#1
alto_textblock
#1
19. května 1901.
#2
alto_textblock
#2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 197.
#3
alto_textblock
#3
Strana 9
#4
alto_textblock
#4
Kletba maloměsta
#5
alto_textblock
#5
Napsal Karel Horký.
#6
alto_textblock
#6
S adiunktem Jurenem to není v pořádku
Tak zněl úsudek všech, kteří s ním denně při-
cházivali do styku. Dalo se ovšem mluviti pouze
o styku úřadním, neboť do společnnosti pan
Juren už dávno nechodil. Každý říkal, že je to
s ním stále horší, ba poslední dny již začaly
proskakovati řeči o pensi, některé dokonce o
blázinci. . . Povídání a divení se nebylo konce —
a přece bylo možno smutnou tu věc předvídat
již dříve.
Vždyť již tehdy, když adjunkt Juren místo
své v S...ích nastoupil, mluvilo se o něm,z
jest silně nervosní — a bylo dosti lidí, kteř
mu přičítali výstřednost.
A bylo na tom bohužel dosti pravdy. Cho-
valť se pan Juren někdy opravdu podivně.
V povaze jeho se střídala obzvláštní měkkost
s náhlou zase nevlidností, kterou projevoval za-
rytým, několikadenním mlčením. Byl celkem
velmi divný.
Konečně došlo tak daleko, že adjunk
Juren nebyl již považován za normálního.
Takový úsudek vyklíčí znenáhla jako pohozené
zrno a nepotlačí-li se v zárodku, vzejde z něho
jedovaté bejlí. Tak i s ubobým Jurenem. Snad
v několika neobratných pohybech nebo neopatrně
volených slovech někdo viděl výstřednost, sděli
to s druhým, druhý s třetím — a osud ad-
junktův byl zpečetěn.
Řeklo se, že jest pomaten. Přišel-li do spo
lečnosti, musil si všimnouti, že jest předmětem
zvědavého obhlížení. A když se přičiněním
»upřimného« nějakého človíčka dověděl, z čeh
jest podezříván, tu se jen bolestně usmál
počal se vyhýbati lidem.
To mu však ještě přitížilo; netrvalo dlouh
a lidská zlomyslnost z podivína učinila —
blázna. K tomu našli se lidé, kteří pod rouškou
přátelství podali Jurenovi, tak řečeno po lopatě.
zač jest pokládán.
To mělo však zlý účinek. Juren se toti
ve svě hrdosti nenamáhal ani trochu, aby lidem
zlou domněnku vyvrátil, naopak — ze vzdoru
si počínal tak, že vzbudil nelibost téměř všecl
dřivějších svých přátel.
Zdálo se, že pohrdá zjevně celým světem
Byl však tak neopatrný, že činil to často způ
sobem i urážlivým a tím mimoděk proti sobo
popuzoval.
Snažil se být hodně zlým a přece dobrotu
srdce nedovedl zakrýti. Bylo to zvláštní. Na-
vzdor tomu, že svým okázalým pohrdáním
ztrácel přátele, mohl promluviti jediné vlidne
slůvko a všichni by mu byli s radostí podal
ruce k novému přátelství; snad tušili, že jenom
vzdoruje. Nelze se tedy diviti, že s ním citil
spustrast každý, když se rozneslo, že má býti
dán na odpočinek.
To se však nestalo; nadešla náhle katastrofa.
Jednoho rána bylo město pobouřeno zprávou, ž
choť Jurenova zemřela — že se otrávila. Poně-
vadž to bylo v době, kdy stav adjunktův byl
tak přetřásán, způsobila tato událost sensaci.
zachvěla každým. Nebylo ani tak mluveno
zesnulé paní, která v damském kruhu nebyla
oblibena, jako o činu saměm, z něhož bylo vy
vozováno množství hrůzných domněnek.
Po černých perntích letěla pověsť, že ona
si to neudělala sama... Čin byl hrozný —
fantasie jej činila ještě hroznějším. To všechno
však bylo jen tutláno, na veřejnost se nikd
neodvážil pronésti slovo. Děsná, černá ta my-
šlenka se rozbijela o Jurenovu šlechetnost.
Tato šlechetnost zamykala ústa, lidé se musil
spokojit pouhou fantasil. Ta však byla při-
šerná
Avšak stalo se, čeho nikdo neočekával.
Adjunkt Juren zachoval se tak, že jako bleskem
byla zchlazena všechna nedůvěra.
První den po smrti své choti oddal s
takovému žalu, že podobal se šílenci; zdálo se,
že pozbyl smyslů. Tloukl hlavou o zeď a ne-
cítil při tom bolesti... Konečně se utišil a ná-
sledujíci dva dny nalezl úlevu v pláči —
plakal až do hodiny pohřbu. Byl zosobněno
Následoval joště jeden výjev u ral
zesnulě, který prozrazoval ohromný, šíleno
bol — a potom přišla doba, kdy říkali všichni
že s Jurenem se stal zázrak.
Juren se opravdu změnil docela. Po dn-
vější urputnosti a nevlídnosti nebylo ani památky.
Lidé říkali, že jest vyhojen. K společnostem s
sice nevrátil, což nyní ovšem bylo přirozeno,
ale jinak byl shledán teď docela jiným. Jedině.
co při něm z dřívější doby zůstalo, bylat
zvláštnost, že u něho nikdo neviděl úsměvu.
Zdálo se, že v jeho tváři jest usídlen zkame
nělý smutek.
Zapomene se brzy na vše. Když adjunk
Juren po roce přesídlil jinam, zůstala po něm
jen vzpomínka, kterouž veselý nástupce brz
zahladil. Jinak ovšom ani nelze — pro přítomn
se zapomíná na minulé . ..
#7
alto_textblock
#7
bolestí.
#8
alto_textblock
#8
Já jsem však přece nezapomněl. Neštastný
-Juren byl mým nejlepším, dlouholetým přitelem
a osud jeho mnou pohnul velice.
Poutal nás upřímný svazek přátelství ji
z dob studii, měli jsme se vždy rádie z cel
duše. Já znal Jurena nejlépe a proto jsem byl
snad jediný, jenž jeho domnělé bláznovství po
kládal skutečně jen za domnělé. A když jsem
uslyšel o tragickém skonu jeho choti, byl jsem
zase asi ten jediný, který se nedal unést mo-
meniním míněním a jenž věc posoudil se stránky
pro Jurena nejlepší. Věděl jsem, že trpí nevinně,
a litoval jšem ho z celého srdce. Měl jsem
však k jeho bolesti takovou úctu, že jsem si
jej ani netroufal těšiti útěšným dopisem; věděl
jsem, že tak velíký bol nesnese všedního vy-
rušovánl.
Později jsme si ovšem zase psali, avšak
z vlastního popudu jsem se o věci ani nezmínil.
#9
alto_textblock
#9
On sám nezačal, a já jsem měl za nešetrné
ránu obnovovati.
Od neblahé události minula tři léta. MMe
přátelství s Jurenem nijak neutuchlo a chtě
jsem jej už sám navštíviti, když tu shodou okol-
ností se stalo, že jsme se v příčině jakési
úřadní záležitosti sjcli ve Vídni.
Nebudu lčiti, jak přátelsky jsme se objnli
a hltali takřka slova jeden druhému, povím jen
krátkými slovy, co mi Juren vypravoval za
oboustranného pohnutí. Byli jsme v pravde
pohnuti oba hluboce, nebohý přílel tesk-
nými vzpomínkami a já vřelým soucitem . . .
#10
alto_textblock
#10
»Jak víš,« vypravoval Juren, »nedal jsen
se nikdy ovládati předsudky. Tato zásada
mne platila nejen v úřadě, ale i v záležitostech
vlastního srdce, a nedal jsem se tudíž ani při
volbě své družky másti klamnými pouty, kte-
rých dle úsudků různých karatelů jsem měl
dbáti; nevšímal jsem si toho, že jest mi státní
úřadnické postavení nápadně vyčitáno, a vzal
jsem si za ženu děvče, jímž mnohý tak rád
povrhuje — herečku malé kočující společnosti.
Byla sirotek, mladá a velmi sličná. Zami-
loval jsem si ji rázem a nabyl jsem v brzku
přesvědčení, že jest zcela uchráněna toho, c
lak často podobným herečkám bývá kladeno z
vinu, ač mnohdy neprávem. Trpkými životními
zkušenostmi jsem se stal dobrým znalcem lidj
— a poznal jsem v krátkém čase i Lilu. Mohl
jsem ručiti za ni, že pel čistoly její je nesetřen,
že jest netknuta. Veřil jsem sám nejlépe v
vlastní přesvědčení a nenapadlo mně ani z da-
leka, abych dal drahé Lile znáti sebe menšl
pochybnosti.
Prožili jsme šťastně několik měsiců. J
nabýval každého dne lepšího přesvědčení, ž
svoji ženu ani více již milovati nemohu, pozná-
val jsem, že sňatku našemu kynou růže. A Lila
Ta byla, abych tak řekl, opojena, opilá svým
Byla vděčna tak, že jsem často žárlil na
tuto vdéčnost, prosil jsem ji vždy, aby vděk
nechala stranou a dala mi za to více lásky ..
Nemusil jsem však ani prosit, vždyť na mně
lpěla zrovna svým dechem, každé Jslůvko jeji,
každý úsměv jevil jen lásku, neskonalou lá-
sku . . . Zdálo se jí, že spadla s jiného světa,
všechno již bylo tak nové, tak vábné .
Ovzduší, ve klerém se pohybovala dříve,
se nesrovnávalo ani z daleka se skutečností, v
které žila nyní. Naplňovala ji kouzlem každá
maličkost.
Když jsem ji uvedl do pokojů a s úsměvem
jí sdělil, že v těch zdech se budeme mít rádi,
tu hrozila mne udusiti polibky a ptala se naivně,
zdali jest tomu opravdu tak . .. A což teprve
v kuchyni! Tuto jsem dal znovuzřiditi a opatři
ji pěknou, roztomilou malbou. Nezapomenu
nikdy na tu chvíli, kdy Lila do ní ponejprv
vkročila. Zdálo se, že jest ve vidéní, pohroužila
se do svého štěstí tak, že jsem se neodvázi
slovem ji vyrušovati a hleděl jsem v pohnutí
mlčky na ni.
Konečně se probrala jako ze sna a usmí-
vala se na mne blaženě, zatím co se jí slzy
štěstí perlily v očích . .. Nescházelo mnoho, že
by byla zlíbala každou tu nádobu, které tam
visely. Zářila radostí, jako dítě pod vánočním
stromkem . ..
Jsou to maličkosti, příteli, a přece věř, ž
jsem byl tenkráte šťasten v pravém slova
smyslu.
Nemělo by však konce, kdybych ti ješte
dále měl vypravovati o svém štěstí. Žili jsme
s Lilou takřka jeden v druhém, všechny naše
myšlénky a všechna naše přání byla jeden ce-
lek, prodehnutý vroucí, neskonalou láskou-
Minulo půl roku a nám oběma se zdálo.
jako bychom byli svoji teprve několik dnů. Já
nepochopoval sám sebe, viděl jsem, že se stá-
vám dělinským. Bylo to vlivem Lily, její láskou,
jež byla plna nevinnosti a dětinství.
Abych pravdu řekl, bláznili jsme oba. My
o tom neměli ovšem ani tušení, ale myslilis
to zajisté jiní lidé. A nebýti těch, byli bychom
snad zapomněli, že nejsme někde na osamělém
ostrově, nýbrž že nám nastávají různé povinnosti
k městské společnosti, která naše chování už
jistě odsuzovala.
My nedbali ničeho. Lila se společnosti bála —
a já byl rád, že můžeme žíti krásnou idyllu
nerušeně dále. Ostatně víš, že mi lidské řeči
byly vždycky ničím, a v náručí svého drahouška
jsem tím spíše zapomínal na všechny ohledy
Působilo na mne jako nepříjemné vyrušení
milého sna, když mi jednoho dne kolleg
v úřadě šetrně sdělil, že jest nám okázalé straněn
se společnosti vykládánove zlé, nejvíce prý nám
jest zazlíváno, že jsme ani nevykonali povinných
Byl bych dal vše možné za to, kdybyeh
těch slov byl neslyšel, avšak již se stalo —
já musil dát kolegovi za pravdu. Bylo to sic
nanejvýš směšno, nyní — po půl roce kona
první návětěvy, přece však lépe, než úplně jie
pominouti.
Po dobrém uvážení jsem usoudil, že ni
jiného nezbývá, a sdělil jsem to s Lilou.
však, milující a nezkušené dítě, se nad tím roz-
plakala a posléze svolila — se slzami v očích.
Já víděl, že se k návštěvám chystá jako k po-
Má drahá Lila měla snad již tehdy jakés
tušení. .. Ty návštěvy se nám staly, milý př
teli, osudnými. Byl to počátek zla, které se po-
tom vleklo již stále a jež bylo také příčinou
smutného skonu mé milované ženy.
Byl jsem tehdy s Lilou asi na desíti mi-
stech — a všude se jí pod rouškou licoměrných.
špičatých slov dostalo takového příkoří, že vzpo-
mínám ho denně s opovržením a trpkostí. Ne-
bylo dosti na tom, že jí takřka vnucovali opo-
vrhovaný původ její, bylať by ráda snesla k vůli
mně všechno, našli se však mezi ton nadutou,
maloměstskou honorací i takoví, kteří jí bezmála
otevřeně vmelli těžkou urážku a hanebné pode
zření vo tv ár.
#11
alto_textblock
#11
štěstím.
#12
alto_textblock
#12
návštév.
#13
alto_textblock
#13
pravní cestě.
#14
alto_textblock
#14
Toho dne nezapomenu nikdy. Stalo se tak
prvně u doktorky Bruknerové. Přišli jsme k ni právě
v její svátek, strojila tuším jakousi hoslinu, ne-
boť v pokoji, do něhož nás uvedla, sedělo ně-
kolik paniček kolem stolu.
Změřily všechny Lilu vyzývavě, ona však
se překonala a podávala přátelsky, ba takřka
pokorně všem ruku. Víděl jsem, že ji přijímají
s pohrdáním, některé dokonce ani nepovstaly.
Ale byl jsem připraven na vše a v duchu jsem
se již těšil, že to není horší. Netušil jsem, jaká
mne čeká rána ...
Lila dověděvši se, že doktorka slaví svátek,
chopila se té přiležitosti a srdečně, při tom však
velmi uctivě jí gratulovala. Bruknerová se Lil
obřadně poděkovala a potom pronesla štiplavým
tonem několik slov, která mi utkvěla v pamět
do dnes, neboť byla ortelem nad naším štěstím.
»Nu«, pravila s nadutým úsměvem, »mrzel
nás všechny velice, že jste nás tak dlouho ne-
pokládala za hodný návštěvy, musíme však na
to zapomenout. Ostatně u vás jest to, drahoušku,
omluvitelno, nikdy jste se v takových společ-
nostech nepohybovala, není tudiž divu, že jste
zapomněla, co se patří... To jste však na-
pravila a buďte nám vítána. A co se týčeji-
ných věeí«, dodala škodolibě, »buďte ubezpe-
čena, že zamhouříme oči, není-li pravda, mil
dámy? Slečnám od divadla už se musí lecco
prominout, hahaha, která pak by byla nevi-
ňoučká . . . ?«
Více jsem neslyšel. Byl jsem ohromen.
zdálo se mi, že to mluví medusa . .
Nomluvím o tě neslýchané krutosti a spro-
stotě, divím se však, kde tehdy vzala ona zen-
ština tu odvahu. Snad myslila, že jí neslyším,
neboť jsem stál u okna, jinak by se snad byla
přece bála propůjčit ústa k takovému zločinu.
Když jsem se vzpamatoval, platil první můj
pohled Lile. Viděl jsem, jak se chvěje, a pro-
hlédl jsem i skrze závoj, že se ji oči trpy
slzami.
Jak jsme se z toho prokletého domu do-
stali, nevím do dneška. Vím jen tolik, že Lila
se doma vrhla na pohovku a propukla v líto-
stivé, křečovité štkání, které mi rozrývalo srdce.
Podařilo se mi ji ovšem utišiti, ale po našem
klidu, po naší krásné idylle bylo veta . ..
Spatřoval jsem příznivou změnu jedině
v tom, když přesídlíme jinam. Lila odměnila
tento můj návrh vděčnými polibky a já počal
již doufati, že tímto malým obratem získáme
zase ztracené blaho. Zažádal jsem o přesazení,
což bylo příznivě vyřízeno. Jak víš, nastoupil
jsem potom místo v z.
Bohužel, naděje moje se nesplnila; spíš
se věci ještě zhoršily. Nás pobyt v Z. byl jen
druhým jednáním truchlohry, ve které má nej-
dražší Lila ke konci podlehla.
Naučil jsem se poznávati, že většina malo-
měšťáků pokládá ještě herce za potulnou, že-
bráckou sebranku, a zařídil jsem tedy již v Z.
dle toho své jednání. Stálo mne to sice mnoho
sebezapření, neboť hrdost moje se tomu vzpí-
rala, avšak k vůli Lile-jsem se přemohl přece
— a hleděl jsem dřivější její povolání všemožně
zatajiti.
Lile jsem ovšem ničeho neřekl, věděl jsem
že by ji to bolelo. Tím jsem však chybil, pří-
toli. Lila byla tak neopatrná, či spíše poctivá,
že herecký svůj původ nezakrývala nikomu, ba
ani tam ne, kde já jsem to byl dříve obratně
zamlčel.
Stalo se, že situace naše v Z. byla ješt
#15
alto_textblock
#15
horší.
#16
alto_textblock
#16
Z ničeho nic se začalo mluviti skoro v
řejně, že minulost mé drahé Lily jest nadobr
špatná, že jsem si ji vzal jako zkaženě děvče,
které mne lapilo do svých osidel — a nyní prj
ze studu její minulost lží chci zakrýti.
Když jsem doslechl takové hanebnosti, po-
cílil jsem v srdci děsné bodnutí, maloměstská
ta úzkoprsost mne hrozila zadusiti
#17
alto_textblock
#17
A ubohá Lila trpěla ještě více. Aby se ne
dožila všeho možného příkoří, zavírala se raději
doma, často ani k procházce jsem ji nemoh
pohnouti. Nezůstala však ušetřena urážek přece.
Jeden anonymní list stíhal druhý a ač jsem po
dobný druh psaní nejvýše zavrhoval, bolest její
jsem tím přece neumenšil. Dopisy, ovšem žen-
skou rukou psané, skrývaly v sobě tolik ran
tak dobře mířených hrotů, že Lila proplakal
mnohio noci. Bylo to hnusné.
#18
alto_textblock
#18
Ubohá trpitelka byla již tím vším tak roze-
chvěna, že jsem se počal obávati o její zdraví.
Podal jsem žádost o přesazení opět. Chtěl jsem
bojovati — snad proti osudu. Anebo snad oč
mě drahé Lily byly již od narození určeny jen
pro pláč?
Přál jsem si toužebně dostati se do Prahy
jen v tom jsem viděl nápravu. Bohužel, žádost
má byla zamítnuta a místo v Praze ocitli jsm
se až v S . . . Ich.
Spokojil jsem se však konečně také; S . . . ice
jsou přece tak daleko, bezmála již na hranicích,
měl jsem tudíž pevnou naději, že aspoň tam
nás nechají s pokojem a Lila že ušetřena bude
přikoří.
Nebylo ji však ani tam klidu dopřáno
snad měla již usouzeno osudem, že stane se
obětí předsudků. Abych ti přavdu řekl, příteli
věřím skoro od té doby v osud. Neboť co to
bylo jiného? Vždyť jsme se ubírali z místa n
místo jako štvaná zvěř — a Lila musila do-
trpěti přece.
Osklivá pověst provázela ubohou Lilu az
do S... ic. Jsem jist, že některá ničemná, zlo-
lajná ruka jí vystlala hanebným nějakým dopi-
sem již napřed pobyt trním.
Nové útrapy ti nebudu líčiti, bylať to již
koruna všeho utrpení. S . .. eké paničky se Lily
takřka štitily, jest opravdu neuvěřitelno, co
ubohá zakoušela. Ty jsi Pražan a nemáš o ma-
loměstských předsudcích ani ponětí, panuji sice
všude, ale v S... ich byly hnusné ...
Postrkovaly Lilou všude. Jednou jsme byl
v divadle, ovšem jen jednou — tam ji provo-
kovaly nejsprostším způsobem, ze řady, v ní
seděla, utikalv, iakobv Lila byla nakazená mo-
#19
alto_textblock
#19
rem. A tytéž paničky tleskaly herečkám na je-
#20
alto_textblock
#20
višti . .
#21
alto_textblock
#21
Šla-li z kostola, musila si všimnouti, jak
se jí všechny vyhýbají, mnohá jí sotva poděko
vala na pozdrav, některá vůbec ne . . . Provoko-
valy ji i v kostele, slepá, pošetilá nadutost nasla
půdu i tam.
Lila byla neštastna, podléhala již utrpení
Počal jsem ochabovati i já, hlava mne pálivala
jako oheň. Z tehdejší doby se datuje pověst
mém »bláznovství«; nemohl jsem se tehdy ji
udržeti a pouštěl jsem bězděky své roztrpče-
nosti uzdu. Žil jsem ve s tálém rozčilení, nebylo
dne, abych nebyl pobouřen. Co z toho mohlo
pojíti? Nedovedí jsem bol svůj ovládati a choval
jsem se snad někdy tak rozrušeně, že se lidem
vnucovala myšlenka o »pomatení«. Ti blbci
mohli pomoci rázem, ale oni to neprocitili, oni
nevěděli, jak hrozné pocity mnou zmítají. T
věděla jedině Lila — a trápila se proto. Dával
si ubohá vinu, že mi ztrpěila život . ..
Zbývá mi ještě několik slov, těch nejsmut-
nějších. Z nich seznáš, že lidská zloba je
strašná, že dovede i podrývat nevinné životy . ..
V S... ích byl těž jakýsi Koutný, zbo-
hatlý měšťan, jehož žena byla proslulá svoji
pýchou. Běda bylo paničce, která jí nedělala
poklon ! Lila o její libůstce nevěděla, ji pak
samotnu ani vůbec neznala.
A tato nevědomost stala se Lile osudnou.
As dvakráte se stalo, že Koutnou nepozdravila,
a ta se jí potom vymstila mrzkým, podlým způ-
sobem. Když Lila šla jednou na večer kolem nl,
zvolala za ní hodně hlasitě: »Vida, je to te
svět, lecjaká divadelní běhna, komediantka se
nasadí do pořádného místa, aby kazila počestn
lidi! Nemá dost na tom, že vlastnímu muži
otrávila život« . . . Slyšelo to prý mnoho lidí.
Toho večera jsem se dověděl od Lily vše.
Řekla mi to, chvějie se na celém těle, zdálo se,
že jí lomeuje horečka.
Když se poněkud uklidnila, klekla náhle
přede mnou na kolena a prosila mne za odpu-
štění. . . Ona ! Abych ji prý neproklínal, že m
otrávila život . ..
Vynaložil jsem ovšem všechny síly, abych
jí vše vymluvil — bylo však pozdé. Zdálo se.
že na lože odehází klidna, ráno však jsem zmí-
ral zděšením. Bilé čelo její bylo studené, rty kře-
čovitě staženy. Smrt jí sídlila už ve spán-
cích . ..
Otrávila se, aby získala klid sobě i mně
Myslis, že se otrávila sama? Ne Lilu otrávi
lidé, ta hrozná kletba nízkých předsudků . ..
#23
alto_textblock
#23
Přítel dokončil — a mlčeli jsme dlouho
Viděla nás Lila?
#24
alto_textblock
#24
Vydržela?
Crta. Napsal Frantise k J. J e n ne.
#25
alto_textblock
#25
»Rozvaž dobře, co děláš. Neli vždy dobré
míti tak pevné rozhodnutí. Takového muže od-
mítati není správné. Abys toho později nelito-
vala ! Ještě jednou ti připomínám, rozmyslisi
dobře. Pan Vlček přijde si pro odpověď jeste
jednou.e
»Ne, ne, tatinku! Prosím vás, ať nechod
Není to nic plalno. Já jsem se již rozhodla
jinak neučiním. Vdávat se nebudu.«
»Nebudeš, nebudeš; tos již několikrát ře-
kla, a řeklo jich to více a pak je to přešlo.
Nevydržely. Myslím, že u tebe bude také tak.«
»Ba nebude, tatínku. Já vydržím.
»Bodejť, teď, ale za čas . ..«
»I potom. Zůstanu svobodnou, ať se děje
co děje.«
»A prosím tě, proč jsi tak umíněnou
Proč ?«
»Vždyť to víte; neptejte se, prosím vás.
»Vím, vím. Ale je to hloupost. Pro jednu
známost a k tomu takovou mladickou znamos
odmitati takové nápadníky.«
»Tatinku !«
»Mlč. Je to pravda; a že Frantik na vojně
zemřel, to je řízení osudu, jemuž se musíme
poddati. A smrtí přestávají závazky věrnosti, ač
jestli jste vy mezi sebou jaké měli. A když,
tedy, jak jsem řekl, smrtí se všecko ruší.«
»Tatínku, prosím vás, nemluvte tak.«
»I ne, ne, to se musí objasnit. Pravím
ještě jednou, že přiliš chybuješ, myslíš-li stále na
mrtvého Frantíka a proto odmítáš tak skvěle
nabídky. Po smrti nic neplatí.«
»I plati. «
»Neplatí a dost. Já přece snad více roz-
umím a vím než ty.«
»Tedy dobře. Já právě po smrti Frantíkove
jsem se zařekla, že mu do smrti své zůstanu
věrnou.«
»To je bláznovství! Ostatně, nač bych se
rozčilovál. . . Rozmysli si. Řekneš-li ano.
dobře; ne-li, také dobře. Myslím, že to přece
nevydržíš. Považ, je ti devatenáct let. Do smrti
máš bohdá ještě daleko, moc daleko.«
»To je jedno, tatínku. Nevíme nikdo nic, ale
já, co jsem slibila, splním.«
»A komu jsi to slíbila?«
»Frantíkovi.«
»Vzdyť je mrtev.«
»Mrtvému.«
»Neplač! Pláčem to nespravíš. Přemýšlej
všecky okolnosti dobře srovnej a pak poznás,
že chybuješ.«
»Snad nechybuji. S nikým bych nemohl
žít. Stále bych viděla Franlika.«
»Ani to by nebylo tak hrozné. Jen se roz
hodni jinak.«
»Jsem již rozhodnuta, jak jsem řekla
O, můj bože, kdyby tu byla moje drahá ma-
minka ! Ta by mi dala jistě za pravdu. O, ma-
minko, kdybych se vám mohla svěřit . . . !«
»No, teď toho nechme. Možná, že zejtr
budeš mluvit jinak. Za tři dni přijde pan
Vlček.«
»Půjde marně. Mé rozhodnutí již slyšel.e
»Uvidíme.«
#26
alto_textblock
#26
II.
#27
alto_textblock
#27
»Tak, Stázičko, jednej přece moudře: nejsi
malé dítě.«
»Už jsom vám to, tatínku, hned tehdy
řekla.«
»Ale co řekneme panu Vlčkovi, až dnes
přijde ?
»No, řekněte mu, že se nechci a nebudu
vdávat. «
»Vzdyť se ti každý vysměje.«
»Kdo je moudrý, nevysměje se.«
»A takového ženicha ty zapuzuješ? Kter
tak o tebe stojí? Není on hezký chlapík?A
což jeho mlýn? Daleko, dáleko, pravím, se ta-
kový nenajde. Vsude jinde přijali by ho s ote-
vřenou náručí, a já, já mám mu říci, aby
k nám vícekráte nechodil? To je věru smutné.«
»Všecko je pravda, co povídáte, ale já si
pomoci nemohu.«
»Ale, vždyť jsem se tě dosud nezeptal, co
tedy budeš dělat, až já zavru oči? Co ?
»Pánbůh nedej! To snad tak brzy ne-
bude.«
»Bude, nebude — jednou to být musí.
Věčně tady ješté nikdo nezůstal.«
»Tatínku, již se zase zlobíte. Nezlobte se,
prosím vás.«
»I kdo pak by se nezlobil a nerozlitostni
nad takovou paličatou dcerou.«
»Prosím vás, odpustte mni to.s
»Budeš se vdávat ?«
»Nebudu«.
»Tak odpověz, co budeš potom dělat !«
»Kdy ?«
»Jak jsem řekl : až zemru.«
»To já zemru dřive než vy.«
»Nerouhej se «
»To snad není rouhání.s
»Odpověz !«
»No, kdyby to tedy Pánbůh dopustil,
půjdu k Ančce, sestře.s
»Jen jestli by tě trpěla.«
»Je dobračka a muž také.
»A co se statkem, který tu zanechám ?
»Tatinku, prosím vás, nechme toho již.
Vy zacházite moc daleko. Na takové věci jsem
ještě nemyslila.«
»Aha, vidíš! Snadno se řekne: zůstanu
svobodnou, ale těžko se to provádí.«
»Co je promyšleno, provede se lehce.«
»Již dávno jsem říkal, že tě v tom klá-
šteře naučili mudrovati.«
»To je již samo sebou.«
»Tak posledně: co řekneme panu Vlčkovi?
Posledně !«
»Že nechci.«
#29
alto_textblock
#29
»Stázko, měla jsi se přece jen vdát!-
»A proč ?e
»Proč? Inu, Bože! Jsi už stará a dosud
žádných radostí jsi neužila.«
»To neviš.«
»Nevim, ale vidím a dle toho si domyslím «
»A kdybych byla vdaná, to bych radostí
užila ?«
»No, myslím, že přece je to jen veselejsl
a šťastnější život.«
»Někdy.«
»Jsi sice od tatínkovy smrti stále u nás, ale
vidím, že přes všecku lásku naši k tobě necitia
se býti domácí. Stále chováš se jako cíze, ač
jsou tomu již taková léta.-
»To je moje povaha. Ale zle to nemyslím«
»I to já vím, že ne; vždyť jsme sestry a
můj muž je učiněný dobrák. A děti? Ty tě
mají radši než mě. Ale vdát jsi se měla přece.«
»A proč to pořád povídáš ?.
»Uz proto jsi to měla udělat, aby statek nás
nepřišel v cizí ruce. Je to bolestné.«
»No, děj se vůle Boží. Už jsem to udělala.
Je pozdě všecko napravit. A ani by to možno
nebylo.«
»Ale mělas to povahu zarytou. No, mlč,
mlč; dnes jsme obě staré, můžeme si to po-
vědět. — Já bych to byla neudělala.«
»Neudělala ?e
»Na; věř mi, že ne. A nechtěla jsem tomu
věřit, když mi to tatinek tenkrát všecko povidal.«
»A co ti povídal?«
»No, všecko mi vypovědál a nařikal i,
jak jsi mu odmlouvala. «
»Já?.
»No, kdož pak jiný? A dával moc vinu
tomu klásteru.«
»Tatinek, dej mu Bůh nebe, všecko sva-
loval na klášter.
»A zapomněla jsem ti říci: včera tu byl
starý Vojáček a vypravoval, že Anička Povolných
ze Žhoře se vdala. Víš, ta, co byla na pošté
někde v horách.«
»Ta? Vzdyť už je stará. O málo mladsi
než já.«
»Vidis. A také prý vždy říkala, že se nevdá.
A vdala se.«
»To je mi divné. Víš, sestro, mné již tak
často přišlo na mysl, že jsem neměla takhle zů-
stat. Ale bála jsem se o tom přemýslet. Vždy
jsem to z hlavy vypudila. Ale ta Povolných . ..
him, hm . . .«
#30
alto_textblock
#30
»Dej Pánbůh dobrý večer. Hospodářia
hospodyně, nelekejte se. Neseme vám tetu
Stázku. «
»Pro Krista Pána ! Co povídáte ?e
»Neseme tetu Stázku.
»A co se jí stalo? Vždyť před chvílí byla
doma.«
»Našli jsme ji v rybníčku na obci. Hlavu
ve vodě, nohy na břehu. Utopila se.«