ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 1 df85e9b0-75e8-11dc-8465-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 1
ALTO TextBloky — 43
#1 alto_textblock #1
Ročník XXXXVII.
#2 alto_textblock #2
V Praze, ve čtvrtek 23. května 1907.
#3 alto_textblock #3
Číslo 140.
#4 alto_textblock #4
Na ranní a odpol. lIsty
#5 alto_textblock #5
v drobném prodeji
#6 alto_textblock #6
předplácí se Praze v admini něnt avrt l e ta něe 4rolí dendak nik n anl u nk ve eialka k rrk ns i dvojí zlaii
#7 alto_textblock #7
k-i
#8 alto_textblock #8
kei
#9 alto_textblock #9
2K nn
#10 alto_textblock #10
reh
#11 alto_textblock #11
l
#12 alto_textblock #12
N
#13 alto_textblock #13
k
#14 alto_textblock #14
oepei dolo o eole Ve alialkách na voskere nní čílo pelel. Inserát plati se hotové vapřo Přednlaconí a loparty ptijin dminl-
#15 alto_textblock #15
:..:: . .
#16 alto_textblock #16
Tam nachávejí sa tes rodaloe těskárua a evpodide „Národnick Listáe. Ralopiey so novraerl
#17 alto_textblock #17
ask
#18 alto_textblock #18
Dnešní číslo pro Prahu je o 10 stranách.
#19 alto_textblock #19
V rozhodný den!
#20 alto_textblock #20
Dnešní den má rozhodnouti, kde ne- rozhodnul 14. květen, má teprv ukázati konečně rozhodnou vůli většiny obyvatelstva od okresu k okresu. Toť smysl a význam dnešních přečetných užších voleb. Však pro národ náš český má dnešek ještě mnohem hlubší a neskonale důtklivější význam. Jde o záchranu naší národní cti váhy na očích nepřátelské nám ciziny. Známo, jaký výklad děla ne pouze Vídeň. ale i širá cizina německá, maďarská, ba francouzská k osudné první bitvě naší ze 14. května. Pranic se netázala po příčinách naši nehody na bojišti, — co jí po malicherných různicích našich stran a frakcí a pochodíeí z nich roztříštěnosti našich branných sil, co jí po všech těch osobních nevraživostech které u nás tak velikou hrají roli, po to nedostatku kázně, organisace, po těch na- šich vespolných nedorozuměních a plynouc z nich omrzelosti a kyselosti obecné, v ní mřelo někdejší jaré činurodé nadšení jako jat pozdním mrazem. Vídeň zaradovala se z porážky naší sociální demokracií a z úspěchu německého sčílacího kandidáta v Praze, poněvadž v tom spatřovala neklamný důkaz, že prý to s námi Čechy jde s kopce, že sami již sebe a pra- por svůj opouštíme. Volební výsledky z dne 14. kvělna byly jí zřejmým důkazem. kerak prý spousty obecného čídu českéh vychladly u svém národním českém cítěn do té míry, že mají toho nekonečného bo národního za české právo a českou prav dost, že odhazují červenobílý prapor samo- statnosti českých zemí a rovnoprávnosti ja- zyka i národa českého, že jim otázka ža ludková, otázka chleba je důležitější, ne všechno právo národní, slovem, že lid česk většinou svou odvrací se od starých svýc ideálních cílův a jde za rudým prapore internacionály, poněvadž mu ona slibuje brzké materiální zlepšení jeho poměrůzi votních. Po tomto výkladu vídeňském pak ve škerá téměř ostatní cizina spatřuje v hlaso- vání českého lidu ze dne 14. května událost historicky památnou: úplnou proměnu sce- nerie rakouské. . Jako prý mezi Němci ra- kouskými lid obecný volbami svými potře prušáctví, tak prý opět lid česk zavrhnul a zničil národní pře mrštěnce v lůně svém, čímž prý je Rakousko zachráněno před hrozící mu jinak rozkladem. A tento zpozdilý, naskrze křivý výklad plebiscitu ze 14. května šíří se dál a dál, až stuhne v nový nám úporný blud, pakliž co nejrychleji a nejpádněji jej nevyvrátím našimi volbami zítřejšími. Předně není naprosto žádnou pravdou že by 14. t. m. byla většina odevzda- ných hlasů v 75 volebních okresích českýc připadla sociálním demokratům. Všech plat- ných hlasů odevzdáno 622 000. Z těch pak připadlo sociálním demokratům 276. 000. tedy 44 procent, ostatním čtvřem národním stranám pak svědčilo úhrnem 346.000 hlasů, čili 56 procent. O žádné absolutní většině sociálně demokratické internacionály v ná- rodě českém nemůže býti ani při poměru odevzdaných hlasů řeči. Však což teprve úžeme-li se, mnoho-li je o práv ně n ý ch
#21 alto_textblock #21
voličů vůbec? Strana sociálně demokra- tická byla rozhodně na bitvu nejlépe při- pravena. Od drahných let majíc svou orga- nisaci vzorně do poslední osady české pro- vedenu, pracovala pomocí její od mnoha měsíců po městech, ještě horlivěji a úsilov- něji však po venkově všemi možnými pr- středky novodobé agitace, nelitujíc peněz, ni času, ani námahy, fakticky od muže k muži. Bezpečně tedy v den 14. května mobiliso- vala a vedla do bitvy veškeré své mužstvo do posledních záloh svých; armáda její číta kompletně 276.000 mužů, nic měně a nio více. To je maximum její dočasné síly branné. Mnoho-li však jest všech oprávněných voličův? Dle úřadních soupisův — 851.000. Nuž, ať je mezi nimi 15.000 Němcův; zbýv 836.000 českých voličův. Pak ale ne- mají sociální demokratě 44 procent voličstva nýbrž skutečná síla jejich činí toliko 33 procent, čili pouhou třeti nu všeho voličstva českého a prot ní stojí převaha 67 procent uvě- domělého voličstva národního jenže pohříchu stavovskými a strannickými spory právě v době rozhodu zalostné roztří- štěného. — Z toho viděti, jakého pyramidálního humbugu osmělilo se »Právo Lidu«, když v den po volbě 14. května si zachvástalo »Národ to jsme my!« Nemělo by k tomu práva ani tehda, kdyby byli sociální demo- kraté dosáhli 51procentové většiny všech odevzdaných hlasův, neboť národem není pouhá nadpolovičná většina přítomn generace, nýbrž národem rozumí s pověká společnost lidská jednoho jazyka s všemi pokoleními minulosti své, s veškerou zásluhou jejich kul- turních prací, jejich činův obětí pro pospolité své dobro, pro svou čest, svobodu a vlas vykonaných a přinešený ch. — Přítomné pokolení není než článkem v tom řetézu věkův a hlas přírody mu káže aby věrně pokračovalo v práci otcův svých, neodcizujíc se duchu ni jazyku jejich, ale dbajíc o zvelebení, povznešení a proslavení rodu i dědictví svého. Tak rozumí všechen svět pojmu národ a tak mu rozum bezpečně dodnes nesmírná vě- šina našeho uvědomělého a za- chovalého lidu českého, pamětliv velikosti i utrpení, slávy i obětí otcův našich, nasazujících životův a statkův za uhájení rodu českého v této drahé vlasti, aby ji uháji před zádavou a nájezdy cizákův, na obranu práva, svobody a nade vše cti jména českéh proti všem škůdcům, Němcům a vrahům n- šim nesčetným. Nuže, dnes jde o důkaz, že nenadešla neblahým 14. květnem žádná osudná pro- měna v cítění, tužbách, duchu a povaze n- roda českého, dnes jde o to, ponaučit sv jasným hlasem skutků, že 14. květen by pouhou chvílí žalostného zmatku, překvap- ním nedosti pečlivé a dbalé převážné většiny lidu českého, která však dnes, postřehnuvši hroznou škodu z nesvornosti vzešlou, bohda srazí a semkne obranné vlastenecke šiky své do jednoho, aby napravila nejhojnější účastí všech věrných synů ná- roda, téžkou chybu zaviněnou netečnou lik- navostí více nez 250 000 českých voličů, aby dokázala, že tu dosud stojí český národ pevnýma rukama třímá svůj starý svatý prapor červenobilý, ten prapor svobody tisíci-
#22 alto_textblock #22
letého slavného národa v nedílné pověké vlasti. O ten důkaz běží v i dnešní den — nuže, kdo jsi Čechem věrným, statným, hod- ným toho jména: podej jej dnes hlasem svým ke cti národa a ke zdaru svaté věci
#23 alto_textblock #23
jeho!
#24 alto_textblock #24
Socialism a volby. (Pův. dopis » N. L-) Úspěchy socialistů při volhách do říšské rady dotkly se trapně všech přátel českého ná- roda. Projevuje se podiv, že národ tak civili- sovaný mohl takto upadnouti do nástrahy socislistické propagandy. Jest to okolnost velmi příznačná, neboť čím je která země civilisova- nější, tím nesnadněji ji socialism zaplaví. Všude v civilisovaných zemích jsou socialisté, al jejich propaganda jest obmezen na určité třídy a na určitá mista. Strana tato jest výhradně stranou děl nickou a nedovede získati obyvatelstvo mě- stanské a tím méně obyvatelstvo venkovské. Naopak, čím dále se postupuje na východ, kde jest obyvatelstvo méně vzdělané, theorie sociali- stické, působíce na ducha méně kritického, snadněji zachvacují všechny třídy. Ve Francii na příklad nemohou socialisté nikdy dosáhnout více než 50 poslanců. Někdy nastane obrat obdrží méně míst, na to se opět zmohou, ale nikdy neobdrží více než 50 mandátů. V Belgii, když bylo zavedeno všeobecné hlasovací právo. vzrostli socialisté na úkor liberálů, ale to bylo jen následkem špatného volebního zákona, takže při užších volbách bylo možno voliti pouze mezi nejčernějším klerikalismem a nejčervenějšlm socialismem. Při prvních volběch bylo následkem špatného rozdělení volebních okresů měšťanstvo početně zdoláno klerikálními vesnicemi a děl- nickými částmi. Jakmile byl zákon opraven, takže dovolil každé straně zastoupení dle její početně sily, zmenšil se počet socialistů na třetinu. Stejný zjev lze pozorovati ve Švýcarsku a ve Spojených státech. Naopak v Německu, kde obyvatelstvo jest méně vzdělané, kde voliči mají méně vlastoího úsudku a dávají se snadněji zlákati socialistickou propagandou, nabyli socia- listé až 70 mandátů, získavše i okresy málo dělnické. Proto také pozbyli tak snadno mnohých okresů při posledních volbách a to i takových, které drželi velmi dlouho. To jest důkazem, přes pověstnou »hlubokomyslnost«, tak chválenou u Němců, že neuvažují dosti hluboce o poli- tických otázkách a dávají se poměrně snadno svésti agitátory. Pradteouz naproti tomu, jenž jest mnohem živějšího temperamentu než Němree, má příliš samostatný úsudek a rozvahu, abys stal tak snadno pouhým hlasovacím materiálem. Čím dále jdeme na východ, tím častěji vi- díme, že demagogický postup zachvacuje davy přes patrný jich opáčný zájem a že měšťanstvo, stejně jako venkované dávají se věsti extremy, tu červenými, tam černými. Bylo to viděti zvlást v Rusku, kde socialisté a dělníci zatlačili n levici kadety a reakcionáři na pravici okťabristy. Nečetní okťabristé, zvolení do dumy, děkují svojí volbu hlasům reakcionářů. S druhé strany jest viděti, jak gubernie přecházejí od extremu levice k exlremu pravice a naopak. Tak všude, kde do první dumy byli zvoleni nečetní resk- cionáři (celkem 5), byli zvolení přívrženci krajní levice, jako v Moskvě, Bjazani a jinde. Naopak zvítězili zase reakcionáři tam, kde byli dřive zvoleni dělníci, jako na Bilé Rusi, v Kursku, Orenburku, Pense atd. Podobně chování se oby- vatelstva vůči stranám a politickým otázkám jest příznivo stejně revoluci jako reakci, nebot rozmnožujíe stále krajní strany, znemožňuje pra- videlný chod parlamentního stroje, kterýž jest
#25 alto_textblock #25
institucí kompromisu, ústupků a středního směru Proto podobný vývoj uspokojuje res kcionáře socialisty. Rakousko jest ovšem dále na východ než Německo a jest přirozeno, že socialism a po socialistickém rozčarování reakce mají ještě více nadějí na úspěch než v Německu. Také bv úspěch socialistů celkem nepřekvapoval, ale jest divno, že úkaz tento nastal právě v zemí tak civilisované, jako jsou Čechy. Kdyby socialiste byli zvoleni v dělnických obvodech českých, které dosud volily národně, nepřekvapovalo by to, neboť jest pochopitelno, třeba politování hodno, že dělník se může státi kořistí inter- nacionálů, ale v Čechách hlasovali pro socin- listy mali městští lidé a také venkované, což překvapilo značně. V cizině skutečně uvykli neposuzovati Čechy dle stejného měřítka jako ostatní R kousko. Kdežto na Rakousko se celkem pohliži jako na zemi polo orientální, na Čechy národ český pohlíželo se vžd- jako na světlý bod, částečně vzhledem k civilisační úloze, jakou brály Čechy ve středo- věku ve střední Evropě, dílem také následkem styků s Čechy, jichž život činí spíše dojem zá- padní civilisace než ostatek Rakouska. Prolo bylo překvapením pozorovati v Čechách při vol- bách zjev, který jest zvláštností zemi východních. Ti, kdož pozorně sledovali průběh vglebn kampaně v Čechách, vysvětlují si tento zjen okolností, že národní strany, místo aby se zabý- valy dobrou přípravou a výchovou nových vrstev. povolaných k hlasování, potíraly se především navzájem a hleděly se spíše vzájemně diskredi- tovati, než varovati lidové masy před utopiem a klamem socialistů. Kromě toho dostal se ven- kov úplně ve vládu agrárníků a malí zemědělci. nedostatečně uvědoměli, majíce volbu jen mez bohatými agrárníky a socialisty, dali se snadněj získati těmito. Lze doufati, že při užších volbách se tato chyba pokud možno napraví. Je dobře říci českým voličům, že přet opačné tvrzení socialistů tat strana není stranou sociální c oprav, nýbrž stranou udržení sociál ni bídy. Jest to jasně viděti ve Francii. Zde má vláda sice mnohé vady, ale pokud se týče oprav, žádaných pro dělníky, jest ochotna pro- jednávati tyto otázky a uskutečniti je. Jaurěsova strana socialistická, místo aby se chopila této příležitosti a naléhala na toto uskutečnění, ne- chává otázku reforem stranou a orgánem gene- rální konfederace práce prohiašuje, že netře- ba pom.ýšleti na refcrmy, nýbrž na ozbrojený boj, že nemá se ničeh vymáhati parlamentem, nýbrž re-
#26 alto_textblock #26
volue
#27 alto_textblock #27
Politické zprávy domácl. v Praze, 22. května. (Kolik žije Če chů ve Vídni.) O volbách dne 14. t. m. ode vzdáno ve Vídni pro národní české sčítací kandidáty více než 16.000 hlasů, t. j. asi 52. všech odevzdaných tam hlasů. Čeští přívrženci sociální demokracie hlasovali však pro socialisty a velmi mnozí Češi také pro kandidáty antisemi ské; počet taktc odevzdaných českých hlasů nedá se ovšem zjistiti. Na všechen způsob če- ských hlasů socialistických a antisemitských bylo ve Vídni více než hlasů národní ch Úřadně dle sčítání z r. 1900 udává se, jak zná- mo, ve Vídni lidí s obcovací řečí českou 102.974. I toto číslo, jak mnohokrát už doka- zováno, je nesprávné a leží hluboko pod sku- tečným počtem Čechů, ve Vídni žijících. „Komenský“, věstník českého školského spolku vídeňského, chtěje se dopátrati aspon přibližného počtu vídeňských Čechů, vybral
#28 alto_textblock #28
z úřadních statistických výkazů o původu (naro- zení) vídeňských obyvatelů data, ukazující, kolik vídeňských obyvatelů se narodilo v zemích koruny české dle jednotlivých politických okresů a kolik jich má dosud příslušnost v některé če- ské obci. Všech takových osob ze zemí koruny české bydlí ve Vídní 551.828. Odpočítav pří- slušníky německých okresů a také poměrnou část osob, pocházejících z okresů jazykově smí- šených, „Kom.“ shlědal, že lidí, v českých ob- cích narozených a do českých obci příslušných, jest ve Vídni okolo 400.000 a připočítá-li se k nim 22.244 osob, narozených už ve Vídni, ale hlásících se k českému obcovacímu ja- zyku, může bez nadsázky tvrditi, ze Čechů žije ve Vídni rozhodně více, než 400.000. Ne ne- právem tedy se tvrdí, že Vídeň je v Rakousku největší české město. Šlo by jen o to, abr z téchto 400.000 vídeňských Čechů bylí také všichni národně uvědomělíí V Praze, 22. května. (Min. Josipovič ve Vídni.) Chorvatsk, ministr Géza Josipoviě. byl povolán do Vídně, aby podal panovníku po- drobnou zprávu o nynějším stavu jazykového sporu chorvatsko-uherského. Po svém návratu do Pešti, min. Josipovič potvrdil zpravodají „N. P. Journ.“, že panovník se živě zajímá o tento spor a dal se podrobně informovati o věcech chervatských. Slyšení nebude však míti vliv na další vyjednávání mezi uherskou vládou a Chor- vaty, v němž se bude pokračovati bezpochy by zas ve čtvrtek. Na dotaz, lze-li v nejbližší de bě očekávati demissi chorvatské vlá dy neb ministra Josipoviče, tázaný odvětil: Účelem mého slyšení bylo informovati panovníka; ne- stalo se nijaké rozhodnuti a také se nepřipra-
#29 alto_textblock #29
vuje. V Praze, 22. května. (Chorvatská j a- zyková otázka v železničním vý- boru uherském.) Včera měl železniční výbor uherského sněmu schůzi, v níž zástupce chorvatské delegace, posl. Grga T uška n podal ohlášený už návrh, aby se předloha vrátila vládě s poukazem, by ji přepracovala tak, aby se no- příčila zákonu o vyrovnání s Chorvatskem z r. 1868. V odůvodnění tohoto návrhu poslanee Tuškan hájil známé už stanovisko chorvatské dolegace, že na území chorvatském jedíným úřadním jazykem všech autonomných i společ- ných uhersko-chorvatských úřadů a tedy i úřa- dů železničných jest jazyk chorvatský. V závěr- ku své řeči posl. Tuškan oznámil, že se ne- zůčastní dalšíhe rokování, bude-li jeho návrh zamítnut. Hned po Tuškanovi ujal se slova ministr obohodu Fr. Košut. Prohlásil, že nynější uher- ská vláda má nejlopší úmysl i vůli, žíti v př- telském poměru s Chorvaty a že platné zákony, tedy i vyrovnání s Chorvaty, jsou pro ni zá- vazny. Předlohou o služební pragmatice želez- ničních úřadníků práva chorvatského jazyka ne- budcu dolčena, naopak Chorvatům se poskyfnou nová práva, jichž dosud neměli. Chorvaté dle výkladu Košutova pokládají železniční úřadniky omylem za úřadníky státní, kdežto ve sku- tečnosti jsou jen úřadníky státního podníku železničního a proto citovaný odstavec z chor- vatského vyrovnání nemá platnosti pro tyto úřad- níky. Dosud se na státních drahách v Chorvatsku úřadovale jen maďarsky; nyní budou železniční úřadníci povinni se stranami a s úřady chorvat- skými jednati chorvatsky a také příslušníkům chorvatským poskytne se příležitost, aby se mohli hlásiti o místa úřadnická při drahách v Chorvatsku, čehož dříve také téměř nebyl „Necht Chorvaté — končil Košut — nehledají v našich uherských citech, čeho v nich nen. Jsme přátelé Chorvatska, ale musíme hájiti práv Uher proti útokům, spočívajícím na pouhem ne- dere zumění.
#30 alto_textblock #30
FEUILLETON.
#31 alto_textblock #31
Carducciova díla literárně kritieká
#32 alto_textblock #32
III.9)
#33 alto_textblock #33
O největších básnících doby renaissanční VLudovicovi Ariostovi a Torqua t Tassovi, pojednává XV. svazek sebraných spisů Carduccových. Oba básníci byli Carduciov od let drazí, snad nejdražší po Dantovi. Oběma jak za příčinou různých a nových edic věnoval nnoho práce, po semestry rád na universitě vy- Hládal o nich a kusy, které v tento svazek se- bral, jsou vlastně jeho universitní přednášky formě knižní a definitivní. Zvlášť Ariostu jako prvotně básníku latin- skému, věnoval Carducci mnoho pozornosti. »Carmi« vydány byly roku 1553. Spadají v- směs do mladších let Ariostových. Carducci s velkou láskou pojednává o rukopisech jich d dneška ve Ferraře chovaných, ba probírá list z lislem (jest jich celkem XII.) všecky způsobem kritickým a deflinitivním. Básní latinských Ario vlových jest celkem asi 39. Zajímavo jest zvěděti, že Ariosto v mlád stěm psával více a docela lépe po latinsku ne po italsku. Patrně nebyl boj, který zahájil pře 300 lety Dante o jazyk národní čili vulgární ješte sni tenkráte úplně vybojován. Mladičký Ariost pěje o prvním hnutí citů svých výlučně latinsky. A dělá to s velikou láskou, kterou dnes těžc chápeme. Carducei dovozuje, že tato láska byl v krvi u všech starších Italianů, že ještě p 300 letech po Ariostovi Monti jako Manzoni — o Leopardim, který byl filologem z povolání, ani nemluvím — milovali poesii latinskou neobyčejně. Starý svaz, stará spojitost nových Italů se starými dědici římského imperia se tu na novo dokazuje. Carducci ukazuje, jak celé toto básnění la- tinské — Ariosto nebyl a nezůstal jediným poelou vlašským, básnícím též latinsky — hlu- boce souvisí s celou renaisanci ve Ferraře, která
#34 alto_textblock #34
— ) Ukončení studie ze dne 15. května čís. 133. »Národních Listů«.
#35 alto_textblock #35
sla víe do hloubky než jinde, především praci Leondla, markýza, a veronského Zuarina s celým sborem profesorů a básníků latinských, z nichž vynikli zvláště Basine Basini (nar. 1425) a Jan- nus Canonius (1434). U básníků pozdějších s již obě řeči střídaly a míchaly: G. B. Gaurini, Luca Riva, Ludovico Carbone, Fino Fini, Bo- jardo i Tito Strozzi psali latinsky, někteří čá- stečně, jiní převahou a jiní (jako Strozzi) vý- hradně. Můžeme správně mluviti o básnické, latinské škole ve Ferraře, klerá s Titem Stroz- zim v čele kvetla právě v té době, kdy. ml- dičký Ariosto, vyučenec. a žák velkého huma- nisty Řehoře Spoletzkého o první laury se po- koušel. Třeba si vždy znova připomenouti, ž znalost latiny nebyla zvláště v kněžských a vyš- ších kruzích žádnou zvláštností, že latinský básník Strozzi byl sekretářem Luerecie Borgie, která dokonale latinsky uměla. Nesmíme též za- pomenouti vliv nejstaršího snad přítele Ariostova. 28letého Pietra Bemba, pozdějšího kardinála. který byl perfektní latinista, ba lepší než Strozz
#36 alto_textblock #36
i Ariosto.
#37 alto_textblock #37
V takovém ovzduší jest pochopitelno, že mladý Ariosto, po stopách Virgila a Tibulla kráčeje, brzy dospěl k řídkému mistrovství. které i mužové, jako Virginio Ariosti, G. Pigna ze současníků, Monti a Foscolo z po- zdějších vysoce cenili. Monti klada velký důraz na vliv této latinské poesie Ariostovy na vlastní jeho poesti vlašskou dovozuje, že zhuštěnost svých obrazů, celý způsob své dikce má po- zdější vlašský a klasický básník z těchto pokusů napodobitelných z první mladosti své.-
#38 alto_textblock #38
Rokem 1503 uzavírá se mládí Ariostovo. Přispěli také jiné okolnosti k obratu, že básnit začal vlašsky. Přichod Bemba do Ferary přinesl silnou a mocnou vlnu Petrarkismu, která půso- bila i na Strozziho, který před smrtí svou začal ješté básniti jazykem domácím a latiny se na- dobro spustil. I ženy měly svůj podíl na tomto převratu. Nebyly všecky jako Lucrezia Borgia, ba nejedna z nich jako Barbara Torella, již si Strozzi za ženu vzal, psaly a básnily vlašsky llp,
#39 alto_textblock #39
nežli se sám Strozzi později naučil. Elegil »různých láskách« skončilo básnění Ariostovo. Následující stať věnována jest ocenění »Zu- řivého Rolandu«. Je to snad poslední slovo. které lze říci o této velebásni. Carducci studuje její vznik, rozvoj, ukazuje, proč Ariosto tam začíná, kde Boiardo přěstává, přehliží suvereně celou velice složitou osnovu její, oceňuje stří- zlivě a věcně nové stránky umění Ariostova vykazuje »Zuřivému Rolandu« jeho místo nejen v literatuře domáci, nýbrž i světové. Knihu končí cyklus statí o Torquatovi Tas- sovi. Nezdá se, že by byl měl Carducci úmyslu napsati o Tassovi celou knihu Psal řadu svých článků příležitostně, jak vycházelo velké známe dílo Solertiho o Tassovi. Jsou do jisté míry tedy i kritikou Solertiho. Pomijejí také celkem veledílo Tassovo »Osvobozený Jerusalem« a při- hlížejí více k menším skladbám Tassovým, především se zabývají proslavenou pastýřskou hrou »Aminta« ve třech studiích a zapadlou dnes tragedií »Il Torrismondo«.
#40 alto_textblock #40
Poslední svazek (XVI.) literárně historických pros Carducciových otvírá se strunou tiché elegie- Jakoby básník tušil blížící se konec svých dnů, dotýká se toho v připsání knihy svému nakla- dateli Cesaru Zanichellimu veršem Virgilovým »Extremum hune, Arethusa, mihi concede labo- ram« (Poslední ještě z prací, Arethuso, mi popřej.) Předmluva jest datována v Maderime 14. srpna 1904, kde Carducci poslední leta trávíval své velké prázdniny universitní. »Dnes je tomu čtyřicet let, praví spiso- vatel, 6, Cesare, co jsem rozborem básní Dan- tových pevně se zakotvil v písemnictví vlašském a nyní znaven, ustávám, touto studií o nej- ušlechtilejší kanzoně Dantově. Jím jsem začal, jím končím. Rozborem této Dantovy kanzony »Tři pan navštívily srdce moje« *) zahájena jest poslední kniha Carducciova prosy literárně kritické. Na- zývá se Poesie a dějiny a zavírá mimo
#41 alto_textblock #41
*) Viz můj přehled v Dantových »Básních lyri ckýche. J. Outo, 1891, str. 69 — 73.
#42 alto_textblock #42
úvodní zmíněnou studii ještě tyto práce: O Ludo- vicu Ant. Muratoriu a jeho sbírce dějin vlaš- ských od r. 500—1500; O znovuvzkřišení Italie; O třech vlasteneckých kanzonách Gacoma Leopardia; úvahy o duchu a formě v poesii Giacoma Leopardia; O rozvoji ódy v Ilaliia o vesně a rozkvětu lyriky italské. Budiž dovoleno nahodilé klasobraní z této poslední knihy velkého kritika. Rozbor kanzony »Tři paní navštívily srdce moje«, jak pracován s minutiosní pečlivostí, filologicky a spolu historicky probírá Carducei skoro slovo za slovem této subtilní a do jiste míry temné alegorické skladby. Má po ruce ovládá úplně celý od věků nastřádaný mate- riál, který doplňuje vlastními důmyslnými úva- hami. Carducci považuje tuto kanzonu nejen za nejkrásnější ze všech dantovských lyrik, nýbra za nejumělečtější co do stavby. Stať o Muratoriovi jest práce příležitostná, tvořila předmluvu k novému vydání sbírky histo riků vlašských, kterého se též Carducci účastnil Všeobecné důležitosti však jest následující studie o Znovuvzkřišení Ilalie. V pět a dvaceti krát- kých kapitolách probírá Carducci památnou dobu, již děli na tyto tři periody: od roku 1749—1789 čtyřicet let klidu, reform a příprav, od r. 1789—1830 čtyřicet let protiv, zmatků očekávání, od r. 1830—1870 čtyřicet let osvě- žení, rozvoje a sjednocení. Je to práce zname- nilá, škoda, že místy až příliš aforistická, ale právě tato stručnost úsudků, zejměna při portré- tech spisovatelů, dodává jim formu a ráz def- nitivního ražení. Jako příklad uvádím, co zde Carducci v nejkratší synthese podává a praví o Pariniovi, jemuž jinde věnoval dvě knihy celé. Nelze si představiti úsudek tak plně kon- centrovaný a přece tak vystihující vyvolený vzor. Slyšme: »Giuseppe Parini (1729 —1799) počal jako básník arkadický, vyšel z Arkadie, ne zcela pastýřské, ne také zcela rokokové, stěží se připojil verši v novou epochu, ale sotva to učinil, postupoval s praktickým smyslem ku pravdě a užitečnosti; v »Dnu« svém poesil vybranou a silnou měl v úmyslu zreformovati
#43 alto_textblock #43
obec, »v ó dáche« v směsi reminiscenci klas- sických a nových vznětů zároveň, tu a tam re- alistických, upravoval, znova vytvařoval a sesi- loval svědomí občanské.« Jiný příklad: »Z přilišného rýmování ko- lem roku 1848 po stornellech a balladách Francesca Dall' Ongaro dva básníci zůstanou řikají mnoho: Giovanní Prati (1815—1884) pr krále, Gofřredo Marneli (1828 —1849) pro re- publiku.« Co tu víc vystíženo a povědéno v ně- kolika málo řádcich l Dalsí dvě závažné stati jsou posvěceny velkému melancholiku Z. Recanati. V první roz- bírá Carducci tři velké proslavené kanzóny; »Italii«, »Když zamýšleno postaviti Dantemu pomník ve Florencii« a »Angelu Malovi« čili o renaissanci. Provází je od vzniku jejich, osvětluje mnohé historické stránky, polemisuje s jich odpůrci, odvažuje a měří na nich původ- nost a sllo genru Leopardiho. Známý literární historik italský Francesca De Sanctis vytýkal Leopardimu právě u těchto kanzón přílišnou rhetoričnost; toto slovo stalo se heslem celé řadě kritiků pozdějších, kteří vy- žadovali od lyriky pouze náladu a zpěvnost. Carducci trefně uvádí co napsal mladičký Leo- pardi roku 1819 Giordanimu: »Není s podivem, že Italia nemá lyriky, vždyť nemá výmluvnosti, tato však jest potřebná Iyrice tak, že kdyby s mne někdo ptal, která skladba z italských s mi býti zdá nejvýmluvnější, bez váhání bych odpověděl: Pouze jsou to tři básně lyrické, které zasluhují toho jmena, totiž tři kanzony Petrarcovy: »Vytoužená v nebi«, » vzácný duchu« a »Ilalie moje«.« Leopardi tím sám se přiznává, že Iyrika jeho vyšla z lyrismu Petrarcova, který přede- vším aspoň v kanzonách vlasteneckých a politi- ckých jest eminentně převahou rhetorický. A tímto směrem nesla se celá lyrika, starší vyšly od Benedettiho k Montimu, Forcolovi, Alfrerimu až k Manzonimu. Ve všech Ivrických skladbách těchto poetů jest lyrismus jich právě v jejich výmluvnosti a právě Leopardi podal v třech svých nahoře uvedených skvělé vzory