ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 11 b4bb24d0-8f1d-11dd-9e47-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 11
ALTO TextBloky — 45
#1 alto_textblock #1
T MORÁ
#2 alto_textblock #2
cl
#3 alto_textblock #3
28. prosince 1913.
#4 alto_textblock #4
Zábavná
#5 alto_textblock #5
řílohaNár.
#6 alto_textblock #6
Stu
#7 alto_textblock #7
Strana jí.
#8 alto_textblock #8
Jak jsem se stal lhářem.
#9 alto_textblock #9
Napsal Arhadij Averčenko. Přeložil Kamit Paše
#10 alto_textblock #10
I.
#11 alto_textblock #11
Každý, kdo mě znal od dětství, by mohl potvrditi, že nebylo chlapce, jinocha ani muže — nade mne pravdomluvnějšího. Všecko, co je vám libo, jen žádnou lež Žert — ano! Mystifikaci — ano! Al lež, ubohá, odporná, plazící se jako ošklivý červ, lež — ta vzbuzovala ve mně právě takový pocit, jakého zakouší nezvyklý ce- stující na korábu, když zažívá poprvé mo- skou bouři. Žert jsem měl rád. Stávalo se, že pro mne nebylo lepšího potěšení, než odpově- děti: „Kam jsi se, čertíku, včera zpro- padl na celý den?“ — „Byl jsem včera na smuteční mši za zemřelou tetu . .. Není ani třeba vykládati, že mně teta nejen neumřela, nýbrž ani se mi nenaro- dila; celá věc byla v tom, že jsme šli za město stříleti vrány prakem. Hlavní živel humoru, obsažený v kaž- dém žertu — toť kontrast. V mém žertíku s učitelem všecko bylo — čirým kontra- stem, na místě jedné tety — několik ka- vek, na místě smuteční mše — prak. Jakožto jinoch jsem si často zažerto- val se známými dívkami. „Dejte mi hubičku!“ — prosil jsem jednu z nich. Líbala mě horlivě, ale pak, když se odtrhla, se zeptala: „Kdypak budeme mít svatbu?“ „Svatbu?“ — řekl jsem s posměškem. — „Jakou pak svatbu, vždyť já už jsem že- nat. Nemusím ani povídati, že jsem vůbec nebyl ženat a že moje slova byla holou mystifikací. Dokonce ani, když jsem se stal mužem. jsem neztratil svojí vrozené schopnosti, — tropit si šašky z bližních. „Dejte mi přece hubičku,“ — prosil jsem jednu ze známých dívek, vztahuje k ní prosebně ruce. Odpověděla mi chladně: „Já se s ženatými nelíbám.“ „Ale, má milá, cožpak já jsem ženat?“ „Ovšem že ano. Všichni to říkají. Vaš žena i dtě žijí v Moskvě. „Chachacha!“ — zajíkal jsem se smí- chem. — „Ale vždyť to je moje sestra s dítětem, vdova. Vskutku, žije v Moskvě. Kdo si tohle mohl jenom vymyslit?“ Líbala mne pak horlivě. Nemusím povídati, že jsem tenkrát už byl ženat, a že jsem kromě toho — i měl už děckol Tyto nevinné mystifikace často, pře- často mne bavily, zachraňujíce mne a po- jišťujíce mne, možná, před horší chybou, která takovou ohavnou skvrnou ulpívá na lidské duší — před lží.
#12 alto_textblock #12
II.
#13 alto_textblock #13
Nedávno se mně přihodilo, že jsem jel kočárem po Litějném prospektu. Litějný už byl u konce, vyjeli jsme na Něvský“) s tím úmyslem, abychom přetnouce jej dostali se na Vladimirský prospekt, ale v tom okamžiku právě náš kůň, zaslechnuv se strany řev automobilové trubky, se zne- nadání zastavil a automobil svrchovaně drzým způsobem najel na nás, povaliv ko- čár na bok, povaliv i koně, a zlámav jednu voj- Vylétl jsem na dláždění jako měděný knoflík z hlubiny kapsy obrácené na ruby a kočí vznesl se do výšky jako vlašťovka a snesl se přímo na koně, ležícího na zemi. „Nu“, — řekl jsem mu vstávaje, „nač pak byste se zabýval jízdou na koni; slezte s koně a jděte si domů.“ Asi dvacet lidí přiběhlo ke mně, al našel jsem zalíbení pouze v jediném z nich právě v nadstrážníkovi, jemuž jsem řekl Nemohl byste mi zavolati nějakého celého izvozčíka, nějaké neporušené vydání Rád bych jel domů.“ „Neublížil jste si? „Ruku jsem si poněkud pochroumal Ale poněvadž jsem si ji pochroumal vlast- ním bokem, vyplývá z toho, že jsem sám vinen.“ „Račte mi dát svoji kartičku“, — řek nadstrážník. „Dávám kartičky pouze svým blízkým přátelům,“ — namítl jsem. — „Ostatně možná že v budoucnosti...“ „Prosím, abyste mi dal svou kartičku!“ „Všecky dobré jsem již rozdal; zůstala mi pouze jediná, na které si nejsem zrovna dobře podoben.. .“ „Ale prosím o návštěvní kartičku, o vaš navštívenku!“ Mému udivení nebylo konce. „Moji... navštívenku?... O fotografii žádají obyčejně lidé, když se jim líbí něčí tvář, ale o navštívenku — v tom případě když se jim nelíbí chování. Čím se vám znelbilo moje chování? Vždyť nemám viny na tom, co se přihodilo, — seděl jsem v ko- čáře jako ořech ve skořápce.“ „Vy arci nejste vinen, ale šoférje vinen.“
#14 alto_textblock #14
„Vyžádejte si tedy od něho navští- venku. Ostatně, šofér také není vinen. My- slím, že jeho úmysl byl takový: když viděl že můj kůň mu zahražuje cestu, rozhodl se zahouknout na něho tak rázně, aby se ulekl a splašil, a tak mu cestu uvolnil.“ „Nu, ae e *) Dvě z nejživějších tříd petrohradských Něvský prospekt — hlavní tepna, Litějný jedna z hlavních pobočných. Pozn. překl.
#15 alto_textblock #15
„Víte přece, že koně, když se něčeho uleknou, — zpravidla se splaší; avšak můj kůň neznal patrně tohoto pravidla, poně- vadž, zcela naopak — zůstal státi na místě. Toť také příčina, proč automobil na nás „Vypravujte mi všecko od začátku. „Prosím. Včera odpoledne jsem dostal místní telegram: „Přijeďte, abychom si po- hovořili o illustracích pro knihu... „Ne, vypravujte jen, jak jste jeli. „Jeli jsme po Litějném prospektu, vy- jeli jsme na Něvský; v tom se strany za- ive motorová trubka. Kůň, který běžel dosti slušným poklusem, pojednou se za- stavil na místě, patrně sám u sebe se již dříve na tom ustanoviv, na škodu pro mě i pro kočího. Šofér nemohl na rychlo za- staviti motor a vjel do kočáru, který se před ním tak pohostinně postavil. „Tak, tak... Teď mi povězte svoje jméno, adresu, způsob zaměstnání?“ Pověděl jsem mu. „Ach, tak, to jste vy!“ — zaradoval se tento kulturní, sečtělý člověk. — „Četl jsem vás, ovšem, mnoho čtu. Je mi ctí .. hm! Hej, izvozčíku! Odvez pána, kam ti přikáže.
#16 alto_textblock #16
najel.“
#17 alto_textblock #17
III.
#18 alto_textblock #18
máte pravdu. Noviny Bžou. Poslyšte tedy pravdu! Jel jsem po Litějném prospektu, sedě vedle anglického vyslance, s nímž mne pojí dlouholeté přátelství. V tom vy- slanec, ohlédnuv se do zadu, řek: „Ne- mýlím-li se, jsou nám na stopě!“—„ Kdo“?— „Junáci, členové sekty Tugů — škrtičů. Za těch dob, kdy jsem býval plukovníkem desátého indického pluku Sipajů, dal jsem jich nemalý počet pověsit, a tak oni nyní... Vyslanec nedopověděl. Rozlehl se jakýsi zvláštní řev, čtyři lidé vyskočili z motoru a vrhnuvše se na náš kočár, překotili jej. Ale vyslanec neztratil duchapřítomnosti! Vytáhl ze záňadří podivný amulet ze vzác- ného zubínu a vztáhl jej proti nim:„lka- rud!“ — pronesl při tom indicky. A oka- mžitě — všichni čtyři s hrdelným vykřik- nutím jakoby se byli do země propadli. Jakoby nic nebylo bývalo. Pouze rozlámaný kočár a koně ležící na zemi vydávali svědectví o tom, co se sběhlo. „To je hrůzal Alc v novinách stojí něco docela jiného.“ ontg „Jak pak by nel“ vp l pnn
#19 alto_textblock #19
IV.
#20 alto_textblock #20
„Halló! Ano, já. O, toť se rozumí. Strašlivá věc. Kdybyste si to přečetl v no- vinách... —— Cože? Ode mne že to chcete slyšeti? Dobrá. Příhoda vskutku se vymyká z obvyklého rámce... Jedeme a pojednou — na rohu Litějného prospektu a Névského, na chodníku objeví se jakýsi stín. Jenom se tak mihl, zastavil se a při- krčil k zemi s tichým mručením. „Automobil na chodníku?“ „Ale jaký pak automobil! Byl to velko- lepý exemplář královského tygra.“ „Poslyšte, co to povídáte? Tygr? .. A na rohu Něvského a Litějného? ... „Nu, ano! Uprchl z cirku. Co je n tom divného? Gigantským skokem, jakoby se pod ním vymrštilo kolossální péro, vrhne se s Litějného prospektu přímo na nás a jediným úderem svojí mohutné tlapy srazí kočár k zemi. My byli — téměř mrtví Ale... na naše štěstí šel právě kolem střelec který zdařilou ranou mezi oči. .. „O, Bože! Ale odkud se tam vzal te střelec?“ „No, přece z cirku; obyčejný cirku- sový střelec, který se octne kde je libo, jak je libo ...“ „Ale v novinách...“ „Ech, co pak noviny! Noviny lžou.“ — —
#21 alto_textblock #21
Po této příhodě jsem prožil spokojeně asi patnáct hodin — v každém případ daleko méně, než čtyřiadvacet hodin. Poněvadž hned druhého dne z rána jsem se začal vařiti v nejstrašnějším kotli „Halló? Tos ty?“ „Já. Ach, ty, Pelikánove? Co si přeješ? „Nu, holoubku, jak je s tvým zdravím. Tolik jsem se polekal. Tyhle hrozné motory!“ „Počkej, a odkud jsi se to dozvěděl? „Piší o tom dnes v novinách. Vypravuj jak se to sběhlo?“ „Ale vždyť jsi to četl v novinách!“ „Ne, vypravuj jenom sám. Možná, že v novinách si něco přilhali. Vyprávěl jsem tedy: „Jeli jsme po Litějném prospektu. Vy- jeli jsme na Něvský; než jsme jej mohli přetnouti a dostati se na Vladimirský, za- houkal se strany mocně čísi automobil! Můj kůň pojednou zůstal stát jako přiko- vaný, a motor, který už neměl času za- brzditi, naletěl na nás a překotil náš vůz. á jsem si trochu narazil bok — to už přešlo, ale u kočáru se jedna voj zlámala.“ „To je hrozné! Nu, na shledanou!“ Odešel jsem od telefonu, ale ihned zase jsem se musil vrátiti,“ „Halló! To jste vy?“ „Ano. Buďte zdráva. Co poroučíte?“ „Vy ani nejste v posteli? Není to tedy na štěstí nic nebezpečného... Já jsem se tolik polekala. Jak se to přihodilo?“ „V novinách — — — „Ne, vypravujte mi to sám. Jak se to jen stalo?“ Potlačil jsem vzdechnutí a řekl jsem lhostejným hlasem: „Jeli jsme směrem Litějný — Něvský — Vladimirský. Vesměs prospekty. Něvský — se strany zahouknutí motoru. Úlek a za- stávka koně. Motor vjel na kočár. Pád kočáru na bok. My na zemi. Úraz v boku, voj zlámána a — všecko již zdrávo.“ „To je příšerné! S bohem. Na třetí zazvonění jsem odpověděl krátce: ne „Cesta: Litějný—Něvský—Vladimirský. Něvský — houknutí motoru, zastavení koně, pád kočáru, úraz boku a voje. Obojí spra- veno.“ Po čtvrtém zazvonění a lakonickém objasnění toho, co se přihodilo: „Táhni k čertu!“ jsem si lehl na divan a jal jsem se přemýšleti: V podstatě ti ddbří lidé nejsou vinní. Chtějí mi pouze projeviti svou účast; třeba býti spravedlivým: je to arci neskonale nudné, opakovati jednu a tutéž historii desetkrát za sebou, ale vždyť každý z nich ji slyší po prvé. Není přece možno kaž- dého, kdo mi projeví účast, — posílati k čertu. Neměl bych to snad udělati tak- hle: Natisknout stovku brožurek s podrobným popisem a illustracemi události, a rozdati ji všem přátelům? Ne, to by asi nebylo včas hotovo. Než udělám korrekturu a objednám obrázky — všichni už tady budou s dotazy. Ale což pak, udělat to tak: pozvat dneska všecky na číšku čaje, a pak to povědět najednou, ve velkém. To se také nehodí. Všichni najednou nepřijdou, nýbrž po jed- nom, a každý, plana touhou, aby mi pro- jevil svoje účastenství, začne se hned do- Napsal S. Sergějev-Censkij. tazovat po „aféře s motorem. Cítil jsem, že se nacházím v situaci Noc byla světlá jako v poledne: úplněk zoufalé. Pod záhlavím „Nehoda popu- sníh a borovice. A na větvích borovic pev- lárního spisovatele“ bylo v novinách ně držely se tu a tam nazelenalé chomáče nápsáno něco docela jiného. Bylo třeba navátého sněhu a kdesi v temnu leskly se hrubé kusy ledu jak světlušky. Bylo ticho, napsati to takhle: „Dnešního dne potkala populárního tak ticho jakoby to byl ljiž sníh po smrti, borovice po smrti, měsic po smrti. spisovatele Arkadija Averčenka strašlivá Geolog Berežnoj, advokát Rjabov a stu- nehoda: zástup asi dvou set jeho přátel a známých přepadl ho otázkami k vůli dent Vasilij jeli na lyžích. Student napřed, nicotné srážce kočáru s motorem —a jakožto domácí, Berežnoj i Rjabov, hos- vrhnuvše se na něho, pohřbili nešťastníka té z města, v zadu jeden za druhým. — Pracujte více nohama —směje se, pou- pod svými troskami. Zoufalost nešťastné čoval Rjabov Berežného: — Hole strčte rodiny ubožákovy nemá mezí. Kdypak už pod paže a nohama takhle.. tímto způso- konečně naše policie věnuje svoji pozornost řádění tak zvaných přátel, kteří atd. atd... bem. I ozval se Berežnoj: Nové drnčení telefonního zvonku mě Chtěl byste ode mne abych to prá- zdvihlo s divanu. vě tak dovedl... vždyť já jezdím na ly- „Halló! To jste vy?o žích jen jednou v roce. „Ano, já. Chcete se dozvěděti něco Pánové - Sirius! - zvučně přerušil Vasi- o nehodě s motorem? Přečtěte si noviny.“ lij. Pohleďte v pravo! „Och, noviny! Vždyť je přece známo, Vpravo mihala se nejjasnější z hvězd že noviny vždycky všecko popletou!“ vystrkovala zelené rohy a ihned schováva- „Tak?“ — řekl jsem, cítě pojednou neočekávaný příliv ukrutné radosti. — „To la. Třpitila se hibitě.
#22 alto_textblock #22
„Kdo to přišel? Vy? Děkuji, že jste mě osobně navštívil. Taková hrůza! Ne- mohu sevaž doposud vzpamatovat!... „Pro Boha! Vypravujte mi podrobně. Noviny asi podaly neúplné vylíčení . .. Hořím touhou vyslechnouti to od vás.“ „Neúplné vylíčení! Vždyť to všečkona- lhaly, ty noviny; především se to nepři- hodilo na rohu Něvského a Litějného, nýbrž u mne v bytě . .. „U vás? V bytě? Kočár s koňmi! Auto mobil?“ „Ano. Představte si tol“ „Poslyšte. „Ale vždyť neříkám, že to byl veliký automobil. Takový... maličký. Hračka. „Ale koně?“ „Také hračka. Věc je ta, že jsem svému synáčkovi daroval automobil. Hošík, pro- jížděje se s ním po pokoji, naložil jej růz- nými věcmi, mezi jiným i pěti librami prachu, který jsem měl přípravený na hon. A co se přihodilo — rozejetý automobi najede prudce na dřevěné koně, prach exploduje a všecko letí k čertu — chlapec, automobil, chůva i koně! Všecko tak do- hromady zmotáno, že teď nerozeznáš, kde začíná chlapec a kde končí chůva.“ „Och, to je hrůza! A kde... kde je to všecko?“ „Kde? Vymetli jsme to a vyhodili. Ne- budeme přece ty zbytky pochovávat, když nelze rozeznati — držíte-li čelist z chůvy, či řidítko od automobilu?!“
#23 alto_textblock #23
*
#24 alto_textblock #24
Vypravoval jsem takovéto historie pra- nic se při tom nenudě — až do večera. V. Hle, jak jsem se stal lhářem! Stal jsem se jím sám? Ne. Lidé mne k tomu přivedli.
#25 alto_textblock #25
Sníh.
#26 alto_textblock #26
Já ho po oruji od 8 hodin večer. Kaž- se týče jeho zábav, ty sestávaly pouze jen dý okamžik se mění. K vůli tomuto Siriu z příležitostných vycházek do divadlaa k obědům u střízlivých, domáckých lidí, se zblázním. jako byl on sám. A lle, tam na levo červená, menší. Kte- A přec v život tohoto všedního muže ja- rá jest to? tázal se advokát. ko zář vpadla žena — smělá, krásná žena, To jest Mars — odpověděl Vasilij a dodal brilliantní, neskrupulosní, kterép omohl jed- živě: — Bože, jak krásné jest žíti! Vykřikl noho dne nalézti dům v jisté ulici a touto táhle a naslouchal, zda-íi je ozvěna. náhodou se tito dva setkali. Trpytily se borovice, jakoby ověnčeny Ona byla Španělka a pokoušela se vysvě byly drobnými hvězdami: hvězdné ne-be tliti chauffeurovi automobilové drožky hvězdná země a sníh pod lyžemi byl jak kam má jeti; pak spustila francouzsky, ale živý, zpívající. Byl silný mráz, ale od bě- chauffeur stále nechápal. hu všem třem bylo horko a sníh zdáls Všední muž přispěchal na pomoc. Znal jim teplým. v dosti francouzsky, aby jí mohl býtik Milý sníh — laskavě jekl Vasilii službám. JJak se to stalo se nepamatoval, Miloval jsem jednu dívku - vzpomně ale ona mu dala svojí adressu a požádala hlasitě Berežnoj.— V zimě žila v Italii a ho aby ji navštivil. já ve vesnici v Kurské gubernii. V každém Tak vyšel ze svého malého, bezbarvého dopise psala: Líbejte sníh! života do jejího žití, které bylo naprosto A líbal jste? — tázal se R abov. rozdílné od čehokoliv c dříve znal, — Líbal, jak by ne .. Vycházel jsem do pole plné světla a skvělosti. Obědval tam a seděl položil se v závěj a líbal. s ní po obědě v malém bílém budoiru. Borovice byly řídké a od nich na sněhu Kouřila cigaretu — věc to, kterou žena ležely silné stíny. Zdálo se, že po těchto jeho společenské úrovně nikdy nečiní. Vy- stínech lyže nejely tak jistě, jako po světlých pouštěla malé kotoučky dýmu do vzduchu polích. a prosaický muž našel sám v sobě dosti poc- Tu zas drobotina lesní, dvouaršínové bo- sie učiniti jí první poklonu — nazývaje jiandě- rovičky, ozdobily se sněhovými čapkami lem, protože její tvář hledí naň prý zkrze stály zde jako starověké modly obláčkyi Hledme, museum, pohanský chrám — vo- Zasmála se, ukazujíc své malé bílé zuby a lal Vasilij. Ne— jen se podívejte — zimní gno- nazvala jej „pošetilým chvalořečníkem“ a na- movél bídla mu jednu z cigaret ze svého vlastního, Oklepával růkou načechrané čapky; tře- drahokamy zdobeného, pouzdra. soucí se temné věty čky se kývaly. Neboť ačkoliv život tohoto muže byl všed- —Koroptev vyskočila zpod samých lyží Rja- ní, zevnějšek jeho všedním nebyl. Byl vyso- bova. Vasilij dal se do křiku. ký a přímý, s černým vlasem, shrnutým Spala v sněhu, dareba! Kdyby zde byla zpět z vysokého čela, slabě na spáncích do zbraň. Někd na blízku sedla . .. šeda zabarveným. Vyhlížel jako rytíř, ze sta- A za borovým lesem byl březový chrám rých dob, ačkoliv jeho život míjel jednotvár- s takovými hustými bělomramorovými slou ně v neveliké kanceláři v City. Ale oděv no- py a sníh v něm byl rovněž takový, jako- sil špatného střihu a časem vypadal nuzně by podlaha byla z mramorových desek Španělka galvanisovala jej k životu; vnu- Obtížno bylo jeti bez cesty po lyžích kla mu pocit, že e mužem. ale tak drahé bylo vše kolem, mateřsky Nebylo to příliš dobré pro něho, to jest drahé, objalo, polaskalo, neoklame, ani z pravda, ale způsobila, že byl nespokojen nic neoklame. sám se sebou, se svým životem, a se svým Ještě krásnější, ješt imposantnější, ještě okolím. Ona to byla, která byla příčinou, jařejší než borovice byly břízy, jako tich že si koupil nový oděv dobrého střihu a v nevěsty v diamantech. dobrém závodu a dala mu zlaté pouzdro n Byla běloučká, útlá, vysoká — vzpomně cigarety s jeho iniciálkami na něm. nahlas Berežnoj. Říkal jsem jí „Sněhová Jeho známí, uznamenavše jeho úpravnější královna. zevnějšek, počali mysliti, že se stal světá- A což, byla Vaší nevěstou? otázal se opatr ckým a nevstoupilo jim nikdy ani na oka- ně Rjabov. mžik do mysli, co opravdu bylo toho příčinou, Ne. že se v tom skrývá žena. Vše, co jim napadlo Milovala vás? bylo, že sestal maličko výstředním a ve svých Také ne. Dovolovala jen, abych ji psal smyslech lkali nad jeho vkusem, že nosí nyní A psal jste? oblek, který mu dobře sluší a výborně padne, Psal. na místo oděvu, který mu nepadl. Jeho chot. Předlouhé, zimní, vesnické dopisy, ne- zaměstnaná svými domácími záležitostmi ne- nudnější na světě. postřehla žádného rozdílu dokud nenaučil Vyšli na pole se pravidlu, často večer odcházeti ven z domu Pánové, pohleďte: pás Oriona!. ...A bez ní, ale potom jeho omluva o zaměstnání tam Plejady! zvolal Vasilij pozdvihnuv hla- kdesi uklidnila její mysl, neboť znala — jak my vu, a neukázav ani kde, zasvištěl dáles slila, — svého manžela. vší jelení čerstvostí mladých svých nohou. A tak dni míjeliv. On často vzal Španělku Jedna hodina... Bude čas domů — řekl do divadla a pak odcházel s ní do jejího bytu advokát. Jakmile přijedeme, hned budeme večeřeti h! Tyto večeře v malé jídelněs píti čaj. tlumeným světlem, ve kterem jen bíle ro- Ale nebe nezůstalo na místě; skleslo. střený stůl svítil bělosti a ostatek pokoje popošlo blíže k zemi a jakoby kdesi daleko tonul v pološeru! Seděla proti němu, opí- v údolí ztemnělo. sson n rajíc lokty o stůl a její bílé ruce tvořily Hluboké stopy něčích noh černaly se jak jakoby kalich z mušlí pro její krásnou tvář nezamrzlé skvrny na řece a vedle nich výraz- a temné její zraky hleděly úsměvně do jeho. ně vinuly se cestičky lehce narůžovělé, leh- Konec dostavil se náhle. ce, jiskřivě namodralé. Jednoho jitra, asi šest měsíců po jeho prvém Dali se k dáčám mimo dlouhé ploty, Va- setkání se s ní, četl svoje noviny při snídaní silij napřed, za ním Rjabov a nejzadněji a jeho celá duše chvěla se zanícením při my- Berežnoj. Latky odrážely se na svěžím sně- šlence, že jí dnes opět uvidí a že bude s ní hu a tak teplý, útulný byl žlutý ohníček dnes ve- čeřeti, když jeho zrak zachytil v kterémsi dalekém okně. záhlavní větu noticky: Říkali jí Elizaveta —řekl Berežnoj Rja- „Hrozná vražda v bytě ve westendu“ bovu, když popošel k němu blízko. A jak Pak přišlo jméno ulice a domu. Stále držel zvláštní, musilo se jí psáti Elisaveta, hlá- noviny ztrnule v ruce, ačkoliv měl pocit sky „z“ ve svém jméně nestrpěla. Taková že se zadusí. zvláštnost! Ona byla mrtva! To zářivé stvoření horké A prož vy o ní mluvíte stále jen v minulém jižní krve je mrtvo, malé. bílé ruce, pokryté čase? — tázal se poněkud ironicky Rjabov prsteny, které on tak často líbal, jsou zcela Proč? Vidíte, nedávno umřela — teprve to- klidné, vychladlé; temné žhavé očizavřeny — mu jsou dvě neděle. A pochovali ji tam snad zavřeny nebo ztrnule vytřeštěné. — v Italii, ve vesnici u Neapole. zachvěl se děsem. Nikdo nikdy nebude věděti. Tak — řekl táhle advokát. Toť smutné.— že ona přetvořila jeho životz jednotvárné, nud- Pozdvihl lyže, aby dohonil Vasilia, cos né skizzy ku skvělému mnohobaren mu v předu volajícího, ale zdálo se mu nevhod obrazu. ným, odejíti od Berežného. Zakryl si tváře rukama; noviny upadly Přešli pět — šest řad četných plotů na zen. dali se pak krátkou, sráznou cestou přimo „Co se stalo tázala?“ se jeho chot. k žlutému ohníčku; spustili se pak s ne- S nadlidským úsilím se vzpamatoval. vysoké horky. „Četl jsem právě o nanejvýš strašném pří- Nedaleko od dáči ověšené dlouhými ram padu vraždy. pouchy jako dlaždicemi, dohnal Vasili „Četla jsem to také. Takové ženy obyčejně v závěji, skloniv hlavu s ušatou čapkou. dojdou ke špatnýmu konci a ona musila býti Rjabova, ohlédl se na Berežného — seděl špatná ženština. Ohl Co, upadl jste? směje se, zvučně zvola „Přijď dnes večer brzy zpátky, drahý- Vasilij. pamatuj, že večeříme u Robinsonů. Ne, Upadl. To nic není, já hned — ozval se ve- zapomeneš?“. sele Berežnoj. „Nezapomenu,“ řekl muž a vykročil ven Ale neupadl. Prostě poklekl, modlil s z obrazu zpátky do jednotvárné tužkové tiše a líbal sníh. kresby.
#27 alto_textblock #27
o
#28 alto_textblock #28
Romance všedního muže.
#29 alto_textblock #29
Napsal M. Townshed Z angl. přel. Anna Plešingerova.
#30 alto_textblock #30
Byl to právě jen obyčený druh muže, ani romantický, ani peetieký; netoužil po rytířských hrdinských skutcích, ani ne- bažil po něčem nedosažitelném. Byl ženat s laskavou, dobrou; ženou, — vzornou hospodyní a vzornou matkou; měli dva silné, zdravé hochy a žili jeden se dru- hým ve velmi dobrém poměru, totiž v tom způsobu, jak usedlejší muž a žena bývají. Celý jeho život byl načrtnut rovnoměr- ně jako tužkou načrtnuta zkizza, nebylo v ní barvy, jenom trochu světla a stín. Byl vysoce vážen, tento pravidelný navštěvo- vatel kostela v neděli se svojí rodinou a co arr a
#31 alto_textblock #31
PUMPY-MOTORY - a vodovody nejl. z továrny PAŠEK A SPOL., SMÍCHOv.
#32 alto_textblock #32
tassr d
#33 alto_textblock #33
šone
#34 alto_textblock #34
9
#35 alto_textblock #35
66 cl dul
#36 alto_textblock #36
e ctne
#37 alto_textblock #37
pr e
#38 alto_textblock #38
teo
#39 alto_textblock #39
bu
#40 alto_textblock #40
i
#41 alto_textblock #41
o
#42 alto_textblock #42
al
#43 alto_textblock #43
eae
#44 alto_textblock #44
lalll a e
#45 alto_textblock #45
o