#1
alto_textblock
#1
39. nistopadu 1901.
#2
alto_textblock
#2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
#3
alto_textblock
#3
k čislu 317.
#4
alto_textblock
#4
Strana 9.
#5
alto_textblock
#5
V cizích kapsách.
#7
alto_textblock
#7
»Na plyšových křeslech Národního
divadla roztahují se dcerky uze-
nářské . ..«
Kde pak honem se mi kmitla ta věta
v níž jest uloženo tolik světité pravdy ? Ano,
ano, zapomněl jsem, ve kterém, ale bylo t
v jednom z oněch venkovských časopisů, do
nichž se poslední dobou slévají všechny »pi-
kantnosti« z naší pražské domácnosti.
Já vím, vlastně to myslil šlechelný pisatel
jinak. Roztahují-li se totiž na plyšových kře-
slech Národního divadla dcerky uzenářské, musi
správa tohoto divadla hověti jejich vkusu,
z čehož pak nad slunce jasněji vyplývá, že za
nedbává všechno to vyšší a nejvyšší umění dra-
matické. Víme přece dobře, že správa Národ-
ního divadla nemůže býti dosti pohlavkována,
zdola i shora. Škoda každé rány, která padne
mimo.
Tiskl jsem v duchu ruku šlechetnému pisa-
teli a litoval jsem jen, že ve skromnosti své se
nepodepsal, abych se mu byl mohl pokloniti
osobně, abych byl mohl pohleděti do jeho jas-
ných očí. Neboť pomohl otevřiti oči mé, kteréž
tak dlouho neviděly.
Jisté pochybnosti měl jsem dávno, tuši
jsem cosi, ale nebyl jsem si docela jist. A tu
tedy padla slova, jichž bylo třeba, abych byí
ze vši nejistoty vyveden.
Je to hořké poznání, ale konečné poznání
sebe trpčí jest prý lepší než slepá nevědomost
Vidím, vidím, jak naše veřejné mínění byl
posud prolhané. S bolestí poznávám, jak pro-
lhaní a neupřímní byli naši nejpřednější my-
slitelé, publicisté i básníci, zkrátka všichni, kdo
kdy ve jménu českého lidu a k českému lidu
mluvili.
Pořád nám namlouvali, že jsme národem
demokratickým. Ale nikdy se nepro-
nášela bohopustější lež. My jsme národem čistě
aristokratickým. Jsou arci chvíle, kdy
na přiklad voláme do zbraně každého, bez roz-
dílu stavu, kdo nám o volbách může dáti hlas,
ale jinak trapně pociťujeme, jak nám v tom
českém životě všady překážejí uzenáři, řezníci,
pekaři, kartáčníci, kominníci a vůbec — —
Národní divadlo prý postavil národ sobě
No vidíte, a najednou se tam roztahují dcerky
uzenářské. Táži se: kam si mají sednouti pak
naši čeští knižata, hrabata, princi a baronové,
kteří by se do našeho stánku Můz jen jen
hrnuli? Kam, pravím, když jim to naše české
uzenářství tak překáží?
Zde máte příčinu, pánové, proč těch vla
steneckých kavalírů přichází do Národního di-
vadla tak málo, proč jich tam vídáte obyčejně
nanejvýš padesát a nikdy ne sto! Tolik vy
chování přece má naše vlastenecká aristokracie,
že její členové nebudou chtít sedati plebejským
těm dcerkám na klinechl
Pražský dopisovatel řečeného venkovského
listu několika slovy jasně vystihl situaci. Sou-
hlasím s ním zeela — a zejména s ním sou-
hlasím v příčině těch uzenářů, k nimž, chcete-li,
můžete přidat i několikerou žívnost jinou.
Nelze popříti, že český a zvláště pražský
uzenář vším právem a vlastní zásluhou stal se
předmětem všeho opovržení, představitelem vší
směšnosti, tuposti a duševní prázdnoty. Sám
jich znám několik a velmi důvěrně je znám,
viděl jsem jejich začátky, potloukal jsem se
v jejich udírnách, ano, byly doby, kdy jsem
jim býval dlužen i za večeře — snad uznáte,
že o nich mohu mluviti s jistou znalosti věci,
objektivně, nestranně, pravdivě, spravedlivě!
Čím pak byl takový uzenář? Ničím jiným
než tovaryšem, kterýž od rána do večera musi
pracovati, aby tak trochu té chudší pakáži —
totiž nám, pokud jsme ještě všichní nevolili v
kurii velkostatkářů — připravil na večer cerbu-
látů, párků, kolínek, bůčků a plecek. Pak jed-
noho dne se rozhodl, že se »udělá pro sebe«.
Nu, bylo to panování dost mizerné. Začal s ně-
kolika stovkami, mnohdy jen desíikami, jež bud
sám zachoval, nebo které mu přinesla věnem
žena, obyčejně taky rodu velmi plebejského.
Byliť by takového uzenářského tovaryše vyhodili,
kdyby se byl odvážil pro nějakou dceru z kava-
lírské, bohaté rodiny.
Jaká mu kynula budoucnost? Bylo-li mu
dříti jako tovaryši, bylo mu snad ještě více dřít
jako samostatnému pánu. Musil vstávati o čtvrté
ranni v zimě v létě, třikrát v témdni, aby ne-
vyspalý, zimomřivý, v mraze, ve větru i v dešti
šel na trh nakoupiti prasat, musil je pak roz-
sekati, naložiti do láku, bylo mu pracovati po
několik hodin denně v lednici, kde byly 2—3
stupně tepla, bylo mu uditi, konečně taky chtěl
prodati, co připravil, a večer již o desáté nebo
jedenácté všecek unaven ukládal se na lůžko,
aby zejtra o čtvrté ranní začal znova. Vídali
jste takového uzenáře v koncertech? Kupoval
obrazy? Četl všechny psychologické romány?
Sedal snad. sám ke klaviru, aby komponoval
reverie? No dobrá — a kdo pak za něj měl
dělati salámy a jafernice?-
Nu, pozorujete již snad, v jaké výši na
tímto věčně se lopotícím, neunavné pracujícím
uzenářem vznáší se takový pražský dopisovatel
venkovských listů, kterýž v geniálním lenošení
tráví drahý čas po kavárnách, lapaje všechny
»zaručené« klevety, a kterýž právem ohrnuje
svůj vznešeně čenichavý nos nad opovrženl
hodnými dcerkami uzenářskými, roztahujícímise
na plyšových křeslech?
A dokonce se podívejte na uzenářovu man
želku
Nenl-liž pravda, každá žena, provdává-
se, blouzní o vlastní tiché domácnosti, jak bude
mužičkovi vařit, jak bude po obědě sedat
vyšivat, jak s mužíčkem, až se vráti domů.
půjde na procházku, večer do divadla, do kon-
certu, třeba někam do hostince?
A jaký zatím život vedla choť uzenářova
Starala se hloupě s mužem, pracovala od rána
do večera, stála v krámě, až jí nohy otrnovaly.
a prodávala, sekala, vykrajovala, vážila, tržila
krejcary a desetníky, až konečně taky večer
znavena do úpadu, spočítala tržbu a klesla vy-
sílena do podušek. Této uzenářově ženě ne-
býla údělem klidná domácnost, čtyři stěny útul-
ného pokoje, dýchajícího teplem; v těchto
svých stěnách trávila obyčejně jenom několik
#8
alto_textblock
#8
dnů, když v bolestech slehla s nějakou tou
uzenářskou dcerkou nebo synkem, a sotva s
zotavila, spěchala zas do krámu, neboť tam ji
muž nevyhnutelně potřeboval. Ve svém bytě,
ve své domácnosti byla tato uzenářka skoro
jen hostem. Nepoznala, co je klidným živo-
tem rodinným, pro ni nebylo divadla ani kon-
certů, aniž jiných zábav. Tato žena, anižo
tom věděla, luštila otázku ženské práce, »eman-
cipace«. Dva pronedbané dny — a cítilto
celý závod.
Takto starali se uzenář s uzenářkou po
celá desítileti, po celý život. Arciže, kdyz
pilně pracovali a dobře hospodařili, koupili
dům, neboť míti dům jest ideálem uzenářovým,
taky on jest »idealistou«. Jednou z příčin
tohoto idealismu jest okolnost, že každý do-
máci nechce uzenáře do svého domu, i ne-
zbývá než míti vlastní dům.
Ale ten uzenářův dům, velevážení, ten
právě mně a jiným leží tolik v žaludku. Pro
má dům uzenář a ne já! Jářku, proč?
Jsou sice ještě pošetilci, kteří myslí: kéž
by jen bylo hodně uzenářů, aby měli domy.
neboť pak by tyto domy byly a snad i po ně
jakou generaci zůstaly v českých rukou. Nebot
prý není slýcháno, aby se stal uzenář renegá-
tem, jako se někdy přihodí i s umělci kompo-
nisty. Spolehnout prý se může na uzenáře právě
tak jako na řezníky a jiné živnostníky, kteři
se nikdy nedopustili zrady a nezapomněli,
z čeho vyšli. Ano, někteří ještě větší pošetil
dokonce pokládají uzenářům za zásluhu, že ne
píší dramat a nemluví pak jménem dramatických
spisovatelů, hledice si jen toho, čemu rozumějí.
Ale to přece rozumí se samo sebou? A jsou
ještě jiní, kteří se neostýchají tvrditi, že má
uzenář stejné právo na dům jako kupec- nebo
apatykář, jako fabrikant nebo docela obyčejný.
privatisující domácí pán, a dcerky uzenářské
prý mají totéž právo »roztahovati« se na ply
šových křeslech, jako deerky doktorské, ouřad
nické a fabrikantské. Jen prý když si to ply
šové křeslo zaplatí! A jen prý kdyby jieh
To jest mínění politováníhodné. A my, kteř
chodime do divadla na frajkarty, naprosto
s ním nesouhlasíme. Jen každému, což jeho jest
#9
alto_textblock
#9
bylo!
#10
alto_textblock
#10
kpsilon.
#11
alto_textblock
#11
„Poste restante“.
#12
alto_textblock
#12
Rozmarné momentky.
#13
alto_textblock
#13
Je tam stále živo — u »poste restantee
Několik poštovních dam, o nichž brousils
někdo svůj vtipný kamének, že prý jsou také
»restante« a čekají, až si pro ně někdo přijde.
zaměstnáno jest neustále hledáním dopisů s nej
různějšími adresami a nejprapodivnějšími šiframi
aby vyhověly netrpělivým adresátům, kteři kupí se
u oken. Publikum, s nímž setkáte se u »poste
restante«, vyniká pestrostí nad nejrozkvetlejší
jarní louku; všechny třídy, stavy, zaměstnání,
rody a veškerá pohlaví se tu scházejí. »Poste
restante« jest. rozhodně z nejdemokratičtějších
zařízení.
Pojďte, Poberujme ten shon. A kdo nejvice
obtěžuje poštovní dámy častými poptávkami
Bůhví . . . ale na rozmarného Amorka si dámy
mnoho stěžují. Ani prý devět desetin práceby
neměly, kdyby jeho pletek nebylo.
K oknu dotlačila se právě prostovlasá hol
čička; je udýchaná a v ruce mačká pa-
pírek.
#14
alto_textblock
#14
»Co pak ty chceš ?e
»Já nic,« ujišťuje přerývaným hlasem
děvče, »ale naše slečna z prvého poschodí . .
»A co ta chce ?«
»Maminka povídala, že ženicha. Tady prý
má byt od něho dopis.“
Obecenstvo se směje a děvče natahuje
ručku, aby podalo slečně papírek, na němž na
psána jest šifra.
»Není zde nic«, praví slečna děvčeti.
»Nic?«, diví se nedůvěřivě indiskretní
poslík. »A slečna povídala, že zde jistě bude.
»Ten ženich?«, táže se štiplavě soused
velký hřmotný pán s narudlým obličejem, vrou
beným prošedivělým plnovousem. »Řekla slečně
že musí ještě počkat!«
Několik sousedů a sousedek se zasmálo
drsné poznámce a několika damám rozlil se po
tvářích lehký růměnec.
Hřmotný pán přitlačil se k oknu a ukazuje
legitimaci. Je cestákem a čeká peníze. Slečna
prohlíží podací listky a našla konečně dva. Ce
sták je uchopí a děkuje.
»Vědí,« ujišťuje, »ani za nevěstu bych je
nevyměnil.«
»No, no !«, hrozí slečna.
»Skutečně! Čert mi byl již jednu dlužen
a té mám až po krk !-
Po jadrné vysvětlivce zasmál se hřmotně
obecenstvo zasmálo se též a cesták zmizí.
K oknu kloní se elegantní švihák a šeptá
sotva slyšitelně heslo.
»Nic.«
»Nie ?«
A ustupuje pak dámičce stydlivého zevněj
šku, v černém hávu. Nepochybně vdovička ..
Anebo ženka, u níž smutek znamená, že míst
jest uprázdněno.!. Z elegantní tašky vyňala
insertní lístek a beze slova podala ho slečně.
Úřadnice se mechanieky obrátí a počne hledati
v kupě dopisů. Jeden, druhý, třetí . . . ještě
sedm a bude na každý prst jeden. Jen čtyt
byly, ale smuteční motýlek se spokojeně tváří.
U okna jest nyní sedmnáctiletý neposeda
sukních. Čiverácky špulí rtíky a podává slečně
napsané heslo. Potom se obrací směrem k vý-
chodu, kde čekají ještě dva »troténi«. Smějí se
také. Za krátko s vítězoslavným úsměvem tlač
se slečinka k přítelkyním. V orukavičkovane
ručee třimá několik dopisů. Všechny pak, roz-
pustile se smějíce, opouštějí úřadovnu. Přísaha
na to můžete, že slečinky napálily několik mla
díků insertem o »tří přitelkyních sličného ze
vnějšku s jměním . . «
Nyní došlo na veřejného posluhu. Radi-
kálně přistoupil k oknu a strká slečně pod no
síček listek s šifrou. To je již něco Jepšího
Patrně nějaká »korrespondence s majetnou dá
mou« neb »známost s lepším pánem«.
»Přemyslovec« nedostal nie, ale nermout
ho to. Za svou chůzi dostane zaplaceno bud
jak bud.
itenio
#15
alto_textblock
#15
Mladý pán »slušného zevnějšku« žádá na
jednou tři šifry. Jednu dokonce skorem zapo-
mněl, neboť neví, zda to neb ono číslo.
»A odkud to má býti ?«
»To nevím, snad z Prahy.«
Dostal jeden dopis, ale nevyplacený. Zatvá
řil se kysele — snad illuse o interessantní zná-
mosti najednou se potrhaly — načež hodi
zlostně dvanáct haléřů na stolek a rychle vyšel
Venku dopis roztrhl, prohlédl a — zaklel.
A slečna zase již hledá. Starší, asi čtyři
cetiletá dáma žádá ji o »rodinné štěstí 35«.
Proč »35«, to zůstane hádankou. Své stář
jistě tou číslicí neminí, neboť ani barvičky
umělá elegance jejího zevnějšku nejsou s to
utlumiti brutální pravdu jejího křestního listu.
Bude to nepochybně očekávaná »známost se
starším pánem nebo pensistou«. Vdovec — an
s dětmi — nebývá vždy vyloučen. Dostala dva
dopisy, zdánlivě klidně je uschovala a maje
státně odchází.
Starší dámu vystřídala nafintěná griseta-
Prohýřené noci zračí se jí ve tvářích. Dopisu
nedostala.
Starší pán vyžilého, ale elegantního ze
vnějšku přistupuje potom a chce od slečny
»štěstí 20«. Dostal ho v trojím vydání. Od-
stoupí, zastaví se a počne trhati obálky. Spo-
kojený úsměv svědčí, že insert se vyplatil.
Do úřadovny vběhla dáma se závojem ; je
ještě mladá, tak nejvýš třicátnice. Opatrně
stydlivě se ohlíží, načež nahýbá hlavinku do
okna. Slečna se musila tázati dvakrát, jak zní
záhadná šifra. Dáma zašeptala nesměle jméno
jistého lázeňského místa s jménem měsíce čer-
vence. Aha! jistě nějaké pletky, z lázní. A
ejhle! panička má snubní prsten . . ! Od pana
manžela dopis jistě nečeká. Madame, nevězí
tom parohy? Sotva dostala jeden dopis, již
rychle ubihá, nečekajíc, až slečna prohlédne
všechny. Vždyť je to zbytečné . . . Ví, že do-
stane jen jeden.
K oknu přistupuje »dobře vychovaná so
lidní slečna z pořádné měšťanské rodiny«. Krá-
skou zrovna není a k třicítce nemá také daleko.
Chce od slečny »rodinné zátiší 24«. Patrně
hledá touto »neobvyklou cestou pro nedostatek
známostí« (to bývá také brutální pravdou !) pro
svých několik tisíc »c. k. státního úřadnika.
professora, doktora, inženýra neb pána se zaji
štěnou existencí a pensí.«
Takově dobře vychované měšťanské dcerky
jsou pravidelně do dvaadvacítky velmi hrdě
neberou pod akademický diplom, do pětadva-
cítky hledají »zajištěnou budoucnost a pensi«
potom »kohokoliv«. Nedostala nic, načež rychle
odešla.
Nyní došlo na holobradého mladíka. Co
nedostává se na hořejším retu a na bradě, vyna-
hradil mu Pánbůh na hlavě. Zevnějškem bujný
oř — a snad i myšlénkami — dle ubledlého
obličeje fláma a po prstech poznáš, že kouř
cigarety. Nepochybně nějaký nedovařený genius-
Tací lidé mívají báječně romantické nápady
Chtěl dopis s heslem »Ikaros«, ale někdo mu
ho patrně zapomněl poslati. Proto odešel
schlíple, jako lkares, jenž sřítil se s nebetyč-
ných výšin.
Ikara vystřídala starší holčina s tržní t
škou na ruce. Snad nějaké »lepší služebné
děvče s menším věnem a výbavou«. Takové
hledají pravidelně »sluhy od pošty neb banky,
pány v jistém postavení neb lepší řemeslníky«.
Špatné zboží nejde na odbyt. Po služce přitlačil
se k oknu starší muž.
Slečna ho již zná a beze slova bere z jeho
ruky papír s hesly. Patrně obchodník s boha
tými nevěstami a ženichy. Dostal kupu dopisů
které stopil v kapse svrchníku, načež ustupuje
mladému muži, zevnějškem menšímu úřadníkovi
jenž tlumeně oznamuje slečně, že »mlčelivos
etí zaručena.« Slečna hledá bezvýsledně. Mladý
pán odchází.
K oknu přižene se pak mladík s červeným
obličejem, čepičkou na hlavě a krátkou tužkou
za uchem. Po usmolených rukávech poznáte o-
chodního příručího. Chce něčeho dosáhnou
»Spojenými silami.«
»Nie zde není.«
»Nic?! Podívají se lepší !«
»A voni se také podívají lepší !« zabřískla
vážná matrona, kulhavě poskakujíeí na jedné
noze. Nedočkavec šlápl jí na kuří oko.
Publikum se směje a příručí šourá se ke
dveřím.
#16
alto_textblock
#16
—
A stále je tam živo, u poste restante. Po-
štovní dámy bez oddechu hledají a publikum
přichází a odchází s různými pocily : spokojeno
blaženo i nespokojeno. Je tam dosti zábavy pro
laika a vděčné pole pro psychologa. Mnohdy
poznáš na prvý pohled výši intelligence jedno-
tlivce po jeho vkročení a chování v úřadovn
»poste restante«.
J. Z. H.
#17
alto_textblock
#17
Sázka.
Napsal A. Čechov. Z ruštiny přeložil A. Drábek.
Byla temná, podzimní noc. Starý bankét
chodil ve svém kabinetě z kouta do kouta
vzpomínal, kterak před patnácti léty na podzim
dával večírek. Bylo na něm mnoho rozumných
lidi a zajímavě se hovořilo. Mezi jiným mlu
vilo se o trestu smrti. Hostě, v jichž středu
bylo nemálo učenců a žurnalistů, většinou trest
smrti zavrhovali. Nacházeli jej zastaralým, ne-
důstojným křesťanských států a nemravným. Dle
mínění některých bylo ho úplně třeba zaměnit
doživotním vězením.
»Nesouhlasím s vámi,« řekl hostitel-bankéř
Nezakusil jsem ani trestu smrti ani doživotního
vězení, ale možno-li souditi a priori, jest dle
mého mínění trest smrti mravnější a human
nější než vězení. Smrt ubíjí rázem, ale doži
votní vězení zvolna. Který popravčí jest lid
štější? Ten, který vás ubijí za několik minut.
anebo ten, který vás připravuje o život během
mnohých let?«
»Obojí jest stejně nemravné,« podotk
kdosi z hosti, »protože obojí má týž účel —
odnětí života. Stát není bůh. On nemá práva
bráti něco, co nemůže vrátiti, kdyby chtěl.«
Mezi hosty nacházel se, mladý, as dvacíti
pětiletý právník. Když se ho tázali, co o ton
soudí, řekl:
#18
alto_textblock
#18
»I trest smrti i doživotní vězení jsou stejně
nemravny, ale kdybych měl voliti mezi nimi
rozumí se, že bych si vybral druhé. Žíti jak
koli jest lépe než nežíti
Počal živý spor. Bankéř, tehdy mladší
ohnivější, vyšel z míry, udeřil rukou na stůl
obraceje se ke mladému muži zvolal:
»Není pravda! Vsadím se o dva milliony
že nevysedíte ani pět let ve vězení.«
»Myslite-li to vážně,« odpověděl jurista.
»přijímám sázku, že vydržím ne pět, ale pat
náct let.«
»Patnáct ? Jděte I« zvolal bankéř. »Pánové
vsázím dva milliony !«
»Souhlasím ! Vy vsadíte milliony, a já svou
svobodu!« řekl juřista.
Tato divná, nesmyslná sázka se uskutečnila
Bankéř, neznající tohdy počtu svých millionů
zhýčkaný a lehkomyslný, byl jí nadšen. Pr
večeři dobíral si právníka a říkal:
»Vzpamalujte se, mladý muži, pokud není
pozdě. Dva milliony jsou pro mne maličkost
ale vy tu riskujete třemi, čtyřmi nejlepším
lety svého života. Pravím třemi, čtyřmi, protože
tam déle nevydržíte. Nezapominejte, nešťastníku
že dobrovolné vězení jest horší nuceného. My
šlenka, že každou minutu máte právo vyjíti n
svobodu, otráví vám ve vězení celou vaši by
tost. Lituji vás le
A nyní bankéř, chodě z kouta do kouta
vzpomínal na všecko to a dotazoval se sebe
»Nač byla ta sázka? Jaký zisk z toho
že právník ztratil patnáct let života a já vyho
dím dva milliony? Může to býti důkazem, že
trest smrti je horší nebo lepší doživotního vě-
zení? Smé strany to byla choutka přesyceného
člověka a se strany právníka — prostá lačnost
peněz ...«
Vzpomínal, co se přihodilo dále po zmi-
něném večírku. Bylo usneseno, že právník bude
odbývati své vězení pod nejpřísnějším dozorem
v jednom z křídel, zřízených v bankéřově
parku. Ujednalo se, že prodlením patnácti le
nesmí překročiti práh křídla, nesmí viděti ži-
vých lidí, slyšeti lidský hlas, nesmí dostávati
dopisů ani novin. Dovoleno mu míti hudební
nástroj, čísti knihy, psáti dopisy, plti vino a
kouřiti. S vnějším světem měl se dorozumivati
pouze mlčky, malým okénkem, za účelem týmž
zřízeným. Vše, co potřeboval, knihy, noty, vino
a ostatní mohl na svůj lístek dostávati v ja
kémkoli množstvi, ale pouze oknem. Smlouva
předvídala všecky podrobnosti a maličkosti
které činily uvěznění přísně osamoceným a za-
vazovala právníka vyseděti přesně patnáct le
od 12. hodin 14. října 1870 do 12. hodin 14
října 1885. Nejmenší pokus se strany právní
kovy porušiti podmínky, třeba jenom dvě mi
nuty před uplynutím lhůty, osvobozoval bankéře
od povinnosti zaplatiti mu dva milliony.
Podle lístků právník v prvním roce silně
trpěl následkem osamocení a nudy. Z bytu jeho
neustále dnem i nocí bylo slyšeti zvuky piana.
Vína a tabáku se odřekl. Víno, psal, vzbuzuje
touhy a touhy jsou — prvními nepřáteli vězně;
k tomu není nic nudnějšího než píti dobré víno
a nikoho neviděti. A tabák kazí v komnat
vzduch. Prvního roku posílali právníkovi knihy
většínou lehkého obsahu: romány se spletitou
zamilovanou intrikou, fantastické povídky, ko
medie a podobné
Druhého roku hudba v křídle umlkla
jurista ve svých zápiskách žádal pouze klassiky
Pátého roku opět se ozvala hudba a vězeň pro
sil o víno. Ti, kteří ho pozorovali oknem, pra
vili, že celý tento rok pouze jedl, pil a ležel
na posteli, často zival a hněvivě sám s sebou
hovořil. Knihy nečítal. Mnohdy v noci sedal k
psaní, psal dlouho a ráno vše napsané trha
na kousky. Nejednou slýchali, že plakal.
V druhé polovině šestého roku zaujalse
vězeň horlivým učením cizím jazykům, filosofi
a historii. Dal se tak chtivě do těchto nauk.
že bankéř sotva stačil objednávat pro něj
knihy. Během čtyř let bylo na jeho žádost
objednáno kolem šesti set svazků. V periodě
tohoto uvlečení dostal bankéř mezi jiným o
svého vězně tento list: »Drahý můj žalářniku
Tyto řádky Vám píši v šesti řečech. Ukažte je
znaléům, aby je přečtli. Nenajdou-li tam ani
jediné chyby, prosím Vás, poručte vystřeliti z
pušky v parku. Výstřel ten mi oznámí, že moje
úsili nebylo marné. Geniové všech věků a zem
mluví rozličnými jazyky, ale ve všech hoří týž
plamen. O, kdybyste viděl, jaké nadpozemské
štěstí zakouší nyní moje duše, když jim dovede
rozuměti !« Přání vězňovo bylo vyplněno. Bankéř
poručil vystřeliti v parku dvakrát.
Po desátém roce jurista sedal nepohnut
za stolem a čítal pouze evangelium. Bankéřis
zdálo zvláštním, že člověk, jenž ve čiyřeel
letech zmohl šest set učených knih, ztrati
téměř celý rok při čtení jediné a ne siln
knihy. Za evangeliem přišly dějiny náboženstr
a bohosloví.
Poslední dvě léta uvěznění čítal vězeň ne-
obyčejně mnoho a beze všeho výběru. Tu se
zabýval přírodními naukami, tu žádal Byron
neb Shakespeara. Stávalo se, že žádal současn
chemii i medicinskou učebnici, román a nějaký
filosofický nebo bohoslovný traktát. Čtení jeho
podobalo se tomu, jakoby plaval v moři mez
troskami korábu a snaže se zachrániti život
chytal se brzy jedné, brzy druhé troskyl
#19
alto_textblock
#19
Na vše to vzpomínal stařík bankéř a dumai
»Zejtra ve 12 hodin on dostane svobodu
Podle podmínky musím mu vyplatiti dva milliony
Zaplatím-li, je po všem: jsem úplně zníčen . .
Před patnácti léty neznal počtu svých mi
lionů, nyní pak obával se zeptati se sama sebe
oč má vlce — peněz nebo dluhů? Odvážní
hra na burse, odvážné spekulace a hráčská ho
rečka, jíž nemohl se ani ve stáří zbýti, přivedly
znenáhla jeho záležitosti k úpadku a tento trou
fanlivý, hrdý boháč, který dříve neznal bázně
proměnil se v bankéře prostředního druhu, chvě-
jícího se při každém stoupnutí nebo klesnutí papírů.
»Proklatá sázka !« bručel stařík, chyta je se
ze zoufalství za hlavu. Proč ten člověk ne-
zemřel? Jest mu teprve čtyřicet let. Vezme
moje milliony, ožení se, bude se kochati živo-
tem, hráti na burse, a já jako žebrák budu s
na něho dívali se závistí a každého dne po
slouchati od něho tutéž frási: »Jsem vám po-
#20
alto_textblock
#20
vinen štěstím svého života, dovolte, abych vám
pomohl!« Ne, to je přespříliš ! Jediná záchrana
před úpadkem a hanbou — jest smrt toho člo-
věka !e
Odbily tři hodiny. Bankéř naslouchal
v domě všecko spalo, jenom za okny bylo sly-
šeti šumění stromů. Snaže se, aby nezašramotil,
vyndal z ohnivzdorné pokladny klíč ode dvěří,
které se neotvíraly během patnácti let, obléki
svrchník a vyšel z domu.
V parku bylo temno a chladno. Pršelo.
Ostrý, vlhký vítr províval sadem a nedával klidu
stromům. Bankéř napjal zrak, ale neviděl ani
země, ani bílých soch ani křídla ani stromů.
Přišed k místu, kde se nacházelo křídlo, za-
volal dvakrát na stráž, ale odpovědi se mu ne-
dostalo. Strážník se patrně skryl před nepo-
hodou a nyní kdesi spal v kuchyni anebo
v oranžerii.
»Buduli míti tolik síly, abych vykonal svůj
záměr — myslil si stařík — padne podezření
nejprve na hlídače.«
Nahmatal schůdky a dvéře a vešel do před
síně křídla, potom hmataje před sebou, dostal
se do velké chodby a rozsvítil sirku. Nebylo
zde ani duše. Stála tu čísi postel bez peřin
v koutě se temněla litá kamna. Pečeti na dve-
řích, vedoucích do pokoje vězňova, byly celé.
Když shasla sirka, stařík, chvěje se roz-
čilením, nahlédl do maličkého okna.
Ve světnici vězňově hořela mdle svíčka. O
sám seděl u stolu. Byla viděti pouze jeho záda,
vlasy na hlavě a ruce. Na stole, dvou křeslech
i na koberci vedle stolu ležely otevřené knihy.
Prošlo pět minut a vězeň se ani nepohnul
Patnáctileté vězení ho naučilo nehybně seděti.
Bankéř zaťukal prstem na okno, ale vězeň ne-
odpověděl ani jediným pohybem na toto zatu-
kání. Bankéř opatrně strhl pečeť se dveří
strčil klíč do otvoru zámku. Zrezavělý zámek
vydal chraptivý zvuk a dvéře zaskříply. Bankét
očekával, že ihned se ozve výkřik udivení
kroky, ale minuly asi tři minuty a za dveřm
bylo ticho jako dříve. Odhodlal se vstoupití do
svétnice.
Za stolem seděl člověk nepodobný ostatním
lidem. Byla to kostra, potažená koží, a dlouhým
ženskými vlasy a kosmatou bradou. Barva obli
čeje byla žlutá s hlinitým odstinem, tváře
vpadlé, záda úzká a dlouhá, a ruka, již pod-
píral svou vlasatou hlavu, byla tak tenká a hu
bená, že až hrůza bylo na ni patřiti. Ve vlasech
jeho stříbřily se šediny a patře na jeho sta
řecky znavený obličej nikdo by byl nevěřil,že
jest mu teprve čtyřicet let.
Spal ... Před jeho skloněnou hlavou ležel
na stole list papíru, na němž bylo cosi drobným
písmem napsáno.
»Ubohý člověk !« pomyslil si bankéř. »Spí
a jistě ve snu vidí milliony ! Stačilo by mi pouze
vzíti tuto polomrtvolu, hoditi ji na jeho postel,
lehce přidusiti poduškou a nejsvědomitější pro-
hlídka by nenašla příznaku násilné smrti. Avšak,
přečtěme nejprve, co tuto napsal . .«
Bankéř vzal se stolu list a četl následující
»Zejtra ve dvanáct hodin ve dne dostanu svo-
bodu a právo styku s lidmi. Ale dříve než opu-
stím luto komnatu a spatřím slunce, citím se
povinným říci vám několik slov. Z čistého svě-
domí a před bohem, který mne vídí, oznamuji
vám, že pohrdám svobodou, životem, zdravim
i vším tím, co se ve vašich knihách nazývá bla
hem světa.
Patnáct let jsem pozorně studoval pozem-
ský život. Pravda, neviděl jsem ani země an
lidi, ale ve vašich knihách jsem pil aromatické
víno, pěl písně, honil se lesy za jeleny a divo-
kou zvěří, miloval ženy ... Krásky vzdušné.
jako oblaka, vytvořené kouzlem vašich geniál-
ních poetů navštěvovaly mne v noci a šeptaly
mně krásné pohádky, jimiž se opájela moje hlava.
Ve vašich knihách vznášel jsem se na vrcholy
Elbrusu a Montblancu a viděl odtud, kterak
ráno vycházelo slunce a jak večerem zaplavo-
valo nebe, okean a horské vrcholy nachovým
zlatem; viděl jsem odtud, kterak nade mnou,
brázdíce mračna, šlehaly blesky; viděl jsem ze-
lené lesy, pole, řeky, jezera, města, slyšel jsem
zpěv a hru pastýřských píšťal, cílil jsem křidl
nádherných dáblů, přilětajících ke mně besedo-
vati o bohu... Ve vašich knihách vrhal jsem
se v bezedné propasti, tvořil divy, ubijel, pálil
města, hlásal nová náboženství, dobýval celých
říší
Vaše knihy mně daly moudrost. Vše to
co věky vytvořila neunavná lidská mysl, vše to
jest směstnáno v mé hlavě. Vím, že jsem z vás
nejučenějši.
A já pohrdám vašimi knihami, pohrdám
vším světským blahem a moudrostí. Vše jest
nicotné, pomíjející, domnělé a klamné jako fata
morgana. Nechť jate hrdí, moudří i ošklivi,
smrť vás setře s povrchu země jako polní myši
a potomstvo vaše, dějiny, nesmrtelnost vašich
geniů zamrzne aneb shoří zároveň se zemskou
kouli.
Pominuli jste se s rozumem a nejdete svou
cestou. Lež přijímáte za pravdu a ohavnost. za
krásu. Divili byste se, kdyby následkem něja-
kých okolností na jabloních a broskvích místo
plodů vyrostly žáby a ještěrky, nebo kdyby růže
vydávaly zápach spoceného koně; tak i já se
divím vám, kteří jste vyměnili nebe za zemi.
Nechci vám rozuměti
Abych vám dokázal pohrdání k tomu, člm
vy žijete, odřikám se dvou millionů, o nichž
jsem kdysi snil jako o ráji a jimiž nyní po-
vrhuji. Abych se zbavil práva na ně, vyjdu
odtud pět hodin před ustanovenou lhůtou
takovým způsobem poruším smlouvu . . .«
Když byl bankéř přečetl list, položil jej n
stůl, políbil zvláštního člověka na hlavu, zapla-
kal a vyšel z křidla. V žádné době, ani po ve-
likých prohrách na burse, necítil takového
pohrdání sebou samým, jako nyní. Když přišel
domů, ulehl do postele, ale rozčilení a slzy ne-
daly mu dlouho usnouti.
Druhého dne ráno přiběhli bledí hlídači a
oznámili mu, že člověk, žijící v křídle, vylezl
oknem do sadu, prošel vraty a kdesi se skryl.
Bankéř odebral se ihned se sluhy do křídlaa
zjistil útěk svého vězně. Aby nevzbudil zbyteč-
ných řečí, vzal se stolu list s odřeknutím se
jeho a vrátiv se domů, zavřel jej do ohni-
vzdorné pokladny.