ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 f75794b0-71df-11dc-955d-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
ALTO TextBloky — 16
#1 alto_textblock #1
17. července 1904.
#2 alto_textblock #2
Nedělní zábavná příloha
#3 alto_textblock #3
„Národních Listů
#4 alto_textblock #4
k čislu 190.
#5 alto_textblock #5
Strana9.
#6 alto_textblock #6
Zletního notýsku Pavla Čamrdy
#7 alto_textblock #7
písaře při výpomocném úřadě.
#8 alto_textblock #8
Iv
#9 alto_textblock #9
Mrtvá sezona je v „plném proudu“ — aě může-li taková mrtvá sezona proudit. Ale je tu, nejen podle kalendáře a slavně dodržujícího vedra, ale taky podle novin. Dnes padne třicet tisíc Rusů, zejtra třicet tisíc Žaponců, a po- zejtří se dočteme, že ni v tomto, ni v onom směru „zprávy se nepotvrdily“. Je-li pravdivá stará pranostyka o lidech předěasně za mrtv prohlašovaných, bude těch šedesát tisíc na obou stranách „padlých“ hodně dlouho živo. Dej jin Pánbůh zdravil Ale už nás má, ta mrtvá sezona. Speditér- ské „štráfky“ vozí již po celý týden samé stu- dentské kufry na všechna nádraží pražská — dělá mi náramný jux, chodit po ulicích a stu- dovat všeliké ty kufrové fasony a nátěry. Mů Bože, když jsem taky já takhle jezdíval na vakace! Darmo vzpomínat. — A z obecných a měšťanských škol pražských vyhnali patnáctéh všechny kluky, za nimi se vyhrnuli učitelé, za učiteli páni řídící, práskli dveřmi — můj Bože. je to přece jen krásné, takové zákonité, ne- vyprošované dvouměsíčné prázdniny! V našem ouřadě máme svoji vlastní, spe- ciální mrtvou sezonu, to když je přednosta na své dovolené. Už ji máme polovičku za sebou — „drahý dědeček“ je právě čtrnáct dní venku. Je kdesi v „uzavíraném“, až na hranicíeh, v ně- jakém Stramwaldě nebo Strambachu, ani nevím. Byl tam už dvakrát, a náramně si to liboval. „Pánové,“ povídal nám, „to je vám rozto- milé hnízdečko. Studené koupele v horském po- toku, voda jako křišťál, lid jako jehňata, laciné živobyti, krásné bydlení v domečkách po stráni. A co hlavního, pánové: žádné národnostní tře- nice tam nejsou, docela žádné!“ Čert ví, proč se starý při těch slovech za- díval právě na mne, jako vejr. Vždyť já taky nedělám žádné národnostní třenice, ani v Praze. Starý odešel a kancelista Vokoun povídal : „Bodejť by tam byly nějaké třenice. HInízd jak se světa, já to znám. Je tam asi padesát cbyvatel, chalupa od chalupy na deset minut cesty, a lázeňských hostí tam přijde taky asi padesát — samí takoví staří hemoroidalisté, jako je náš. Jsou rádi, že chodí — co pak by z nich zůstalo, kdyby se národnostně třeli! To by nám je přivezli balzamované jako mumie. Ale hlavn věc: nikdo z nich se nepřizná, že umí a mluvi taky česky. Já vím, tam jezdival taky nebožtik president Klepprtattsch. „Ach, taková studená horská voda v tomhle borku!“ vzdychl jsem si. „Snad nemyslíte, že do ní starý vleze?“ uírhl se kancelista. „Vždyť by ho trefil šlak Ta je tak pro pstruhy — a pro ty tam vlastně jezdí. Pstruh jako kapr je tam za dva šestáky už s přípravou v hospodě. Tam bych já taky jezdil. Panu Vokounovi jiskřily při tom oči — je náruživým rybářem, členem rybářského klubu. ale pytlačí, kde jenom na vodu padne. Ostatn decela neškodně. Jak živ jsem neviděl a ne- slyšel, že by byl vytáhl třeba jen ploutev. Starý nám posílá taky pohlednice ze své feriální stanice, na důkaz, že na nás vzpomíná. Už poslal dvě. „Gruss aus Strambach!“ Vokoun má patrně pravdu, je to nějaká rozstrkaná ves- nice. Na každé pohlednici jsou právě tři cha- lupy — kdyby chtěl mít člověk celou obec po- hromadě, musel by ty listky nastavovat jako jenerálštábní mapu. Ale přece jen pěkná, lákavá krajina. Samý les, hluboké údolí a zas vysoké stráně — dobře si to starý vynašel. Dívám se na ty obrázky a hádám, kterými cestami asi chodívá — slečna Viktora... Přepadává mne takový pošetilý sen: kdybych tak pojednou vy- hrál nebo dostal tisicovku — koupil si hezký elegantní cestovní tlumok — probudil se jed. noho rána místo v Praze ve Strambachu — vyšel za jitra procházkou do lesa, dýšícího si nou pryskyřičnou vůní — a pojednou na lesní stezce setkal bych se se sločnou Viktorou — Myslím, že bych se neudržel a řekl bych: Slečno Viktoro, mám vás dávno rád — mohla byste mne taky jen poněkud — — —? Bože, kdybych nebyl býval takový ničema! Skoro se mi zdá, že v první době, když mě sem přeložili a když jsem poprvé potkal přednostu s jeho rodinou a nesmírně uctivě pozdravil, tu že na mně zraky slečny Viktory utkvívaly déle významněji, než právě bylo nutno a než bych se byl nadál. Ba, byl jsem i tak domýšliv, že jsem se domníval pozorovati, kterak se za mnou poohlédla — — Arci, když jí pak „papá“ řekl, že jsem pouhý výpomocný písař, spadl se mne as všechen lesk. O, Viktorko —l Ale dalších čtrnáct dní uteče, tisícovku ne- vybraju a nenajdu, žádný čaroděj mne do Stram- bachu nepřenese, nesetkám se tam se slečnou Viktorou na lesní stezce, přednosta se vrátí do Prahy — a ona zůstane ve stejné vzdálenosti ode mne, ve stejné výši nade mnou. Můj Bože, teď by tedy byla hvězdou měho života slečna Viktora — kdysi bývala to Hanička. Táhne mi to hlavou již jen jako stará, polo- zapomenutá pohádka. Tehda — bylo mi dvaadvacet let — když moji dobři a důvěřiví rodiče pevně byli přesvěd- čení o mé skvělé budoucnosti a když jsem sám ještě věřil ve svůj doktorát, bylo mezi nimi starým Krušinou — otcem Haničky mé — jako ujednáno, že z nás bude párek. Byli jsme v nej- lepším poměru věku, jí bylo sedmnáct, a to již jsme se měli dva roky upřímně rádi. Nemohl jsem se dočkati prázdnin — letěl jsem, letěl. kam mne srdce táhlo. A Hanička rovněž počítá- rala dny, které nás ještě dělily. O, jaké to bý- valy fériel Trochu mi po Haničce pokukoval Jiří Vondrů, nejmajetnějšího hospodáře syn, ale ja byl tak bezpečen! Neboť starý Krušina vždy opakoval: „Nemějte staróst, Pavlíčku. Haničk vás má ráda, a vy jen studujte. Toho dne, kdy sřijedete s doktorským diplomem, bude Haničk vaše! To snad není krutá podmínka, co?“ Šlechetný starý Krušina! Taky tomu věřil. Kterak jsme se s Haničkou smávali Jirkovi, Herý tak s bídou se protloukl nějakou hospodář- skou školou, ačkoli z té půdy vyrostl a ač mu Eoma v rukou všechno jen hrálo. V našich očích byl hlupák a jé sliboval Haničce, že mu proved nějakou čertovinu, opováží-li se ještě jedno a ní se zastavit, promluvit, o muzice s ní za-
#10 alto_textblock #10
tančit! Pak se Hanička vždy ulekla a varovala mne: „Pavlíčku, nedělejte to! Je to sice dobrák, ale má nesmírnou silu!“ Dítě drahé — jak ji stále jako dítě vidím před sebou — kterak bezděky, neuvědoměle pro nesla závažnou pravdu! Jiřík Vondrů měl sku- tečně velikou sílu, silu to k životu, na niž arci Hanička nemyslila. A když já pořád svůy diplom doktorský nepřinášel a Hanička zatím dorůstala a dorostla, dvacátý rok přeskočila a na vdavky vykypěla, tu si Jiřík dodal odvahy a promluvil moudré slovo s otcem Krušinou. Otec Krušina již byl vypátral, jak to se mnou vypadá, byl to chytrý, probudilý muž, žádný „hloupý“ sedlák, a věděl taky, že se měho diplomu vůbec nedočká. Nerušil závazek, když dával Hlaničku Jirkovi — já sám jsem úmluvě nedostál. Nemohl jsem se zlobiti ani na něj, ani na Jirku. Byl bych ubohou Haničku strhl do pěkného života. Zaplakala Hlanička, hodně zaplakala, když po velikém vzpouzení šla konečně s Jiříkem k oltáři. A vzpominám, kterak se na mne po- dívala, když jsem se pak ještě jednou odvážil domů na prázdniny. „Jen ty, Pavle, jen tys rozmetal štěsti o němž se nám kdysi snivalo tam v sadě u nás — mne neobviňuj. Toto, zdálo se mi, četl jsem v jejích očích A starý Krušina potkav mne potřásl m přátelsky rukou, podíval se na mne pevně a řekl upřímně: „Pavlíčku, čekal jsem dlouho dost — ale nemohl jsem nechat Hanu sestárnout, pak byste si ji taky nevzal, uděláte-li nakrásně doktorát.“ Stál jsem před ním jako chlapec a nemohl odpověděti. O, věděl dobře rozšafný ten muž, že nikdy neudělám. A myslím, že nejen lítostí, ale i zahanbením zaplavily se mi oči. Byly to mé poslední prázdniny doma. Jen ještě jsem po čase přišel pochovati otce, matku — a již nikdy pak jsem se tam neodvážil. Jiřik Vondra byl silák, obr proti mně, kterýž jsem byl uvykl kavárenskému lenošení. Byl do práce jako kat a byl dobrým hospodářem. Zdvoj- násobil oteovský statek dalším gruntem, stále rozmnožuje jmění své — a Hanička má šest Moje životní síla stačila na výpomocného písaře. Vyplňuji bezvýznamné místo, sotva že živobyti vytřískám, a kdyby mne sfoukli s židle, na níž sedím, nikdo nezpozoruje žádné ztrály a sto jiných stejně bezvýznamných lidí mne rázem nahradí. A při tom si tropím šašky ze starého před- nosty! Ačkoli měl taky více síly než já. Dívaji se na mne všichni — komu kdy na mém životě záleželo — jako na odbytého, ztra- ceného člověka. Ale jsou chvíle, kdy mi připadá. jakobych se ještě jednou měl rozběhnouti k elli jakobych měl podstoupiti nový zápas o živo lepší, abych si zasloužil — — Pavle, doznej si upřímně: slečnu Víktoru Dnešní den zdá se mi nějak hořký — —- Ypsilou.
#11 alto_textblock #11
dětí.
#12 alto_textblock #12
Okolnosti, které mi vnutily do rukou pušku
#13 alto_textblock #13
Včera se na mne přišel zase podívat pan kancelista Pirkhán. Neležím sice, ale sedím oblečen do starého zestovního kožichu v le- nošce u kamen a čtu román „Hohenwart“ od Georga Horna. Vyženil jsem jej se svou drahou Terezií, měla jej ve výbavě. Vystřihovala si je ještě za svobodna roku 1871 z německé „Poli- tiky“. Tento román čtu vždy, kdykoliv jsem ne- mocen. Pan kancelista tedy přišel. Poslal jej před- nosta, aby nenápadně vyšetřil, jsem-li opravdu nemocen. Skutečně choval se velice nenápadně. — To já jen tak zaskočil, vime, povídal roz- pačitě a tesklivě si mě prohlížel. Netroufal si, a já se mu nedivil. Sedím-li ve starém cestovním kožichu u kamen a čtu-li „Hohenwarta“, poděsí se každý mým chorobným vzozřením. — To nic nedělá, pravil jsem hrobovým hlasem, mě nepřetrumínou! — Poslal jich sem starej, aby se podívali, co mi jel Skublo mu to celým tělem. — Ale co jich to může napadnout, vykru- coval, co pak voni myslej, že bych já šel, i kdyby mě starej poslal? A co pak myslej, že kdyby tady seděli jen tak, a nie jim nebylo, že bych něco starymu řek? A co pak myslejí, že jsem ňakej donašeč, jako řekněme Klapzuba? Na chvíli se odmlčel a upřeně se na mne zadíval. Mlčel jsem, schválně jsem mlčel. To je totiž má methoda! Pozoruji-li, že se někdo roz- hovořil, mlčím, strašně dlouho mlčím. — Voni mě tedy ještě dobře neznaj, pokra- čoval Pirkhán zarmouceným hlasem a sklopil oči na mé plstěné bačkory, voni mě ještě neznaj! A i kdyby to byla pravda, i kdyby to starej po- ručil, abych šel k nim přezvídat, to vědí, mušel bych, jsem otec od četnej rodiny a tak bych mušel, to vědí, služba je služba, to je jako na vojně! Ale neřek bych, vědějí, neřek bych, nač bych taky říkal! Starej sem nepoleze, a tak to zůstane jenom na mně! Můj bože, já bychsi taky odpočinul, kdyby to šlo, co má člověk z toho, když se udře! Věřejí mně, Vašnosti, jak ať se za živa do horoucích pekel propadnu Zadíval jsem se zvědavě na Pirkhána. „Vašnosti“ oslovoval mě pouze výminečně, kdyz byl obzvláště rozčilen. — No, no, povídám chlácholivě, snad s nemyslejí, že to jen tak dělám, že mi nic neníi Kouknou se na můj jazyk, jen se kouknou. Pírkhán se zájmem prohlížel mi vyplazený jazyk. — Inu, božičku, abych tak řek, Vašnosti vidím, jak bych mohl říci, že nevidím. Maj ho moc pěkně potaženej, to je mázdra, abych tak řek jako na pivě, inu, inu, Vašnosti, s tímhle nešpásujou! — A což pak, kdybych jim toho okázal ješt víc, to by koukali! Vědí, já se potrhal v ouřadě, kde by se to taky bralo, dřu se celé dni i noci a pak to křičení s těmi lidmi! Pirkhán uctivě pokyvoval hlavou a teprve, když jsem si stýskal na „křičení s lidmi“, ostý- chavě zavadil o mne uctivým pohledem. Ten chlap není ani tak hloupý, jako se zdá, pomyslil jsem si. Mám od nového roku jenom tabulárky,a to je zaměstnání, při kterém se dá nejméně kři- četi. Z lidi vidím teď pouze někdy dra. Kor- bela, a s tím jsme si, co se známe, dosud špat- ného slova neřekli.
#14 alto_textblock #14
— A co je u mne nejhoršího, to jsou nervy! Dovedou mňoukat, pane kancelist? Pirkhán ušklíbl se kysele, jakoby vypi hektolitr žinčice. — Abych tak řek, Vašnosti, dovedu! — Tak zamňoukajíl Pirkhán sešpulil nějak podivně pysky a z mňoukal, Vída, vida, pomyslil jsem si, rejstříky vede špatně, ale mňouká znamenitě. — Tak, co viděli? Vyvalil jsem na něho oči, a on se hloup usmíval. — Abych tak řek, neviděl! — Voni, že neviděli! Že neviděli, jak m te cuká v obličeji, jak to mnou trhá, jak se každý nerv napjal jako struna?! Viději, to jsou nervy! Dokud jsem byl mladíkem, mohlo mi to mňoukat třeba do ucha: te byly nervy! Ale ted mi to trhá uši! Fortepiáno snesu, flašinet snesu, ale kočku ne! Bůh vi, co ze mne bude! Jak sly- ším mňoukat, popadne mě takový vztek, že byeh chytil sekeru a rozrazil tomu hlavu! Pirkhán zbledl. Plaše, abych nepozoroval, rozhlédl se po světnici. Marně však pátral jeho plachý obličej po sekeře. Máme sekeru, al máme ji dole ve dřevníku, v pokoji máme jenom garnituru, tepich, fortepiáno a obrazy. Bylo mi v tom okamžiku, jakobych slyše naposledy ve svém životě pana kancelistu Pirk hána mňoukat. No, já už ho k tomu nutit ne- budu. — Mh, mh, te je hrozné, vypravil ze seb teprve za chvíli, to bych sám neřek, abych tak řek, Vašnosti, jaké veliké oučinky! — A to všecko nic není! Mají rýmu Pohlédl jsem na něho a viděl jsem, že mu fváře zbělaly jako ubrus. Rýmu měl, každou chvíli vytahoval z kapsy modrý zátek. — Abych tak řek, Vašnosti, nemám, kde pak bych se nabral, nemám, opravdu nemám! — No, to jsem rád. Věřejí mně nebo ne věřejí, to vědí, já nepřeháním, ale já nesnesu, když si někdo utírá nos! Já to vím, já jednou něco udělám, jako příkladně někoho zabiju, pak se okáže, jaké porouchané nervy jsem měl. Pirkhán zase zčervenal, a na čele vyskočily mu z vymydlené kůže kapičky potu. Bylo mi v tom okamžiku, jakoby si pán kancelista Pirk- hán nikdy v celém svém životě neměl přede mnou utříti nos. — Mh, mh, to je opravdu hrozné! pravil zajíkavě, to bych sám neřek, abych tak řek. Vašnosti, jak se to všecko v tom chorobnym tčle — — Nebožtík můj pantáta, odpočinuti lehké dejž mu, ö Pane, taky nedělal žádnej po- hyb, ale tomu opuchly nehy, a pak to teklo, až to bylo ouzko, ale něco takovýho, jako sekerou, to chraň, Pánbůh, na něco takovyho by zas an nešáh! Ale trochu okřál pan kancelista, slyše zvuky vlastní řeči. — Inu, inu, abych tak řek, u každyho toje jinači! A co by řekli tomu, jen se podívaj!. J jim to ani nechtěl říc, abych jich nerozčiloval ale povídám jim čistou pravdu! Vždyť on mě sem starej opravdu poslal, abych se podíval zdali jim nie neschází! Jo, jo, poslal mě sem to je jim imperdiánský člověk, nevěří, nevěří neuvěří, dokud nemá člověk smrť na jazyku! — Já si to myslil, povídal jsem temně, t mne nepřekvapuje! — Ale dopálí to člověka, dopálí! A co pak abych tak řek, kdyby se stalo ňáky neštěstí. řekněme, vono jich to chytne v ouředních hodi- nách, toť se ví, voni by za nic nemohli, ale pak to potahováni! Co by bylo příkladně, kdyby na příklad v takovýmto pohnutí zabili přednostu jak povídám, voni by za nic nemohli, ale abyc tak řek, člověk si přece někdy utře nos, to jsen viděl v nejlepších rodinách. Kdo potom za to!? — Mh, to je pravdal — Nebo řekněme zabili by pana doktora Korbela, to je otec od četnej rodiny a utírás nos pořád! — Mh, to je pravda! — No, tak vidějí a on ten náš starej něco vyvede, já to pořád říkám! Proč jich nutí!? Proč jich nutí, aby běželi do ouřadu!? Nikde tam za nich nie neudělá, to, co jim přijde, po loží se na šrajbtyš, a tam to leží a bude ležet dokud nepřijdou. Ale já bych jen rád věděl, pro jich stále nutí! Von ten člověk jednou do ně- čeho vleze a pak bude pozdě litovat! To já vím aus eigener Erfahrung, co udělá bláznivej člověk Podíval jsem se Pirkhánovi pátravě do obli- čeje. Naposledy ten člověk myslí — — projelo mi jako blesk hlavou — — Ale hned jsemse upokojil. Tohle když se roznese po eelém městě. připadlo mi, tak ke mně doktor Taussig z mo úřadní nikdy nepřijde, — A pozorujou to už dlouho na sobě? — Už dlouho! — Abych tak řek, doktor Cibulka jim prot tomu nic neradí? — Noradí! Pan kancelist svěsil beznadějně hlavu. — Abych tak řek, ale lékařsky vysvědčen mají? — Ještě od loňska, vědí, jak jsem žáda o tu delší dovolenou k vůli porouchaným nervům! Pan kancelist zase svěsil hlavu. Naklonil s ke mně, důvěrně mi poklepal na kožich a po kračoval šeptem: — Tak se kouknou, Vašnosti, co už on vydali peněz za všelijaké, abych tak řek, ne- smysle! Já bych jim poradil radikální věc, Vaš nosti, velice radikální. Voni potřebujou pohyb velký pohyb a furt jen pohyb! Voni mušejí místo do kanceláře, abych tak řek, na zdravej luft hlavně furt jen pohyb! To by koukali, jak by se jim nervy spravily! Tyhle ty divny myšlenky mají jenom od samyho sezení! Překvapeně pohlédl jsem na Pirkhána. Jete opravdu zvláštní, připadalo mi, ten člověk mluv někdy zrovna jako doktor Cibulka. Aspoň tohle mi říká doktor Cibulka ustavičně. A patrně m chtějí oba zachrániti! — Mh, mh, co by teda myslili? vyhrkl jsen nedočkavě. — Koupějí si flintu, abych tak řek, pušku pravil Pirkhán vítězoslavně. — Mh, mh, doktor Cibulka zase mi rad velociped! Pirkhán opovržlivě si odplivl, rozumí se že na zem. Zdravotních plivátek dosud nemáme — Voni mušejí mít něco, s čím by mušel chodit, pravil mi důrazně, na velocipedu byse děli a to zase nic neni.
#15 alto_textblock #15
Zarděl jsem se poněkud. Něco podobnéh bych vlastně už měl: musím každou neděi chodit s jedenácti dítkami a s drahou Terezií. Ostatně myslím, že bych ani na velocipedu moe neseděl ! .. — Jo, voni mušejí mit pušku, pokračoval Pirkhán důrazně, však uvidějí, jak jim to bude dělat na nervy! Mimovolně jsem se rozhlédl okolo sebo Kdykoliv tak učiním, vždy se divím, co už vlastně všecko mám. Mám už Mayerův Lexikon, mám dva obrazy od Munkaesyho, mám ariston, také „Mor“ mám a myslím, že kdyby agenti pro- dávali na splátky také velkostatky, že bych už byl velkostatkářem. Mým neštěstím byli od jakživa agenti. Jsem také pojištěn na život, prot vloupání, proti ohni, proti neštěsti na železnici — to je zase památka po assekuračních agen- tech. Ano, ano, mám už náramně mnoho věcí ale pušku ještě nemám; a to je citelná mezera. Milerád bych ji vyměnil za oba Munkacsyho obrazy, ty se dají alespoň pověsit, a „Mor“ bych s radostí přidal. Mám ho prozatím za almarou. aby ho děti nenašly, nežli k nám přijela tehyně. byl uschován pod prostěradlem v hostinské po- steli. Mnohokráte už jsem přemýšlel, kam si je, ukládají jiní lidé. — A myslejí oni, že kdybych měl pušku že bych se s ní pohyboval? otázal jsem se ne- důvěřivě. — Abych tak řek, to by teprv koukali, e delá u člověka flinta. To do člověka zrovna vjede! Sotva ji vezme do ruky, hned vidí, že musí mít také kamaše, když má kamaše, koupí si loveckou brašnu, pak si koupí psa, pak zelený klobouk, pak řemínky na koroptve, skládací sto- lici na čekání, a když se začne do opravdy střílet, pak ovšem kupuje také ledacos u zvěři náře! Jo, jo, to do člověka zrovna vjede, to já znám! — A proč oni teda nestřílejí, když to tal vychvalujou? — Vašnosti, abych tak řek, střílel bych vždyť to mám v krvi, jsem fořtovsky dítě, ale kdež pak já! A pak se to, Vašnosti, abych tak řek, pro manipulaci nehodí, střelba jest jenom pro koncept! Ostatně kdyby chodili voni, a kdyby dovolili, šel bych někdy s nima, a to bych jim ukázal, jak s flintou zacházet. — Ono jde také o to, kde střílet! — A od čeho jsou národní střelei, od čeho je tu národní honifba? Což pak o tom ještě ne- slyšeli? Měšťanstvo ujalo se letos měšťanské honitby, baronovi se to vzalo, demokracie zvítě- zila. Fořt pukne vztekem, ale žádná pomoc! Zděsil jsem se. Tak tedy už i do Pirkhána vnikají ony podvratné ideje, které právě otřásaj osrdím celého státu, už i do Pirkhána! A toje prosím člověk, jenž sloužil dvanáct let na vojně a jenž i nyní nosí šedivé kalhoty, člověk, po jehož boku houpe se úřadnický meč! Co z nás bude. můj bože, co z nás bude? — Tak oni jsou teda demokratem? pravi jsem tiše. — Abych tak řek, nejsem ani demokrátem ani aristokrátem, já říkám: zlatá střední cesta po ty nejdále dojdeš!. — Ale kakraholte, dovolejí, vždyť oni mlu- vějí jako anarchist. Takové slovo pronesli, ta kové slovo! Kdo to jakživ slyšel v ústech sta- rého, ve službách státu udřeného ouřadníka Vždyť oni řekli „Demokracie zvítězila!“ Probodával jsem Pirkhána očima. Sedě přede mnou na židli všecek zdreen. — Vidíš, chlape, pomyslil jsem si v duchu. to jsem ti dal, to jsem tě chytil, to máš za to, že chodíš starého úřadníka špehovat, že se pro- půjčuješ našemu starému za nástroj. Kdybyste raději metli se starým před svými prahy, běztoho že starý vypouští také ledacos ze svých úst! — Vašnosti, abych tak řek, já to ani tal nemyslil, vykoktal ze sebe konečně, to ta imper diánská hospoda je tím vinna. Byl jsem v ho- spodě, tam se to povídalo a tak mně to uvázlo v hlavě. — No, vědi, ono není o nic, ale jde o to, že my jsme vlastně tady, abychom to všeck drželi pohromadě. Já sám proti národní střelh ničeho nenamítám, já sám milerád k národnín střelcům přistoupím, ale všecko má svůj čas své meze. Jen si vždycky vzpomenou na mne Slyšeli přece, co už já toho ve službě zakousl, však to sám dobře vědí! Kouknou se na me opuchlé nohy, kouknou se na má shrbená záda. a to všecko jsem si uhnal jenom ve službě. A slyšeli mě, že bych si někdy někde postěžoval že bych se byl snad někde o svých představených neuctivě vyjádřil? Pirkhán klopil eči stále hlouběji. Styděl se. v hloubi duše se styděl. Te je zase můj koníček někoho rozebrat. — Tak to vidějí, musejí mlčet, pokračova jsem důstojně, ještě štěsti, že jsem to slyšel jenom já a že mám z toho rozum. V tom Pirkhán po mě skočil a učinil takový pohyb, jakoby mi chtěl políbit ruku. Něžně jsem jej odstrčil. — Tak zas brzy přijdou, pravil jsem usmí- řeně, tamhle mají klobouk. A starému řeknou,že to mám zase v celém těle, ať mi sem pošle doktora Taussika, aby mi napsal dokument, že musím na šestinedělní dovolenou. Pirkhán se shýbl po klobouku a uctivě se rozloučil. Když byl za dveřmi, povídal jsem si v duchu, že zas mám na týden pokoj. Ovšem věděl jsem, že starý ke mně doktora Taussika nepošle. V těchto okolnostech neběží vlastně ani tak o mne, ani o doktora Taussika, jako spíše o to, aby mi nepřipadlo uzdravovati se teprve až po šesti nedělích. Kdybych to nebyl já sám,a byl to někdo jiný, ležel by s tolika starými ne- duhy, eo jich já mám v celém těle, aspoň pě měsíců a pak by si ještě vyjel k moři na zota- venou, ten by se čerta staral o staré tabulárky Ale já nemohu! Také si rád odpočinu, nezapí- rám, ale kam s tím —tři, čtyři neděle, to je n tu spoustu tabulárek, které povolím a které za mítnu jako plivnutí do moře věčnosti. Vstal jsem a opatrně, pokud kožich do- voloval, procházel jsem se po našem útulném pekoji. Máme, bohužel, ustavičně dosud jenom tři pokoje, závisí to na ministru spravedlnosti, abychom měli čtyři pokoje. Moje drahá Terezie říká, že čtyři pokoje budeme míti teprve, ažse dostaneme do sedmé dietní třídy, máme tedydo čtyřech pokojů ještě velmi daleko. Já sice nepo- čítám těch, které mám před sebou, těch už ne- počítá nikdo, těm se říká „železné krávy“, ale počítám ty. které mám ve statusu za sebou, n
#16 alto_textblock #16
boť až těch nebude, nebude také nikdo, kdo by mě mohl přeskočiti. Teď je to s tím povyšováním vůbec nějak popleteno. Teď se žádá, čím větší dietní třída, tím lepší kvalita, ambice, nadání, rozhlod atd. Jsou skutečně obavy, že při této praxi ministerstva zůstanou méně nadaní pouze v deváté dietní třídě, čímž se status této dietní třídy těmito ubožáky tak naplní, že budou tvořiti ohnivzdornou hradbu všem nadaným, tak že tito se do této třídy při známé nesesaditelnosti soudcovské ani nedostanou. A to dříve nebývalo. Dříve se i ti nejhloupější rozdělovali přiměřeně do všech dietních tříd, aby nenastalo jakési přo- plňování jednotlivých kategorií. Ostatně, já se těmito věcmi zásadně neza- bývám. Já mám dost starostí se svým zdravím. K tomu jsou jiné orgány, aby o těchto věcech uvažovaly. V celku však musím přiznati, že je Pírkhán otevřená hlava. Hned si na všecko vzpomene, jako na příklad s tou střelbou! Mně by něco po- dobného bylo ani ve snu nepřipadlo. Byl bychsi patrně koupil velociped. Kdož ví, zdali bych k vůli tomu neměl nějakých nepříjemnosti. Je vůbec pochybno, srovnává-li se s důstojností na- šeho stavu, abychom jezdili na velocipedu. Ob- dobný případ máme u kaplanů, jimž to kon- sistoře zakazují. Rozvážím-li si všecko dopodrobna, musím doznati, že bych se spíše naučil střílet nežli jezdit na velocipedu. Při střelbě člověk se vice měně snaží aby nezabil někoho jiného, při jízdě na velocipedu snaží se kromě toho, aby také nezabil sebe. K národním střelcům bych arciť musíl při- stoupiti. Měsíský revir jest rozsáhlý, lesa dost, polí dost, rybník také a já rozhodně pro začátek musím střileti na velkých prostorách, aby so mohla rána dobře rezvinouti a rozlétnouti. Na to si musím vždy časně ráno přivstati, abych střílel, dokud ještě není nikdo v polích. Byla by to zpropadená věc, kdybych takhle někoho za- střelil. Státní zástupce mě rná v žaludku ještě od času, kdy jsem měl trestní referát, ten by se po mně pěkně svezl. Já vlastně nevím, čím jsem tomu člověku ublížil. Jak jsem mu něco před- ložil k návrhu, hned mu bylo na nic — takový nevysvětlitelný odpor měl ke mně. Ostatně Pirkhán má pravdu: střelba bude asi velice zdravá věc. Já na příklad ještě ne- střílím a už cítím velikou úlevu ve svém cho- robném těle. Chodím si v kožichu po pokoji, jakoby mi nic nebylo. Suché loupání v lopatkácb docela se vytratilo. V této věci nutno vyslechnouti také před- nostu. Já vím, jak mi to za dobré nevyšlo, když jsem se stal členem „Klubu českoslovanských citeristů“. Nebyl to dokonec klub svobodných zednářů, nečelily ani proti církvi ani proti státu stanovy tohoto mírného spolku, ale přednostu jakoby byl rarach posedl. Povídal mi tenkrát, že preti tomu nie nenamítá, pokud provozuji hru na citeru v uzavřených místnostech, že však myslí, že tim trpí důstojnost soudcovského slavu, vylezu-li s ostatními citeristy na jeviště a veřejně se produkují. Svezl se po mně tenkráte místní redaktor, jemuž jsem přece nikdy žádné tabu- lárky nezamitl, a v kritice o dobročinném kon- certu našeho klubu vychválil mou hru s takovým bo mbastem, že si u mne impressariové čtrnáci dnů podávali dvéře. „Zvláštní rozruch“, napsal doslova (mám to číslo uschováno ve svém den- níku), „způšobilo solo váženého pana soudníh sekretáře. „Un počco staceato“ všech citer do- znělo, zraky všech ulpěly na citeře našeho do- mácího umělec. Obecenstvo přestalo dýchat. Tklivé dolee tremolo pianissímo zaševelilo hre- bovým sálem. Naše paní a dívky slzely, po- střehli jsme slzy i v očích otužilých mužů, ba zdálo se nám, že i oko mistního vysoce váže- ného přednosty c. k. soudu obestřeno jest lehkým závojem slz. To nebyla hudba, to byla duše hudby. Kouzelně řinuly se zvuky dolcissima z prstů a strun našeho místního slovutného umělce atd. atd.“ Myslil jsem, že mě raní z té chvály mrtvice. Tři týdny bál jsem se vystrčiti hlavu na ulici,a o citeře nesměl se mi nikdo ani zmíniti. Doktor Korbel vymstil se mi tím, že mi bezodkladně gratuloval k „fenomenálnímu úspěchu?. Na konec ovšem měl jsem delší rozmluvu s před- nostou o užitečnosti hry na citeru. Přednosta mě přemlouval, abych raději mazal staré knihovní pohledávky, nežli hrál na citeru, „na- hoře“ že to mají rádi a že, kdož ví (tohle pravil velice tajemně), zdaž se mi následkem toho ne- zlepší kvalifikace... Uposlechl jsem, citeru jsem prodal, a kdož ví, zdali se mi kvalifikace nezlepšila. Jednou toho chlapa přece omrzím,a bude se sám snažiti, aby mě dostal s krku. Přestal jsem se procházeli a usedl jsem do lenošky ko kamnům. Když chvíli chodím a chvíli o něčem přemýšlím, dostanu hned závratě, a při tom, což je velice zvláštní, zčervená mi vždy levé ucho. To mi byl čert dlužen, že sem přišel ten Pirkhán. Nikdy mi nie kloudného nepřinese. Vždy mi něco nasadí do hlavy, a kdež pak já — já už nejsem žádný mladík, když se člověk blíži k padesátce, tak se na všecko jinak dívá. Jako tchle s tou flintou! Nasadil mi ji do hlavy, a já teď ne a ne se zbavit flinty! Teď ji budu nosit čtrnáct dnů v hlavě, nebudu k vůli flintě moci spáti. A vida, už mě zase brní pravá ruka. Potom ten chlap řekne, abych dělal pohyb! Kdybych zůstal sedět, bylo by mně dobře! Což je to všecko platno, choroba se nedá přelomit přes koleno! Já myslím, že i kdybych flintu měl, že bych také stonal. To už je v povaze a povahu ne- předělá žádný pohyb. Jako řekněme, co se ted nadělá, namluví a napíše s tím alkoholem! Náš Klapzuba pije každý večer čtrnáct sklenic a ještě ani nezastonal, kdežto já vypiju sotva sedma mám to pořád v celém těle. Toť se ví, že Klap- zuba vůbec nestřílí a také je živ. Celoroční jeho účet činí u doktora Cibulky nejvíce pět korun. Řikáme si o něm už patnáct roků, že jej raní jednou mrtvice, a už i přednosta několikráte na- značil, že by to byl Klapzubův nejrozumější ouřadní čin, kdyby umřel. Před Pirkhánem musím se míti na pozoru. Jest možno, že tu flintu na mně chtěl jen tak nalíčit. Dobře, že jsem mu nepřisvědčil! To už by to teď povídal starému, že si chci koupit flintu a že se chci dáti k národním střelcům. Pirkhán je vlastně veliký pleticha. Srdce má sice dobré, to připouštím, ale chce se každému