ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 ce25b950-8d6e-11dc-bcae-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
ALTO TextBloky — 31
#1 alto_textblock #1
9. května 1909.
#2 alto_textblock #2
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů k č. 127.
#3 alto_textblock #3
Strana 9.
#4 alto_textblock #4
Na palubě „Thalie“
#5 alto_textblock #5
III.
#6 alto_textblock #6
(Druhý den. — Snídaně. — Minulos »Thalie«. — Lodní personál. — Mo drá jeskyně ostrova Biše va.) Probudil se křišťálový, krásný, slunečný den 2. dubna. Za noci unikli jsme nevlidné nlze, ale taky nám zmizela každá stopa pevniny na obzoru. Zdá se nám, jakobychom byli naši rém oceáně. Kam zraky dohlésají, všady se roz kládá mirně zčeřená hladina Adrie. Konáme malou procházku po palubě, vyčkávajíce, ažse shromáždí celá naše česká společnůstka ke spo- lečné snídani. Plíce se rozšiřují a lačně nabáraj svěžího, slaného vzduchu, který usnadňuje dý cháni, okysličuje vydatně krev a rozveseluje mysl. V lesku ranního slunce obraničuje se moře na obzoru kruhem jako stříbrným, až oči pře cházejí. Konečně jsme všichni, přejeme si dobrého sťastného jitra po mlbavé, tesklivé noci, a ml- říme k snídani. Než jsme se vydali z Prahy k moři, pronesl ke mně kdosi s pochyboua jislou útrpností, jen „abychom prý se na lodi najedli!“ Nevím, kudy a za jakých okolnosti se dobrý ten muž kdy plavil, ale abych řekl upřímně: zde na Thalii jsmo jako na krmníku Račte posouditi snidani: cameriere naleje vám buď čaje — kolik chcete kofliků — nebo kávy. Zároveň vám podá vejce na měkko nebo na hni- ličko, kolik vám libo. K tomu několikeré pečive. výborné máslo, řízky studené pečeně, šunky, ja zyka. K tomu zavařeniny, marmelády. A jes úžasno, co všechno pasažeří pojedí. Tak tráv slaný mořský vzduch. A kuchyně Thalie vyho vuje největším požadavkům a zdá se býti nevy čerpatelna. Po snídani vyrojují se všichni cestující n paluby, na slunná místa, usedají na aízké, roz klidací židle, obalují se pokryvkami, dočítaj včerejší noviny nebo rozřezávají nakoupenou n ceslu literaturu. V paterých, šesterých rukou vi- dím po exempláři Hauptmannova „Reckého jara“, výtisky z brusu nové. Bylo sestujícím do- poručeno jistě vzhledem k nastávajíc: zajíždce do Athen, Korinthu atd. Taky mám výtisk dávno v Praze rozečlený v kabele, ale teď vábí mne více Thulie a vše, co je na ni pro nás nového, Šthlá Thalie je sličné plavidlo. Pojme přes 3500 tun, je sto metrů dlouhá, dvanáct široká vůldeváta metru vysoká a pluje rychlostí čtrnáct námořních mil za hodinu. Nevypadala však vždy jako dres a nebyla t modrobile natřena. Námořní tato můma nastou pila svoji dráhu skromně jako obyčejná služeb- ná, jako loď obchodní, dopravní. A vlastně byly dvě sestry, dvě lodi dvojčata, ve všem si podob- ná. Poněvadž pak se Thalia osvěděila jako lod poslušná, obratná, poddajná i stabilní, byla po několika zkušebných letech určena k poslání ji- nemu. Byla dopravena do loděnice, z níž pů- vědně vyšla, a tam odtud vrátila se po čase celá změněna. Byla přestavěna a upravena na lod přepychovou a byla povýšena na »jachtu vý- letní«. A teď již po tři roky brázdí hladinu Adrie a moře Středozemního v neposkvrněne barvě bílé, vyplouvá úžinou Gibraltarskou na očeán Atlantický, směřujíc jednou k ostrovům Kanárským, podruhé do Holandska (Amstrdamu), do Hamburku, ba i na Špicberky. Na letošní podzimek zamluvil si ji vídeňský pěvecký spolel »Schubert-Bund«, složil 200 000 korun, a 200 jeho členů popluje Thalil do fjordů norských — A koho jednou přenesla v útulných prostorách svých po hladině mořské, od přístavu k přístavu. od ostrova k ostrovu, nemá pak jiného přán než aby se na ni — přes rok vrátil. Nebo nen rozkoše větší nad obrazy krajin a měst, kteréž se vynořují nám suchozemcům, pohlížejícím s paluby téměř bez dechu na ty zjevy jak pohádkové. Jako je Thalia jediná svého druhu ve flottě Lloydové, tak i celá jeji posádka je jako vybraná, nanejvýš přívětivá, úslužná. Šarmantn muž je velitel parníku svobodný pán Karel z Bretfeldu, něco málo přes padesát, jehož předkové žili kdysi v Praze. V ulici Nerudově na Malé straně stojí na rohu Svatojanského vršku veliký dům někdy Bretfeldovský. Náleže- snad již pradědu našeho kapitána, lékaři dru. Bretfeldovi, který žil za času cisaře Josefa I Podkapitán, důstojníci, lodní komisař, lékař náčelník strojníků a všichni ostatní vlídně po- dávají cestujícím žádaná vysvětlení. Capo came- riere bdi vážné nad malou armádou svých podři- zených, kteří skoro bez výjimky se vzornou ochotou pečují o pohodlí a bezvadnou obsluhu. Na palubě domlouváme se s bodrými hochy plavčiky, Chorvaty, i s jejich náčelníkem, starým námořníkem složité postavy, pevným jako skála. který mi stále připadá jako zkušený, spolehlivý faktor, a jisté rozumí svému povolání jako diplo- movaný kapitán. A dole v chodbičkách kmitají se postavy dvou Hindů, zelenohnědé pleti, kteř konají práce nejpodřízenější. Metou, myjí, čist v kabinách. V našem oddělení činí tak malý drobný slařec, na pohled asi sedmdesátilelý všecek sevrklý jako mišpule, který vždy plaše ustupuje s cesty, kdykoli se s ním kdo selkává, a na pozdrav klade ruku na spánek. Tito Hin dové chodi bez šelestu jako stínové a jako němí Však by asi bylo nesnadno s nimi se doroz- uměti. K poledni vystupují po levé straně obzoru hroty některých vzdálených ostrovů dalmatských a po poledni vynořuje se před námi ostrov Vis (Lissa). proslulý námořními bitvami r. 1811 a r. 1866. Šedivé skalní boky ostrova skláněji se k moři, a na samém úpatí jejich, jakoby se již do moře nořilo, nad širokou zátokou roz- kládá se městečko Komiža (Comisa) as se 4000 obyvatel. Jeho domky, rovněž šedivé a splývající s pozadím, rozeznáváme teprv ku- kálkem. Na tu vzdálenost vypadá městečko jako z dětské stavebnice zbudované. Po pravé straně pak a něco dále na jihozápad vynořil se malý ostrov, pouhá skalní výspa, asi čtyři kilometry dlouhá, asi dva kilometry široká. To jest ostrů- vek Biševo (Busi), vzdálený od Komiže devět kilometrů, od jihozápadního výběžku Visu toliko pěl. Na této skalnaté výspě žije něco přes půl druhého sta obyvatel, Chorvatů, kteří pěstují révu, ovoce, včelařství, hlavně však se zabývaj ry bolovem. Zátoky Biševa oplývají sardelemi makrelami (scombri)-
#7 alto_textblock #7
O půl jedné s poledne, kdy jsme se při- blížili k Biševu na necelý kilometr, vzniká na palubě zvlášíní ruch. Šroub se neotáčí, kotevní řelěz rachoti, kotva klesá ke dnu, vše se vyro- jilo na palubu, zaznivají otázky, odpovědi, z jednotlivých výkřiků pochycujeme slova: Modrá jeskyně — modrá jeskyně. Skutečně, ve schodišti nad jídelnou je vy věšen psaný plakát, oznámení lodního velitelství. že o půl jedné bude podniknut malý výlet. Kapitán rád své pasažery překvapuje, rád jim připravuje požitky mimo program, pokud okolnosti dopouštějí. Moře jest klidné — nuže. dá nás doplaviti do modré jeskyně ostrova Biševa, podobné jeskyni na Capri u Neapole. Již spoušlěji námořníci parní barkassu (malý člun motorový) a tři čluny veslové. Rychle jsme připraveni, schůdky ke člunům jsou spuštěny. sestupujeme, naplňujeme čluny, barkassa vzala nás do veku, hudba na palubě vesele hraje. a již celý řelěz člunů odrazil od parníku. Nelrvá deset minut, barkassa stanula strmé, téměř kolmě, nebetyčné skalní, stěny ostrůvku, čluny se od ní odpoutávají a jeden za druhým veplouvá otvorem v dutinu skalní. Obloukovitý otvor ten, podobný brance, je to- liko půltřetího metru široký a půldruhého vy- soký, všichni se musíma ve člunu shrbiti, aby- chom hlavami nenarazili. Za neklidného moře nelze do jeskyně veplouti. Mořské dno pod námi je tu při vchodu toliko pět metrů hlu boké. — Obezřele plují veslaři do temného pro- storu, plného břitkých, skalních úlesů vápenco- vých. Šero; dech se v nás tají. Nechápeme, ktersk sem veplují čluny tři, zdá se, že sotva jediný se proplele křivolakou tou spleti skalní Jsme ve člunu prosím. Boky jeho co chvile narážejí dunivě na hrotité, ostré útesy, kocábka proklouzá zvolna jako had, za ní druhá, třetl Klenba nad námi rozevírá se, pojednou — jsko nějakým kouzlem — osvětlí se jeskyně modra- vým, jako měsíčným svitem, a hlubina pod námi skvěje se safírovou modři. Tu je šestnáct až osmnáct metrů hloubky, ale rozeznáváme na dně každý kámen, každou škebli. Celá dělka jeskyně obnáší přes třicet metrů, šířka 15—17 metrů. My ovšem všelikými zatáčkami konáme cestu delší. Na konci sluje spadá skalní stěna jen něco málo pod hladinu a tu pod povrchem tvoři bránu ke dvacíti metrům vysokou, půljedenácta metrů širokou. Kdyby tu plavec skočil do hlu- biny, vyplaval by podmořskou branou do ši- rého moře. Touto branou vniká sem nepřímo světlo slunečné a jeho lomem vyniká báječné to zbarvení vody. Vesla člunu svíti ve vodě jako mdlé střibro, pohádková klenba skalní nad námi leskne se jako slída nebo perleť. A v tajuplné. safirové nádrži vodní shlukuje se pod čluny kolem nich na tisíce drobných rybek, jako vy- plašených, udivených neočekávanou návštěvou říše, která náleží jen jim. Jest arci menší talc jeskyně než ona na Capri, ale ef-kt světelný prý je stejný. Je to divadlo velikolepé, ale po byt v tomto lůně skalním přeee jen dech zaráži. Zdá se, že tu vládnou jiné mocnosti a bytost než lidské. — Jeskyně tato je známa teprv o r. 1884, kdy byla objevena baronem Ranson- netem. S největší opatrnosti otáčejí veslaři a na zpětném pochodu trou se čluny o sebe, jak úzký tu průchod. Šťastně jsme vypluli úzkým a nízkým otvorem, za námi i druhý člun, jen poslední se nějak vzpříčil v úzké brance chvilinku pracoval o svém vyprostění. Barkassa poznovu připoutává nás do vleku a ještě plni nového dojmu vracíme se k Thalii. Zatím na skalním úbočí vysoko nad hladinou shromáždil se zástup ostrovanů, dětí i dospělých, a hledí za námi zvědavě. — Celá ta výprava trvala asi půl hodiny. Jsme na palubě, schody vytaženy, barkassa i čluny vznášejí se do výše, kolevní řetěz navinuje se, a než se lodní šrou na novo rozvířil, shromažďujeme se v jidelně k lunchi, který následkem výletu o něcos opozdil. A když jsme za hodinu vyšli na pa- lubu — daleko za námi již Vis a Biševo s modrou jeskyní, jakoby je moře pohlcovalo To bylo první naše dobrodražství a jsm vděčni kapitánu, že nám poskytl tuto podí vanou.
#8 alto_textblock #8
Iv
#9 alto_textblock #9
(Sobota 3 dubna. — Delfini. — Bez drátné dorozumívání se s jachto »Hohenzollern«. — Poplach na zkoušku, poplach požární, »m už přes palubu«. — První ples.) Toho dne již nic kromobyčejného se ne- přihodilo. Mořský obzor před námi do neko- nečna se prodlužuje. Chvilemi vynoří se v dáli na levo nebo na pravo šedivý vrchol nějakého ostrova, sotva zjevný v modravém oparu, zase mizí, jakoby se potápěl. Za noci propluli jsme průlivem Otrantským a když z rána v so- botu 3. dubna vycházíme na palubu, oplouváme právě »kramflek« Itabe. Nízké, skalnaté a pusté jsou tu jeji břehy, široko daleko není známky nějakého života. Jsme roztroušeni na všech stranách paluby jako stráže, abychom se navzájem upozornili. kde by se vyskytlo cosi nového. V poledne kyne nám s přídy dr. Šámal a volá: »Rychle, pojďte, delfini !« Kvapíme na přídu a hle, tu párek plís- kavic, těsně při samém zobci Thalie, jakoby s ní chtěl závodit, rejdl s prava na levo, pono- řuje se do hlubiny, zas vyplývá na povrch, druh druha stihá, na okamžik mizejí nám s oči a zas objevují se. Jsou to prvé pliskavice, jež spatřujeme od vyplutí z Terstu. Teď druhý pár, třetí, čivrtý, a všem se libí nejlépe ve vlnách, hrotem Thalie vybrázděných a vysoko šplou- chajících. Jakoby věděly, že jsou pozorovány, chtěly se pochlubiti svým uměním, vymršťují se plískavice z vody, proskakují hřebeny vlna na druhé straně vrhají se střemhlav do hlubiny. Vždy pár a pár, druh druha neopustí, vždy se ve hlubině najdou a společně zas na povreh vyrážejí, podplavávajíce se a druh druha přeska- kujíce. Je to učiněná produkce akrobatická, klerá jim samým působí očividnou rozkoš. Jsou přes metr dlouzí tito ssavci kytovytí, a jak tu pod námi hravě skolačí, nikdo by neřekl, že jsou to nenasytní dravci, kteří i příslušníky vlastního rodu hltavě rvou a požírají, jakmile
#10 alto_textblock #10
jest poraněn aneb usmrcen. Hodnou chvíli tak laškují nevídanými přemety a skoky, načez náhle, jakoby do nich střelil, mizejí ve hlubi- nách. Užili jsme tohoto divadla poprvé a na- posled a již jsme plískavic po celou dela plavbu neshlédli. — Odpoledne vyskytuje se ve schodišti nad jídelnou oznámení naší bazdrátné telegrafické stanice Mareoniovy, že jsme o druhé hodině minuli německou eísarskou jachtu »Hohen- zollern«, plujíc! z Kielu do Benálek, kdež vstoup na její palubu císař Vilém, který právě mešká v Benátkách návštěvou, odkud se vydá do moře Egejského a pak zamíři na ostrov Korfu, na svůj letohrad Achilleion, jenž býval majefkem císařovny Alžbéty. Jachta Hobenzollern plula kdesi hluboko pod obzorem a náš » Marconie byl s ní po celou hodinu v bezdrátném spojení telegrafickém. K páté hodině nová událost na palubě Trubač kapely náš krajan troubí »alarm« — signál známý mně již z détství z pevnosti hra decké. Vyblháme na hořejší palubu, co se děje neboť tam již kvapí před námi všechen lodn personál. Je to poplach na zkoušku, jakoby lo tonula. Všichni matové vrhají se ke člunům kde kdo z posádky přináší záchranné pásy Všichni jsou v několika minutách nahofe loďnici, hudebníci, kuchaři, camerierové, bradýt. i naši Hindové. Kapitán dle seznamu loďnlho vyvolává jména a naznačuje každému, čeho se má chopiti. Asi čtvrt hodiny trvá ten poprask načež se všichní rozcházejí, každý po svém Ale hned potom dán jiný povel a zaznívá táhié troubení — znamení požáru na lodi. Personá hrne se do vnitra lodi i na palubu promenádai v okamžiku jsou vytaženy hadice, nasroubovány k rourám vodovodu, který je zřízen kolem celé paluby, hydranty otevřeny a hadice chrlí mocné proudy vody — zatím arci do moře, aby nám nezatopily paluby. A když tato zkouška vykonána, podniknuta třeti. S paluby shozen do moře zá- chranný kotouč, opatřený praporečkem. Znamená to, že tam kdosi spadl. »Muž přes palubu !« (Mann über Bord) zní poplašný pokřik v takovém při padé. — Stroje zmírňují rychlost, lodní šrou otáčí se volněji. S vidlie na hořejší palubě spuštěn člun, do něho vskočili čtyři veslařia důstojník, Chorvat p. Marinič Thalia vla stní setrvačností uráží ještě značný kus ku předu přes vlny její vodní dráhy houpá se člun se záchranci ke kotoučí. Šťastné zachycen a o chvilku později celá výprava je zas na palubé Ve skutečnosti arci takováto záchrana málo- kdy se zdaří. Než je zpozorováno, že je »muž přes palubu«, než zazní poplach, než je spuštěn člun a zastavena loď, než ho záchranci dostih- nou, má tonoucí co délat, aby se udržel nad vodnu. Ještě za dne a za klidného moře. Ale jeli moře rozpoutáno anebo stane-li se nehoda taková za noci, pak je »muž přes palubue s pravidla ztracen. Ale v nás po všech těchto třech zkouškách sesílilo se přesvědčení, že jest na Thali o všechno dokonale postaráno. Přes to vše pře- jeme si co nejupřímněji, abychom i nadále potkávali jiné lodi ve slušné a bezpečné vzdá- lenosti a ani nejnáruživějším plaveům nepři padá. aby na zkonšku skočili přes palubu. Je námza tou bezpečnou bariérou zcela dobře. Ale ještě něčeho dnes máme být účastni Pozorovali jsme při večerním dineru, žesi dámy při stolech něco šuškají a že taky nějak spěchají, aby byly s jídlem holovy. Brzy jsme zvěděli, oč se jedná. Bude ples! Sotva jsme se vyrojili na černou kávu ve schodišti, nastává po nás v jídelně horhivé ku- tění. A když o hodinu později, o devátě, za znívá hudební vyzváni k tanci, vstupujema do jídelny — ne, to již není jidelna, to je taneční sál! Prostřední řady stolů i křesel byly zatím odšroubovány, složeny vzadu a zakryty červeno- bílýmí látkami, rovněž takovou látkou ovinut maskován jest komín, proslupující středem jidelny jako sloup, na postranních stolech jsou čerstvé kylice (a jsme již třetí den na moři !) veliký koberec je svinut, podlaha jakoby čerstvě byla vyleštěna — učiněný taneční sál, jako Žofn v miniatuře ! Již taky se procházejí tancechtivé párky sálem, který byl zatím provětrán, kapela notuje valčík, a první páry vrhají se na pohyblivé po- dlaze Thalie v taneční rej. Kapitán sám před chází dobrým příkladem, veda do kola ztepilou krasavici, jež záři perlami a brillanty. V tom okamžiku zapomínáme, že jsme na moři, že ná- kolkolem obklopují černé teď vlny, jejich šplou chání jest přehlušeno hudbou i šelestem tance Diváme se na ten rej z předsíně, abychom tanečníkům nepřekáželi, a po několika valčících — neboť nic jiného se netančí — zatím co came rieři damám podávají mražené a pánům limo nádu, vycházíme v teplých oděvech nahoru n palubu, na »noční stráž«, k bratřím Chorvatůn na přídu. Nad námi měsíc a jiskčivé hvězdy kolkolem temná poušť mořská, a kdesi daleko daleko po pravé straně sviti se cosi jako jiskřička, jako červená hlavička dohasínající sirky. Maják v nesmírně dáli. Vracime se po hodině dovnitř, abychom ulehli V tanečním sále ještě zní hudba a šum tanec i hovor. Kráčejíce schodištěm čteme vy hlášku lodního komanda: »Ztra 4 dubna o šesté ranní budíček O osmé přistání v Messině.« O chvili později setmělo se v naší kabině Teď již neslyšime hudbu. Do boku Thalie bij černé vlny lonského moře. Y psilon.
#11 alto_textblock #11
Třikráte milovaná Groteskní miniatura. — Napsal Guslav R. O p čenský. Jsou lidé, kteří stokráte zklamání životem. lidmi i láskou, za okamžik opět zapomínají svého bolu a bezhlavě vrhají se vstříe novým touhám. novým nadějím, novému zklamání. Takových lidí jest přiliš mnoho, než aby kdy vymřeli — neboť lidstve nepřestane doufat, nepřestane tou- žit a nakonec lkát na hrobě svých nadějí, právě tak jako pláci nepřestanou nikdy zpívat, květiny nikdy vonět a jako se nikdy země nezaslaví na své věčně stejné cestě prostorem.
#12 alto_textblock #12
Ale naopak, jsou lidé, kteří jednou nebo dvakráte byvše přinuceni hleděti velikému zkla- mání vstříc, uzavrou se sami do sebe, jako se hlemýžď vtahuje do své ulity a na dobro od- cizí se světu a jeho radostem, vědouce, že boh je delší a větší, než rozkoš, po níž přichází. Jsou to obyčejně vážní a hlubocí lidé aneb lidé ob- daření od přírody bojácností a plachosti, lidé nesamostatní a nesměli. Naše planeta neživí příliš mnoho takovýchto podivínů, neboť je vel mi málo lidí se životem úplně vyrovnaných, málo těch, kdo by aspoň malou jiskřičky naděje neži- vili ve svých bláhových srdcích. A proto není nezajímavo povšimnoutis blíže takovýchto vzácných bytostí; tato krátka črta předvede vám historii jedné z nich v leh kých a zběžných konturách.
#13 alto_textblock #13
Na pobřeží hrabství Walessského, v krajině pusté a skalnaté, stál starý zámek. V něm žiln svůj osamělý, jednotvárný život miss Laura. R - diče její již od mnoha let spali věčný spánek pod velikou mramorovou doskou v hrobce svého rodu; žila tu sama se svou společnicí a několika služebnými. A když dosáhla devatenáctého roku, vzalji její strýc a poručník lord Burton do Londýna ke dvoru veliké královny. Krásná byla miss Laura; husté plavé vlasy její jako světlá koruna objímaly bílý, jako prů- hledný obličej, do něhož anglosaská raca vtiskla nesmazatelné své symptomy, které opravdovou krásu jenom zvyšují a podpárají, ženu nehez- kou však činí dvojnásobně nepříjemnou a protiv- nou. Modré, veliké její oči dívaly se udiveně do světa, jakoby nechápaly ničeho z rušného života velkéměstskébo. Krásná byla miss Laura; jaký tedy div, že tak něžná ratolest vzácného kmene téšila se ve- liké pozornosti všech mladých mužů, náležejí cích ke dvoru veliké královny.
#14 alto_textblock #14
II
#15 alto_textblock #15
Sir James Taylor byl vskutku jako stvořen k tomu, aby státi se mohl manželem plavovlasé miss Laury a svou mužnou statečností doplňovat její půvab a krásu. Jsa důstojníkem v družině prince náslodníka, požíval přizně tohoto úplně. Statná postava, bezvadné způsoby a uchvacujíc vtip jeho jak neměly okouzliti osamělou skaln holubici walesskou? Jak neměla kteréhosi dne padnouti do jeho náručí a říci mu: „Jsem tvá. jsem navždy tvá?“ .. Dny ubihaly a chvíle jejich sňatku se bli žile, Avšak kteréhosi podzimního dne na honě lišek, jejž pořádal prine následník v horách škol- ských, přivodil si snoubenec Lauřin lehké na- chlazení. Ulehl a když po několika dnech při- družil se zápal plic, nebyla zde nic platna pe- moc lékařská a mladý šlechtic skonal, nedo- sáhnuv ani vreholu svého pozemského štěsti. Marné byly slzy krásné Laury; horký jejieh proud nemohl už vzkřisiti toho, který odešel aby se více nevrátil.
#16 alto_textblock #16
III
#17 alto_textblock #17
Po pohřbu svého snoubence nemohla krás- ná miss prodlévati déle na místech, jež jí tal přespříliš připomínala drahého zesnulého. A pro tože bol vyhledává samolu, uchýlila se opět de svého walesského zátiší na rodný zámek svých předků. Vrátila se do něho osamělejší, než tehdy, když jej opoušiěla. Stesk velikých a starodávných komnat i sín harmonoval podivuhodně se smutkem jejího sr- ce. Černě oděná za letních odpolední chodilu na mořské břehy, pokryté pískem a škeblemi dívala se, jak roje mořských pláků vznášeji se nad pobřežím a jak lodi rybářů houpají se po vlnách do namodralé dálky. A za půl roku, když už smulek její nebyl tak nový a bolestný, jakási plachtová loď, zjevivši se náhle od jihu na obzoru jako veliký, bílý al batros, vzbudila v ní touhu po cestování. Pryč odtud! Do dálky... zajásala v ní tat touha a ona sdělila svůj úmysl svému poručníku-
#18 alto_textblock #18
I
#19 alto_textblock #19
Lord Burton nemohl proti tomuto úmyslu své poručenky nic namilati, neboť dvacátým svým rokem stala se miss už úplně samostatnou vládkyní své osoby i svého jmění. Provázena starou svou společnicí vsedla v Do veru na loď, která ji v Calais vysadila na pobřež francouzské. V Pařiži vrhla se celou svou mla dou silou do víru radovánek vznešeného světa ovšem pokud to její vrozená anglická stydlivos a počestnest dovolovala. Po třech zimních měsí cích, prožitých v metropoli Francie, uvítala ji Nizza, dostaveníčko všech bohatých a mocných tohoto svěla. Mladá miss prodlela však v roz- košne Rivieře pouze několik týdnů a majíc v úmyslu navštíviti Španělsko, zemi temne- brvých seňorů a zápasů býků, vstoupila v Ja nově na parník, který objížděl břehy španělské Stará Genua, kdysi vznešená vládkyně moře Středozemského, soupeřka středověkých Bená tek, ustoupila do pozadí a před zraky mladé ce- stovatelky prostiraly se zelené, průhledné vody moře Středozemního.
#20 alto_textblock #20
Lod „Gibraltar“ hodila se věru k výletu jaký miss Laura chtěla podniknouti. Parniček, opa- třený vším komfortem a pohodlím, podobal se velice některé zábavní yachtě anglických nebo amerických milionářů. Mimo mladou Angličan ku a její společníci hostil ještě několik cestu- jících buď Francouzů, Italů anebo Španělů. Pozornost krásné miss upoutal již prvéh dne mladý muž jiskrných očí a bezvadného cho vání - prý španělský důstojník na dovolené vracejíel se ke své posádce v Barceloně. Ne bylo divu, že pro tyto oči, plné jižního ohně a nezkrocené vášně, zapomněla krásná Laura bray na zemřelého svého ženicha. Několik dní, pro žitých s ním na palubě „Gibralaru“, zajisté vy rovnalo se oněm po boku sira Taylora na dvoře veliké královny prožilým. V radosti a blahu obe pluli jižní pobřeží francouzské. Z krásného snu lásky vyrušili je však v prv ním španělském pobřežním městě surové ruce policistů, které domnělého důstojníka odvedly jakožto spiklence a nebezpečného nepřítele svaté dynastie a státu, nad nímž kdysi slunce neza- padalo .. rsunss k p Tento nezdvořilý kousek nemohla miss Špa nělsku odpustiti; odjela tedy ihned do věčnéh
#21 alto_textblock #21
města svého národa, Mekky národa obchodníků a dobyvatolů, aby nalezla v hluku jeho a v prou- du radovánek velkoměstských zapomenutí útěchu.
#22 alto_textblock #22
vl.
#23 alto_textblock #23
Miss Lauře bylo již pěladvacet let a její oči ještě tak udiveně hleděly do světa. Avšak ten, kdo by byl dovedl čísti v těchto očích, ne- byl by v nich viděl již naivní údiv mladé dívky ze zámku Walesského, nýbrž byl by z nich vy- čell velikou jakousi touhu a žízeň po čemsi ne- známém. A přece nemohla se odhodlati, aby vložila svou útlou bílou, modre žilkovanou ručku do pevné pravice muže, jež by jí v bouřích života poskytla pomoci a ochrany Každého roku vyjížděla na cesty, dnes do Alp, zejtra do vykopanin pompejanských, jindy do pisčitých pouští egyptských nebo na slunné pobřeží řecké Tohoto roku volila Savojsko. Již několik týdnů meškala v kolébce tvůreů italské samo- statnosti, když náhle v malém pohorském město- čku, pod kterýmsi nobetyčným velikánem alp- ským stará její společnice vždy trpělivá a mále- mluvná onemocněla, právě tehdy, když se miss Laura chystaka vystoupiti ds hor. Tato nehoda nemohla však vznešenou An- gličanku z předsevzatého úmyslu vyrušiti; na- jala průvodce a vypravila se s ním do hor. Prů- vodce Jean Riot, pravý Savoyard, byl vzorem jihozemského krasavce. To zpozorovaly modré oči plavovlasé miss též a v opuštěné cbatrči na úpatí velehory našla Laura v sladkých polibcích vášnivého jihozemce nový červánek opravdo vé
#24 alto_textblock #24
lásky.
#25 alto_textblock #25
vI.
#26 alto_textblock #26
Urozená Angličanka nemohla přece přivésti s sebou do Anglie mladého muže, který za pe- níze vodil cestovatele do Alp, aby jej učinila svým manželem. Mimoděk musila se usmáti, vzpomenula-li, jak by se k tomu asi tvářil přísný lord Burton, jeden z nejvlivnějších a nejváženěj- ších mužů Velké Britanie. Zanechala tedy milého Jeana Riota tam. kde byl a se slibem, že příštího roku opět při- jede, klidně vrátila se do svého mlhavého A- bionu. Hodný Jean Riot chápal, že to, co se stalo v osamělé chýši horské, žádnou stranu k ničemu nezavazuje a pokládal její rozhodnutí za zcela přirozené. Po dva roky ještě, vždy po jaru, přijela miss do savojského městečka a provázena Jenn Riotem, vystoupila na horu. Slará chýše uvílala je stejně přívětivě, jako onoho letního večeraa za několik dnů odjížděla zase miss spokojeně na další cesty do Egypta, Ilalie nebo Řecka. Avšak třetiho roku nenalezla miss více sta- rého přítele v pohorském městečku. „Oženil se a odstěhoval Jean Riot“, řekli jí sousedé. Plavovlasá miss odjela, aby se sem více nevrátila.
#27 alto_textblock #27
VII
#28 alto_textblock #28
Ubohá, všemi opuštěná miss obývala ted skoro stále na svém pobřežním zámku ve Wa- lessu. Jenom zimu trávila v Londýně v rodině svého strýce Burtona. Již dávno byla překročila třicet let svého života. Mezi očima a na tvářích jevily se jí již drobounké vrásky, které se ani zakrývati nesna- žila a oči její nehleděly již udiveně, ale unavena do světa. Blížící se jaro vyvábilo ji však každoročně někam na cesly. Ale kdykoliv, v Londýně nebi v Neapoli, na parnících severoněmeckého Lloy- du nebo na úpati Balkánu vyhýbala se mužům úzkostlivě. — Po třikráte opustilo mne štěstí lásky — říkávala si k sobě — takže se mi již nedostává odvahy znovu je vyhledávati a duši svou novým zklamáním v šanc vydávati... A až přijde chví- le poslední cesty, odejdu tiše, nikým neoplaká- vána a neoželena. Ubohá missl Či by snad nebyla tak příliš ubohá, jak by- chom se domnívali? Není snad ve své samote šťastnější, než ti, již dosud hledají a nenalézají smějí se a budou plakati?
#29 alto_textblock #29
Rudá kopretina.
#30 alto_textblock #30
Napsa! Remy de Gourmont. — Přeložil Jaroslavn Přibramský
#31 alto_textblock #31
Na paní de Tročne nebylo nie nápadného, kromě obličeje, ztuhlého v klidnou krásu, kte- rou si uchovala sama, bez jakékoli jiné pomů- cky, toliko čistou vodou, jednoduchou levanduií a nejprostšími oleji. Je pravděpodobno, že na- vzdor blízké čtyřicitce její tělo uchránilo si har- monii krásné zralosti, ale nikdo, věru, nic o tom nevěděl a nikdo snad nikdy se nepokusil čísti ve tvarech, halených v černá roucha a perlové pláštěnky; nikde, ani ona sama neznala pravé své podoby, ježto, jsouc na výsost cudná, vstu- povala do koupele jen při zavřených okenicích a převlékala košili s takovou obratností, že i du- chové, kteří hrouží v komnatě žen, vzdali se své neslušné zvědavosti. Vdali ji velice mladou, před více než dva- ceti lety, za markýza de Troěne. Markýz byl tak starý a tak malomocný, že v kostele mu bylo třeba pomocné ruky, aby mohl pokleknoutia se zvednouti, ale byl tak bobatý a z tak vzne- šené rodiny, že nikdo nebyl tím překvapen. Tato manželství jsou častá mezi zemanstvem: urov- nává se tak spor, dosahuje se tak opět ztrace- ného panství, získává se znovu blahobyt, váž- nost venkovanů, ohledy notářů v ruinovaných domech, vrací se starému vypelichanému erbu lesk jeho zlat a jeho primitivních zelení. Ostatně markýz de Tročne nebyl zlý a ze- mřel, těšiv se jen málo let ze slunného úsměvu své mladé ženy; zemřel, zůstaviv ji dědičkou celého svého jmění. Paní de Troěne bylo tehdy dvacet šest let; styk se starcem učinil ji tak lhostejnou a oslabil do té míry její vůli, že podléhajíc pokryteckým lichotnostem své rodiny, odmítla provdati se po- znovu. Léla míjela; jsouc královnou uprostřed svých, hýčkána, obletována, balamucena šumem, jejž kolem ní rozvíjeli, paní de Tročne žila bez radosti i bez nudy. Sňatek, jenž jí ničehe neod- halil, nedal jí nikdy sníti. Nedomýšlela se ni- čeho nad roli, kterou ji označil jeji manžel: za-