#1
alto_textblock
#1
Strana6.
#2
alto_textblock
#2
ŽENSKÝ LIST.
#3
alto_textblock
#3
21. číslo.
#4
alto_textblock
#4
üdech a chřípě jejího nosu se neustále chvěla. Sho-
dila s hlavy svůj šátek a ohlédla se kolem. Jako
tygr v kleci. Pak vzpřímila své tělo a hlasitě za-
klela. Byla stižena bolením nohy a to ji zlobilo.
Ne sice ty bolesti, ale to dlouhé léčení.
„K čemu ty obvazy? Bude-li chtít noha běhat
vyléčí se sama sebou!
Posadila se na okraj postele a oči její utkaly
se ostře s plavým děvčetem. Chtěla začíť rozmluvu
a nehledala potřebných slov:
„Tys kradla, viď?“
Plavovláska zakývla záporně hlavou.
„Ne? — Ty seš ještě moc mladá: Dvacet
let, co?“
„Ano. Tolik.“
„Já sem to věděla. A proč sem's přišla, dyžs
nekradla?
„Pro své dítě,“ řekla plavovláska, chvějíc sea
přivírajíc bázlivě oči.
Cikánka se zachvěla. Její hnědý, svalnatý obličej
jevil velké překvapení.
„Ty's je zavraždila, ty ošklivá?“ vzkřikla roz-
čileně. Obrátila se a popošla chvějíc se na celém
těle k oknu. Viděla jen starou, odpornou zeďa
malý kousek šedé oblohy. Zaťala zlostně zuby. Ach,
z cikánské chýše může se dívat na celé nebea
modré ještě k tomu!
Obrátila se zase zpět a hleděla dlouho na
plavovlásku jako na hádanku, která není tak snadno
k rozluštění.
„Může-li pak tomu člověk věřit,“ brblala —
„tato bledá kouká jako neviňátko
Tiše, ale s morálním přízvukem počala se nově
vyptávat:
„Jak's to jen mohla udělat! Dětem se nesmí
ubližovat, ony také nikomu nic nedělají. Nebála se's
boha? Pověz, jak's to udělala?
Plavovlasé děvče stáhlo své úzké, bledé rtya
mlčelo.
„Měla's muže?“ vyzvídala cikánka dále.
„Ne!
„Ovšem, byla's hezká, mladá. To muži chtějí.
Člověk se ale nesmí nechat držet od nich za blázna.
Mužští jsou všichni poběhlíci a my ..
Chtěla ještě něco říci, ale nenašla pro to slov.
Cikánský slovník je velice chudý, ale za to jsou
cikáni dobrými pozorovateli.
„Kdo byl tvým milencem?
„Strážmistr od pandurů,“ odpovědělo děvče.
Cikánka se hlasitě zasmála. Z kulatých úst za-
zářily dvě řady bílých, ale zdravých zubů.
„A to já znám. Taky sem měla s takovým co
dělat. Ale ten už žádnou neobejme. Já jsem byla
poslední. Ta nejposlednější! Haha!“
Její smích zněl tak podivně, že stará zlodějka
zapomněla v tom okamžiku na své simulantstvía
posadila se na posteli.
Cikánka však pokračovala:
„Opustil tě nebo tě zahnal? Jedno z toho se
obyčejně stává. Já to znám. A dítě bylo už zde?“
„Ano.
„Proto jseš tak špatná! Dítěti se nesmí ublížit.
Proč nezabila's jeho otce? Ten je vinník! Tak bych
já to udělala. Ale já jsem taky tak udělala, protože
se nedám o své právo okrádat.
Vzpřímila se vzhůru a pozvedla svoji zafatou
pěst. Prsa její se dmula rozčilením.
„Jak bylo staré to dítě?“ tázala se po malé
přestávce.
„Šest měsiců.-
#5
alto_textblock
#5
„Ach, to malé dítě! Ještě nepotřebovalo ani
šatečky! Jak's to mohla srovnat se svým srdcem?
Zardousila's je?
„Ne. Nechala jsem je plout po vodě.“
„Do vody! O, ty zatracená! Takový malý
„Já jsem myslila, že již nežije.“
„Opravdu?
„Chtěla jsem jít k svému otci, který ještě o mě
hanbě nevěděl. Držela jsem je v náručí. Dlouho již
sténalo. Pojednou se utišilo. Ručičky jeho byly úplně
studené. Za chvíli vychladly i nožičky a schladlo
celé jeho tělo. Myslila jsem že je mrtvo. Šla jsem
přes most . ..
Dále mluvit nemohla. Silné vzlykání zadrželo
její hlas.
Cikánka k ni rychle přiskočila a hladila ii
vlasy.
„Plač jen, plač! Když myslila's, že je mrtvo,
to je něco jiného. A za to tě sem zavřeli?
„Lékaři řekli, že v něm byl ještě život.
Čikánka pokrčila pohrdlivě rameny
„Ti doktoři! Ti toho ale vědí! Nemohou ani
mou nohu vyhojit! Ale to je jedno. Jak to bylo, tak
to bylo. Celý svět je v nepořádku. Jen pro ty mužské.
Ti jsou nenahraditelni. Ale já jsem si vzala své
právo! — —
Pak vypravovala svůj příběh a každé jeji slovo
znělo jak horský potok, když taje sníh, nevázaněa
divoce.
„Muže mého stihlo při jednom hříběti neštěstí.
Seděl v arestě. Já jsem šla k strážmistrovi od pan-
durů. Přisahala jsem mu, že je můj muž nevinen.
On se mně vysmál. Zná prý to už! Měla jsem
velký peníz, dostala jsem ho od své matky, když
jsem se vdávala. Byl z ryzího zlata, s hlavou tu-
reckého císaře. Chtěla jsem mu ho dát, když muže
pustí. Ale to zvíře chtělo mne. Prosila jsem pro
boha. Ještě osm dolarů jsem chtěla přidat. On se
přemluvit nedal. „Buď anebo!“ řekl mi. Co jsem
měla dělat? Stala jsem se jeho milenkou.“
„A pustil vašeho muže?
Cikánka zaskřípěla zuby.
„Ani mu nenapadlo! Vysmál se mně a vyhnal
mne. „Varuj se mi přijit na oči, řekl. Šla jsem pryč,
domů, do své chýše. Ale počkej, lotře! — myslila
jsem si. Ty mne ještě uvidíš! Jen jedenkrát, ale
budeš mít dost! Vzala jsem dlouhý nůž, nabrousila
ho, a v noci jsem mu ho vrazila do zad.“
„Zemřel?“ tázala se plavovláska bázlivě.
„Myslím, že ano! Nůž vězel v něm až po ruko-
věť. A bylo to tak dobře!
„Proto vás zavřeli?
Cikánka se hbitě otočila a přivřela oči.
„Ne. Nezvěděla o tom ani jedna živá duše.
„Nikdo?
„Kromě tebe nikdo!“
Tělo nemocné dívky se pod přikrývkou chvělo.
Stará zlodějka, jež slyšela každé slovo, ležela klidně
a simulovala spánek. Zajímalo ji to. Až do rána
vydržela by poslouchat.
Cikánka se počala zvolna svlékat. Plavovláska
počala přemýšlet, jestli může klidně spát.
„Proč jste vlastně zde?“ tázala se chvějícím se
hlasem.
Cikánka se namahavě zasmála.
„Ach, na to bych byla zapomněla; pro svého
muže. Ten byl taky takový jako jsou jiní. Když
byl propuštěn, vypravovala jsem mu o tom pandu-
rovi. On se ještě zlobil. Bil mne proto, že jsem
#6
alto_textblock
#6
tvor!