#1
alto_textblock
#1
Ročník XXXXI.
#2
alto_textblock
#2
V Praze, v sobotu dne 24. srpna 1901.
#3
alto_textblock
#3
Číslo 233.
#4
alto_textblock
#4
Na ranpí a edpol. ltsty
D přílohami (.Nančný Obzor“ ve
středu a „Literárni Hlidka
v pátek) přežplání see
Praze v administraei
p něsic . . . . . . 2 K —
n čtvet lela . . . . . 6 K —h
s dvojí čonáškou
n nlsí . . . . . . 7 K 0h
Bs čtvt leba
ve niisikách
za něsle . . . . . . 2 K 80
Poštont
n něsle, . . . . . 9 R on
za čtvrt leln
s drojí zisilkou
na mlsí
E
ne čtvrt. lek
#7
alto_textblock
#7
V drobném prodejit
raaní číslo v sobě . . . za S
odpolední . . . . . . . za 2h
Ve flialkách na venkověi
ranní číslo. . . . . . . . 10
odpolední . . . . . . . . Bb
Inseraty
platí se hotevě nspřeš.
Předplacení a inserty přijímá admaínl-
strace v Marianské ulici č. 8.
Tam nacházejí se též rečskce,
tiskárna a expodies „Národnich Listá“.
Rukopiny se novracnji
#8
alto_textblock
#8
Dukátový beránek.
#9
alto_textblock
#9
Na devátý rok již pokračují práce o úpravě
měny, ale zlatá měna zůstávala stále pouhým
zbožným přáním. Dnešním dnem nastal první,
ovšem že velmi opatrný krůček, kterýmž uve-
deny budou do oběhu zlaté dvaceti-
koruny ve množství sice obmezeném, ale
přece takovém, že obecenstvo znenáhla z vlast-
ního názoru bude s to přesvědčiti se, že zlaté
mince nové měny skutečně také existují.
V současném pokolení není ovšem pamět
níka oběhu zlatých mincí; všechna příchyl
nost k penězům kovovým lpěla u nás na
stříbře, dokud nebylo svrženo se své někdejší
výše a nebylo zbaveno odvěkého svého po-
stavení jako rovnocenný činitel zákonné měny
a tak zůstala touha po drahé kovové minei
po léta neukojena, až nyní v poslední schůzi
generální rady banku rakousko- uherského
stalo se jednomyslné usnesení, že dnešním
dnem jak u obou hlavních ústavů, tak
u všech bankovních filiálek budou se ně-
které platy konati ve zlatých
dvacetikorunách.
Generální tajemník banku rakousko-uher
ského Pranger ve zprávě o kovovém pokladu
bankovním oznámil generální radě, že na-
bídka zlata jest nyní tak značná a zásoba
jeho ve sklepích bankovních tak uspokojivá,
že může se správa odhodlati uvésti do oběhu
zlato, jež jeví se býti přebytečným
i vyžádal si zároveň usnesení, by generální
rada zmocnila správu bankovní, aby vydávala
zlato ve dvacetikorunách. Nebude to sice to
tožným s právem započetí s fakultativním
placením ve zlatě, ale pouhým nezávazným
pokusem, uvésti zlato ve značnějším rozsahu
do oběhu a seznámiti takto obecenstvo se
zlatou míncí.
Toto usněsení generální rady stalo se
ovšem ve srozumění s vládami obou polovin
říše, kteréž zároveň pověřily bank rakousko
uherský vlastním hospodářstvím zlatým,
čímž se soustředí v rukou banku všecek
obrat ve zlatě a umožní se zároveň žádoue
přehled pohybu zlata.
Množství zlata, jež uvedeno bude takto
do všeobecného oběhu, nedá se vůbec přesně
ustanoviti; závisíť to na mnoha okolnostech.
z nichž jenom nejdůležitějších se dotkneme.
Především bude správa bankovní toho dbáti,
aby vlastní zásoba zlata banku zachovala se
neztenčena asi na výši, jakouž vykazovala
počátkem letošního roku : totiž asi 980 mil.
korun.
Dokud potrvá nynější příznivý přítok
zlata, bude možno uváděti nepřetržitě zlato
do oběhu; mimo to bude bank sám napomá-
hati, aby nynější stav na trhu penězním.
jenž přítok zlata k nám podporuje, pokud
možná co nejdéle nerušeně potrval.
Správa banku ovšem nebude vypláceti
bankovky zlatem, což jest podstatou
fakultativního placení zlatem; ale bude dle
své vlastní libosti konati některé vý-
platy ve zlatě, a to hlavně takové, při
nichž lze předpokládati, že příjemce zlata
toto nepodrží, ale sám je opět dále vydá.
Bude tedy vypláceti gáže svých úřadníků
z části ve ztatě; rovněž bankovní akcionáři
dostanou dividendu částečně ve zlatě; po-
dobně mohou se díti výplaty některých půjček
bankovních, zvláště hypotekárních, z části ve
#10
alto_textblock
#10
zlatě; a snad i při jiných podobných pří
padech bude bank konati částečné placen
zlatem.
To budou tak asi prameny, jimiž bude
pronikati zlato do obecenstva a poněvadz
podobno placení se bude díti ne pouze u po-
kladen hlavních ústavů ve Vídni a v Pešti-
Budíně, ale i u všech poboček, jest pravdě
podobné, že zlato se dotlačí do vrstev po-
měrně dosti širokých.
To jest prý také jedním z účelů nyněj
šího opatření správy bankovní, kteráž jednak
hodlá prý znenáhla obecenstvo na oběh zlata
navykati, jednak ale shromažďovati takto
zkušenosti o účincích, jaké placení zlatem
bude míti.
Ovšem, toto pozorování bude dosti ne-
spolehlivé, protože samo placení zlatem nemá
prozatím ráz skutečného zavedení oběhu
zlata. Zajisté, že značná čásť zlaťáků, jež se
ode dneška octnou v rukou obecenstva, ze-
jmena v prvních dobách, kdy budou zlaté
dvacetikoruny »novinkou«, zmizí ve známých
domácích pokladničkách, kdež budou očeká-
vati svého vysvobození při rodinných pa-
mátných událostech. Jak dlouho toto mizen
zlatých dvacetikorun potrvá, nelze ovšem
předem stanoviti, ale bude takto nehybně ulo-
žených dvacetikorun zajisté značné množství.
než se učiní zadost široké touze, míti aspon
jeden exemplář ve své moci.
Proto jen menší část dvacetikorun do
oběhu uvedených bude v prvních dobách
skutečně obíhati a vrátí se po případě zpět
k banku, aby nanovo svou pouť nastoupila.
Tato po našem mínění neveliká částka by
ovšem nestačila na dlouho uhájiti předpoklá-
dání správy bankovní, že zlato obíhá aspoř
pokusmo a nemohly by býti ani zkušenosti
banku, ani zkušenosti obecenstva z takovéhoto
oběhu zlata nabyté významnější.
Doplňovati v obecenstvu mizící zlaté
dvacetikoruny bank z vlastních zásob může
jen potud, pokud nebude nucen sáhati hlou-
běji do svého kovového pokladu, totiž, pokud
vážněji zásoba tato neklesne pod míru výše
vzpomenutou asi 980 mill. korun. Za nyněj-
šího stavu trhu peněžního není se třeba
obávati, že by snad naše zlaté dvacetikoruny
se stěhovaly za hranice; naopak, jak již
shora připomenuto, jest výhodná cena zlata
spíše hlavním zdrojem stálejšího jeho přítoku
k nám, a tudíž i prozatím nejvýdatnější na-
dějí, že oběhu zlata mezi námi bude při-
bývati.
Okamžik, jejž správa bankovní k pokus-
nému, dobrovolnému placení zlatem zvolila,
jest ovšem dosti výhodný, protože oběh ban-
kovek jest nyní zásobou zlata z 75 proc.
uhražen. Pro širší obecenstvo a ani pro
bank sám nebude však rozlišování, zda-li
placení banku zlatem jest fakultativníči
jinak dobrovolné, tvořiti značnější rozdíl;
ve skutečnosti bude oběh tak veliké části
bankovek zastoupen či nahražen zlatem, jak
velikou čásť zlata bank propustí do oběhu.
To jest asi totéž, jakoby správa bankovn
stejnou čásť bankovek zlatem vyměnila.
Pokud uvedením zlata do oběhu má
jednak obecenstvo placení zlatem navykati,
jednak správa bankovní zkušenosti shroma-
žďovati, mohlo by se ovšem za to míti, že
nynější pokus, uvésti zlato do oběhu, jest
#11
alto_textblock
#11
pouze přípravou k vlastnímu placení
zlatem.
A po této stránce by pokus tento mohl
znamenati i více, uvážíme-li, že ociťujeme se
v hospodářské nejistotě jak co do poměru
mezi oběma polovinami říše, tak co do utvá-
ření se budoucích obchodních poměrů mezi
národních.
Z tohoto hlediska by ovšem nynější
pokus mohl býti přípravou k samostatnému
jednání každé poloviny říše, o čemž zvláště
v Uhrách mnoho se přemýšlí; tam také po-
spíšili si, aby měli pohotově potřebnou zá-
sobu zlata ku zahájení placení ve zlatě.
Uhry si mimo jiné slibují v tomto případě.
že by jejich hodnoty za hranicemi nabyly
větší důvěry.
Za nedlouho se ovšem ukáže, zda-l
usnesení generální rady banku rakousko-
uherského vytrysklo pouze z úvah »vycho-
vatelských«, aby obecenstvo si na zlato na
vyklo, či zda-li sluší za ním tušiti důvody
hlubší, dosud před veřejností tajené.
#12
alto_textblock
#12
Politické zprávy domácí.
Porada v polsko-českém sporu
o Slezsko.
»Dz. Polský« oznamuje, že zejtra dne
24. t. m. konati se bude ve Frýštátě polská
porada o sporu polsko-českém o Slezsko. K po-
radě pozváni jsou také Poláci haličtí.
List dává na jevo naději, že spor s Čechy
bude urovnán po dobrém a nepodaři se rozdmy
chati jej v rozměry takové, aby škodil oběma
stranám a byl vodou na německý mlýn. Po
kládá za vysoce nepolitickou myšlenku o admini-
stračném rozdělení Slezska a připojení polských
okresů k Haliči.
Od českých politiků list očekává, že zauzd
»zhoubný šovinism zaslepených svých rodákův
a položí hranici lokálné vášní.« Souhlasí s ná
vrhem českým na svolání společné porady česko-
polské.
Na pořadě porady frýštácké bude také
návrh, aby založen byl spolek na obranu polské
národnosti v Slezsku. Návrh byl by podle mí
nění listu dobrý, kdyby činnost spolku takového
neomezila se na Slezsko, nýbrž rozšířila se na
celou hranici polské národnosti, jíž hrozí n
jiných stranách větší nebezpečí, než ve Slezsku.
Kdyby Poláci založili ve Slezsku protičeský
spoek, Češi odpověděli by založením spolku
protipolského.
I my doufáme, že spor polsko-český bude
urovnán po dobrém, ale prosíme druhou stranu,
aby pro bůh nás nevydávala za iniciatory sporu,
útočníky a šovinisty, když je pravdou, že jsme
v této příčině byli až do poslední chvile passiv-
nými a tím právě jsme se dopustili chyby. MMy
se nikdy nenadáli, že mezi námi a Poláky ve
Slezsku k takovému sporu dojde, protože jsme
jim vždycky přáli svobodného rozvoje a víme.
že Slezsko je půda, kde často nelze učiniti roz-
dil mezi Čechem a Polákem, podobně jako
v Makedonii nelze vždy rozeznati mezi Srbem
a Bulharem. Když ale páni Friedlové bratrskou
ústupnost a mírumilovnost Čechů pokládaji za
slabost a myslí, že nadešel okamžik pustiti na
nás nové Lisovčíky a po způsobu Němců pro
hlašovati nás na vlastní půdě naší, vlastní hi
storicky i ethnograficky, za vetřelce a cizáky
proti kterým každá zbraň je dobrá a dovolená
tu, prosíme, není šovinismem, prohlašujeme-
#13
alto_textblock
#13
my Čechové, že jsme připraveni podniknouti bo
na obranu svých hranic, svého jazyka a národ
nosti a svého historického práva i na východě.
jako jej po mnohá leta nikoli bezúspěšně ve
deme i na straně západní.
Přejeme si míru s Poláky slezskými, pak
ale oni sami musejí považovati za svou povin
nost zkrotiti své Friedly a to nikoli na chvíli
nýbrž trvale.
#14
alto_textblock
#14
Tábor uherských Srbů ve Velkém
Bečkereku.
Bečkerecký tábor srbského lidu vydařil se
skvěle. Účastníků bylo na 7000. Souhlasné
pozdravné telegramy došly z Pešti, Záhřeba
Zemuna, Vršce, Somboru, Bílé Církve, Karloveů
Iloku, Ady atd. Předsedali: Ivan Zavišič, Sveto-
zar Petrovič a Bogdan Davidovič. Po zahájení
byl sastaven srbský telegram, kterým holdováno
králi uherskému. Potom dr. Kosta Alexič, lékat
pančevský, ztlumočil požádavky Srbův uherských
a navrhl resoluci, jejíž čtení přerýváno bylo
hlučným, dlouhotrvajícím »Živio«. Resoluce při
jata jednohlasně. Hlavní body jsou:
Církevní samospráva uherských Srbů ne
může pravidelně působiti, není-li pravidelně svo-
láván církevní sněm; proto srbský lid odmitá
od sebe každou zodpovědnost za následky toho.
že vláda uherská svolávání církevního sněmu srb-
ského zanedbává.
Tábor usnáší se zvoliti 12člennou depulaci,
jež vypracuje písemnou prosbu ke králi a podá
zodpovědné vládě, aby ji na nejvyšším místě
odevzdala. V prosbě budou králi připomenuty
zákony, kterými církevní samospráva uherských
Srbů je zřízena, a vylíčeno zlo, které vzniká
z toho, že vinou vlády uherské sněm církevn
není svoláván.
Resoluce vypočítává potom žaloby a stíž-
nosti srbského lidu v Uhrách a praví meziji-
ným: Srbský církevní sněm nesvolávají v čase
zákonitém, a svolají-li, neprojevují šetrnost k jeho
usnesením. Maďarská zodpovědná vláda před-
kládá králi k potvrzení usnesení církevních
sněmů srbských, ale vždy dělá na nich libo-
volné změny, přidává a vynechává, anebo po
léta zdržuje. Avšak i ty zlomky, které králem
byly potvrzeny, zodpovědná vláda maďarská za-
držuje, obsahují-li nějaké právo srbského lidu,
ale za to provádi beze dleni, obsahují-li nějakou
novou jeho povinnost. Kromě toho vláda míchá
se i jinak do srbské církevní samosprávy i do
církevního soudnictví, k čemuž nemá práva
což protiví se všelikému pojmu samosprávy.
Církevní a kulturný život uherských Srbů ne-
může se vyvijeti, nedocházeje podpory a pomoci
státních úřadů. Následkem toho zmocňuje se
srbského lidu v Uhrách zoufalství, neboť ztrácí
víru ve spravedlnost.
#15
alto_textblock
#15
Politické zprávy zahraničné.
#16
alto_textblock
#16
V Praze, 23. srpna.
Správní reforma na Litvě a Bíl
Rusi.
Úřady »zemských náčelníků« budou za ne-
dlouho zavedeny na Litvě, Volyni, Podolí a n
Kyjevsku. Gubernie běloruské (mohylevská, vi-
tebská a minská) dostanou je již koncem t. r.-
třem guberniím litevským a Kyjevsku dány
budou brzy na to.
»Náčelníci zemští« zřízeni byli v Ruskur
1889 a instituce jich trvá nyní deset let. Zřídi
#17
alto_textblock
#17
je Alexandr III., aby stvořil »úřad silný a lidu
blízký«. Zemšti náčelníci zaměnili volené »smírčí
soudce«, jichž instituce vznikla r. 1864 za svo-
bodomyslné epochy Alexandra II.
Náčelníci zemští jsou úřadníci korunní, ale
jmenovaní ze středu obyvatelstva každého újezdu
a gubernie. Ani cizinec, ani člověk přespolní
nemůže se státi zemským náčelníkem. Instituce
předpokládá, že zemskými náčelníky jmenování
budou mužové v »zemi« nejhodnější. Musejí
býti v dotyčné »zemi« držiteli půdy a míti vyšší
vzdělání. Náčelník zemský jest administrátorem
i smírčím soudcem. Moci jeho podlehá obyva-
telstvo selské, neboť šlechta v středním Rusku
má vlastní samosprávu, v městech konají soud
soudcové městští a správa politická přináleží
administraci státní.
Blahodárná tato instituce osvědčí se zajisté
i v těch guberniích, ve kterých bude nyní za-
vedena.
#18
alto_textblock
#18
Užitečný spolek v Petrohradě.
V Petrohradě utvořil se spolek větších
kupcův a průmyslníků, jenž obral si za úkol
všemi silami bojovati proti padělávání a kažení
poživatin. Nový spolek bude zakládati filiálky
všude po ruském venkově.
Hodno následování.
#19
alto_textblock
#19
Felix Faure o francouzsko-ruské
allianci.
Právě když celou Evropu vzrušila nena-
dále zpráva o chystané cestě carově do Francie,
čímž má být nově a slavně manifestováno ne-
zlomné a nezkalené přátelství republiky a carství,
vyšla ve »Figaru« nová kapitola známých
vzpomínek na presidenta Faura, v nichž
pseudonym Saint-Simonin zaznamenává mnohé
zajímavé rozmluvy presidenta republiky.
Tato kapitola přichází v čas, neboť v ní
jsou obsaženy velmi zajímavé podrobnosti
stycích Faura s carem Mikulášem a přihodách,
jež mají historický význam.
Faure vypravuje, že on sám na vlastní pěst
učinil, že byla alliance francouzsko-ruská pro-
klamována před celým' světem pověstnými slovy:
»naše oba národy nyní spřátelené a spolčené«,
jichž použil ve svém připitku při hostině na
palubě »Pothuanu«.
Faure učinil tak bez vědomí diplomatů,
jímž by se podobný projev zdál příliš smělým.
Jednalo se mu o to, aby alliance, uzavřená na
základě diplomatických úmluv, byla též veřejně
vyhlášena a příležitost k tomu našel při své
cestě na Rus, při historické hostině na palubě
»Pothuanu«. Toasty a řeči, jež se pronášejí
officiálně, musí býti napřed sděleny. Když se
přibližila doba hostiny, odevzdal Faure carovi
text svého přípitku se slovy: »naše národy
spřátelené a spolčené«.
Faure vypravuje o tom: »Diplomaté shle-
dávali, že jsem nebezpečně odvážný. Byl jsem
však klidný. Znal jsem cara Mikuláše. Věděl
jsem, že od té chvíle, kdy budu chtít fici hla-
silě pravdu, najdu u něho loyalní porozuměnía
podporu. Kdyby neměl tak přímou povahu,
kdyby chtěl zmírniti text a přidržeti se tonu
chalonských přípitků, kde se mluvilo jeno
přátelství a ne o allianci, byl bych mu řekl:
»Proč nechcete říci to co je?« Co by mi mohl
odpověděti? Ale car četl můj připitek a shledal
jej dobrým, případným a podstatné jeho výrazy:
»národy spřátelené a spolčené« opakoval i ve
#20
alto_textblock
#20
FEUILLETON.
#21
alto_textblock
#21
Do Ivanovského.
Z ruských vzpomínek podává Lerae.
Z Varšavy do Brestu byla veselejší cesta
Hojně listnatých lesů. Slyšíme zvuky polnie. Zvě-
davi k oknu. Hle, les je pln vojska. Letní ležení
Stanů, domků i zemních baráků plno. Vidíme
vojíny na stráži. Oděni lehce v plátěném oděvu
a vysokých botách procházejí s puškou na rameni.
Mijíme Siedlec, Lukowu, Blalu a k 10. hodine
večerní staneme v Brestu. Plná hodina času.
Carovně vypadá nádraží — jako hrad se střílnami
a cimbuřími — v záplavě elektrického svělla.
Perron vyvýšen, z vagonu na rovinu vystoupíte-
A honem do restaurace! Hejno sklepníků pro-
bíhá obrovskou dvoranou. Ve chvilce kouří se
z talíře před vámi. Po večeři spat. Ještě nez
jsme ulehli, pozorovali jsme cvičení vojínů
s reflektorem. Ozářili nám vlak ze vzdálenosti
značné. V čas války stal by se bezpochyby
terčem jejich děl. »Dobrou noc!« Zaujali jsme
dolejší lože (tři). Nad námi ještě tři. Říkají, ze
v cizině někdo za nic neusne. My bychom po-
dle toho byli jako doma. Ve chvíli spali jsme
všickni. Ani člověk nevzpomene, kam ten ocelový
oř letl.
Vstával jsem dosti časně. Průvodčí přeje
»dobrava utra« a usměvavě vypravuje, že musil
slečinky (čtyř- a pětiletá děvčátka) v noci při-
krývati. Pochopil jsem ho. Zdejší průvodčí jsou
zdvořili a úslužní nade vše pomyšlení. Nevim,
je-li to pravidlem, ale během své cesty jsem po-
zoroval, že Rusové, bezpochyby že se jedná vždy
o velké vzdálenosti, cestují s tolika zavazadly.
jako by se stěhovali. A tu průvodčí usměvavě
pomáhá vytahovat, ukládat, rovnat, ba může-li,
též pro kipjatku doběhne. »Kipjatka« vařicí voda,
jíž na stanici za 5 kop. dostanete plnou konvici
na čaj. Má-li cestující chuť — a obyčejně má
— běží na nové stanici zase pro kipjatku.
Přivstal jsem si. Kolem ještě stejnoměrné
oddychování. Spěchám v »ubornuju«, kde nalezá
se též mramorové umyvadlo a toiletní stolek se
zreadlem. Předejde-li vás některá dáma se svým
toiletním kufřikem, rozlučte se s nadějí, že před
půl hodinou uvedete svůj zevnějšek do pořádku.
Krajina má stále stejné vzezření. Nekonečná
rovina prostoupená hojnými listnalými lesy
ohromná luka, stáda skotu i koní, kroužicí lo-
#22
alto_textblock
#22
paty větrníků, i vesnice řídce v polích zapadlé.
Mijíme Minsk, Oržu, Smolensk. O půl jedenácte
v noci jsme v Jarcevu. Poslední naší stanici
Teď ještě »jen« 110 verst (asi 117 km.
poštou.
Nejdříve večeře, pak »tělegramu« milým
domů a zjednati trojku »lošaděj« do Duchov-
činy. As po půl hodině oznamují, že » kočár«
čeká. Nebylo vyhnutí, musili jsme do toho.
V Čechách působil by podobný povoz nemalé
obveselení drobnější části obecenstva. Sedli jsme,
posadili děti do polštářů na dno mezí kolena,
ukryli se a: do světa šírého 1 Trojka ! Skvostná
jízda! Silnice měkká, neštětěná, vůz plyne jako
po vodě. Koně letí. Prostřední s duhou cinká
příjemně zvonkem, postranní koně šikmo
k němu, s hřivou vlající a blýskajícím okem
jako přízrak noci se řílí. Chvílemi vozka pře
námi: »Oj, gólubčíci !« a výkřik provází cilelným
pokynem biče. Širokou silnici vroubí věkovité
břízy. Mihají kolem nás jako lesní bělostné
ženky z pohádek. Příšerně vypadají ve svilu
vycházejícího měsíce vypálené, staré jejich
trupy tu tam se šklebící. Kolem velebné ticho.
Usnuli bychom, kdyby nebylo strachu. »Máš re-
volver?« táže se bojácná paní choť. »Mám. Ale
patrony jsou v kufru!« Leč k čemu revolver
Jest úplně bezpečno. Krajina začíná se mírně
vlniti. Proti nám černá se cosi jako obrovitý
had. Je to řada as 40 těleg s jedním vždy koní-
kem, jež potkáváme. Jeli prý pro zboží do Jarcova.
Živé duše nespatřiš. Mužící spí. Konici nekováni,
stupají tichounce. Mihne se kolem nějaká sa-
mota, kapička, v níž kmitá světýlko před iko-
nem, projíždíme nějakou vesnicí a konečně po
jedné hodině jsme v Duchovčině. Přesedat
Trojku jsme nedostali. Jen pár koní do Berez-
něva. Ani »kočár« ne. Jen tělegu vystlanou
senem. Natáhli jsme se pohodlně, přikrylia
vozka, jemuž bezpochyby dřívější řekl, že do-
stal na čajók, jede stejně rychle. Stanic do
Bělého je šest, tak po 20 verstách. Vzdálenost
musí vozka projeti ve dvou hodinách. Platu z
trojky kolem dvou rublů.
Pomalu svítá. Modravé mlhy vznášejí s
nad lesy. Červánky vroubí obzor. Ale zuby
chladem klapou. O půl čtvrté v Berezněvu.
Ale koně nemají. Náhodou téhož dne jel guber-
nátor na prohlídku a pro toho třeba 2 párů
koní. Poštmistr, mladý člověk, nastavil samo
var, uvařil vejce a konečně se nabídl, že povoz
#23
alto_textblock
#23
opatří. Vůz byl sice pode vší kritikou, ale ko-
níci dobří. Tarantas plný sena, sedíme zprvu
jako na Araratu. Mužík jede slušně. Ne sice
jako »poštový«, ale cesty vůčihledě ubývá. V
vzduchu plno prachu. Vesnice, jimiž projiž-
díme, působí dojmem skličujícím. Jaký rozdí
mezi našimi bílými domky s červenými stře-
chami a těmi smutnými, dřevěnými, nepohodou
sešedivělými chatrčemi. U nás vše v zeleni
skryto — zde takřka stromu neviděti. Jentu
a tam nezbytná bříza smutně sklání větve.
Časem ještě smutnější podívaná! Shořelý les.
Půda ještě černá, nebo již travou zarostlá —
a z ní trčí jako stožáry — černé, ohořelé,
zmrzačené trupy stromů. Rozkošná oasa jsou
monastýry. Všechny ve stínu věkovitých parků.
A v těch kostely se střechami, natřenými svět-
lou zelení a růžovými vlysy pobočních stěn. —
Náš izvoščík báječně páchne. Co chvíli nacpává
malinkou lulku a čoudí až bůh brání. Daroval
jsem mu kuba. Poblahodaril, ale cigárosi
nechá až domů. V Novaseloku krmil. Panstvo
vylezlo z tarantasu, v němž koníci pak slavili
hody. My do čajné. Čajnaja je opatření vlády
proti alkoholismu. Za nepatrný peníz (4 nebo
5 kopějek) může se každý napíti čaje do libosti.
Vyloženy tu i některé časopisy a knihy. Leč
vše má svůj konec. Minuli jsme Voroncovo,
Děmjacky a konečně kolem čtvrté hodiny odpo-
lední jsme v Bělém. Pěkné, čisté městečko se
4 kostely, prý as 9000 obyvatelů. Však žádné
dlouhé zdržování. Vyplatil jsem mužíka, přidal
četvrtát (25 kop.) na čajík a hajdy proletkou
do Ivanovského. As půl hodiny. Kolem páté
již vynořovaly se z temného březového parku
obrysy zámečku a závodů — a v malé chvili
objímali jsme se s milými. Po tolika létech!
Nejdříve do vytopené báně spláchnouti
prach a vypařiti se důkladně, něco pojísti —
a pak honem spát!
#24
alto_textblock
#24
Byly rozkošné týdny v Ivanovském. Jak
milé spolužití s drahými! Ať již obědy, nebo
odpolední čaj, k němuž scházeli jsme se všickni.
nebo rozkošné večery v zahrádce nebo na bal-
kónu. Co vyprávění a zpěvu! Tu šerem a ti
chem nočním nesly se v dál naše písně ná-
rodní. Za světlých nocí, kdy ostatní již klidně
oddychovali, vrátil jsem se na balkon a s dý-
mem rižského doutníku nebo havanské cigarety
vysilal vzpomínky v dáli.
#25
alto_textblock
#25
Ve dne toulání krajinou. Protékají iměním
Ivanovským řeky Lba a Obša. Jak vábné bylo
sednouti v loďku, zaveslovati do stinu a hověti
si ve příjemném tom zákoutí s knihou v ruce
Často zapletli jsme se do rostlin, jež jako liány
ze dna k povrchu se derou. Jindy na udie-
chytali jsme malé plótve, ogůnky, nebo v sá-
želce karásky, jež jsme pak ličili na zubce.
Jednou dokonce štika ukouslá provaz a ujela
i s kotvicí a karaseml
Někdy dali jsme zapřáhnouti do tarantasu
a jeli na návštěvu do Bělého nebo Krásnopole.
Z nejmilejších výletů bylo Tarchovo.
Horka soužila nás v Rusku měrou nemens
nežli v Čechách. Svlékl's v komnatě co s
dalo, a přece nic platno. Ani voda neposkytla
osvěžení. Teplá i v řece jako v koupelně. Jenom
chladné noci pomáhaly. Na harádě (zelinářská
zahrada) vše vadlo. Děti také horlivě pomáhaly
od jahod, smaródy krásné (ryvizu) i lusků. Do-
mácí Sáša slídil jen po okurkách. Přišel-li na
nějakou, slupl ji neloupanou jako víno. Jeto
zdejším zvykem. A kluk při tom jako tambor.
V takových dnech utíkal jsem na trávník
zadního sadiku. Bylo třeba jíti kolem žitnišť, kde
právě baby (ženy) žaly obilí. Každá ozbrojena ve-
likým srpem, koná práci, kterou u nás jen
mužští konají. Má některá tabák ale nemá »bu-
máhy« (papíru) i poprosí vás o »hazetu« (no-
viny), ukroutí cigaretu z machurky a již před
libou vůní se dávám do zaječích.
Ve chládku pod stromy zcela příjemně. Z
řekou vlní se lány ovsa ještě zeleného jak
brčál. Chvilemi zaduní po »parómu« kopyta.
Koník veze seno do senníků. Nebo stupají děv
čata s košičky plných malin do »hóroda« na
»varení« k čaji. Chvíle plynou jako voda.
Časem zazní zpěv. Pěkně z dáli se p
slouchá.
»Po ulicě mostovoj, po širokoj stolbovoj šla dě-
vica za vodoj.
za něj paren molodoj kričal: Děvica, postoj.«
Načež moudře děvica:
»Ax, ty, paren, pareněk, tvoj glupenkoj razumok,
ne kričí vo ves narod, moj baťuška u varot.«
Nápěv se mi zalíbil, napsal jsem si celou
píseň.
V úterý a ve čtvrtek jezdívali jsme do B
lého na koncerty. Na starodávných valech upra
veny jsou pěkné sady s procházkami a zákoutími.
#26
alto_textblock
#26
Okouzlující jest odtud pohled na Vaskreséňskou
církev, ve vlnách se obrážející, i na flinskou
v zeleni se skrývající, nebo na druhé straně na
ověžený sabor. V parku jest buffet i moderni
akustická veranda pro kapelu.
Čas rychle prchal. Čím více přáli jsme si
býti dále od doby rozloučení, tím rychleji při-
kvapila. Zpáteční cesta byla už méně veselá.
Ve Voroncovu, kdež jsme stáli, zavedli nás
u kupce do světnice. Na podlaze z domácího
modrého plátna koberce. Děti — rejdíce po
světnici — každou chvíli jej někde shrnuly.
Starucha s velikými okuláry nestačila natahovat.
Po dětech vždy jen očima lupla. Otevřel jsem
kufřik. Nešťastnou náhodou vypadla mi při ote-
vření škatulka se sodou. Zátopa bělostná na
podlaze. Rozbalíme kuřata pečená a pustíme se
s chutí do nich. Stařenka zůstala s pootevře-
nými ústy státi. »Hospodi«, zašeptala a utíkala.
A opakovala, kdykoli znovu šla přes pokoj
»Hospodi ! Hospodi!« Až později vzpomněl jsem,
jaké pohoršení jsem vzbudil u stařenky. Byl
právě ruský půst. A Rusové přísně jej dodržují.
Teď ovšem to šlo rychleji. Koně letěli.
V Jarcevu jsme přespali a nenocovali pak už
nikde. Blížíme se Granice. Počítáme, kdy bu-
deme v Praze ! Vojín odebírá pasport. Prohliží,
obrací list za listem. Konečně: »Vám němóžno
jéchať!« Tak! A proč? Dovídáme se, že samým
spěchem neohlásili jsme policii »obrátnyj vy-
jezd«. Co teď? Prý zpět aspoň do Varšavy.
Ale nosič po odchodu vojáka radí, ihne
kurýrním vlakem pustit se do *, kdež prý mi
to snad na policii udělají. Nebylo zbytí. Ve
čtvrt na dvanáct byl jsem v *. A hned na po-
lieii. Ale nikoho jsem nezastal. »Sevódňa prá-
znik«. Svátek. Ve svátek na Rusi nikde, ani
v úřadě se nepracuje. Proklatě! Jdu ulicí, ne-
věda si rady. Pojednou čtu: Varšavsko- Věnská
gostinnica. »Vénská« — Vídeňská. »To je jisté
žid,« napadlo mi. »Ten za peníze poradí.«
A vskutku. Nezmýlil jsem se v jednom, ani ve
druhém. Pomohl. Byla sice drahá pomoc, ale
byla. Ještě jsem se s chutí zasmál, když bylo
po starosti. Měl již peníze v hrsti, a tu si vzpo-
mněl, že prý ješlě komusi dal hrivenník od cesty.
Nemám drobných. Chee-li, rakouské. I to se
rozumí, že chce! Vzal rád dva dvacetihaléře.
Louče se u nádraží, zval mne, až tudy zase
budu míti cestu, abych jej opět navštívil ! 11«