Strana6.

ŽENSKÝ LIST.

15. číslo

jim nacedila všelikých bylin, když měla tu zlou nemoc. „Ach co, bože,“ odehnala vzpomínky, „tu ko- motku dybych došila. Musím oheň skládat, večeřu vařit.“ Neobědvávali v ten čas, neboť muž dělal „na lontě“, i přicházel až večer.

Polévka kouřila na stole, vešel Janek, muž, posmrkl, odhodil zednickou užicu. Bylo cosi, *) protože postrčil klobouk do zadku... Povídá: „Co je tomu malému za stolem?“ „A co by mu bylo?“ vběhla žena do izby, Ja- níček na stoličce byl bledý, oči vyvalené, těžko dýchal. Lekla se jak když vystřelí. „Ježíš Marja, co je mu?“ chytla ho a běží ven a zas zpátky. „Ježíš Marja, co je mu?“ Smýkl jí ho z ruky. „Vody dones!“ Donesla vody, dávala chlapci, ale ten odmítal, ďa, ďa, a ona naříkajíc brala ho na ruky: „Bože, bože, co to bude s tímto malým ubožáčkem.“ Muž se rozzlobil a oči mu zesivly. Nezlobíval se často, ale když, až to s ním v noci házelo. Vytrhl matce děcko, vytáhl dětský hrnek z pod truhly a třískl Janíčkem oň. Děcko zaplakalo. Anča zahořekovala. „Co s ním třískáš? „Cože? A něni moje?“ A lízl ji přes ústa. „Ale pro boha, co ty ňa liskáš? „Proto že nemáš říkat Ježíš Marjá, to je hřích! Děti mosijá poslúchat, kárat sa mosijá, sakra, jak mňa nebudú poslúchat.“ „Aje di, chlape hlúpý, co to má rozum?“ „Břink, břink, břink! Tu máš chlape hlúpý, lesti já su u tebe chlap hlúpý. A tu máš ešče jednu, břink!“ Obrátila se všecka bledá, ba zsinalá a — „tu máš také, břink!“ Rozvzteklil se jako bez rozumu. „Ty sloto jedno, tož ty tak — já nejsú muž, já su chlap hlúpý, děcek kárat nesmím — a liskat mňa, ty mňa liskat?“ Dosípal na ni, uhnula k beleně,*) zamotala se jí hlava, spadla jak kus hadry, hlava se jí přehnula přes kruh kolébky... Malá Anička v belence za- táhla očenka tenkýma víčkama jako ptáček, Janíček čabral se kolem lávky .. . A František, jindy ve- selý, až rozpustilý, seděl jako pěna na lůžku na kolénkách, oči rozšířeny úžasem a strachem. Jan otevřel zaťaté pěsti, vzal hrnek savodou a chtěl vodu chrstnout na Anču, aby se vzpama- tovala. „Tatí, tatí,“ zanaříkal František, „už su zabiti, už ich nebijte, tatí, tatí.“ Klečel na kolenkách, ručky vzepjaté a plakal jako dospělý člověk. Svědomí Jana zahryzlo a Ača se probrala z mdloby, ruce se jí třásly. Šla pro plenky, pře- vinula maličkou, Janíčka vysadila na lůžečko oble- čeného. Dovlékla se na lůžko, lehla a přitáhla si duchnu. František se přikrčil. Janek měl svůj slamník na truhlách. Svědomí Jana zahrýzalo. Stoupl si jak katan nad lůžkem: „Co nemluvíš, já si děcka kárat nesmím, či jsu židovi? A co ty křičíš Ježíš Marja, Ježíš Marja, nevíš, co je to za hřích, mňa čert bere, dyž to řekneš.

Co nemluvíš? Co čučíš, ty mrcho škaredá, bezzubá? Co-nemluviš? Svědomí ťa žere? Ty ne- budeš mluvit, nebudeš?“ Dupal, třískal — a do- sípal blíž. Stáhla se, bledá, třesouc se, pod duchnu. „Ešče nemluvíš? Liskat mňa, muža? Co já poručím, to sa mosí stat a jak mňa ešče jednú liščíš, ruky ti pokrútím až po samé loktě a vyho- dím ta na ulic. Su já muž lebo ne? A nejsu-li, tož co mlčíš . ..“ „Ale Janku . .. „Aáá,“ zasmál se dábelsky, přičapl, oči byly bílé a jak rozzuřené zvěři, „ááá, ale Janku, ale Janku, co ale Janku, počkaj, ty mrcho, muža liskat, děti nekárat, na Ježíš Marjá volat, ruky ti pokrú- tím, na ulic ťa vyhodím . .. Dlouho tak bylo. Už s půlnoci bila jedna. Chlapec, vedle matky spící, házel sebou, malí každou chvíli ze sna poplakali. Anča mdlobou usí- nala, ale vždy se probrala lekem, že už už skočí a jí ruce z kloubů vyláme a ji zabije. Janek už od zlosti nic nemohl. Umlkl, vylezl na truhly na slamník, ale nespal, hnízdil až do rána. Vstávali v dusném, těžkém vzduchu. Anička chodila jak stín po chalupě a on jenom rýpal a rýpal. Ani nejedl a přihýbal si víc než jindy. Už bylo tak třetí den. Seděl večer jako pukač a cosi škrábal do účtů. Potom si začal hráti s malou Anuškou. Žena už se nemohla na to dívat. „Tož co, bude tom konec?“ „Co, já se dobřit, já muž? Co kňučíš, dělaj si své, já si dělám své, udobřím sa, ale až budu chtět!“ Když shasli, šel k svému strožochu, ale vrátil se a hrabal se kolem kolébky k ženě. Položil jí ruku na rameno: „Spíš? „Ne. „Tož daj mně pusu, ty opico,“ zasmál se, „a podruhé nezlob,“ a odebral se na svůj strožoch. Žena mlčela, ale usnout nemohla, myšlenky sejí tlačily do hlavy a rozbíhaly. Převracela se až do rána. — Chodila jak stín po chalupě a co chvilku si vzdychla: „Přece ta žena nic néni, ale nic, nic . ..“ M. K. D.

Soudružky, přičiňte se o rozšíření va- šeho jediného „Ženského Listu“, ať ne- nesete výtky zasloužené, že nedovedete ani svůj vlastní list podporovati. Podá- vejte zprávy ze schůzí. Nezapomínejte nikdy při zábavách na jediný svůj list

V zájmu ženského socialistického hnutí je nutno jedno: Aby soudružky přičinily se získati do organisací co možná nejvíce žen a je ve hnutí udržeti.

Moravské rčení: Byl nazlobený. ) Kolébce.