#1
alto_textblock
#1
Strana 2.
#2
alto_textblock
#2
„Nový Jihočeský Dělník.
#3
alto_textblock
#3
mn
o
#4
alto_textblock
#4
Dr. Viktor Adler.
Nikomu, kdo jej zná, nenapadlo, že má již
padesátku na zádech. A přece je tomu tak.
24. června 1852 narodil se dr. V. Adler
v Praze, kde jeho otec byl obchodníkem. Ale
Viktor nalezal se ještě v útlém mládí, když
otec přestěhoval se do Vídně. Zde v pozdějších
dobách navštěvoval školské gymnasium, které
současně s ním navštěvovali i jiní, v dnešním
veřejným životě různého podílu beroucí muži.
Tak vedle E. Pernerstorfera navštěvoval
současně s V. Adlerem škotské gymnasium Kar.
Lueger, Gruber, dnes universitní profesor
a dvorní rada a j. více.
Ale sotva, že odbyl medicinská studia, nalezal
se již oběma nohama ve veřejném životě,
neboť již jako gymnasista četl spisy Lassallovy,
Marxově a obíral se národohospodářskými otázkami,
arciť potají, neboť otec chtěl mít z něho
praktického lékaře, který by v širokém kruhu
svých známých mohl mít znamenitou klientelu.
A Viktor byl skutečně nejlepším žákem a
miláčkem svých učitelů, což nejlépe dokumentuje,
že universitní profesor dvorní rada dr.
Braun bez dráhání svolil ku sňatku své dcery
s ním. Adlera čekala skvělá budoucnost a zajištěná
existence, kterou by mu každý záviděti
mohl.
Ale působnost lékařstvím vymezená bylá
Adlerovi příliš uzounkou. Již jako mladík poznal
neudržitelnost rakouské ústavy a schátralost
měšťáckých stran a vypracoval spolu s Per-
nerstorferem, Schonererem, který arciť
tehdy rozumnějších náhledů byl, tak zvaný
linecký program, v němž žádáno všeobecné
rovné, přímé a tajné právo volební do všech
zákonodárných sborů, volbu úřednictva, ochranná
zařízení pro dělnictvo a j. Brzy však rozešel
se se svými přáteli, poznav z osobního styku
hnutí dělnické, které arciť bylo tehdy v Rakousku
v plénkách. Jsa theoreticky již dříve se
socialismem obeznámen a jemu cele nakloněn,
poznal, že je třeba pevné ruky, jasného rozumu,
má-li hnutí dělnické v Rakousku domoci se
onoho vlivu, které by mu co do počtu dělnictva
příslušelo.
Snaha jeho rozbíjela se dlouho o taktický
spor, který v letech osmdesátých mezi dělnictvem
panoval. »Radikální« s »umírněnými«
potírali se do krve a Adler seznal, že
prvním úkolem, aby bylo možno silnou stranu
utvořit, je, rozvaděné bratry usmířit, což se mu
po veliké námaze na sjezdu v Hainfeldu
dařilo. V Hainfeldu dán základ nové ornanisaci,
straně dán program a od té doby počíná její
rozvoj s takovým úspěchem vedený, že nepřátelské
strany stále více třásly se před vzrůstajícím
protivníkem. A nejnenáviděnějším ze
všech sociálních demokratů byl v Rakousku dr.
Viktor Adler. Měšťáctvo nemohlo mu zapomenout,
že sám z něho vyšel a přece své síly,
#5
alto_textblock
#5
Řádně spánkem posilněn, opustil jsem
s dosti veselými pocity M .... v a navštívil
jsem jiné obce, kde schůze tu s menším tu
s větším zdarem byly konány. Konečně jsem
dospěl na své apoštolské cestě do R ... — S
tamnějším starostou byli jsme trochu známi,
býval také dělníkem a súčastnil se dříve i ruchu
socialistického. Navštívil jsem jej a po přivítání
a vysvětlení, počaly přípravy ke schůzi.
Plakáty jsem ale nelepil; obecní policajt
agitaci vykonal za mne, obecným bubnem ohlašuje
na rozličných částech obce, že večer bude
schůze, ve které socialista bude mít »kázání«.
Já zatím, chtěje dát svým známým vědět, kde
jsem a kdy přijdu domů, psal jsem na korre-
spondenčním lístku toto: »Jsem u pana starosty
v R ... a snad se v neděli uvidíme. Nazdar.
Váš N.«
Na důkaz pravdy vyrazil jsem na lístku
obecní razítko a lístek odeslal a mohu říci, že
úlohu svou vykonal znamenitě; způsobil úřední
omyl!
Bylo to v pátek; schůze byla slušně navštívena
a také velice živá. Naši velitelé byli
tam skutečně zvolení. Jsa týdenním cestováním
po rozmohlých a blátivých cestách unaven, přijal
jsem s radostí pozvání starosty, abych si odpočinul.
Zdržel jsem se v R... přes neděli a v pondělí
ráno chystám se na cestu. Jaké bylo však
moje překvapení, když poslíček ptá se po mně,
podává mi poštovní poukázku a klade přede mne
#6
alto_textblock
#6
své hospodářské prostředky, celý svůj talent
věnoval dělnictvu.
Tuto nenávisť, podmíněnou oprávněným
strachem, Adler bezpočtukráte pocítil a nebude
mnoho soudruhů v dnešním hnutí, kteří by se
mohli vykázat tolika policejním a soudním pronásledováním
a tolika odsouzeními jako dr.
Adler.
Ale ten s neochvějnou vytrvalostí, s napjetím
všech svých fysických i duševních sil a s jarým
nadšením, neohlížeje se na. oběti, které přinésti
musel, kráčel a kráčí ku předu se stejným
nadšením pro věc proletariátu jak na začátku,
tak i dnes.
Adler sám jsa nepřítelem osobního kultu,
nebyl potěšen, dozvěděv se, že užší kroužek
jeho známých chce oslavit jeho padesátileté narozeniny,
ale když došlo sta a sta blahopřání
těch, kteří s ním a vedle něho perou do toho
»našeho pořádku«, když viděl, jak i z těch nejzastrčenějších
koutů Rakouska přichází přání,
prostě vyslovená ale z hloubí srdce vycházející,
»aby ještě dlouhá leta působils mezi námi,
bys nám a našemu zápasu, doktore, ještě dlouho
byl zachován«, tu viděl, že není pouze tím nejnenáviděnějším
a nejosočovanějším člověkem, ale
že je také člověkem, k němuž jako k málokterému
v Rakousku statisíce lidí chová neochvějnou
důvěru a že je pojí k němu neumělá,
ale z hloubí srdce prýštící láska.
Také my se přidáváme ke gratulujícím,
aby sociální demokracii ještě dlouhá leta k jejímu
prospěchu a ku prospěchu strádajícího
proletariátu neocenitelné síly dra Viktora Adlera
zachovány byly v téže svěžesti, s jakou až
dosud zápasil. Jos. Krapka.
#7
alto_textblock
#7
Utrpěni a práce jsou dvoji tvář člověčenstva.
Zde (spisovatel míní Pařížská předměstí) jest nekonečné
množství neznámých bytostí, zde hemží
se to podivnými postavami od skládače v la
Rapée až k rasovi v Montfauconě. Fex urbis
(rmut města), volá Cicero; mob (angl. chátra,
lůza, láje, zběř, holota, sebránka a pod.), dodává
Burke v nevoli. To se snadno řekne. Však
budiž. Co na tom? Co nám potom, že chodí
bosi? Neumějí číst, tím hůře. Máme-li je proto
opustit, má-li jejich bída v očích našich býti jim
kletbou? Či nemůže též tyto davy proniknouti
světlo? Pročež vraťme se k provoláni: »Světlo!«
a tvrdošijné volejme »světlo! světlo!« — Kdož
ví, zdaž tato neproniknutelnost nestane se průhlednou?
Či nejsou revoluce proměny? Jděte,
filosofové, vyučujte, osvětlujte, objasňujte, myslete
nahlas, mluvte nahlas, běhejte radostně
pod širým nebem, spřátelte se s veřejnými náměstími,
oznamujte dobré zprávy, roztrušujte abecedy,
prohlašujte práva, zpívejte marseillaisy,
rozsívejte nadšeni, ulamujte zelené letorosty
z dubů! Nechť myšlénka stane se vírou. Davy
tyto mohou státi se vznešenými. Doveďme užili
tohoto ohromného objetí zásad a cností, jež
#8
alto_textblock
#8
pětikorunu. Na kuponu stálo: »Na přilepšenou
v base posílají Ti soudruzi 5 korun.“
Starosta dostal současně rekomandovaný
dopis, v němž byl slušně žádán mými soudruhy,
aby dotyčný obnos laskavě mi odevzdal, abych
prý mohl si koupit něco k jídlu a také ke
kouření.
Uhodl jsem pravý stav věci a propukli
jsme oba v hlučný smích, který se u starosty
mým vypravováním o zaslaném lístku jen stupňoval.
Přijel jsem domů a smáli jsme se na
novo. Soudrnzi totiž spatřivše na lístku .obecní
razítko, měli za to, když jsem v neděli nepřišel,
že jsem se ocitnul v obecní šatlavě, a abych
nezpůsobil obci veliké útraty, vybrali mezi sebou
oněch pět korun a zaslali mi je. Dlouho pak
jsme ještě tomuto se smávali a s pravidelnou určitostí
vynoří se toto v mé mysli, kdykoliv čtu,
že parlament jest v posledním tažení a domnívám
se, že by mohly přijít nové volby a já
musel zase, na agitaci.
Zažil jsem sice v této kampani ještě více
jiných příhod, ale ty všecky končívaly zpropa-
deně smutně a proto o nich nepíši, nechtěje
dělati čtenáři těžké srdce a kazit náladu.
Ostatně vím, že by Vás to ani nezajímalo
a jsem přesvědčen, že byste mne rádi i s těmito
vzpomínkami poslali do horoucího pekla, kdybyste
jen věděli kde je, anebo kdyby také do
něj prodával jízdní lístky některý páter.
—a—
#9
alto_textblock
#9
v jistých dobách viři, vybuchne a hrůzou naplňuje!
Tyto bosé nohy, tyto obnažené ruce,
tyto hadry, tato nevědomost, tato temnota mohou’
býti užity k vydobyti idéálu. Dívejte se skrz lid a.
uzříte pravdu. Sprostý písek, po němž, šlapete,
hoďte do pece, aby se roztavil, i vznikne z něho»
překrásný křišťál, kterýmž Galilei a Newton odkryjí
hvězdy.
(Viktor Hugo: ’Bidnick.)
Následky nezaměstnanosti
a rakouská vláda.
Thema toto, dáno na program táboru lidu
dne 22. června t. r. v zahradě »Budějovické-
pivnice«, zasluhuje pozornosti,, jaké se mu zmíněného
dne dostalo. Vzdor počasí nepohodlnému
naplnila se úderem 10. hodiny dopoledne-
veliká zahrada lidem různých, stavů: kupilo se
zde dohromady dlouhé již měsíce nezaměstnané-
dělnictvo stavební vedle dělnictva továrního a
též množství živnostníků, kteří cítí, že není nikdy
tak zle, jako když dělnictvo nevydělá a.
nemůže si potřebné věci koupit; i více měšťanů
zřeli jsme v řadách lidu, kteří přišli se na dělnickou
schůzi podívat a slyšet jeho rozhovor..
Počet účastníků byl odhadován na 600 —700.
Tábor zahájil odbytím 10, hodiny soudr..
Zeman, načež po zvolení předsednictva: Rieger,
Štěpka a Mádl, ujal se slova soudr. Němec-
z Prahy, uvítán hlučným: Na zdar! a potleskem.
Soudr. Němec rozvinul osnovu své řeči nejnovějším
nadělením vlády: daň. z jízdních lístků,,
kterou ročně 17 milionů vybéře vláda z našich
chudých kapes, ale práva nám stále upírá a
potřeb lidových nedbá. (Hanba!) Zemský sněm,,
který se v sobotu v Praze sešel, bude jednati
o nové zemské pivní dani, aby také sanoval
svoje finance nepřímými přirážkami na životní
potřeby. (Slyšte! Slyšte!) Jsou to důsledky toho,,
když lid zbaven jest všech práv na spolurozhodování
v obcích, okresních zastupitelstvech . a
zemském sněmu, a v říšské radě požívá práv
jen směšných, která ani za řeč nestojí, neboť
nemít našich 10 poslanců tolik odvahy, tak bojovného
ducha a nebýt to lidé pracoviti, ztratili
by se tam jak kapka v moři;, co jest to 10-
proti 415?... Jen tyto neurovnané poměry
vyvozují, co se děje, že u nás jsou peníze jen
na kanony, bodáky nebo péči o. kapitalisty, ale
na nutné stavby, aby lid měl práci, prý nezbývá
a pak vláda si vždy dopřeje mnoho času, má-li
učiniti něco ve prospěch lidu. (Souhlas.) Letos
si rozkázala, by zaplatili jsme 38 milionů na
kanony, potají jedná, jak dostane od nás na tyto
kanony ještě 162 milionů (bouřlivé výkřiky ve
shromáždění) a toto činí v tak hrozném čase,,
kdy bída všude lid rdousí, ba v zimě, když
zoufalost nezaměstnaných otřásala všemi velikými
městy v Rakousku, jednalo se velmi vážně
o to, jak nahradit cukrovarníkům 18 mil., které
se jim vyplácí ročně jako vývozní premie, které-
my na cukerní dani musíme odvádět a Brusek
ská konference k veliké nelibosti rakousko-uher-
ské vlády učinila tomu svým usnesením konec:
Ne tedy tím, jak pomoci těm hladovým masám
lidu a jak zjednat jim práci, zabývala se vláda
a ti privilegovaní v parlamentě, ale jak nahradit
té hrstce bohatých cukrovarníku ty miliony, aby
neutrpěli »chudáci« žádnou škodu.. (Hanba a.
jiné výkřiky nevole). Když však podal náš.
poslanec soudr. Cingr návrh, aby povolen byl
milion ku pomoci nuzným horníkům na
Příbramsku, všechno se proto bouřilo a sám
místodržitelský orgán v Praze psal, že-
každému se dává, kdo co zasluhuje a bylo by
nesprávné dáti horníkům něco vedle mzdy..
Toto tvrdit, je opovážlivost nejvyšší! Ano, my
si přejeme, aby se dávalo každému, kdo si co
zasluhuje, ale žádný místodržitelský orgán nedokáže,
že to dnes stává. Pak by musel mít
mnohý písař u okr. soudu větší služné než některý
pan rada a ten horník víc než generálové,,
jejichž práce nemá pro lid naprosto žádného
významu a pražádného užitku. (Tak jest! Bouřlivý
souhlas a potlesk.) Aby ale těmto lidem, od
nichž marně očekávali bychom něco užitečného,,
mohla vláda vysoké služné vypláceti, stíhá nás-
jednou novou nepřímou daní za druhou. A ta
morálka...! Každý putykář, když leží ve
ve stoce, může říci, že obětuje se zájmům státu,,
vždyť náš stát těží z toho, vypije-li lid hodně
kořalky.
Přecházeje k nouzi na českém jihu, podo-
týká řečník, že sama statistika sčítání lidu do-