#1
alto_textblock
#1
Románová příloha „Národních Listů“ k číslu 317. ze dne 16. listopadu 1900.
#2
alto_textblock
#2
Různé zprávy.
= Don Juan a dušičky. V den Všech Svatých
má obyvatelstvo madridské dvojí povinnosť: navštíviti
hřbitov a podívati se na představení Zorillova »Dona
Juana«. Při návštěvě hřbitova bývá velmi veselo.
Staré známosti se obnovují; obecenstvo žertuje, křičí.
popíjí a těší nebožtíky vřavou živých. Představení
»Dona Juana« téhož dne jest tradicí přísně přede-
psáno. Letos hrán ten kus v Madridě odpolednea
večer neméně než v pěti divadlech. Podle zákona byla
představení na divadle v den Všech Svatých zaká-
zána. Když však se objevilo rokn 1844 drama Zoril-
lovo, připomínali ředitelé divadel, že hříšný život
jenž tu vylíčen, nabádá ku pokáni a že tudíž kus
výtečně se hodí pro den Všech Svatých, zasvěcený
památce zesnulých. Vláda s tím souhlasila a dovolila
provedení tohoto kusu, zakázavši všecky jiné kusy
v tento den. Roku 1868 byl sice zákaz divadelních
představení v den Všech Svatých zrušen, avšak
Zorillův »Don Juan« hrán stále v tento den. Vůbec
jest toto drama velice populární a od roku 184
bylo ve Španělsku a v Americe provozováno as
3000krát. Zorilla prodal svoje dílo roku 1844 za
10.000 realů (3000 fr.), kdežto výtěžek, jejž kus
až dosud vynesl, páčí se na 4 milliony realů.
=O posledním dnu světové výstavy
oznamuje se nám ještě z Paříže: V pondělí mezi
10. a 11. hodinou večerní dělo na věži Eiffelově
oznámilo konec světové výstavy. Mnohý si zajisté
myslil, že poslední den tohoto velikého světového
trhu, tohoto obrovského posvícení, jež přivábilo do
Paříže nesčetné davy ze všech konců světa, bude
míti zvláštní fysiognomii, zvláštní ráz. Než nic tako-
vého. Den ten byl tak všední, jako první neděle před
šesti měsíci, jež právě uběhly. Ač obloha byla jasná
a slunce svítilo, třeskutá zima potrvala celý den
V 10. hodin dopoledne obecenstvo nebylo četné
teprve k jedenácté rozpoutal se čilý život na výsta-
višti. O 2. hodině odpoledne byl pak takový nával.
že jen stěží chodec ku předu se prodrati mohl. Vět-
šina cizích pavillonů byla již uzavřena a v někte-
rých skládali předměty do beden. Tak obzvláště An-
gličané měli velmi na spěch, a četné povozy odvá-
žely skvostné obrazy a drahé rytiny, jež lákaly
plným právem nesčetné davy. Kol barů a buffetů.
kde bývalo kdysi tak živo, rozhostil se klid. Na
skvostných terasách kaváren hrají kapely cikánů ba-
tignoliských a Andalusanů montrougeských před
prázdnými stolky a židlemi. Avšak kol vás to živě
proudí a davů stále přibývá. Prodávači tiketů jsou
jako posedlí, a jen stěží lze se ubrániti jich nabíd-
kám. Prodávají je po jednom sou. A když v Troka-
deru směneční obchody snížily ještě ceny tiketů, tu
kameloti vztýčili plakáty, nesoucí nápisy: »Tikety se
dávají zdarma.« Noční slavnost, zdálo se, že bude
míti skvělý průběh. Avšak dešť, který počal padati
k 7. hodině, poškodil velice illuminaci. K 11. hodině
noční oznámila rána dělová na věži Eiffelově, že
výstava končí. Ještě jedno »s bohem !«, poslední
»s bohem!« a Pařížané se rozcházejí do svých
domovů.
= Bohatá žebračka. Z Paříže se oznamuje
Ve Versaillu zemřela těchto dnů stará žebračka Ma-
rie Leretova. V bídném brlohu, v němž bydlela přes
půl století, nalezeno ve staré skříni spižní za více
než 200.000 franků cenných papírů a zlatých peněz.
#3
alto_textblock
#3
Marii Leretové byla 83 leta. Měla při svém žebrání
vždycky neobyčejné úspěchy. Žebrala zvláště u dveří
kostelních, na stanicích koňské dráhy a v živějších
ulicích. Z nalezené sumy bylo as 80.000 fr. ve zlatě
uschováno ve staré punčoše; ostatek tvořily cenné
papíry, z nichž po 18 let si nevybrala nijaké úroky.
Její nejbližší příbuzní, skutečně chudí, přihlásili se
již o dědictví.
= Princeznina mumie. Z Londýna se ozna-
muje: V dražební síni Stevensově prodána těchto
dnů mumie egyptské princezny za 10 I. st. a 10 shil-
lingů. Jmeno princeznino jest neznámo. Narodila se
as 1350 před Kristem. Otec její byl Ramses II., nej-
slavnější toho jmena, od něhož pochází aspoň polo-
více veškerých staroegyptských budov, pokud se za-
chovaly až na naše doby. Mumie jeho nalezá se.
jak znamo, v museu v Džizé. Mumie jeho dcery pak
upadla do rukou kramářů a byla nyní v Londýně
prodána dražbou. Röntgenovy fotografie, vystavenév
dražební síni dokazovaly, že tělo princezny jest zcela
dobře zachováno.
= Velké nálezy stříbra v Australii. Z Ade-
laidy se oznamuje: Neobyčejně bohatý nález stříbra
učiněn byl těchto dnů v tak zvaném »důle Konsu-
lově« u Brokenhillu, v Novém Jižním Walesu. Vý-
střelem trhací patrony odkrytá žíla, skládající se sko-
rem úplně z ryzího stříbra a výbuchem druhé trhací
patrony utrženo ze skály as 10 centů ryzího stříbra
v ceně 8000—10.000 1. st. Stříbrné doly v Broken-
hillu, objevené v r. 1884 jsou zajisté nejbohatší na
světě. Majitelka, akciová společnost pracuje s kapitá-
lem toliko 337.500 I. st. a mohla svým akcio nařům
v prvních 12 letech vyplatiti dividend v úhrnné sumě
9 millionů l. st.
= Pes hrdinou divadelního kusu. V Nea-
poli se v tu dobu opeře nikterak nedaří. Veškeré
obecenstvo hrne se do divadla, v němž hrají kus,
jehož hrdinou je pes a jenž těší se ohromné ná-
vštěvě a pochvale. Sensační toto drama »Vendetta
del amante« hraje se teď každého večera v divadle
San Fernando. Kus tento dočkal se již 64. předsta-
vení, jedině proto, že v tomto kuse pes vrhne se do
vody, jež ve skutečnosti ovšem vůbec neexistuje
zachrání z divoce vzbouřených vln ženu, již byl ja-
kýsi zlosyn svrhl s vysokého mostu. Majitel tohoto
učeného psa dostává za večer 20 lir.
=Hrůzy moře. Z Londýna se oznamuje;
V Penzance přistál parník »Garnet« z Dundee, jenž
přivezl s sebou topiče Ottu Trinka, jenž jediný vyvázl živ
z posádky dublínského parníku »City of Vienna «, čítající
as 20 osob, při srážce tohoto s neznámým parníkem
blíže Lands Endu. Trink vyběhl na palubu, když se
srážka udála a skočil spolu se dvěma jinýni plavci
do malého člunu. Tři minuty po té »City of Vienna«
se potopila. Trink vypravuje, že ze strojníků a topičů
byl poslední, jenž se dostal na palubu. Panoval
prudký orkán, moře bylo silně vzedmuté. Člun, do
něhož se byl zachránil, překotil se. Trink zachytil se
kýlu a pomohl také oběma plavcům, aby se mohli
zadržeti člunu. Kapitánu, tesaři a jiným nemohli již
pomoci. Když takto po několik hodin zmítáni byli
na moři, jeden z obou plavců zešílel. Obviňoval
Trinka, že jest vinen potopením lodi a počal ho bíti.
Půl hodiny potom byl šílený plavec smeten vlnou se
člunu a utonul. Později smetla velká vlna též Trinka
a druhého plavce. Plavec utonul, avšak Trinkovi po-
dařilo se zachrániti se nanovo do člunu. Ruce jeho
#4
alto_textblock
#4
zkřehly zatímn měrou, že se mohl držeti člunu
toliko lokty. Viděl pět neb šest parníků, plujících
mimo. Jeden z nich byl vzdálen toliko as 50 metrů.
Volal na parník, ale stráž na palubě mu odpověděla,
že mu nemohou pomoci. Když byl po 27 hodin
zmítán se svým člunem na moři a aspoň stokrát
s něho smeten, byl konečně nalezen parníkem »Gar-
net« a zachráněn.
= Podivný obřad. Z Jokohamy se ozna-
muje: Uzel vlasů na temeni hlavy, jenž v životě
Žaponců hraje týž úkol, jako u Číňanů cop, vyšel
nyní takřka úplně z mody. Lze jej nalézti takřka
jen ještě mezi venkovany. Velmi bohatý Žaponec,
známý pod jménem »král mědě«, měl dosud odvahu,
přidržovati se staré mody a nositi uzel vlasů na
temeni pod vysokým cylindrem a západnickým ka-
bátem. Onehdy dostalo se mu od císaře značného
vyznamenání. Žádal čelné hodnosty dvora, aby na-
vzdor své důstojnosti směl i nadále nositi na temeni
uzel vlasů. Odpověděli mu, že tento »barbarský«
obyčej nesrovnává se s velkou ctí, jíž se mu do-
stalo, což jest, mimochodem řečeno, ukrutná mali -
chernosť. »Král mědě« chtěj nechtěj musil povolat
holiče, ale jako pravý Žaponec umínil si, že tato
operace musí býti vykonána s náležitou okázalostí.
Pozval k sobě čelné žaponské hodnosty, uspořádal
skvělou slavnosť, jejímž vrcholem bylo, že mu holič
slavnostně ustříhl kousek vlasů na temeni, začež se
mu dostalo honoráře 50 jenů (šedesát zlatých r. č.)
= Podivný případ smrti. Pařížská »Nature
přináší ze Sao Paulo v Brazilii od tamějšího lékaře
seňora Oceania Pussa následující líčení neštěstí, jež
je zajímavé svými okolnostmi. Ve městečku Anhu-
mao, ve státě Sao Paulo, zemřel onehdy jakýs Mulat
následkem neobyčejně tragických okolností. Byl my-
slivcem na jedné z největších plantáží a jednoho
dne vyšed na lov, byl kousnut velkým jedovatým
hadem Lachesis rhombeata do malíku. Nerozmýšleje
se dlouho, uťal si zraněný prst a nechal jej ležet na
pařezu stromu, na němž bylo hojně mravenců. Po
třech dnech, jež pro lovce minuly beze vší příhody,
vrátil se opět na místo, aby uťatý malík pohřbil.
Nalezl z prstu toliko kosti, jež byly pokryty velkými
mravenci druhu Sarasara, jehož kousnutí je velice
bolestné. Mravenci vrhli se na něho, pokousali jej
na hrdle, na levém očním víčku a na pažích. V noci
byl jsem zavolán k němu. Jevil veškeré příznaky
otravy uštknutí hadem: těžkou sklíčenost, velmi
hojné krvácení, neobyčejné zrychlení tepny a hrozný
otok hořejších částí těla. Bohužel, přišla lékařská
pomoc již pozdě. Nešťastník zemřel za hrozných
= Transvaalský pavillon na světové vý-
stavě. Z Paříže se oznamuje: Bohatý jakýs Holan-
ďan zakoupil veškeré předměty, vystavené v trans-
vaalském pavillonu. Až do příjezdu presidenta Krügra
do Paříže má vše v transvaalském pavillonu zůstati
tak jak jest. Potom budou sbírky odevzdány novému
majiteli, jenž o nich rozhodl následovně: Žůstane-li
Transvaal s neodvislou vládou majetkem Burů, po-
nechá majitel zakoupené předměty presidentu jiho-
africké republiky, aby s nimi naložil dle vlastního
uznání. Kdyby však Angličané zůstali definitivně
pány transvaalské republiky, bude celá sbírka ode-
vzdána museu v Dordrechtu, rodišti bohatého Ho-
#5
alto_textblock
#5
bolestí.
#6
alto_textblock
#6
landana.
#7
alto_textblock
#7
— 27
#8
alto_textblock
#8
— 269 —
#9
alto_textblock
#9
sebou, pozvedne pak oči a vidí je vznášet se nad sebou.
Zdálo se, že tyto myšlenky ospravedlňovaly pomstychti-
vost slečny de Verneuil, ba že jí dodávaly i ušlechtilé
tvářnosti, a činnost její duše společně s nadějí dodávaly
jí dosti odhodlanosti a síly, by jí učinila snesitelnými ne-
zvyklé obtíže této cesty. Při hranicích každého pole byl
Galope-Chopine nucen sesaditi obě cestovatelky s oslůa
pomoci jim přes nesnadný přechod, a když přestaly pě-
šiny, byly nuceny vsednouti opět na osly a odvážiti se
na rozbahněné cesty, na nichž bylo již pozorovati blížící
se zimu. Velké stromy, klenuté cesty a ohrady udržovaly
v nížinách vlhko, jež zahalovalo tři cestující často ledo-
vým pláštěm. Po krušném namáhání dospěli při východu
slunce do lesa Marignayského. Po široké lesní aleji byla
pak cesta méně obtížnou. Z větví sklenuté loubí a silné
stromy chránily cestující před drsným povětřím, a mnoho-
násobné obtíže, kteréž jim bylo z počátku překonávati,
dále se neukazovaly.
Sotva urazili asi míli cesty tímto lesem, uslyšeli
z dálky zmatené hučení hlasů a zvuk zvonku, jehož stří-
brný ton neměl do sebe oné jednotvárnosti, jaké mu do-
dává pohyb pasoucích se dobytčat. Postupuje dále vpřed,
naslouchal Galope-Chopine velmi pozorně této melodii ;
brzy při zavanutí větru donesla k sluchu jeho vzduchová
vlna několik slov žalmových, jichž souzvuk, jak se zdálo,
mocně na něho působil, neboť zaměřil s unavenými osly
na pěšinu, po níž se musili cestující odchýliti od cesty
do Saint-Jamesu, a neměl žádného sluchu pro námitky
slečny de Verneuil, jejíž obavy při pohledu na pochmurný
ráz místa velice vzrostly. V pravo i v levo tvořily obrov-
ské žulové, na sebe nakupené balvany bizarrní skupiny.
Pod těmito balvany promykaly se jako velcí hadi ohromné
#10
alto_textblock
#10
ponurému štětci Rembrandtově. Galope-Chopine vyhýbal
se pečlivě hlavní silnici a vedl obě cizinky nesmírným
labyrintem klikatých stezek bretoňských.
Slečna de Verneuil pochopila teprve nyní dokonale
způsob, jakým vedli válku chouani. Teprve když se brala
po těchto cestách, bylo jí možno lépe poznati skutečný
stav těchto polí, kteráž, hleděla-li na ně s vyvýšeného
místa, se jí zdála rozkošnými, do nichž však nutno vnik-
nouti, chceme-li pochopiti jich nebezpečnost i nepřekona-
telné nesnáze, jež jsou s to způsobiti. Od nepamětných
dob zřídili venkované kolem každého pole násep ze země
tvaru hranolovitého, zvýší šesti stop, na jehož hřebeni
rostou kaštany, duby nebo buky. Tento porostlý násep se
zove plot (la hai normande) a dlouhé větve stromů jej
věnčících visí téměř vždy přes cestu, tvoříce nad ní ne-
smírné loubí. Smutné cesty, obklíčené těmito hlíněnými
náspy, podobají se hradebním příkopům, a kde žula,
objevující se v těchto krajinách téměř vždy na povrchu,
netvoří sama jakousi drsnou dlažbu, stávají se tak ne-
sjízdnými, že nejmenší kára může tudy projeti jen se
dvěma páry volů anebo s párem malých, avšak silných
koní. Tyto cesty jsou obyčejně tak blátivy, že z nevy-
hnutelné potřeby upravena byla pro pěší na poli poděl
náspu pěšina, zvaná rote, jež s každým polem začíná
i končí. Aby se přešlo z jednoho pole na druhé, nutno
přelézti násep po několika schodech, jež bývají násled-
kem deště často kluzky.
Cestujícím bylo však přemáhati ještě mnoho jiných
překážek na těchto kostrbatých cestách. Ku každému po-
zemku, ohraženému způsobem právě vylíčeným, vede
vchod zšíří asi deseti stop, kterýž se uzavírá tak zvaným
échalierem. Echalier je kmen nebo silná větev s otvorem
Chonaní.
#11
alto_textblock
#11
68