#1
alto_textblock
#1
1904.
#2
alto_textblock
#2
V Praze, v pátek dne 13. května.
#3
alto_textblock
#3
K číslu 133.
#4
alto_textblock
#4
Na »Národní Listy«
ranní a odpolední
předplácí se
v Praze
v administraci
na měsíc 2 K —h
ve filiálkách
na měsíc 2 K 30h
Poštou:
na měsíc 3 K 20h
s dvojí zásilkou
na měsíc 3 K 80 h
#5
alto_textblock
#5
NARUDN
#7
alto_textblock
#7
Čislo v Praze za 2h
a na venkově za 3h
#8
alto_textblock
#8
Předplaceni
a ingeráty
přijímá administrace
v Marianské ulici,
číslo 3.
Tam je též redakce
a expedice.
#9
alto_textblock
#9
Válka.
#10
alto_textblock
#10
Přípravy na příchod Japonců.
Z Londýna, 13. května. »Morning
Post« sděluje ze Šanchaje: »Rusové
stavějí rozsáhlé náspy před Liao-
janem. Budou vystavěny také trojnásob-
né náspy před každou ze čtyř bran
města. V průsmyku motienském vystaví se
pevnost a v Mukdenu, blíže něho a blíže jiných
měst položí se miny.« »Daily Chronicle«
sděluje z Tokia, že obhajovací práce v Ašan-
chanu, jižně od Liaojanu, jsou hotovy.
#11
alto_textblock
#11
Výměna zajatců.
Z Petrohradu, 13. května. »Novoje Vremjae
navrhuje výměnu zajateů válečných,
podotýkajíc, že Rusko má Japonců přes 1500.
#12
alto_textblock
#12
Japonské pohyby.
Z Petrohradu, 12. května. (C.-B.) Úřadní
zpráva. Generál Karkevič telegrafuje gene-
rálnímu štábu ze dne včerejšího: Dne 4. května
objevilo se mezi Picevem a mysem Terminalem
asi 60 japonských dopravních par-
níků a válečných lodí. Výzvědné vojsko
zjistilo, že Japonci nedaleko mysu
Siaokohucajsa v zátoce Kinčuské
bliže ústí řeky Čeneucho na břeh
vystoupili a že své oddíly úhrnnou silou
10.000 mužů po okolních vesnicích rozložili.
Ruské obyvatelstvo vzdálilo se z Piceva. Ja-
ponci vypravili dne 5. května dva pluky na
Tauciuan a dva oddíly vojska na jih a západ
od míst, kde přistáli. Dne 6. května objevili se
nepřátelští zvědové v Pulantienu a záhy za nimi
přibyla pěchota, jež zahájila palbu na poštovní
vlak, jenž na severu kolem uháněl. Střelba jejich
nezpůsobila žádné škody. Dne 7. května odešli
Japonci z Pulantienu, nejspíše následkem pro-
puknuvšího prudkého vichru a ze strachu, aby
nebyli zaskočeni.
#13
alto_textblock
#13
K výpůjčce japonské v Americe.
Z Nového Yorku, 12. května. (C.-B.) »Reu-
terova kancelář« oznamuje: Subskripění při-
#14
alto_textblock
#14
hlášky bankéřů na půjčku japonskou přesa-
hují již dnes žádaný obnos. Nicméně
zůstane subskripce až do dnešního poledne ote-
vřena, aby zahraničním upisovatelům umožněno
bylo učiniti nabídky.
(Ostatní zprávy viz na str. 3.)
#15
alto_textblock
#15
Telefonické zprávy „Nár. Listů.
Zlostná vládní ozvěna polského projevu.
Z Vídně, 13. května. Poslední zvuk, jenž
ozval se včera z poslanecké sněmovny, pro-
jev poslanců polských na rozloučenou,
zněl asi dru. Körbrovi ve snu nadmíru
nepříjemně. Soudíme tak z pozoruhodného
fakta, že všechny vládní listy, počínaje »Neue
Freie Presse« a konče »Reichswehr«, vrhly
se na kolo polské a je zasypávají bud
hněvem nebo posměšky. Posměch věnován je
zvláště akci, podniknuté kolem pol-
ským ke sjednání normálních poměrů v parla-
mentu. Onen svědčí zvláště žalobám, ke
kterým odhodlal se klub proti dru.
Körbrovi, veřejně ho usvědčiv z
viny negativní: z nečinnosti ve věcech,
ve kterých první povinnosti vlády jest jednati.
Vláda, která zalézá do kouta, vláda, která chce,
aby konali jiní, co konati má ona, není vládou.
»Neue Fr. Presse«, která je velmi citlivým
ukazovatelem smýšlení a vůle nynějšího chefa
vlády, doporučuje úvahu svou o projevu kola
polského slovy: »Proto že nepodal (klub) žád-
ného protestu proti nařízením kabinetu Thunova
a Kaizlova (míněna nařízení z r. 1899, jimiž
schváleny byly předlohy vyrovnací) a proti roz-
počtovým provisoriím, která byla vydána na zá-
kladě § 14. v říšském zákonníku dřívějšími
vládami a neměl hryzení konstitučního svědomí,
tož včerejší projev jeho ozařuje pomě
klubu ke kabinetu Körbrovu způ-
sobem nadmíru poučným.« Bylo by nezdvoři-
lým, této pravdě odporovat.
Italští studenti zúčastní se pražského sjezdu.
Ze Št. Hradce, 13. května, Italští stude nt
na zdejší universitě usnesli se na schůzi, ko-
nané za předsednictví PhC. Letticha, po
velmi živé debatě, že se zučastní nastávajícího
#17
alto_textblock
#17
sjezdu neněmeckých studentů rakouských
Praze.
Co stálo zlomení stávky na uherských
železnicích.
Z Pešti, 13. května. V ministerstvu země-
brany v posledních dnech vypočten nákl a d,
který způsoben byl vojenským obslu-
hováním železnic za poslední
stávky železničních zřízencův
Uhrách. Ředitelství státních dráh bude po-
vinno zaplatiti 450.000 K ve prospěch vojen-
ského eráru. V této sumě nejsou vydaje,
které byly způsobeny povoláním záložníků. Ty
se ještě vpočtou.
#18
alto_textblock
#18
Němé setkání vyslanců.
Z Londýna, 13. května. Před palácem za-
hraničního ministerstva udála se zajímavá pří-
hoda: Ruský vyslanec zdejší chtěl na-
vštíviti ministra zahraničních zále-
žitostí, hr. Lansdowna. Dověděv se, že
není přítomen, chtěl ihned opustiti palác. Ve
chvíli, kdy vstupoval do povozu svého, přijel
k budově ministerstva zahraničního povoz, ze
kterého vystoupil— japonský vysla-
nec Hayaši. Oba diplomaté stáli si tváří
v tvář. V první chvíli byli oba očividně rozpa-
čiti. Potom smekl Hayaši klobouk, ruský vysla-
nec učinil totéž, vstoupil pak hned do povozu,
jehožto dvéře japonský vyslanec za ruským di-
plomatem zavřel. Nikdo z nich nepromluvil ani
#19
alto_textblock
#19
slova.
#20
alto_textblock
#20
Telegrafické zprávy.
#21
alto_textblock
#21
Dementi.
Z Vídně, 12. května. (C.-B.) »Fremden-
blatt« je zmocněn prohlásiti, že zpráva o za-
mýšleném odchodu rakousko-uherského ve-
levyslance v Cařihradě na odpočinek barona
Calice je bezpodstatna.
Zamítnutý papežský protest.
Z Říma, 12. května. (C.-B.) »Tribuna«
oznamuje: Rusko odmítlo, jako Francie,
přijetí papežského protestu proti cestě presi-
denta Loubeta do Italie. Také A nglie, kteréž
protest nepřímo dodán byl, prohlásila, že ho
není lze přijati.
#22
alto_textblock
#22
FEUILLETON.
#23
alto_textblock
#23
Zrcadlo.
#24
alto_textblock
#24
Napsal Alphonse Daudet.
#25
alto_textblock
#25
Na severu, na břehu Němenu, objevila se
malá kreolka, teprve patnáctiletá, bílá a růžová
jako květ mandloně. Přicházela z vlasti ko-
libříků; vánek lásky ji sem zanesl. Když
opouštěla svůj ostrov, prosili ji všichni: „Ne
odcházej, na pevnině je tak chladno ... Zimatě
usmrtí . ..
Ale malá kreolka nevěřila v zimu a neznala
jiný chlad, než když připravovala sorbet. Kromě
teho byla ještě zamilována a nebála se smrti.
A tedy zde je. Vystoupila nahoře v mlhác
Němenu se svými vějíři, svojí rohožkou, záclo
nami proti komárům a klecí ze zlatých mřížek
plnou ptáků své vlasti ...
Když starý otec Sever uviděl přicházeti tut
ostrovní květinku, kterou mu Jih poslal po svém
paprsku, hnulo se mu srdce soustrastí; věděl
dobře, že zima jedním douškem pohltí tuto dív
činku se všemi jejími kolibříky, a proto rychle
rozsvítil veliké žluté slunce, a oblékl se letně
aby ji přivítal.
Kreolka byla tím oklamána; považovala
brutální a těžké teplo severní za stálé a věčnou
černou zeleň za zeleň jara; roztáhla svoji ro-
hožku mezi dvěma jedlemi v parku a celý den se
ovívala a houpala.
„Ale vždyť je na severu velmi teplo!“ —
říkala se smíchem. Avšak jedna věc ji přece
znepokojovala.
Proč v této cizí zemi domy nemají pavlačí?
#26
alto_textblock
#26
K čemu ty tlusté zdi, koberce a těžké čalouny?
Tyto veliké majolikové krby, hromady dříví, na-
kupené ve dvorech, kůže modrých lišek, dvojaté
pláště, kožešiny, které odpočívají na dně skříní;
k čemu to asi je?
Ubožátko, brzy se to měla dověděti! Pro-
bouzejíc se jednoho rána, malá kreolka ucítila
silné mrazení. Slunce zmizelo, a z tmavého, hlu-
bokého nebe, které se zdálo v noci stýkati se se
zemí, padaly tiše, jako z bavlníků vločky bílého
aksamitu . .
Zima je tu! Zima je tu!
Vítr fičí, v krbech praská! Ve veliké kleci
ze zlatého mřížoví, kolibříci více nešvitoří. Je
jich malá křídélka, modrá, růžová, rubínová
jako moře zelená, zůstávají nehybná, a je ža
lostno, hleděti na ně, jak se tulí jeden ke dru-
hému, se svými jemnými zobáčky a očima jak
špendlíkové hlavičky. Dole, na konci parku,
houpala se rohožka, plná jíní a větve jedlí jsou
potaženy předeným sklem . ..
Malé kreolce je zima, nechce již vyjíti.
Schoulena u ohně, jako jeden z kolibříků, tráví
čas zíráním do plamenů a vzpomíná na slunce.
Ve velikém krbu, jasném zářícím, vidí znovu
celou svoji vlasť; prostorná nábřeží, plná slunce,
s vlnícími se hnědými cukrovými třtinami a
s kukuřicovými zrny, poletujícími ve zlatém
prachu, odpolední odpočinek, průzračné záclony,
slaměné rohožky, potom hvězdné večery se
světluškami a s milliony malých okřídlenců,
kteří bzučí kolem květů a v tylových síťkách ..
A mezi tím, co sní takto před krbem, zimní
dny venku stávají se stále kratšími, stále tmav-
šími. Každého rána zdvihají jednoho mrtvého
kolibříka v kleci; brzy zbyli jenom dva, dva
chumáčky zeleného peří, které v koutku tisknou
se druh ke Iruha.
#27
alto_textblock
#27
Toho rána malá kreolka nemůže povstati.
Jako malou, jižní lodičku, sevřenou ledy sever-
nimi, zima, která ji objímá, ji ochromuje.
Je temno, pokoj je smutný. Jíní utvořilo na
okenních tabulích husté záclony hedvábí bez
lesku. Město zdá se vymřelé a vichřice naříkavě
fičí mlčelivými ulicemi... Kreolka ve svém loži
aby se obveselila, hraje si s cetkami vějíře a tráví
čas shlížením se v zrcadle, kolem něhož jako
třásně visí indická péra. Zimní dny jsou pořáde
kratší, pořád tmavší.
Malá, hynoucí kreolka trápí se ve svých
krajkových poduškách. Nejvíce ji zarmucuje, že
ze svého lože nevidí oheň. Zdá se jí, že ztrácí
po druhé svou vlasť..
Chvílemi se táže: „Je v krbu ohen?
Ale ano, ubožátko, je tu oheň. Krb je celý
rozpálený. Slyšíš, jak praskají dříví a šišky?
Oh, hleďme! hleďme!
Ale kreolka se musí hodně nachýliti, oheň
je příliš daleko od ní; nemůže ho viděti, a to
ji přivádí v zoufalství.
Tu jednoho večera, když ležela takto, za-
dumána a bledá, hlavu na okraji podušky a oči
stále obrácené ke krásnému, neviditelnému ohni,
jeji přítel tázal se jí, bera jedno z krásných
zrcadel, která měla na loži: „Chceš viděti oheň,
má roztomilá?... Dobře, počkej jenom . .
a pokleknuv před krbem, pokoušel se poslatijí
zrcadlem odraz kouzelného ohně: „Vidíš ho
už? —“ „Ne, nevidím nic! —“ „A teď? —.
„Ne, ještě ne! —
A náhle, když šlehl ji do obličeje paprsek
svétla, který ji celou zatopil:
„Ah! už ho vidím! —“ vykřikla radostně
kreolka a zemřela, usmívajíc se, se dvěma
jiskřičkami v hlubině očí...
Vlasta Šílova.