#1
alto_textblock
#1
1900.
#2
alto_textblock
#2
Na »Národní Listy.
ranní a odpolední
předplácí s
v Praze
v administraci
na měsíc 2 K — b
ve filiálkách
na měsíc 2 K 30b
Poštou:
na měsíc 3 K 20h
s dvojí zásilk
NAR
#3
alto_textblock
#3
V Praze, v úterý dne 3I. července.
#6
alto_textblock
#6
SIí.
#7
alto_textblock
#7
K číslu 209.
čislo v Praze za 2
al na venkově za 3 h
#8
alto_textblock
#8
Předpla ceni
a inseráty
přijímá administrace
v Marianské ulici,
číslo 3.
am je též redakce
a expedice.
#10
alto_textblock
#10
Telefonické zprávy „Nár. Listů“.
Osobní.
Z Vídně, 31. července. Ředitel Al-
brechtova gymnasia v Těšíně, dr. Gustav
Burghauser, byl jmenován zemským školním
dozorcem. — Sekční Vrada v ministerstvu
spravedlnosti, dr. ryt. Regner z Bleylebenu,
obdržel titul a hodnost místodržitelského
rady. — Vrchní policejní komisař v Brně
Josef Kraus jmenován byl policejním radou.
#11
alto_textblock
#11
Telegraflcké zprávy.
#12
alto_textblock
#12
Z Vídně, 31. července. (C.-B.) Minist
kultu a vyučování jmenoval nadučitele na
národní škole v Sedlicích, Františka Eigen-
bergera, hlavním učitelem na německém
ústavě pro vzdělání učitelů v Praze a provi-
sorního hlavního učitele na ústavě učitel-
ském ve Stříbře, Josefa Kratochvíla
definitivním hlavním učitelem na tomto ústavě.
Ze Lvova, 30. července. (C.-B.) Dopl
ňovací volba na zemský sněm za velkostatek
krakovský na místě dosavadního posl. Stani
slava Madeyského, který svůj mandát
složil, byla vypsána na den 4. září.
Z Paříže, 30. července. (C.-B.) Jak
se proslýchá, prohlásil generál Negrie
presidentovi Loubetovi a ministrům, že
neměl nikdy v úmyslu svou řečí, kterou
odůvodňoval své odstoupení z úřadu, pro-
vozovati politiku. Nepomýšlel prý nikdy na
napadání vlády. Ctí prý ústavu. Slova jeho
byla prý nesprávně vykládána. Měl prý za-
to, že musí mlčeti, aby nebyl podezříván-
z osobních motivů. Poněvadž byl opět ve
svou hodnost dosazen, myslí, že může toto
prohlášení učiniti.
#13
alto_textblock
#13
Smrt krále italského Humbertal.
Z Monzy, 31. července. (Tlfgrm. »N
L.«) Král byl v nejlepším rozmaru a pravil
starostovi: »Tato podívaná byla skutečně
skvostná.«
Zločin spáchán byl v 10 hod. 45 minut.
Král právě se byl rozloučil a jeho vůz odjel
asi 10 kroků od východu místa slavnosti.
Král, stoje v kočáře, pozdravoval lid. Drže
v ruce cylindr, klonil se na pravo k jásají-
címu lidu, když tu pojednou mezi provolá-
váním slávy králi bylo slyšeti tři rány rychle
po sobě následující. Byly obecenstvem, vůz
obstupujícím, pokládány z prvu za praskání
První rána zasáhla krále do prsoua
sice pod pravé rameno, jež měl král pozdvi-
ženo, dávaje rukou pozdravy. Král rychle se
obrátil směrem, odkud rána vyšla, a třetím
výstřelem byla mu prostřelena levá lopatka.
V tomto okamžiku bylo viděti, jak král
rychle pohnul pravou rukou, jakoby se chtěl
chrániti před dalšími výstřely. Na to klesl
do kočáru.
Jeden ze sluhů přiskočil rychle k vra-
hovi, kterého zatím již důstojník karabinníků
popadl za krk. Lid vrhl se rozhořčen na
vraha a chtěl jej lynchovati.
Královský povoz ujížděl v největším
trysku do královské villy, ke které přijel za
několik minut. Zde ještě tázal se generál
Vaglia krále, který ležel ve voze se strnu-
lýma očima, je-li raněn. »Nemyslím,« od-
pověděl král. »Cítil jsem úder, ne-
myslím však, že bych byl raněn.«
Po minutě král zachroptěl a obrátil se na
pravou stranu. Sotva kočár dojel k zábradlí
ohrady královského zámku, král vypustil
ducha. Bylo prý 10 hodin 50 minut.
Z Říma, 31. července. (Tlfgrm. »N.
L.«) Poslední slova králova byla: běda
mně.
#14
alto_textblock
#14
raket.
#15
alto_textblock
#15
Královna, když jí bylo telegraficky sdě-
leno, že král je zraněn, očekávala vůzu
brány královské villy. Když jí šetrně byla
sdělena smutná pravda, omdlela. Byvši
přivedena k vědomí, rozkázala, by zpráva
byla telegrafována korunnímu princi a mini-
sterskému předsedovi.
Z Říma, 31. července. (Telefgr. »Nár.
Listů«.) Vrah krále Humberta byl o 11. ho-
dině v noci dopraven do kasáren, kdež po-
droben byl výslechu. Vrah je silný muž dosti
vysoké postavy, snědé pleti, kučeravých
vlasů a je pěkně oděn. Jeho zevnějšek ne-
činí dojmu neuspokojujícího.
Vrah pravil, že má bratra, který je po-
ručíkem v 10. pěším pluku. Na otázku, co
jej pohnulo ke strašnému činu, odpověděl:
»Jsem anarchista a zastřelil jsem krále,
protože je jedním z mnoha vládců světa.
»Avšak král Humbert byl« — pravil vy-
šetřující soudce — »národem milován«. »To
nic nevadí«, odpověděl vrah, »neboť já jsem
ho nemiloval«.
Po výslechu odveden vrah do cely.
O 2. hodině odpolední sdělila stráž, že
vrah spí.
Jeden placený agent oznámil, že vrah
byl čtvrt hodiny před attentátem viděnv
hovoru s mladou ženštinou. Ta byla později
v Miláně ve vykřičeném domě zatčena. Ne-
věstka jmenuje se Cesara Ramella.
Z Říma, 31. července. (Tlfgrm.) Novy
král italský přibyl do Brindisi a pojede přes
Ancoru do Monzy.
Z Berlína, 31. července. (Tlfgr. »N.
L.«) »Berliner Tagblatt« sděluje z Chiassa:
V Miláně se vypravuje, že vrah je bývalý
italský důstojník, který vraždu spáchal ze
msty. Zde, v Římě a v četných městech
italských bylo zatčeno několik anarchistů.
Z Berlína, 31. července. (Telefgrm.)
Vrah Brossi není žádným z těch anarchistů,
které má německá policie ve svém seznamu
jako takové, kteří páší násilnosti.
#16
alto_textblock
#16
FEUILLETON.
#17
alto_textblock
#17
ni
seoda
Filosofie zimní noci.
sa
Bajka.
Ta krajinka vypadala, jako by byl kdo
polil ji z nesmírné jakési nádoby šlehanou sme-
tanou, jež zvolna, polehoučku, přesně dle zá-
kona přírody byla se rozprostřela po celé ploše
vyrovnávajíc všechny mezery, zapadajíc do pří-
kopů, pohřbívajíc malé pahorky a hrbolky, sro-
vnala všey kam oko dohledlo v jednu jedinou,
nedozírnou, v dáli s oblaky splývající bílou plo-
chu. Sem tam trčely z bílé spousty roztroušené
chaty se zasněženými střechami, vroubkovanými
sáhodlouhými rampouchy, ověšené stromy se sklo-
něnými pod tíží sněhu větvemi a starý, polo roz-
padlý plot, jímž jednou, dávno a dávno sta-
rostlivý hospodář byl obehnal své políčko.
Z tyček, dlouhou latí spojených již mnoho
chybělo, a ze zbylých každá jinak byla naklo-
něna. Pitvornou silhuetou rýsoval se stínv
sněhu, na nějž vysvítil svit plného měsíce.
Na jedné z této tyček, hlavu hluboko
peří maje staženou, že jako z kožichu ven vy-
zírala, seděl starý havran.
Chvílemi zvolna zívl se rozježiv husté peří,
zamyšlen hleděl v jeden bod před sebe. Ubo-
žák! Stáří loupilo mu spánek — byl sťarým
pánem a nad to nevečeřel valně. Když vznášel
se k večeru nad železniční tratí, po níž uháněl
rychlostí větru vlak, vyhodil kdosi z vozu sotva
načatý párek. Havran rozradostněn nad velko-
městskou večeří, jež mu v té psotě jako na za-
volanou osudem byla uštědřena, s chutí do něho
se pustil. Nyní ubožáku ležel v žaludku ! Špatně
již trávil. V myšlenkách zabýval se záhadou,
které spoluzvíře mu asi tak tvrdošijně leží v
útrobách a v duchu posílal všechny uzenáře ke
všem čertům.P
#18
alto_textblock
#18
Malý zajíček odkudsi přiběhlý vyrušil je
z dumy. Byl to malý, hubený chudáček, pozdě
zrozený, jejž v útlém mládí překvapila zima
dříve, než organism jeho mohl vyspěti v molodce,
jenž by čeliti mohl jejím zlobám. Malé běháčky
zajíčkovy, zimou skřehlé, v trilku dupaly do
zmrzlého sněhu.
»Dobrý večer strýčku, nespíte, jak vidím,«
omlouval se malý ušáček, »snad mi poradíte.
Nesnídal jsem ještě, vy tolik se nalítáte a velké
máte zkušenosti,« dodal lichotník. »Nevíte
o soustu travičky?«
Havran vážně vystrčil hlavu z peří, zahle-
děl se útrpně na příchozího.
»Inu, k snídaní již je věru nejvyšší čas,«
poznamenal, »já jsem již po večeři. Ale věř za-
jíčku, že bych rád zaměnil svůj přetížený ža-
ludek s tvým. O trávě věru nevím. Divím se
ostatně, jak to můžete žrát! Trávu!«
»Jest to u nás obyčejem a myslím, žeji-
ného pokrmu bych ani neztrávil !«
»Konečně,« potvrdil havran, mžouraje
očima, »je to snad zdravější než mnohé pokrmy
jimiž si plní žaludky tak zvaní ,lidé!“« dodal
s opovržením.
»Ale jsi to ty kavalír, vyschlý jako tříska,
ještě kojnou by's snesl!Ach, darmo mluvit
Čert vezmi tu novou theorii plodnosti, která
rodí existence zubožené, jako jsem já!«
»Matka mi o ní vyprávěla — okousala
panském parku s lavičky spadlou takovou
knížku ji velebící — zapomněla ji tam asi do-
mácí sleéna, čekavší na mysliveckého mlá-
dence.«
»Ach, páni rodičové na živu?« vyzvídal
s účastenstvím staroch.
»Želno mluvit! Tatínka nikdy jsem blíže
nepoznal. Jen jednou ukázala mi jej matka,
kdýž upaloval řepou. A matka vísí as již někde
na hřebíku. Střelili ji při posledním honu. Já
#19
alto_textblock
#19
nestál jim patrně za ránu, ač byl bych rád
na jejím místě !«
»Tak mladý a pessimistou !« namítl vážně
havran.
»Což divu? Naroditi se zajícem na sklonku
století a to ještě v pozdním létě! Honiti se za
soustem potravy s touto zuboženou konstitucí
těla, jenž není schopna snésti takové zimy.
Kdybych věděl, kde číhá na mě smrt, věř, že
s radostí bych běžel před ústí ručnice, která by
mi zasypala olověný oves — jen před psem mám
strach ! Jsem velmi lehtivým a to mačkání by
mě rozčililo.
»Inu příjemné prý to není. To věřím.«
»Prosím tě strýčku, jak živíš se ty ?«
»Já? Čekám, čekám, co osud přinese.«
»A dočkáš se ?
»Dočkám. Sedni hezky vedle mne a čekej,
nač vydávati se v nebezpečí zmrzačení !?1
Kdybys doběhl k vesnici, tam třeba bys vlezl
do oka, uškrtil se, fuj! Hanebná smrta
dlouhá! Neb vběhl bys do rány číhajícímu
střelci. Však trefí tě dobře? Ne-li, postřeli tě,
živý s pochroumanými údy dostaneš se mu do
rukou, vezme tě za zadní běhy a bude tě mlátit
za slechy.«-
»Raději zůstanu u tebe,« rozhodl se zají-
ček, jemuž hrůzou při této perspektivě ježily
se chlupy, »a budu také čekati« — a schoulil
se v klubíčko vedle havrana.
A ticho zavladlo kolem. Havran za chvíi
strčil hlavu pod křídlo a usnul.
Když první paprslek slunka rozběhl se po
sněhové ploše, vystrčil staroch hlavu, promnul
si oči a rozčechral se. U nohou ležel mu
mrtvý zajíček.
Dočkali se oba.
»Jenom čekat!« potvrdil vážně havran,a
očistiv o bydělko zobák, pustil se do zajíčka.
v.
Ve zdraví jej zažil, milý čtenáři!