ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 13 ec3a4b80-8f5e-11e6-9328-005056825209
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 13
ALTO TextBloky — 7
#1 alto_textblock #1
Dne 19. dubna 1914.
#2 alto_textblock #2
-CECH
#3 alto_textblock #3
101. čislo. Strana 13.
#4 alto_textblock #4
Doacet № fírálounou. Patnáctého dubna zapomněli jsme na patnáctý duben r. 1764 a přece tento den stojí také za zmínku: To zemřela madame ďEtioles. „To bude sousto pro krále,“ říkala její matka, když ji vychovávala. „Vím, že budu králova a chci královou býti,“ říkávala mladá paní, když se — vdala, ale jen tak, aby měla jméno a jmění. A na krále dávala si pozor: oděna jako lesní víla, přišla mu „náhodou“ vstříc v lese, když honil­ zvěř — paní ďEtioles podívala se krásným­ okem na Ludvíka XV. a už byl její. Manželé ďEtiolesovi se rozešli, chotě, aby neobtěžoval, poslali na venek, a pani ďEtioles­ stala se markýzou de Pompadour a první milostnicí královou. Byla to krásná žena. Pleti byla sněhobílé­ a v tom sněhu kvetly nejjemnější růže vlasy měla bohaté, kaštanové, krásné zuby a přelibezný úsměv, zvláště pak veliké, lesklé a duchaplné oči ; byla to žena energická, velkých­ plánů, u níž scházeli se diplomaté, státníci­ a filosofové, neboť ona to byla, která 20 let ovládala Francii. Nejraději dlela s králem trochu dále od královny a dvorních kazatelů a svých nepřátel,­ Jesuitů, kteří byli na straně opuštěné královny, kterou Ludvík XV. ignoroval a jež trávila smutné své dny na modlitbách a dobře­ činíc. Královna, prostá, jednoduchá, a rafinovaná­ markýzka — jaký to byl rozdíl! Paní Pompadourová znala krále velmi dobře a věděla, jak jest nestálý ve své přízni к ženským. Ale dovedla toho, že až do své smrti zůstala u krále. Jak dovedla ho bavit, když poznala, že už je к ní studenější! Jaké zábavy venkovské vymýšlela, jaké noční slavnosti,­ jaká divadelní představení a živé sochy!­ Jak bavila krále svými klepy, jak docela zamhuřovala obě oči, když král na krátkou dobu byl jí nevěrný, jak docela, se к svému konci, sama mu vybírala (milostenky, z nichž ovšem žádná duchem a vtipy se jí vyrovnati nesměla. Občas přišla na krále lítost, ale když začal­ se obraceti ke své dobré choti, když začal poslouchati domluv svých zpovědníků, už tu byl po jedné straně Voltaire se svými jedovatými­ vtipy na bibli a kněze a už tu byla po druhé straně Pompadourka vždy znova a znova dobývající a podmaňující si krále svými­ vnadami a svým duchem. „Můj život je boj,“ stěžovala si vítězná milostnice svým důvěrným přátelům. A bylo
#5 alto_textblock #5
FEUILLETON. Při dobré vůli. Francouzi mají přísloví: „Nezáleží na hostině, ale na hostiteli a hostech’.“ Jako by chtěli říci: „Hlavní věcí u přátelského oběda jest, jak se to dává a s kým to jíš.“ A tu minulý čtvrtek byli jsme jak náleží­ spokojeni: pozval nás srdečný hostitel, pěkně jsme šli dohromady, pohovořili jsme si po přátelsku, a i jazyk náš si liboval. Seděli jsme v sále, jehož jednu stranu zastírala mohutná stavba Svatovítského dómu­ a s druhé strany nám hleděla do okeů Mihulka, Bílá věž, hluboký parkán... učiněný­ středověk. A přes Jelení Příkop kynula Rudolfa II. Míčovna, jízdárna a ohrada pro lvy. А к těmto historickým zdem vinula se snítka jarem se prozelenávajícího stromoví. Vedle mne seděl vyšší hospodářský ú- ředník. Mluvilo se o tom a onom. Jak příjmy­ jistého kláštéra byly neustále pepatrny. Ředitel panství měl platu 600 zlatých, ale jeho manželka nosila pařížské toilety. Jak panství jistého světského velmože pramálo vynášelo: správec spal v létě do šesti hodin, krmil si pro sebe stádečko vepřů, vymlouval
#6 alto_textblock #6
jí neustále bojovati s lehkou myslí královou, s příbuznými královými a některými neodvi- slými šlechtici — ostatní dvorní společnost klaněla se otrocky, ale falešně králově favoritce.­ Paní markýzka Pompadourová byla vlastně­ král a královna: dávala instrukce diplomatům,­ prosadila úplný obrat francouzské politiky,­ spojivši se s Rakouskem proti Prusku, fedrovala filosofy materialismu, kteří myšlenkově­ připravovali velikou revoluci, a rozhazovala­ peníze plnýma rukama. „Jak půvabně zbavuje se markýzka mil- lionfl!“ divil se Ludvík XV. Byla na vrcholu své moci, když dostala psaní Marie Teresie, když se dozvěděla, že císařovna rakouská doporučila písemně své dceři Marii Antoinettě, aby vlídně se měla к Pompadource; byla na vrcholu své moci, když řídila celou Francii, a bez její vůle nestalo se nic. Nenáviděli ji, opovrhovali jí, klaněli se jí, největší pochlebnik její byl Voltaire — krásná paní jen se usmívala, jak si byla vědoma­ své moci. Ale před důvěrnými známými­ si i zaplakala, doznávajíc: „Vedu strašný­ život.“ Život její byl také tím strašný, že se neustále obávala ztratiti své všecko: přízeň královu. Král tolik cestoval, tolik audiencí dával,­ s tolika lidmi se stýkal, a Pompadourka dobře věděla, co závistnic ji sleduje zlýma očima, a jaké intriky se proti ní vedou. „Pompadourka hubne!“ „Pompadourka bledne!“ „Pompadourka kašle!“ „Pompadourka stárne!“ tak šeptali si dvořané. A měli pravdu. „Lékaře sem, ať léčí mé choré plíce!“ poručila markýzka, ale lékaři řekli: „Nemoc vašich plic jest zastaralá a nevyléčitelná!“ „Chci býti plných tvarů, komorné!“ Ale všecky vložky nepomáhaly nahraditi tolTetou, "CO uprchlo. — „Sem jemná líčidla!“ poručila si milostnice­ a zase rozkvetlo její líčko, ale nebyla to přirozená červeň. „Pompadourka si illustruje obličej!“ vracel}"­ jí dvorní dámy její bývalý posměch. A tak se stalo, že Pompadourka, která vládla králem, dvorem, Francií,- Evropou, začala­ se děsiti nastávajícího stáří. A toto stáří se svými vráskami, zřídlými vlasy, hubeností a žloutnoucí pletí dostavilo se brzy: Pompadourka­ byla 43 roky stará, ale z její bývalé krásy nezbylo jí nic, nežli její čarovné oči. se, že pole nic nenesou, protože obilí pošlapou­ panští jeleni. A povídalo se, že před nějakými­ třiceti lety veliký církevní hodnostář dával si obraceti své kabáty a vypůjčil si občas na almužnu od svého komorníka. „Ale, u všech všudy rohatých, jak je to tak možno?“ dopálil jsem se. „Je to možno,“ odpověděl můj soused a usmál se ironicky. „To je tak,“ vysvětloval, každý církevní kníže nejmenuje se Khon. ! Ten se vyznal! Ten znal panství, správce, úředníky! Ten měl hospodářský rozhled, u- měl počítat a také prodávat — mají tuto nutnou­ průpravu všichni naši probošti, biskupové,­ opatové, arcibiskupové ? Celé jejich studium a celá jejich práce duchovní nese se jiným směrem; theologický doktor neskládá rigorosum z hospodářství.“ „To je ovšem pravda.“ „A potom, jak s církevním majitelem zacházejí pachtýři, správcové, ředitelé? Darmo­ povídat! „Je to kněžské,“ říká se. jako by se chtělo říci: „Je to obecné.“ „A tak co dělat?“ „Co dělat? Klášterní opat dal řediteli služného 2000 zl. místo 600 zi. a ustanovil nad ním hospodářskou radu, která ví i co která kráva dojí; světský pán propustil své
#7 alto_textblock #7
Stará milostnice — jest něco směšnějšího? Nemocná favoritka — jak dlouho se udrží? „Brzy nastane obrat, král už jen s Fom- padourkou hovoří, srdce jeho jest jinde,“ šeptaly si dvorní dámy, a teď začaly se objevovali­ epigramy, stárnoucí markýzka doslýchala­ ostré vtipy, její přátelé začali chladnout!­ a od ní se opatrně odlupovali: první uprchlík byl Voltaire. „Pompadourka umírá!“ prolétlo jako blesk dvoranami versailleskými v únoru roku­ 1764. A opravdu: markýzka dostala tak veliký plieni záchvat, že už lékaři čekali její smrt. Ha, jak se ze všech koutů vyrojili nyní její nepřátelé! Jak už Voltaire sepsal a herci pro vésti chtěli posměšnou veselohru! Jak odvrátili­ se od své bývalé velitelky dvorní hodnostáři,­ ctižádostiví generálové, diplomaté! Sama umírala Pompadourka... Ale ne sama! Přiběhl král! Ludvík XV. nezapomněl! A Pompadourka jako by zázrakem­ — se uzdravila! Voltaire prchl ode dvora,­ dvorní hodnostáři na ráz obrátili, celý svět versailleský do prachu se znova kořil markýzce. „Markýzka se mně pozdravila!“ radoval se král Ludvík XV. a nařídil: „Hudební skla-, datelé Cochin a Boucher ať složí kantáty, Favart ať sepíše noty ku slavné děkovné mši, která bude celebrována ve chrámu sv. Ma- deleiny! A jakmile bude markýzce lépe, chci ji miti u sebe!“ V dubnu roku 1764 tak dalece se pozdravila­ paní de Pompadour, že mohla se přestěhovati do přízemních pokojů starobylého­ královského zámku ve Fontainebleau. Ale jak tam přibyla, hned se jí udělalo hůř. Král nemocnou pilně navštěvoval, ale časem polevil. „Už mne to nudí. Jak dlouho potrvá nemoc­ ?“ „Déle!“ mínili lékaři. „Jak je to se mnou? Řekněte pravdu!** dolehla Pompadourka na lékaře. „Není naděje žádné!“ dostala v odpověď:­ „Také dobře!“ A dala si přinést! svou poslední vůli, kterou velmi podrobně pročetla,­ potom poštovní intendant Janolle musil jí přinésti čerstvě zachycená psaní její nepřátel­ — Pompadourka klidně poslouchala, jedovatý obsah, potom dala si zavolati faráře­ od sv. Madeleiny: „Byla jsem přítelkyní Voltairovou, ale chci se usmířiti s církví,“ řekla a zpovídala se. A když farář odcházel, usmála se naposled: „Pane abbé, ani dveří nezavírejte, za krátko vyjdu sama.“ Obklopena jen několika přáteli a přítel- staré správce, vzal si nové a ráno o 4. hodině­ jezdil po inspekci a sám jal se dohlí- žeti na pole, jež prý jsou jeleny šlapána. A zasloužilý, celou důvěrou obdarovaný vrchní ředitel zemřel, načež jiní lidé dostali se' к veslu. A ti si vzali do hlavy: tahle veliká panství musí rozhodně nésti víc, jen větší pozor na ně; a stalo se tak. Nechci uváděti číslice, ale tolik pravím : že na dobročinné­ účely a různé podpory můžeme dáti nyní třikrát tolik nežli před třiceti lety.“ „To mám radost! Ale vidím, mladý pane- sousede, že byste chtěl ještě něco říci. Jen s tím ven!“ Můj společník po levé ruce zakroutil si světlé knírky. „Kdybych já měl moc a co poroučeti, víte, co bych udělal ? Všechny statky klášterní, farní, kapitolní, biskupské a velkostatkářské dal bych do správy bankovní:­ a tu byste viděl, jak by bankovní odborníci povznesli statky tyto průmyslově, jak by se hledalo uhlí a železo, jak by se užilo lesů a jak by se imponovalo cáúlní burse! Jaká finanční a hospodářská moc by tu vzrostla!“ „Výborná myšlenka! Ale podotýkámy že církevní jmění nemá kapitalistickou povahu.“ „To uznávám také, ale časy se mění.