Číslo 70.

V Praze, dne 12. března 1902.

Ročník VI.

Rsdakce, adminisuracea ezpedice: Praha, Pštrossova ulice, číslo 200—I. Refrankované dopisy se nerřljímají, rukoplay ae nevrecejí Kezapečetěné reklamace jsou porta prosty Inserty účtujeme levno a při častějéí inserci po- skytujeme výhody. Vycházejí denné o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátku vždy o dvanácté p dině polední Jednotlivé číslo za 8 p. Telefen rodakce č. H129.

KAl

LLKí Úset o k. peštovuí sportelmy 5. 860. 790.

LlS

Pžeáplatné pro Prahv s donáškou do domu K 2.80 měsíčně . . . .. K 8.40 čtvrtletně . .. celoročně . . . K 38.60 Pro tuzemsko poštou: K S.— měsíčně . . . .. čtvrtletně ... K 9.— celoročně.. .. 38.— Předplatné do cizozem- ska: Německa a Srbsku: čtvrtletně . .. K 12.— K 48.— celoročně. Předplatné do Amertky, Francie, Švýcursku, Ira- le. Belgie a Anglie: čtvrtlstné .. K 18.2c celoročně K 52.80 Toleí, adminiztrace it26.

Slunce vychází v 6 hodin 24 minuty ráno. Slunce zapadá v 5 hodin 57 minut večer.

Středa: Sv. Řehoře Vel.

Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu P'áně u Nejsv. Trojice ve Spálené ul. od 8.-12. t. m.

Černý pátek Angličanů.

Porážka Angličanů v jižní Africe každou novou zprávou jeví se býti hroznější, ani ne tak množstvím padlých a zajatých bojovníků, jako svým mravním dosahem. Je ovšem pochopitelné, že lord Kitchener hned na první ráz ostýchal se zvěstovati pravdu ce- lou, aby první dojem v Londýně nebyl příliš zdrcu- jícím, avšak pravda konečně i zde musí raziti si cestu. Porážka a zajetí lorda Methuena udály se ve chvíli, kdy v anglickém parlamentě těšili se blahou nadějí v pozvolné, ale jisté ochabování boerských sil. Anglie již připravovala příkrov, aby jím pokryla uštvanou a ubodanou republiku boerskou, ale v tom okamžiku udál se výbuch, jehož se nikdo nenadál a který ja tím děsnější. Dle všeho lord Methuen se svým sbo- rem upadl do nástrahy velmi pečlivě připravené a utrpěl porážku, o níž znalci tvrdí, že od bitvy u Co- lensa nebylo větší. Útok Boerů byl prý tolik ná- hlý, že Angličané samým překvapením zapomněli se brániti. Počet Anglíčanů rovnal se skoro počtu Boerů, a že utrpěli porážku tolik hanebnou, z toho lze sou- diti, že mravní stav anglického vojska musí býti velmi bídný. Váleční odborníci tvrdí, ža okres lorda Methu- ena byl vlastně jen cvičištěm pro jeho yeomanry, k boji ještě nevyškolenou a že tato i dle toho s osvědčila. Podrobnější zpráva lorda Kitchenera zní: Major Parls přibyl se zbytkem svého mužstva do Krasipanu a oznamuje: Oddíl postupoval ve dvou kolonách a opustil ve 3 hodiny ráno Twabosch. Hodinu po tom, krátca jak se rozednilo, podníkli Boerové útok. Dříve než mohly se dostaviti poslly, byl zadní voj proražen. Zatím chvátali Boerové v silném počtu proti oběma křídlům. Útok ten byl sice z počátku odražen, ale nastala panika. Všechny vozy, v nichž byli zapřaženi mezci, vrhly se ve směsici s jízdou v ono místoa jích následovaly pak také vozy se zapřaženými voly. Veškeré úsilí zastaviti je, zůstalo bezvýsledným. Major Pacis sebral 40 mužů, obsadil jednu posici a přiměl povozy voly tažené, aby zůstaly státi. Po statečné obraně vtrhl však nepřítel do řady vozů a generál Methuen byl zraněn na stehně. Paris byl obklíčena vzdal se v 10 hodin ráno. Methuen je dosud držen v táboře boerském. Byla to vlastně úplná derouta. Pouze 40 stateč- ných vojínů na chvíli postavilo se nepříteli čelem

všecko ostatní: volové, koně, mezkové, pěchota, jízda, dělostřelectvo utíkalo úprkem do náručí Boerů. Nebyl tu poražen celý armádní sbor, nýbrž jen oddíl v počtu asi našeho praporu, a přece byla to porážka veliká tím, že v ní jeví se demoralisace avglického vojska, jež věčnými pochody unaveno a neúspěšnými poty- čkami znechuceno, nejeví již žádné odvahy k srdna- tému boji. Boj započal při ranním rozbřesknutí v pá- tek a byl již o 10. hod. ráno skončen porážkoua zajetím vůdce. Anglickému vojsku stali se — dle depeší lorda Kitchenera — opět osudnými koně a mezci, kteří prý řady vojska pšdivým útěkem prorá- želi. Marně prý angličtí důstojnícl snažili se mužstvo své zadržeti. Kterak se tu osvědčily anglické uniformy na tělech Boerů, u nichž mají cenu větší, nežli celé anglické vojsko. A naposled nebylo by divu, kdyby lord Kltchener jal se podezřívati koně a mezky za drahé peníze v Evropě koupené, ze sympatií k Boe- rům. Kolikráte již rozhodli vítězství ve prospěch Boerů! Počet zajatých Anglíčanů udává se již na 1000 mužů. Lze si mysliti, že dojem této nové porážky v An- glii je veliký, tím větší, protože anglické listy snaří se svým čtenářům namluviti, že ani tato porážka další běhy války nezastaví, až prý k úplnému vysílení Boerův. Zač ale stojí celá anglická armáda, když tisíc mužů takořka bez boje zahazuje zbraň a po- zvedá ruce na znamení, že se vzdává. Vojsko, jež na počátku do války vyšlo, byio ještě zdatné, to ale dílem již padlo, dílem i pomřelo, a námezdnícl, již přišli po nich, jak skut čnost ukazuje, hodili by se spíše do sboru Falstafova, nežli do opravdové armády. Zatím páté již pololetí od započetí války uply- nulo, na 100.000 mužů vojska padla a třikráte tolik koní, a Angličané nemohou dosud dozříti se konce války. Augličané nevědí vlastně, mnoho-li Bcerů ještě v poli stojí, někteří hádají, že jich je již jen 12.000 a jiní tvrdí, že jich je 17.000 a snad i více. Calé to vedení války Angličanů hned od po- čátku bylo hezhlavé a lehkomyslné. Co nedávno v par- lamentě z »Bílé knihy« bylo předčítáno, nesnese sebe menší kritiku. Vypravuje se v ní, kterak Roberts a Kitchener hned z počátku pořád jen žadonili o koně, a že jim ministr stále jen na srdce kladl, aby koň- ského materiálu co nejvíce šetřili, aby se příliš nena- máhali.

Nad lordem Methuenem vznáší se nešťastná hvězda, proti němu jako by se všecko spiklo. Generál tento v době pokoje dělá figuru velmi hezkou, velmí parádní, ale v boji je to postava velmi žalostná. Jeho neštěstí na bojišti stalo se již příslovečným. Dne 19. listopadu 1899 vyrazil se svým sborem na řece Oranži ku pronásledování nepřítele, jejž před sebou stále hnal, prý jako splašené stádo. Jeho válečné bulletiny v Anglil vzbuzovaly obdiv, a tak to trvalo celý měsíc, když Boerové se zastavili a Methuena k bitvě svedli 11. prosince, v níž ctihodný lord utrpěl porážku úplnou. Od té doby Methuen v čele armády více neoperoval. Teprve letos odhodlal se opšt se pro- slaviti a narazil na Delareye, který na něho na- líčil strašnou pasť. Jeho osobnost v zajetí Boerů má do sebe velikou cenu, kterouž oni neopomenou co nej- dráže využíti. Angličané mnoho nadějí kladli na své sruby, jichž je na tisíc, spojených mezi sebou ostnatým drá- tem, leč ani tyto se neosvědčily. Sruby ty měly Boery sraziti, asi jako při honbě na zajíce, do leči, v nichž by je byli buď postříleli, anebo šmahem zajali, avšak Boerům ani tato ohromná léč neimponovala, patrně že Angličanům chtěli dokázati, že co se hodí na za- jíce, nehodí se na Boery. O této léčl Angličané si prorokovali, že do kerunovace krále budou s Boery hotovi. Jaké to zklamání! Boerové již tolikráte ubití, najednou jeví sílu přímo explosivní. A nyní ke všemu ještě musil prapor pluku Suffolkova na rychlo odjížděti do Irska — k u dr- žení pořádku, vlastně k zastrašování Irů, kteří též se začínají plašit. Je-li která vláda bezhlavá a prolhaná, je to an- glická. Nýní se objevuje celý ten humbug »Bílé knihy« a ministři, jakož i generálové ve vší neschop- nosti. V čele anglické vlády stojí mužové velikých řečí, pramalých skutků a malicherných intrik (ku př. proti cestě prince Jindřicha). Není-li anglické plémě dekadentní, musí co nevidět vládu takovou sméstla jiné muže v čelo postaviti.

Z říšské rady. Z Vídně, 11. března. (Tel.) Pilná sněmovna dokoučila dnes odhlasováním odstavců o vodních a silničních cestách podrobné ro- kování o rozpočtu ministerstva ministerstva vnitra

FEUILLETON-

Co bylo. (Drama o jednom dějství. Napsala Božena Viková- Kunětická, Poprvé v Národním divadle v pon- dělí, dne 10. března t. r.) Co bylo? V mrazu, ze samoty do tmy noční prchá stará paní Libická, stařena sedmdesátipěti- letá. Sedávala denně ve svém starosvětském fotelu, krmila ptáky a tiše v teplíčku vzpomínaia na svůj život, na to, co bylo. Zdá se jí, že vše před ní tak rychle prchalo v práci, že teprve nyní se zastavuje, aby si náležitě uvědomila, co prožila i zkusila. Žila se svým mužem-stařečkem snad půl století V míru a klidu. A teď od něho utíká. Od dalšího života nečská víc ničeho. Jedině hrobka, v níž mají spolu odpočívat, jako tišea klidně vedle sebe žili, jest předmětem, jenž poutá do budoucna její pozornost. Šmrt se u ní již ohlásila. Vidíte to jíž na její tváři, jež bere známou formu Hippokratovu. Jen její starý manžel něžně ji ošetřuje a kukačka z dřevěných hodia každou chvíli vyskočí se podívat na vetchou stařenku. A stařenka — pryč, jen pryč! Chce s dát snad rozvést! Pryč odtud, vše, co ji těšiloa hřálo, se jí nyní zhnusilo a zprotivilo. Vnučka, jež utekla svému muži, který se těžce svému svazku manželskému zpronevěřil, ji odvádí. Babíčka děde- čkovi prohla. A proč, probůh, strhává všechny své vzpo- mínky? Dědeček, před tříceti lety, zapomněl se jednou — se služkou Barborou. Poskvrnil man- želství hanebně. Zlý duch ho v slabé chvíli svedl. Těžce se jistě prohřešil. A bablčka, když to tak

maně po 30 letech propuklo, pociťuje sílu mladistvé duše a utíká pryč z té špíny života, z toho močálu, v němž najednou vídí všechnu svoji minulost. Je to k pláči? Jest to tragické? Jde vaše sou- strast s tou smrtelnou babičkou ven do té zimní me- telice? Ani nás nenapadá. Je to pošetilé. Tragika děje hraničí tu skoro s komičností. — Vím, že paní autorka řekne: Surovci! Sobcl, sprostí, necitelní! Tací jste vy mužové. Máte pro všechno jen své měřítko, jen omluvu a odpuštění. Hlavně sobě odpuštění — ženě rány!! Prosím, velectěná paní, rozumějme si. Manžel- ství je posvěcené, vznešené spojení dvou lidí. Stejné povinnosti mravní, stejný závazek věrnosti pro o ba. Žena poklesla, porušila věrnost jednou, jedinkrát. Má ji muž proto vyhnati? Či přesněji řečeno, dle analogie vaší, od ní prchnouti? A teď zase obráceně. Muž porušil věrnost, zne- uctil svojí ženu. Má žena utéci? Ukážete snad na rozvod. Anebo jako ve své jednoaktovce poslední »Uteč, ano uteč!« voláte se scény dolů. Ale jest ještě jiná cesta, jíž se napraví, co bylo těžce poraněno. A to je cesta vzájemného od- puštění. A žena, jejíž práv tak se vždy zastáváte, bude větší hrdinkou, když odpustí, když i tuto ránu snese, než když uteče. Ale Vy nám, velectěná paní, řeknote: »Prosím vás, nechtějte z nás tímto svým filistrovstvím nadělat mermomocí hrdinky. Jsme přece pokolení slabší; proto zasloužíme více ohledů, něžnosti, věrnosti lásky.« Výborněi Zajisté, že ano. Chceme, aby touto cestou mučenic-žen bylo co nejméně. Ale když už někde se věrnosti se nedostalo, chcete proto utíkat?

Utíkat tam, kde jest léčiti neduh, který se objevil, zasypat propasť, která se rozevřela? A když už dovedu chápat duševní sílu energlcké ženy, plné odhodlanosti, která opustila muže a chce sama životem se probíjeti, vlastní silou: pak odpusťte, nedovedu chápat útěk babičky, jež vyrov- nává se pomalu s životem. Té náleží jen je- dno: vyrovnat, odpustit, smířit se! Když si stařenka při své zlaté svatbě poskočí, chápeme a radujeme se z toho. Když se však sta- řenka, znamenajíc manželství poskvrněné, opičí po své vnučc e, nechápeme a je nám skoro — do smíchu. Co bylo krásné, zůstane vám krásným, když do- vedete odpustit a zapomenout. Strhněte ten příšerný závoj, který se vám na minulost rozložil, a co bylo, to vám zůstane. Dramatická práce paní Vikové-Kunětické má, pravda, mnohé pěkné detaily. Idylla stařečků v prvé polovině je věru zdařile zachycena. Cítíte klid stáří v tom skvoucím se, plném západu slunce v zimním podvečeru. Zdařilá symbolika. Ale kdyby ta babička byla zmoudřela a vrátila se, když ji prosebně, úpěnlivě starý pro- hřešilec — ztrestaný již dosti svými úzkostmi — zpět volal, jak pěkně, harmonicky by vše skončilo. Jen ne ty naše babičky chtít emancipovat! Tato lymfa jim do jich vrásek nesvědčí. A pak ani v zimě života dlouhých bouřek nebývá. Aktovka paní Vikové-Kunětické byla sehrána se vzácnou harmonií. Paní Danzerová (bablčka), p. Stelnsberg (dědeček), pí. K vapilová (vnučka) a paní Ryšavá (služka) věnovali všechny své síly, aby hra došla úspěchu. A dostalo se jí ho hojně. Ovšem nad tím útěkem babičky leckdosi hlavou zakroutil. ek-