Číslo 182.

v

Praze, dne 5. července 1900.

Ročník IV.

Rodakce, administracea expedice Praha, Pštrossova ulice, číslo 200—II. Nsfrankované dopisy se nepříjímají, rukopisy se nevracejí Nezapečetěnéreklamace jsou porta prosty. Ihserty účtujeme levně a při častější inserci po- skytujeme výhody Vycházejí denně o šest hodině ranní. V pondělí a po svátku vždy o dvanácté ho- dině polední. Jednotlivé číslo za 8 h. Telefon redakce č. 1128.

KA

JLCKt

Llo

Předplatné pro Prahu a donáškou do domu: měsíčně. .. . . K 2.80 čtvrtletně . . . K 8.40 celoročně. . . . K 83.60 Pro tuzemsko poštou: měsíčně.. . . . K 3.— čtvrtletně .. . K 9.— celoročně.. . . K 36.— Předplatné do cizozem- ska: Německa a Srbska: čtvrtletně . . . K 12.— celoročně. . . . K 48.— Předplatné do Ameriky, Francie, Švýcarska, Ita- ie. Belgie a Anglie: čtvrtletné . .. K 13.20 celoročně . . . K 52.80. Telcf. administrace l128.

Slunce vychází ve 3 hodiny 58 minut ráno. Slunce zapadá v 8 hodin 10 minut večer.

Čtvrtek: Sv. Cyrilla a Methoděje.

Čtyřicetihodinná pobožnosť v chrámu Páně v Žižkově (prozatímní kostel) od 4.—7. t. m.

Po stopách propagandy: Pryč od Říma. Protestantismus ve službách Všeněmecka vrhal se na říši naši s pravým středověkým fanatismem. Dnes anebo nikdy! je jeho heslem. Protestantismus vykonal u nás za posledních 30 let důležitou proměn.. Následkem vniknutí sekt irvingianské a baptistů dostalo se mu po r. 1866 jednak hierarchistické aosti, jednak ducha fana- tičtějšího. Sekta baptisťů nikdy dlouhého neměla trvání, nýbrž splynula vždy s mocnější sektou, na- plnivši ji duchem svým. Že pak irvingiané mají svoji hierarchii, o tom svědčí mimo jiné jméno Rev. Albert Waren Clark, M. A., tak zvané reformované církve. Chceme se zmíniti o této hierarchii krátce. I. Zřízení vnitřní čili osady, sboru záleží: 1. z představeného, který sluje »andělem«; 2. jemu po ruce 6 starších a 6 pomocníků; 3. 1 hlavního diakona; 4. 6 diakonů a subdiakonů; 5. diakonissy. II. Zřízení vnější čili rozšiřování sekty obstarávají »evandělisté«. Nad celkem jsou »apoštolové« a jim k ruce »proroci«. Poněvadž »proroci« mají prý zvláštní dary Ducha svatého a »apoštolové« dle nich se řídí, patrno, že tito jsou nejvyšší představení irvingianské, t. zv. »reformované církve«. Aby bohatým laikům bylo umožněno účastenství v rozšiřování sekty, zřízeno bylo mimo hierarchii ještě 60 sloupů. Z celé soustavy patrno, že sekta ta rozdrobe- nému protestantismu přišla vhod, aby se konsoli- doval, znovu upevnil. Na evropskou pevninu přišel irvingianismus již po roce 1834, kdy »apoštolé« rozdělili mezi sebe celý svět. K nám do Čech přišli z Německa r. 1866 a později. Z počátku, usadivše se jednotlivě tam, kde byl protestantský pastor, byli od něho podporováni, poněvadž církvi kato- lické láli. Později však »staří páni« pastorové po- znali, že sobě nasadili hořké hosty v osadách a svým ovečkám vlky a proto se obrátili proti nim. Mezi tím však dorost evangelických pastorů se- známil se důkladněji na universitách německých s irvingianismem a když se navrátili mladí páni do Čech zpět a stali se starších pánů pastorů vi- káři (t. j. jako kaplané), byl rozkol v protestantské eírkvi u nás patrný. Netoliko v domě pastorů, ale i v osadě dělili se mezi sebou. Tam, kde mladý vikář stal se brzy samostatným, nelenil a celou osadu krátce převedl do irvingianského ovčince. Zdá se to býti pravdě nepodobné přehánění a přece jest tomu tak. Vždyť psali příbuzní protestantů od

Českého Brodu svým přátelům u Roudnice, že vstoupili do »reformované církve«. Ti ovšem ne- mohli pochopiti, kterak se to mohlo státi, že, jsouce již reformovaní, zase znovu se dali reformovat. Nevěděli, že tak zvaná »reformovaná církev« je irvingianská. A tak již roku 1888 ponenáhlým vlivem mlad- ších na starší a působením vlivu R. A. W. Clarka, M. A. (magnus apostolus?), čteme v provolání: Dyp. A. W. Clarka ku zřízení domu »kře- sťanského spolku mladíků (sic) v Čechách« násle- dující jména: Do výboru řiditelstva byli při po- slední valné hromadě zvoleni pánové: Dyp. A. W. Clark za předsedu, Josef Szalatnay za místopřed- sedu, Alois Adlof za tajemníka, Ant. J. Škarda za ústředního pokladníka, dvp. Václav Vališ za do- zorce nad místnostmi, dr. Ignác Kadlec za dozorce nad knihovnami, Jan Burda, Josef Melichar za přehlížitele účtů. Řiditelství sestává z následujících pánů: Dyp. James Pirie, John Willis, dvp. Čeněk Dušek, dvp. Bohumil Baštecký, Josef Hodeka Josef Kostomlatský. Příspěvky přijímají: předseda dvp. A. W Clark, tajemník Alois Adlof a ústřední pokladník Antonín J. Škarda. Od toho času přišla církev protestantská u nás úplně v područí církve irvingiánské čili »reformo- vané«, byť by na pohled zmíněné spojení obou vy- jadřováno bylo číslem množným »reformované církve«. Jak pevně provedeno bylo splynutí obou a jaký vliv to má na záležitosti veřejné, to stopo- vati v životě našem budeme ustavičně. Činnost této propagandy protestantské v irvin- giánské církvi sorganisované a duchem baptistů naplněné, jest daleko horším nepřítelem církvi ka- tolické u nás, nežli známé heslo »Los von Rome v Němcích. Tajnost, přetvářka, zdánlivá nevšíma- vost a lhostejnost, kterými jed bludu se rozšiřuje, působí daleko zhoubněji, nežli očividný boj.

Zprávy politické. V Praze, 4. července. K situaci. Také dnes ještě ovládá pole vnitřní politiky úplná nejistota. Orgány vládní nenastiňují ani slovem příští úmysly vlády, nezbývá tudíž, nežli poznovu zabývati se jen pouhými domněnkami. Nej- závažnější jsou ovšem ty, jež pronesl také včera již na tomto místě vzpomenutý zemský hornorakouský hejtman a poslanec dr. Ebenhoch k redaktoru »Oester. Volksztg.«, jenž požádal ho za zvláštní roz- mluvu. »Vláda — pravil dr. Ebenhoch —- nalézás

tou dobou v nejlepší situaci. Situace této musí býti použito k obnovení dělnosti parlamentu. Vláda musí počátek učiniti oktrojírkami; musí zejména oktroyovati změněné jazykové osnovy a nový jednací sněmovní řád. Při jazykových otázkách musejí úředníci, pově- ření průpravami, vzíti zřetel na české a německé po- žadavky. Slyšel jsem, že po té stránce již se pracuje.« Na dotaz, kdy bude započato s těmi oktrojírkami, odvětil dr. Ebenhoch: »Po srpnu a po těchto okrojírkách dojde konečně ku koalici umírněných stran. Nevěřím, vrátí-li se klidné časy, že obnoví se stará většina, leč by Čechové napravili všechno zlo, které spáchali. (Škoda, že dr. Ebenhoch neoznačil blíže toho velikého, od Čechů skutečně spáchaného zla! Myslíme, že by býval byl při tom uveden do nesmírných rozpaků. Red.) Na důkaz, že chtějí věcně a parlamentně pracovati, musejí Čechové v první řadě povoliti investice. Napřed se musí vyčkati, co učiní vláda. Od rozpuštění parlamentu nečekáme ničeho, protože by v novém parlamentu nebylo většiny pro rakousko-uherské vyrovnání. Nečekám ničeho již od rozšíření volebního práva. Změna jednacího řádu musí podstatně rozmnožiti disciplinární moc předsedovu, musí zavedena býti parlamentní stráž. Vůbec — musí se zajistiti klidná práce. Také justiční úřady musejí uznati jednací řád, protože bude jim po případě roz- hodovati o nahodilých násilnostech v parlamentě soudně.« — Tolik dr. Ebenhoch. Pochopujeme jej sice, ale zda-li osvědčil by tento jeho, pro ozdravění parlamentu navrhovaný recept, jest arciť otázkou po- někud jinou. Úhrnný dojem všech enunciací se strany vládní je, že vláda nemíní uposlechnouti hlasů německých radikálů k bezohlednému postupu proti Čechům. Toho ovšem jsou si vědomi čelnější poslanci češtía moravští, z nichž tuto jmenujeme dra. Žáčka, jenž ve své řeči v Hulíně kladl důraz na to, abychom přes všecky křivdy a ústrky nenechávali se uchvacovati k činům nerozvážným. Ba »Budivoji« se z Vídně píše, že dr. Körber opětně s vůdci mladočeského klubu se dorozumívá za účelem opětné dělnosti par- lamentu. Je prý i přáním císaře, aby smířlivým po- stupem Čechů nástrahy německých nacionálů byly zmařeny. Ani císař prý si nepřeje, návrat panství levice, jemuž antidynastické smýšlení a vlastizrádné rozmary () německých radikálů dobře jsou známy. Při všem přátelství s Německem není prý ve Vídni ani dost málo chuti, rakouskou státní loď do pru- ských vod hnáti. Kdyby prý jen poněkud umírněná politika českých poslanců opět solidaritu všech stran

FEUILLETON.

Katolické missie v Číně.

V této pohnuté době, kdy v Číně odehrávají se bitky na život a na smrt proti Evropanům a ob- zvláště proti missionářům, jest záhodno, aby i náš list osvětlil činnost katolických missionářů v Číně. Každý řádný katolický křesťan a každý přítel našeho listu ví již předem, že činnost katolických missií jak v celém světě, tak také i v Číně nemůže býti jiná, než v duchu Kristově. Ježto ale naskytly se v poslední době i v některých žurnálech českých pa- doušské útoky na obětovnou sebezapíravou činnost missií katolických v Číně, pokládáme za svou po- vinnost, předložiti celé veřejnosti české nestrannou v té věci pravdu. Mohli bychom za tím účelem cito- vati celé stati z obsáhlého, již po 28. rok ve Frei- burku v Breisgavě vycházejícího a bohatě illustro- vaného měsíčníku »Die katholischen Missionen«; ale aby nám nikdo nemohl vytýkati stranickost a snahu, že chceme vše, co je katolického, vylíčiti ve světle nejlepším: poukazujeme celou veřejnost českou na ob- sáhlý spis český, každému spíše přístupný, na Kořen- ského »Cestu kolem světa«. Josef Kořenský, tento slavný cestovatel, ztrávil r. 1893 a 1894 skoro rok výzkumnou a vědeckou cestou kolem naší zeměkoule, a navštívil při té příležitosti i Čínu, zvláště její vele- města Šanghai a Kanton. Cestopis celý, vyšlý u Otty ve dvou velikých svazcích, ozývá se ustavičně re- miniscencemi po zesnulém Vojtu Náprstkovi, a psán jest tak liberálně, že Kořenský, kde se mu to uzdálo

za dobré, poukazuje docela bez obalu a s výčitkou i na stinné stránky katolických křesťanů, jestliže je kde na cestě kolem světa zpozoroval. Nuže, slyšme, jaké vysvědčení vydává on o činnosti katolických missií v Číně (»Cesta kolem světa«, II. díl, str. 105. a násl.), r. 1896 u Otiy: »Asi dvě hodiny cesty za Šanghajem usazeny jsou dvě náboženské společnosti. Jednu z nich tvoří památná kollej Jezuitů, druhou kongregaci tvoří sirot- činec lidumilných řeholnic, náležejících k »Société des religieuses auxiliatrices des ámes du purgatoire«. Sídlem obou řádů je Si-ka-vei. Tato poslednější kon- gregace »Pomocnic ubobých duší« věnuje se obzvláště záchraně odhozených čínských novorozených děvčátek. V Číně nevalně radují se rodiče, narodí-li se děvčátko. Potvrzuje to přísloví čínské: »Kdyby měla dívka tolik ctností, jako osmnáct kajicníků, přece nemá do sebe tolik ceny, jako pajdavý klučina.« Také již čínští básníci starých věků pozdravují narození hošíka s vřelostí, ale děvčátko vítají se žalem a s nechutí: »Skvostné šaty dáme chl apců m, za hračku jim žezlo dáme, v purpur si je zahalíme. Hračkou dívek nechť jsou cihly. Neblahý je osud jejich pečují jen o potravu, starají se o nápoje. Žádné zlo, ni žádné dobro nemůže z jich vůle vzejít.- Ale ještě smutnější je osud novorozeného děv- čátka, jestliže mu prorokoval nešťastnou budoucnost čínský věštec, k němuž pověrčivé matky-Číňanky se obracejí a jehož radou se řídívají. Řekne-li, či věští-li

matce takový kejklíř, že novorozené děvčátko při- nese rodině neštěstí, pak nerozpakuje se matka ani na chvíli, aby se zbavila nemluvněte násilně. Mrtvé ro- bátko vrhávají na dno věže, zvané angl. »baby tower« t. j. dětská věž, anebo i do hlubokých proudů nej- bližší řeky. Ale od té doby, co v Si-ka-weji u Šang- haje působí katolické řeholnice, utíkají se chudé matky okolí šanghajského s dětmi, narozenými »na nešťastné planetě« nebo přišlými na svět ve stavu neduživém k »Pomocnicím ubohých duší« do Si- ka-wveje. Zakladatelka řehole Eugenie Smetová, s klášter- ním jménem de la Providence, narozená 1825 v Lillu ve Francii a zemřelá v Paříži r. 1871, postavila si trvalý památník v srdcích všech lidumilů. Družky její přišly do Si-ka-weje s nadšenou láskou k svému po- volání. Opustivše krásnou vlasť volné Francie, přišly do nehostinného kraje, aby jsouce v něm takořka za živa pochovány, věnovaly se zachraňování nemluv- ňátek, nasbíraných téměř na pokraji hrobu, a odho- zených pověrčivostí a bídou stísněných rodiček. Zřekly se půvabů světa a přinášejí své mládí i zdraví v obět křesťanské lásce a milosrdenství a pro spásu ma- ličkých.« — Tak doslova Kořenský; a nyní vypisuje dojmy své návštěvy v tomto katolickém sirotčinci : »Povoz náš zastavil v širém kraji. Z daleka jest již viděti nízká stavení, ohrazená zdivem bíle natře- ným. Přejdeme-li můstek, jenž pne se nad úzkým průplavem, stojíme u sirotčince, v němž má své sídlo řehole »Pomocnic ubohých duší«. Zazvoníme-li, otevrou se vrata. Vrátná přijme