#1
alto_textblock
#1
14. dubna 1907.
#2
alto_textblock
#2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 102.
#3
alto_textblock
#3
Strana9.
#4
alto_textblock
#4
V sochařské dílně.
#5
alto_textblock
#5
se sděliti mu zprávu. Kolik dní se připravovala
a odhodlati se nemohla. Bála se dojmu, jejž sdě-
lení učiní. A když konečně už se odhodlala vydati
na cestu, všecka se chvěla úzkostí a tisíc chutí
měla vrátiti se domů. Ale přece došla. A Šáša
se směje. Klamala se tedy důkladně. Cítila s ním
vřelou soustrast, bála se nu zasaditi ránu, lito-
vala ho a zatím? Ona jedíná trpěla. Ona sama
je k politování. Co jí jen vnuklo myšlenku o za-
milovanosti Šášově?
Nina se nyní sama rozesmála. Těžký bal
van svalil se jí s ňader. Volně si oddychla
z plných plic.
A smála se tomu ještě, když sestupovalas
Šášou po schodišti.
U domovních vrat pravil Šáša nějak ne
zvykle vážným tónem.
„Ale vy, Nino, nezapomenete na moji dí
nu? Vy přijdete opět, že ano? Vy se nebudet
vdávati?“
Neodpověděla. Rozloučila se jako obyčejně
Ještě z ulice kynula mu rukou a usmála se.
Tak se mu zdálo, že její úsměv je trpký
bolestný a oči že pohasly smutkem.
„Ne, není možno. Klamal se. Přijde vesel
a švitořivá. Musí přijíti.“ — — —
Od těch dob přicházela samotna.
Někdy se rozpovídala o sestřině štěstí:
„Ema je dokonale šťastna. Znáte pohádku
o nemocném králi, který se mohl uzdraviti jer
tím, blékne-li košili člověka úplně šťastného
Ale poněvadž v celém království jen pouhý uhl
kop byl šťaston a ten košili neměl, zůstaven kr
svému osudu. Dnes však, kdyby se znovu p
dobný mocnář vyskyti, sestra by mu jist
pomohla.
„Nevím, kdy se dočkáte novomanželo,
smála se jindy. „Jsou stále jako blázínkové d
sebe zamilováni. Nemohou se sebe nasytiti.“
Pravil jí vyčítavě:
„Což jsou vám pro smích lidě, chopní sk
tečné, veliké lásky? Smějete se jim proto, ž
pochopili život ze stránky nejpřirozenější? v,
nejste schopna podobného horoucího citu?“
Nejraději by byla smíchem zase odpově
děla na jeho příliš vážná slova.. Ale nebyla s t
Rty se jí křečovitě zachvěly a obličejem pře
létl stin,
Pocítila náhle touhu vyzpovídati se, pově-
děti více o obě, vyličiti celý svůj život, jenž
někdy až k zadušení dolohal balvanem v ňadra.
Chtěla si konečně uloviti.
„Ne, nesměje se lidem, mají-li se rádi. N
opak. Váží si duší, schopných skutočné lásky
Alo směje se proto, aby nemusila plakati. Je-
schopna lásky? Toť by srdce musíla vyjmou
z prsou, aby lidé pochopili, jaké ohromné, ve-
liké lásky je schopna.
Nahlas neřekla však ani slova.
Výsměšný, skeptický hlas ozval se varovn
v jejím nitru.
„Takmálo ti, bláhová, lidé rozumějí,
Šáša ti neporozumí.“
A Niná se vzpamatovale, přemohla evé po
hnutí, tak rychle, že sechař ani nepostřehl- chvil
kové zvážnění, a odpověděla:
„Ovšem, proč se tak milují. Třeba právě
proto se jim směji. A snad — snad také pr
něco jiného.“
#6
alto_textblock
#6
umem v přítomnosti Emy, jež dobře mohla před
stavovati „věčné ženství“
A tak jakoby si navzájem byly nutny.
Snad si toho byly také skutečně vědomy
#7
alto_textblock
#7
Napsala o me ra.
#8
alto_textblock
#8
Z pravidla jej Nina navštěvovala jednou z
čírnáct dní. Také se stalo, že celý měsíc se ne
dala viděti. A pak přišla opět veselá jako dříve
usměvavá, švitořivá.
Obě ruce mu podala na uvítanou, spoustou
otázek jej zasypala, že nebyl s to ani polovinu
zodpověděti, odkryla rozdělané práce, divila se.
jak už je s nimi daleko, celé atelier prošukal
za veselého povídáni, obrubu světlých šatů
potřísnila neopatrně hlínou a potom konečne
usedia do měkké, nízké lenošky. Říkala jí pyšně
„moje lenoška“
Ani lovem se nezmínila, proč že takovou
dlouhou dobu jej zanedbávala, proč ani něko
lika slovy na něhio nevzpomněla.
A Šáša, ačkoliv si svatosvatě předsevzal, ž
se jí zeptá, že konečně ji požádá, aby o sob
více pověděla, aby se přestala haliti v tajemn
jež přirozeně jeho zvědavost jitřilo, nyní, kdy
opět ji zde měl, když zase slyšel její smích
hovor, docela zapomněl na své předsevzetí.
Byla tu — to mu dostačovalo. Zapomně
jak se mu po ní stýskalc, jak i práce jej přesta-
vala těšiti, jak nedóčkavě vycházel z domun
cestu, kudy přicházivala.
Rozradostněn její přítomností, zapomněl n
všecko, co bylo a co pravděpodobně bude násle
dovati, vysvětloval jí postup práce, zasvěcoval
ji ve své tvůrčí myšlenky, které před ní roz-
vinoval v určité obrazce, zdokonaloval je, zpra-
cevával.
Zájem a porozumění, jasně se zobrazujíc
v jejích podivně krásných očich, působily m
skutečnou, tichou rozkoš.
Jest cosi nesmírně sladkého v souzvuko
dvou nadšených duší
Rozveselil se, chuť ku práci znovu sesílil
rozjasnilo se kolem něho. Tak nějak jaře mu
bylo v nitru v jeji přilomnosti
Dvě tři hodiny u něho pobyla. Najednou
třebas uprostřed nejživějšího hovoru se zvedla
rychle se oblékla a odcházela
Vyprovázel ji až na ulici, dále si nepřál
Krátce se s ním rozloučila, rukou ještě na po-
zdrav pokynula a zmizela za roliem přičné ulice
Vracel se pomalu de stichlé pracovny, kde
jakoby chvěl se ozvěnou její stajený smmich.
Znovu si vyvolával před duševním zrakem
její obraz, gesta, slova a říkal si nahlas: „Nina
přijde. Nína musí přijíti!“
Nevěděl však, kdy opět se objeví, či, ob
jeví-li se vůbec. Nikdy neslibila, že přijde,
Ale Šáša věřil, že zase z nenadání uslyš
její tichě, nepravidelné zaklepání na dvéře,
ona že vejde udýchaná, zarůžovělá, usměvavá
jiskrných zraků.
A obě ruce na uvitanou mu podá, rozpoví
se, znsměje se.
Miloval-li ji?
Ne — tuhle otázku si ještě nikdy nezodp
věděl, ačkoli častokráte se mu ozvala v ňadreei
a útočila na svědomí. Leč pokaždé odolal, zůstn
si hrdinně odpověď dlužen. Temné, nojasné tu-
šení mu našeptávalc, že zodpověděním otázk
může býti ohrožen jeho duševní stav. A tohos
nejměně přál. Chtěl ještě aspoň nějakou dob
zůstati každým rozrušením ušetřen, aby sesíli
obrnil se proti bouřím, které jistě jej jednoh
dne přepadncu, aby mu zničily těžko vydobytou
rovnováhu. Znovu jej zachvátí strasti, nervové
podráždění. Možno, že i neúspěchy připraví mu
pové, trpké okamžiky duševního strádání.
Proto ješté chvilku chtěl míti ticho.
Bouře přijdou jistě .
#9
alto_textblock
#9
Nina předstihla často svou krásnou sestru
ve veselosti, až bujná bývala ve svých žertech
a nápadech.
Ale i v největším rozjaření tajil se v Jejíe
zracích stále jímavý smutek, o němž nikdy ne
mluvila. Možno, že sama nevěděla o něm, že by
ani příčinu jeho nemohla udati. Byl tak při-
rozený jejím oim i obličeji, že bez něho byla
by snad pozbyla mnohc na své zajímavosti: —
Nikdy sestry ničeho nevypravovaly o rodin-
ných poměrech a proto o nich ničeho nevěděl.
Znal jen jejich jméno a ulici, v níž bydlely.
Také mu nenapadlo dosud, aby se vyptával.
Byl by tím nezískal a neztratil. Vůbec o tom ne-
přemý šlel.
Byl jim vděčen za veselé okamžiky, ktere
mu připravují svými návštěvami. Žil téměř bez
přátel, vzdálen rušného kolotu velkoměsta.
Alfou-Omegou byla mu práce. Milenkou
vyssávatelkou, jíž se obětoval.
#10
alto_textblock
#10
Jednoho odpůldne přišla Nina sama.
Zamýšlená, tichá, jakoby čímsi polekána.
podávala mu ruce. Ani se na něj redívala. Ne-
obyčejné ji najedneu zajímala malá, otlučená.
starodávní soška, kterou tolikráte už prohlížela.
Nepovšiml si přiliš jejího změněného cho-
vání, neboť byl překvapen, že nepřišla Era
Byl přece tak zvyklý vídati je pohromadě
Netajil se svým překvapením. Otázal se
kde že nechala slečnu sestru?
„Nina, usednuvší zatim do „svojí“ lenošky
tiše odvětila
„Ema už nikdy nepřijde.“
A zrakem znovu bloudila atelierem, aby s
nemusila Šášovi podívat přímc do očí.
„Nepřijde? A proč?!“ vykřiki hlasitě.
„Což jsem jí ublížil? Neopatrným sloven
urazil ?“
„Ne, nic jste jí neudělal.“
„Nezlobí se na mě?“
„Nemá přece příčiny.
„A proč tedy už nikdy nepřijde?“
„Tak — v tom vězí něco jiného — něc
mnohem vážnějšího, než by mohlo býti ne
opatrné slovo, v tom vězí —
Nedořekla. Zamlčela se.
Viděl, že se všecka zachvěla. Zbledla, jak
#11
alto_textblock
#11
křída
#12
alto_textblock
#12
Nyní teprve si uvědomil, že zde není co
pořádku, že Nina je všechna změněna.
Snad se stalo neštéstí, které tak rádo pře
padává lidi, právé kdy se ho nejméně nadějí
„Nu, co se tedy děje?“ řekl chvatně.
Jeho hlas se trochu zatřásl
Nina sklonila hlávu hluboko na ňadra
sotva slyšitelně pronesla:
„Ema se vdává.
„Vdává,“ opakoval po ní a náhle se hlasi
rozesmál.
Jeho smích zastudil ji v duši.
Podívala se na něho, aby nepozoroval.
Pečal právě dlouhými kroky měřiti nevel
kou dünu. Neviděla mu tedy do obličeje. Kdyá
se vracel, rychle sklonila zase hlavu.
Zastavil se před ní.
„A kdy se vdává ?“
„Za sýden
„Už?! Za týden?! A nie jste mně neřekly
A přece jsme mezi sebou ujednali přátelství
Ne — to není hezké jednání, domníval jsem se,
že jste vpřímnější Vždyť jste tolik horlily pro
upřímnost A samy jste jí zasadily důkladnou
ránu. Dokázaly jste, že není upřímnosti třeb
mezi přáteli.“
Hovořil rychle, trpkým hlasem.
Oprevdu — podobného jednání si neza
sloužil. Byl tak rád, že konečně našel bytosti
holdujicí pravdě, upřímnosti. Vážil si jich prot
respektoval je. Ba, přiznává se, že byl pyšný je
jich přatelstvím. A nyni? Zase se klamal. Ni
a nikdo není dokonale přimým.
Nina mlčky poslouchala jeho prudké v
čitky. Její domněnka byla potvrzena. Šáša ted-
skutečně je zamilován do Emy. Ano — z hlasu
Sášova vyznívá bolest — zničené sny. Láska
O. věděla to už dávno
A jest tak přirozené, že se do Emy za
miloval. Emu musí míti každý rád. Jest vskutk
okouzlující žerou, nebezpečna mužům.
Neměly sem choditi vůbec nikdy. Šáša, do-
brý, nadaný hoch, dosti už napronásledovaný ne
přízní života — byl by zůstal ušetřen touto bo
lestí!
#13
alto_textblock
#13
Plný rok už Nina samotna navštěvovala
#15
alto_textblock
#15
Šás
#16
alto_textblock
#16
Připadalo jim, že už se znají dlouhá lét
že vůbec se znali vždycky, od samého dětství
Ani na mysl jim nepřišlo, že jsou vlastn
si cizí dle pojmu dnešního společenského sy
stému.
Jejich duševní svazky byly silnější, nej
pouhý svazek příbuzenský
Dvě duše stejně nadšené, dobré, citlivé
trpící.
A zase Nina už celý měsíe se nedala vidět
I druhý měsic už blížil se ke konci a p
Nině ani stopy-
Nedovedl si vysvětliti Šáša, co se děje. By
by rád jí dopsal, ale netroufal si. Vždyť za cel
dobu, co se znají, ani slova mezi sebou nev
měnil dopisem.
Zase chodíval jí v bláhové naději naproti
Představoval si, jak najednou se objeví v zá
nybu ulice, uzidí jej, pospíší si, ruce mu podá
Ale nyni opravdu už musí ji požádati, aby
mu o sobě více pověděla. Sama o něm ví vše
chno a on o ní nic. A čím děle, tím vice je
vědom fakta, že Nina je mu nepostrádatelna..
Dva měsíce už zapadly s nerovných výši
života do bezedné minulosti.
Nina stále zůstávala nezvěstnou,
Kolik příjemných chvilek je promeškán
kterých nikdo nemůže nahraditi. Kolik veselýel
hodin ztraceno!
Jako do vody když padne, podivná Nina
Nyní už vědél, že ji má rád. Z celé duš
rád. Postavila se na cesty jeho života vítězne
vedle dosavadní milenky — práce. Doplnila tuto
svcu bytostí.
Až přijde, poví jí o své veliké, opravdové
lásce. Rekne ji, jak velice ji miluje. Že nen
rchopen představiti si další život bez ní. Zapří-
sáhne jí, aby šla s ním ruku v ruce v šerou bu
doucnost. Aby svým smíchem zapudila strasti
z jeho duše a on ze všech svých sil učiní
šťastnou.
A zabral se tak daleko ve své sny, že viděl
Ninu jako svou ženu, švitořivou, veselou hospo-
dynku, upřímnou, přátelskou duši, rozumějieí
jeho touhám, pochopující jeho veliké, zářící clle
A docela zapomněl, že Nina nikdy nedal
na jevo jinou náklonnost, než přátelské sympa-
tie. Že nikdy ani pohledem nevybídla jej k blá-
hovým nadějím, které nyní spřádal v rozkošné
obrázky mladé domácnosti uvědomělých, intel
gentních manželů.
Zapomněl i na to, že rozpustile smávala se
Emě, když tato se netajila svou láskou ke své
mu muži.
Sám nyní ji miloval takovou láskou. — —
A nové dni vstávaly v úsměvu ranního slun-
ce a hasly v záplavě červánků západního nebe
a Nina dosud nepřicházela.
Až najednou se objevila jako přízrak.
Zase v nevém, hlubokém smutku, zahalena
v hustý černý závoj.
Uvítal ji radostným výkřikem a její chladne
ruce pevně stiskl v horkých dlaních
Odhodila závoj.
Ztrnul úžasem.
#17
alto_textblock
#17
— — —-
#19
alto_textblock
#19
Jak poznal Ninu?
Takto: Kdysi přišla k němu de dílny v prů
vodu své rozkošne, svůdně krásné sestry Emy
Obě dvě byly v hlubokém smutku.
Objednaly si u něho bílý, mramorový po
mnik k dětskému hrobečku a slíbily, že přine
sou fotografii mrtvého děcka, ab. dle ní moh
vytesati do kamene relieí.
Tak přišly opět.
Pozval je, oby, kdykoliv jim bude vhod
zavítaly k němu, podívati se na pokračován
práce.
A tak přišly po druhé, po třetí.
Líbilo se jim v jeho atelieru. Bylo to pr
ně něco nového. Nepokrytě dávaly na jevo zvě-
davost, již snažil se vysvětlivkami ukojit“.
Oddechl si pokaždé v jejich přítomnosti
setřásl se sebe na chvili starosti málo závídění-
hodného života; smál se s nimi, episodky ze své
minulosti jim vypravoval, hostil je nezbytným
čajem a zákuskami a zvykl si posléze na ně tak,
že se mu stýskalo, dlouho-li nepřicházely.
Ema, vysoká, krásná žena, plna ohně a ži
vota, nezkroeená jistě žádným ještě bolem, zdáln
se mu zosobněnou rozkoší, jež nemyslí na nic
jiného, než jak by zpříjemnila si dny, netráp
se ničím, jen svojí krásu opatruje. Své kypre
tělo, sametovou pleť, ohnivé zraky.
Ema byla jistě dobrou bytostí, citlivou, šl
chetnou, ale život přiliš příznivě se pro ni utvá-
řel, aby své dobré vlastnosti mohla uplatniti
Dovedla plakati nad skřehlým, žebravým
děckem, otřásala se hrůzou, zaslechla-li o ut-
pení bídných, ale právě tak byla schopna pro-
lévati horké slzy nad špatně ušitými šaty, nad
kloboukem, ozdobeným jinak, než si přála.
Ale svůj žal, ať vzbuzený už oustrast
s ubohými, nebo nad nepodařenou jakousi včcn
konejšila myšlenkou, že tak musí býti, že jest
všechno dílem osudu.
Nina, menší, štíhlejší, bledší, jevila mno-
bem více inteligence, duševni prohloubenosti
pochopení pro život ve všech jeho stinech.
Jistě už dávno emancipovala se od povreh
nosti, jež vštěpována jest útlým dětským duším
a nese bohaté ovoce v dospělém věku. Mnohom
více přemýšlela, než sestra Ema. Její moudre
oči, v nichž tajil se tichý smutek a její vy-
soké čelo svědčily o duševní vyspělosti, v hoto-
vém, charakterem, který se neleká vstoupiti
v boj, rozdmychati revoltu.
Byla si jistě vědoma své ceny. Nejenom
jako žena, ale i jako člověk, kdežto Ema znala
jenom cenu své ženské krásy, tak nebezpečné
sýbojné, vitězící.
A právě, že stále byly pospolu, ty dvě tal
rozdílné bytosti, vystupovaly nápadně do po-
předí jejich vlastnosti.
Ema vynikla více krásou vedle své menší
blodší sestry Nina zas okouzlovala svým roz
#20
alto_textblock
#20
Ne — neměly jej poznati.
Citila s ním srdečrou soustrast. Byla b
ráda útěšným slovem zmírnila ránu, kterou sam
zasadila.
Jakým neblahým musila býti poslem
Vstala, přistoupila k sochaři, který nervósně
otloukával rozdělaný ženský akt a vřele pravila
„Vím, že jsme byly neupřímné, že jsme
měly vám už dávno říci o zamýšleném sňatku.
Ale zakázala jsem sestře, aby se zmínila — ne-
boť jsem byla přesvědčena, že dozvite se vše
ještě dosti časně, abyste byl dostatečně nešta
sten. Ale, věřte mně, Šášo, že bych vám z te
duše přála mou sestru za ženu.
Šáša chvíli díval se na Ninu, nedělá-liei
z něho zase dobrý den.
Tvářila se však příliš opravdově, její oč
dívaly se na něj e takovou upřímnou účastí, že
najednou pochopil jasně situaci.
„Ne, ne, vy se mýlíte, Nino — já vaši se-
stru nemiloval více, než miluji vás. Nikdy mně
ani nenapadlo ve snu, že bych ji mohl míti rád
jako ženu — nebo milenku. Nejsem proto zra-
něn, tak, jak se domníváte, ale mrzi mne, že
jste mne aspoň vy dříve o sňatku nezpravila. Byl
bych mohl připraviti nějaký dárek na památku.
Taknle už sotva stačím něco vyrobiti. Prot
mám chuť se na vás zlobiti. Ale Emě přeji štěst
ze srdce. Divil jsem se často, že nemá milence,
ženicha. Přece taková krásná bytost. A říkala
jste, že už nikdy nepřijde? Tomu skoro nevěřím.
Až minou nejsladší dni, tož jednoho dne s
u mne objeví se svým chotěm a snad získám no-
vého přítele.?
Nina tonula v údivu. Skutečně Šáša nevy-
padá ani dost málo jako muž, zrazený krásnou
ženou. Hovoří zase už obvyklým, jasným hla-
sem. A ke všemu se nevázaně směje. Nu — to
je dobré! A ona vytrpěla muka, než odhodlala
#21
alto_textblock
#21
Stála před ním jako zosobněná bolest. Vy
hublá, unavená, trpce se usmívající, Široké
temné kruhy zdály se zvětšovati její smutné oči
Nepromluvila dosud. Rty pevně stisknuty
jakoby zadržovaly zrádným vzdechům.
Rychle posadil ji do lenošky, aby se ne
skácela snad náhlou slabostí. Podvolila se jako
těžce nemocné dítě.
Duši zaplavila mu dravá vlna trýznive
úzkosti.
Něco hrozného se ztalo. Ninino vzezřen
o velkém neštěstí zřejmé vydávalo svědectví
A on neznal ta muka, neměl ani tušení o tom
co se děje. Proč jen nezavolala ho k sobě? Byi
by přišel a možná, že by ji byl uehránil pře
zlými chvílemi. Vždyť ji miluje nevýslovně, bez
mezně, poslední vzdech by za ni obětoval, aby
netrpěla tolik. A její oči hovoří o velké str
sti... Sám zije vzpomínkou na ni, pro nie ji
ného už nemá smyslu. Čekal den ode dne, hoř
netrpělivostí, až opět přijde. A nyní jest tu, al
v jakém stavul
Konečně jí všechno poví. Svoji lásku jí vy
líčí, srdce otevře, by pochopila, jak jest mu
drahá, jak ji má rád. Ani svých sladkých snu
nezamlčí. Musí býti jeho, vyléčí ji, uzdravi
smích navrátí jejím rtům, ublížiti ji nedá. Jeh
bude, ano, a ještě dnes se musí všechno roz
nodnouti.
A Šáša opojen příštím blahem, zpit svoj
horkou krví, bušící ve skráně prudkými úder
zrychlené tepny, chvěje se na celém těle jak
v horečca, najednou klekl u nohou Niny, obja
pevně její štíhlý pás a dívaje se na ni hořícími
zraky, v nichž vášeň zapalovala ohníčky žádo-
stivosti, šeptal náružívě
„Miluji vás, Nino, miluji vás, trpím to-
#22
alto_textblock
#22
švadlenu nepříjemnosti na celý den. Kde pak
#23
alto_textblock
#23
je?“
#24
alto_textblock
#24
„Švadlena? Na Tverské.“
„Neptám se na švadlenu, paní kde je?“
„V jídelně byla. Má-li se člověk nechat ne
vinně urážet, to by nebylo k vydržení.“
„Nu, dobře, dobře, všecko to zařídím.
to je kříž s těmi ženskými!... Tak pomyslíš-l
s filosofického stanoviska na čem závisí rodinné
štěstí a domácí mír, ukáže se, že výhradně tolik
na jakési švadleně: ušila-li šaty paní jak se patr
— na manželském tlakoměru — jasno, ušila-
je špatně — tlakoměr klesl — na bouři : . . tful
Vstal jsem v krásné náladě a tu máš neočeká-
vané nadělení ..
„Ty, co tu děláš, co? Táži sel““ vletel
do pokoje paní Pocělujevová s rozeucha ný mí
vlasy a v bílém županě
„Přinesla jsem čaj milostpánovi,“ ozvala se
panská, šourajíc se ke dveřím
„Čaj přinesla? To podáváš čaj tři hodiny?
A tam není nic uklizeno: ani ložnice, ani detský
pokoj, ani jidelna
„Milostpaní, kdy pak jsem to měla dělat?“
„Mlč, línál... Nechceš-li sloužit, tak se
seber a jdi! Takovou sběř vždycky najdu.
nu co stejíš? Co? Budu se dívat na tvoji tvář?
Už aby to bylo poklizeno!“
„Dobrého jitra, Aglajičko!“ přikymácel s
k ní muž s nuceným úsměvem, nastavuje rty
k políbení.
„I bez políbků se možno obejít!“ odvrátila
se od něho žena. „Máš ve zvyku pořád se lízat!““
„Já mám ve zvyku? Kdy pak já, dovol ...
„Nepři se... Znám tě jako svých pět
prstů ... i jméno máš takové ohyzdné: Pocětu-
jev! Tvůj otec i dvůj děd se také tím zabý vali,
že se celovali s ženami . .. ty také . . . celá vaše-
rodina je prostopášná“ ...
„Aglajo Fedorovno
„Když já řeknu, je tomu tak!
„Nač povídáš takové hlouposti
„Nevytáčej sel Myslíš, že nevím, jak jsi
právě teď se líbal s panskou? Nevím?“
„Já?“
„Já všechno vidím a všechno vím ... Je-
nom se divím, že se nestydíš: starý, lysý, oškli-
vý a najednou . . .“
„Dovoltež, ať mne čert. vezme hned!...“
„Mlčte! Ani úst nesmíte otevřít! Já ne-
mocná žena... matka vašich dětí. . . Stydět
byste se mohl, ctěný panel“
„Zač bych se měl stydět? Zač?“
„Za své špatnosti. Já se vadím s panskou,
e on ji hladí po hlavě v.. kéž byste ušetril
mých ubohých nervů.“
„Matičko, ušetří ty mých: vždyť já nomám
provazy ..
lm
„Vy máte nervy? Vy? Ach, to je zajímavé!
On má nervy? Cha-cha-cha-cha... to jste se
zmýlil! A jméno protivné! Vy nemáte nervy, ale-
telegrafní dráty... já jsem od rána do noci na
nohou.. starám se o dětí . . . starám se také
o takového ničemu, jako vy jste, a vy . . . vy ne-
chčeto o ničem věděti.. pro vás jsou jenom
karty, to je vše — žena- a dětil. .
„Aglajo Fedorovno, dovolte, abych mohl
vypít sklenicí čaje:.. čert ví, co to jel
„Nu, ovšem, vy myslíte- toliko na sebe, na-
nikoho jiného... aby vy jste se měl debře, po-
ostatních vám nic nenf! Stará opicel
Modame Počelujevová si odplivla, vyskočil
z pokoje a tak bouchla dveřmi, že Nikanor
Jvanovič klesl na židli.
„Bouře! pravá bouře!“ máchl rukou Pocě-
lujev — „rozladily se jí nervy — a konce tomu
nobude... Koho to pak teď plísní? Kuchařku
či panskou? A to je nejhorší, že ty nervy nelze
ničm upokojit. Dříve, když byla mladsí, přivezl.
jsem ji náramek nebo sponku a tu ztichla, ale.
teď ani na to nebere ... nedávno přivezl jsem
ji mosaikový stoleček, velmi se jí líbil, ale pak
div mi tím stolečkem hlavu nerozbila . .. My-
slím, že je to na ulici slyšet — tam baba čumí
do našich oken, roznášeč se také zastavil. . . fujt
Venku si pomyslí, že tu někoho mrzačíme. A ven
vyjít, to se nehodí! Tam dva povozníci se zasta-
vili. Smějí se... Ani na vesnici není hašteri-
vějších žen, jako je moje Aglaja. Strážník jde.“
Nikanor Ivanovič si zapjal župan a spěchal
po hlase ženině, která právě vyplácela ku-
chařku.
„Jak jsi se opovážila koupiti za desetní
okurek, když jsem já ti poručilo koupit za
dvacetník! pištěla madame na kuchařku.
„Přeslechla jsem, milostpaní, přeslechla . . .“
„Lžeš, lžeš! Udělala's mi to na zlost! Chtě
la jsi mne dopálit
„Aglajičko! Je vous prie . .
„Co si přejete? Tázala jsem se vás?“
„Malaňc, vyjdi ven!... Jen posuď ... tk
křičíš, že se lidé sbíhají ne ulici.
„Já že křičím? Já? Což jste se nevyspal z
svého proklatého vintu, nebo jste si umínil, do-
palovat mne?“
„Neříkám nic... Řvi si, jenom trochu mi-
něji... nepěkné je to... povozníci tudy, stráž-
ník... Bůh ví, co si pomyslí.
„Co je mi po všem! Jsem doma a dělám,
co ohci!! Já tím nejsem vinna, že mám muže
takového idiota!“
„Nu, dobře , výborně, jsem idiot, budiz po
tvém, jenom nekřič pro boha.
„Vy jste mne utýral, vy jste ze mne žíly
vytrhal... Dárje! Dáško!.
„Teď to začne znova u mne! Co poroučite,
milostpaní?“
„Co je to?“
„Židle.
„A ty, ničemnice jedna, nevtipkuj, když
s tebou mluví paní! Co na židli, ptám se?
„Nie tu není.
„Nic? Co je toto? To není nic?“ Paní
vezla prstem po židli a podstrčila prst pod nos
panské.
„Nie
„Tak drze lhát do očí, toť úžasné! Nikanore
Ivanoviči, pojď sem, co je to?“
„To? Tvůj prst, Aglajičko.
„Prst? Vy jste prostě ničema! Co na prstě?
Na prstě? Vidíte prach?“
„Žádného prachu — to je docela čistý
#25
alto_textblock
#25
lik .
#26
alto_textblock
#26
Až se Nině hlava zatočila nad tou prudkostí.
Chvilenku hleděla smutnýma očima na klečícíh
muže. Pocitila hroznou bolest ve zmučeném i-
tru. Vykřičeti hlasitě svá muka, strádání, svo
celý minulý život, kdyby mohla, snad by se
ulevilo.
Stiskla křečovitějí rty. Nic více.
Chladnýma rukama sevřela skráně Šášovy.
raklonila se k němu a lelmo přitisknuvši blede
rty na pootevřená jeho ústa, tichounce pravila-
„Chci vás prositi, Šášo, abysto vytesal po-
mník na hrob měho muže.“
#27
alto_textblock
#27
— —
#28
alto_textblock
#28
Nervy.
#29
alto_textblock
#29
Napsal 1. 1. Mja sniekij Prelozůl Jos. K o jecký
#30
alto_textblock
#30
Nikanor I-anovič Pocělujev byl v pevzn-
šející náladě duševní z příčiny . .. ostatně při
čin byle několik: předně byl svátek, proto ne-
bylo třeba jíti do úřadu; za druhé večer pře
tím hrál vint ve společnosti vznešených lii
z nichž jeden byl dokonce skutečným vládním
radou a vyhrál osmnáct rublů a dvacet kopějek.
nepřihlížeje k tomu, že hrál s nechutí, ježto ne
judenkrát byl poctěn se strany svých spoluhrácu
přidomky jako „idiot“, „švec“ a podobným
přezvisky, na něž opravdovi hráči nebývaj
skoupí; za třetí měl tak příjemný sen, že ne-
méně než půlhodiny leže v posteli se usmíval
sladce přimbuřuje přitučnělá očka a apetitne
mlaskaje svými tlustými rty. Probudil se s z-
stal ležeti, protahoval se, kouřil leže v poste
papirosu za papirosou a přemýšlel o různýc
vysokých filesofiekých záhadách: na př. pro
všední dny nemají dvanáct hodin, jak by on
přál, nýbrž čtyřiadvacet?
Nebo: proč jeho kolegovi Bělogubovu d-
stala se za ženu blondýnka, třebas od mládí více
inul k brunetkám a jemu, Pocělujevu, ben
zřetele na jeho sympatie k blondý nkám — bru-
notka ? . ..
Takové vážné otázky obyčejně Nikanor Iva-
novič nerozřešil, neboť právě v rozhodné chvíli
přišla panská, donesla páncvi sklenici čajea
zcela bezobřadně vytáhla zpod jeho hlavy pod-
ušku a odnesla ji do paniny ložnice. Volky —
nevolky býval nucen přestat přemýšlet a vlézt
do kacířsky rozedraného županu ... Tentokrát
Pocělujev přemýšlel dlouho a dal se do řešení
otázky: jak by bylo dopadlo, kdyby včera při
hře s Víssarionem Pavlovičem byl vyhodil na-
před křižovým králem a nikoli pikovou dámou
„Rozhodně... velký slem!“ rozhodl v mysli
Ale jak to, že dosud nenesou čaj? Deset hodí
a je tu jako zapomenutý! Zapomněl naň celý
svět a panská Dáša zejména! .. . V letopisech
Pocělujevových je to něco nebývaléhol
„Dášo, Dášo!“ Fřihodilo se snad něco ne-
bývaleho!
Nikanor Ivanovič vsunul nohy do trepek.
navlékl na sebe archeologický župan a pootevře
dvéře pokoje, naslouchal .. . Odkudsi zaznívaly
hlasy: jeden pronikavě křiklavý, s hněvný mi zá-
chvěvy, druhý — měkký alt s pěkně zvučícím
vrchními tóny.
První náležel ženě Pocělujevově, ctěné
Aglaji Fedorovně, druhý — panské Dáši.
Nikanor Ivanovič vtáhl do sebe vzduch no-
sem a ucítiv cosi nelepého, zavřel dvéře.
„Aglaja Fedorovna není v dobré mířel“
rozhodl, klada svoji hlavu pod pípu umývadla.
„z rána začala vysokými tóny, to značí na cely
den! Ffu! A právě na zlost ve svátek, když jsen
doma ..
„To já nezavinila ... za kuchařku nemohu
odpovídat, milostpaní!“ rozlehl se za dveřm
podrážděný hlas panské a za několik vteřin
vklouzl do světnice podnos se sklenicí čaje
za ním Dášin ohrnutý nosíček.
„Co se přihodilo?“ tázal se Nikanor Ivano-
vič, energicky projížděje ručníkem po tluste
šíji — „stát v nebezpečí?
„Žádného nebezpečí není, milostpane, je-
nom milostpaní mne bez příčiny napadá. Ku-
chařce mléko uteklo.
„Daleko?
„Na plotnu a z toho, že já to zavinila.
„Počkej. Tím není vinno mléko, nýbr
#31
alto_textblock
#31
paní.
#32
alto_textblock
#32
„Milostpani se ráčí na mne hněvat. Švad
lena jí zkazila šaty, nu a teď je to na mně.“
„Poshov! Jaká švadlena?
„Včerejší švadlena. Přinesla milostpan
šaty, teď je oblekla a na zádech jí to dělá ta-
kovou nůši, tři libry vaty by se tam vešly ..
a led jsme tím všichní vinni.
„Ták. To není pěkné. Pro jakousi hloupou
#33
alto_textblock
#33
prstl
#34
alto_textblock
#34
„Nu, ano, ovšem, čistý! Vy se zastáváte to
sběře, protože je lenivá a lhářka
Aglajo Fedorovno! Při dobrém jméně
mého otce — prst máš čistý!“