#1
alto_textblock
#1
1904.
#2
alto_textblock
#2
V Praze, v úterý dne 19. července.
#3
alto_textblock
#3
K číslu 198
#4
alto_textblock
#4
Na »Národní Listy
ranní a odpolední
předplácí se
v Praze
v administraci
na měsíc 2 K. — h
ve filiálkách
na měsíc 2 K 30h
Poštou:
na měsíc 3 K 20h
s dvojí zásilkou
na měsíc 3 K 80 h
#8
alto_textblock
#8
LSIY
#9
alto_textblock
#9
Čislo v Praze za 2h
#10
alto_textblock
#10
a na venkově za 3h
#11
alto_textblock
#11
Předplaceni
a inseráty
přijímá administrace
v Marianské ulici,
číslo 3.
Tam je též redakc
a expedice.
#12
alto_textblock
#12
álka.
#13
alto_textblock
#13
Od obléhání Port Arturu upuštěno
Z Londýna, 19. července. Přes Řím do
chází tento telegram z Tjencina: »Před 10 dny
japonské loďstvo z okolí portarturského přístavu
zmizelo. Jen tu a tam viděti jest nějakou ja
ponskou torpédovku.«
Z Kolína n. R., 19. července. Petrohrad
ský dopisovatel »Kölnische Zeitungu« sděluje
telegraficky tyto podrobnosti z bojiště:
»Na základě sdělení čínských uprchlíků
dali Japonci odvézti všechna ob
léhací děla velikého kalibru, čímž
se vysvětluje nečinnost Japonců před Por
Arturem. U Port Arturu byli Japonci nejen od
raženi, nýbrž zahnáni za své dřívější posice.
Následkem prudkého ruského útoku bodákem
prchali Japonci v divokém zmatku. Číňané od-
hadují japonské ztráty na 22.000 mužů. Smý-
šlení v japonském táboru je stísněné.«
#14
alto_textblock
#14
Z bojiště v jižní Mandžurii.
Z Petrohradu, 19. července. 11. t. m. za-
aržel generál Samsonov postup Japonců k
Inkau; při tom pozbyli Japonci asi 1000 mužů.
Dne 16. t. m. střílelo ruské loďstvo na japon-
ská opevnění u Kaiču. Zdá se, že armá d
takušanská pod generálem Nodzu do-
stala rozkaz proraziti ruský střed. Situace této
armády, proti níž stojí generálové Miščen ko
a Levenstam, jak se zdá, není závidění
hodna. Nedávno totiž přišlo několik japonských
sběhů k Miščenkovi a sdělili mu, že v armádě
Nodzuově zuří strašná cholera a vojsko trpí
velmi hladem. Potvrdili také zprávy ruských
bojovníků, že japonské vojsko před bojem po-
živá velmi alkoholických dráždidel. Armáda
Nodzuova je sesílená jednou divisí armády ge-
nerála Oku. Na levém japonském křídle byl ja-
#15
alto_textblock
#15
ponský postup celou řadou malých srážeks
úspěchem zadržen.
#16
alto_textblock
#16
Úsudek o armádě Kuropatkinově.
Z Berlína, 19. července. »Local Anzeiger«
sděluje z Bernu: Dle mínění švýcarského plu-
kovníka, který se právě vrátil z bojiště výcho-
doasijského, prodlev nějaký čas ve vojště ru-
ském, uplyne nejméně měsíc, než Kuropatkin
bude míti po ruce dostatečný počet vojska.
Kuropatkinův telegram carovi.
Z Petrohradu, 18. července. (Úřadní zpr.)
Kuropatkin telegrafuje carovi: V noci z 15. na
16. července obsadilo kozácké oddělení výšiny
severně od Yaolinzy. Za ranního úsvitu
druhého dne (16.) táhlo nepřátelské oddělenív
síle asi poloviny jedné setniny proti nepříteli na
tyto výšiny. Když uvítáno bylo ostrou palbou,
ustoupilo zpět. Když však s novou posilou ja-
ponskou na naše kozáky útočeno, poslána jim
dvě nová kozácká oddělení na pomoc a silný
oddíl myslivců.
Nepřítel zahrnut vydatnou střelbou a do-
nucen k ústupu. Na to zahájen našimi útok na
protilehlé výšiny, jižně od Makunsuicy,s
nichž nepřítel sehnán a tyto ihned kozáky ob-
sazeny. Když rozehnaní Japonci opět se seřadili,
zahájili offensivu ve značné síle směrem k Čin-
cilipu, kde všakrozprášeni a zah nán
s velikými ztrátami. Myslivci a kozáci
obsadili na to výšiny východně od Naolinhu
a zahájili střelbu proti japonské pěchotě a jízdě,
která blížila se od Haozziatunu. Na
naší straně byl jeden pomocník »Červeného
kříže« pátého létacího oddělení zraněn. V noci
na 17. července až do poledne tohoto dne ob-
jeveny v údolí říčky Cinsa nepřátelské hlídky
ve značném počtu.
Japonci obsadili pak důležité místo na sil
nici k Sjaotanu. V noci z 15. na 16. čer-
venec vyklidili průsmyk pkhalinský směrem
k průsmyku dalinskému. Také průsmyk lia-
#17
alto_textblock
#17
hoalinský a výšiny jižně odtud byly obsa-
zeny silnými oddíly nepřátel. Pří obhlídce tohoto
průsmyku oddělením myslivců byl jeden za-
střelen. Dne 14. t. m. padlo naše obhledací
oddělení na nepřátelský tábor, který
nalezal se mezi Ljaojanem a Saim ad-
žou v okolí Pussihou u Fandziapudzy.
Když za boje s jedním praporem a dvěmi set-
ninami jízdy druhé oddělení ruské proti Hun-
huhou se blížilo, přijato bylo ohněm nepřátel-
ského dělostřelectva. Jeden kozák při tom padl.
Kozácká hlídka přišla dne 15. t. m. na menší
oddělení japonské pěchoty v průsmyku hauhu-
linském. Po několika výstřelech s naší strany
stáhlo se oddělení zpět.
Přístav v Inkou stále v rukách
ruských.
Z Tjencina, 19. července. Zdejší ruský
zpravodaj oznamuje, že Nučvan i přístav jeho
v Inkou stále se nachází v obsazení ruskéma
že všechny zprávy o jeho vyklizení jsou na-
prosto falešné.
Odražený útok dvou ruských divisí
Z Tokia, 18. července. Dle telegramu K u-
rokiova byly včera dvě divise ruské pěchoty,
jež podnikly útok na převlaku motjetinskou,
s velikými ztrátami odraženy Japonci nazpět.
Velkomyslný dar ruského kupce.
Z Londýna, 19. července. »Erchange Te-
legraf Company« oznamuje z Petrohradu, že
tamější jeden velkokupec věnoval millicn
rublů na ošetřování raněnýcha
na ruské loďstvo.
(Ostatní zprávy viz na 3. straně).
#18
alto_textblock
#18
Telefonické zprávy „Nár. Listů.
Koalice proti vládě Tiszově.
Z Pešti, 19. července. Různé opposiční
strany hledají podklad pro koalici, která
by podnikla společný útok na ka-
binet Tiszův. Přání po koalici bylo vyslo-
#19
alto_textblock
#19
FEUILLETON.
#20
alto_textblock
#20
Po deseti létech.
#21
alto_textblock
#21
Hermina Švorcová.
#22
alto_textblock
#22
V době, kdy hlaholí smích a panuje přá-
telská nálada v útulných místnostech, kde sešly
se po deseti létech bývalé družky z „vyšší dívčí“
školy, sedím u svého pracovního stolku a vzpo-
mínám, co bylo před deseti léty.
Vzpomínky ty věnovány jsou bytosti, která
byla první mojí nejsvětější láskou, tehdejší naší
slečně učitelce.
Stačí mi přivříti trochu oči, zamysliti sea
vidím ji, vidím ji takovou svěží, usměvavou,
vlídnou, takovou, jakou byla tehdy, když oslovila
nás, které sešly jsme se do vykázané nám třídy.
Mnohé byly tu z roku minulého, ale mnohé byly
jsme tu nově přišlé, jimž bylo novým všechno.
A všechny přijalo nás mateřsky zlaté srdce
její, pro každou měla vlídné slovo, úsměv.
Přilnula jsem k ní záhy tak, že myslívala
jsem na ni stále, ve snách i modlitbách a nej-
toužebnějším přáním mým bylo, moci ji zlíbati
ruce vřele, tak neskonale vřele. Hlubšího citu
než k ní kromě rodičů, nebyla jsem schopna
k nikomu a bylo to přece v těch létech, kdy do
srdce dívčího vkrádají se první záchvěvy lásky.
Nehnulo mnou, co povídala si děvčata před
vyučováním kolem mne: jak pěkné je v taneč-
ních hodinách, s kým která tančila, byl-li blon-
dýn, nebo brunet, měl-li oči jasně nebo tmavě
modré, kolik dostala která zamilovaných psa-
níček a podobné sladké malichernosti mladého
srdce. Cosi podobného nedovedlo mne zaujati.
Ale za to schválně chodívala jsem, ač měla
jsem hodně daleko, brzy do školy, jenom abych
se mohla na ni dosti vynadívati. Před sebou na
stolku měla jsem knihu rozevřenou a jakmile
na mne slečna pohlédla, začervenala jsem se až
#23
alto_textblock
#23
po uši, jako bych dopadena byla při činu zlém
a horlivě jsem četla v knize.
V du-hu jsem si spřádala celé rozmluvy, jak
a co bych jí odpověděla, kdyby mne tak oslovila.
ale stalo-li se tak, zakoktala jsem cosi rozpačite
a nemohla s místa.
A přece za slovo vlídné, jímž mne přímo
oslovila, byla bych udělala všecko, všecko na
světě. Za pochvalu z jejích úst naučila jsem se
slovíčkům francouzským, obtížnému skloňování
ba i celým článkům z paměti.
Vzpomínám, jak jednou nám řekla:
Neukládám vám toho, ale která mi chcete
udělati radost, naučte se vypravovati — a ozna-
čila nám dlouhý francouzský článek, kterýž jsme
v hodině vyučovací četly.
„Která mi chcete udělati radost!“ znělo
mi stále v uších, a já, já, která jsem měla příliš
nepatrné základy francouzštiny, než abych do-
vedla článek ten vypravovati, já učila jsem se
s nemalou námahou tak dlouho, až jsem jej
uměla celý z paměti.
Za to byla jsem Kroesa bohatší, když, do-
říkavši jej, odměněna jsem byla slovy: „No
vidím, že jste pilna! Mám z vás radost,“ a ruk
její jemná pohladila mne a spočinula na me
hlavě.
Vím, neměla mne tak ráda, jak byla bych
za lásku svoji zasloužila, cítila jsem to a nedivnm
se tomu.
Vždyť bývala jsem taková zamračená, ne-
uměla jsem ve vhodné chvíli dáti průchod cítům
ve mně vířícím. Záviděla jsem těm šťastnějším
na nichž častěji oko její spočinulo, s nimiž ča-
stěji promluvila — ó, věděla jsem to dobře
vždyť střežila jsem bedlivě každý její pohled!
Jen jednou vyjevila jsem city své: měly
jsme totiž ve třídě tak zvanou „zlatou knihu“
do které po řadě, jak byly jsme pilny, zanášely
jsme své dojmv.
#24
alto_textblock
#24
Když došlo na mne, tlumočila jsem v ní
city své! Čeho bych nikdy nebyla se odvážila
ústně vyjeviti, to jsem tam vepsala. Chvěla jsem
se pomyšlením, co bude následovati.
Brzy potom, po skončeném vyučování vidím,
že slečna míří ke mně. Srdce mi prudce zabušilo,
nohy se začaly pode mnou třásti, musila jsem se
opříti o židli.
Neusmívala se jako obyčejně, a hlavou mi
projelo, že jsem ji snad pohněvala. Leč ona,
přikročíc až ke mně, podávala mi ruku a pravila:
„Máte mne opravdu tak ráda?“
Síň se se mnou zatočila, nebyla jsem schopna
odpovědi. Pohled můj však jistě potvrdil pravdi-
vost jejích slov, neboť stisknuvši mi ruku, pro
nesla: „Děkuji vám.
Jako bych dnes ta slova slyšela.
Jak jsem se tenkráte dostala domů, sama
nevím, jenom na to se pamatuji, že nitro moje
bylo přeplněno touhou, moci volati, jásati.
Rok ten, ve vyšší dívčí za vedení naší
slečny prožitý, počítám k dobám, na něž ráds
vzpomínám, neboť v době té srdce probuzené
po lásce žízníci, věnovalo nejčistší city svoje
bytosti v pravdě šlechetné. Milovala jsem ji ne-
zištně, tak jak schopna je mysl, nezkalená rmutem
všedního života.
Nesešly jsme se po celá ta léta ani jednou
a vím, dnes, po deseti létech, kdy kolik dívek
ve škole té se vystřídalo, zapomněla na nesmělé,
zamračené, stále se zardívající děvče a mne, ač
jsem. životem hodně ostrkaná, zabolelo by, kdy-
bych měla snad slyšeti: „Odpusťte, opravdu se
nemohu upamatovati, slečna...?“
Raději se nezúčastním a doma dám se volně
unášeti myšlenkami, mezi něž zajisté vkrade se
přání:
„Kéž i pro mne vykvete v některém tom
srdci dětském tolik lásky, mnoho-li měla jsemji
já pro naši milou slečnu!“