#1
alto_textblock
#1
4 září 1904.
#2
alto_textblock
#2
Nedělní zábavná příloha
#3
alto_textblock
#3
„Národních Listů
#4
alto_textblock
#4
k čislu 244.
#5
alto_textblock
#5
Strana9.
#6
alto_textblock
#6
Čestný dar.
#8
alto_textblock
#8
(Závěrek)
#9
alto_textblock
#9
Všechen ten před radnicí shromážděnýa
na povel k pochodu čekající výkvět občanstva
makovického chvěl se nedočkavostí, jako se
chvěje mladá, odpočalá a dobře vyspalá armáda
před bitvou. Všem trhalo to nohami, a čas tak
zdlouhavě míjel. Bylo teprv osm hodin. Někteř
hodnostové přes tu chvíli zaměřovali k purk-
mistrovi a doporučovali, aby se již vyrazilo, na-
proti čemuž obecní tajemník velmi naléhal, ab
se vyčkalo, až do hodiny deváté
„Pánové,“ mluvil ke všem netrpělivým,
„přece nevlezeme k jenerálovi do postele, abych
lak řekl. Neví o ničem, nechystá se na nás.
Taky ho nemůžeme vyrušiti při snídani. V devět
hodin, pánové, ano, to bude slušné. To je hodina
návštěv.
Jak vidět, hodina visit v Makovicích byla
zeela jiná než v Praze. Což vyplývá z toho, že
Makovice pravidlem se probouzely v létě již
o páté, nanejdýl o šesté hodině. V Praze by de-
putace našla mnohého oslavence v posteli ještě
o desáté.
Ale konečně taky poslední dlouhá hodina
se schylovala. Zraky všech upíraly se na věž,
na ciferník hodin, jejichž delší rafie překročila
již jedenáctku a velebně postupovala ke dva-
náctce. A teď — leď dopadalo kladivo na nej-
větší zvon ve věži, zasvěcený svatému Sylvestru.
„Bim — bím — bim —“ hučel „Syl-
vestr“ nad městem i krajinou.
Purkmistr řekl několik slov obecnímu ta-
jemníku Varhulovi, a tajemník rozběhl se, aby
upozornil, že v nejbližších vteřinách zazní po-
vel. Mávaje vysoko nad hlavou bělorudým pra-
porečkem, poskakoval poděl řad jako by seděl
na koni, a hlasem, jejž zvláštním stažením
krčních svalů smáčkl a stlumil jak sordinou,
provolával do zástupů:
„Pozor, pánové! Už vyrazíme! — Vy-
kročit levou nohou, pánové, levou nohou!“
Krky všech zlopořily se, hlavy seděly jak
na stopkách, zraky upíraly se na purkmistra,
který sebou hnul, aby se postavil v čelo prů-
vodu civilního, neboť prvním článkem byla
viastně ozbrojená moc makovická.
Pan hejtman Kačírek vykřikl tenkým, pro-
nikavým hláskem svůj povel, střelci vykročili
pan kapelník Studený zatleskal do rukou, tváře
hudebníků se nadmuly; „plukovní tambor“
Slonbidlo vztyčil svoji kovanou hůl s postříbře-
nou makovicí jak malá kostelní báň, kapela
spustila. Tu se rozkročil taky pan purkmistr,
již duněla tvrdá i měkká dlažba makovická pod
sterými, pádnými kročeji nadšených občanův,
kteří vyšli, aby vzdali hold slavnému rodáku.
Byli málem u brány, ba, šik ozbrojenců
ztrácel se již v její klenbě, když tu náhle purk-
mistr trhl tajemníkem, který vedle něho kráčel
jak pobočník, a zvolal:
„Ježíš Marjá, vedeme ho?“
Tajemník vytřeštil oči, otevřel ústa. Ne,
na to zapomněli. A již vykřikl pan purkmistr:
„Stát! Stát lidičky — počkat, Ježí
Marjá!
Zapomněli na čestný dar.
Již se prášilo za tajemníkem, který utíkal
k obecnímu dvoru.
Budíž řečeno na omluvu makovických, že
nebyli prvními, jimž chyběla hlavní věc. Stalo
se nejednou, že byl pořádán banket na oslavu
zasloužilého občana. Dostavili se všichni po-
zvaní, jen oslavenec nepřišel. Byly svatby, na
něž přišel kde kdo, zvědavců byl plný kostel,
z hostí nechyběl jediný, jenom ženich nepřišel.
Bylo tedy i nedopatření makovických. pro-
minutelné, tím spíše, ježto bylo lze napraviti
je v čas, dík nápadu páně purkmistrovu.
Tajemník již byl zmizel ve vratech obee-
ního dvora, prach jím zvířený pomalu se roz-
ptyloval a padal již k zemi. Netrvalo dlouho,
tajemník zas vyrazil, zvířil nový mrak prachu,
a hned potom ozýval se od obecního dvora
dusot. Klusem blížil se čestný dar, vedený
s obou stran dvěma obecními zřízenci, zvlášt
oděnými pro tuto slavnost. A poněvadž měl
čestný dar čtyři nohy, netrvalo dlouho a doběhl
průvodu, v němž hned za purkmistrem a měst
skou radou zaujal příslušné vynikající místo.
Čtvernohý čestný dar — to byla věru my
šlenka, na niž Makovice mohly býti hrdy. By
to oř, bělouš, s ohonem, jenž skoro se dotýkal
země.
To byla myšlenka obecního tajemníka, kle-
rou však obratně podvrhl purkmistrovi, ná-
sledkem čehož byla přijata, jednohlasně schvá-
lena a uskutečněna.
Když se vynořil návrh, aby jenerálu Se-
kavci byl podán čestný dar, bylo dalším po-
myšlením nejbližším: jaký? Toť pochopitelno.
Ledaco již bylo podáno jubilantům a oslaven-
cům. Ale co jenerálu Sekavci, jehož vkus byl
zcela neznám? Řídící učitel obecné školy na-
vrhoval zlaté péro, ale ještě v čas poukázal
kdosi k tomu, že vlastně péro nebylo nástrojem,
kterým jenerál životní svůj úkol plnil, a řídie
učítel návrh odvolal. Bylo navrženo dále, aby
jenerálu podali čestnou šavli. Byl to dar dosti
případný, ale návrhu tomu opřel se vší silou
jediný puškař a zbrojíř makovický Pistola, který
neměl na skladě žádných čestných šavlí. Na-
vrhováno sem tam, nic však nelíbilo se. Kdosi
zvolal: Album! — Nešťastného muže toho vy-
hodili ze schůze a zbavili nejen všech občan-
ských práv a hodností, ale i všech občanských
ctnosll.
A tu tedy vzchopil se purkmistr, jemuž
obeení tajemník již chvíli byl něco našeptával,
řekl vážně, slavnostně, ač poněkud nesouvisle
„Pánové! Navrhuji dar, který nejenom
v dějinách naší obce, ale taky panu jenerálovi,
jakožto vojínu, který se proslavil, a jehož hod-
nost přináší podobné vlastnosti, následkem čehož
kůň jeho významu je důstojný! Pánové, je to
jenerál jizdy, a víme, že kůň pod ním je vlastně
jeho druhou přirozeností, a ačkoliv jenerálové
dávají se do pense, koně ne. Pročež myslím, pá-
ntvé, že přes pokročilý věk třeba si ještě rád
vyjede na procházku a bude sloužiti zdob
města a povznesení návštěvy cizinců, když z nás
někdo bude jezdít na koni. Jemu to přísluší,
pánově, podejme mu darem koně!“
„Výborně!“ vykřikl nejmladší učitel, který
měl k obci zadáno o drahotní příspěvek, a strhl
svým adením všechny ostatní. Jako jeden muž
#10
alto_textblock
#10
odhlasoval slavnostní výbor jenerálu Sekavei ze
Sekanic čestným darem koně. — — —
Teď tedy vedli jej, čestný ten dar, který byl
strávil minulé tři dny v těžkých dumách ve
zvláštním oddělení obecní stáje, nevěda, proč
byl zaveden v neznámá tato místa, a netuše nic
dobrého. Jaká mu kyne budoucnost po slavné
minulosti? A skoro se v něm zachvěla každá
žilka děsem, když pomyslil, že by v Makovicích
byl koňský řezník.
Ale když mu dnes ráno propletli hřívu
stužkami bílými, červenými a modrými, když
mu taky kořen ohonu ovázali širokou mašlí.
když mu vycídili kopyta Biningrovým leštidlem.
tu se koňská jeho duše rozveselila. A když jej
pak na povel obecního tajemníka vyvedli ze
stáje, když se otěží jeho chopili dva zřízenci,
převlečení za štolby, ověšení samými fábory, tu
milý valach radostí zařehtal a kráčel jako do
tance.
Mnozí obávali se, že se poplaší a něco vy-
vede, až zazní hudba, ale to ho neznali. Když
zahřměl buben a zařinčely talíře, když spustil
bombardón a zaječel klarinet, hodil bělouš jen
hlavou, střihl ušima, zajiskřil očima — a nohy
mu hrály jak strunky. Bylo zjevno, že hudbu
miluje.
A tak beze vší nehody došel průvod až
k zámečku, posledních tři sta kroků taky
již bez hudby, aby se předčasně neprozradil.
Zde společným úsilím hejtmana Kačírka a obec-
ního tajemníka zřízen kordon, pod okny pak
bytu jenerálova postavil se purkmistr, po jeho
pravici kůň, po levici obecní tajemník. A na
dané znamení spustila teď kapela nejkrásnější
vojenský pochod, jaký jen v archivu měla.
„Tisíc láter!“ ozvalo se z nitra zámečku,
ze světnice, pod jejímiž okny stál právě purk-
mistr. „Kam až sem to ke všem čertům — —!'
Ozvalo se dusání a brzy potom objevila se
v okně hlava jenerálova.
Panečku, bylo zřejmo, jak jest překvapen.
Zíral na zástupy spolků, na četu střelců, na ka-
pelu, na purkmistra, na koně. Větší a větší udi-
vení zračilo se v jeho tváři, snad i rozpaky.
nebo teď vznesla se jeho levice a kroutila mo-
hutný levý knír, načež ji vystřídala pravice a
kroutila pravý knír.
Došel pochod, nastalo hrobové ticho.
Obecní tajemník ťukl do purkmistra, purk-
mistr odkašlal, popotáhl si vestu, sklonil hlavu,
odkašlal opětně, povznesl hlavu k nevysokému
oknu, a z jeho stísněného hrdla drala se slav-
nostní řeč, jak obecní tajemník napovídal:
„Excellencí! Vaše Blahorodí! Vítáme ra-
dostně onen den, kdy jste se rozhodl, že cheete
umřiti mezi svými rodáky. Toto vaše rozhodnuti
naplnilo nás vznešenými pocity. Sledovali jsme
po všechna léta život váš, činy vaše, které byly
podestlány vavřínem. Válečná vřava vyzněla.
duše vaše, odkládajíc vítězný a zkrvácený meč
vojvůdcovský, zatoužila po odpočinku. A kam
zatoužila? V onen kraj, v němž jste poprvé ote-
vřel oči k životu, který věstil slávu a nesmrtel-
nost. Z našeho lůna jste vyšel jako mládenec
nevinný, a zas vracíte se do něho pokryt jizvami
Krvácel jste za zeměpána, za vlast, za nás. Bu-
diž vám ochynoucí slával“
Tajemník pohnul za zády praporečkema
kordon za ním hřměl jako bouře:
„Sláva! Sláva! Sláva!“
Purkmistr, povzbuzen tímto úspěchem řeč
své, pokračoval již směleji, opakuje po tajem-
níku:
„Válčil jste a činy vaše rozsévaly slávu
otčiny. Jste slavným synem národa svého, při-
cházíme a snažně vás žádáme: buďte nám
bratrem, neboť jsme jedné krve. Zásluhy vaše
byly odměněny způsobem, který není v naší
moci. Ale taky my jsme vám něco dlužni a při-
cházíme, abychom vám dluh svůj splatili čestným
darem, kterýž je vás hoden. Prosíme vás, abyste
jej přijal z naší ruky. (Tajemník mrkl na štolby,
kteří s valachem popošli ku předu.) Čím hrdinská
vaše postava vynikala ve vřavě válečné, tím
nechť vyniká i na zbytek života vašeho, tráve-
ného v míru mezi námi. Jako vás nosil oř v čele
pluku vašeho, nechť vás hrdě nosí i mezi námi
občany, kteří jsme hrdi na vás, nejslavnějšího
rodáka našeho. Sláva vám, sláva, sláva!“
„Sláva, sláva, sláva!“ hřmělo množství za
purkmistrem. Hejtman Kačírek velel „vzdejte
čest!“ — střelci smekli ručníce s ramen a při-
razili je ke hrudi, plukovní tambor Slonbidlo
vztýčil hůl, kapela zahrála hymnu.
Za řeči purkmistrovy zmizel s tváře jene-
rálovy výraz udivení. Chápal po prvních slovech.
oč běží, hlava jeho sklonila se poněkud, ruce
opíraly se o zídku pod oknem.
Hudba umlkla, jenerál zas povznesl hlavu
promluvil:
„Pánové, na zdar! Řečnit neumím, ale tohle
mne těší! Předešli jste mne. Vlastně jsem chtěl
přijít, abych se vám ohlásil, ale dříve jsem
chtěl odpočinout. Chůze mne poněkud namáhá.
Přišli jste dřív, a je vás hodně. Dobrát Doufám.
že se budeme dobře snášet. Stojím o dobré ka-
marádství, to je vojanský zvyk. Doufám, že máte
dobré pivo ve městě. Na venkově vařívaji mnohdy
břečku. — Oč vás prosím: aby mně tu zdejšt
skotáci netartasili pod okny. Mám rád ticho.
Máte-li tu policajta, rád mu dám na pivo, aby
ty haranty přeháněl!“
Jenerál Sekavec zamnul mocné kníry, ra-
chotivě zakašlal a pokračoval:
„Tak ten valach je pro mne? Děkuju vám.
Dobrácké zvíře nějaké. Hádám, že je mu na-
nejvýše patnáct, šestnáct let. Ale byl dobře oše-
třován, to je vidět. A je mi nějak povědom.
Vídal jsem takového šimla před léty ve Vídni
v Prátru, byl to polštářový kůň cirkusový. Ná
ramně se mu podobá. Je taky tak pohodlný —
záda jak biliár. Kdo má jen trochu rovnováhy
s toho nespadne. Povídám, pánové: děkuju za
dobrou vůli, ale přijmout ho nemohu — vzdal
jsem se jízdy koňmo nadobro. Je mi teď milejšt
pohodlný landauer.“
„Excellenci!“ zaúpěl pod okny purkmist-
„To nám nedělejte! Přinášíme vám ho ze srdce.“
„Věřím vám, pánové,“ hovořil jenerál. „Ale
povídám, nejezdím už. Je mi to obtížno. Snad
nevite, že jsem byl raněn — —
„Víme, excellencí,“ naléhavě odpovídal
purkmistr, „ale uzdravíte se zas, a pak, až se
vám zachce, vyšvihněte se na něj — —
„Přestal jsem sebou švihat, pánové,“ po-
kračoval jenerál. „Jsou rány, z kterých se člo-
věk nevyléčí, a ti kujóni tam dole dali mi ta-
#11
alto_textblock
#11
kovou — Bohu poručeno. Vidím, pánové, že se
vám musím ukázat. A taky vám ruku stisknout.
Posečkejte trochu.“
Jenerál se otočil, dosti pracně, a z pokoje
ozývalo se dusání. Pak bouchly nějaké dvéře
pak ještě jedny. A trvalo chvíli, než ve vratech
parku, jímž byl zámeček se tří stran obklopen.
objevila se postava stárého vojína.
Opíraje se o silnou hůl, kráčel trhavými
kroky, jako automat.
V purkmistrovi, v městské radě, v členech
slavnostního výboru zatajil se dech, jakmile
shlédli celou postavu jenerálovu.
Oslavenec, spozorovav to, usmál se nakysle
a podávaje purkmistrovi volnou levici řekl ra-
chotivě:
„No vidíte, pánové, že toho valacha nemohu
potřebovat! A krmit ho zadarmo —?
Jenerál Sekavec ze Sekanie měl obě nohy
dřevěné. Jeho někdejší vlastní, jež mu byl. talián-
ský granát urazil, odpočívaly kdesi u Solferina
O tom však makovickým neřekl dříve nikd
Ypsilon.
ani slova.
#12
alto_textblock
#12
Konec a počátek.
Črta N. A. Luchmanové. Z ruštiny přeložila Augusl
Šlechtová.
#13
alto_textblock
#13
Ložnice stařičkých Bašilových byla komnata
velmi prostranná, teplá a příjemná. Nikolaj Stě-
panovič v šedém plyšovém županu seděl v po-
hodlné lenošce a dřímal. Hlava jeho s hustými
šedivými vlasy, krátce zastříženými, byla sklo-
něna na prsa. Kolem zavřených očí táhly se
modré kruhy; tenký, zašpičatělý nos vyčníval
z obličeje. Jeho žena, Natalie Petrovna, také tam
seděla v nízké lenošce a pohlížela na krb, v němž
se právě topilo. Na klíně jí ležel velký, bílý ko-
cour, a jeho kulaté, zelené oči s prodlouženou
čárkou v zornici dívaly se taktéž upřeně a ne-
pohnutě do ohně. Zhavé uhlí leželo podivně na-
hromaděno a jen chvilemi vzplanulo v malých
plaméncích, mihajících se v otvorech hranice,
jež dodávaly jí nových tvarů.
O čem as zdálo se kočce, kterážto hleděla
do ohně zrakem Isidy? Bezpochyby — o ni-
čem; tato až k závidění libovala si teplo a světlo;
avšak domácí paní pohlížela na těkavé plaménky
zrakem, plným slz. Nikolaj Stěpanovič byl ne-
mocen; a ač lékař neprojevil ničeho určitého.
přece všichni domácí cítili opravdovou, nevý-
slovnou tíseň, která usídlí se tam, kde vládne
neviditelná smrť ...
Až do nynějška, dotekl-li se rozhovor ve
společnosti smrti, Natalie Petrovna odpovídal
klidně obvyklým způsobem: „Což platno, zažil
jsme chvála bohu dost a je na čase, abychom
se odebrali na věčnost. Nikolaji Stěpanoviči do-
stalo se řádů i poety, dej bože, každému tohc
dosíci ..
Avšak nyní, kdy peruť smrti dotkla se je-
jího prahu, pojednou její názor světový jakoby
se byl rozšířil a vyjasnil, tak že s hrůzou pohlí-
žela do minulosti.
Kam se poděl život? Jakou zanechal jim
památku? Zila-li kdy opravdově se svým Niko-
lajem Stěpanyčem, měli-li radost někdy ze svého
majetku? Bylo-li jich přáním aspoň jednou v ži-
votě zastaviti ubíhající hodiny? Nikdy! Žili
vždy jenom pro budoucnost — „dnešek“ byl
pouze stupínkem, po němž ubírali se
k „zejtřku“. Hodnosti, řády, podniky, cesto-
vání za hranici, vše to mělo zajímavost potud,
pokud to bylo před nimi, jakmile se toho do-
sáhlo, stalo se to skutečností, rychle ustupo-
valo vše do minulosti a vzbuzovalo stále nové
naděje a plány do budoucnosti. Život jejich byl
„čekárnou osudu“, ve které netrpělivě pře-
šlapovali, čekajíce, až bude seznam úplný
určených jimi potřeb pro život, aby potom již
otevřeli si dvéře dokořán... ale kam? Toho
sami jasně nevěděli. A hle, když dostiženo bylo
všecko blaho pozemské, když došli toho, že
mohli vše, čeho nabyli, zužitkovati, odhodlali
se překročiti práh „čekárny“ svých tužeb a z
otevřenými dveřmi našli toliko již hrob. Pou
životní byla skončena. Čím na ni jen vzpome-
nouti?
„O, mnohým, mnohým! Takové množství
událostí, jmen, tolik hodnosti!... Ale kam se
podělo vlastní štěstí, kde ta tichá, klidná spoko-
jenost?... Takovéhoto štěstí nebylo. Bašilovi
nepozorovali vlastní život pro stálé očekávánía
projekty. Byla-li láska mezi nimi? Natalie Pe-
trovna byla vždy věrnou svému muži a i on, jak
se zdálo, neměl ani pokdy, aby ji byl klamal
Vážili si druh druha, po všechen život svůj krá-
čeli přímo, avšak ctižádost, plány, užiteční lidé
a nutné styky s nimi zabíraly všechen jejich čas
že byli spíše společníky nežli manžely.
Natalie Potrovna setřela šátkem kanoucí
slzy se svých očí, vzala kleště, přidržujíc levou
rukou rozmazleného kocoura, pravou jala se
klásti uhel na uhel a takto upravovati celou
hořící hranici.
„Neublížila jsem v životě nikdy nikomu.
Vychovala jsem svoji dceru pomocí nejlepších
učitelů a učitelek a nezkracovala jsem v ničem
její svobodu,“ Natalie Petrovna zakončila v my
šlenkách smutné upomínky svého života.
„Nespíte-li?“
V tom ozvalo se slabé zaklepání na dvéře
přicházejícího doktora Slovcova tak neočeká-
vaně, že Natalie Petrovna se zachvěla, kleště vy-
padly jí z ruky a nastavená hranice žhavého uhl
se sřítila.
„A—á! pan doktor!“ přivítal přicházejí-
cího procitnuvší ze sna stařec Bašilov. „Těší
mne, že jste přišel.“
Za hodinu na to, když byl Slovcov potěši
jak jen mohl Natalif Potrovnu a přiměl nepoddaj
ného starce, aby souhlasil svolati lékařskou po-
radu, ubíral se dolů po schodech.
Dole dvéře u knihovny byly otevřeny. Slov-
cov, jda kolem nich, mimovolně se zastavil.
U skříně s knihami, na skládacích schůdkách
stála Bětuška Bašilova. Soukenný šedý oblek
těsně jí přilehal. Nebylo na něm ni vázanek, n
okras, ni vydutých rukávů — měla docela pro-
stý, hladký živůtek a hladkou sukni, splývající
dole v pěkných záhybech. Tvář dívčina byla
poněkud pozvednuta, jakoby vrkoč kadeřavých.
temných vlasů tížil její hlavinku. Pravou rukou
přebírala knihy v hořejší přihrádce. Velká
lampa, až ke stropu vytažená, osvěcovala celou
štíhlou postavu dívky. Slovcov viděl její krásný
profil, tomné brvy, koutek korálových rtů, něž-
#14
alto_textblock
#14
nou, běloskvoucí šíji, přecházející nevystižnou
linií do rozkošně se dmoucích ňader.
Pokaždé, jakmile Slovcov spatřil Bětušku,
zanechala v něm zvláštní dojem. V této dívce
spojena byla neobyčejná ženská krása se silou
a zdravím. Všecky její pohyby byly lehké, milé
a nenucené. Velké šedé oči hleděly jasně a
přímo. Ona byla vždy klidna a vesela, a nyní,
když patřil na mladou dívku, která nepozorovala
jeho přítomnosti, cítil, kterak prsa jeho mocně
se dmou, srdce se zahřívá, jakoby tam vnikal
jakýsi teplý paprsek. Něodolatelně jej cos vábil
k ní, i překročil práh knihovny
Bětuška se ohledla až tehdy, kdy Slovco
k ní přistoupil a položil ruku na stupeň schůdků
jakoby ji chtěl chrániti, aby se tyto nehnuly pod
svojí drahou tíží
„Dobrý den, Petře Dmitrijeviči! Kterak jste
se sem přikradl — vždyť jsem ani neslyšela va-
šich krokůl“
„Nepřikradl jsem se; po koberci není
čeho slyšeti, a pak také jste příliš zaujata. Jdu
od Nikolaje Stěpanoviče, vždyť je povážlivě ne-
mocen.“
„Povážlivě?“ Dívka zanechala knih a po-
jednou náhle a lehce seskočila se schůdků na
proti doktorovi.
„Co jest s otcem? — povězte mi, prosím
Doktor nechtěl polekati dívku, naopak uzna
za svou povinnost tajiti zatím co možná smutnou
svoji předtuchu; avšak vzal si bezděky záminku.
jež omlouvala jeho objevení se v knihovně.
„Není to nic nebezpečného. Ujišťuji vás!“
„Petře Dmitrijevíči, matce to nelze říci,
ale mně povězte pravdu!“ Dívka rozčilena otco-
vou chorobou, přistoupila blízko k doktoru
upřeně hleděla mu do očí, jakoby chtěla z nich
vyčísti myšlenky, které by jí nechtěl sděliti.
„Povězte mi, prosím, co schází otci?“
„Unavil a prostudil se; avšak opakuji, že
nehrozí dosud žádné nebezpečí. Chtěl jsem to
sděliti hlavně vám, neboť vím, že máte naň velký
vliv: přimějte jej k tomu, aby nevycházel z kom-
naty, nepouštějte k němu mnoho návštěv, ne-
dovolte mu hráti v karty — neboť všeliké roz-
čilení je mu na škodu. Budu přicházeti každého
dne a jsem přesvědčen, že za týden bude opět
zdráv. Jste-li spokojena?“
„Poněkud.
„Nuže, a nyní mně dovolite pohovořiti si
s vámi půl hodinky?“
„Posaďte se, prosím, Petře Dmitrijeviči,
libo-li, zakuřte si!“ Bětuška šla ke stolu a po-
souvla ke křeslu, jež si bral doktor, kuřácké
náčiní.
Ruka Slovcova poněkud se zachvěla, když
vyndaval cigaretu. Pojednou zcela neočekávaně
rozhodl se, že dnes, a sice hned teď, poprosí
o ruku Bětuščinu.
Slovcov byl mlád, z dobré rodiny, zajištěn
a neobával se příliš zamítnutí se strany starých
Bašilových, avšak ne jejich souhlas, ale srdce
Bětuščino zdálo se mu býti onou životní kořistí
které může dosíci jen člověk vyvolený osudem
„Alžběto Nikolajevno!“ hlas Slovcova tal
se změnil, tak že Bětuška okamžitě pochopila,
co bude následovati, a lehký růměnec polil její
tvář, jenž však ihned zase zmizel.
„Snad si domyslíte, o čem rozhodl jsem se
s vámi pohovořiti nyní, když neočekávaně zastal
jsem vás úplně samotnu . ..
„Poslouchám,“ pronesla tiše Bětuška
usedla naproti němu na židli.
„Alžběto Nikolajevno! povím vám hne
bez obalu nejhroznější slovo, jež mne trápí. Ne-
odpovídejte mi ničeho, totiž, ne .. . ne tak . .
nebudou-li vám slova moje vhod, tedy mne ihned
vyžeňte, krátce, odstrčte mne . . . ale jestliže ..
naopak... tak... tedy jen mne nevyhánějte ..
Alžběto Nikolajevno... přišel jsem, abych po
prosil o vaši ruku!“
Slovcov svěsil hlavu a hleděl k zemi.
Bětuška dávno již cítila, že se líbí dokto
rovi a navzájem i on se jí líbil, avšak něco tak
rychlého a rozhodného neočekávala; nyníjí
mohlo srdce vyskočiti.
Vyhnati jej, odstrčiti — proč? Mlčeti
přijati nabídnutí? Což jej miluje? Ona patřila
na mladého člověka, na jeho kadeřavé, temné
vlasy v překrásných prsténcích splývající na
čele; hleděla na bledou jeho tvář a hnědě oči,
jež zdály se jí nyní tak smutnými. On se jí líbil,
byl příjemný; avšak ona čítala, že láska je cos
jiného... Tak tedy, co je to? — dostaví se
snad až později? Anebo.. snad? není tohle
ještě ten pravý cit?
„Tak vidile, Petře Dmitrijeviči...“ jalas
mluviti.
Slovcov ji přerušil.
„Pochopuji; mám odejíti!...
„Nikoli! proč pak?... neodcházejte,“ se
strachem zadržela jej Bětuška.
Slovcov pozvedl hlavu, jejich pohledy se
setkaly a pojednou oba zcela neočekávaně, každý
sám pro sebe, v rozčilení vypukli v srdečný
smích.
„Přijímáte mé nabídnutí?“
„Proč tak spěcháte?“ ovládajíc se již od-
větila Bětuška, „vždyť jste vyslovil nejhroznější
slovo... a nevyhnala jsem vás; nuže, pohovořme
si nyní.“
„S radosti!“ zvolal vesele Slovcov, pojed-
nou z hluboka si oddechnuv.
„Ach! Kterak je mi volno, jakoby mi spad
kámen se srdce!
A oba poznovu se rozesmáli.
„Poslyšte, Alžběto Nikolajevno, vy jste mne
sice nevyhnala, ale také jste neřekla, abych zů-
stal, což znamená, že ve vašem srdci nevědomky
jest cosi pro mne, ale také i proti mně... po-
vězte, co vlastně? Nu tak, začněte třeba tím,
co máte proti mně, to řekne se snadněji!
„Poslyšte,“ při tom se dívka všecka za-
rděla, „nejsem... zamilována... to jest, aspoň
si to tak myslím...“ rychle dodala, „protože ...
kdybych dnes ráno uslyšela, že jste se zasnou-
bil... s jinou... já... já nevím... byla-li
bych nešťastnou . ..“
„Nuže, tedy nyní... právě nyní . . . když
jsem vám pravil, že vás miluji . ..
„Vy jste toho neřekl...“ zašeptala Bě-
tuška.
„Neřekl?! Vidíte-li, moje srdce tak čast
a hlasitě to pravi, tak že jsem myslil, že jsteto
slyšela... Tak tedy nyní... když jsem pra-
vil, že vás miluji, kdybych zmizel, zemřel anebo
odjel někam daleko... navždy ... nezarmoutilo
by vás to nikterak?...“
#15
alto_textblock
#15
vásl
#16
alto_textblock
#16
Dívka široce otevřela oči a mlčky hleděla
na něho. S nevýslovnou radosti naslouchala
tomu, co se dělo v jejím srdci — tam probouzela
se láska, jakoby se vyjasňovala jakási mlha, le-
žící mezi ní a tímto, nedávno ještě jí cizím člo-
věkem, jakoby se slunce vkrádalo na místo této
mlhy a hřálo ozařovalo vše kolem. Ještě jednou
eči mladých lidí se setkaly a v nich zračila se
již horoucí, něžná láska.
„Nikoli! není třeba, abyste umíral, ani
abyste odjížděl...“ pravila tiše. „Avšak musím
vám říci, že mám svůj náhled, svůj ideál o ži-
votě . ..
„Povíte mi jej? . ..“
„Ano... jest obsažen v několika slovech.
Přeji si rozhodně býti šťastnou!...
„Toť výborné! To úplně shoduje se s mým
náhledem! Přišel jsem právě k vám, hledám
právě jen vás, poněvadž cítim, že s vámi
mohu býti šťasten... Já, jakožto člověk a jako
doktor pravím vám, že štěstí záleží ve zdrave
a rovnováze. Odpusťte, bude se vám to zdáti
snad pedantickou frásí, avšak mluvím o
srdce!...“
Slovcov vstal a přistoupil k dívce, oči jeho
hleděly nyní klidně a jasně, hlas zněl přesvěd-
čivě, jakoby mluvil s kamarádem.
„Hleďte! Mohu býti šťastným, poněvadž
vášnivě miluji život ve všech jeho prostých zje-
vech, jsem šťasten, vida, že prsa má dýší z hlu-
boka a velně, že hlava moje schopna myslitia
pracovati, že srdce mé radostně a silně bije;
miluji přírodu a v ní mohu nalézti útěchu, ne-
hledě na druhé podmínky lidského života. Jak
vám známo, není každý schopen býti šťastným;
mnozí považují utrpení za úděl vznešených po-
vah, a hle, vy považujete štěstí za jistor pod-
mínku života, což se i mně nesmírně líbí!“
Tvář Bétuščina hořela, oči plály, jí zdálo
se býti směšným, že doktor mluví tak vřelee
roztržitě, avšak pochopovale jej vší duší svojí.
„Ovšem, jedna z podminek štěstí rodin-
ného života — jest pochopení druh druha.“ Po-
cit nevýslovně něžný a důvěrný vycházel
z hloubi její dětské, čisté a zdravé bytosti.
„Petře Dmitrijeviči, víte-li, co eítím zvlášto
nyní... právě teď? Že jsem šťastna!“
Slovcov vrhl se k ní.
„Bětuško!“
Ona však s něžným úsměvem jej odstrčila.
„Ano, jsem šťastna a vím, že vy také ...
avšak dosti o tom nyní, zanechme toho ho-
voru... až bude otei lépe. Připadá mi hrozným,
že jsem tak veselá, když on a matka tak trpi.
Vždyť mi snad věříte?
„Rozhodně! Není třeba šířiti více slov l. .
„Dobrá! Poseďte ještě nějakou chvilku, ne-
odcházejte! . .
Na to přistoupila ke stolu, a starajíc se »pa-
novati své rozčilení, jala se sbírati své roz-
házené knihy.
Slovcov usedl na dřívější místo a zapálil
si cigaretu. Neuvažovali již, nezkoumali svých
citů, jenom mlčeli, ani na sebe více nepohlíže-
jíce, ale oba cítili se nadmíru šťastnými a dojati
vědomím těchto pocitů, jež je spojovaly.
*
A mezitím, co nahoře dohoříval jeden život
a skládaly se účty z minulého života, dole vzpla-
nul druhý a poznovu lidé věřili v možnost po-
zemského štěstí.
#17
alto_textblock
#17
Před prvním.
Ze života bezplatného praktikanta.
#18
alto_textblock
#18
Probouzím se. 7 hodin ráno. Slunce zas
již tak strašně pálí a hýří paprsky, jakoby se
vychloubalo, že má ještě z čeho. Teď, před
prvním, Ještě že jsem tak dlouho spal — díky
včerejší večeři. Takové teplé sousto, má na
spánek lepší vliv, než dobré svědomí. To jsem
si zachoval až dosud a ještě do foroty a kdyby
dobré spaní záviselo pouze na něm, mohl jsem
přespat zbytek první 14denní prázdně úřadní,
která v druhém týdnu svého trvání spojila se,
bohužel, s prázdnotou kapesní a v tomto roi-
množeném vydání pro mne všechen půva
ztratila.
Protáhl jsem svoje praktikantské údy a
vstávám. Dívám se do zrcadla a dám si
dobrýtro“. Pěknému tomuto mravu v naší ro-
dině ode dávna panujícímu naučila mě pro-
zíravá máteř. Dlouholeté zkušenosti v man-
želství ji poučily, jaké varovné hlasy a dobrá
předsevzeti vzbuzuje v mužském pohlaví, spa-
tří-li po prohýřené noci na lačný žaludek svou
zježenou existenci v zreadle.
Dnes jsem se svým zjevem spokojen. Za-
smušilý, interessantní; čelo prozrazuje, že se
budou pod ním rodit myšlenky a plány. Hodí
se. Musím na příklad hned teď sestrojovat plán
jídelní na obalamucení dvou žaludků: mého,a
mladšího kollegy Václava. Ten dosud spokojeně
chrupe, usnuv, jak vidím, při studiu práva zá-
stavního. S Vaškem bývám pravidelně ke konci
měsíce v úplném společenství statků, tak že, co
jeho, také mým jest a naopak; oživujeme tak
památku starých, úctyhodných řádů.
Uvažuji: Po včerejší večeři, teplém mléce
s přikusovanou slaninou, byla by dnes snídaně
přepychem. Půjdu raději hned do Stromovky
dodělat partii k nastávajícímu rigorosu, odpo
ledne se vrátím a upravím si nějaký five
o'elock — to jest oběd a současně večeři —
z peněz nebo naturalií, jež zatím Vašek opatří,
neboť úloha otce — živitele připadla dnes na
něho a já mám na starosti kuchyň. Takováto
dělba zaměstnání jest nutna, uváží-li se, že, když
peníze z domova došly a zastavitelné lombardy
také, známe ze „způsobů nabývacích“, dík
patnáctileté průpravě pro život, stále jenom je-
den: výpůjčku na čestné slovo, která je pra
právníky — zvláště teď, po těch článcích v no-
vinách — dosažitelnou jenom za cenu geniální
výmluvnosti a dobrých plic. Po takových vý-
konech potřebuje pak člověk zaměstnám
lehčího.
Napsal jsem své disposice stručně kollegovi
na lístek; nechtělť jsem ho ze sladké nirvany
násilnou rukou strhnout do běd a útrap hamižné
skutečnosti. Pro ukrocení hladu a ukrácení ži-
vota, který mívá pro mne v tento čas vždycky
malou cenu, zapaluji si cigaretu a jdu do Stro-
movky. Můj holič vedle právě otevírá krám.
Chci ho rychle minout.
„Služebník! Poklona! Ach — pan dokto
se nechává zarůst?“
Chlap potměšilá! Ví dobře, že ve znamen
plnovousu vycházím periodicky posledních 14