#1
alto_textblock
#1
1900.
#2
alto_textblock
#2
V Praze, ve středu dne 1. srpna.
#3
alto_textblock
#3
K číslu 210.
Číslo v Praze za 29
a na venkově za 3b
#4
alto_textblock
#4
Na »Národní Listy
ranní a odpolední
předplácí se
v Praze
v administ raci
na měsíc 2 K —h
ve filiálkách
na měsíc 2 K 30b
Poštou:
na měsíc 3 K 20
s dvojí zásilkou
na měsíc 3 K 80b
#5
alto_textblock
#5
NARUDNÍ
#8
alto_textblock
#8
Předplacení
a inseráty
přijímá administrace
v Marianské ulici,
číslo 3.
Tam je též redakce
a expedice.
#9
alto_textblock
#9
Telefonické zprávy „Nár. Listů“
Potvrzený zákon.
Z Vídně, 1. srpna. Císař potvrdil os-
novu zákona, přijatou sněmem králov-
ství českého, jíž se mění čl. 2. § 5.
zemského zákona ze dne 12. března 1888
ve příčině vybírání školního
platu.
Konsulární akademie.
Z Vídně, 1. srpna. »Wiener Ze-
tung« uveřejňuje podmínky pro přijetí žáků
do konsulární akademie.
Odmítnuti.
Z Vídně, 1. srpna. Vláda kníže-
ctví Reusského starší linie zamítla
žádost, aby německo-radikálním poslan-
cům rakouským bylo dovoleno uspořá-
dati v knížectví tom politické
projevy. Zákaz odůvodněn byl spojene-
ckými poměry mezi Rakouskem a Něme-
ckem.
Ruští studenti ve Vídni.
Z Vídně, 1. srpna. Dnes večer při-
bude sem 90 gymnasistů z Kijeva na zpá-
teční cestě z Paříže, pod vedením ředitele
Petra. Na západním nádraží budou uvítán
výborem ruského kroužku.
Osobní.
Z Vídně, 1. srpna. Vrchní berní in-
spektoři Emanuel Kremitzmüller a
Florian Sitko byli jmenováni finančním
rady v obvodu zemského finančního ředitel-
ství v Praze.
#10
alto_textblock
#10
Telegrafické zprávy.
Z Cařihradu, 1. srpna. (C.-B.) Ka-
ranténa, nad Bejrutem vyhlášená, byla zru-
šena a nad pobřežními městy egyptskými.
#11
alto_textblock
#11
vyjímaje Alexandrii, snížena na 5 dnů. Ve
Smyrně udál se dnes nový případ moru.
Konference pro rozhodčí soudy.
Z Paříže, 31. července. (C.-B.) Dnes
dopoledne zahájena byla za předsednictví
presidenta senátu Falli resa interpar-
lamentní konference pro mezi-
národní rozhodčí soudy. Fallires
vytkl v zahajovací řeči pokroky, jež svět
učinil působením idey o rozhodčích soudech
a vzpomenul s uznáním konference míru, jež
zasedala v Haagu. Vyzval pak účastníky, aby
ve svém úsilí pokračovali a národům vště-
povali, že jest slavnějším činem, skloniti se
skromně před nálezem rozhodčího soudu, než
hnáti se za krvavými triumfy na bojištích.
Osobní.
Z Vídně, 1. srpna. (C.-B.) Presidium
c. k. dolnorakouského finančního zemského
ředitelství jmenovalo berního inspektora dra.
Bedřicha Illinga v Čechách berním inspe
ktorem v Dolních Rakousích.
#12
alto_textblock
#12
Smrt krále italského Humberta l.
Z Milána 1. srpna. Milanská policie
obdržela výstrahu a nařídila dne 27. čer
vence všem majitelům hotelů, aby jí sdě
lili jména všech cizinců, kteří přibudou
do 3. srpna. Vrah Bressi byl však již té
doby v Monze. Na jeho revolveru byla vy-
ryta různá data, mezi jinými „také den
4. května 1894, datum to zavraždění presi-
denta Carnota, dále slova »bassana«.
Rodina Ramellova, u níž Bressi bydlel,
byla zatknuta.
Z Bukurešti, 31. července. (C. - B. )
Král Carol zaslal králi Viktoru Ema-
nuelovi telegram, v němž vyslovuje svů
#13
alto_textblock
#13
a královny Alžběty bol. Také prine
následník rumunský zaslal králi
Viktoru Emanuelovi vřelý soustrast-
ny telegram.
V poledne byl italský vyslanec přijat
králem a královnou v audienci na zámku
Peleti.
Z Vídně, 1. srpna. Kromě 30letého
italského dělníka Aloisa Bogria, již zatče-
ného, byl včera“ odpoledne zatčen ještě
20letý obchodník s vínem Antonio Saviolo,
který jako Bogrio schvaloval zločin vraha
Bressia. Oba byli dodáni soudu.
Z Říma, 1. srpna. Vrah Bressi byl
včera dopraven do Milána a vyslýchán ge-
nerálním státním zástupcem.
Ze Ženevy sem sdělují: Bressi zdržo-
val se před třemi lety mezi zdejšími anar-
chisty. Luccheni, tázán na to, odepřel
všelikou odpověd.
Z Říma, 31. července. (C.-B.) Milán-
ský list »Perseveranza« zahájil subskripci
na postavení pomníku králi Hum-
bertovi.
Proslýchá se, že královna Mar ghe-
ritta doprovodí s královskou rodinou
mrtvolu krále Humberta do Říma, kdež
bude tato v Pantheonu pohřbena. Divadla
zůstanou zavřena.
bn
Ujišťuje se, že král Viktor Ema-
nuel schválil v telegramu, ministrpresiden-
tovi Saraccovi zaslanému, opatření, jež
učinilo ministerstvo a ubezpečil jej svou dů-
věrou v nynější vládu.
S přípravnými pracemi pro schůzi parla-
mentu, v níž složí král Viktor Emanuel
přísahu, se už počalo.
Mezi četnými soustrastnými projevy je
také telegram Lichunčana.
#14
alto_textblock
#14
FEUILLETON.
#15
alto_textblock
#15
Zvonek utopenců.
#16
alto_textblock
#16
Napsal K. Przerw a-Tetmajer. Z polského
přeložil K. Ausobský.
#17
alto_textblock
#17
Byla ves nad řekou, která se v jednom
místě rozlévala v širokou, mdlou, skoro nehyb-
nou hloub. Na pravém břehu hlubiny byla
pustá, rozlehlá kamenitá pláň, pak bylo viděti
nakloněné, nahé vrchy, pak lesy a hory; na
levém břehu pořídku rostl jalovec, drobné
smrčky a modříny a dále černal se les. Na této
straně, na samém kraji písčiny nad vodou, stála
oblibená kamenná kaplička, pokrytá špičatou
střechou z nazelenalého plechu, na jejímž štítu
trčel černý, vyviklaný železný kříž.
Vehod do kapličky byl nízky, z luk; ve
vnitř, na kamenné, rozryté dlažbě stála nízká
dřevěná lavička. Nahoře, na příčném trámu
visel zvonek, s něhož padal provaz tak, aby
sedě mohlo se zvoniti.
Nikdo nepamatoval, jak v zimní noci sva-
tební družina jedouc přes zamrzlou onu vodní
hloub, probořila se a spadla pod led, koně
i lidé. Na smutnou tu památku postavil kdosi
kapličku a každý večer zvoněna v ní modlitba
za duše zemřelých bez posledního pomazání.
Zvonek nazýván zvonkem utopenců.
Vždy byl ve vsi stařec, který za jistou
odměnu chodil zvoniti nad řeku. Když jeden
z těchto zvoníkův umřel, hlásil se o službu tu
čeledín, obecně zvaný Řehořem Mrzákem.
Řehof Mrzák byl synem bohatého rolníka,
ale když rodiče umřeli, starší bratr podvodně
jej připravil o dědictví, vyhnal z domu, a k tomu
přebral mu jeho milovanou dívku a sám se so ní
oženil. Byl tedy Řehoř na širém světě bez
střechy nad hlavou, bez přítele, se zlostía
velkou závistí v srdci.
Toulal, potloukal se po světě, do práce se
dal najímati, ale neštěstí jej stíhalo, až tak zhu-
beněl a sešel, že jej Mrzákem nazvali. Bratru
#18
alto_textblock
#18
pomstu na věčné časy přísahal, pomstu na živo
a na smrt.
Stav se zvoníkem, najal si Řehoř jizbičku
u hrobníka na konci vsi a odtud nádennickou
práci vykonav, šel vždy za soumraku, když bylo
odzvoněno v kostele »Anděl páně«, zvoniti za
duše utopenců.
Jednou, když se vracel domů, vyběhla mu
naproti hrobníková, volajíc z daleka: »Neštěstí
vás potkalo, váš bratr se utopil.«
Řehoř se zastavil. »Bratr?« otázal se, ja-
koby nevěřil.
Hrobařka ale hovořila. »Vždyť vám poví-
dám, že bratr. Jel se dřívím, u samé kapličky
země se utrhla a vůz spadl do vody. Viděl je
polesný, ale než přiběhl, bylo po všem. Lidé
chtěli tělo vyloviti, ale marně.«
Řehoř poslouchal jako omámen. Neřekl nic
a šel do své jizbičky.
»Zazvoňte dnes bratrovi, Mrzáku,« ozvala
se s povzdechem hrobařka,« ale Řehoť jí ne-
odpověděl. Vešel do jizbičky, zavřel za sebou
dvéře a usedl na pelech, na němž spával.
Nějakou chvíli tak seděl otupěle a my-
šlenky se mu pletly, nevěděl, těší-li se nebo
rmoutí? Ale na konec odplivl a řekl polohlasně
»Dobře mu tak!«
Po chvili hlasitěji opakoval: »Dobře mu
tak ! Křivditeli !«
Velký kostelní zvon počal zvoniti »Anděl
páně«. Řehoř opřev bradu o ruce, naslouchal.
Nepoklekl, jak obyčejně, nemodlil se — po-
slouchal toliko. Zvon zvonil, Řehořovi se zdálo,
že nevlídněji než jindy. Konečně ustal. Nyn
byl čas jíti do kapličky.
Ale Řehoř nevstával z pelechu, s bradou
v ruce ponořenou seděl a hleděl do země. Pře-
šla dlouhá chvíle, pak Řehoř zamručel zuby
»Nedočká se ! Křivditel zatracený! Dnes byza
jeho duši . . .«
Odplivl, vrhl se na pelech a odvrátiv tvář
ku stěně, chtěl spáti. Nemohl však. Opět usedl
jako dříve a hleděl do země.
Byl deštivý podzimní den. Vítr smutně
#19
alto_textblock
#19
hučel a vyl, drobný dešť jednotvárně a smutně
dopadal na okna.
Stále více se stmívalo.
»Nepůjdu!« pravil si Řehoř.
Znovu zkoušel usnouti, ale nemohl ležeti
Cosi jej zvedalo ze slámy. Pak ani seděti ne-
mohl. Jakýsi nepokoj naplňoval jej stále víca
více, vstal a stanul u okna. Na polích bylo již
skoro tma. Však ani zde nemohl vydržeti. Zdálo
se mu, že cosi jím vládne. Vyšel z jizby —
cosi počalo jej hnáti v před. Vešel na cestu,
po níž se šlo přes pastviska ku kapličce. Za-
stavil se a řekl si: »Nepůjdu!« a opět šel
dále. Cosi pobízelo jej ku předu. Za pastvisky
černaly se v soumraku řadou rostoucí jalovec,
drobné smrčky a modříny. Bylo již slyšeti
šum řeky.
Nebe se trochu vyjasnilo a na hoře ob-
jevil se měsíc, kulatý, mlhavý, olověný.
Řehoř nevěděl, co se s ním děje. Cítil v
srdci velký chlopský vztek na nebožtíka bratra
a současně nutnost, přiblížiti se ku kapličce.
V tom se otřásl a stanul . . . Zdálo se mu,
že mimo šum řeky a větru slyší jakýsi hlas,
jako zvuk. Zalekl se a chtěl se vrátiti, ale ona
divná moc, která jím vládla, hnala jej ku předu.
Zatím zvuk stával se stále výraznější —
byl to zvonek. Řehořovi vlasy vstávaly na hlavě;
mezi smrčky zabělala se mrtvou bělostí v mě-
síční záři kaplička nad tůní. Studený pot vy-
razil mu na čele a v prsou dech se zastavoval;
v kapličce byl někdo a zvonil. Stanul a ještě
jednou se chtěl vrátiti, ale jakási příšerná a
strašlivá zvědavost jej přinutila jíti dále. Byl již
u dveří; nachýlil se, pohlédl do vnitř — a roz-
táhnuv ruce ve vzduchu, rychle ustoupil. Na
lavičce seděl jeho bratr nahý, oteklý, nadmutý
vodou, s mokrými, na krku přilepenými vlasy
a se svislými vousy, drže v obou naduřelých
rukou provaz od zvonku a tahaje za něj.
Obrátil ku Řehořovi bledou, naduřelou tvář uto-
pence a pohledl naň bledýma očima z pod řas.
Řehoř zastenal a zavrávorav, klesl ve vodní
hlubinu.