#1
alto_textblock
#1
Strana 2. Číslo 94
#2
alto_textblock
#2
KATOLICKÉ LISTY.
#3
alto_textblock
#3
Dne 6. dubna 1902.
#4
alto_textblock
#4
nad slepotou tak mnohých, na něž hodí se strašná
žaloba apoštolova: »Deus hujus saeculi excoecavit
mentes infidelium, ut non fulgeat illis illuminatio
evangelii glorie Christi.« (Jejichžto mysli bůh to-
hoto světa oslepil, aby jim nezasvitlo světlo evan-
gelia slávy Kristovy. II. Kor. 4, 4)
V té míře, v jaké katolická církev horlí
o mravní a hmotné blaho národů, pozvedají se
také synové temností naplněni lstí proti ní a žád-
ného prostředku neopomíjejíce, aby božskou krásu
její zastínili a dílo vykoupení zamezili. Co chy-
trosti, co utrhání k tomu užívají!
Nejperfidnější úskok spočívá v označování
církve před nevědomým davem a žárlivými vlá-
dami, za nepřítelkyni pokroku, vědy a svobody, za
uchvatitelku práv státu a vetřelce v oboru po-
litiky. Zpozdilé žaloby, tisíckráte vyvrácené roz-
umem, dějinami, svědectvím četných lidí a přátel
pravdy.
Čírkev nepřítelkyní vědy a kultury! Ona za-
jisté jest bdělou strážkyní zjevených dogmat, ale
bdélost tato činí z ní jen zasloužilou pomocnici
vědy a každé pevné osvěty. Otevírajíc rozumu
zjevení božského slova, nejvyššího a základního
principu vší pravdy, žádnému přirozenému poznání
neubližuje; naopak paprsky božského světa, sílua
jas lidskému duchu poskytne, chráníc jej v otá-
zkách nejdůležitějších úzkostlivé nejistoty a bludu.
Ostatně stačí devatenácté století slávy, jíž si kato-
licismus ve všech oborech vědy získal, k vyvrá-
cení tohoto lživého tvrzení. Katolické církvi patří
zásluha rozšíření a obhájení křesťanské moudrosti,
bez níž by svět ještě v temnotách pohanské po-
věry a ve stavu barbarském tonul; církev to byla,
která vzácné skvosty antické vědy přechovala,
první obecné školy otevřela a university v život
uvedla, které do dnes stávají a slávy požívají; ona
pod ochrannými křídly svými nejznamenitější
umělce shromáždila a podnět k nejvznešenější a
nejčistotnější literatuře dala. Církev nepřítelkyní
svobody! Jak bludný jest tento pojem, který pod
jménem nejvzácnějšího daru božího se skrývá a na
místě toho zneužívání a libovůli ospravedlňuje.
Rozumí-li se pod svobodou osvobození od
každého zákona a jakákoliv bezuzdnost, bude tomu
církev, jako každá správně myslící duše odpírati;
rozumí-li se však syobodou rozumná schopnosť
ochotně a vydatně činiti dobré, dle pravidel věč-
ného zákona, v čemž právě člověka důstojnaa
společnosti potřebná svoboda spočívá, nikdo jí ne-
přeje, nepomáhá a nechrání více, jako církev. Ona
osvobodila učením a činy svými lidstvo z pout
otroctví, tím že veliký zákon rovnosti a bratrství
prohlásila.
V každé době chránila slabé a potlačované,
proti násilnosti mocných, krví svých mučeníků
vykoupila křesťanskou svobodu svědomí, dítkua
ženě vrátila důstojnost a podíl na rovném právu
úcty a spravedlnosti a vší silou hleděla přivoditi
a zachovati politickou svobodu národů.
Církev prý chce práva států sobě osvojiti a
do oboru jejich zasahovati? Církev přece ví a učí,
že její božský zakladatel, přikázal dávati císaři co
jest císařovo a Bohu co Božího jest. Potvrdiv tak
trvalou rozdílnost obou mocí, jež každá ve svém
řádě nejvyšší jest, kteréžto plodné rozlišování dů-
ležitou roli hrálo ve vývoji mravů křesťanských.
Duchem lásky vedena, daleka jest všech nepřá-
#5
alto_textblock
#5
kus hadru z mé duše. — A nyní ty hadry visí po
stromech, na plotech anebo válejí se na smetištích.
Tento nový ruch je prý jen výsledkem naší doby
Mladé dámy nechtějí již, aby o nich psali staří pá-
nové, kteří prý dívkami nikdy nebyli, ale ani aby
o nich psaly starší dámy, jejichž mládí podobá se po-
hádce z prastarých časů, ony samy chtějí psáti o sobě,
o bouřích své krve, o pokušeních, atd. — Kdež pak
se ocitne ta troška náboženství za školy, když
dívka, anebo sotva mladá paní začne smáčeti své
prstíky do Inkoustu. Psací, či spíše spisovatelský
stolek, na němž je rozložen Nletsche, je prý ted
nezbytným kusem dívčího nábytku vedle stolku toa-
letního; vedle krabičky s pomádou je kalamář. A jak
rázovité umějí býtl, jakmile svýml růžovými pratíky
začnou — maz — — chci říci psáti, což prý nejná-
zorněji vyznačuje se množstvím — —
— skoro za každou větou, ba i za
každým slovem. Jedna z těch psacích mladých dam
radí, aby ve školách na dobro se upustilo od systému
zatajovacího, — — — čápu má prý býti vytržen
poslední brk a závoj nadobro stržen. — Dejte nám
pravdu! — volá jedna z nich, jež nazývá »vědoucí
dívky« šťastnými ženami. Dívce dnšní je prý třeba
mnohem více »volnosti loktové«, aby v té tlačenícl
světové k něčemu lepšímu dostatl se mohla.
To všecko je prý velmi krásné — končí feuille-
tonista — ty mladé dámy nechť se tuží — ale jen
pro všecko na světě nedávejte jejlch knihy čísti na-
ším synům.
#6
alto_textblock
#6
telských úmyslů, majíc na zřeteli pouze postavení
své po boku státu týmž předmětem, totiž člověkem
se zaměstnávajíc a tím na společnost v intencích
božského poslání působíc; kde činnost její bez
podezřívání přijímána jest, ukáže se činnost její,
nesčetnými výhodami provázena. Předpokládání
ctižádostivých snah církve, jest jen starým pode-
zříváním mocnými nepřátely k ospravedlnění její
utlačování užívaným. Také déjiny bez předsudku
zkoumané, dávají církvi svědectví, že nesnažila se
nikterak neoprávněných výhod dosáhnouti, ale na-
opak po příkladu svého božského zakladatele
právě proto často obětí nespravedlnosti se stala,
poněvadž moc její nikoliv ve zbrani, nýbrž v síle
myšlénky a pravdy spočívá.
Tyto a podobné výtky jsou tudíž zcela ne-
oprávněny. A v čele ničemného a nespravedlivého
toho díla, kráčí temná sekta již od dlouhých let,
společnost ve svém lůně co smrtelnou nemoe
chová, čímž zdraví její, činnost a život jsou ohro-
ženy. Jakožto ztělesněná revoluce obrala sobě tato
podvratná společnost tajnou nadvládu nad legi-
timní společností a podmínkou existence její jest
boj proti Bohu a církvi. Nebylo by ani třeba ji
jmenovati, poněvadž celý svět pod těmito zjev-
nými známkami svobodné zednářstvo zná, jak jsme
o něm v naší encyklice »Humanum Genus« 20.
dubna 1881 pojednali, kdež jsme na jeho zlé
úmysly neprávé náuky a zkázonosnou činnost po-
ukázali. Tato sekta, mezi všemi národy rozšířená,
sliby a hrozbami sobě stoupence zjednávající, vtírá
se do všech sociálních zřízení, tvoříc tak nevidi-
telný a nezodpovědný stát ve státě. Plna dábel-
ského ducha, dovedouc se, jak apoštol pravil (II.,
Kor. 11, 14), v anděla světla proměniti, honosí se
svými humanitními snahami a užívá těchto ke
svým účelům; zříkajíc se na oko politických cílů,
sleduje a vykonává v zákonodárství i správě států
obsáhlou působnost, porušujíc úctu k stávajícím
mocnostem, ano dokonce i vůči náboženství, sle-
duje jako konečný cíl — její stanovy to dosvěd-
čují — zničení moci monarchické a ducho-
venstva, označujíc tyto za nepřátely svobody.
Stále zjevněji se ukazuje, že útoky na církev
této sektě na vrub přičísti dlužno, jakož že i ná-
jezdy poslední doby jejím dílem jsou. Současnost
pronásledování nedávno jako bouře za jasného dne
náhle vypuklého dle stejného způsobu, jakým věc
v tisku, schůzích a divadelních představeních při-
pravována byla, užívání těchže zbraní — na cti
utrhačství a podněcování lidu — dokazují jednotný
plán z téhož pramene pocházející. Jedná se o to,
aby počet námi vyjmenovaných škod ještě byl
zvětšen, především o úplné odstranění náboženství,
aby tak vychováno bylo lhostejné a nevěřící po-
kolení, mravouka církve pomoci tisku potřena a
její slavnosti znesvěceny.
Rozumí se, že duchovenstvo, povolané k roz-
šiřování náboženství a spravování jeho tajemství,
terčem útoků se stalo, aby jeho autorita a vážnost
v lidu byla umenšena. Drzost roste každým dnem,
činnost duchovenstva nevraživě jest posuzována,
podezření probouzeno a nejhorší obžaloby proti
němu metány. A nestydatost roste tím více, jsouc
sobě jista, že zůstane bez trestu. Ke starým ško
dám přidružily se nové, služba vojenská u ducho-
vních a ztráta církevního, z dobrovolných darů vě-
řících vzniklého majetku.
#7
alto_textblock
#7
Zde bychom měli »dívky a sotva vdané mladé
dámy« beze všeho kostelního anebo klášterního par-
fumu. Ta trošička náboženství ze školy beztoho vyvane
velmi rychle, není-li náboženství v domácnosti panu-
jícím.
Nevím, byly li dámy, jež loni zapřáhly se do
vozu známého zpěváka, odchovankami klášterních pen-
sionátů, na to by ostatně dovedli odpovědíti mladí
pání sami.
Stálo by za zjištění, z jakých škol vycházejí
dámy, jež velmi pilně navštěvují porotní síně při nej-
choulostlvějších případech, při nichž kdysi soudce
uznal za vhodné napomenouti je: Každá slušná dáma
vzdálí se při tomto líčení, — k čemuž jistý soudní
zpravodaj dodal: nehnula se ani jedna.
Již po kolik let ozývá se z elitních plesů nářek,
že v nich je mnoho dam, sle velmi málo tanečníků.
Na stížnost tuto odpověděl jistý mladý pán: To je
těžká věc, tanec je něco jiného, a život je též něco
jiného. Jak to vlastně myslil, je choulostivo zde vy-
kládatl.
Snad by postačilo toto znázornění! Postavme do
dvou řad vedle sebe dívky dvojího druhu, do jedné
dívky s výchovou od základů náboženskou, tedy
ty klášterni ce; a do druhé dívky podle nejmo-
dernější výchovy s tou trošičkou taky — nábo-
ženství a nuže nechme mladé pány voliti: ze které
řady byste sl brali raději tanečníce, a ze které družky
života?
#8
alto_textblock
#8
Zvláštním ještě způsobem útočí se na řády,
jakoby tyto ještě něčím zvláštním se provinily. S bo-
lestí musíme připomenouti, že tytéž nedávno posti-
ženy byly nezaslouženým opatřením, jež každý po-
ctivý člověk pokárati musí. Nic nepomohla jim či-
stota života, proti níž ani nepřátelé ničeho namí-
tati nemohou, nic jím neprospělo právo přirozené,
dovolující spolčování za dobrým účelem, ani
ústava spolky potvrzující, ani příznivé smýšlení
lidu uznávajícího vzácné služby vědě, umění a ze-
mědělství prokázané, ani činnost charitativní, ze-
jména chudině prospívající. Tak byli muži, ženy,
synové národa, dobrovolně radostí rodinných se
zřeknuvší, kteří blahu spolubližních v pokojných
kongregacích své mládí, nadání, práci i život v obět
přinesli, vzdor panující jinak svobodě jako společ-
nosti zločinců posuzovány a k ostracismu od-
souzeni.
Ale netřeba se diviti, že nejdražší synové tak
postiženi byli, když nejedná se ani jinak s otcem,
hlavou katolické církve. Skutky ty jsou dobře
známy. Se světským panstvím uloupena jemu ne-
odvislost, jeho universelní a božské úloze potřebná,
on pak donucen ve vlastním Římě ve svém
příbytku se uzavříti.
Odejmutí světského panství, má za účel ponenáhlé
zničení duchovní moci papežovy; to však jest ne-
jen nepolitické, nýbrž také nesociální, poněvadž
rány náboženství zasazené, stejně i srdce společ-
nosti zraní. Společnost vzdalující se církve, této
podstatné části své síly, klesne a shroutí se, nebot
rozlučuje, co Bůh spojil.
Co se naší osoby týče, nikdy jsme neotáleli
vznešené tyto pravdy při každé příležitosti připo-
mínati a chceme tak ještě jednou za mimořádných
okolností učiniti. Kéž dá Bůh a věřící tím povzbu-
zeni budou v předsevzetí, všecky síly své k obec-
nému dobru spojiti, a naši odpůrci dojdou k lep-
šímu poznání svého bezpráví, kteréž páchají, pro-
následujíce svou laskavon matku a věrnou dobro-
ditelku.
Neradi bychom však, aby důvěra věřících po-
hledem na přítomná utrpení nadobro byla otře-
sena, jakou v přispění Boží chovati mají; Bůh
zajisté v pravou chvíli a na podivuhodné cestě své
konečné vítězství přivodí. Jakkoliv veliký zármutek
naplňuje srdce naše, nikterak se proto nestrachu-
jeme o nesmrtelné cíle církve. Jak jsme již z po-
čátku řekli, jest pronásledování její údělem, poně-
vadž Bůh zkouškami a očistěním svých dítek právě
pronásledováním tím vznešenější a dražší poklady
jim získává. Tím, že na církev tyto boje dopouští,
zjevuje jí svou božskou pomoc, shromažduje jí
nové nepředvídané pomocné prostředky, kteréž za-
chování a rozvoj Jeho díla pojišťují, aniž by se
podařilo mocnostem, proti témuž zapřisáhlým, je
ztroskotati. Devatenácte věků v bouřích a změ-
nách života uplynulých nás učí, že bouře pominou,
kořene však se nedotknou.
Tím neochvějnější může býti naše důvěra, ježto
mnohé zjevy přítomné doby se ukazují, které nás
nikterak nemohou znepokojiti. Že obtíže jsou mimo-
řádné a veliké, kdož by chtěl popírat? Jiné udá-
losti, rozvíjející se před zrakoma našima, svědčí
současně, kterak Bůh své přislíbení obdivuhodnou
moudrostí a dobrotou plní. Kdy tolik mocí se
proti církvi spiklo a vší pomoci i ochrany zba-
vilo, ona se rozvíjí — a nepokračuje skutečně
v dokonání obrovského díla svého? A nerozšiřuje
činnost svou mezi různými národy všech pásem
země?
Nikoliv, starý kníže tohoto světa nebude více
tak pyšně vládnouti, a ač nám námahy satanovy
nepochybně mnohé ještě utrpení spůsobí, cíle svého
přece nedosáhnou. Klid nadpřirozený již vládne
přispěním Ducha svatého, který chrání zírkev
svatou perutěmi svými a žije v ni nejen
v srdci věřících, nýbrž po veškerém katolickém
světě; klid ten jeví se radostnou spokojeností,
dík vždy těsnému a oddanému spojení episko-
pátu s touto apoštolskou Stolicí a který jest po-
divodnou protivou nepokoje, sporů a jitření oněch
sekt, které mír společnosti ruší. Plodna v četných
dílech křesťanské horlivosti a lásky, stává tato har-
monická jednota také mezi biskupy a duchoven-
stvem. Ona konečně nalézá se také mezi ducho-
venstvem a katolickými laiky, kteří úžeji semknuti
a prosti lidské bázně se pozvédají a v ušlechtilém
zápolení organisují, aby svatou věc náboženství
obhajovali. Ano, to jest ona jednota, námi tak často
doporučena, kterou i nyní opětně doporučujemea
žehnáme, aby víc a více šířila se, rozvíjela a jako
skalopevná zeď bouřlivým útokům nepřátel bož-
ského jména vzdorovala.
Co jest přirozenějsího nad to, že jako vý-
honky ze stromu nesčetné spolky povstávají, mo-
hutní a se rozmnožují, na jichž rozkvět v lůně
církve za dnů našich s radostí patříme. (Dok.)