#1
alto_textblock
#1
21. čislo.
#2
alto_textblock
#2
ŽENSKÝ LIST
#3
alto_textblock
#3
Strana 5.
#4
alto_textblock
#4
Nešťastnik buď sprostěn šatstva, šátku, ži-
vůtku, všeho, čím tělo stisněno, svíráno, tla-
čeno.
U utonulých, oběšených, uškrcených, udu-
šených, zasypaných, bleskem zraněných zavésti
dlužno umělé dýchání.
To provádí se tak, že tělo natažené položi
se tak, aby obličej, břicho k půdě bylo obrá-
ceno a záda nahoru. Pod hrudník položme slo-
žený šat a obličej podložme rukou. Na záda
mezi slopatkami provádějme stejnoměr ný
silný tlak. Obraťme pak tělo na jednu stranu
něco nazpět a položme jej opět na břicho.
Tyto obraty, při nichžto jeden z pomahačů
podporuje hlavu, a při nichž vždy nešťastný
leži na břiše a my tlačíme rukou záda mezi
lopatkami, třeba 15 v minutě opakovati brzy
k jedné, brzy k druhé straně.
Když i po několika minutách nelze dýcháni
docíliti, položí se tělo na záda na šikmou
plochu tak, by hořenní část těla ležela výše.
Pod hlavu a záda vsuneme stočený šat, vy-
táhneme jazyk z úst a držíme jej
venku. Na to postaví se pomahač vzadu za
hlavu nešťastníka a uchopí obě ramena jeho
těsně nad lokty, táhne je mírně nad hlavu a
drží je v této poloze do výše zvednuta po 2
vteřiny. Pak vede je opět nazpět a přitlačí je
opatrně, leč pevně ke stranám hrudníku.
Toto zvedání a spouštění opakuje se 10krát
za minutu tak dlouho, až se dýchání dostaví.
Takové pokusy lze 2 i více hodin opako-
vati. Nepozbývejme mysli, když se ihned účinky
nedostaví.
#5
alto_textblock
#5
Konec stávky.
#6
alto_textblock
#6
Podívali se na sebe: hubení, sezelenali ne-
vyspáním, hlady a bolestí vysílení a jeden řekl
zlostně: „Kam to vede? — Mřeme!“
Jiný řekl: „Děti mi umiraji vysílením.“ Zase
jiný: „Mám ženu v nemocnici.“ Černá, mrazivá
hrůza přešla jim nad hlavami.
Dvacetiletý silák s plamenným, jiskřicím zra-
kem vykřikl: „Ne, nikdy! Všichni musíme vy-
trvati až do posledního dne, všichni!.. . Vždyt
nejsme hovada, jsme lidé . . .!“
Podívali se na sebe: hubení, sezelenalí ne-
vyspáním, hladem a bolesti. Jediná myšlenka
třásla se ve velkém mlčení: „Kam to vede ? . ..
K smrti!“
#7
alto_textblock
#7
A velebni, v šatech rozedraných, potlaču-
jíce v srdci vzlyk hanby, těžké stiny a smutné,
vrátili se do práce. — Na jak dlouho?
Ada Negri.
#8
alto_textblock
#8
FEUILLETON
#9
alto_textblock
#9
Neučte děti mstivosti, když se zraní, uhodí.
#10
alto_textblock
#10
Mnohé matky, když dítě padne a uhodí se
o něco, aby dítě neplakalo, hned mají po ruce:
„Mlč, nabacáme to, oč jsi se uhodilo.“ Matka
hledi dítě všemožně těšit, aby jen přestalo křičet
a plakat. Často nechá matka vší práce a ma-
lého křiklouna hýčká a jemu se takové mazlení
zamlouvá a křičí ještě více. Mnohou matku
opusti trpělivost a ve zlosti dítě bije, aby prý
vědělo, proč plakat. Takovou cestou nedá se
u ditěte ničeho docíliti. Nejlépe je přivésti je
na jinou myšlenku, ukázati mu něco, o co se
počne zajímati a přestane plakat a počne udi-
veně na věc hleděti. Je třeba dítěti pak něco
o tom vyprávěti a ono zapomene na svou bo-
lest. Není třeba se ihned rozčilovati, neboť dítě
nejen že křičí dále, ale učí se od dospělých
býti zlostným, vzdorovitým.
#11
alto_textblock
#11
V ženské káznici.
Napsal Jiří Busse Palma. Přeložil df.
V cele nemocných v ženské káznici seděly tři
káranky. Pronikavý zápach karbolu naplňoval skrov-
nou tu místnost. Podlaha, stěny, postelní prádlo,
vše bylo tu čisté. Přísný dozor nad prováděním
všech hygienických předpisů činil zde přímo pohor-
šení. Trestající spravedlnost stará se pečlivě o drahé
zdraví těch, kteří jí propadli. Patrně jen proto, aby
ani o vteřinu nevyvázl nikdo dřív, než si svůj trest
odpyká.
Šero podzimního večera pronikalo slabě zamří-
žovaným oknem. V posteli před ním upravovala
stará, vyzáblá žena svůj slamník. Její tmavohnědý
vlas byl tu a tam již bílý. Byla to stará zlodějka,
jejíž celá bytost, slova, pláč a smích byly takřka
jen lží. I ty jeji brejle byly lží. Nosila je jen proto,
aby byla ušetřena správek a prací, jež byly uklá-
dány jiným kárankám. Nemocnou také nebyla. Si-
mulovala, aby dostala lepší stravu. Její největší a
neustálou lží byla však večerní modlitba; přetvá-
řela se a škemrala, aby upozornila na sebe sestru,
jež měla dozor a nahlížela tu a tam do cely. Když
s tím byla hotova, ulehla a simulovala spánek, pra-
videlně a odměřeně vydechujíc. Při tom pozorně
poslouchala, co si druhé vypravují.
Vedle ní, v třetí posteli, svírala svou hlavu
v dlaně štíhlá, plavovlasá dívka. Z jejích modrých,
klidných očí zíral nevýslovný smutek. Její krásný
obličej, jak madony, byl zahalen hlubokým žalema
stažen bolem, jakoby bylo na něm provedeno nej-
větší násilí.
Dívku pozorovala se zájmem třetí kamarádka,
mladá, vznětlivá cikánka, byla dnes v cele nemoc-
ných poprvé. Vyzařovalo z ní zdraví, energie a
nervosnost. Násilné věznění tlačilo ji ve všech