Číslo 161

V Praze, dne 14. června 1900

Ročník IV.

Hedakce, administrace a expedice: Praha. Pštrossova ulice, číslo 200—Il. Nafrankované depisy se nepřijímají, rukopisy se nevracejí Hezapečetěnéreklamace jsou porta prosty. Inserty účtujeme levně a při častější inserci po- skytujeme výhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátku vzdy o dvanácté ho- dině polední. Jednotlivé číslo za 8 n. Telefon redakce č. 1l26.

Al

UcKt

LlS

Předplatné pro Prahu s donáškou do domu: měsíčně . . . .. 2.80 čtvrtletně . .. K 8.40 celoročně . . .. K 33.60 Pro tuzemsko poštou: měsíčně. . . .. K 8.— čtvrtletně ... K 9.— celoročně.... K 36.— Předplatné do cizozem- ska: Německa a Srbska: čtvrtletně ... K 12.— celoročně.... K 18.— Předplatné do Ameriky, Francie, Švýcarska, Ita- e, Belgie a Anglie: čtvrtletné ... K 18.20 K 52.80 Telef. adminisirace fi26.

Slunce vychází ve 3 hodiny 52 minuty ráno. Slunce zapadá v 8 hodin 9 minut večer

Čtvrtek Božího Těla.

Čtyřicetihodinná pobožnosť v chrámu Páně v Košířích (hřbitovní kostel) od 14.—17. t. m.

Dnešní číslo jest o 10 stranách. Příští číslo vyjde v pátek v obyčej- nou hodinu polední.

Nebezpečí německé.

Nedávno přinesli jsmé na tomto místě stat nadepsanou: »Made in Germay«, v níž jsme tvedli vážné přání kteréhosi Angličana, aby Anglie co nejdříve, dokud ještě převahu má na moři, dala rozstříleti Brémy, Hamburg, Kiel atd., nechee-li býti Německem oloupena o svůj světový obchod Přání podobné opakuje se se strany Francie Za výkřikem Anglicka následuje v patách výkřik Francie. Roku 1896 uveřejnil »Phare de Loire« stať pod záhlavím: »Le danger allemand«, z něhož tuto vyjímáme: My ve Francii dobře ještě nechápeme, že nám od desítiletí na světovém trhu povstal hrozný sok, jenž roztahuje ruce, aby uchvátil celý svět. Zapřísaháme naše kupce, naše živnostníky, vůbec všecky, kteří doposud živé síly představují, aby sestupovali se k poradě, nechceme-li utrpěti po- řážku hroznější, nežli r. 870. Nesmíme se klamati, Německo si vé vší ti- chosti vytvořilo obchodní a živnostnickou armádu stejně hroznou, jako v onom roce. Tatáž vyzna- čuje se stejně moudrou organisací, stejnou péčí v detailu, stejnou dokonalostí strojů, stejnou sítí obehodních výzvědačů, avšak s rozdílem tím, že to všecko rozšířeno je po celém světě, aby celý svět byl podmaněn. Nadešel okamžik, v němž mu- síme dospěti k přesvědčení, že v boji o existenci věda hraje první roli. Musíme rozhodně zavrhnouti starý šlendrián. Jako zemědělství stalo se sku- tečnou vědou, jež má svá nezbytná pravidla, jimž třeba učiti se nejen řemeslně, ale i ž knih, tak i obchod a průmysl povýšeny byly na vědy, jež mají též svá pravidla a svou methodu. Vítěz- ství kyne tomu, jenž je dovede upotřebovati. V tom rozumu musí býti vykládáno rčení často zneužívané o vítězství německého kantora. V Ně- mecku dnes žije veliká síla, z níž bychom měli skládati účty a jež nám přítomně namnoze schází; je to síla a duch associace. Aniž by se své osobnosti vzdával, nerozpakuje se v Německu ni- kdo, se svým sousedem se dorozumívati, skupiny a mocné společnosti tvořiti, v nichž každý má svůj úkol a v nichž každý ku společnému účelu pracuje. Je to duch kooperace, jejž od Němců musíme přijati a jej zdokonalovati tím, co Němcům zase

chybí, t. j. naší ženiální vynalézavostí a origina- litou naším temperamentem a naším enthusiasmem. Toto německé nebezpečí pisatel rozvádí v pa- tero části: nebezpečí z moře, nebezpečí z prů- myslu, nebezpečí z německé methody německé reklamy a vydobývání světových trhů. Pisatel uvádí dva státníky anglické, kteří nejdříve na nebezpečí upozornili. Prvním, jenž na poplach zvonil, byl Balfour a druhým lord Rosebery, který od té chvíle, co přestal býti ministrem, nekladl si více dlaň na ústa. — Jsme ohrožováni, pravil poslednější r. 1876 v Epsomu, hrozným sokem, který na nás hryže, jako moře hryže na slabším pobřeží — sokem tím nazývám Nemecko. Obchod spojeného království nepřestává ustu- povati a co kde ztrácí, nabývá Německo. Dne 20. října téhož roku mě! v Colchestru při otevření technické školy řeč, v níž pravil: Německo je před námi o 30—40 roků co do technického vy- učování. Já se před Německem lekám. A proč? Protože je obdivuji a vysoce cením. Je to velmi pilný národ; je to vědecký národ a čeho kde se uchopí, ať si v umění míru anebo války, vše pro- vádí až k nejkrajnějsímu zdokonalení a s pilností, systémem a vědomostí, jež jsou v jeho povaze. Můžeme se nadíti vítězství naproti němu? Myslím, že nám stále pod nohama ubývá půdy. Nedávno cestovala po Německu jedna z našich největších technických autorit a ta vrátila se v úžasu ze všeho, co tam viděla. Pravila ku svému příteli, že zhrozila se pokroku, jakého Německo učinilo v technice a v obchodě za posledních dvacet let. Nebezpečí na moři pociťuje Francie i Anglie v ubývání plavby ve svých přístavech. Liverpool byl r. 1885 prvním vývozním přístavem Anglicka, z něhož vyvezlo se 4,278.000 tun zboží. Již nyní předstihl Hamburk vývozem 6,256.000 tun. Avšak kromě Hamburku stoupají u vývozu Antorf 5,340.000 tun; Rotterdam 4,038.000; Brémy 2,184.000 tun. Že i Antorf a Rotterdam se vyši- nují, mají co děkovati tomu, že nalézají se na ústích Rýna, jenž na svém, velikými obětmi re- gulovaném vodstvu ohromné množství zboží do- váží k moři. Z říčních přístavů u Frankfurtu, Manheimu, Mohuči, Düsseldorfu a j. měst pluje denně mnoho nákladních lodí k moři. Německo nešetří nákladu na regulování řek. (V našem ubohém Rakousku budeme ještě dlouho čekati na spojení Dunaje s Vltavou. Pozn. red.) Skoro zoufale zvolal r. 1893 zástupce depar-

tementu Mensthe-Moselle, pan Paxelier ve francouském parlamentě: Antorf jest našim po- stranním přístavem. Naši obchodníci musejí nejla- cinější trhy vyhledávati a proto mají zisku více, vozí-li zboží přes Antorf. Tímto způsobem část francouzského obchodu je annektována Belgií. A potrvá-li nynější směr světového obchodu dále, budeme obchodně k Ně- mecku a Belgii připojeni. Nebezpečí tudíž — píše Francouz dále — je pro nás od Německa větší, nežli pro Anglii. Dünkerky, Havre, Marseille více nedostačují, abychom s úspěchem mohli čeliti ob- chodní výzbroji Německa. Po třiceti letech po Sedanu hrozí nám Sedan obchodní, jehož následky budou ještě osudnější. Nejúčinnějším prostředkem proti převaze Německa bylo by splav- nění Loary od Nantesu až k Orleanu, tak asi jako Němci splavnili Labe. Říční stavby inženýra Franzia na Labi a na Weseře přivodily neslý- chaný rozkvět Hamburku a Brém. Hlavní zdroj nebezpečí pro obchod vyciťují Francouzové ze sou- stavného vykořisťování železných drah a z metho- dických tarifů, v pilném a pozorném studiu ve- likých obchodních středisk a cest až do Švýcar, do Italie a Turecka, hlavně ale v soustavném splavňování vodních cest. — Potud hlas Francouze. A co máme tomu říci my Čechové, do jejichž země vždy hloub vniká německý kapitál a německá energie. My svou Matičkou tu a tam uhajujeme některou vesničku před německým mořem, ale kromě toho německý kapitál vždy větší si pod- maňuje území, vždy více vydobývá vodní síly. Ně- mecký kapitál určuje nám ceny paliva a vůbec si nás obchodně opanovává. Naši poslanci jsou sice dobrými advokáty, ale jsou prašpatnými průmysl- níky. Naše národní politika musí se bráti cestami jinými, nechceme-li býti od Německa nadobro vy- ssáti. Obchodně podmaněni od Ně- mecka již jsme!

Zprávy politické.

V Praze, 13. června.

K situaci. Kdybychom zaznamenati chtěli všecky pověsti, kteréž dují lesem časopisectva o pří- štích úmyslech a případných skutcích vlády, nezbylo by, nežli sepsati tlustou knihu. Pracuje totiž na všech stranách horečná obrazotvornost, jejíž podkladem jest buď jen pachtění se po sensaci, nebo nejtajnější, na- prostým duchem stranického sobectví prosyceného

Vzpomínky z pobytu Jeho kníž. Milosti nejdůstojnějšího pána Leona svob. pána Skrbenského ve věčném městě a v jižní Italii o letošní jubilejní pouti.

Nebylo to letos po prvé, co Jeho knížecí arci- biskupská Milost navštívila věčné město Říma v něm prodlela. Již před osmi lety, jako kaplan »Animy« poznal náš nejdůstojnější arcipastýř toto po- svátné město, poznal jeho památky, jeho lid a oby- čeje, a přiučil se i jeho mluvě. Nicméně touha jeho byla tím větší, aby ty sva- tyně, ve kterých druhdy jako kaplan se modlíval, nyní jako arcibiskup navštívil, a v nich útěchy a mi- losti Boží pro svůj obtížný úřad si vyprosil. Únava třicetihodinné nepřetržité jízdy jakoby rázem zmizela, když na zamženém obzoru objevila se velebná kopule Svatopetrská, oko radostí zazářilo a duch jeho spěl tam pod ty klenby její tajůplné, v nichž každý, ka- ždičký katolík se cítí býti domovem.

U sv. Petra a v české kolleji. První návštěva našeho arcipastýře ještě v týž den příjezdu (bylo to odpoledne, ve čtvrtek, dne 19. dubna) platila, rozumí se samo sebou, velechrámu sv. Petra. Tam u konfesse — nad hrobem sv. Petra — vy- trval dlouho v tiché, hluboké modlitbě. Je-li toto místo země pro každého věřícího nad jiné světějším pro tělesné

pozůstatky knížete apoštolů tam odpočívajícího, jest tím významnější pro arcibiskupa, jelikož zde bylo polo- ženo jeho pallium, odznak to apoštolského poslání a právomoci, kteréž pallium arcibiskup nosí na ra- menou při slavných úkonech svého úřadu. Tak i pal- lium našeho arcipasiýře před krátkou dobou čtyř mě- síců posvětil zde sv. Otec a odznakem tím zevnějším spojil jej nerozlučným svazkem duchovním se sv. Sto- licí a jeho arcidiecésí pražskou. Tichá a hluboká modlitba našeho arcipastýře za jednotu víry a smýšlení v jeho arcidiecési nesla se zajisté ve vznešeném souladu vzhůru k oněm slovům Kristovým, jimiž smělé umění ověnčilo v závratné výši klenbu široko se rozpínající kopule a jež hlásají celému světu jednotu víry na základě učení Petrova a jeho nástupců: »Ty jsi Petr, to je skála, a na té skále vzdělám církev svou a brány pekelné jí nepře- mohou.« Jest zvykem, že žádný návštěvník basiliky sv. Petra neopomene políbiti nohu prastaré bronzové sochy sv. Petra, jenž sedí na vysoké mramorové ka- tedře u pravého pilíře kopule zdvihajíc majestátně že- hnající pravici. I náš arcipastýř, sejmuv s hlavy so- lideum, políbil nábožně nohu památné sochy této. Ještě však jedno místo hledalo dychtivě jeho oko a kroky své obrátil k jednomu oltáři sice méně na- vstěvovanému, ale jemu dobře známému a zvláště milému. Jest to oltář tří velikých světců, kteří seděli na stolci sv. Petra pode jménem Leo II., III. a IV. a nyní odpočívají pod oltářem v překrásném sarko- fagu. Uhodneme, co asi sem táhlo našeho urcipastýře.

Úcta k patronu sv. Leonu II., jehož jměno na křtu sv. přijal a jehož památku církev slaví dne 28. června. Za oltářní obraz této kaple slouží starobylá olejo- malba Madonny zvané »della Colonna« pocházející ještě z původní staré basiliky sv. Petra. Slunce schylevalo se k západu, když náš arci- pastýř vracel se přes Janikul do města a čarokrásně ozařovalo kopule a fagady chrámů. Leč ještě jedno přání nemělo zůstati nevyplněno toho dne. »Navštívíme ještě českou kollej a překvapíme je.« pravil k ceremonáři jej doprovázejícímu a vstoupiv do nejbližší drožky v malé chvíli stanul na prahu kolleje. Tam ovšem nevítal ho nikdo jiný, než přívětivá tvář dlouholetého, věrného sluhy Angela, který v okam- žiku seznav situaci ne bez hluku v tichých jindy chodbách konal svoji povinnost. Msgr. Leva, řiditel české kolleje, nemaje ani tušení o vznešené návštěvě, byl mimo dům. Obe- zřetný msgr. Zapletal, vicerektor a factotum české kolleje, zdá se, jakoby byl dal potřebné rozkazy pro neočekávané zavítání vznešeného hosta. V kostele bylo připraveno ozdobné klekátko před hlavním oltá- řem Nejsv. Svátosti, a zvonek v okamžiku svolal malý sice hlouček chovanců (počtem 26), ale pozor- nosti hodný každého českého katolíka. Malý sbor těchto chovanců jest v Římě postaven, abychom tak řekli, na odiv všem, kteří z dalekých končin světa sem přicházejí, aby zápasili na kolbišti vědy kato- lické o cenu přednosti v prospěchu. A postaven byv na odiv, vzbudil také obdiv. Šám sv. Otec nesčíslně-