#1
alto_textblock
#1
9. května 1909.
#2
alto_textblock
#2
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů k č. 127.
#3
alto_textblock
#3
Strana 9.
#4
alto_textblock
#4
Na palubě „Thalie“
#5
alto_textblock
#5
III.
#6
alto_textblock
#6
(Druhý den. — Snídaně. — Minulos
»Thalie«. — Lodní personál. — Mo
drá jeskyně ostrova Biše va.)
Probudil se křišťálový, krásný, slunečný
den 2. dubna. Za noci unikli jsme nevlidné
nlze, ale taky nám zmizela každá stopa pevniny
na obzoru. Zdá se nám, jakobychom byli naši
rém oceáně. Kam zraky dohlésají, všady se roz
kládá mirně zčeřená hladina Adrie. Konáme
malou procházku po palubě, vyčkávajíce, ažse
shromáždí celá naše česká společnůstka ke spo-
lečné snídani. Plíce se rozšiřují a lačně nabáraj
svěžího, slaného vzduchu, který usnadňuje dý
cháni, okysličuje vydatně krev a rozveseluje
mysl. V lesku ranního slunce obraničuje se moře
na obzoru kruhem jako stříbrným, až oči pře
cházejí.
Konečně jsme všichni, přejeme si dobrého
sťastného jitra po mlbavé, tesklivé noci, a ml-
říme k snídani. Než jsme se vydali z Prahy
k moři, pronesl ke mně kdosi s pochyboua
jislou útrpností, jen „abychom prý se na lodi
najedli!“ Nevím, kudy a za jakých okolnosti
se dobrý ten muž kdy plavil, ale abych řekl
upřímně: zde na Thalii jsmo jako na krmníku
Račte posouditi snidani: cameriere naleje vám
buď čaje — kolik chcete kofliků — nebo kávy.
Zároveň vám podá vejce na měkko nebo na hni-
ličko, kolik vám libo. K tomu několikeré pečive.
výborné máslo, řízky studené pečeně, šunky, ja
zyka. K tomu zavařeniny, marmelády. A jes
úžasno, co všechno pasažeří pojedí. Tak tráv
slaný mořský vzduch. A kuchyně Thalie vyho
vuje největším požadavkům a zdá se býti nevy
čerpatelna.
Po snídani vyrojují se všichni cestující n
paluby, na slunná místa, usedají na aízké, roz
klidací židle, obalují se pokryvkami, dočítaj
včerejší noviny nebo rozřezávají nakoupenou n
ceslu literaturu. V paterých, šesterých rukou vi-
dím po exempláři Hauptmannova „Reckého
jara“, výtisky z brusu nové. Bylo sestujícím do-
poručeno jistě vzhledem k nastávajíc: zajíždce
do Athen, Korinthu atd. Taky mám výtisk dávno
v Praze rozečlený v kabele, ale teď vábí mne
více Thulie a vše, co je na ni pro nás nového,
Šthlá Thalie je sličné plavidlo. Pojme přes
3500 tun, je sto metrů dlouhá, dvanáct široká
vůldeváta metru vysoká a pluje rychlostí čtrnáct
námořních mil za hodinu.
Nevypadala však vždy jako dres a nebyla t
modrobile natřena. Námořní tato můma nastou
pila svoji dráhu skromně jako obyčejná služeb-
ná, jako loď obchodní, dopravní. A vlastně byly
dvě sestry, dvě lodi dvojčata, ve všem si podob-
ná. Poněvadž pak se Thalia osvěděila jako lod
poslušná, obratná, poddajná i stabilní, byla po
několika zkušebných letech určena k poslání ji-
nemu. Byla dopravena do loděnice, z níž pů-
vědně vyšla, a tam odtud vrátila se po čase celá
změněna. Byla přestavěna a upravena na lod
přepychovou a byla povýšena na »jachtu vý-
letní«. A teď již po tři roky brázdí hladinu
Adrie a moře Středozemního v neposkvrněne
barvě bílé, vyplouvá úžinou Gibraltarskou na
očeán Atlantický, směřujíc jednou k ostrovům
Kanárským, podruhé do Holandska (Amstrdamu),
do Hamburku, ba i na Špicberky. Na letošní
podzimek zamluvil si ji vídeňský pěvecký spolel
»Schubert-Bund«, složil 200 000 korun, a 200
jeho členů popluje Thalil do fjordů norských
— A koho jednou přenesla v útulných prostorách
svých po hladině mořské, od přístavu k přístavu.
od ostrova k ostrovu, nemá pak jiného přán
než aby se na ni — přes rok vrátil. Nebo nen
rozkoše větší nad obrazy krajin a měst, kteréž
se vynořují nám suchozemcům, pohlížejícím
s paluby téměř bez dechu na ty zjevy jak
pohádkové.
Jako je Thalia jediná svého druhu ve
flottě Lloydové, tak i celá jeji posádka je jako
vybraná, nanejvýš přívětivá, úslužná. Šarmantn
muž je velitel parníku svobodný pán Karel
z Bretfeldu, něco málo přes padesát, jehož
předkové žili kdysi v Praze. V ulici Nerudově
na Malé straně stojí na rohu Svatojanského
vršku veliký dům někdy Bretfeldovský. Náleže-
snad již pradědu našeho kapitána, lékaři dru.
Bretfeldovi, který žil za času cisaře Josefa I
Podkapitán, důstojníci, lodní komisař, lékař
náčelník strojníků a všichni ostatní vlídně po-
dávají cestujícím žádaná vysvětlení. Capo came-
riere bdi vážné nad malou armádou svých podři-
zených, kteří skoro bez výjimky se vzornou
ochotou pečují o pohodlí a bezvadnou obsluhu.
Na palubě domlouváme se s bodrými hochy
plavčiky, Chorvaty, i s jejich náčelníkem, starým
námořníkem složité postavy, pevným jako skála.
který mi stále připadá jako zkušený, spolehlivý
faktor, a jisté rozumí svému povolání jako diplo-
movaný kapitán. A dole v chodbičkách kmitají
se postavy dvou Hindů, zelenohnědé pleti, kteř
konají práce nejpodřízenější. Metou, myjí, čist
v kabinách. V našem oddělení činí tak malý
drobný slařec, na pohled asi sedmdesátilelý
všecek sevrklý jako mišpule, který vždy plaše
ustupuje s cesty, kdykoli se s ním kdo selkává,
a na pozdrav klade ruku na spánek. Tito Hin
dové chodi bez šelestu jako stínové a jako němí
Však by asi bylo nesnadno s nimi se doroz-
uměti.
K poledni vystupují po levé straně obzoru
hroty některých vzdálených ostrovů dalmatských
a po poledni vynořuje se před námi ostrov
Vis (Lissa). proslulý námořními bitvami r. 1811
a r. 1866. Šedivé skalní boky ostrova skláněji
se k moři, a na samém úpatí jejich, jakoby se
již do moře nořilo, nad širokou zátokou roz-
kládá se městečko Komiža (Comisa) as
se 4000 obyvatel. Jeho domky, rovněž šedivé
a splývající s pozadím, rozeznáváme teprv ku-
kálkem. Na tu vzdálenost vypadá městečko jako
z dětské stavebnice zbudované. Po pravé straně
pak a něco dále na jihozápad vynořil se malý
ostrov, pouhá skalní výspa, asi čtyři kilometry
dlouhá, asi dva kilometry široká. To jest ostrů-
vek Biševo (Busi), vzdálený od Komiže devět
kilometrů, od jihozápadního výběžku Visu toliko
pěl. Na této skalnaté výspě žije něco přes půl
druhého sta obyvatel, Chorvatů, kteří pěstují
révu, ovoce, včelařství, hlavně však se zabývaj
ry bolovem. Zátoky Biševa oplývají sardelemi
makrelami (scombri)-
#7
alto_textblock
#7
O půl jedné s poledne, kdy jsme se při-
blížili k Biševu na necelý kilometr, vzniká na
palubě zvlášíní ruch. Šroub se neotáčí, kotevní
řelěz rachoti, kotva klesá ke dnu, vše se vyro-
jilo na palubu, zaznivají otázky, odpovědi,
z jednotlivých výkřiků pochycujeme slova:
Modrá jeskyně — modrá jeskyně.
Skutečně, ve schodišti nad jídelnou je vy
věšen psaný plakát, oznámení lodního velitelství.
že o půl jedné bude podniknut malý výlet.
Kapitán rád své pasažery překvapuje, rád
jim připravuje požitky mimo program, pokud
okolnosti dopouštějí. Moře jest klidné — nuže.
dá nás doplaviti do modré jeskyně ostrova
Biševa, podobné jeskyni na Capri u Neapole.
Již spoušlěji námořníci parní barkassu (malý
člun motorový) a tři čluny veslové. Rychle jsme
připraveni, schůdky ke člunům jsou spuštěny.
sestupujeme, naplňujeme čluny, barkassa vzala
nás do veku, hudba na palubě vesele hraje.
a již celý řelěz člunů odrazil od parníku.
Nelrvá deset minut, barkassa stanula
strmé, téměř kolmě, nebetyčné skalní, stěny
ostrůvku, čluny se od ní odpoutávají a jeden
za druhým veplouvá otvorem v dutinu skalní.
Obloukovitý otvor ten, podobný brance, je to-
liko půltřetího metru široký a půldruhého vy-
soký, všichni se musíma ve člunu shrbiti, aby-
chom hlavami nenarazili. Za neklidného moře
nelze do jeskyně veplouti. Mořské dno pod
námi je tu při vchodu toliko pět metrů hlu
boké. — Obezřele plují veslaři do temného pro-
storu, plného břitkých, skalních úlesů vápenco-
vých. Šero; dech se v nás tají. Nechápeme,
ktersk sem veplují čluny tři, zdá se, že sotva
jediný se proplele křivolakou tou spleti skalní
Jsme ve člunu prosím. Boky jeho co chvile
narážejí dunivě na hrotité, ostré útesy, kocábka
proklouzá zvolna jako had, za ní druhá, třetl
Klenba nad námi rozevírá se, pojednou — jsko
nějakým kouzlem — osvětlí se jeskyně modra-
vým, jako měsíčným svitem, a hlubina pod námi
skvěje se safírovou modři. Tu je šestnáct až
osmnáct metrů hloubky, ale rozeznáváme na dně
každý kámen, každou škebli. Celá dělka jeskyně
obnáší přes třicet metrů, šířka 15—17 metrů.
My ovšem všelikými zatáčkami konáme cestu
delší. Na konci sluje spadá skalní stěna jen
něco málo pod hladinu a tu pod povrchem tvoři
bránu ke dvacíti metrům vysokou, půljedenácta
metrů širokou. Kdyby tu plavec skočil do hlu-
biny, vyplaval by podmořskou branou do ši-
rého moře. Touto branou vniká sem nepřímo
světlo slunečné a jeho lomem vyniká báječné
to zbarvení vody. Vesla člunu svíti ve vodě jako
mdlé střibro, pohádková klenba skalní nad námi
leskne se jako slída nebo perleť. A v tajuplné.
safirové nádrži vodní shlukuje se pod čluny
kolem nich na tisíce drobných rybek, jako vy-
plašených, udivených neočekávanou návštěvou
říše, která náleží jen jim. Jest arci menší talc
jeskyně než ona na Capri, ale ef-kt světelný
prý je stejný. Je to divadlo velikolepé, ale po
byt v tomto lůně skalním přeee jen dech zaráži.
Zdá se, že tu vládnou jiné mocnosti a bytost
než lidské. — Jeskyně tato je známa teprv o
r. 1884, kdy byla objevena baronem Ranson-
netem.
S největší opatrnosti otáčejí veslaři a na
zpětném pochodu trou se čluny o sebe, jak
úzký tu průchod. Šťastně jsme vypluli úzkým
a nízkým otvorem, za námi i druhý člun, jen
poslední se nějak vzpříčil v úzké brance
chvilinku pracoval o svém vyprostění.
Barkassa poznovu připoutává nás do vleku
a ještě plni nového dojmu vracíme se k Thalii.
Zatím na skalním úbočí vysoko nad hladinou
shromáždil se zástup ostrovanů, dětí i dospělých,
a hledí za námi zvědavě. — Celá ta výprava
trvala asi půl hodiny. Jsme na palubě, schody
vytaženy, barkassa i čluny vznášejí se do výše,
kolevní řetěz navinuje se, a než se lodní šrou
na novo rozvířil, shromažďujeme se v jidelně
k lunchi, který následkem výletu o něcos
opozdil. A když jsme za hodinu vyšli na pa-
lubu — daleko za námi již Vis a Biševo
s modrou jeskyní, jakoby je moře pohlcovalo
To bylo první naše dobrodražství a jsm
vděčni kapitánu, že nám poskytl tuto podí
vanou.
#9
alto_textblock
#9
(Sobota 3 dubna. — Delfini. — Bez
drátné dorozumívání se s jachto
»Hohenzollern«. — Poplach na
zkoušku, poplach požární, »m už
přes palubu«. — První ples.)
Toho dne již nic kromobyčejného se ne-
přihodilo. Mořský obzor před námi do neko-
nečna se prodlužuje. Chvilemi vynoří se v dáli
na levo nebo na pravo šedivý vrchol nějakého
ostrova, sotva zjevný v modravém oparu,
zase mizí, jakoby se potápěl. Za noci propluli
jsme průlivem Otrantským a když z rána v so-
botu 3. dubna vycházíme na palubu, oplouváme
právě »kramflek« Itabe. Nízké, skalnaté a pusté
jsou tu jeji břehy, široko daleko není známky
nějakého života.
Jsme roztroušeni na všech stranách paluby
jako stráže, abychom se navzájem upozornili.
kde by se vyskytlo cosi nového. V poledne
kyne nám s přídy dr. Šámal a volá: »Rychle,
pojďte, delfini !«
Kvapíme na přídu a hle, tu párek plís-
kavic, těsně při samém zobci Thalie, jakoby
s ní chtěl závodit, rejdl s prava na levo, pono-
řuje se do hlubiny, zas vyplývá na povrch,
druh druha stihá, na okamžik mizejí nám s oči
a zas objevují se. Jsou to prvé pliskavice, jež
spatřujeme od vyplutí z Terstu. Teď druhý pár,
třetí, čivrtý, a všem se libí nejlépe ve vlnách,
hrotem Thalie vybrázděných a vysoko šplou-
chajících. Jakoby věděly, že jsou pozorovány,
chtěly se pochlubiti svým uměním, vymršťují
se plískavice z vody, proskakují hřebeny vlna
na druhé straně vrhají se střemhlav do hlubiny.
Vždy pár a pár, druh druha neopustí, vždy se
ve hlubině najdou a společně zas na povreh
vyrážejí, podplavávajíce se a druh druha přeska-
kujíce. Je to učiněná produkce akrobatická,
klerá jim samým působí očividnou rozkoš. Jsou
přes metr dlouzí tito ssavci kytovytí, a jak tu
pod námi hravě skolačí, nikdo by neřekl, že
jsou to nenasytní dravci, kteří i příslušníky
vlastního rodu hltavě rvou a požírají, jakmile
#10
alto_textblock
#10
jest poraněn aneb usmrcen. Hodnou chvíli tak
laškují nevídanými přemety a skoky, načez
náhle, jakoby do nich střelil, mizejí ve hlubi-
nách. Užili jsme tohoto divadla poprvé a na-
posled a již jsme plískavic po celou dela
plavbu neshlédli. —
Odpoledne vyskytuje se ve schodišti nad
jídelnou oznámení naší bazdrátné telegrafické
stanice Mareoniovy, že jsme o druhé hodině
minuli německou eísarskou jachtu »Hohen-
zollern«, plujíc! z Kielu do Benálek, kdež vstoup
na její palubu císař Vilém, který právě mešká
v Benátkách návštěvou, odkud se vydá do moře
Egejského a pak zamíři na ostrov Korfu, na
svůj letohrad Achilleion, jenž býval majefkem
císařovny Alžbéty. Jachta Hobenzollern plula
kdesi hluboko pod obzorem a náš » Marconie
byl s ní po celou hodinu v bezdrátném spojení
telegrafickém.
K páté hodině nová událost na palubě
Trubač kapely náš krajan troubí »alarm« —
signál známý mně již z détství z pevnosti hra
decké. Vyblháme na hořejší palubu, co se děje
neboť tam již kvapí před námi všechen lodn
personál.
Je to poplach na zkoušku, jakoby lo
tonula. Všichni matové vrhají se ke člunům
kde kdo z posádky přináší záchranné pásy
Všichni jsou v několika minutách nahofe
loďnici, hudebníci, kuchaři, camerierové, bradýt.
i naši Hindové. Kapitán dle seznamu loďnlho
vyvolává jména a naznačuje každému, čeho se
má chopiti. Asi čtvrt hodiny trvá ten poprask
načež se všichní rozcházejí, každý po svém
Ale hned potom dán jiný povel a zaznívá táhié
troubení — znamení požáru na lodi. Personá
hrne se do vnitra lodi i na palubu promenádai
v okamžiku jsou vytaženy hadice, nasroubovány
k rourám vodovodu, který je zřízen kolem celé
paluby, hydranty otevřeny a hadice chrlí mocné
proudy vody — zatím arci do moře, aby nám
nezatopily paluby. A když tato zkouška vykonána,
podniknuta třeti. S paluby shozen do moře zá-
chranný kotouč, opatřený praporečkem. Znamená to,
že tam kdosi spadl. »Muž přes palubu !« (Mann
über Bord) zní poplašný pokřik v takovém při
padé. — Stroje zmírňují rychlost, lodní šrou
otáčí se volněji. S vidlie na hořejší palubě
spuštěn člun, do něho vskočili čtyři veslařia
důstojník, Chorvat p. Marinič Thalia vla stní
setrvačností uráží ještě značný kus ku předu
přes vlny její vodní dráhy houpá se člun se
záchranci ke kotoučí. Šťastné zachycen a o chvilku
později celá výprava je zas na palubé
Ve skutečnosti arci takováto záchrana málo-
kdy se zdaří. Než je zpozorováno, že je »muž
přes palubu«, než zazní poplach, než je spuštěn
člun a zastavena loď, než ho záchranci dostih-
nou, má tonoucí co délat, aby se udržel nad
vodnu. Ještě za dne a za klidného moře. Ale
jeli moře rozpoutáno anebo stane-li se nehoda
taková za noci, pak je »muž přes palubue
s pravidla ztracen.
Ale v nás po všech těchto třech zkouškách
sesílilo se přesvědčení, že jest na Thali
o všechno dokonale postaráno. Přes to vše pře-
jeme si co nejupřímněji, abychom i nadále
potkávali jiné lodi ve slušné a bezpečné vzdá-
lenosti a ani nejnáruživějším plaveům nepři padá.
aby na zkonšku skočili přes palubu. Je námza
tou bezpečnou bariérou zcela dobře.
Ale ještě něčeho dnes máme být účastni
Pozorovali jsme při večerním dineru, žesi
dámy při stolech něco šuškají a že taky nějak
spěchají, aby byly s jídlem holovy. Brzy jsme
zvěděli, oč se jedná. Bude ples!
Sotva jsme se vyrojili na černou kávu ve
schodišti, nastává po nás v jídelně horhivé ku-
tění. A když o hodinu později, o devátě, za
znívá hudební vyzváni k tanci, vstupujema do
jídelny — ne, to již není jidelna, to je taneční
sál! Prostřední řady stolů i křesel byly zatím
odšroubovány, složeny vzadu a zakryty červeno-
bílýmí látkami, rovněž takovou látkou ovinut
maskován jest komín, proslupující středem
jidelny jako sloup, na postranních stolech jsou
čerstvé kylice (a jsme již třetí den na moři !)
veliký koberec je svinut, podlaha jakoby čerstvě
byla vyleštěna — učiněný taneční sál, jako Žofn
v miniatuře !
Již taky se procházejí tancechtivé párky
sálem, který byl zatím provětrán, kapela notuje
valčík, a první páry vrhají se na pohyblivé po-
dlaze Thalie v taneční rej. Kapitán sám před
chází dobrým příkladem, veda do kola ztepilou
krasavici, jež záři perlami a brillanty. V tom
okamžiku zapomínáme, že jsme na moři, že ná-
kolkolem obklopují černé teď vlny, jejich šplou
chání jest přehlušeno hudbou i šelestem tance
Diváme se na ten rej z předsíně, abychom
tanečníkům nepřekáželi, a po několika valčících —
neboť nic jiného se netančí — zatím co came
rieři damám podávají mražené a pánům limo
nádu, vycházíme v teplých oděvech nahoru n
palubu, na »noční stráž«, k bratřím Chorvatůn
na přídu. Nad námi měsíc a jiskčivé hvězdy
kolkolem temná poušť mořská, a kdesi daleko
daleko po pravé straně sviti se cosi jako jiskřička,
jako červená hlavička dohasínající sirky. Maják
v nesmírně dáli.
Vracime se po hodině dovnitř, abychom
ulehli V tanečním sále ještě zní hudba a šum
tanec i hovor. Kráčejíce schodištěm čteme vy
hlášku lodního komanda:
»Ztra 4 dubna o šesté ranní budíček
O osmé přistání v Messině.«
O chvili později setmělo se v naší kabině
Teď již neslyšime hudbu. Do boku Thalie bij
černé vlny lonského moře.
Y psilon.
#11
alto_textblock
#11
Třikráte milovaná
Groteskní miniatura. — Napsal Guslav R. O p
čenský.
Jsou lidé, kteří stokráte zklamání životem.
lidmi i láskou, za okamžik opět zapomínají svého
bolu a bezhlavě vrhají se vstříe novým touhám.
novým nadějím, novému zklamání. Takových
lidí jest přiliš mnoho, než aby kdy vymřeli —
neboť lidstve nepřestane doufat, nepřestane tou-
žit a nakonec lkát na hrobě svých nadějí, právě
tak jako pláci nepřestanou nikdy zpívat, květiny
nikdy vonět a jako se nikdy země nezaslaví na
své věčně stejné cestě prostorem.
#12
alto_textblock
#12
Ale naopak, jsou lidé, kteří jednou nebo
dvakráte byvše přinuceni hleděti velikému zkla-
mání vstříc, uzavrou se sami do sebe, jako se
hlemýžď vtahuje do své ulity a na dobro od-
cizí se světu a jeho radostem, vědouce, že boh
je delší a větší, než rozkoš, po níž přichází.
Jsou to obyčejně vážní a hlubocí lidé aneb lidé ob-
daření od přírody bojácností a plachosti, lidé
nesamostatní a nesměli. Naše planeta neživí
příliš mnoho takovýchto podivínů, neboť je vel
mi málo lidí se životem úplně vyrovnaných, málo
těch, kdo by aspoň malou jiskřičky naděje neži-
vili ve svých bláhových srdcích.
A proto není nezajímavo povšimnoutis
blíže takovýchto vzácných bytostí; tato krátka
črta předvede vám historii jedné z nich v leh
kých a zběžných konturách.
#13
alto_textblock
#13
Na pobřeží hrabství Walessského, v krajině
pusté a skalnaté, stál starý zámek. V něm žiln
svůj osamělý, jednotvárný život miss Laura. R -
diče její již od mnoha let spali věčný spánek
pod velikou mramorovou doskou v hrobce svého
rodu; žila tu sama se svou společnicí a několika
služebnými.
A když dosáhla devatenáctého roku, vzalji
její strýc a poručník lord Burton do Londýna
ke dvoru veliké královny.
Krásná byla miss Laura; husté plavé vlasy
její jako světlá koruna objímaly bílý, jako prů-
hledný obličej, do něhož anglosaská raca vtiskla
nesmazatelné své symptomy, které opravdovou
krásu jenom zvyšují a podpárají, ženu nehez-
kou však činí dvojnásobně nepříjemnou a protiv-
nou. Modré, veliké její oči dívaly se udiveně do
světa, jakoby nechápaly ničeho z rušného života
velkéměstskébo.
Krásná byla miss Laura; jaký tedy div, že
tak něžná ratolest vzácného kmene téšila se ve-
liké pozornosti všech mladých mužů, náležejí
cích ke dvoru veliké královny.
#14
alto_textblock
#14
II
#15
alto_textblock
#15
Sir James Taylor byl vskutku jako stvořen
k tomu, aby státi se mohl manželem plavovlasé
miss Laury a svou mužnou statečností doplňovat
její půvab a krásu. Jsa důstojníkem v družině
prince náslodníka, požíval přizně tohoto úplně.
Statná postava, bezvadné způsoby a uchvacujíc
vtip jeho jak neměly okouzliti osamělou skaln
holubici walesskou? Jak neměla kteréhosi dne
padnouti do jeho náručí a říci mu: „Jsem tvá.
jsem navždy tvá?“ ..
Dny ubihaly a chvíle jejich sňatku se bli
žile, Avšak kteréhosi podzimního dne na honě
lišek, jejž pořádal prine následník v horách škol-
ských, přivodil si snoubenec Lauřin lehké na-
chlazení. Ulehl a když po několika dnech při-
družil se zápal plic, nebyla zde nic platna pe-
moc lékařská a mladý šlechtic skonal, nedo-
sáhnuv ani vreholu svého pozemského štěsti.
Marné byly slzy krásné Laury; horký jejieh
proud nemohl už vzkřisiti toho, který odešel
aby se více nevrátil.
#16
alto_textblock
#16
III
#17
alto_textblock
#17
Po pohřbu svého snoubence nemohla krás-
ná miss prodlévati déle na místech, jež jí tal
přespříliš připomínala drahého zesnulého. A pro
tože bol vyhledává samolu, uchýlila se opět de
svého walesského zátiší na rodný zámek svých
předků. Vrátila se do něho osamělejší, než
tehdy, když jej opoušiěla.
Stesk velikých a starodávných komnat i sín
harmonoval podivuhodně se smutkem jejího sr-
ce. Černě oděná za letních odpolední chodilu
na mořské břehy, pokryté pískem a škeblemi
dívala se, jak roje mořských pláků vznášeji
se nad pobřežím a jak lodi rybářů houpají se
po vlnách do namodralé dálky.
A za půl roku, když už smulek její nebyl tak
nový a bolestný, jakási plachtová loď, zjevivši
se náhle od jihu na obzoru jako veliký, bílý al
batros, vzbudila v ní touhu po cestování.
Pryč odtud! Do dálky... zajásala v ní tat
touha a ona sdělila svůj úmysl svému poručníku-
#19
alto_textblock
#19
Lord Burton nemohl proti tomuto úmyslu
své poručenky nic namilati, neboť dvacátým
svým rokem stala se miss už úplně samostatnou
vládkyní své osoby i svého jmění.
Provázena starou svou společnicí vsedla v Do
veru na loď, která ji v Calais vysadila na pobřež
francouzské. V Pařiži vrhla se celou svou mla
dou silou do víru radovánek vznešeného světa
ovšem pokud to její vrozená anglická stydlivos
a počestnest dovolovala. Po třech zimních měsí
cích, prožitých v metropoli Francie, uvítala ji
Nizza, dostaveníčko všech bohatých a mocných
tohoto svěla. Mladá miss prodlela však v roz-
košne Rivieře pouze několik týdnů a majíc
v úmyslu navštíviti Španělsko, zemi temne-
brvých seňorů a zápasů býků, vstoupila v Ja
nově na parník, který objížděl břehy španělské
Stará Genua, kdysi vznešená vládkyně moře
Středozemského, soupeřka středověkých Bená
tek, ustoupila do pozadí a před zraky mladé ce-
stovatelky prostiraly se zelené, průhledné vody
moře Středozemního.
#20
alto_textblock
#20
Lod „Gibraltar“ hodila se věru k výletu
jaký miss Laura chtěla podniknouti. Parniček, opa-
třený vším komfortem a pohodlím, podobal se
velice některé zábavní yachtě anglických nebo
amerických milionářů. Mimo mladou Angličan
ku a její společníci hostil ještě několik cestu-
jících buď Francouzů, Italů anebo Španělů.
Pozornost krásné miss upoutal již prvéh
dne mladý muž jiskrných očí a bezvadného cho
vání - prý španělský důstojník na dovolené
vracejíel se ke své posádce v Barceloně. Ne
bylo divu, že pro tyto oči, plné jižního ohně a
nezkrocené vášně, zapomněla krásná Laura bray
na zemřelého svého ženicha. Několik dní, pro
žitých s ním na palubě „Gibralaru“, zajisté vy
rovnalo se oněm po boku sira Taylora na dvoře
veliké královny prožilým. V radosti a blahu obe
pluli jižní pobřeží francouzské.
Z krásného snu lásky vyrušili je však v prv
ním španělském pobřežním městě surové ruce
policistů, které domnělého důstojníka odvedly
jakožto spiklence a nebezpečného nepřítele svaté
dynastie a státu, nad nímž kdysi slunce neza-
padalo ..
rsunss k p
Tento nezdvořilý kousek nemohla miss Špa
nělsku odpustiti; odjela tedy ihned do věčnéh
#21
alto_textblock
#21
města svého národa, Mekky národa obchodníků
a dobyvatolů, aby nalezla v hluku jeho a v prou-
du radovánek velkoměstských zapomenutí
útěchu.
#22
alto_textblock
#22
vl.
#23
alto_textblock
#23
Miss Lauře bylo již pěladvacet let a její
oči ještě tak udiveně hleděly do světa. Avšak
ten, kdo by byl dovedl čísti v těchto očích, ne-
byl by v nich viděl již naivní údiv mladé dívky
ze zámku Walesského, nýbrž byl by z nich vy-
čell velikou jakousi touhu a žízeň po čemsi ne-
známém.
A přece nemohla se odhodlati, aby vložila
svou útlou bílou, modre žilkovanou ručku do
pevné pravice muže, jež by jí v bouřích života
poskytla pomoci a ochrany
Každého roku vyjížděla na cesty, dnes do
Alp, zejtra do vykopanin pompejanských, jindy
do pisčitých pouští egyptských nebo na slunné
pobřeží řecké
Tohoto roku volila Savojsko. Již několik
týdnů meškala v kolébce tvůreů italské samo-
statnosti, když náhle v malém pohorském město-
čku, pod kterýmsi nobetyčným velikánem alp-
ským stará její společnice vždy trpělivá a mále-
mluvná onemocněla, právě tehdy, když se miss
Laura chystaka vystoupiti ds hor.
Tato nehoda nemohla však vznešenou An-
gličanku z předsevzatého úmyslu vyrušiti; na-
jala průvodce a vypravila se s ním do hor. Prů-
vodce Jean Riot, pravý Savoyard, byl vzorem
jihozemského krasavce. To zpozorovaly modré
oči plavovlasé miss též a v opuštěné cbatrči na
úpatí velehory našla Laura v sladkých polibcích
vášnivého jihozemce nový červánek opravdo vé
#24
alto_textblock
#24
lásky.
#25
alto_textblock
#25
vI.
#26
alto_textblock
#26
Urozená Angličanka nemohla přece přivésti
s sebou do Anglie mladého muže, který za pe-
níze vodil cestovatele do Alp, aby jej učinila
svým manželem. Mimoděk musila se usmáti,
vzpomenula-li, jak by se k tomu asi tvářil přísný
lord Burton, jeden z nejvlivnějších a nejváženěj-
ších mužů Velké Britanie.
Zanechala tedy milého Jeana Riota tam.
kde byl a se slibem, že příštího roku opět při-
jede, klidně vrátila se do svého mlhavého A-
bionu.
Hodný Jean Riot chápal, že to, co se stalo
v osamělé chýši horské, žádnou stranu k ničemu
nezavazuje a pokládal její rozhodnutí za zcela
přirozené.
Po dva roky ještě, vždy po jaru, přijela
miss do savojského městečka a provázena Jenn
Riotem, vystoupila na horu. Slará chýše uvílala
je stejně přívětivě, jako onoho letního večeraa
za několik dnů odjížděla zase miss spokojeně
na další cesty do Egypta, Ilalie nebo Řecka.
Avšak třetiho roku nenalezla miss více sta-
rého přítele v pohorském městečku.
„Oženil se a odstěhoval Jean Riot“, řekli
jí sousedé. Plavovlasá miss odjela, aby se sem
více nevrátila.
#27
alto_textblock
#27
VII
#28
alto_textblock
#28
Ubohá, všemi opuštěná miss obývala ted
skoro stále na svém pobřežním zámku ve Wa-
lessu. Jenom zimu trávila v Londýně v rodině
svého strýce Burtona.
Již dávno byla překročila třicet let svého
života. Mezi očima a na tvářích jevily se jí již
drobounké vrásky, které se ani zakrývati nesna-
žila a oči její nehleděly již udiveně, ale unavena
do světa.
Blížící se jaro vyvábilo ji však každoročně
někam na cesly. Ale kdykoliv, v Londýně nebi
v Neapoli, na parnících severoněmeckého Lloy-
du nebo na úpati Balkánu vyhýbala se mužům
úzkostlivě.
— Po třikráte opustilo mne štěstí lásky —
říkávala si k sobě — takže se mi již nedostává
odvahy znovu je vyhledávati a duši svou novým
zklamáním v šanc vydávati... A až přijde chví-
le poslední cesty, odejdu tiše, nikým neoplaká-
vána a neoželena.
Ubohá missl
Či by snad nebyla tak příliš ubohá, jak by-
chom se domnívali? Není snad ve své samote
šťastnější, než ti, již dosud hledají a nenalézají
smějí se a budou plakati?
#29
alto_textblock
#29
Rudá kopretina.
#30
alto_textblock
#30
Napsa! Remy de Gourmont. — Přeložil Jaroslavn
Přibramský
#31
alto_textblock
#31
Na paní de Tročne nebylo nie nápadného,
kromě obličeje, ztuhlého v klidnou krásu, kte-
rou si uchovala sama, bez jakékoli jiné pomů-
cky, toliko čistou vodou, jednoduchou levanduií
a nejprostšími oleji. Je pravděpodobno, že na-
vzdor blízké čtyřicitce její tělo uchránilo si har-
monii krásné zralosti, ale nikdo, věru, nic o tom
nevěděl a nikdo snad nikdy se nepokusil čísti
ve tvarech, halených v černá roucha a perlové
pláštěnky; nikde, ani ona sama neznala pravé
své podoby, ježto, jsouc na výsost cudná, vstu-
povala do koupele jen při zavřených okenicích
a převlékala košili s takovou obratností, že i du-
chové, kteří hrouží v komnatě žen, vzdali se své
neslušné zvědavosti.
Vdali ji velice mladou, před více než dva-
ceti lety, za markýza de Troěne. Markýz byl tak
starý a tak malomocný, že v kostele mu bylo
třeba pomocné ruky, aby mohl pokleknoutia
se zvednouti, ale byl tak bobatý a z tak vzne-
šené rodiny, že nikdo nebyl tím překvapen. Tato
manželství jsou častá mezi zemanstvem: urov-
nává se tak spor, dosahuje se tak opět ztrace-
ného panství, získává se znovu blahobyt, váž-
nost venkovanů, ohledy notářů v ruinovaných
domech, vrací se starému vypelichanému erbu
lesk jeho zlat a jeho primitivních zelení.
Ostatně markýz de Tročne nebyl zlý a ze-
mřel, těšiv se jen málo let ze slunného úsměvu
své mladé ženy; zemřel, zůstaviv ji dědičkou
celého svého jmění.
Paní de Troěne bylo tehdy dvacet šest let;
styk se starcem učinil ji tak lhostejnou a oslabil
do té míry její vůli, že podléhajíc pokryteckým
lichotnostem své rodiny, odmítla provdati se po-
znovu.
Léla míjela; jsouc královnou uprostřed
svých, hýčkána, obletována, balamucena šumem,
jejž kolem ní rozvíjeli, paní de Tročne žila bez
radosti i bez nudy. Sňatek, jenž jí ničehe neod-
halil, nedal jí nikdy sníti. Nedomýšlela se ni-
čeho nad roli, kterou ji označil jeji manžel: za-