ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 bbde6ff0-660c-11dc-89af-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
ALTO TextBloky — 30
#1 alto_textblock #1
19. května 1901.
#2 alto_textblock #2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 197.
#3 alto_textblock #3
Strana 9
#4 alto_textblock #4
Kletba maloměsta
#5 alto_textblock #5
Napsal Karel Horký.
#6 alto_textblock #6
S adiunktem Jurenem to není v pořádku Tak zněl úsudek všech, kteří s ním denně při- cházivali do styku. Dalo se ovšem mluviti pouze o styku úřadním, neboť do společnnosti pan Juren už dávno nechodil. Každý říkal, že je to s ním stále horší, ba poslední dny již začaly proskakovati řeči o pensi, některé dokonce o blázinci. . . Povídání a divení se nebylo konce — a přece bylo možno smutnou tu věc předvídat již dříve. Vždyť již tehdy, když adjunkt Juren místo své v S...ích nastoupil, mluvilo se o něm,z jest silně nervosní — a bylo dosti lidí, kteř mu přičítali výstřednost. A bylo na tom bohužel dosti pravdy. Cho- valť se pan Juren někdy opravdu podivně. V povaze jeho se střídala obzvláštní měkkost s náhlou zase nevlidností, kterou projevoval za- rytým, několikadenním mlčením. Byl celkem velmi divný. Konečně došlo tak daleko, že adjunk Juren nebyl již považován za normálního. Takový úsudek vyklíčí znenáhla jako pohozené zrno a nepotlačí-li se v zárodku, vzejde z něho jedovaté bejlí. Tak i s ubobým Jurenem. Snad v několika neobratných pohybech nebo neopatrně volených slovech někdo viděl výstřednost, sděli to s druhým, druhý s třetím — a osud ad- junktův byl zpečetěn. Řeklo se, že jest pomaten. Přišel-li do spo lečnosti, musil si všimnouti, že jest předmětem zvědavého obhlížení. A když se přičiněním »upřimného« nějakého človíčka dověděl, z čeh jest podezříván, tu se jen bolestně usmál počal se vyhýbati lidem. To mu však ještě přitížilo; netrvalo dlouh a lidská zlomyslnost z podivína učinila — blázna. K tomu našli se lidé, kteří pod rouškou přátelství podali Jurenovi, tak řečeno po lopatě. zač jest pokládán. To mělo však zlý účinek. Juren se toti ve svě hrdosti nenamáhal ani trochu, aby lidem zlou domněnku vyvrátil, naopak — ze vzdoru si počínal tak, že vzbudil nelibost téměř všecl dřivějších svých přátel. Zdálo se, že pohrdá zjevně celým světem Byl však tak neopatrný, že činil to často způ sobem i urážlivým a tím mimoděk proti sobo popuzoval. Snažil se být hodně zlým a přece dobrotu srdce nedovedl zakrýti. Bylo to zvláštní. Na- vzdor tomu, že svým okázalým pohrdáním ztrácel přátele, mohl promluviti jediné vlidne slůvko a všichni by mu byli s radostí podal ruce k novému přátelství; snad tušili, že jenom vzdoruje. Nelze se tedy diviti, že s ním citil spustrast každý, když se rozneslo, že má býti dán na odpočinek. To se však nestalo; nadešla náhle katastrofa. Jednoho rána bylo město pobouřeno zprávou, ž choť Jurenova zemřela — že se otrávila. Poně- vadž to bylo v době, kdy stav adjunktův byl tak přetřásán, způsobila tato událost sensaci. zachvěla každým. Nebylo ani tak mluveno zesnulé paní, která v damském kruhu nebyla oblibena, jako o činu saměm, z něhož bylo vy vozováno množství hrůzných domněnek. Po černých perntích letěla pověsť, že ona si to neudělala sama... Čin byl hrozný — fantasie jej činila ještě hroznějším. To všechno však bylo jen tutláno, na veřejnost se nikd neodvážil pronésti slovo. Děsná, černá ta my- šlenka se rozbijela o Jurenovu šlechetnost. Tato šlechetnost zamykala ústa, lidé se musil spokojit pouhou fantasil. Ta však byla při- šerná Avšak stalo se, čeho nikdo neočekával. Adjunkt Juren zachoval se tak, že jako bleskem byla zchlazena všechna nedůvěra. První den po smrti své choti oddal s takovému žalu, že podobal se šílenci; zdálo se, že pozbyl smyslů. Tloukl hlavou o zeď a ne- cítil při tom bolesti... Konečně se utišil a ná- sledujíci dva dny nalezl úlevu v pláči — plakal až do hodiny pohřbu. Byl zosobněno Následoval joště jeden výjev u ral zesnulě, který prozrazoval ohromný, šíleno bol — a potom přišla doba, kdy říkali všichni že s Jurenem se stal zázrak. Juren se opravdu změnil docela. Po dn- vější urputnosti a nevlídnosti nebylo ani památky. Lidé říkali, že jest vyhojen. K společnostem s sice nevrátil, což nyní ovšem bylo přirozeno, ale jinak byl shledán teď docela jiným. Jedině. co při něm z dřívější doby zůstalo, bylat zvláštnost, že u něho nikdo neviděl úsměvu. Zdálo se, že v jeho tváři jest usídlen zkame nělý smutek. Zapomene se brzy na vše. Když adjunk Juren po roce přesídlil jinam, zůstala po něm jen vzpomínka, kterouž veselý nástupce brz zahladil. Jinak ovšom ani nelze — pro přítomn se zapomíná na minulé . ..
#7 alto_textblock #7
bolestí.
#8 alto_textblock #8
Já jsem však přece nezapomněl. Neštastný -Juren byl mým nejlepším, dlouholetým přitelem a osud jeho mnou pohnul velice. Poutal nás upřímný svazek přátelství ji z dob studii, měli jsme se vždy rádie z cel duše. Já znal Jurena nejlépe a proto jsem byl snad jediný, jenž jeho domnělé bláznovství po kládal skutečně jen za domnělé. A když jsem uslyšel o tragickém skonu jeho choti, byl jsem zase asi ten jediný, který se nedal unést mo- meniním míněním a jenž věc posoudil se stránky pro Jurena nejlepší. Věděl jsem, že trpí nevinně, a litoval jšem ho z celého srdce. Měl jsem však k jeho bolesti takovou úctu, že jsem si jej ani netroufal těšiti útěšným dopisem; věděl jsem, že tak velíký bol nesnese všedního vy- rušovánl. Později jsme si ovšem zase psali, avšak z vlastního popudu jsem se o věci ani nezmínil.
#9 alto_textblock #9
On sám nezačal, a já jsem měl za nešetrné ránu obnovovati. Od neblahé události minula tři léta. MMe přátelství s Jurenem nijak neutuchlo a chtě jsem jej už sám navštíviti, když tu shodou okol- ností se stalo, že jsme se v příčině jakési úřadní záležitosti sjcli ve Vídni. Nebudu lčiti, jak přátelsky jsme se objnli a hltali takřka slova jeden druhému, povím jen krátkými slovy, co mi Juren vypravoval za oboustranného pohnutí. Byli jsme v pravde pohnuti oba hluboce, nebohý přílel tesk- nými vzpomínkami a já vřelým soucitem . . .
#10 alto_textblock #10
»Jak víš,« vypravoval Juren, »nedal jsen se nikdy ovládati předsudky. Tato zásada mne platila nejen v úřadě, ale i v záležitostech vlastního srdce, a nedal jsem se tudíž ani při volbě své družky másti klamnými pouty, kte- rých dle úsudků různých karatelů jsem měl dbáti; nevšímal jsem si toho, že jest mi státní úřadnické postavení nápadně vyčitáno, a vzal jsem si za ženu děvče, jímž mnohý tak rád povrhuje — herečku malé kočující společnosti. Byla sirotek, mladá a velmi sličná. Zami- loval jsem si ji rázem a nabyl jsem v brzku přesvědčení, že jest zcela uchráněna toho, c lak často podobným herečkám bývá kladeno z vinu, ač mnohdy neprávem. Trpkými životními zkušenostmi jsem se stal dobrým znalcem lidj — a poznal jsem v krátkém čase i Lilu. Mohl jsem ručiti za ni, že pel čistoly její je nesetřen, že jest netknuta. Veřil jsem sám nejlépe v vlastní přesvědčení a nenapadlo mně ani z da- leka, abych dal drahé Lile znáti sebe menšl pochybnosti. Prožili jsme šťastně několik měsiců. J nabýval každého dne lepšího přesvědčení, ž svoji ženu ani více již milovati nemohu, pozná- val jsem, že sňatku našemu kynou růže. A Lila Ta byla, abych tak řekl, opojena, opilá svým Byla vděčna tak, že jsem často žárlil na tuto vdéčnost, prosil jsem ji vždy, aby vděk nechala stranou a dala mi za to více lásky .. Nemusil jsem však ani prosit, vždyť na mně lpěla zrovna svým dechem, každé Jslůvko jeji, každý úsměv jevil jen lásku, neskonalou lá- sku . . . Zdálo se jí, že spadla s jiného světa, všechno již bylo tak nové, tak vábné . Ovzduší, ve klerém se pohybovala dříve, se nesrovnávalo ani z daleka se skutečností, v které žila nyní. Naplňovala ji kouzlem každá maličkost. Když jsem ji uvedl do pokojů a s úsměvem jí sdělil, že v těch zdech se budeme mít rádi, tu hrozila mne udusiti polibky a ptala se naivně, zdali jest tomu opravdu tak . .. A což teprve v kuchyni! Tuto jsem dal znovuzřiditi a opatři ji pěknou, roztomilou malbou. Nezapomenu nikdy na tu chvíli, kdy Lila do ní ponejprv vkročila. Zdálo se, že jest ve vidéní, pohroužila se do svého štěstí tak, že jsem se neodvázi slovem ji vyrušovati a hleděl jsem v pohnutí mlčky na ni. Konečně se probrala jako ze sna a usmí- vala se na mne blaženě, zatím co se jí slzy štěstí perlily v očích . .. Nescházelo mnoho, že by byla zlíbala každou tu nádobu, které tam visely. Zářila radostí, jako dítě pod vánočním stromkem . .. Jsou to maličkosti, příteli, a přece věř, ž jsem byl tenkráte šťasten v pravém slova smyslu. Nemělo by však konce, kdybych ti ješte dále měl vypravovati o svém štěstí. Žili jsme s Lilou takřka jeden v druhém, všechny naše myšlénky a všechna naše přání byla jeden ce- lek, prodehnutý vroucí, neskonalou láskou- Minulo půl roku a nám oběma se zdálo. jako bychom byli svoji teprve několik dnů. Já nepochopoval sám sebe, viděl jsem, že se stá- vám dělinským. Bylo to vlivem Lily, její láskou, jež byla plna nevinnosti a dětinství. Abych pravdu řekl, bláznili jsme oba. My o tom neměli ovšem ani tušení, ale myslilis to zajisté jiní lidé. A nebýti těch, byli bychom snad zapomněli, že nejsme někde na osamělém ostrově, nýbrž že nám nastávají různé povinnosti k městské společnosti, která naše chování už jistě odsuzovala. My nedbali ničeho. Lila se společnosti bála — a já byl rád, že můžeme žíti krásnou idyllu nerušeně dále. Ostatně víš, že mi lidské řeči byly vždycky ničím, a v náručí svého drahouška jsem tím spíše zapomínal na všechny ohledy Působilo na mne jako nepříjemné vyrušení milého sna, když mi jednoho dne kolleg v úřadě šetrně sdělil, že jest nám okázalé straněn se společnosti vykládánove zlé, nejvíce prý nám jest zazlíváno, že jsme ani nevykonali povinných Byl bych dal vše možné za to, kdybyeh těch slov byl neslyšel, avšak již se stalo — já musil dát kolegovi za pravdu. Bylo to sic nanejvýš směšno, nyní — po půl roce kona první návětěvy, přece však lépe, než úplně jie pominouti. Po dobrém uvážení jsem usoudil, že ni jiného nezbývá, a sdělil jsem to s Lilou. však, milující a nezkušené dítě, se nad tím roz- plakala a posléze svolila — se slzami v očích. Já víděl, že se k návštěvám chystá jako k po- Má drahá Lila měla snad již tehdy jakés tušení. .. Ty návštěvy se nám staly, milý př teli, osudnými. Byl to počátek zla, které se po- tom vleklo již stále a jež bylo také příčinou smutného skonu mé milované ženy. Byl jsem tehdy s Lilou asi na desíti mi- stech — a všude se jí pod rouškou licoměrných. špičatých slov dostalo takového příkoří, že vzpo- mínám ho denně s opovržením a trpkostí. Ne- bylo dosti na tom, že jí takřka vnucovali opo- vrhovaný původ její, bylať by ráda snesla k vůli mně všechno, našli se však mezi ton nadutou, maloměstskou honorací i takoví, kteří jí bezmála otevřeně vmelli těžkou urážku a hanebné pode zření vo tv ár.
#11 alto_textblock #11
štěstím.
#12 alto_textblock #12
návštév.
#13 alto_textblock #13
pravní cestě.
#14 alto_textblock #14
Toho dne nezapomenu nikdy. Stalo se tak prvně u doktorky Bruknerové. Přišli jsme k ni právě v její svátek, strojila tuším jakousi hoslinu, ne- boť v pokoji, do něhož nás uvedla, sedělo ně- kolik paniček kolem stolu. Změřily všechny Lilu vyzývavě, ona však se překonala a podávala přátelsky, ba takřka pokorně všem ruku. Víděl jsem, že ji přijímají s pohrdáním, některé dokonce ani nepovstaly. Ale byl jsem připraven na vše a v duchu jsem se již těšil, že to není horší. Netušil jsem, jaká mne čeká rána ... Lila dověděvši se, že doktorka slaví svátek, chopila se té přiležitosti a srdečně, při tom však velmi uctivě jí gratulovala. Bruknerová se Lil obřadně poděkovala a potom pronesla štiplavým tonem několik slov, která mi utkvěla v pamět do dnes, neboť byla ortelem nad naším štěstím. »Nu«, pravila s nadutým úsměvem, »mrzel nás všechny velice, že jste nás tak dlouho ne- pokládala za hodný návštěvy, musíme však na to zapomenout. Ostatně u vás jest to, drahoušku, omluvitelno, nikdy jste se v takových společ- nostech nepohybovala, není tudiž divu, že jste zapomněla, co se patří... To jste však na- pravila a buďte nám vítána. A co se týčeji- ných věeí«, dodala škodolibě, »buďte ubezpe- čena, že zamhouříme oči, není-li pravda, mil dámy? Slečnám od divadla už se musí lecco prominout, hahaha, která pak by byla nevi- ňoučká . . . ?« Více jsem neslyšel. Byl jsem ohromen. zdálo se mi, že to mluví medusa . . Nomluvím o tě neslýchané krutosti a spro- stotě, divím se však, kde tehdy vzala ona zen- ština tu odvahu. Snad myslila, že jí neslyším, neboť jsem stál u okna, jinak by se snad byla přece bála propůjčit ústa k takovému zločinu. Když jsem se vzpamatoval, platil první můj pohled Lile. Viděl jsem, jak se chvěje, a pro- hlédl jsem i skrze závoj, že se ji oči trpy slzami. Jak jsme se z toho prokletého domu do- stali, nevím do dneška. Vím jen tolik, že Lila se doma vrhla na pohovku a propukla v líto- stivé, křečovité štkání, které mi rozrývalo srdce. Podařilo se mi ji ovšem utišiti, ale po našem klidu, po naší krásné idylle bylo veta . .. Spatřoval jsem příznivou změnu jedině v tom, když přesídlíme jinam. Lila odměnila tento můj návrh vděčnými polibky a já počal již doufati, že tímto malým obratem získáme zase ztracené blaho. Zažádal jsem o přesazení, což bylo příznivě vyřízeno. Jak víš, nastoupil jsem potom místo v z. Bohužel, naděje moje se nesplnila; spíš se věci ještě zhoršily. Nás pobyt v Z. byl jen druhým jednáním truchlohry, ve které má nej- dražší Lila ke konci podlehla. Naučil jsem se poznávati, že většina malo- měšťáků pokládá ještě herce za potulnou, že- bráckou sebranku, a zařídil jsem tedy již v Z. dle toho své jednání. Stálo mne to sice mnoho sebezapření, neboť hrdost moje se tomu vzpí- rala, avšak k vůli Lile-jsem se přemohl přece — a hleděl jsem dřivější její povolání všemožně zatajiti. Lile jsem ovšem ničeho neřekl, věděl jsem že by ji to bolelo. Tím jsem však chybil, pří- toli. Lila byla tak neopatrná, či spíše poctivá, že herecký svůj původ nezakrývala nikomu, ba ani tam ne, kde já jsem to byl dříve obratně zamlčel. Stalo se, že situace naše v Z. byla ješt
#15 alto_textblock #15
horší.
#16 alto_textblock #16
Z ničeho nic se začalo mluviti skoro v řejně, že minulost mé drahé Lily jest nadobr špatná, že jsem si ji vzal jako zkaženě děvče, které mne lapilo do svých osidel — a nyní prj ze studu její minulost lží chci zakrýti. Když jsem doslechl takové hanebnosti, po- cílil jsem v srdci děsné bodnutí, maloměstská ta úzkoprsost mne hrozila zadusiti
#17 alto_textblock #17
A ubohá Lila trpěla ještě více. Aby se ne dožila všeho možného příkoří, zavírala se raději doma, často ani k procházce jsem ji nemoh pohnouti. Nezůstala však ušetřena urážek přece. Jeden anonymní list stíhal druhý a ač jsem po dobný druh psaní nejvýše zavrhoval, bolest její jsem tím přece neumenšil. Dopisy, ovšem žen- skou rukou psané, skrývaly v sobě tolik ran tak dobře mířených hrotů, že Lila proplakal mnohio noci. Bylo to hnusné.
#18 alto_textblock #18
Ubohá trpitelka byla již tím vším tak roze- chvěna, že jsem se počal obávati o její zdraví. Podal jsem žádost o přesazení opět. Chtěl jsem bojovati — snad proti osudu. Anebo snad oč mě drahé Lily byly již od narození určeny jen pro pláč? Přál jsem si toužebně dostati se do Prahy jen v tom jsem viděl nápravu. Bohužel, žádost má byla zamítnuta a místo v Praze ocitli jsm se až v S . . . Ich. Spokojil jsem se však konečně také; S . . . ice jsou přece tak daleko, bezmála již na hranicích, měl jsem tudíž pevnou naději, že aspoň tam nás nechají s pokojem a Lila že ušetřena bude přikoří. Nebylo ji však ani tam klidu dopřáno snad měla již usouzeno osudem, že stane se obětí předsudků. Abych ti přavdu řekl, příteli věřím skoro od té doby v osud. Neboť co to bylo jiného? Vždyť jsme se ubírali z místa n místo jako štvaná zvěř — a Lila musila do- trpěti přece. Osklivá pověst provázela ubohou Lilu az do S... ic. Jsem jist, že některá ničemná, zlo- lajná ruka jí vystlala hanebným nějakým dopi- sem již napřed pobyt trním. Nové útrapy ti nebudu líčiti, bylať to již koruna všeho utrpení. S . .. eké paničky se Lily takřka štitily, jest opravdu neuvěřitelno, co ubohá zakoušela. Ty jsi Pražan a nemáš o ma- loměstských předsudcích ani ponětí, panuji sice všude, ale v S... ich byly hnusné ... Postrkovaly Lilou všude. Jednou jsme byl v divadle, ovšem jen jednou — tam ji provo- kovaly nejsprostším způsobem, ze řady, v ní seděla, utikalv, iakobv Lila byla nakazená mo-
#19 alto_textblock #19
rem. A tytéž paničky tleskaly herečkám na je-
#20 alto_textblock #20
višti . .
#21 alto_textblock #21
Šla-li z kostola, musila si všimnouti, jak se jí všechny vyhýbají, mnohá jí sotva poděko vala na pozdrav, některá vůbec ne . . . Provoko- valy ji i v kostele, slepá, pošetilá nadutost nasla půdu i tam. Lila byla neštastna, podléhala již utrpení Počal jsem ochabovati i já, hlava mne pálivala jako oheň. Z tehdejší doby se datuje pověst mém »bláznovství«; nemohl jsem se tehdy ji udržeti a pouštěl jsem bězděky své roztrpče- nosti uzdu. Žil jsem ve s tálém rozčilení, nebylo dne, abych nebyl pobouřen. Co z toho mohlo pojíti? Nedovedí jsem bol svůj ovládati a choval jsem se snad někdy tak rozrušeně, že se lidem vnucovala myšlenka o »pomatení«. Ti blbci mohli pomoci rázem, ale oni to neprocitili, oni nevěděli, jak hrozné pocity mnou zmítají. T věděla jedině Lila — a trápila se proto. Dával si ubohá vinu, že mi ztrpěila život . .. Zbývá mi ještě několik slov, těch nejsmut- nějších. Z nich seznáš, že lidská zloba je strašná, že dovede i podrývat nevinné životy . .. V S... ích byl těž jakýsi Koutný, zbo- hatlý měšťan, jehož žena byla proslulá svoji pýchou. Běda bylo paničce, která jí nedělala poklon ! Lila o její libůstce nevěděla, ji pak samotnu ani vůbec neznala. A tato nevědomost stala se Lile osudnou. As dvakráte se stalo, že Koutnou nepozdravila, a ta se jí potom vymstila mrzkým, podlým způ- sobem. Když Lila šla jednou na večer kolem nl, zvolala za ní hodně hlasitě: »Vida, je to te svět, lecjaká divadelní běhna, komediantka se nasadí do pořádného místa, aby kazila počestn lidi! Nemá dost na tom, že vlastnímu muži otrávila život« . . . Slyšelo to prý mnoho lidí. Toho večera jsem se dověděl od Lily vše. Řekla mi to, chvějie se na celém těle, zdálo se, že jí lomeuje horečka. Když se poněkud uklidnila, klekla náhle přede mnou na kolena a prosila mne za odpu- štění. . . Ona ! Abych ji prý neproklínal, že m otrávila život . .. Vynaložil jsem ovšem všechny síly, abych jí vše vymluvil — bylo však pozdé. Zdálo se. že na lože odehází klidna, ráno však jsem zmí- ral zděšením. Bilé čelo její bylo studené, rty kře- čovitě staženy. Smrt jí sídlila už ve spán- cích . .. Otrávila se, aby získala klid sobě i mně Myslis, že se otrávila sama? Ne Lilu otrávi lidé, ta hrozná kletba nízkých předsudků . ..
#22 alto_textblock #22
.
#23 alto_textblock #23
Přítel dokončil — a mlčeli jsme dlouho Viděla nás Lila?
#24 alto_textblock #24
Vydržela? Crta. Napsal Frantise k J. J e n ne.
#25 alto_textblock #25
»Rozvaž dobře, co děláš. Neli vždy dobré míti tak pevné rozhodnutí. Takového muže od- mítati není správné. Abys toho později nelito- vala ! Ještě jednou ti připomínám, rozmyslisi dobře. Pan Vlček přijde si pro odpověď jeste jednou.e »Ne, ne, tatinku! Prosím vás, ať nechod Není to nic plalno. Já jsem se již rozhodla jinak neučiním. Vdávat se nebudu.« »Nebudeš, nebudeš; tos již několikrát ře- kla, a řeklo jich to více a pak je to přešlo. Nevydržely. Myslím, že u tebe bude také tak.« »Ba nebude, tatínku. Já vydržím. »Bodejť, teď, ale za čas . ..« »I potom. Zůstanu svobodnou, ať se děje co děje.« »A prosím tě, proč jsi tak umíněnou Proč ?« »Vždyť to víte; neptejte se, prosím vás. »Vím, vím. Ale je to hloupost. Pro jednu známost a k tomu takovou mladickou znamos odmitati takové nápadníky.« »Tatinku !« »Mlč. Je to pravda; a že Frantik na vojně zemřel, to je řízení osudu, jemuž se musíme poddati. A smrtí přestávají závazky věrnosti, ač jestli jste vy mezi sebou jaké měli. A když, tedy, jak jsem řekl, smrtí se všecko ruší.« »Tatínku, prosím vás, nemluvte tak.« »I ne, ne, to se musí objasnit. Pravím ještě jednou, že přiliš chybuješ, myslíš-li stále na mrtvého Frantíka a proto odmítáš tak skvěle nabídky. Po smrti nic neplatí.« »I plati. « »Neplatí a dost. Já přece snad více roz- umím a vím než ty.« »Tedy dobře. Já právě po smrti Frantíkove jsem se zařekla, že mu do smrti své zůstanu věrnou.« »To je bláznovství! Ostatně, nač bych se rozčilovál. . . Rozmysli si. Řekneš-li ano. dobře; ne-li, také dobře. Myslím, že to přece nevydržíš. Považ, je ti devatenáct let. Do smrti máš bohdá ještě daleko, moc daleko.« »To je jedno, tatínku. Nevíme nikdo nic, ale já, co jsem slibila, splním.« »A komu jsi to slíbila?« »Frantíkovi.« »Vzdyť je mrtev.« »Mrtvému.« »Neplač! Pláčem to nespravíš. Přemýšlej všecky okolnosti dobře srovnej a pak poznás, že chybuješ.« »Snad nechybuji. S nikým bych nemohl žít. Stále bych viděla Franlika.« »Ani to by nebylo tak hrozné. Jen se roz hodni jinak.« »Jsem již rozhodnuta, jak jsem řekla O, můj bože, kdyby tu byla moje drahá ma- minka ! Ta by mi dala jistě za pravdu. O, ma- minko, kdybych se vám mohla svěřit . . . !« »No, teď toho nechme. Možná, že zejtr budeš mluvit jinak. Za tři dni přijde pan Vlček.« »Půjde marně. Mé rozhodnutí již slyšel.e »Uvidíme.«
#26 alto_textblock #26
II.
#27 alto_textblock #27
»Tak, Stázičko, jednej přece moudře: nejsi malé dítě.« »Už jsom vám to, tatínku, hned tehdy řekla.« »Ale co řekneme panu Vlčkovi, až dnes přijde ? »No, řekněte mu, že se nechci a nebudu vdávat. « »Vzdyť se ti každý vysměje.« »Kdo je moudrý, nevysměje se.« »A takového ženicha ty zapuzuješ? Kter tak o tebe stojí? Není on hezký chlapík?A což jeho mlýn? Daleko, dáleko, pravím, se ta- kový nenajde. Vsude jinde přijali by ho s ote- vřenou náručí, a já, já mám mu říci, aby k nám vícekráte nechodil? To je věru smutné.« »Všecko je pravda, co povídáte, ale já si pomoci nemohu.« »Ale, vždyť jsem se tě dosud nezeptal, co tedy budeš dělat, až já zavru oči? Co ? »Pánbůh nedej! To snad tak brzy ne- bude.« »Bude, nebude — jednou to být musí. Věčně tady ješté nikdo nezůstal.« »Tatínku, již se zase zlobíte. Nezlobte se, prosím vás.« »I kdo pak by se nezlobil a nerozlitostni nad takovou paličatou dcerou.« »Prosím vás, odpustte mni to.s »Budeš se vdávat ?« »Nebudu«. »Tak odpověz, co budeš potom dělat !« »Kdy ?« »Jak jsem řekl : až zemru.« »To já zemru dřive než vy.« »Nerouhej se « »To snad není rouhání.s »Odpověz !« »No, kdyby to tedy Pánbůh dopustil, půjdu k Ančce, sestře.s »Jen jestli by tě trpěla.« »Je dobračka a muž také. »A co se statkem, který tu zanechám ? »Tatinku, prosím vás, nechme toho již. Vy zacházite moc daleko. Na takové věci jsem ještě nemyslila.« »Aha, vidíš! Snadno se řekne: zůstanu svobodnou, ale těžko se to provádí.« »Co je promyšleno, provede se lehce.« »Již dávno jsem říkal, že tě v tom klá- šteře naučili mudrovati.« »To je již samo sebou.« »Tak posledně: co řekneme panu Vlčkovi? Posledně !« »Že nechci.«
#28 alto_textblock #28
I
#29 alto_textblock #29
»Stázko, měla jsi se přece jen vdát!- »A proč ?e »Proč? Inu, Bože! Jsi už stará a dosud žádných radostí jsi neužila.« »To neviš.« »Nevim, ale vidím a dle toho si domyslím « »A kdybych byla vdaná, to bych radostí užila ?« »No, myslím, že přece je to jen veselejsl a šťastnější život.« »Někdy.« »Jsi sice od tatínkovy smrti stále u nás, ale vidím, že přes všecku lásku naši k tobě necitia se býti domácí. Stále chováš se jako cíze, ač jsou tomu již taková léta.- »To je moje povaha. Ale zle to nemyslím« »I to já vím, že ne; vždyť jsme sestry a můj muž je učiněný dobrák. A děti? Ty tě mají radši než mě. Ale vdát jsi se měla přece.« »A proč to pořád povídáš ?. »Uz proto jsi to měla udělat, aby statek nás nepřišel v cizí ruce. Je to bolestné.« »No, děj se vůle Boží. Už jsem to udělala. Je pozdě všecko napravit. A ani by to možno nebylo.« »Ale mělas to povahu zarytou. No, mlč, mlč; dnes jsme obě staré, můžeme si to po- vědět. — Já bych to byla neudělala.« »Neudělala ?e »Na; věř mi, že ne. A nechtěla jsem tomu věřit, když mi to tatinek tenkrát všecko povidal.« »A co ti povídal?« »No, všecko mi vypovědál a nařikal i, jak jsi mu odmlouvala. « »Já?. »No, kdož pak jiný? A dával moc vinu tomu klásteru.« »Tatinek, dej mu Bůh nebe, všecko sva- loval na klášter. »A zapomněla jsem ti říci: včera tu byl starý Vojáček a vypravoval, že Anička Povolných ze Žhoře se vdala. Víš, ta, co byla na pošté někde v horách.« »Ta? Vzdyť už je stará. O málo mladsi než já.« »Vidis. A také prý vždy říkala, že se nevdá. A vdala se.« »To je mi divné. Víš, sestro, mné již tak často přišlo na mysl, že jsem neměla takhle zů- stat. Ale bála jsem se o tom přemýslet. Vždy jsem to z hlavy vypudila. Ale ta Povolných . .. him, hm . . .«
#30 alto_textblock #30
»Dej Pánbůh dobrý večer. Hospodářia hospodyně, nelekejte se. Neseme vám tetu Stázku. « »Pro Krista Pána ! Co povídáte ?e »Neseme tetu Stázku. »A co se jí stalo? Vždyť před chvílí byla doma.« »Našli jsme ji v rybníčku na obci. Hlavu ve vodě, nohy na břehu. Utopila se.«