#1
alto_textblock
#1
Románová příloha
#2
alto_textblock
#2
„Närodních Listů“ k číslu 36. ze dne 5. února 190.
#3
alto_textblock
#3
Různé zprávy.
— Zamykání Toweru jest jedním z oněch
středověkých obřadů, jež jsou nerozlučně spojeny
s každou změnou na trůně anglickém a konáno tul
díž i nyní s obvyklou okázalostí. Minulého pátku.
tři dny po smrti královny Viktorie, krátce před 11
hodinou s půlnoci, odebral se vrchní strážce Toweru
se svým dlouhým, červeným kabátem a lucernou.
provázen jiným veomanem, ke strážnici a volal
»Eskorto, klíče!« Šikovatel vyšel se stráží a dopro-
vodil oba strážce ke vnější hlávní břáně Toweru
Každá stráž, mimo niž šli, volala: »Kdo to ?« Od-
pověď zněla pokaždé: »Klíče!« Když byl vrchní
strážce bránu uzamknul, vracel se průvod za téhož
volání a téže odpovědi. Když u hlavní strážnice za-
volala stráž: »Kdo to?« a odpověděno: »Klíče !«
tázala se stráž: »Čí klíče?«, načež vrchní strážce
odpověděl: »Klíče krále Edvarda«. Stráž pak odpo-
věděla: »Jděte dále, klíče krále Edvarda. Vše jest
v pořádku«. Na to pravil hlavní strážce: »Bůh za-
chovej krále Edvaráa!« a velitel hlavní stráže od-
pověděl: »Amen«. — Stráž vzdala česť, důstojní
políbil rukojet svého kordu, eskorta a stráž vrátily
se do strážnice a vrchní strážce kráčel s lucernou
samoten temnými chodhami a odevzdat klíče guver-
nérovi Toweru.
= Střevíčky moderních krasavic. Podivná
pozorování může v poslední době číniti kterýkoli
host elegantního pařížského hotelu, vrací-li sev
pozdní hodině noční do svého pokoje. Je-li dost
střízliv, aby mohl posuzovati tvary a velikost obuvi
postavené přede dveřmi, shledá, že nynější dámy
musí míti abnormálně malé nožky. Na prahu před
každým pokojem, v němž bydli některá ženská by
tost, lze pozorovati pár elegantních botek, jichž po
dešev od podpatku až ke spičce měří jedva 17 cen
timetrů. Plní úžasu tážete se, kterak je to možno.
aby dorostlý člověk mohl státi a choditi na tak dro
bounkých končetinách. Skorem polekán, porovnáva
zástupce silného pohlaví svoje vlastní boty, jež ve-
dle těchto drobotin vypadají jako předpotopní obludy
Nyní však vyšlo na jevo, že majítelky těchito Popel
činých střevíčků nikterak jich neužívají jako obuvi
Střevíčky tyto vůbec nejsou určeny k tomu, aby
byly obuty na nohu, nýbrž slouží jen k tomu, na-
sypat lidem prachu do očí. Elegantní krasavice ne-
rada poskytuje lidem jdoucím mimo její pokoj mož-
možnost, přesvědčiti se o správné délce a šířce
jejích nohou. Bere s sebou na cestu vždy dva páry
těchto drobounkých botek, jež se nyní schválné
zhotovují k tomuto účelu. Než jde spat, otře střevíce.
jež vskutku měla na nohou svřšku a na podešvách
této porádní obuví, již postaví přede dvéře a vlastni
svoji obuv vycídí pak vlastnornčně cremem.
= Chřipka v Novém Yorku. V millionové
metropoli Unie stala se v posledních dnech chřipka sku-
tečnou kalamitou. Počet onemocnělých a zemřelýchv
týdnu nabyl hrozné výše a dle názoru lékařů lze
očekávati ještě zhoršení. V posledním týdnu udalo
se ve městě 75 případů úmrti chřipkou, kdežto zá-
nětů plic, jež se často vyskytují jako následek chřipky.
napočítáno v témž týdnu 328 připadů smrleině kon-
čících. Vrchní městský lékář páčí počet onemoeně-
lých na chřipku v Novém Yorku a připojených městech
na více než čtvrt millionu a soudí, že epidemi
dávno ještě nedosáhla svého vrchole. Pohoda, jevící
#4
alto_textblock
#4
temperaturu skorem jarní, značně podporuje šíření se
nákazy. Veškeré třídy obyvatelstva trpí touto náka-
zou. Ve veřejných školách onemocnělo přes 1000 uči-
telů a přes 50.000 žáků, mezi policií 425 mužů a
mezi hasiči 167 mužů. Také služba na uličních a
zvýšených drahách citelně trpí, neboť onemocnění
mezi zřízenci denně přibývá. Ze 4000 listonošů one-
mocnělo 25 proc. I v trestnicích se nemoc objevila
a vyžaduje četné oběti. Veškeré nemocnice jsou již
přeplněny a nikdo neví, kam s nemocnými, bude-li
nákaza v těchto rozměrech dále pokračovat. — Také
v jiných městech Spoj. států objevuje se ve značných
ro změrech chřipka a jiné nakažlivé nemoci. Tak na př.
v Syracuse, N. Y., nalezá se v lékařském ošetřování
nejméné 2500 nemocných na chřípku. Ve skutečnosti
jest počet nemocných mnohem větší, poněvadž v
mnoha případech nebyl lékař volán ku pomoci. Též
i mezi studujícími university řádí epidemie. Ve Wa-
tertown, N. Y., byly zjištěny různé případy neštovic.
Lékaři dosud nevědí, jsou-li to pravé aneb jen plané
neštovice. — V jižní části státu New Jersey, hlavně
v okresích Atlantic, Cumberland a Cape May, řádí
epidemicky spála a difterie. V osadě »New Italy«
nabyla spála takové tvářnosti, že všecky školy a ko-
stely musily býti uzavřeny a všichni lékaři z okolí
byli volání ku pomoci. Ve Folsomu řadí černá difte-
rie; dvě dítky zemřely a 8 jiných zápasí se smrtí.
V jakéms domě, v kterém bydlelo 6 osob, prý jich
pět v neděli zemřelo Ve Vinelandu zemřelo jedno
dítko spálou a mnoho jiných onemocnělo. Lékaři ve
Vinelandu oznamují, že každý z nich má v ošetřo-
vání nejméně 56 nemocných. Nežli lékaři seznali,s
jakou nemocí mají co činiti, hrály si onemocnělé již
dítky s jinými, což k rozšíření epidemie hlavně
přispělo.
= Zájímavý pokus provedl těchto dnů jakýs
anglický spisovatel. Byl by se mu skorem podařil.
Slavný román Waltera Scotta, »Ivanhoe«, byl by
také málem vyšel jako zcela nový román současného
spisovatele a sice za okolností nanejvyš origineiních.
Onen spisovatel, jenž si chtěl ztropiti šprym z lon-
dýnských nakladatelů, okopíroval psacím strojem
celý text Scottova románu a zaslal jej několíka na-
kladatelům jakožto původní práci, nahradiv původní
název jeho novým titulem: »Když Jan byl králem
v Anglii.« S podivuhodnou svorností odmítli nakla-
datelé uveřejniti »nový« román, jedni ze zásady, po-
něvadž uznávali, že historické romány úplně vyšly
z mody, jiní z různých jiných důvodů a jeden z na-
kladatelů dokonce vytknul autorovi, že v novém svém
díle prý otrocky nápodobil dřívější svoje dílo » Děti
lesa« Román Waltera Scotta však nepoznal ani
#5
alto_textblock
#5
jediný
#6
alto_textblock
#6
Zemřelí v Praze.
Dne 27. ledna 1901: Dráždíkova Anna, dcera
švadleny, 11/2 hodiny, 196—IV. Janoušek Karel, zlat-
ník, 31 rok, 994—I. Ročnák Jaroslav, syn vrátného,
23/4 roku, 721—VII. Adamcova Marie, dcera továr-
ního dělníka, 4 měsíce, 249—VII. Ocásek Oldřich,
syn soustružníka, 4 měsíce, 556—VII. Bauer Karel,
dozorce vězňů v. v., 72 roky, 290—II. Nálevkova
Anna, dcera zámečníka, 10 měsíců, 187—I. Liška
Emanuel, uzenář, 55 roků. 13—V. — Ve vše-
obecné nemocnici: Janoušek Antonín, pokrý-
vač, 50 roků. Veselá Anastazie, vdova po krejčím,
65 roků. Kešner Václav, dozorce, 37 roků. Soukup
#7
alto_textblock
#7
Josef, domkář, 59 roků. — U Alžbětinek: Černa
Helena, manželka konduktora, 21 rok. — U milo-
srdných sester: Nikodimová Kateřina, man-
želka metaře, 81 rok. Vokurková Marie, vdova po
kováři, 90 roků. Novotná Barbora, vdova po tesaři,
57 roků. Lysý Jan, cvočkář, 65 roků.
Dne 28. ledna 1901: Lier Karel, uzenář,
37 roků, 229—III. Polákova Marie, dcera krejčího,
10 roků, 482—I. Ponecová Anna, majitelka závodu
mydlářského, 71 rok. 1440—II. Kadlec. Josef, syn
vodáka, 10 roků, 1442—II. Rennerová Josefa, man-
želka majitele realit, 42 roky, 333—II. Hladíková
Ludmila, vdova po měšťanu, 82 roky, 995—I. Valter
Václav, krejčí, 86 roků, 397—VII. Toman Josef, zá-
mečník, 26 roků, 173—VII. — Ve všeobecné
nemocnici: Wenzel Josef, býv. knihvedoucí,
68 roků. Simmrová Anna, manželka zedníka, 45 r.
Písecký František, nádenník, 71 rok. — U milo-
srdných sester: Kilian Antonín, kramář, 73 r.
Švejkovská Terezie, vdova po opuvníku, 70 roků.
Dne 29. ledna 1901: Pejša Karel, syn řez-
níka, 4 měsíce, 492—VII. Schmidtová Marie, vdova
po zlatníku, 34 roky, 1132—II. Havel Antonín, syn
dělníka, 8 měsíců, 830—I. Mlch Vladimír, syn tru-
hláře, 13 dní, 493—III. Stránská Marie, vdova po
staviteli, 64 roky, 1061—I. Zeyer Julius, básník, 59
roků, 1829—II. Ettel Bedřích, syn portýra, 17 dní,
256—III. — Ve všeobecné nemocnici
Vodová Anežka, manželka soustružníka, 46 roků.
Schmiedova Marie, dcera sklenáře, 12 roků. Šoralová
Veronika, manželka sluhy, 50 roků. Vollmannova
Marie, manželka truhláře, 43 roky. Mašek Josef, děl-
ník, 62 roky. Šafrová Anna, nádennice, 44 roky.
Rosenkranz Antonín, obchodník, 35 roků. Pröklová
Terezie, vdova po fotografu, 57 roků. — U milo-
srdných sester: Karásková Julie, manželka hu-
debníka, 64 roky. Musilová Barbora, vdova po sa-
zeči, 58 roků. Kolátorová Barbora, nádennice, 80 r.
#8
alto_textblock
#8
Král. české zem. divadlo v Praze.
Národní divadlo.
124. hra v předpl.
4. čtvrtka.
FIDLTO
Opera o dvou dějstvích. Hudbu složil L. van Beethoven.
Napsal R. Treitschke. Přeloži! V. J. Novotný. Režisér
Adolf Krössing. Dirigent: Karel Kovařovic.
Po prvním dějství přestávka.
Konec před 1/210. hod.
Začátek o 7. hod.
#9
alto_textblock
#9
V úterý 5. února.
#10
alto_textblock
#10
Pištěkovo divadlo na Král. Vinohradech.
#11
alto_textblock
#11
Začátek o 1/27. hod.
V úterý dne. 5. února.
Ve prospěch »Ústřední jednoty českého herectva«
laskavým spoluúčinkováním Klubu mládenců a čte-
nářsko ochotnické besedy »Bozděch«.
#12
alto_textblock
#12
2941
#13
alto_textblock
#13
Monika.
Tragedie o 3 jednáních. Napsal J. J. Kolár
#14
alto_textblock
#14
Svandovo divadlo na Smichové.
Začátek o 7. hod.
V úterý dne 5. února.
27. hra v předplacení.
Bobří kožich.
#15
alto_textblock
#15
29g0
#17
alto_textblock
#17
96
#20
alto_textblock
#20
93
#21
alto_textblock
#21
jazyk jest něm, všechna krev se mně hrne k srdci. Když
mne vezme za ruku, když mne chce políbiti, cítím, že se
proměňuji v led, a on skutečně tiskne ve svou náru
kámen, který kladou právě na hrob«... A věřte mně,
Sofie Michajlovno, při pouhém vypravování bledne ne-
ustále vícža více... Bůh sám to ví, proč jest jí muž
tak odporným, čím v ní vyvolal tento pocit, že i její rty
zbělí jako plátno... Přiznávám se, že mně jí bylo
líto... »Poslouchej, Ljubočko,« pravím jí, »nemohu tě-
ani obviňovati, ani ti dáti za pravdu: nesuď a nebudeš
souzen. Ale řekni mně na své svědomí: nelituješ někoho,
nemyslíš na někoho?« »Na koho bych myslela, tetinko ?«
přerušujíc mne odpověděla klidně. »Vždyť jsi se mi sama
svěřila, že mnozí byli do tebe zamilováni?« Směje se.
»Milovali tě?« »Nevím,« praví, »jeden důstojnik vyhro-
žoval, že se zastřeli z lásky ke mně, ale žije dosud.«
»Nežertuj, Ljubočko,« pravím jí, »já se neptám k vůli
žertu, nezamilovala jsi se do žádného z těch mužů, kteří
byli zamilováni do tebe?« »Tetinko,« praví mně na to
berouc mne za obě ruce, »zpozorovala jste, že nikdy ne-
snímám svých rukaviček?« »Vidím to; to snad panuje
nyní u nás v Petrohradě taková moda?« »Ne, « praví,
»to nedělám z mody, ale proto, aby žádné mužské rty se
nedotkly mé holé ruky. Až sejmu rukavici, bude to zna-
mením, že někoho miluji!... Jen že nevím, kdy to
bude, dosud jsou mně všichni muži tak lhostejni jako
Erazim Ivanovič« ... A opět ji obchází mráz, bledne . . .
— A přiznala se vám, že koketuje ?
— Přiznala se mně několikráte l »Bez toho, « praví,
»nelze se ve světě baviti a já jsem se musila hanbiti,
vždyť jsem ve světě neměla nic jiného, tetinkool« A sku-
tečně, ona jest taková podivuhodná! Povídá mně: »někdy
#22
alto_textblock
#22
Ale zastankyně Ljubočky Petrovny pokračovala ne-
odpovídajíc ani slovem na tuto poznámku
— Ljubočka vidí, jak se trápí, mučí tou myšlenkou,
že ona snad někoho miluje. Jednou mu pravila: »Era-
zime Ivanoviči, jste zaměstnán, máte povolání, jest vám
to zajisté nudné jezditi se mnou do společnosti?« Nesou-
hlasil ani s tím. »Nepřijmu od tebe žádných obětí,«
praví; »jakou by's to měla radost žíti jenom se mnou?
Vždyť já jsem vůbec zničil tvé mládí.« Co s ním? ...
Tak minulo někollk let. Stával se neustále mrzutějšíma
mrzutějším. Ljubočka se rozhodla. Začala ho prositi, že
by se již dávno ráda podívala do Ukrajiny, kterou nezná,
že tam mají pěkný statek, že žijí v Petrohradě a jenom
tím své záležitosti uvedli v nepořádek. Tam, praví, jest i
dobrý vzduch; náš Vasa se tam uzdraví. Vasovi šlo tehdy
na šestý rok a v Petrohradě byl neustále churavý. Ko-
nečně se Erazim Ivanovič rozhodl, jeho to táhlo již dávno
do Ukrajiny v rodné místo; přijeli tehdy do své vesnice,
jmenuje se Horky. Tenkráte patřily Horky Erazimu Ivano-
viči, teď patří Romanevskému, od vás tam bude asi
dvacet verst. Tam jsem se seznámila s Ljubočkou. Žili
jsme s nimi celý rok.
— Řekněte, ptala se matinka, neporozuměli si tehdy,
ne přestal on žárliti?
— Na koho by byl mohl býti žárliv? Snad na
mého starého? Měla zde pouze jedinou radost, že přijede
Foma Bogdanovič a rozveselí ji. Ljubočka nerada jezdila
do Bogdanovska. »U vás jest, strýčinku, hlučno a já hle-
dám jenom klid.«
— »To se musilo Lubjanskému líbiti,« podotkla opět
matinka.
Zapomenuté otázka.,
#23
alto_textblock
#23
24