#1
alto_textblock
#1
T MORÁ
#3
alto_textblock
#3
28. prosince 1913.
#4
alto_textblock
#4
Zábavná
#5
alto_textblock
#5
řílohaNár.
#7
alto_textblock
#7
Strana jí.
#8
alto_textblock
#8
Jak jsem se stal lhářem.
#9
alto_textblock
#9
Napsal Arhadij Averčenko. Přeložil Kamit Paše
#10
alto_textblock
#10
I.
#11
alto_textblock
#11
Každý, kdo mě znal od dětství, by
mohl potvrditi, že nebylo chlapce, jinocha
ani muže — nade mne pravdomluvnějšího.
Všecko, co je vám libo, jen žádnou lež
Žert — ano! Mystifikaci — ano! Al
lež, ubohá, odporná, plazící se jako ošklivý
červ, lež — ta vzbuzovala ve mně právě
takový pocit, jakého zakouší nezvyklý ce-
stující na korábu, když zažívá poprvé mo-
skou bouři.
Žert jsem měl rád. Stávalo se, že pro
mne nebylo lepšího potěšení, než odpově-
děti: „Kam jsi se, čertíku, včera zpro-
padl na celý den?“ — „Byl jsem včera
na smuteční mši za zemřelou tetu . ..
Není ani třeba vykládati, že mně teta
nejen neumřela, nýbrž ani se mi nenaro-
dila; celá věc byla v tom, že jsme šli za
město stříleti vrány prakem.
Hlavní živel humoru, obsažený v kaž-
dém žertu — toť kontrast. V mém žertíku
s učitelem všecko bylo — čirým kontra-
stem, na místě jedné tety — několik ka-
vek, na místě smuteční mše — prak.
Jakožto jinoch jsem si často zažerto-
val se známými dívkami.
„Dejte mi hubičku!“ — prosil jsem
jednu z nich.
Líbala mě horlivě, ale pak, když se
odtrhla, se zeptala:
„Kdypak budeme mít svatbu?“
„Svatbu?“ — řekl jsem s posměškem. —
„Jakou pak svatbu, vždyť já už jsem že-
nat.
Nemusím ani povídati, že jsem vůbec
nebyl ženat a že moje slova byla holou
mystifikací.
Dokonce ani, když jsem se stal mužem.
jsem neztratil svojí vrozené schopnosti, —
tropit si šašky z bližních.
„Dejte mi přece hubičku,“ — prosil
jsem jednu ze známých dívek, vztahuje
k ní prosebně ruce.
Odpověděla mi chladně:
„Já se s ženatými nelíbám.“
„Ale, má milá, cožpak já jsem ženat?“
„Ovšem že ano. Všichni to říkají. Vaš
žena i dtě žijí v Moskvě.
„Chachacha!“ — zajíkal jsem se smí-
chem. — „Ale vždyť to je moje sestra
s dítětem, vdova. Vskutku, žije v Moskvě.
Kdo si tohle mohl jenom vymyslit?“
Líbala mne pak horlivě.
Nemusím povídati, že jsem tenkrát
už byl ženat, a že jsem kromě toho —
i měl už děckol
Tyto nevinné mystifikace často, pře-
často mne bavily, zachraňujíce mne a po-
jišťujíce mne, možná, před horší chybou,
která takovou ohavnou skvrnou ulpívá na
lidské duší — před lží.
#12
alto_textblock
#12
II.
#13
alto_textblock
#13
Nedávno se mně přihodilo, že jsem jel
kočárem po Litějném prospektu. Litějný už
byl u konce, vyjeli jsme na Něvský“)
s tím úmyslem, abychom přetnouce jej
dostali se na Vladimirský prospekt, ale
v tom okamžiku právě náš kůň, zaslechnuv
se strany řev automobilové trubky, se zne-
nadání zastavil a automobil svrchovaně
drzým způsobem najel na nás, povaliv ko-
čár na bok, povaliv i koně, a zlámav
jednu voj-
Vylétl jsem na dláždění jako měděný
knoflík z hlubiny kapsy obrácené na ruby
a kočí vznesl se do výšky jako vlašťovka
a snesl se přímo na koně, ležícího na zemi.
„Nu“, — řekl jsem mu vstávaje, „nač
pak byste se zabýval jízdou na koni; slezte
s koně a jděte si domů.“
Asi dvacet lidí přiběhlo ke mně, al
našel jsem zalíbení pouze v jediném z nich
právě v nadstrážníkovi, jemuž jsem řekl
Nemohl byste mi zavolati nějakého
celého izvozčíka, nějaké neporušené vydání
Rád bych jel domů.“
„Neublížil jste si?
„Ruku jsem si poněkud pochroumal
Ale poněvadž jsem si ji pochroumal vlast-
ním bokem, vyplývá z toho, že jsem sám
vinen.“
„Račte mi dát svoji kartičku“, — řek
nadstrážník.
„Dávám kartičky pouze svým blízkým
přátelům,“ — namítl jsem. — „Ostatně
možná že v budoucnosti...“
„Prosím, abyste mi dal svou kartičku!“
„Všecky dobré jsem již rozdal; zůstala
mi pouze jediná, na které si nejsem zrovna
dobře podoben.. .“
„Ale prosím o návštěvní kartičku, o vaš
navštívenku!“
Mému udivení nebylo konce.
„Moji... navštívenku?... O fotografii
žádají obyčejně lidé, když se jim líbí něčí
tvář, ale o navštívenku — v tom případě
když se jim nelíbí chování. Čím se vám
znelbilo moje chování? Vždyť nemám viny
na tom, co se přihodilo, — seděl jsem v ko-
čáře jako ořech ve skořápce.“
„Vy arci nejste vinen, ale šoférje
vinen.“
#14
alto_textblock
#14
„Vyžádejte si tedy od něho navští-
venku. Ostatně, šofér také není vinen. My-
slím, že jeho úmysl byl takový: když viděl
že můj kůň mu zahražuje cestu, rozhodl
se zahouknout na něho tak rázně, aby se
ulekl a splašil, a tak mu cestu uvolnil.“
„Nu, ae
e
*) Dvě z nejživějších tříd petrohradských
Něvský prospekt — hlavní tepna, Litějný jedna
z hlavních pobočných.
Pozn. překl.
#15
alto_textblock
#15
„Víte přece, že koně, když se něčeho
uleknou, — zpravidla se splaší; avšak můj
kůň neznal patrně tohoto pravidla, poně-
vadž, zcela naopak — zůstal státi na místě.
Toť také příčina, proč automobil na nás
„Vypravujte mi všecko od začátku.
„Prosím. Včera odpoledne jsem dostal
místní telegram: „Přijeďte, abychom si po-
hovořili o illustracích pro knihu...
„Ne, vypravujte jen, jak jste jeli.
„Jeli jsme po Litějném prospektu, vy-
jeli jsme na Něvský; v tom se strany za-
ive motorová trubka. Kůň, který běžel
dosti slušným poklusem, pojednou se za-
stavil na místě, patrně sám u sebe se již
dříve na tom ustanoviv, na škodu pro mě
i pro kočího. Šofér nemohl na rychlo za-
staviti motor a vjel do kočáru, který se
před ním tak pohostinně postavil.
„Tak, tak... Teď mi povězte svoje
jméno, adresu, způsob zaměstnání?“
Pověděl jsem mu.
„Ach, tak, to jste vy!“ — zaradoval
se tento kulturní, sečtělý člověk. — „Četl
jsem vás, ovšem, mnoho čtu. Je mi ctí ..
hm! Hej, izvozčíku! Odvez pána, kam ti
přikáže.
#16
alto_textblock
#16
najel.“
#17
alto_textblock
#17
III.
#18
alto_textblock
#18
máte pravdu. Noviny Bžou. Poslyšte tedy
pravdu! Jel jsem po Litějném prospektu,
sedě vedle anglického vyslance, s nímž
mne pojí dlouholeté přátelství. V tom vy-
slanec, ohlédnuv se do zadu, řek: „Ne-
mýlím-li se, jsou nám na stopě!“—„ Kdo“?—
„Junáci, členové sekty Tugů — škrtičů.
Za těch dob, kdy jsem býval plukovníkem
desátého indického pluku Sipajů, dal jsem
jich nemalý počet pověsit, a tak oni nyní...
Vyslanec nedopověděl. Rozlehl se jakýsi
zvláštní řev, čtyři lidé vyskočili z motoru
a vrhnuvše se na náš kočár, překotili jej.
Ale vyslanec neztratil duchapřítomnosti!
Vytáhl ze záňadří podivný amulet ze vzác-
ného zubínu a vztáhl jej proti nim:„lka-
rud!“ — pronesl při tom indicky. A oka-
mžitě — všichni čtyři s hrdelným vykřik-
nutím jakoby se byli do země propadli. Jakoby
nic nebylo bývalo. Pouze rozlámaný kočár
a koně ležící na zemi vydávali svědectví
o tom, co se sběhlo.
„To je hrůzal Alc v novinách stojí
něco docela jiného.“
ontg
„Jak pak by nel“
vp
l pnn
#19
alto_textblock
#19
IV.
#20
alto_textblock
#20
„Halló! Ano, já.
O, toť se rozumí.
Strašlivá věc. Kdybyste si to přečetl v no-
vinách... —— Cože? Ode mne že to
chcete slyšeti? Dobrá. Příhoda vskutku se
vymyká z obvyklého rámce... Jedeme
a pojednou — na rohu Litějného prospektu
a Névského, na chodníku objeví se jakýsi
stín. Jenom se tak mihl, zastavil se a při-
krčil k zemi s tichým mručením.
„Automobil na chodníku?“
„Ale jaký pak automobil! Byl to velko-
lepý exemplář královského tygra.“
„Poslyšte, co to povídáte? Tygr? ..
A na rohu Něvského a Litějného? ...
„Nu, ano! Uprchl z cirku. Co je n
tom divného? Gigantským skokem, jakoby
se pod ním vymrštilo kolossální péro, vrhne
se s Litějného prospektu přímo na nás
a jediným úderem svojí mohutné tlapy
srazí kočár k zemi. My byli — téměř mrtví
Ale... na naše štěstí šel právě kolem střelec
který zdařilou ranou mezi oči. ..
„O, Bože! Ale odkud se tam vzal te
střelec?“
„No, přece z cirku; obyčejný cirku-
sový střelec, který se octne kde je libo,
jak je libo ...“
„Ale v novinách...“
„Ech, co pak noviny! Noviny lžou.“
— —
#21
alto_textblock
#21
Po této příhodě jsem prožil spokojeně
asi patnáct hodin — v každém případ
daleko méně, než čtyřiadvacet hodin.
Poněvadž hned druhého dne z rána
jsem se začal vařiti v nejstrašnějším kotli
„Halló? Tos ty?“
„Já. Ach, ty, Pelikánove? Co si přeješ?
„Nu, holoubku, jak je s tvým zdravím.
Tolik jsem se polekal. Tyhle hrozné motory!“
„Počkej, a odkud jsi se to dozvěděl?
„Piší o tom dnes v novinách. Vypravuj
jak se to sběhlo?“
„Ale vždyť jsi to četl v novinách!“
„Ne, vypravuj jenom sám. Možná, že
v novinách si něco přilhali.
Vyprávěl jsem tedy:
„Jeli jsme po Litějném prospektu. Vy-
jeli jsme na Něvský; než jsme jej mohli
přetnouti a dostati se na Vladimirský, za-
houkal se strany mocně čísi automobil!
Můj kůň pojednou zůstal stát jako přiko-
vaný, a motor, který už neměl času za-
brzditi, naletěl na nás a překotil náš vůz.
á jsem si trochu narazil bok — to už
přešlo, ale u kočáru se jedna voj zlámala.“
„To je hrozné! Nu, na shledanou!“
Odešel jsem od telefonu, ale ihned
zase jsem se musil vrátiti,“
„Halló! To jste vy?“
„Ano. Buďte zdráva. Co poroučíte?“
„Vy ani nejste v posteli? Není to tedy
na štěstí nic nebezpečného... Já jsem se
tolik polekala. Jak se to přihodilo?“
„V novinách — — —
„Ne, vypravujte mi to sám. Jak se to
jen stalo?“
Potlačil jsem vzdechnutí a řekl jsem
lhostejným hlasem:
„Jeli jsme směrem Litějný — Něvský —
Vladimirský. Vesměs prospekty. Něvský —
se strany zahouknutí motoru. Úlek a za-
stávka koně. Motor vjel na kočár. Pád
kočáru na bok. My na zemi. Úraz v boku,
voj zlámána a — všecko již zdrávo.“
„To je příšerné! S bohem.
Na třetí zazvonění jsem odpověděl
krátce: ne
„Cesta: Litějný—Něvský—Vladimirský.
Něvský — houknutí motoru, zastavení koně,
pád kočáru, úraz boku a voje. Obojí spra-
veno.“
Po čtvrtém zazvonění a lakonickém
objasnění toho, co se přihodilo: „Táhni
k čertu!“ jsem si lehl na divan a jal jsem
se přemýšleti:
V podstatě ti ddbří lidé nejsou vinní.
Chtějí mi pouze projeviti svou účast; třeba
býti spravedlivým: je to arci neskonale
nudné, opakovati jednu a tutéž historii
desetkrát za sebou, ale vždyť každý z nich
ji slyší po prvé. Není přece možno kaž-
dého, kdo mi projeví účast, — posílati
k čertu. Neměl bych to snad udělati tak-
hle: Natisknout stovku brožurek s podrobným
popisem a illustracemi události, a rozdati
ji všem přátelům? Ne, to by asi nebylo včas
hotovo. Než udělám korrekturu a objednám
obrázky — všichni už tady budou s dotazy.
Ale což pak, udělat to tak: pozvat dneska
všecky na číšku čaje, a pak to povědět
najednou, ve velkém. To se také nehodí.
Všichni najednou nepřijdou, nýbrž po jed-
nom, a každý, plana touhou, aby mi pro-
jevil svoje účastenství, začne se hned do-
Napsal S. Sergějev-Censkij.
tazovat po „aféře s motorem.
Cítil jsem, že se nacházím v situaci
Noc byla světlá jako v poledne: úplněk
zoufalé. Pod záhlavím „Nehoda popu-
sníh a borovice. A na větvích borovic pev-
lárního spisovatele“ bylo v novinách
ně držely se tu a tam nazelenalé chomáče
nápsáno něco docela jiného. Bylo třeba
navátého sněhu a kdesi v temnu leskly se
hrubé kusy ledu jak světlušky. Bylo ticho,
napsati to takhle:
„Dnešního dne potkala populárního
tak ticho jakoby to byl ljiž sníh po smrti,
borovice po smrti, měsic po smrti.
spisovatele Arkadija Averčenka strašlivá
Geolog Berežnoj, advokát Rjabov a stu-
nehoda: zástup asi dvou set jeho přátel
a známých přepadl ho otázkami k vůli
dent Vasilij jeli na lyžích. Student napřed,
nicotné srážce kočáru s motorem —a
jakožto domácí, Berežnoj i Rjabov, hos-
vrhnuvše se na něho, pohřbili nešťastníka
té z města, v zadu jeden za druhým.
— Pracujte více nohama —směje se, pou-
pod svými troskami. Zoufalost nešťastné
čoval Rjabov Berežného: — Hole strčte
rodiny ubožákovy nemá mezí. Kdypak už
pod paže a nohama takhle.. tímto způso-
konečně naše policie věnuje svoji pozornost
řádění tak zvaných přátel, kteří atd. atd...
bem.
I ozval se Berežnoj:
Nové drnčení telefonního zvonku mě
Chtěl byste ode mne abych to prá-
zdvihlo s divanu.
vě tak dovedl... vždyť já jezdím na ly-
„Halló! To jste vy?o
žích jen jednou v roce.
„Ano, já. Chcete se dozvěděti něco
Pánové - Sirius! - zvučně přerušil Vasi-
o nehodě s motorem? Přečtěte si noviny.“
lij. Pohleďte v pravo!
„Och, noviny! Vždyť je přece známo,
Vpravo mihala se nejjasnější z hvězd
že noviny vždycky všecko popletou!“
vystrkovala zelené rohy a ihned schováva-
„Tak?“ — řekl jsem, cítě pojednou
neočekávaný příliv ukrutné radosti. — „To la. Třpitila se hibitě.
#22
alto_textblock
#22
„Kdo to přišel? Vy? Děkuji, že jste
mě osobně navštívil. Taková hrůza! Ne-
mohu sevaž doposud vzpamatovat!...
„Pro Boha! Vypravujte mi podrobně.
Noviny asi podaly neúplné vylíčení . ..
Hořím touhou vyslechnouti to od vás.“
„Neúplné vylíčení! Vždyť to všečkona-
lhaly, ty noviny; především se to nepři-
hodilo na rohu Něvského a Litějného, nýbrž
u mne v bytě . ..
„U vás? V bytě? Kočár s koňmi! Auto
mobil?“
„Ano. Představte si tol“
„Poslyšte.
„Ale vždyť neříkám, že to byl veliký
automobil. Takový... maličký. Hračka.
„Ale koně?“
„Také hračka. Věc je ta, že jsem svému
synáčkovi daroval automobil. Hošík, pro-
jížděje se s ním po pokoji, naložil jej růz-
nými věcmi, mezi jiným i pěti librami
prachu, který jsem měl přípravený na hon.
A co se přihodilo — rozejetý automobi
najede prudce na dřevěné koně, prach
exploduje a všecko letí k čertu — chlapec,
automobil, chůva i koně! Všecko tak do-
hromady zmotáno, že teď nerozeznáš, kde
začíná chlapec a kde končí chůva.“
„Och, to je hrůza! A kde... kde je
to všecko?“
„Kde? Vymetli jsme to a vyhodili. Ne-
budeme přece ty zbytky pochovávat, když
nelze rozeznati — držíte-li čelist z chůvy,
či řidítko od automobilu?!“
#24
alto_textblock
#24
Vypravoval jsem takovéto historie pra-
nic se při tom nenudě — až do večera.
V.
Hle, jak jsem se stal lhářem! Stal
jsem se jím sám? Ne. Lidé mne k tomu
přivedli.
#25
alto_textblock
#25
Sníh.
#26
alto_textblock
#26
Já ho po oruji od 8 hodin večer. Kaž- se týče jeho zábav, ty sestávaly pouze jen
dý okamžik se mění. K vůli tomuto Siriu z příležitostných vycházek do divadlaa
k obědům u střízlivých, domáckých lidí,
se zblázním.
jako byl on sám.
A lle, tam na levo červená, menší. Kte-
A přec v život tohoto všedního muže ja-
rá jest to? tázal se advokát.
ko zář vpadla žena — smělá, krásná žena,
To jest Mars — odpověděl Vasilij a dodal
brilliantní, neskrupulosní, kterép omohl jed-
živě: — Bože, jak krásné jest žíti! Vykřikl
noho dne nalézti dům v jisté ulici a touto
táhle a naslouchal, zda-íi je ozvěna.
náhodou se tito dva setkali.
Trpytily se borovice, jakoby ověnčeny
Ona byla Španělka a pokoušela se vysvě
byly drobnými hvězdami: hvězdné ne-be
tliti chauffeurovi automobilové drožky
hvězdná země a sníh pod lyžemi byl jak
kam má jeti; pak spustila francouzsky, ale
živý, zpívající. Byl silný mráz, ale od bě-
chauffeur stále nechápal.
hu všem třem bylo horko a sníh zdáls
Všední muž přispěchal na pomoc. Znal
jim teplým. v
dosti francouzsky, aby jí mohl býtik
Milý sníh — laskavě jekl Vasilii
službám. JJak se to stalo se nepamatoval,
Miloval jsem jednu dívku - vzpomně
ale ona mu dala svojí adressu a požádala
hlasitě Berežnoj.— V zimě žila v Italii a
ho aby ji navštivil.
já ve vesnici v Kurské gubernii. V každém
Tak vyšel ze svého malého, bezbarvého
dopise psala: Líbejte sníh!
života do jejího žití, které bylo naprosto
A líbal jste? — tázal se R abov.
rozdílné od čehokoliv c dříve znal, —
Líbal, jak by ne .. Vycházel jsem do pole
plné světla a skvělosti. Obědval tam a seděl
položil se v závěj a líbal.
s ní po obědě v malém bílém budoiru.
Borovice byly řídké a od nich na sněhu
Kouřila cigaretu — věc to, kterou žena
ležely silné stíny. Zdálo se, že po těchto
jeho společenské úrovně nikdy nečiní. Vy-
stínech lyže nejely tak jistě, jako po světlých
pouštěla malé kotoučky dýmu do vzduchu
polích.
a prosaický muž našel sám v sobě dosti poc-
Tu zas drobotina lesní, dvouaršínové bo-
sie učiniti jí první poklonu — nazývaje jiandě-
rovičky, ozdobily se sněhovými čapkami
lem, protože její tvář hledí naň prý zkrze
stály zde jako starověké modly
obláčkyi
Hledme, museum, pohanský chrám — vo-
Zasmála se, ukazujíc své malé bílé zuby a
lal Vasilij. Ne— jen se podívejte — zimní gno-
nazvala jej „pošetilým chvalořečníkem“ a na-
movél
bídla mu jednu z cigaret ze svého vlastního,
Oklepával růkou načechrané čapky; tře-
drahokamy zdobeného, pouzdra.
soucí se temné věty čky se kývaly.
Neboť ačkoliv život tohoto muže byl všed-
—Koroptev vyskočila zpod samých lyží Rja-
ní, zevnějšek jeho všedním nebyl. Byl vyso-
bova. Vasilij dal se do křiku.
ký a přímý, s černým vlasem, shrnutým
Spala v sněhu, dareba! Kdyby zde byla
zpět z vysokého čela, slabě na spáncích do
zbraň. Někd na blízku sedla . ..
šeda zabarveným. Vyhlížel jako rytíř, ze sta-
A za borovým lesem byl březový chrám
rých dob, ačkoliv jeho život míjel jednotvár-
s takovými hustými bělomramorovými slou
ně v neveliké kanceláři v City. Ale oděv no-
py a sníh v něm byl rovněž takový, jako-
sil špatného střihu a časem vypadal nuzně
by podlaha byla z mramorových desek
Španělka galvanisovala jej k životu; vnu-
Obtížno bylo jeti bez cesty po lyžích
kla mu pocit, že e mužem.
ale tak drahé bylo vše kolem, mateřsky
Nebylo to příliš dobré pro něho, to jest
drahé, objalo, polaskalo, neoklame, ani z
pravda, ale způsobila, že byl nespokojen
nic neoklame.
sám se sebou, se svým životem, a se svým
Ještě krásnější, ješt imposantnější, ještě
okolím. Ona to byla, která byla příčinou,
jařejší než borovice byly břízy, jako tich
že si koupil nový oděv dobrého střihu a v
nevěsty v diamantech.
dobrém závodu a dala mu zlaté pouzdro n
Byla běloučká, útlá, vysoká — vzpomně
cigarety s jeho iniciálkami na něm.
nahlas Berežnoj. Říkal jsem jí „Sněhová
Jeho známí, uznamenavše jeho úpravnější
královna.
zevnějšek, počali mysliti, že se stal světá-
A což, byla Vaší nevěstou? otázal se opatr
ckým a nevstoupilo jim nikdy ani na oka-
ně Rjabov.
mžik do mysli, co opravdu bylo toho příčinou,
Ne.
že se v tom skrývá žena. Vše, co jim napadlo
Milovala vás?
bylo, že sestal maličko výstředním a ve svých
Také ne. Dovolovala jen, abych ji psal
smyslech lkali nad jeho vkusem, že nosí nyní
A psal jste?
oblek, který mu dobře sluší a výborně padne,
Psal.
na místo oděvu, který mu nepadl. Jeho chot.
Předlouhé, zimní, vesnické dopisy, ne-
zaměstnaná svými domácími záležitostmi ne-
nudnější na světě.
postřehla žádného rozdílu dokud nenaučil
Vyšli na pole
se pravidlu, často večer odcházeti ven z domu
Pánové, pohleďte: pás Oriona!. ...A
bez ní, ale potom jeho omluva o zaměstnání
tam Plejady! zvolal Vasilij pozdvihnuv hla-
kdesi uklidnila její mysl, neboť znala — jak my
vu, a neukázav ani kde, zasvištěl dáles
slila, — svého manžela.
vší jelení čerstvostí mladých svých nohou.
A tak dni míjeliv. On často vzal Španělku
Jedna hodina... Bude čas domů — řekl
do divadla a pak odcházel s ní do jejího bytu
advokát. Jakmile přijedeme, hned budeme
večeřeti h! Tyto večeře v malé jídelněs
píti čaj.
tlumeným světlem, ve kterem jen bíle ro-
Ale nebe nezůstalo na místě; skleslo.
střený stůl svítil bělosti a ostatek pokoje
popošlo blíže k zemi a jakoby kdesi daleko
tonul v pološeru! Seděla proti němu, opí-
v údolí ztemnělo.
sson n
rajíc lokty o stůl a její bílé ruce tvořily
Hluboké stopy něčích noh černaly se jak
jakoby kalich z mušlí pro její krásnou tvář
nezamrzlé skvrny na řece a vedle nich výraz-
a temné její zraky hleděly úsměvně do jeho.
ně vinuly se cestičky lehce narůžovělé, leh-
Konec dostavil se náhle.
ce, jiskřivě namodralé.
Jednoho jitra, asi šest měsíců po jeho prvém
Dali se k dáčám mimo dlouhé ploty, Va-
setkání se s ní, četl svoje noviny při snídaní
silij napřed, za ním Rjabov a nejzadněji
a jeho celá duše chvěla se zanícením při my-
Berežnoj. Latky odrážely se na svěžím sně-
šlence, že jí dnes opět uvidí a že bude s ní
hu a tak teplý, útulný byl žlutý ohníček
dnes ve- čeřeti, když jeho zrak zachytil
v kterémsi dalekém okně.
záhlavní větu noticky:
Říkali jí Elizaveta —řekl Berežnoj Rja-
„Hrozná vražda v bytě ve westendu“
bovu, když popošel k němu blízko. A jak
Pak přišlo jméno ulice a domu. Stále držel
zvláštní, musilo se jí psáti Elisaveta, hlá-
noviny ztrnule v ruce, ačkoliv měl pocit
sky „z“ ve svém jméně nestrpěla. Taková
že se zadusí.
zvláštnost!
Ona byla mrtva! To zářivé stvoření horké
A prož vy o ní mluvíte stále jen v minulém
jižní krve je mrtvo, malé. bílé ruce, pokryté
čase? — tázal se poněkud ironicky Rjabov
prsteny, které on tak často líbal, jsou zcela
Proč? Vidíte, nedávno umřela — teprve to-
klidné, vychladlé; temné žhavé očizavřeny —
mu jsou dvě neděle. A pochovali ji tam
snad zavřeny nebo ztrnule vytřeštěné. —
v Italii, ve vesnici u Neapole.
zachvěl se děsem. Nikdo nikdy nebude věděti.
Tak — řekl táhle advokát. Toť smutné.—
že ona přetvořila jeho životz jednotvárné, nud-
Pozdvihl lyže, aby dohonil Vasilia, cos
né skizzy ku skvělému mnohobaren mu
v předu volajícího, ale zdálo se mu nevhod
obrazu.
ným, odejíti od Berežného.
Zakryl si tváře rukama; noviny upadly
Přešli pět — šest řad četných plotů
na zen.
dali se pak krátkou, sráznou cestou přimo
„Co se stalo tázala?“ se jeho chot.
k žlutému ohníčku; spustili se pak s ne-
S nadlidským úsilím se vzpamatoval.
vysoké horky.
„Četl jsem právě o nanejvýš strašném pří-
Nedaleko od dáči ověšené dlouhými ram
padu vraždy.
pouchy jako dlaždicemi, dohnal Vasili
„Četla jsem to také. Takové ženy obyčejně
v závěji, skloniv hlavu s ušatou čapkou.
dojdou ke špatnýmu konci a ona musila býti
Rjabova, ohlédl se na Berežného — seděl
špatná ženština. Ohl
Co, upadl jste? směje se, zvučně zvola
„Přijď dnes večer brzy zpátky, drahý-
Vasilij.
pamatuj, že večeříme u Robinsonů. Ne,
Upadl. To nic není, já hned — ozval se ve-
zapomeneš?“.
sele Berežnoj.
„Nezapomenu,“ řekl muž a vykročil ven
Ale neupadl. Prostě poklekl, modlil s
z obrazu zpátky do jednotvárné tužkové
tiše a líbal sníh.
kresby.
#28
alto_textblock
#28
Romance všedního muže.
#29
alto_textblock
#29
Napsal M. Townshed
Z angl. přel. Anna Plešingerova.
#30
alto_textblock
#30
Byl to právě jen obyčený druh muže,
ani romantický, ani peetieký; netoužil po
rytířských hrdinských skutcích, ani ne-
bažil po něčem nedosažitelném.
Byl ženat s laskavou, dobrou; ženou, —
vzornou hospodyní a vzornou matkou; měli
dva silné, zdravé hochy a žili jeden se dru-
hým ve velmi dobrém poměru, totiž v tom
způsobu, jak usedlejší muž a žena bývají.
Celý jeho život byl načrtnut rovnoměr-
ně jako tužkou načrtnuta zkizza, nebylo
v ní barvy, jenom trochu světla a stín. Byl
vysoce vážen, tento pravidelný navštěvo-
vatel kostela v neděli se svojí rodinou a co
arr a
#31
alto_textblock
#31
PUMPY-MOTORY
- a vodovody nejl. z továrny
PAŠEK A SPOL., SMÍCHOv.
#32
alto_textblock
#32
tassr d
#33
alto_textblock
#33
šone
#35
alto_textblock
#35
66 cl dul
#36
alto_textblock
#36
e
ctne
#37
alto_textblock
#37
pr e
#38
alto_textblock
#38
teo
#39
alto_textblock
#39
bu
#42
alto_textblock
#42
al
#43
alto_textblock
#43
eae
#44
alto_textblock
#44
lalll a
e