Strana 2.

Číslo 241

KATOLICKÉ LISTY.

Dne 2. září 1900.

Vilémovi, načež plukovník prosil mladého prince před husarskými důstojníky za odpuštění, načež hu- sarští důstojníci před plukovníkem salutovali,a tonto podal každému s úsměvem ruku, také princi. Takto vyrovnána tato záležitost bez souboje. Císařský dík obsazeným zemím. Teprve nyní sdělen byl s veřejností císařský přípis poděko- vací obsazeným zemím za příčinou 70letých naro- zenin Jeho Veličenstva. Zní pak takto: »Milý z Kallayů! Za příčinou mých 70. narozenin došly mne četné projevy upřímné účasti a oddanosti. Tím radostně dojat byv, nařizují Vám, abyste oznámil můj nejsrdečnější dík všem, kteří se jich účastnili. Išl, 22. srpna 1900. František Josef m. p.« Nové zastupitelstvo v Mostaru. Ve středu, jak mostarský »Osvit« píše, konala se ustavující schůze městského zastupitelstva v Mostaru. Starosta Hadži Ahmetbeg Hadžiomerovič (mohamedán) a místo- starostové Ivan Bašadur a Pavel Mrav složili přísahu v ruce zástupce vlády barona Pittnera. Ve schůzi na to konané složili slib věrnosti všichni noví obecní starší. Po té vykonali návštěvu u bar. Pittnera, který v hovoru uváděl za hlavní úkol obce zřízení vodo- vodu, elektrického světla, elektrické tramwaye a j. a vyslovil naději, že všichni svorně budou pracovati ku prospěchu obce. První schůze koná se ve čtvrteka bude se v ní jednati o funkčním přídavku starostově a jeho náměstků. Velkosrbské aspírace. Jak »Der Süden« oznamuje dodatečně, za sňatku krále Alexandra s vdovou Dragou byly postaveny mezi konakem a ko- stelem dvě brány slavnostní, které byly ozdo- benny znaky všech »srbských« zemí. Mezi nimi byla nejen Bosna a Herce- govina, nýbrž také Chorvatsko, Sla- vonie a Dalmacie. Rakouští dopisovatelé, kteří každou podrobnost popsali, neupozornili na tyto ne- místné velikosrbské demonstrace, které jsou s to, aby klidné poměry naší říše se Srbskem zvrátily. Německý sociálně-demokratický sjezd svolán byl na tuto neděli do Hradce, jak jsme se zmínili, a bude trvati pět dní. Mimo jiné pojedná dr. Adler o taktice strany, Schuhmeier o volebním právu obecním a dr. Ellenbogen o venkovské agi- taci. Sjezd zasedá podle § 2., tak že mají přístup pouze zvaní hosté. Jedná se pouze v německém jazyce. Panovnické jubileum sultána Abdula Hamida oslavováno jest dnes v Turecku jen proto, aby, jak již včera jsme naznačili, mohli turečtí stát- níci naházeti Evropě písku do očí. Vylhali za tím účelem velikost sultánovu a vylhali také sílu jeho říše. Jest ovšem pravda, že Abdul Hamid má některé dobré vlastnosti, kterými výhodně se líší od svých předchůdců, ale do velikosti státnické a panovnické schází mu ještě mnoho a mnoho. Schází mu hlavně ústa k jinému náboženství, v první řadě pak úcta k náboženství katolickému. Kdyby ji měl, nebylo by již dávno slechu o týrání a pronásledování katolíků, na které tak často dochází v jeho říši. Mohamedáni mohou jej oslavovati dle libosti, křesťané, kterým se dostalo toho štěstí žíti v jeho říši, chovají se vůči jeho oslavě chladně a to vším právem.

Otevřený list Jeho král. Výsosti infanta Alfonsa bourbonsko-španělského markýzi Ant. Tacolimu. V Ebenzmeyconu, 26. srpna 1900. Milý markýzi Tacoli! Ačkoliv jsem Vám již v květnu ve Vídni blahopřál k Vašemu ušlechtilému a zmužilému je- dnání, když Jste se zdráhal, žádati dostiučinění zbraní od někoho, jenž ostatně znal Vaše zásady a věděl, že, jsa jim věren, v souboji bíti se nebudete, chci přece nyní, kdy tisk zabývá se Vaší aférou, vysloviti Vám ještě jednou své plné blahopřání a úctu, již chovám k Vám a ku každému, kdo má dosti zmužilosti, aby jednal, jak Vy jste jednal. Ačkoliv cizincem, chovám vždycky veliký obdiv a hluboce procítěnou příchylnost pro rakouskou ar- mádu. Opustil-li jsem svůj tak příjemný dům ve Št. Hradci, nestalo se to k vůli socialistům. Nikdy by nebyly jakékoliv jejich rejdy přiměly mne k tomu, abych odtamtud odešel. Opustil jsem Štýr. Hradec téměř před třemi roky pouze a jediné proto, abych jaksi protestoval proti urážce, které veřejně se dopu- stilo město proti armádě a J. Vel. císaři, jejímu nej- vyššímu vojenskému pánu, když obecní radní a ve- liké zástupy obyvatelstva súčastnili se pohřbu revolu- cionáře, jenž byl usmrcen, když s jinými ve Štýr. Hradci vrhnouti se chtěl na císařské vojsko. Všecko, co týká se této armády, vzbuzuje ve mně nejvřelejší zájem, i přeji si proto, aby Váš krásný příklad nesl své ovoce a neupadl v zapomenutí, a aby všechen tisk (ať již jest jakékoli barvy) jím se zabýval. Je to jediný prostředek, aby tento nelidský předsudek na prospěch souboje poznenáhla zmizel. Katolíci, ať již jsou to vojíni nebo civilisté, ne- mohou a nesmějí nikdy a v žádném případě souboje přijímati. Já jsem věřícím katolíkem, a odhodlán, nikdy ničeho nepodnikati proti církevním zákonům. Ale nejen jako takový vždycky jsem byl proti sou- boji; neboť pozorujeme-li tento pouze se stanoviska zákazu církevního, bylo by možno kárati souboj jen u katolíků; já sám shledávám však, že souboj vůbec jest barbarským, divochů hodným obyčejem, za to však obyčejem zcela nedůstojným naší doby a naší civilisace, kterýž zavrhovati musí každý civilisovaný, rozumně soudící člověk, ať již jest jakéhokoliv, třebas i žádného náboženství. Jsem přesvědčen, že za sto let mluviti se bude o těchto tak zvaných čest- ných záležitostech s tímže opovrženíma s tímže potupným úsměvem, s jakým dnes my do- cela neprávem mluvíme o středověkých, t. zv. soudech Božích; nebudou moci pochopiti, kterak v naší době mohli býti lidé tak obmezeni, aby se podrobovali tak nerozumnému obyčeji. Jak směšno bude jednou, čísti v dějepise, že jistý někdo, kdo ku př. od někoho druhého dal si říci, že jest nectesancem, nebo něco jiného toho druhu, byl donucen od svých přátel k tomu, aby ve své vlastní krvi očistil se od této, učiněné mu nezdvořilosti? A co asi řeknou lidé tomu, že každý měl právo, zabíjeti svého bližního pro ně- jaké urážející slovo, když při tom zachovával jen jisté formy a předpisy, a že původce urážky, jeko člověk

patřící k téže společenské kategorii, posuzován byl jako uražený, kterýž byl donucován, aby vydával s v šanc nebezpačí, buď že bude zabit, nebo že bude zabíjeti sám? Jest možno — bude se říkati — aby lidé v oné době byli ještě tak zdivočilí? Ale bude se také - kati: Což byli tito lidé otroky bez veškeré duševní neodvislosti, kteří podrobovali se tak surové, žádným zákonem neschválené hlouposti? A ti, kteří budou žíti po nás, budou míti právo, aby tak mluvili. Jest smutno, pomysliti, že tak mnozí lidé, kteří dostatečně stojí na výši pokroku naší doby, aby rozuměli, že souboj jest rovněž tak směšný jako rekovné skutky dona Quijota (ovšem však mnohem více neblahý, méně rytířský, ba zločinný), nechávají svou intelli- genci bídně skláněti pode jho menšiny, nechvějíce se ústa si zavírati zámkem. Nejedná se tu o insubordinaci, nýbrž naopak, je to jen posloucháním platného zákona, protestu-je-li někdo proti zlozvyku. Kdyby moudřejší lidé ve všem a všude měli tak málo zmužilosti, aby řekli, že mu jako šťastné novotě věřili, nebyl by býval možný žádný pokrok, my pak upalovali bychom t. zv. čaro- čarodůjcův ještě dnes. Je přece tak mnoho mladých lidí, kteří smý- šlejí rovněž tak o souboji, že, kdyby všichni se spo- jili k hájení tohoto svého mínění o souboji, toto na konec by zvítězilo. Nelze popříti, že Angličané patří mezi nejcivili- sovanější a nejpokročilejší národy. A třeba že, jako já, považujeme válku, jež Anglicko vede v jižní Africe, za nespravedlivou, musíme si říci přece: Ve kteréže válce bili se důstojníci statečněji, nežli angličtl důstojníci v Transvaalsku? A přece titíž důstojníci, kteří s takovou rekovností kráčeli smrti vstříc, zavr- hují souboj, poněvadž jej spatřují pod úrovni své ci- vilisace. Ostatně, je tak velikým důkazem zmužilosti, podnikají-li lidé souboj, donuceni jsouce svými sou- druhy, vědouce, že v případé zamítuutí souboje budou vyloučeni nejen ze všeho společenského styku s tě- mito soudruhy, nýbrž pozbudou také své důstojnosti, což pro mnohé z těch pánů znamená jen: Vyhozenu býti na ulici a nemíti již žádné kariéry? Tedy budto zabíjeti, nebo nechat se zabíti, nebo zničiti všecku svou existenci: To je ta smutná alternativa, do kteréž přivésti může člověka vůle uěkolika soudruhů, kteří rozhodují o tom, jako o jakékoliv sportovní hře. Shledáváme, že patří pravá odvaha k tomu, uči- niti, co Vy a hrabě Ledochowski jste učinili; dáti se stihnouti achtem a ztratiti svou kariéru, jen aby za- dost učiněno bylo vaši povinnosti jako katolíků, což ostatně neznamená nic jiného, než věrně plniti zákon, jenž až dosud nebyl odstraněn a jest obsažen jen v onom, na který musí voják přísahati. S nadějí, že, jak zasluhujete, bude Vám také od jiných blahopřáno, zůstávám, mému srdci milý markýzi Tacoli, Váš upřímný přítel Alfonso de Bourbon y Austria Este m. p.

Zprávy církevní.

A tak opravdu nevím, na čem se naši velební páni faráři ustanoví, na které methodě. Bezpochyby že budou zkoušet obojí. Celý vezdejší život kněze pozůstává ze samého bojování s lidmi, o nichž je často zmínka v Písmě sv. a kterážto species pranic se nezměnila od časů Pána Krista, a kdyby každý kněz po smrti měl přijíti pod pilky a nože pathologů, našli by skoro v každém ve- liká ložiska pathologických bacilů, přenesených z ber- ních úřadů, tak že by nad hrob kaplanů i farářů se mohlo dnes psáti:

Kaplan měl souchotě od chůzí ke kase; a farář dostal miserere od fasse.

Kdož by se byl kdy nadál — takhle před 1800 lety — jaké fechtování bude míti každý nový farář o kousek toho vezdejšího chlebíčka. A zajisté každý kněz by si přál, kdyby to jen možná bylo, aby zase Pán Ježíš přišel na tento hamižný svět a aby ráčil opět dojíti k těm stolicím, u nichž našel i Matouše a trochu jim promluvil do duše. Ale ne- vím, bylo-li by to platné. Nepolepšil by se z nich asi žádný. Alespoň měl by každý kněz, kdykoliv mu je jíti k panu radovi, na cestě k sv. Matouši, pa- tronu všech kajících Zacheů, pomodliti se, aby svou přímluvou obměkčil srdce i těch pp. radů. A dále si myslím, že až každý kněz od nás bude musit za- klepati na nebes bránu a až bude státi před nebe- ským klíčníkem, že dojde spíše milosrdenství, v uvá- žení, že měl na zemi mnoho fechtování nejen s roz- ličnými duchy, ale i s nejrůznějšími instan- cemi. Z téže příčiny by se doporučovalo, aby již v seminářích byl věneván celý jeden kurs náuce o rozmlouvání a dopisování s pány svrchu vyznače- nými. První spisovatelé pastorálních pravidel neměli

ani zdání, s jakými pány bude kněžstvo u nás mít co činiti. A vůbec se mi zdá, že kněží u nás začínají býti osobami velmi hledanými. Především věnují jim vše- možnou pozornost všecky sociálně-demokratické a ra- dikální listy, a hned za nimi přicházejí páni četníci, kteří se nejen pilně dotazují, jak se pan farář má, ale i velmi pozorně naslouchají slovu Božímu; pak se přibližují páni odborní znalci, aby vyšetřili, mno- ho-li p. faráři vynáší štola. Bývaly dokonce i časy, v nichž se dávali pozvati ke stolu o pouti anebo o posvícení, při němž na své oči viděli, jaké zlaté časy ti kněží mají. Teď panáčkové jsou již opatrnější. Ostatně teď jim na hostiny ani nezbývá a proto stá- vají se mnozí bezděčnými vegetariány. Sleduji již na 50 let stálý postup, či vlastně sestup příjmů kněžských — stále níže. Asi před sto lety byly církevní statky a církevní jmění: monstrance, kalichy, kříže, infule atd. smeteny do jedné veliké kapsy, jež dostala velmi ideální jméno, které každý zná. O té kapse se řeklo: tahle kapsa patří církvi, patří vám kněžím. Kdyby se některému nedostávalo ke slušnému živobytí, má každý právo na tu veli- kánskou kapsu appelovati. Ale když některý biskup anebo kněz chtěl si do té kapsy sáhnouti, tu byl klepnut přes prsty a řeklo se mu: prosím pěkně, do té kapsy smím sahati jen já, já, jen já, a jen co já vám uštědřím, tím musíte bráti za vděk. Tak to trvalo až do nedávna. Nyní ale proslýchá se, že ta veliká kapsa stává se vždy prázdnější a bylo nám z kompe- tentních úst řečeno, že co nevidět ta kapsa navž ly se uzavře a že velebníčkové budou — jak se říká — umyti. A co potom? Potom myslím, že se jim povede mnohem líp, protože konečně vezme za své ta více než stoletá otročina.

Církevní slavnost. Dnes konáme slavnost sv. Andělů strážných a sv. Štěpána, krále uherského, syna pohanského vévody Gejzy a křesťanské matky Sevotty, který při křtu sv. Vojtěchem konaném změ- nil si jméno Vajk ve Štěpána. Jako vládce byl zá- roveň missionářem a apoštolem svěho národa. Po- volal více missionářů, vystavěl 60 kostelů, založil 300 klášterů, 10 biskupství a 12 kapitolních kollejí. Dal své zemi ústavu na základě křesťanském. Papež Sylvestr II. vyznamenal jej za jeho horlivost králov- skou korunou a udělil mu titul »apoštolské Veličen- ství«, jehož dosud císař rakouský jako král uherský užívá. Po své korunovaci slavnostně odevzdal svou říši ochraně Panny Marie, odtud slují Uhry králov- stvím Marianským. Se svou zbožnou chotí Giselou, dcerou císaře německého sv. Jindřicha, měl syna, pro nějž vedle zbožné výchovy napsal knihu o po- vinnostech královských, v níž mimo jiné píše: »Chceš li nositi královskou korunu se ctí, radím a poroučím ti, abys zachoval katolické a apoštolské náboženství se vší horlivostí a abys proto dával povzbuzující příklad všem svým národům tobě Bohem svě- řeným. Obcuješ-li s moudrými, staneš se moudrým, obcuješ-li však s pošetilci, staneš se podle svědectví sv. Ducha jako Šalomoun pošetilcem. Nezapomeň na modlitbu! Stálá modlitba je stálým omý- váním hříchů.« Jeho jediný syn však ve květu mládí zemřel, což sv. Štěpán snášel s příkladnou trpělivostí. Zesnul r. 1038. Ve farním chrámu Páně u sv. Štěpána na Novém městě pražském koná se slavnost Naro- zení Panny Marie tímto způsobem: Dnes v neděli dne 2. září o 3. hodině odpoledne budou slavné ne- špory a o 6. hodině požehnání. Ve všední dny pak od pondělka do pátku, t. j. od 3. září do 7. září