#1
alto_textblock
#1
Číslo 151.
#2
alto_textblock
#2
V Praze, dne 3. června 1900.
#3
alto_textblock
#3
Ročník IV.
#4
alto_textblock
#4
Rodakoe, náminístruce
odjon:
Praha. Pštroepeva ulice,
šíslo 200—i
Befrankované dopicy se
nopřijímají, rukopisy se
nevracejí
exapečetěnéreklamace
jsou porta prosty
krserty účtujeme levně
a při častější inserci po-
skytujeme výhody.
Vycházejí denně o šesté
hodině ranní
V pondělí a po svátku
vždy po dvanácté ho
dině polední
Jednotlivé šíslo ta 8
felefen redakce d. 1126.
#6
alto_textblock
#6
ULICKt Lla
#7
alto_textblock
#7
Proáplamé pv
Praloe
s dönáškou de
domu:
měsíčně . . . ..
2.80
8.40
čtvrtletně . ..
celoročně . . ..
K 33.60
Pro tuzemako
poštou:
měsíčně . . . ..
3.—
čtvrtletně... K 8.—
celoročně.. . . K 86.—
Předplatné do cizozem-
ska: Německa a Srbska:
čtvrtletně ... K 12.—
celoročně.. .. K 48.—
Do Ameriky, Francie.
Švýcarska, Italie, Bel-
le, Anglie a Ruska:
čtvrtletně ... K 18.20
celoročně ... K 52.80
Telefon rodskce č. 1126.
#8
alto_textblock
#8
Slunce vychází ve 3 hodiny 56 minut ráno.
Slunce zapadá v 8 hodin — minut večer.
#9
alto_textblock
#9
Neděle:
Hod Boží Svatodušní.
#10
alto_textblock
#10
v chrámu Páně
Čtyřicetihodinná pobožnost
u sv. Apolináře na Nov. městě od 2.—5. června.
#11
alto_textblock
#11
Dnešní číslo jest o 16 stranách.
Příští číslo vyjde až v úterý v oby-
čejnou hodinu polední.
#12
alto_textblock
#12
Mršto ohně lásky požár zášti.
V Praze, dne 2. června.
Toto smutné faktum třeba zjistiti na sklonku
19. a na počátku 20. století. Kde se jen mohlo
vzíti? Věk náš se zvláštní emfasí nazývá se vzdě-
laným, tisíce a tisíce spolků dobročinných po všem
světě rozvinují svou blahodárnou činnost a přece
v jednom hlavním směru zášť vytiskuje všecku lá-
sku. Věk právě mijící přibírá přívlastku tolerant-
ního, jenž by rád z veřejného života setřel všecky
různosti náboženské a jenž z příčiny té sebe menší
důraz položený na konfesionální osvědčení prohla-
šuje za klerikální nesnášelivost, ba dokonce za fa
natismus. Byla to hlavně německá zářící kultura,
jež dávno před sto lety v Lessingově Nathanu
zřela pravzor náboženské lhostejnosti a jíž křesťan,
Turek, žid byli rovnocennými bratry. Ba tatáž
kutlura z amerických divochů vybírala si vzory
ctnosti, kladouc jim do úst známá slova: my di-
voři jsme přece lepší, nežli vy křesťani. Tatáž kul-
tura nivelluje všecky rozdíly nábožonství, ona bu-
duje ve Vídni turecké mešity, v Paříži pagody a
v Londýně dokonce fabričně vyrábí sošky k uctění
dábla.
Kultus Satanáše v Paříži je největší vymože-
ností našeho tolerantního věku. A přece pronásle-
dována je nejvíce jedna víra a jedno vyznání, jež
čítá dnes na 250 milionů vyznavačů a pronásledo-
váni jsou způsobem pohansky barbarským malí
národové. Věru že by se našemu dokonávajícímu
století mohlo říci: Ty, devatenáctý věku,
tvé jméno je farizejství.
Dosud nikdy nebylo jména osvěty tolik zne-
užíváno jako dnes. Zneužívá se ho ve Francii,
v Anglicku, v Rusku, v Americe a po našem
úsudku zneužívá se ho nejvíce mezi Němci.
V čem nedůslednost tato vězí?
Před sto lety byla provolána hesla vol no st,
rovnost, bratrství a dnes, na konci věku,
páše se nejhorší švindl těmito hesly. Volnost
káže americký a anglický Jingo všem národům a
v téže chvíli ubijí Irčany, domorodce na Kubě a
Filipinách a Boery v jižní Africe. Rovnost káže
Američan a vzpírá se cestovati v jednom (voze
s černochem. Volnost káže i Maďar Šlovákům, ale
kde jak může, všecky kulturní potřeby mu ujímá
#13
alto_textblock
#13
a upírá. Bratrství káže plutokrat při plném stole
a své dělníky odírá o krvavou mzdu, olupuje
o zdraví a často i dcery jejich o nevinnost. Ten
střední, jak se praví, zatemnělý věk, podobného
utlačování národů neznal. A zajisté v žádném
předešlém věku nebyli menší národové s cynismem
takovým utlačováni jako dnes.
Pruští hakatisté vůbec ani nezapírají své
barbarské chtíče, nejdříve k vyvlastnění, pak
k odkatoličení a konečně k odnárodnění Poláků.
Nikde na světě neděje se to od byrokracie
s perfidií takovou naproti posvátným přísahám
pruských králů.
nic lépe nevede se ubohým Slovákům pod
jhem maďarským.
Právě v těchto dnech zvěstovalo se, že na
pešťské universitě byly z odznaků svatoštěpánské
koruny sraženy křížky.
I to je symbolické. Koruna sv. Štěpána, jež
zdobí skráně uherského krále, nosí sice odznak
Vykupitele, avšak uherští státníci křížem tím
v duchu pohodili dávno. Zednáři a židé, kteří
dnes uherský stát ovládají, význam kříže neuzná-
vají. Co ruka zlotřilá na emblemech universitních
spáchala skrytě, to tam páše již dávno veřejně
bezbožecká věda, z níž vychází všecka zášť. Mocní
tohoto světa namnoze milují více lež, nežli
pravdu, protože ona více hoví jejich pýše, jejich
panovačnosti, jejich hrabivosti.
Žijeme ve věku, v němž velicí národové jsou
posedlí horečným šovinismem. Nejrozpínavějsím se
jeví šovinism Němců. Rod Hohenzollernský od roku
1871, ba již od r. 1866 sní o jakési restauraci ně-
kdejší římsko-německé říše, avšak je si dobře vě-
dom, že k ní především zapotřebí Říma, zapotřebí
papeže; jelikož ale na Řím nelze přištěpiti Lutherovu
církev, chce toho dosíci i bez Říma. Odtud ten již
za Bismarcka zjevný a po něm tajný, ale stejně
nrputný boj proti Římu. Proto vydáno bylo heslo
z Německa do Rakouska: Pryč od Říma!
Totéž bylo a je rozhlašováno i po Francii. Nikdy
nebylo tolik urputně ve Francii pro protestantismus
horováno jako dnes, zrovna jakoby vydán byl po-
vel: Teď, anebo nikdy! Všeněmecko je he-
slem Německa. Všichni Němci, ať si roztroušeni
v Rakousku, Rusku, Turecku, v Asii, v Americe
mají se hlásiti ku Všeněmecku, mají se cítit Vše-
němci, mají se považovati jakožto spolučástky ve-
likého národa. A tomuto až horečnému šovinismu
nemůže sloužiti pravda a právo, pravá volnost, rov-
nost a bratrství. Pravý Němec všecku rovnocen-
#14
alto_textblock
#14
nost národů zpupně odmítá, on považuje se za nad-
člověka, za prvorozeného všech národů. Proto
i marně se kojí v nejvyšších kruzích u nás, že by
rakouský Všeněmec třeba jen malinké jota ze svých
nároků slevil. V srdci jeho hnízdí zášť proti všemu
slovanskému. Všeněmci u nás, prodchnuti Nietsche-
ovou filosofií, neznají žádné politické morálky,: žá-
dného rakouského vlastenectví, oni znají toliko je-
dinou vlasť, kterouž je Všeněmecko. To
nechť stále na zřeteli mají rakouští státníci a necht
máme na zřeteli i my, kteříž proti Všeněmectví
v Rakousku vedeme epochální boj.
Ale mají-li též pocit tohoto Všeněmeckai
v kruzích nejkompetentnějších? Mají, mají, oni to
Všeněmecko pociťují za nehty, pociťují jako chro-
nický rheumatismus po všech kloubech, jenž rázem
se může státi akutním a vrhnouti se na srdce.
Rakousko má se státi vasalem Vše-
německa, — to dnes listy německé píší
Místo ohně lásky mají v srdcích nepokrytě
požár zášti a proto jsou v jejich ústech nejkrás-
nější slova o volnosti, rovnosti a bratrství všech
národů holou frází.
Nám upřímným rakouským občanům při tom
tlustém přátelství Všeněmecka je velmi nevolno,
nám se při pouhém na ně pomyšlení tají dech, ono
nás i ve snu tlačí jako můra a to tím více, že tam
kde by měla na jevo dávati se ráznost, jeví se
bázeň, bázeň ovce, jež by se z objetí vlka ráda
vydrala.
My proto jedinou spásu Rakouska před roz-
pínavostí Všeněmecka spatřujeme v těsném přidru-
žení se ku pravici. Němečtí alpští horalé, pokud
jsou a zůstanou katolíky, nikdy ku Všeněmecku
nepřilnou. Nepřilne nikdy ani Polák, ani Slovinec.
Rakouští Všeněmci s radostí přivítají i § 14., jen
když budou vidět, že se Čechům v ničem nepovolí.
Proto opětujeme náš náhled: my o účel-
nosti obstrukce rozhodně pochy-
bujeme.
#15
alto_textblock
#15
Církev a vzdělanost.
Neujde ani týdne, aby naši nepřátelé za vhodné
příležitosti nevytýkali naší katolické církvi tmářství
a nepřízeň ku vzdělanosti a vědám. To jest jejich
Catonské »Ceterum autem censeo Carthaginem esse
delendam« — ke konci pak soudím, že Karthago
má býti zbořeno. Také nepřátelé by rádi zbořili ty
základy, kdyby se jim to jen dařilo. Proto alespoř
chrlí zášť proti ní, aby v srdcích nezasvěcenců se
zakořenily jejich v pravdě nesvobodomyslné názory.
#16
alto_textblock
#16
Kulturní Listy.
#17
alto_textblock
#17
V Praze, 2. června.
K — Až do minulého quartalu mohl každý na
Příkopě pozorovati, že před jednou výkladní skříní
stavívalo se nejvíce procházečů. Co bylo v ní vysta-
veno? Samá lákadla pro — jak se v Praze říká —
chlupaté jazyky. Byly tam uzení i neuzení a naklá-
daní lososi, raci s obrovskými klepety, pak několik
druhů pikantních salátů, soudečky s pravým astra-
chánským kaviárem, dále čerstvé okurky z Alžíru,
chřest ze Sicilie, jahody z Korfu atd. atd. V popředí
byl přilepen Menu — čili jídelní lístek, obsahující
nejpikantnější lahůdky, nabízející též vína nejfajněj-
ších značek. Nebylo tedy divu, stavělo-li se zde mnoho
passantů. Místnosti uvnitř byly prý velmi elegantně
zařízeny, též prý i několik šambrseparé stálo k dispo-
sici pro párky, jež nechtěly býti v cukrování rušeny.
Zařízení těchto stálo prý 11.000 zl.
A dnes? — Všecko to zmizelo: lososi, raci, ka-
viár, láhve s vínem atd. — pryč a pryč — a v krámě
rozložil se směnárník a předešlý nájemník krámu
udělal veliký kotrmelec, asi prý na 70.000 zl.,a
mimojdoucí si povídají: Praha není Paříž, ba není
prý ani Vídeň anebo Berlín.
Byl to vlastně kus nové Prahy, kus moderního
Švertáska, který ale brzy byl smeten.
A tu mi bezděčně na mysl připadá kousek, ba
jen kousíček staré Prahy, pokud jsem ji sám ještě
zastihl. Ještě asi před desíti lety v bývalé Široké
ulici stavívali se též mnozí passanti u jednoho neve-
#18
alto_textblock
#18
likého okna, v němž byly na obyčejných porculá-
nových mísách vyloženy pečené ryby, smažené ry-
bičky, husí křídla a stehna —
— Jídelna paní Severové, — zvolá mnohý
čtenář.
Škoda, že jí již není.
Zašel jsem si často sem, obyčejně v pátek, na
kousek ryby v rosolu. Vchod do jídelny byl poně-
kud temný, pouze mdle osvícený. Host musil dát
pozor na dva schůdky dolů, jako by šel do sklepa.
Jídelna paní Severové tvořila jakýsi polosk lípek,
v němž v pozadí proti sobě stály dva neveliké stoly,
kolem nichž sedělo vždy plno paniček a též pánů,
ale více paniček z lepších středních společenských
vrstev. V předu u jediného okna stála paní Severová
a prodávala ryby a husí stehýnka a křídla, jež šly
jako na dračku.
Před ní stavěly se služky:
— Prosím, mně za dvacet rybiček
— Mně za deset
— Mně husí stehýnko
— Mně holoubátko —
A paní Severová rukou hbitou zabalovala do
papíru žádané věci a brala peníze.
Od šesti do osmi bývalo zde živo. V zadu, v ja-
kémsi výklenku, byla kuchyňka, neúhledná, obyčejnou
hlinkou olešťovaná s několika troubami a plechy na
plotýnce, na níž smažilo a peklo se do milionů, kde
zase vévodila jiná paní, tuším, že sestra paní Severové.
První můj dojem v této jídelně zahrnul jsem
v duchu v jedno jediné slovo: švábovna, učiněná
#19
alto_textblock
#19
švábovna, ale bylo v ní hostů plno. U kuchyňky
v jakémsi výklenku stával na stráži opatrovník do-
mácího krbu, mohutný kocour s vážností mandarína,
jenž mlčky přijímal hold od přítomných. Po jídelně
procházíval se přihrblý pán snad příbuzný, anebo
manžel té mladší paní, jež z trouby vytahovala pe-
čené husy.
Kousek to staré Prahy! A ta společnost v ní!
Zde jsem byl zasvěcen jaksi do tajů »Lotynky«. Ne-
bylo k tomu zapotřebí zvláštního studia. Ty paničky
zde kolem stolů braly obyčejně na přetřes tahy praž-
ské, brněnské atd. loterie s důkladností, jež by byla
čest dělala profesoru vyšší mathematiky. Žde jsem se
dovídal, která numera na Prahu, anebo na Brno
příště vyjít musí. Zde, abych se vyjádřil moderně,
zde byla jakási bursa paní Lotynek. Já tr .. ., já
o..., já mohl dnes míti několik činžáků, kdybych
byl pokynů těchto ctihodných bursiánek lotynky upo-
slechl, a kdybych byl několik zlatek na živá numera
obětoval. Ale tak člověk pozdě bycha honí. Ale křivdil
bych těmto dámám, kdybych tvrdil, že se zabývaly
pouze lotynkou.
Přicházely na přetřes i mnohé domácí, ba i ne-
málo důvěrné věci o manželích, dětech a pod. Paki
choulistivé věci zdravotní, o suchém loupání, o bo-
lení hlavy a pod. a konečně došle i na zamilované
pletky. Teď se již mohu přiznati, že jsem nejednou našel
zde látku k feuilletonu. Paní Severová byla mým
útočištěm, kdykoliv jsem měl nouzi o látku k nedělní
causerii. Sedával jsem tam v koutku od nikoho nepo-
všimnut.