#1
alto_textblock
#1
19. dubna 1908
#2
alto_textblock
#2
Nedělní zábavná a poučná příloha,Národních Listů“ k č. 109.
#3
alto_textblock
#3
Strana 9.
#4
alto_textblock
#4
Jak jsme táhli na Vídeň.
#5
alto_textblock
#5
(Věrné a neklamné dokumenty o tom, oo
vlastně bylo zamýšleno.)
#6
alto_textblock
#6
Tak tedy se nám nepodařilo
A přece bylo všecko tak pěkně a k ne
selhání narafičeno, úlohy náležitě rozděleny —
vzor a mustr spiknutí docela modorního, slibu
jícího neomylný výsledek.
Nu arci, o tom všem »laskavý čtenář« ni
neví. Laskavý čtenář vůbec je vždy balamucen
zprávami překroucenými nebo nadobro smýšle-
nými. Ale tím balamucením je laskavý čtenát
taky tak trochu sám vinen. Nebo čím nehoráz
nější straka na vrbě se mu namaluje, čím ne
uvěřitelnější věc mu kdo vypravuje, tím snad
něji a raději sedne na lep, věří všemu na slovo
ochotně to po světě roznáší, přidá ještě trošek
ze své bujné obraznosti, každý jeho posluchač
zas o kousek přimastí, pak tu celou paštiku za-
slechne nějaký reporter, okoření ještě ze své
apatyky a zas to vrazí do novin — a za pa-
desát let z toho budou dělat historii. No,t
bude pěkná historiel
Vím dobře, jak se taková historie dělá.
Mám známého literáta, který se poslední dobou
zařídil na velkovýrobu »vzpomínek«. Chodí, vy-
slýchá živé, mrtvé, o nichž se domnívá, že ně-
kdy o někom něco slyšeli, hypnotisuje své oběti
pronikavými pohledy, v nejhorším případě dává
jim užívat pro počišťování — čert by v tom
byl, aby nevyždímal vzpemínku. Ať znal osoby
svých vzpomínek nebo ne, ať je kdy viděl nebo
neviděl, ať nešťastníci umřeli před pěti lety nebo
před padesáti, ať byli na světě nebo nebyli —
milý známý o každém a kdykoli, ať je den
anebo noc — vyklopí vzpominku. Žer nežer,
»vzpomínka« musí být.
Až z toho materiálu za padesát let někdo
zbásní uměleckou a literární historii, to bude
vzácná kniha věrohodných anekdot — pěkně
děkujul
Ale co já dnes chci laskavému čtenáři svě
řit — rozumí se pod těžkou pečeti nezlomné
mlčelivosti — je pravda nehynoucí, světitá.
Mám to z tajných prolokolů, kterých jsem se
v nestřeženém okamžiku zmocnil, a zahalen
škraboškou neproniknutelného pseudonymu mohu
to směle a bez obavy dychtivému čtenáři vy
»
zvonit.
Totiž, abych konečně přišel k věci: že t
celá »umělecká výprava« Národního divadla
byla pouhým bliktrem, nepravým předstíráním,
nastrčenou korouhvičkou, vějíčkou, na niž s
měli nachytat vídeňští hejlové.
Bohužel, prozradilo se všechno předčasně.
Ať si soudíte o Vídní jak chcete, ať ji milujete
nebo nenávidíte, ale nos má Vídeň. Ne jeden
mnoho nosů má, a jakých! A nozdry těchte
důkladných, rozměrných, dlouhých a zahnutých
nosů stále se chvějí na všechny strany čenicha-
jíce, větříce, uhádajíce, a nosy ty padly nám
na to.
Kam pak a uměním dramatickým ! Politik
v tom byla, čertovská, mazaná politika. Nota
bene politika, kde by se ji kdo byl nejménů
nadál. Sám takový zkušený divadelní a literární
a umělecký recensent, který slyší trám růst.
dal se opentlit úmyslným prohozením páně
Schmoranzovým, »že se nikdy o politiku nesta-
ral,« a vyčinil mu za to. A celý záměr vznikl
přece jen v hlavě ředilele Národního divadla.
Ale vždyť je známo, že intelektuální původcové
uměji volit své nástroje, že si sami prsty ne-
páli, že zůstávají pěkně v povzdálí, aby jako
nikdo ani potuchy neměl. Který pak generál
poběhne před armádou proti nepřiteli, aby ho
kterýkoli halama vzal na mušku a nejdřív
odstřelil, co? Co by si pak armáda počala bez
generála? A v politice je to právě tak. Strůj-
cové všech obratů, převratů a rozvratů sedl
hezky za zelenými stoly a posilají do živého
jen svoje nástroje. Půjdou snad sami dělat de-
monstrace, aby je sebrali a zavřeli? Mají nám
na přiklad naše politické vůdce pozavírat? Je
dost mizerná politika, kterou dělají sami, jakou
pak bychom dělali bez nich, pro Krista pána
Umělecká výprava divadelní byla tedy sku
tečně pouhým pláštíkem. Bohužel, zdá se, že
jsme na to vzali nějaký horší pláštik, ještě
z toho starého fundu instructu, jejž nám tam
nechalo bývalé družstvo, a pláštík předčasně
se protrhl.
Ve skutečnosti nejednalo se nám o nie
jiného než o dobytí Vidně. Překvapit, omámit.
podrobit, potom polapati všechno představenstvo
a konšelstvo, odvléci do zajetí, prohlásit české
státní právo, vymoci slavnou korunovaci, při-
vtělit Rakousy k Čechám, přestéhovat Národní
klub do Vídně, přenest hrob svatého Jana Ne
pomuckého do chrámu svatoštěpánského, Mysl-
bekova svalého Václava (s nimž v Praze bez
toho teď nevíme kam) postavit před vídeňský
Rajehsrát, na Rajeherát sám vsadit lapidáraí
zlatý nápis »Nedejme se !«, Luegra poslat do
vyhnanství, ministra Práška udělat místodr
žitelem království českého, ministrpresidenta
Becka pražským policejním ředitelem — Ježis
Marjá, všechno bylo tak připraveno.
Jak to udělat? Všechno je to v těch taj-
ných protokolech správy Národního dívadla. D
posledního písmene.
Dplomatické vyjednávání svěřeno bylo dra-
maturgovi Jaroslavu Kvapilovi jako muži nej
chladnější krve a střízlivé, ledové rozvahy.
Chef divadelní výpravy Karel Štapfer ne-
dělal už čtyři neděle nic jiného než pumy dy-
namitové a nitroglycerinové. Ty měly být pro-
pašovány do Vídně s dekoracemi, jako divadelní
rekvisity. Házeti do obecenstva měl je z diva-
delní lóže »na Vídeňce« předseda správního
výboru architekt Šimáček. To je muž, do kte-
rého by to nikdo neřekl, a tedy nejvhodnější.
aby takto způsobil jakousi roziržitost v obe-
censtvě. Kdyby snad náhodou při tom přišel
někdo k úrazu, byli profesoři Hlava a Rubeška
pověřeni službou sanitétní. Profesor Hlava ze-
jména v případech, kde by juž nastalo dokonal
vystydnutí.
Hamlet? Směšná věc. Ten měl přijít jenom
na plakáty, ve skutečnosti však byli bychom
do Vídné vezli Jiráskova »Žižku«, s Vojanem
v ttulní úloze, to se rozumi, a se Steinsbergem
jako husitským hejtmanem. Ti měli v přísluš-
ném okamžiku vyraziti na ulici s palcáty a z
#7
alto_textblock
#7
nimi celý sbor statistů s cepy, kosami, sudli-
cemi a všemi ostalními náležitostmi. Byly již
poholově džbány a v nich rozžaté pochodně,
po vzoru biblického generála Gedeona. Nebot
se rozumí samo sebou, že elektrické i plynově
osvětlení Vídně na to přepadení mělo býti pře-
rušeno. Což bylo úkolem vrchního inženýra
pana Skopce. Nadřízená instance, totiž inten
dance Národního divadla, delegovala ho k tomu
co nejochotněji.
Počitali jsme, jak se samo rozumí, s vro-
zenou lehkomyslností Vídeňáků. Ti by v prvém
okamžiku byli všechno pokládali za nový »hece
— Vídeňák nic tak nemiluje jako hec —
než by se vzpamatovali, byli naloženi do deko-
račního vozu Národního divadla a pod silným.
po zuby ozbrojeným glejtem odvezeni do pražské
Fíšpanky. Možná, že bychom je byli musili
odvézt na dvakrát.
A teď hrr! na ministeria! Poněvadž n
vojnu i na revoluci potřeba peněz, běželo blavně
o ministerium financi. Toho by se byl zmocnil
pan inženýr Havel, dekret od správy Národního
divadla má snad podnes v kapse. Ale co te
s nim?
Na obsazení ministeria krajanského by
předem vyhlédnut jeden z nejschopnějších sta-
tistů, jehož jméno z příčin diplomatických se
úzkostlivě tají. Víme dobře, jaká je vždy o ta
kové místo tahanice.
Na vídeňské universitě bylo by se o
15. května přednášelo jenom česky, ve všech
vídeňských divadlech bylo by se rovněž hrálo
a zpívalo jenom česky, nárožní nápisy byly by
se přemalovaly na česko, na špici štěpánského
dómu byli bychom vytáhli českého lva, ví-
deňští policajti místo piklhaub měli do
stati poděbradky se lvíčkem a bělorudé
šerpy kolem beder, ministr Peschka měl býti
dán do Matičné školy, poslanec Wolf do po-
lepšovny, vídeňští buršáci měli z trestu být od-
vedeni k pražským ozbrojeným sborům měšťan-
ským a měli se denně tři hodiny učit nazpamě
»strě prst skrz krka a »rozvlasatila-li se dcera
Nabuchodonosorova nebo nerozvlasatila-lis
Ale všechno to byly pouhé počátky k akci
další, obšírnější, kterou bychom definitivně byli
rozřešili všechny palčivé otázky a zabezpečili
svoji samostatnost k nerozbití. Hned po tomto
vídeňském »štátsštrajchu« byli bychom táhli na
Kladsko, připojili je zas ke království, rovněž
tak byli bychom zcelili Slezsko, znova bychom
byli dobyli obojí Lužice.
Za to jsme chtěli »Egerlandu« dáli nej-
ouplnější samostatnost a postoupiti milým kraja-
nům chebským posavadního milovaného místo
držitele Coudenhova jako nezeizitelného a nese
saditelného místokrále do roztrhání. Pány Za
busche a Šafaříka byli bychom mu dali k ruee
a na věčnou památku, policejního prefekta dvor
ního radu Křikavu docela nádavkem.
Všechno bylo tak výborně zosnováno, každý
účasíník na pravém místě.
Bohužel však — někdo asi z nedočkavost
přece nesmlčel celé spiknutí, tak že se ho do
čenichal pruský plnomocník Heřman Wolf
celou akci nám pokazil. Toho jsme zapomněl
získati, jeho neutralitu si zabezpečiti, a jes
možno, že by se za slušných podminek byl dal
získati.
Nu, není to první »tajný plán«, klerý se
neosvědčil. Hlavně naproti Prušákům tajně plány
obyčejně selhávaly.
A to všechno tedy je zaručená, svatá
historická pravda ve výpravě Národního divadla
do Vídně, kteréžto odhalení tu dávám dolyčným
vídeňským irredentům k naprosté volně dispo-
sici. Z vděčnosti za to, že nám Čechům zae
jednou tak trochu otevřeli oči. Což jest pro náa
v tomto jubilejním roce velmi pamětihodné.
#8
alto_textblock
#8
atd.«
#9
alto_textblock
#9
Ypsilon.
#10
alto_textblock
#10
Ze sräce.
#11
alto_textblock
#11
Památce Svaloplukově věnuje Růžena Čechová
#12
alto_textblock
#12
Na jedny prázdniny přijel náš prvorozene
do černého kaštelu v Rasinji. Měla jsem trému
před nejstarším bratrem, neviděným již několik
měsíců. Po straně doptala jsem se maminký
mohu-li s ním mluviti o svých hrách. Zapomnél
jsem téměř již, jak rozmazloval mne za minu
lých dob v Praze a jak se mu modré oči smá-
valy, jakoby vlastně on místo nejmladší sestn
s největší chutí přál si zahráti. Měsíce jsou
dlouhé časy pro mladou duší nedočkavě žijle
a smějící se.
Náš Rasinjský vrch byl tak čarokrásný
jako obraz malovaný, jemuž tvůrce jeho příliš
lichotil. Dolů a nahoru Htaly jsme v krato-
ebvíli... dolů, až k té bublavé, pohněvané va-
děnce při deštích — — v níž leželo kamení bile
jako sváteční čisté kordulky — — nahoru, až
ve špici smělé věže, odkud volaly jsme do vinie
rozkazy, napodobujíce královny tohoto zámku.
Bylo nám slaďounko, řekl-li někdo o našem
kaštelu „to je krása“, sladčeji, než kdyby nám.
poloslečinkám, do očí kavalír byl řekl: krásné
slečny! Milovaly jsme všechno dopodrobna domu
a v okolí, všechno jsme si osvojovaly, i hrbatéh
oslíčka, který už nic nezmohl, jen žebráčkovým
byl a lihal pod košatým klenem až na druhém
konci vesnice.
Park, zcela libovolně zkvétajíeí kolem
starožitných zdí sídla „provisorova“ (úřadni-
ckého), mohl míti jméno pralesa, co zde kypělo
stromů a tlačilo se k sobě a zabíhalo v nepo-
řádku až k veským vinicím a kaštanovým lesům.
Co nebylo snad ku podivu velké, to si oči ma-
lých zveličovaly bez zodpovědnosti až do nebe.
Jenom jedné chatce při vší zvětšovací chuti, ne-
mchly říci, než zase chata. Docela jsme
uvěřily jejímu majiteli v překrášlených spodeích
a vestě, s bílým vousem k zemi, že toto sídk
vyrostlo po dešti jako houba a chce-li Pánbůh.
že se v něm královsky zůstává. Tátovi jsme
svědčily jako katechismu a jemu nejprvé při-
nesly jsme poselství o pražské návštěvě . ..
Svatopluk zde. Obcházely jsme si jej a za-
červenaly se před ním, když řekl: „To už ne-
jsou malé holčičky.“ Předstihovaly jsme se v ob-
sluze váženého hosta, k němuž respekt začal
se vyhraňovati v něžnou přítulnost, jakmile po-
střehly jsme jeho tváří prokmitati šelmovské
úsměvy. Jen to nás mrzelo, že byl nám půjčo-
ván po chvilkách a nebyl náš od rána do ve-
#13
alto_textblock
#13
čera. Tatínek pronajímal si Ho za láskyplný
úsměv do svého přespolního kočárku a vozil jej
po vískách a polich, jakoby vypěstovati z něho
chtěl na ráz hospodářského úřadníka. Záviděly
jsme Andrášovi, žulovému „chlopovi“, že vozt
tatínka s bratrem, jak on říkal dva gospodiny.
pro něž by byl bez rozmyslu do pekel šel. Či-
kůšek přeložil s ucha na ucho a svou chorvat-
štinou vyzradil: „Gospodin mladý, ó ten um
počastovat, dá do sklínky dvakrát nalít a zapáli
cikárko.“ — Seznamovali se s hostem českým
i všicci druzí tatíci i ten z té chaty opravdově
malé a všechny maminky v krojových chorvat-
ských šatech, v neděli jiné a ve všední dny jiné.
ale povždy chorvatské. Jedna řeč šla o tom, že
mladý gospodin z kaštelu je dobráček.
Konečně i nám připadl větší podíl ze Sva-
tičkovy společnosti. Nabídl se, že bude s námi
porozprávěti o všem na světě. Na pokyn jeho
sešly jsme se s ním v hořejším pokojíku, který
měl více květů než nábytku, jemuž říkaly jsme
Svatoplukův. Dávaly jsme si velmi záležet, aby
tento kouteček nalezl host vždy úhledný a rozto-
milý. Naproti němu byl sál s devíti okny, s krás-
nou, vypuklou, zlatoskvoucí malbou. Toho vy
užilo se bez milosrdenství za spižírnu, neb
dolejšku pro obyvatelstvo bylo dosti.
Ležely zde vrše ovoce a vonělo zde slunee
a praskaly zde parkety. V jednom cípu odpo-
čívala kupa pensionovaných knih, čítaných nám
s velkou dychtivostí.
Navštěvovaly jsme za dne náruživě rády
prostorný sál, blouzníce o tom, jak vypadaly b
zde asi pyšné a roztomilé plesy princů a prin-
cezen. Den býval zelený v nádherných bílých
stěnách od kvetoucího venkovského okolí. Al
jaká tam byla asi noc?
O tom jsme jen se stísněným srdcem se do-
mýšlely v pokoji dolejším u rozžaté lampy, kde
kromě cinkavé hudby cvrcků, kteří měli úplno
v obležení starý hrad, nie nenahánělo strachu.
Pokládaly jsme Svatopluka za hrdinu, že
protějšek zcela mu nezprotivuje jeho prázdnino-
vou ložnici. — Svatíčkovy poučné přednášky
staly se nejmilejší naší zábavou. Šly jsme do-
prošovat se tatínka, aby Svatopluka už do Prahy
nedával, že ho chceme mít vytrvale za svého
učitele. Maminku jsme si v pláči vyvolily za oro-
dovnici, když ubývalo z dvou měsíců a sem tam
se již prořeklo něco o odjezdu milého hosta. —
Bohužel, dnes krutější potkalo nás rozlou-
čení se Svatoplukem. Tehdy oplakaly jsme Sva
tíčka na čas nám odňatého, nyní však pro něho
krev teče ze srdce, že mnohem dále zašel, neh
jest cesta z Chorvatska do Prahy, nedav nám
ani slib znovusetkání. —
Jaký zlatý učitel byl bratr laskavý.
Teprve jeem to tehdy ocenila, když stala
jsem se žákyní pražských škol a později sama
vyučovala jsem dítky. Byl učitelem jako pří-
telem. Před ním se ústa otevřela samovolně k
sdílnosti
Mohly jsme mu svěřovat o svých skrytých
radostech, o panách, které ještě pre nás byly
zajímavostí, i o svém podezření, že v sále bůb
ví co se v noci děje. Svatopluk všechny ty mali
cherné zprávy ze světa našeho se zálibou vy
elechí a rozluštil, kde třeba bylo, nějaký zmatel
v mladé duši.
#14
alto_textblock
#14
Stala jsem se jednoho dne lupičkou pti
čího hnízda. Nevím, proč ruka sáhla po hola
tech. Nedbala jsem starých ptáků, kroužících
dckola a bránicích mláďat prosbou zpívanou
i plakanou. Chtělo se mi je snad ukázat proste
mamince, snad vlíbat jim do zlatých zobáčků
pusinky a potom — ne, do klece bych je, chrai
bůh, nezajala — — jen bych je byla na jeden
den pochovala, políbila, pohostila. Moje ukázk
matičku neoslnila: „Spěš, dítě, a dej je n
místo předešlé, ať je staří neopustí!“ tak velela
Zděšeně kráčela jsem vypůjčené mazlíčky do-
ručit domovu. Ptáci v kole si hnízdo dotud o
letovali a bědovali. Nyní jsem jasně rozuměl
té jejich lkavé hudbě. Se srdcem bušícím vy-
sypala jsem ze šátečku zpět poklad do hnízda
U opodálného houští rozčileně sledovala jsen
eo bude, zdali v radosti spojí se rodinka. Však
nedočkala jsem se. Ptáci kola rozšířili a bol
ví, kde zanikli, jen tikání a žaloby jejich beu-
řily sadem a srdce moje rozrývaly.
Druhý den nová zkouška. V, sledek jeji
úplně zdreující. Ptáčata nežila. Studená ležel
v klubíčku a nad nimi vysoko, vysoko jako samá
oblaka těkající živí ptácí. Neřekla jsem o své
vraždě nikomu. Jen potají do zástěrky vyplakala
jsem se dosyta. Potom rozmýšlela jsem, jaký
úkol dále mi náleží? Mám-li pohřbíti ptáčata neb
je ponechat prozatím ve hnízdě a posečkati, zdali
jejich ochrancové je podle ptači moudrosti n-
vzkřísí. To poslední zdálo se mi rozumnějším
Den ke dni přicházela jsem slídit, jak je s nebož
tíčky. Zle bylo, zle! Ptáci staří nelékařili. Tre
soucíma rukama strojila jsem tedy pohřeb.
Nikdo o té mé trýzni neměl tušení. Ale Svato-
plukovy pohledy hlouběji viděly, než těch dru
hých. V hodině, kterou jsme si vytkli v zahradě
zvedl mou bradu a dotázal se: „Která hra s
ti nevydařila, že nejsi veselá?“ Zmocnily se
mne kruté rozpaky. Leč blankytné oči tak hodně
na mne hleděly, že jsem hřích svůj s celou
upřímností vyprávěla. Básník mladý dozajista
nejlépe mohl pochopiti boře moje. Však úlevu
vynalezl, přeje mi vždy veselosti v svrchované
míře. „To tam v bezích, povídáš, a dlouho-li js
tam od té nehody nebyla?“
„Celý týden a nepůjdu tam do smrti,“ uji
šťovala jsem.
„Naopak, musíš tam hned nyní se mnou.
abys se přesvědčila, že ptáci tam mají nov
hnizdo s novými mláďaty, uslyšíš, jak šťastně
prezpěvují. To byla jen tvoje nezkušenost, že
jsi ptáčky pochovala a tím usmrtila, to si nesmís
za hřích pokládat.
Radostný můj skok ke keřím Svatíček, me
cenáš každé mé radosti, nedovedl ani stopovati
Byl to skok z utrpení zpět do her a bez
starostnosti, proto byl nadán křídly.
Za svaté jsem měla, že ti radující se ptáe
jsou oni v minulosti hořekující a nyní — že
mohu bez bolesti ošetřovati růvek ptačí.
Od té doby — každou svou chybu v žil,
ať zaviněnou neb nezaviněnou, kladla jsem
před soud Svatoplukova neboského pohledu.
Krásné oči — — což nemínite již pročitati
v duší radosti a bolesti těch — jež milují vá
nade všechna slova ?!
#15
alto_textblock
#15
To bylo v první jara čas ...
#16
alto_textblock
#16
Napsal Václav Ji s kra.
Tři roky již čekal Boleslav Pařízek, tercián
až k němu přijde láska. To od té doby, e
v primě kolega Benišek mu půjčil Máchův
„Máj“.
Láska však se mu naprosto neohlašovala
i rozhodí se Pařízek, že ji vyhledá sám. Blíži
se květen — snad ji potká v tom krásném mě-
síci lásky, náhodou, náhle, aniž bude věděti
jak. Uzří předmět — a bleskem pochopí, te
že je určen, aby jej seznámil s láskou.
Prvního máje — byla středa — ohlási
doma na odpoledne schůzku s početním kama-
rádem, témuž kamarádu schůzku vypověděl,
vydal se na cestu do parku. Nepřiznivá přírod
utvářila se ledově studeně k jeho láskyplným zá-
měrům. Lístky na keřích, zimou stulené, činily
málo jarní dojem; park byl skoro prázdný. Bole-
slav Pařízek chodil cestami, pátraje po lidskýeh
bytostech, jež nezbytně musily dnes všechny
míti v ňadrech totéž hárání, jež musí vzbudi
táž myšlenka: první máj — lásky čas — ku
lásce zve hrdliččin hlas.
V parku byly také hrdličky; cukrovaly dost
a dost, jakkoli bylo zima. Pařízek k nim za
mířil. U klece stály dvě dívky. Pařízkovi z
bušilo srdce, uvolnil kroky. Co znamená ten
tlukot srdce? Byla to předzvěst lásky? Sna
Uhlidá. Šel pořád, a srdce tlouklo ještě. Již b
skoro u dívek, v tom se ho zmocnila úzkost; ne
dvě, to je příliš mnoho, musí to být jeno
jedna. Přešel klec a srdce přestalo tlouci.
Zase prázdná cesta, druhá, třetí, a na kone
lavička. Na lavičce sedělo cosi drobného, zrz
vého, zimou modrého — byla to dívkal
Pařízek ani nevěděl jak, ale usadil se n
druhý konec téže lavičky. Dřvka se stydlivě o-
vrátila zády k němu, pohrávajíc vyšívanou ka
belkou.
Pařízek si ji prohližel. Narozuměl dosu
ženské kráse; spokojil se pouhým zjištěním, ž
je dívka zrzavá a pihovatá, a počal přemý šleti
o tom, jak s ní začiti rozhovor.
„To jste vy tu kabelku vyšívala, slečno
promluvil pojednou, obrátiv se k ní energicky
„Já,“ pípla dívka přisvědčivě. Modré tváře
zčervenaly a připomněly Pařízkovi lakmuso ý
papír a kyseliny a zásady, jenže té chvile n
věděl, zdali červený papír zmodrá po zásadě
modrý zčervená po kyselině či jak to je. Al
zároveň měl poetický nápad nazvati dívku
Lakmus.
„To jste umělkyní,“ polichotil.
„Hm, to je toho,“ ohrnula Lakmus pysk
„to mám doma jinší věci. Vyšívala jsem tatín
kovi pantofle a mamince bačkory, to byla krása
Dostala jsem za ně zlatku!
„Ale. Chodíte ještě do školy?u
„Chodím,“ přiznávala se zdráhavě k tal
zahanbujícímu faktu.
„Kam?
„Do pátě,“ zadrmolila čerstva. „A vy?
„Já studuji na gymnasiu,“ pronesl Par
zek, tlumě lehce sebevědomí, jež se dralodo
jeho hlasu.
Lakmus bleskla po něm okem. Viděl Paři
zek, že dělá dojem. Rychleji oběhla mu kre
žilami. Pocítil radost a k dívce sympatii.
„Znáte Máchův „Máj?“ zeptal se tiššín
hlasem.
„Co je to?“ zeptala se Lakmus.
Pařízek hned neodpověděl. „Ona nev
o „Máji“!“ slabikoval v duchu zrovna tak, jak
kdysi v první třídě ze slabikáře „nána nev
o lese.“ Musím ji poučiti, nemůže, věděti, c
vím já, vždyť je dívka!“ pomyslil a řekli
„Je to krásná báseň o lásce, půjčím ván
ji, budete-li chtíti“ —
„Ba ne, já bych doma dostala,“ odmite
naprosto Lakmus.
„Proč?
„Já nesmím takových věcí čísti, mamink
nedovolí —.
„Dobře, chcete li, budu vám ji čílávati zde
ano?
Lakmus olízla rty, mrskla upejpavě očim
pak řekla:
„Třebas tedy. Já sem chodím každý den.
„Já mohu jen ve středu a v sobotu; musín
studovat. Přijdu tedy v sobotu. Budu na vát
čekat.
Přemý šlela jste již někdy, slečno, o lásce?
zeptal se po chvíli
„Ne, pane!“ odvětila s uzarděním a za
se odvrátila
Pařízek se radostně zachvěl; bylť v pravé
milostné sítuaci: hovor o lásce, uzardělá dívk
se odvrací.
„Já ano. A budu o ní přemýšleti ještě hlou
běji. Cheete i vy o ní přemý šleti?“ nahnuls
blíže k Lakmus.
„Proč pak ne,“ kroutila se Lakmus, „ale
co z toho budu mít?“ a dala se do nezbodnéh.
smíchu.
„Proč se smějete, slečno?“ zeplal se P
řízek přísně.
„Vzpomněla jsem si na jednoho komedia
ského kluka s harmonikou, Chodil po domecl
za dvéře zpívat. Tlačil ze sebe tolik hlas, z
táčel ho všelijak a zpíval: „Kdo ne — poznal
co je — láska, neví co je žal — —" Chodi
jsme za ním po celém domě a smáli se; zpíva
jako na divadle a jako ženská.
Pařízek mlčel. Protože mu nic nenapadalc
vstal a slíbiv, že v sobotu přijde, zanechal prot
všem pravidlům dvornosti dívku na lavici.
Šel demů. Něco ho mrzelo, nevěděl však.
co. Bylo mu, jako že něco ztratil, a zase jako
by měl něco těžkého a zbytečného. Pomyslil, že
jsou to trampoty lásky, vzdychl a zrychlil krok.
Ve čtvrtek si vypůjčil „Máj“ k sobotnímu
předčítání.
Slunce se začalo v pátek trochu ušklíbat.
a v sobotu se rozesmálo na celé kolo. Paříze
to pokládal za dobré znamení a vybral se hne
po obědě do parku. Lakmus už tam seděla
háčkovala. Tvářila se jako že ho nevidí.
„Má úcta, slečno!“ smekl s grandezzcu.
„Má úcta, pane!“ děkovala stydlivě.
„Pařízek si všiml, že má na dosti šedém
krěku mašli, jíž posledně neměla. Také zástěru
měla jinou.
„Přicházím vám čísti onu slíbenou básen!
začal.
„Ano, já vím,“ přisvědčila.
#17
alto_textblock
#17
Usedl a začal číst. Ona přestala háčkovat
a opatrně si ho prohlížela. Zastavila se očima
na hnědých kučerách u spánků, pak se dívala
na pěkně kreslené obočí a tmavé brvy sklope-
ných víček. Sledovala konturu hezkého chlapco-
va profilu i pěkně zaokrouhlené lebky. I v zadu
u šíje měl kudrnaté vlasy, jež odrážely se o
bílého límečku. A snědý byl, jak ! -Lakmussi
doznala, že se jí líbí. Zadívala se do dálky. C
četl, vůbec neposlouchala.
V tom zaharašil písek s levé strany cesty
a ozval se křik dětského hlasu:
„Počkej, Fando! Ona sedí s klukem! Tohle
řeknu mamince!“
Pařízek přestal číst, ohlížeje se po rušiteli.
Malá zrzavá hlava, pihovatý obličej — bral
jeho dívky
Ta vyskočila hned, jak zaslechla prvn
slova.
„Není to pravda, ty lžeš, ten chlapeček
mi jenom podal kabelu, když mi padla na zem
že je to pravda?“ dovolávala se svědectví „ehla-
pečkova
Pařízek vycítil sice, že Ho snížila na chla-
pečka jenom v sebeobraně, ale byl hluboce p -
kořen, roztrpčen a uražen.
„Co jsi to řekl?“ přistoupil k malému
zrzkovi, ptaje se přísným hlasem. V jeho y
stoupení bylo tolik hrozivého, že zrzek vyplázl
jazyk a utell.
„Reknu, řeknu,“ křičel ještě z dálky. Fand
čerstva sbírala háčkování.
„S bohem, slečno,“ řekl Pařízek tak ostre
a odmitavě, jako nějaký představený.
„Vy už sem nepřijdete?“ zeptala se Fand
lftostivě.
Pařízek zamrkal. Její Iitost mu zalichiotila.
„Jak pak mám přijít, když vidím, jak včei
stojí... Reknete chlapeček! Jaký pak jsemjá
chlapeček? To je přece hloupost takhle mlu-
vit“... Vytáhl pro sesílení dojmu hodink
z kapsy a čekal, co řekne.
„Kdybyste přišel k ořechu, tam by nás
Karlík nerušil“ —
Pařízek ještě chvíli v drahotách mičel, ko-
nečně slíbil:
„Tedy ve středu.“
Tohlekrát se cítil na zpáteční cestě lépe
než posledně. Jakési mužné sebevědomi do
něho vklouzlo. Přišle mu i pohleděti tu a tam
výbojně na drobné ženské bytosti.
„To děvče, zdá se, mne miluje,““ pravi
sám k sobě s úsměvem, v němž už byla špetka
mužského vítězného vědomí. Zapomněl jiz
zcela, že chtěl najíti objekt, jenž by jeho naučii
lásce — bylo mu zcela pohodlně v obráceném
obsazení.
Ve středu šel k ořechu a bez přerušení čet
další část.
Dočetl
„Jak se vám to líbí?“ ptal se tereián.
„Krásné!“ pronesla Fanda. Nevěděla ze
všeho mnoho, ale on to chválil, tudíž musil
ona také.
„O láska je něco velikého!“ pronesl vážně
„No!“ přisvědčila Fanda.
„Jak můžete řici „no“1“ pohoršil se Parí
#18
alto_textblock
#18
zek
#19
alto_textblock
#19
„A co mám Hei?“ ptala se udiveně a de-
#20
alto_textblock
#20
tčeně.
#21
alto_textblock
#21
„Když se ptáte, to je těžko; o lásce se ne-
mluví jako o dřevě. Láska se musí cítit.
Fanda se začervenala. Má mu to říci?
„Vždyť já ji cítím,“ pronesla tiše.
Tercián byl v rozpacích. Co ted
„No tak vidíte!“ řekl. „To holečku není
jenom tak. HIm! No. Vidíle. Já příště přinesu
jinou knihu o lásce a budu —
„Co? Ty kluku jeden, ty mi budeš svádét
dítě? A ty, bezbožnice hříšná, tohle tropíš za
mými zády? Počkej, já ti doma povím, coje
láska!“
Matka se objevila na scéně. Vedle ní po-
skakoval zrzek — patrně tedy řekl, jak slibil.
Boleslav Pařízek na výsost uražen se vzly-
čil, popadl „Máj“ a uraženě velmi rychle od-
cházel, čím dále, tím rychleji a když byl za křo-
vím, utíkal, jako když mu nad hlavou zapálí.
Když byl mimo park, hluboce si oddychl.
Bylo mu ze všech tří zpátečních cest na
této nejlehčeji a nejveselejí. Jako by mu byl
někdo něco dal. Zavýskl docela po klukovsku
na celou ulici a dal se do škádlení kolemjdou-
cího chlapce.
Byl zrovna zase čtvrtek, když „Máj“ pří
teli vracel.
„Proč si Ho nenecháš ještě?“ plal se přítel.
„A co pak bych s tím dělal,“ řekl Pařízek
pohrdlivě.
#22
alto_textblock
#22
Různé zprávy.
#23
alto_textblock
#23
= Fověry při stnvbách ve starovšku. Po cel
zemi jest rozšířena pověra, že se slavbě dodá zvláštní
pevnosti a ochrany proti nepřátelským účinkům
obětuje-li se nějaká živá bytost, nejlépe člověka
zazdí-li se do stavby samé. Tato pověra, která se
zvláště hojně vyskytuje na Bakáně a rum. královně
Carmen Sylvě poskkytla látky k lidové povídce, nebyla
posud v Italii nikde dokázáma. Jak se nyní z Řiíma
sděluje, poukázal prof. Mau na to, že v podezdívee
chrámu bohyně Fortuny v Pompejích jest dutina
v níž nenalezeno ničeho, než štšt želvy, rozpadlý
na čtyři kusy. Byla zde tedy jako slavební oběť za-
zděna želva, jak lze ještě zřejmě poznati z polohy
kamenů. V Italií upadla tato pověra asi již záhy
v zapomenutí. Římskému náboženství byla lidská
oběť vůbec cizí a jen následkem řeckého vlivu byl
někdy vykonána. Ve starém Řecku však nebyly oběti
lidské ničím neobyčejným a v Rtecku i sousedních
zemích zachovalo se lidové podání o stavební oběti
podnes. Případy těchto obětí ve starověku nejsou
ovšem četné a všechny, o nichž víme, udály se na
řeckém východě. Obyčejně byla obětována panna,
jež se zároveň stala strážným duchem stavby. Tak
dal Trajan v Antiochii sochu dívky, jež byla obělc-
vána, při znovuzbudování města po zemětřesení po-
stavili v divadle jako Tyche, bohyni města. Na
stejné představě zakládá se pověra stavebních obětl
podnes. Člověk uzavíná se do stavby, aby jeho duse
v ní žila a nemohla uprchnouti. Později nastoupila na
místo lidské oběti náhradná oběť a sice buď byla li-
ská oběť vykonána jen symbolicky tím, že se Zlověk
nebo jeho stín změřil a šňůra, představující míru.
se zazdila, nebo se obětovalo zvíře, jež bylo před
tím zabito, po případě také živé zazděno. Takovou
náhradnou obětí jest želva v pompejském chrámě.
Želvu volili proto, že toto zvíře vydrží velmi Jenha
bez polravy a soudilo se, že kouzlo jest tí účinačjsí,
čím dále zazděná bytosé žije.