Strana4.

ŽENSKÝ LIST

Číslo 37.

dovádění hemžila se kolem tančících, přihlížejíce ku »štěstí« těch šťastnějších družek, jež točily se v kole Výraz nesmírné touhy po tanci, jenž u některých zevně jevil se jako pohrdání, zračil se všem ve vy- bledlých obličejích s vysedlými lícními kostmi. Dychtivě sledovaly točící se družky, jimž tváře horkem červe- naly, a závistivě dívaly se na tu družku, jež byla vy- zvána a s úsměvem vnitřního uspokojení a štěstí odchá- zela v kolo. »Proč nemůžeme všechny tančiti?« zžíralo jim všem nitro i duší a byly odhodlány obětovati se i celé z cenu celovečerního tance, od nějž očekávaly vše, co zveme rozkoší, vášněmi a požitky. Přicházeli k nim mladíci, jichž oči dávaly tušiti vypité množství nápojů aby je dráždili i popuzovali; neboť při prvních zvucích hudby odcházeli zase, aby brali k tanci buď jen někte- rou anebo žádnou, poněvadž všichni z nich měli již své milenky, jež by stěží pustily své milence v náruč jiné. Některé tančily samy s sebou, jsouce šťastny tím »vynálezem«. Jiné vytrvale stály a čekaly, chvějíce se touhou i něčím, co vzbuzovalo v nich lítost — zlost — a zkla- manou trpkost. Duší pronikal smutek, jenž zžíral jim poslední zbytek jasna a radosti v nitru. Až jedna z nich byla náhle vyzvána. Jakýsi vyzáblý a suchý mladík, jenž měl ramena pitvorně sražena, prsa vpadlá, jakoby je byl vykašlal po sálech tančíren — přišel k ní. Tančili — a tím učinil ji šťastnou, povýšil nad ostatní družky, jež jistě puknou závistí — a potom, jak krásně on tančí, jak pevně ji drží — jak se točí, dle taktu, pružně, neklopýtá, s ním chtěla by věčně tančiti — kéž by hudba neustala hráti. Byla očarována — tupa k ostatnímu světu. Chvěla se tiše a bázlivě v náručí jeho. Tiskl její slabá, marnou touhou po lásce vypráhlá prsa na svoji dutou hrud, jásala v plném pochopení hluboké té radosti, že tančí. Skráně jí hořely jakousi stydlivou a nejistou červení. která vyvstávala prudkostí tance i blahým pocitem. vzbuzovaným blízkostí jinochova těla. Pevně svírajíc jeho rámě, ani nepozorovala, že lpí na něm. Tančila, oči přimhuřujíc a tajíc v sobě rozkoší dech Dotančili a mladík se děkoval. Děkovala mu vřele a zapomenuvši na všecku ženskou hrdost, stiskla s prud- kou upřímností konečky jeho vyzáblých prstů pravé ruky, kterou on překvapen neoddálil. Tak stáli chvíli spolu nemluvíce, neboť ona nevě- děla, co, a mladík zápasil s chorými plicemi, které tan- cem vraždil a jež nedovolovaly mluviti. Až sama řekla: »Tančíte krásně, chtěla bych jen s vámi tančiti.« A zadívala se mu tak významně do strhaných jeho očí, že on pochopil její touhu. Tančil s ní dále. Tiskli se k sobě, přissávajíce se téměř k tělům. Dívka ani necítila otravný dech, vycházejíc z mokrých rtů polozpitého mladíka. Náhle ztěžka zakašlav, řekl: »Pojďme se ochladiti — tolik máte žhavé skráně!- Ani nenapadlo jí odporovati. Šli. Táhl ji do nejzažšíh kouta zahrady, mluvě neustále o lásce a její kráse. Lichotilo jí to. Přemýšlela, čím se mu za laskavost odmění. »Jsi krásná — a máš tělo, jež dráždí!« řekl a objal ji. Zaťala zuby a křečovitě uchopila ho kolem krku. ovinuvši se kolem něho jako had. Ani nedýchala, když její vybledlé rty, jež prahly touhou po polibcích, sply- nuly s jeho. Jal se ji líbati silou unaveného, vyžilého démona, jenž stěží ovládá poslední zbytky svých slabých sil. Pocítil k ní pojednou prudkou lásku srdcí, která milují

jen občas a na chvíli. Zalomcoval jím zlomek bouřných dnů života. Její láska pak, která v tomto okamžiku propukla silou neukrotitelné touhy, splynula s jeho probuzenou touhou. Byla nyní odhodlána poskytnouti mu oné mar- nosti a rozkoše v plné míře. Těsně objati stáli opřeni o kmen vysokého stromu. Tam z opačného rohu zahrady doléhal sem zvuk právě znějící hudby. Tam výskali a dupali. Neurčitý ohlas toho ryku tam, jenž táhl se až k nim a zněl jim jako znělka náladové hudby, spjal je úžeji k sobě. »Jsi tolik vřelá,« řekl. »Protože — protože — hořím a nevím, proč!« řekla a ovinula úžeji své nahé ruce kolem jeho hrdla. »Chci tě dnes« protáhl rudými rty — a jeho kost- natá ruka sjela na prsa chvějícího se děvčete. Pak jal se ji líbati jako v přívalu náhlé bouře, prudce, šíleně, uchvácen smyslnou vášní. Při tom žebronil: »Líbej mne — silně mne líbej — vidíš, jak chci tvé polibky!« A ona ho líbala tak prudce, jak líbají ženy, jež se vzdaly za cenu rozkoše, rozehřáté tancem, opité pocity ničím neukojitelné touhy žen. Až vysílena klesla na ko- berec měkkého drnu, kam stáhla i jeho, opilého vášní Potom mluvili jen šeptem, ačkoli vzdáleni byli lidí a dobře věděli, že stromy neslyší, a kdyby slyšely, nic nepoví. Později umlkli úplně — jen listí keřů nad nimi se naklánějících a větve stromů k jasnému zenitu ční- cích šeptaly tiše mezi sebou: »Ti dva tam se milují — — hleďte, jak se milují; ticho — ticho —— oni se milují ...« A šelest jejich se stlumil. Hudba umikla a od rohu zahrady rozcházely se páry mladých lidí, aby hledali útulná zátiší pro rozvášněná svá srdce a odevzdávající se duše. Ty všechny ženy tam, jimž neřekl nikdo jakou cenu má jejich nedotknu- telné ženství, šly odhodlaně, aby v některém koutě za- hrady — nejsouce ani mnoho žádány, dávaly ženství to frivolním, pustým a hazardním mladíkům, jimž při- pravovaly předčasně studený hrob, a kteříž rvali nabí- zené rozkoše, nemajíce jediného slova díků a uznání. Odměňovaly nanejvýš své tanečníky aneb milence. kteří přinášeli v odplatu tu oběť, že tančili a bezuzdně milovali, co zatím ony úzkostlivě očekávaly — jsouce vystřízlivělé z vášní — zda nepřineslo jim jejich vzdání se následky. A tak vzdaly — vzdávají a vzdají se všechny ženy. Jedny za cenu rozkoše, k níž svádí je jejich rozmařilý život, druhé za cenu peněz — neboť chce se jim žíti jiné proto, že musí — a jiné opětně, že tančily a mají milence, co zatím jiné vzdávají se jen proto, že jsou ženami, a jako takové neznají jiného úkolu — a mnoho vzdává se jich pro různé neznámé příčiny. Ale všechny ženy se vzdaly.

Tajemná návstěva.

První pozorností, jíž se mi dostalo, když před nedávnem jsem se „uchýlil v ústraní“, byla ná- vštěva jistého pána, jenž tvrdil, že jest odhadcem a že jest ve spojení s odborem pro vnitřní příjmy státní. Pravil jsem, že jsem neměl doposud potěšení slyšeti o tomto jeho odvětví obchodním, ale nic- méně že se těším z jeho návštěvy — a nechtěl-li by se posaditi. Usedl. Nevěděl jsem určitě o čem bych měl mluviti, cítil jsem však, že lidé, kteří to dovedli