslejí, že jsem
ňakej donašeč, jako řekněme Klapzuba?
Na chvíli se odmlčel a upřeně se na mne
zadíval. Mlčel jsem, schválně jsem mlčel. To je
totiž má methoda! Pozoruji-li, že se někdo roz-
hovořil, mlčím, strašně dlouho mlčím.
— Voni mě tedy ještě dobře neznaj, pokra-
čoval Pirkhán zarmouceným hlasem a sklopil
oči na mé plstěné bačkory, voni mě ještě neznaj!
A i kdyby to byla pravda, i kdyby to starej po-
ručil, abych šel k nim přezvídat, to vědí, mušel
bych, jsem otec od četnej rodiny a tak bych
mušel, to vědí, služba je služba, to je jako na
vojně! Ale neřek bych, vědějí, neřek bych, nač
bych taky říkal! Starej sem nepoleze, a tak to
zůstane jenom na mně! Můj bože, já bychsi
taky odpočinul, kdyby to šlo, co má člověk
z toho, když se udře! Věřejí mně, Vašnosti, jak
ať se za živa do horoucích pekel propadnu
Zadíval jsem se zvědavě na Pirkhána.
„Vašnosti“ oslovoval mě pouze výminečně, kdyz
byl obzvláště rozčilen.
— No, no, povídám chlácholivě, snad s
nemyslejí, že to jen tak dělám, že mi nic neníi
Kouknou se na můj jazyk, jen se kouknou.
Pírkhán se zájmem prohlížel mi vyplazený
jazyk.
— Inu, božičku, abych tak řek, Vašnosti
vidím, jak bych mohl říci, že nevidím. Maj ho
moc pěkně potaženej, to je mázdra, abych tak
řek jako na pivě, inu, inu, Vašnosti, s tímhle
nešpásujou!
— A což pak, kdybych jim toho okázal ješt
víc, to by koukali! Vědí, já se potrhal v ouřadě,
kde by se to taky bralo, dřu se celé dni i noci
a pak to křičení s těmi lidmi!
Pirkhán uctivě pokyvoval hlavou a teprve,
když jsem si stýskal na „křičení s lidmi“, ostý-
chavě zavadil o mne uctivým pohledem. Ten
chlap není ani tak hloupý, jako se zdá, pomyslil
jsem si. Mám od nového roku jenom tabulárky,a
to je zaměstnání, při kterém se dá nejméně kři-
četi. Z lidi vidím teď pouze někdy dra. Kor-
bela, a s tím jsme si, co se známe, dosud špat-
ného slova neřekli.
#14
alto_textblock
#14
— A co je u mne nejhoršího, to jsou
nervy! Dovedou mňoukat, pane kancelist?
Pirkhán ušklíbl se kysele, jakoby vypi
hektolitr žinčice.
— Abych tak řek, Vašnosti, dovedu!
— Tak zamňoukajíl
Pirkhán sešpulil nějak podivně pysky a z
mňoukal, Vída, vida, pomyslil jsem si, rejstříky
vede špatně, ale mňouká znamenitě.
— Tak, co viděli?
Vyvalil jsem na něho oči, a on se hloup
usmíval.
— Abych tak řek, neviděl!
— Voni, že neviděli! Že neviděli, jak m
te cuká v obličeji, jak to mnou trhá, jak se
každý nerv napjal jako struna?! Viději, to jsou
nervy! Dokud jsem byl mladíkem, mohlo mi to
mňoukat třeba do ucha: te byly nervy! Ale ted
mi to trhá uši! Fortepiáno snesu, flašinet snesu,
ale kočku ne! Bůh vi, co ze mne bude! Jak sly-
ším mňoukat, popadne mě takový vztek, že byeh
chytil sekeru a rozrazil tomu hlavu!
Pirkhán zbledl. Plaše, abych nepozoroval,
rozhlédl se po světnici. Marně však pátral jeho
plachý obličej po sekeře. Máme sekeru, al
máme ji dole ve dřevníku, v pokoji máme jenom
garnituru, tepich, fortepiáno a obrazy.
Bylo mi v tom okamžiku, jakobych slyše
naposledy ve svém životě pana kancelistu Pirk
hána mňoukat. No, já už ho k tomu nutit ne-
budu.
— Mh, mh, te je hrozné, vypravil ze seb
teprve za chvíli, to bych sám neřek, abych tak
řek, Vašnosti, jaké veliké oučinky!
— A to všecko nic není! Mají rýmu
Pohlédl jsem na něho a viděl jsem, že mu fváře
zbělaly jako ubrus. Rýmu měl, každou chvíli
vytahoval z kapsy modrý zátek.
— Abych tak řek, Vašnosti, nemám, kde
pak bych se nabral, nemám, opravdu nemám!
— No, to jsem rád. Věřejí mně nebo ne
věřejí, to vědí, já nepřeháním, ale já nesnesu,
když si někdo utírá nos! Já to vím, já jednou
něco udělám, jako příkladně někoho zabiju,
pak se okáže, jaké porouchané nervy jsem měl.
Pirkhán zase zčervenal, a na čele vyskočily
mu z vymydlené kůže kapičky potu. Bylo mi
v tom okamžiku, jakoby si pán kancelista Pirk-
hán nikdy v celém svém životě neměl přede
mnou utříti nos.
— Mh, mh, to je opravdu hrozné! pravil
zajíkavě, to bych sám neřek, abych tak řek.
Vašnosti, jak se to všecko v tom chorobnym
tčle — — Nebožtík můj pantáta, odpočinuti
lehké dejž mu, ö Pane, taky nedělal žádnej po-
hyb, ale tomu opuchly nehy, a pak to teklo, až
to bylo ouzko, ale něco takovýho, jako sekerou,
to chraň, Pánbůh, na něco takovyho by zas an
nešáh!
Ale trochu okřál pan kancelista, slyše zvuky
vlastní řeči.
— Inu, inu, abych tak řek, u každyho toje
jinači! A co by řekli tomu, jen se podívaj!. J
jim to ani nechtěl říc, abych jich nerozčiloval
ale povídám jim čistou pravdu! Vždyť on mě
sem starej opravdu poslal, abych se podíval
zdali jim nie neschází! Jo, jo, poslal mě sem
to je jim imperdiánský člověk, nevěří, nevěří
neuvěří, dokud nemá člověk smrť na jazyku!
— Já si to myslil, povídal jsem temně, t
mne nepřekvapuje!
— Ale dopálí to člověka, dopálí! A co pak
abych tak řek, kdyby se stalo ňáky neštěstí.
řekněme, vono jich to chytne v ouředních hodi-
nách, toť se ví, voni by za nic nemohli, ale pak
to potahováni! Co by bylo příkladně, kdyby na
příklad v takovýmto pohnutí zabili přednostu
jak povídám, voni by za nic nemohli, ale abyc
tak řek, člověk si přece někdy utře nos, to jsen
viděl v nejlepších rodinách. Kdo potom za to!?
— Mh, to je pravdal
— Nebo řekněme zabili by pana doktora
Korbela, to je otec od četnej rodiny a utírás
nos pořád!
— Mh, to je pravda!
— No, tak vidějí a on ten náš starej něco
vyvede, já to pořád říkám! Proč jich nutí!?
Proč jich nutí, aby běželi do ouřadu!? Nikde
tam za nich nie neudělá, to, co jim přijde, po
loží se na šrajbtyš, a tam to leží a bude ležet
dokud nepřijdou. Ale já bych jen rád věděl, pro
jich stále nutí! Von ten člověk jednou do ně-
čeho vleze a pak bude pozdě litovat! To já vím
aus eigener Erfahrung, co udělá bláznivej člověk
Podíval jsem se Pirkhánovi pátravě do obli-
čeje. Naposledy ten člověk myslí — — projelo
mi jako blesk hlavou — — Ale hned jsemse
upokojil. Tohle když se roznese po eelém městě.
připadlo mi, tak ke mně doktor Taussig z mo
úřadní nikdy nepřijde,
— A pozorujou to už dlouho na sobě?
— Už dlouho!
— Abych tak řek, doktor Cibulka jim prot
tomu nic neradí?
— Noradí!
Pan kancelist svěsil beznadějně hlavu.
— Abych tak řek, ale lékařsky vysvědčen
mají?
— Ještě od loňska, vědí, jak jsem žáda
o tu delší dovolenou k vůli porouchaným
nervům!
Pan kancelist zase svěsil hlavu. Naklonil s
ke mně, důvěrně mi poklepal na kožich a po
kračoval šeptem:
— Tak se kouknou, Vašnosti, co už on
vydali peněz za všelijaké, abych tak řek, ne-
smysle! Já bych jim poradil radikální věc, Vaš
nosti, velice radikální. Voni potřebujou pohyb
velký pohyb a furt jen pohyb! Voni mušejí místo
do kanceláře, abych tak řek, na zdravej luft
hlavně furt jen pohyb! To by koukali, jak by
se jim nervy spravily! Tyhle ty divny myšlenky
mají jenom od samyho sezení!
Překvapeně pohlédl jsem na Pirkhána. Jete
opravdu zvláštní, připadalo mi, ten člověk mluv
někdy zrovna jako doktor Cibulka. Aspoň tohle
mi říká doktor Cibulka ustavičně. A patrně m
chtějí oba zachrániti!
— Mh, mh, co by teda myslili? vyhrkl jsen
nedočkavě.
— Koupějí si flintu, abych tak řek, pušku
pravil Pirkhán vítězoslavně.
— Mh, mh, doktor Cibulka zase mi rad
velociped!
Pirkhán opovržlivě si odplivl, rozumí se
že na zem. Zdravotních plivátek dosud nemáme
— Voni mušejí mít něco, s čím by mušel
chodit, pravil mi důrazně, na velocipedu byse
děli a to zase nic neni.
#15
alto_textblock
#15
Zarděl jsem se poněkud. Něco podobnéh
bych vlastně už měl: musím každou neděi
chodit s jedenácti dítkami a s drahou Terezií.
Ostatně myslím, že bych ani na velocipedu moe
neseděl ! ..
— Jo, voni mušejí mit pušku, pokračoval
Pirkhán důrazně, však uvidějí, jak jim to bude
dělat na nervy!
Mimovolně jsem se rozhlédl okolo sebo
Kdykoliv tak učiním, vždy se divím, co už
vlastně všecko mám. Mám už Mayerův Lexikon,
mám dva obrazy od Munkaesyho, mám ariston,
také „Mor“ mám a myslím, že kdyby agenti pro-
dávali na splátky také velkostatky, že bych už
byl velkostatkářem. Mým neštěstím byli od
jakživa agenti. Jsem také pojištěn na život, prot
vloupání, proti ohni, proti neštěsti na železnici
— to je zase památka po assekuračních agen-
tech. Ano, ano, mám už náramně mnoho věcí
ale pušku ještě nemám; a to je citelná mezera.
Milerád bych ji vyměnil za oba Munkacsyho
obrazy, ty se dají alespoň pověsit, a „Mor“ bych
s radostí přidal. Mám ho prozatím za almarou.
aby ho děti nenašly, nežli k nám přijela tehyně.
byl uschován pod prostěradlem v hostinské po-
steli. Mnohokráte už jsem přemýšlel, kam si je,
ukládají jiní lidé.
— A myslejí oni, že kdybych měl pušku
že bych se s ní pohyboval? otázal jsem se ne-
důvěřivě.
— Abych tak řek, to by teprv koukali, e
delá u člověka flinta. To do člověka zrovna
vjede! Sotva ji vezme do ruky, hned vidí, že
musí mít také kamaše, když má kamaše, koupí
si loveckou brašnu, pak si koupí psa, pak zelený
klobouk, pak řemínky na koroptve, skládací sto-
lici na čekání, a když se začne do opravdy
střílet, pak ovšem kupuje také ledacos u zvěři
náře! Jo, jo, to do člověka zrovna vjede, to já
znám!
— A proč oni teda nestřílejí, když to tal
vychvalujou?
— Vašnosti, abych tak řek, střílel bych
vždyť to mám v krvi, jsem fořtovsky dítě, ale
kdež pak já! A pak se to, Vašnosti, abych tak
řek, pro manipulaci nehodí, střelba jest jenom
pro koncept! Ostatně kdyby chodili voni, a kdyby
dovolili, šel bych někdy s nima, a to bych jim
ukázal, jak s flintou zacházet.
— Ono jde také o to, kde střílet!
— A od čeho jsou národní střelei, od čeho
je tu národní honifba? Což pak o tom ještě ne-
slyšeli? Měšťanstvo ujalo se letos měšťanské
honitby, baronovi se to vzalo, demokracie zvítě-
zila. Fořt pukne vztekem, ale žádná pomoc!
Zděsil jsem se. Tak tedy už i do Pirkhána
vnikají ony podvratné ideje, které právě otřásaj
osrdím celého státu, už i do Pirkhána! A toje
prosím člověk, jenž sloužil dvanáct let na vojně
a jenž i nyní nosí šedivé kalhoty, člověk, po jehož
boku houpe se úřadnický meč! Co z nás bude.
můj bože, co z nás bude?
— Tak oni jsou teda demokratem? pravi
jsem tiše.
— Abych tak řek, nejsem ani demokrátem
ani aristokrátem, já říkám: zlatá střední cesta
po ty nejdále dojdeš!.
— Ale kakraholte, dovolejí, vždyť oni mlu-
vějí jako anarchist. Takové slovo pronesli, ta
kové slovo! Kdo to jakživ slyšel v ústech sta-
rého, ve službách státu udřeného ouřadníka
Vždyť oni řekli „Demokracie zvítězila!“
Probodával jsem Pirkhána očima. Sedě
přede mnou na židli všecek zdreen.
— Vidíš, chlape, pomyslil jsem si v duchu.
to jsem ti dal, to jsem tě chytil, to máš za to,
že chodíš starého úřadníka špehovat, že se pro-
půjčuješ našemu starému za nástroj. Kdybyste
raději metli se starým před svými prahy, běztoho
že starý vypouští také ledacos ze svých úst!
— Vašnosti, abych tak řek, já to ani tal
nemyslil, vykoktal ze sebe konečně, to ta imper
diánská hospoda je tím vinna. Byl jsem v ho-
spodě, tam se to povídalo a tak mně to uvázlo
v hlavě.
— No, vědi, ono není o nic, ale jde o to,
že my jsme vlastně tady, abychom to všeck
drželi pohromadě. Já sám proti národní střelh
ničeho nenamítám, já sám milerád k národnín
střelcům přistoupím, ale všecko má svůj čas
své meze. Jen si vždycky vzpomenou na mne
Slyšeli přece, co už já toho ve službě zakousl,
však to sám dobře vědí! Kouknou se na me
opuchlé nohy, kouknou se na má shrbená záda.
a to všecko jsem si uhnal jenom ve službě.
A slyšeli mě, že bych si někdy někde postěžoval
že bych se byl snad někde o svých představených
neuctivě vyjádřil?
Pirkhán klopil eči stále hlouběji. Styděl se.
v hloubi duše se styděl. Te je zase můj koníček
někoho rozebrat.
— Tak to vidějí, musejí mlčet, pokračova
jsem důstojně, ještě štěsti, že jsem to slyšel
jenom já a že mám z toho rozum.
V tom Pirkhán po mě skočil a učinil takový
pohyb, jakoby mi chtěl políbit ruku. Něžně jsem
jej odstrčil.
— Tak zas brzy přijdou, pravil jsem usmí-
řeně, tamhle mají klobouk. A starému řeknou,že
to mám zase v celém těle, ať mi sem pošle
doktora Taussika, aby mi napsal dokument, že
musím na šestinedělní dovolenou.
Pirkhán se shýbl po klobouku a uctivě se
rozloučil. Když byl za dveřmi, povídal jsem si
v duchu, že zas mám na týden pokoj. Ovšem
věděl jsem, že starý ke mně doktora Taussika
nepošle. V těchto okolnostech neběží vlastně ani
tak o mne, ani o doktora Taussika, jako spíše
o to, aby mi nepřipadlo uzdravovati se teprve
až po šesti nedělích. Kdybych to nebyl já sám,a
byl to někdo jiný, ležel by s tolika starými ne-
duhy, eo jich já mám v celém těle, aspoň pě
měsíců a pak by si ještě vyjel k moři na zota-
venou, ten by se čerta staral o staré tabulárky
Ale já nemohu! Také si rád odpočinu, nezapí-
rám, ale kam s tím —tři, čtyři neděle, to je n
tu spoustu tabulárek, které povolím a které za
mítnu jako plivnutí do moře věčnosti.
Vstal jsem a opatrně, pokud kožich do-
voloval, procházel jsem se po našem útulném
pekoji. Máme, bohužel, ustavičně dosud jenom
tři pokoje, závisí to na ministru spravedlnosti,
abychom měli čtyři pokoje. Moje drahá Terezie
říká, že čtyři pokoje budeme míti teprve, ažse
dostaneme do sedmé dietní třídy, máme tedydo
čtyřech pokojů ještě velmi daleko. Já sice nepo-
čítám těch, které mám před sebou, těch už ne-
počítá nikdo, těm se říká „železné krávy“, ale
počítám ty. které mám ve statusu za sebou, n
#16
alto_textblock
#16
boť až těch nebude, nebude také nikdo, kdo by
mě mohl přeskočiti. Teď je to s tím povyšováním
vůbec nějak popleteno. Teď se žádá, čím větší
dietní třída, tím lepší kvalita, ambice, nadání,
rozhlod atd. Jsou skutečně obavy, že při této
praxi ministerstva zůstanou méně nadaní pouze
v deváté dietní třídě, čímž se status této dietní
třídy těmito ubožáky tak naplní, že budou tvořiti
ohnivzdornou hradbu všem nadaným, tak že
tito se do této třídy při známé nesesaditelnosti
soudcovské ani nedostanou. A to dříve nebývalo.
Dříve se i ti nejhloupější rozdělovali přiměřeně
do všech dietních tříd, aby nenastalo jakési přo-
plňování jednotlivých kategorií.
Ostatně, já se těmito věcmi zásadně neza-
bývám. Já mám dost starostí se svým zdravím.
K tomu jsou jiné orgány, aby o těchto věcech
uvažovaly.
V celku však musím přiznati, že je Pírkhán
otevřená hlava. Hned si na všecko vzpomene,
jako na příklad s tou střelbou! Mně by něco po-
dobného bylo ani ve snu nepřipadlo. Byl bychsi
patrně koupil velociped. Kdož ví, zdali bych
k vůli tomu neměl nějakých nepříjemnosti. Je
vůbec pochybno, srovnává-li se s důstojností na-
šeho stavu, abychom jezdili na velocipedu. Ob-
dobný případ máme u kaplanů, jimž to kon-
sistoře zakazují.
Rozvážím-li si všecko dopodrobna, musím
doznati, že bych se spíše naučil střílet nežli
jezdit na velocipedu. Při střelbě člověk se vice
měně snaží aby nezabil někoho jiného, při jízdě
na velocipedu snaží se kromě toho, aby také
nezabil sebe.
K národním střelcům bych arciť musíl při-
stoupiti. Měsíský revir jest rozsáhlý, lesa dost,
polí dost, rybník také a já rozhodně pro začátek
musím střileti na velkých prostorách, aby so
mohla rána dobře rezvinouti a rozlétnouti. Na
to si musím vždy časně ráno přivstati, abych
střílel, dokud ještě není nikdo v polích. Byla by
to zpropadená věc, kdybych takhle někoho za-
střelil. Státní zástupce mě rná v žaludku ještě od
času, kdy jsem měl trestní referát, ten by se po
mně pěkně svezl. Já vlastně nevím, čím jsem
tomu člověku ublížil. Jak jsem mu něco před-
ložil k návrhu, hned mu bylo na nic — takový
nevysvětlitelný odpor měl ke mně.
Ostatně Pirkhán má pravdu: střelba bude
asi velice zdravá věc. Já na příklad ještě ne-
střílím a už cítím velikou úlevu ve svém cho-
robném těle. Chodím si v kožichu po pokoji,
jakoby mi nic nebylo. Suché loupání v lopatkácb
docela se vytratilo.
V této věci nutno vyslechnouti také před-
nostu. Já vím, jak mi to za dobré nevyšlo, když
jsem se stal členem „Klubu českoslovanských
citeristů“. Nebyl to dokonec klub svobodných
zednářů, nečelily ani proti církvi ani proti státu
stanovy tohoto mírného spolku, ale přednostu
jakoby byl rarach posedl. Povídal mi tenkrát, že
preti tomu nie nenamítá, pokud provozuji hru
na citeru v uzavřených místnostech, že však
myslí, že tim trpí důstojnost soudcovského slavu,
vylezu-li s ostatními citeristy na jeviště a veřejně
se produkují. Svezl se po mně tenkráte místní
redaktor, jemuž jsem přece nikdy žádné tabu-
lárky nezamitl, a v kritice o dobročinném kon-
certu našeho klubu vychválil mou hru s takovým
bo mbastem, že si u mne impressariové čtrnáci
dnů podávali dvéře. „Zvláštní rozruch“, napsal
doslova (mám to číslo uschováno ve svém den-
níku), „způšobilo solo váženého pana soudníh
sekretáře. „Un počco staceato“ všech citer do-
znělo, zraky všech ulpěly na citeře našeho do-
mácího umělec. Obecenstvo přestalo dýchat.
Tklivé dolee tremolo pianissímo zaševelilo hre-
bovým sálem. Naše paní a dívky slzely, po-
střehli jsme slzy i v očích otužilých mužů, ba
zdálo se nám, že i oko mistního vysoce váže-
ného přednosty c. k. soudu obestřeno jest lehkým
závojem slz. To nebyla hudba, to byla duše
hudby. Kouzelně řinuly se zvuky dolcissima
z prstů a strun našeho místního slovutného
umělce atd. atd.“
Myslil jsem, že mě raní z té chvály mrtvice.
Tři týdny bál jsem se vystrčiti hlavu na ulici,a
o citeře nesměl se mi nikdo ani zmíniti. Doktor
Korbel vymstil se mi tím, že mi bezodkladně
gratuloval k „fenomenálnímu úspěchu?. Na
konec ovšem měl jsem delší rozmluvu s před-
nostou o užitečnosti hry na citeru. Přednosta
mě přemlouval, abych raději mazal staré
knihovní pohledávky, nežli hrál na citeru, „na-
hoře“ že to mají rádi a že, kdož ví (tohle pravil
velice tajemně), zdaž se mi následkem toho ne-
zlepší kvalifikace... Uposlechl jsem, citeru
jsem prodal, a kdož ví, zdali se mi kvalifikace
nezlepšila. Jednou toho chlapa přece omrzím,a
bude se sám snažiti, aby mě dostal s krku.
Přestal jsem se procházeli a usedl jsem do
lenošky ko kamnům. Když chvíli chodím a chvíli
o něčem přemýšlím, dostanu hned závratě, a při
tom, což je velice zvláštní, zčervená mi vždy
levé ucho. To mi byl čert dlužen, že sem přišel
ten Pirkhán. Nikdy mi nie kloudného nepřinese.
Vždy mi něco nasadí do hlavy, a kdež pak já —
já už nejsem žádný mladík, když se člověk blíži
k padesátce, tak se na všecko jinak dívá. Jako
tchle s tou flintou! Nasadil mi ji do hlavy, a já
teď ne a ne se zbavit flinty! Teď ji budu nosit
čtrnáct dnů v hlavě, nebudu k vůli flintě moci
spáti.
A vida, už mě zase brní pravá ruka. Potom
ten chlap řekne, abych dělal pohyb! Kdybych
zůstal sedět, bylo by mně dobře! Což je to
všecko platno, choroba se nedá přelomit přes
koleno!
Já myslím, že i kdybych flintu měl, že bych
také stonal. To už je v povaze a povahu ne-
předělá žádný pohyb. Jako řekněme, co se ted
nadělá, namluví a napíše s tím alkoholem! Náš
Klapzuba pije každý večer čtrnáct sklenic a ještě
ani nezastonal, kdežto já vypiju sotva sedma
mám to pořád v celém těle. Toť se ví, že Klap-
zuba vůbec nestřílí a také je živ. Celoroční jeho
účet činí u doktora Cibulky nejvíce pět korun.
Řikáme si o něm už patnáct roků, že jej raní
jednou mrtvice, a už i přednosta několikráte na-
značil, že by to byl Klapzubův nejrozumější
ouřadní čin, kdyby umřel.
Před Pirkhánem musím se míti na pozoru.
Jest možno, že tu flintu na mně chtěl jen tak
nalíčit. Dobře, že jsem mu nepřisvědčil! To už
by to teď povídal starému, že si chci koupit
flintu a že se chci dáti k národním střelcům.
Pirkhán je vlastně veliký pleticha. Srdce má sice
dobré, to připouštím, ale chce se každému