ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 6eef5b00-71e2-11dc-bada-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
ALTO TextBloky — 19
#1 alto_textblock #1
25. záři 1904.
#2 alto_textblock #2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
#3 alto_textblock #3
k číslu 265.
#4 alto_textblock #4
Strana 9.
#5 alto_textblock #5
Zletního notýsku Pavla Čamrdy
#6 alto_textblock #6
písaře při výpomocném úřadě.
#7 alto_textblock #7
VII.
#8 alto_textblock #8
Tentokráte — pisuje do svého denníčku — nekradu ouřadní čas! Píšu doma, pozdě v noci. Krev mi kolotá, v uších mi zní, jakobyeh slyšel vzdálenou hudbu — a hudbou je na- plněna moje duše. Můj Bože, jak se události stíhají, jaks vrší! Onde smutek, v mém srdci neskonalá radost. Chudák Pazdírek! Snad už ho neuvidíme Aspoň ne na té ouřadní židli, na které vysedě tolik let svého života. Před večerem, skoro jsme již byli s Vocáp kem na odchodu, přišla paní oficiálová, upla- kaná jako Máří Majdalena. Přicházela rovnou cestou ze špitálu, se smutnou novinou. Na živu pan oficiál zůstanc, řekli ji lékaři, ale s ouřadem je amen. Trkla prý ho mrtvice po pravé straně, bude prý dlouho trvat, než se to spraví, ale i když se spraví, povídali doktoři, ku práci pro nebude. Posud prý nepromluvil, a prý kdo vi nabude-li zas řeči. Chudák, jak živ mnoho ne namlevil, teď taky o to přišel. Chtěla to oznámit panu přednostovi, aby jí poradil, co má učinit stran pense svého chotě. Když ho tu nenašla, chtěla k němu domů. Ale tam jsem ji nepustil. Řekl jsem, že to vyřídím sám, že tam beztoho musím a že ji navštívím. Chuďas přednosta, mohlo by mu to dodati, kdyby k němu tak vpadla nepřipravenému! Teď ne- smím na dědečka nie dopustit — teď, když mi osudem dopřáno, že jsem se mohl přiblížiti a smím i přibližovati se budoucně ke slečně Viktoře! Byla to těžká chůze ku přednostovi, celou cestu jsem osnoval, jak mu to oznámím, jak ho na to připravím. Podivná věc! Měl jsem strachu víc, než bylo potřeba. Říká se, že staří lidé mívají tu- šení, že vidí věci jiným neviditelné, že čtou v budoucnosti. U přednosty jsem se o tom pře- svědčil. Když jsem mu oznámil, že byla v úřadě paní ofieiálová, zadíval se na mne, mlčel chvilku. a pak řekl: „Tak ono je s ním přece zle. Myslel jsem si to — myslel jsem to. Tedy se nám ne- vráti, co „Je živ, pane císařský rado,“ povídám „a zůstane živ . .. Odmlčel jsem se. Přednosta se na mne zpytavě díval a po jednou mne pobídl: „Řeknou mi všechno, Čamrda, všechno. Jsem na to připraven. Zdálo se mi o něm celou noc. V těch letech nejsou se šlakem žádne žerty. A pak tedy vypověděl jsem vše, co jsem o paní oficiálové slyšel. Tvář přednostova pokryla se litostivým soucitným výrazem. Chvíli hleděl před sebe n peřinu, zraky jeho vznesly se potom ke mně, a přednosta řekl zádumčivě: „Tak tedy on je první. A za ním půjdem všichni my ostatní — my staří. Oni tu budou ještě dlouho, Čamrdal“ Zase chvíli pomlčel, načež se mne otázal „Co pak mi nesou z ouřadu? Podal jsem mu spisy. „A sednou si, Čamrda, pro Pánaboha, vždy nebudeme tak hned hotovi. A stiskl péro zvonečku na nočním stolku V okamžiku byla tu slečna Viktora. „Přeješ si, fatrle? Slečna Viktora jest patrně jeho ošetřo vatelkou. Mešká asi stále ve vedlejším pokoji čekajíc na otcovo znamení. „Viktorko, podej panu Čamrdovi židli, mi nevynese spaní. A tento, máš-li tam skle- ničku... Než jsem tomu mohl zabrániti nebo aspoř slečně předejíti, přisouvla mi židli a zas vyběhla Ale za chvilku tu byla opět a přinášela na táce číší vína. „Pijte, pane Čamrdo,“ pobízela mne, „pijt na zdraví tatínkovo — — Byl jsem v nesmírných rozpacích, al tomuto vyzvání nebylo lze nevyhověti. Raděj sice piju pivo než víno — neboť víno, jakým tak příležitostně člověka kdekoli častují, bývá obyčejně jako šťovik, známé „stolní víno“ aby do něho nakládal okurky! Ale tuto číš plnila slečna Viktora — Viktora — — Pil bych můj Bože, kdyby mi podala bolehlavu! Ale ne. Bylo to víno výborně, totéž asi kterého dávali přednostovi. Pil jsem, pil, stále jsa pobízen, a než jsem se nadál, byla číše naplněna podruhé. Starý zatím prohližel akta, některá pode- psal, na nevyřízená činil tužko poznámky, co s nimi. Slečna Viktora dívala se na otce přite práci, ale cítil jsem neklamně, že zraky jej svezly se chvílemi na mne. Neodvažoval jsem se pohlednouti na ni, ale cítil jsem pohledy její pálily mne téměř na tváři. Konečně byl přednosta hotov, podával m spisy a řekl: „Dobře to vyřídili, Čamrda, dobře. A tohl ještě udělají — nenechají nic ležet. Vždyťjá už snad zítra zas přijdu. „Bude-li ti docela dobře, fatrle,“ pronesl Fvapně slečna Viktora. „No, doufám, doufám,“ řekl přednosta. Vstával jsem, chtěl jsem se poroučet. „No, kampak utíkají, Čamrda, kam?“ bránil mi přednosta. „Sedějí chvíli ještě — mně je smrtelně dlouhá chvíle, když tak celý den ležím. Zkoušel jsem to, vstal jsem na chvili, « hned zas mě popadla třesavka. Toje psina!“ Nic naplat, sedl jsem tedy. A v tom oka- mžiku slečna Viktora vyklouzla z pokoje, jako myška. Ulehčilo se mi. Je mi v její přítomnosti jako bych byl blízek nějakému božství. Tak nějak posvátně, ale přece zas tak blaženě. Stále bych se na ni díval, stále bych ji poslouchal, ale před otcem netroufám si promluviti k ni. Ani nevím, jak bych začal. Přece snad ne o počasí? „Pijou, Čamrda,“ pobízel mne přednosta. „Není to zlé — je španělské, Duro.“ Ted chápu, že je tak dobré. Slyšel jsem o něm jen vypravovat — pramenem jeho je Bodega. Pravda, přednosta může pít z Bodegy — našinec by nanejvýš mohl do butyky.
#9 alto_textblock #9
Fuj! Dělám nechutné vtipy, a zatím se mi srdce jen jen tetelí. Nebo teď to přišlo. Přednosta potleskával chvilku na peřinu, jakoby ji na sobě rovnal, pojednou však se z ní vytáhl výše, skoro na posteli usedl, podíval se na mne zas tak podivně zpytavě a otázal se: „Voni měli jus, pravda-li, Čamrda? „K službám, pane přednosto,“ přisvědčil jsem, a jistý pocit zahanbení ozval se ve mně. „A jak pak to daleko přivedli, co? Roz- běhli se přece na nějaké rigorosum? Mlčel jsem — a starý rozuměl. „Viděj, viděj, Čamrda,“ pronesl přednosta káravě. „Jak tak mládí zahazuje život! Kde mohli bejt! Ano, vím sám, kde jsem mohl být! Po- myslil jsem v tom okamžiku na slečnu Viktoru — a bylo mi neskonale hořko. „A nejsou hloupej,“ mluvil přednosta dále „jsou šikovnej člověk, teď to zas vidím z jejieh práce. Zadíval se na mne. „A ještě by nebylo pozdě, Čamrda, ještě by mohli přes přívoz. Jen trochu chtít. Což nikdy nemyslili na budoucnost?“ Sklopil jsem oči, bylo mi zrovna do breku. Budoucnost! Bože můj, to slovo tak často vyřkl můj drahý otee, a díval se na mne při tom tak prosebně. Nemyslím, že je přednosta psycholog a veliký znalec lidí, ale zdá se mi, že přece jen tušil, co se ve mně děje. „Nemyslili oni jakživ, Čamrda, že by se taky někdy oženili, že by měli rodinu? A myslili si, že by na to diurnum stačilo ?“ Hlava mi klesala níž a níž. Kterak jsem se mohl odvážit a pomyslit jenom na slečnu Viktoru, jen pomyslit! Přednosta jistě nikdy nepotušil, čeho mé srdce plno, když jsem tak náhodou spatřil někdy slečnu Viktoru, nepotušil taky, co se ve mně děje ode chvíle, když jsem ho včera přivedl domů a když jsem se slečnou Viktorou připravoval horkou limonádu pro něj. ale tu mi — nevěda — po lopatě dává na sroz- uměnou, jak bych se mohl odvážit pomyšlení n ženění, maje pouhé diurnum! O, prozíraví — bezděčně prozíraví otcové! Přednosta opět se ozval. „A ještě by nebylo pozdě, Čamrda, věřej mně. Jistě se jim z hlavy všechno nevykouřilo, vidím to na jejich konceptu, a kdyby k tomu něco přidali, kdyby se vzchopili, kdyby si na příklad vystudovali kontabilitu — ta by jim ni- kterak neškodila — a mohli by to dotáhnout vejš. Viděj to, Pazdírek nám půjde do pense, Vokoun snad přijde na jeho místo — a místo kancelisty se uprázdní. — Pokud jsem tu já, mohl bych něco udělat, kousek protekce by měli. — — — Věčně tady nebudu, Čamrda, pamatujou na to! A byli by kancelistou ...“ Kriste Ježíši, kancelistou! A snad někdy oficiálem! A snad za léta — — —! Ani jsem si netroufal domyslit. Hlava se mi zamotala, v prsou mi bušilo. „Vezmou si to k srdci, Čamrda, co jim po- vídám,“ hovořil přednosta dále, a hlas jeho nejak měkl. Nikdy jsem ho neslyšel takte hovo- řiti. „A zas jim povídám, pamatujou, že zde nebudu věčně. Jak pak dlouho, pro Pánaboha, může to se mnou trvat! Taky už mi nekyne nie jiného, než pense, Čamrda, a kdybych neměl nezaopatřenou rodinu, ty dvě dcery, už bych v ní byl. Takhle čekám jen, až přijde slušný, pořádný člověk, — a věřej mi, nic nebudu koukat na velký karakter — ale až přijde slušný, solidní muž, který dovede ženu uživit, jemně s ní nakládat a bude mít před sebou jen kousek ještě kariéry, tedy řeknu: požehnej vás Pánbůh, a pak půjdu. — Poslechnou mě, Čamrda, ne- zahazujou si celou budoucnost, dají se doté kontability. Mám jieh rád, co budu moci, udě- lám pro nich. Byl jsem jak pomaten, víno mi rozehřálo krev, slova přednostova účinkovala na mne mocně, všechno ve mně jihlo. Chápal jsem, že snad posledně mi tu podávána ruka pomocná. Zas tu ke mně mluvil otec — ne můj, její otec, Viktořin — a zdaliž, kdybych se vzchopil, zdaliž by nemohl být někdy taky mým otcem —? „Čamrda,“ ozval se přednosta měkce, když mi byl dopřál chvíle oddechu, „poslechnou mě? Udělají, co jim radím? Slibujou mi to?“ „Pane císařský rado — hlas můj zachvíval se již — slibuji vám to. Nemohl jsem doufati, že ke mně takto někdy promluvíte, a jsem vám neskonale, z plna srdce vděčen. Probudil jste ve mně něco, o čem jsem soudil, že dávno po- hynulo.“ Přednosta vztáhl ke mně ruku, podal jsen mu svoji. „Dobrá, Čamrda. Do jara mohou být hoto Jenom vytrvajíl A vida, že má číše zatím je vyprázdněna zazvonil. Vstoupila slečna Viktora. Jak jsem se na ni podíval, uhodl jsem, že slyšela vše, neboo dvéře zůstaly jen přivřeny. Sklopil jsem- zraky neslyšel jsem ani, když jí otec velel, aby mi ještě nalila. Jen jako ve snách zaslechl jsem; „Do třetice všeho dobrého. A nalévajíc po třetí, slečna Viktora rozlila. Byla zardělá jak růže a chtěla zas uprchnouti. „No, neutíkej,“ zadržel ji otec. „Zůstaň tu chvilku, se mnou se pan Čamrda nudí . .. Slečna Viktora usedla. Mluvila cosi, mluvil jsem taky já, ale již nikdy si nepřipamatuji sou- vislost hovoru toho. Přednosta se nám do toho skoro ani nepletl, a to mne stísňovalo. Konečně bylo na čase, abych šel. Slečna Viktora mne vyprovázela až do předsíně. Když jsem se poroučel, řekla náhle, jakoby byla po vinna cosi omluviti: „Nehněvejte se na tatínka, pane Čamrdo!“ „Slečno,“ vydechl jsem, „závidím vám,že máte otce, a takového. O, kdyby taky ještě žil můj, aby se přece dočkal — — — Slečna Viktora podala mi ruku, a když jsem se jí chopil, lehce stiskla moji. Podržel jsem ručku její déle, než se slušelo, — neutrhla m ji. Potom jsem na ni vtiskl dlouhý, dlouhý po- libek — a Viktora nebránila mi. A potom za- šeptla: „Přijďte zas brzy, pane Čamrdo, — k ta tínkovi,“ dodala rychle. O, Viktoro drahá, zbožňovaná, přijdu k ta tínkovi a — k tobě! Fpsilon.
#10 alto_textblock #10
robu.
#11 alto_textblock #11
Bouřil a Tonar.
#12 alto_textblock #12
Humorcska.
#13 alto_textblock #13
V Březové, nedaleko onoho města v jiho západních Čechách, o němž škodolibí posmě- váčkové a zlomyslní šťouralové tvrdí, že má v štítu punčochu s ostruhou, což ale, jak jsem se v tamějším archivu přesvědčil, není pravda, stála na jednom konci chalupa a na druhém konci také chalupa. Se zjevem tímto setkáváme se sice také ve mnohých jiných obeích, ba zdá se, že to v Čechách ustáleným pravidlem, i ne- byli bychom tedy uváděli tuto okolnost zvlášt, kdyby ve chalupě na jednom konci, právě tal jako v chalupě na druhém nebyli bývali domo- vem hrdinové této historie, kdyby ve chalup na sever nebyl se svou ženou Baruškou hospo- dařil přítel Bouřil a ve chalupě na jih se svou drahou polovicí Kačenkou přítel Tonar. Oba byli hodní lidé, řádní a snaživí hospo- dáři, ale oba jednou stíženi byli slabostí. Pro- dávali nesmírně rádi voly, jichž užívali v po laření, neboť na koně skrovňoučká rozměra půdy již osévali, byla by nestačila. Prodali voly do roka nejméně třikrát, ve mnohém roce, zejmena když bylo sucho jako lefos a boží příroda člověk v ní, jak přirozeno, toužil po »vlažičes«, prodali je mnohdy i pětkrát. Milému čtenáři snad poněkud nejasnouje souvislost sucha s obchodními transakcemi strýčka Bouřila a strýčka Tonara. Jen strpění, vyložíme věc ihned. Bouřil vyšel si na náves s jedné strany Tonar, tak jakoby mezi oběma bylo spojení telefonickým drátem, učinil totéž s druhé strany A poněvadž oba měli stejný krok a na jisté místo na návsi bylo z chalupy Bouřilovy na vlas tak daleko jako z chalupy Tonarovy, sešli se, jak přirozeně, pokaždé na tomto určitém, soustavou orthogonální i polární přesně vytčeném místě, na němž náhodou a ku podivu stála — hospoda. A poněvadž se nesluší zastaviti se před hospodou, spustit se do výkladu a nejít dálea poněvadž Bouřil i Tonar náleželi k lidem, na poměry březovské náležitě vychovaným, na čemž mimochodem řečeno nemálo si zakládali, vstoupili dovnitř a sejmuvše čepice, pozdravil uetivě a zasedli k čistě vydrhnutému stoluv Šenkýřka, jež zadělávala ve druhém rohu na placky, nejdřive hněvivými slovy si ulevila že Mářa bůh v! kde lítá, na hosty nic nedbajie, utřela si jakž takž ruce a spěchala sama do sklepa pro čerstvé. Budiž tu výslovně poznamenáno, že na tlakostroj se hospoda v Březové dosud nezmohla na velikou mrzutost tamějšího obvodního doktora, jemuz následkem toho po celý jeho život nevy- skytl se v této, co do »technického pokroku« poněkud zanedbané obci, ani jediný případ ža ludečního katarrhu. Strýcové se napili, utřeli si jako na ko- mando rukama pěnou potřisněná ústa, potom opřel Bouříl hlavu rükou pravou a Tonan k vůli souměrnosti rukou levou a takto zadu- máni chvilku tiše seděli. »Měl bych na prodej voly, strýče. Co tomu říkáš ?« »Co bych tomu říkal? Kdyby se našel ku pec, prodal bych své také.« »Dej pokoj. A čím bys oral a vláčel?« »A čím bys oral a vláčel ty?« »Koupil bych si jiné.« »A já také. — — Pomlčení a nově dumání. Jenom že Bouři tenlokráte opřel hlavu ramenem levým, Tona pak ramenem pravým. Konečně zase Tonar; »Mně něco napadá, strýče.« »Rád bych věděl co.« »Mohli bychom si voly prodat navzájem.« »Hm.« Nová pausa, zároveň pak doušek druhýa jak se zdálo, dosti výdatný. »Co bys, strýče, přidal ?« »Jdi k šípku. Právě jsem se tě chtěl ptát. co bys přidal ty.« »Já? Jsi blázen, strýče.« — —- Opětná pomlěka a třetí doušek, jímž litr v levo i v pravo byl vyprázdněn. »Paní hospodská, ješté jeden. Je dnes jako křen« »Toť se vl, že mně taky. Učiněný malvaz Nu tak co?« »Nepřidám nie.« »A já také nie.« »Ty koupíš tedy, strýče, mě voly . . .« »A já tvé, ale bez přídavku.« »Nu dobrá, ale litkup ?«. »Toť se ví, že ho budeme pít a plati ho oba.« »A mnoholi ?« »Při dvou párech volů!« »Jak to při dvou ?« »Já prodal a tys prodal.« »A ták!« »Aspoň dvacet litrů.« »Dobrá, plácněme si.« A pili důkladně a pili celý den. A když přicházeli jiní hostě a divili se do- brému rozmaru strýců a naplněným neustále litrům a když měli v podezření jednoho z nich neb oba společně, že vyhráli aspoň ambosolo, odmítal podezření takové Bouřil i Tonar velm energicky slovy: »Pijem pouze litkup, nic než litkup.« Bylo již hodně pozdě večer, když podalis ruce a navzájem se ustanovili, že pro voly při- jdou si druhého dne hned z rána. — — Ale nepřišli. Proč? Jednak proto, že vy spávali a polom, že právě tak na jednom konei vesnice jako na druhém udály se věci, jež ujed nanému provedení obchodní transakce stalys vážnou překážkou! Však po polední Bouřil i Tonar opět se vydali na cestu směrem na náves a poněvadž oba stejným okamžikem vyšli a na vlas stej- ným krokem si vykračovali, setkali se opětne před hospodou. Toť se ví, že vešli dovnitř a zasedli opěo ke stolu v rohu. Hostinská tentokráte na placky nezadělá- vala, ale loupala brambory. A poněvadž Máře
#14 alto_textblock #14
sama.
#15 alto_textblock #15
opět bůh ví kde lítala, došla pro pivo zase Když se oba strýcové napili, spustil Bouřil »Nu, proč nepřišel's pro voly ?« »A proč nepřišel's ty?« »Žena dělala brykule. Prý se od volů ne odloučí.« »Moje žena dělala brykule také. Co ted ?e »Necháte si každý, co má a věc bude vy řízena,« zamudrovala si hostinská. »Cože?« na to ostře Bouřil. »Jakže?« po něm Tonar. »To nejde, kmotra. Co jsem koupil, to jsem koupil a to chci!« A při tom bouch' do stolu. Tak Bouřil. »A ani rohatý mi nevezme to, co mi bylc ve vší počestnosti prodáno.« Tak Tonar, jenž na dotvrzení svých slov řinkl prázdným ple chovým litrem, tak že se dítě hostinské v ko- lébce probudilo. Nastala pomlčka, dlouhá pomlčka, tal dlouho, že strýcové měli dosti pokdy vyzunknout třetí litr. Konečně ujal se opět slova Bouřil, na ná pady bohatšl. »Strýče, vím co uděláme.« »Co? »Jestli jsme si včera voly navzájem pro dali, teď si je zase navzájem koupíme. C přidáš?« »Aby do tě.. . Na mě voly ?« »Mýlís se, strýče, na mé.« »Máš pravdu, na tvé. A mnoholi př dáš ty?« »Na moje dobytčátka?« »Mýliš se, na mě.« »Máš pravdu. Chceš-li něco přes hubu »Vís co? Koupíme je šustem. Ale lit kup?« »Bude se pít.« »A mocli ?« »Dva páry volů. Toť se ví, že dvacet li trů . . « A pili až do večera. A kdo jim mohl te vytýkati! Pili po dobrém starém zvyku lit kup. — — Ženy byly by bývaly vyřízením tímto jakž takž spokojeny, kdyby nebylo je dopálilo, že mužové vrátili se domů ve stavu takovém, nad jakým shovívavé, moudré manželky přimhouři oko, jen když muž z jarmarku se vrací a při náší jim na šaty a perník. A potom o po svícení. Ale k vůli ničemu pustit se do pitky a to po dva dny za sebou, bylo provinění, jež přisně musilo býti ztrestáno. Dostaneli při tom něja kou, co na tom. Který muž ženu nevyplácí nemá ji rád. I pustila se Bouřilová do Bouřila a Tonarka do Tonara a kdyby byl psal kdo v chalupách na jednom konci vesnice i na druhém rodinnou kroniku, byl by zanesl do ni že dne 24. srpna l. P. 1900 v obou byl velký rámus. A jak by nebyl, uváži-li se, že způsobem tímto prodávali bodří hospodáři své voly témět o každém kvartále. Však kdyby bylo zůstalo jen při rámusu Ale ten konec! Jaký konec? Nu, velké bom- bardement. Páni manželové, plni odvahy a ku ráže, aby dokázali ženám, že jsou pány v domě a že svrchovanost svou nedají si pošramoti k vůli mizerným dvaceti litrům, pustili se, když druhá polovice odehrála »scénu«, čemuž ale n venkově říkají jinak, do hrnců, do mís a do kastrolů a neustali dřiv, dokud nebylo všechno, eo bylo na polici, na plotně a v jarmárce, pro měněno v střep. Potom teprve si lehli a vyspávali, toť se ví, že sladce. Druhého dne musila ovšem Bouřilová Tonarová do města pro nádobí nové. Co ale n tom, jen když zachráněna byla, třeba že d kladně alkoholem prosáklá, mužská autorita. Tak to šlo několik let. Hračiř v městě ne měl lepších zákazníků nad Bouřilku a Tona- rovou. Mužům jejim ale na konec přece se uzdálo, že takovéto zakončení pravidelného pro- deje a následujíeí po něm koupě volů je už hloupé. Chytré ženy ostatně v očekávání toho, co se díti bude, většinu hrneů v pravý čas již odstranily, tak že výprava proti polici stávalase čím dál tím méně slavnou. A proto přemýšleli o nějaké nové apotheose. Přemýšlel Bouřil, právě tak jako Tonar byla vůbec zajímavá zvláštní shoda v jejieh psychických procesech. Však již jsme se zmínili, že Bouřil byo chytřejší a důmyslnější a proto, když opět jednou neodolatelný vnitřní pud svedl oba do hospody, kde jako obyčejně zasedli ke stolu v rohu, spustil Bouřil po předchozí známé již konversaci následovně: »Ale hrnce, strýče, tlouci už nebudeme!- »Ne, ale co ? »Potrestáme je jinak.« »Ale jak ?e »Rozebereme jim kamna.« * »Jak to, strýče ?« »Ty's nechápavý. Cihlu po cihle, až z nich nic nezbude. Kde pak si uvaří potom kafe ?e »To je nápad. To uděláme, strýče.« — — A provedli to. Toť se ví, že ženy po návratu z hospody pustily se do nich jako obyčejně. Že několik krejearů na to padne, věděly, těch ale rozká- cená žena cení si ještě méně než podrážděný muž. Však ani Bouřil ani Tonar tentokráte velikému překvapení svých manželských polovin nejmenší nejevili chuti schladiti si žáhu na pri- mitivních výrobeích domácího keramického prů- myslu. Naopak Bouřil i Tonar na velké zděšení Bouřilky i Tonarové vykasali si rukávy a jali se dle všechněch pravidel ne dosti oceněného umění kamnářského rozebírati pec. A nepřestali dřív, dokud z ní poslední cihlu nevylomili. Žasnoucí ženy ovšem jim v tom brániti chtěly, však každý pokus nikoli blahovolné in- tervence překazili ničitelé domácího krbu, tohoto vznešeného atributu rodinného blaha a štěstí, svou těžkou holí. Když byli hotovi, setřeli rukávem po s čela, zabručeli s plným vnitřním uspokoje- ním: — »Tak!« a ulehnuvše, za chvíli - chrápali.
#16 alto_textblock #16
Opětné postavení kamen stálo ovšem dva zlaté, ale co na tom, Bouřilka ani Tonarová nemohly si uvařit druhého dne kafe — a to byl, dle přesvědčení pánův manželů trest tak důkladný, že byli nemálo hrdi na tento vy- nález a ještě více na jeho promptní provedení. A Byr.
#17 alto_textblock #17
Labuť mezi kachnami. Napsal Tomáš Kóbor.
#18 alto_textblock #18
I.
#19 alto_textblock #19
Gustav Eröss, sotva že byl přehledl okem četné publikum hlavní zkoušky a v pravo v levo se ukláněje stiskl ruku svým známým, blízko něho sedícím, zpozoroval najednou jakousi dámu, která o samotě seděla v poslední řadě pří- zemí a s předpojatou pozorností pohlížela na spuštěnou oponu. — Kdo jest ona dáma? — tázal se jedné herečky — Lidi Arkaiová. — Herečka? — Ano. Neznám ji. Řekl-li Gustav Eröss, „neznám“, pravil tím asi tolik, jako strýček Szinnyci, musil-li doznati o některém spisovateli, že jeho děl nečetl. A po konstatování tohoto fakta následovalo ihned do- plnění citelného toho nedostatku. Gustav Eröss pospíšil přímo k oné osamocené dámě a oslovil ji s naivní důvěrnosti: — Jest skutečně podivné, že jsem dosuo neměl potěšení; ráčite býti nepochybně teprve krátký čas angažována. Gustav Eröss pokládal úplně za zbytečnou věc, aby ji své jméno pověděl. Jak báječnou ne- pravděpodobností bylo, aby on některou herečku neznal, bylo právě tak nezvratně jisto, že jej znali každý herec a každá herečka. Každý chovanec prvního ročníku již první den školy věděl, kdo to jest Gustav Eröss. Nový ředitel přijímal ho v řadě gratulantů prvního a jemu nejdříve oznamoval svůj program. Nová herečka dostávala první kytici od něho a jej prvního uvítávala v garderobě. Laskavou přízeň refe- rentů on získával pro nadané začátečníkya v zemském kasině on dával návrh, kolik křesel se má předplatit. Sklidila-li některá mladá dáma prostřední nebo znamenitý úspěch, ihned počal se o ní Gustav Eröss zajímati, doprovázívalji po představení domů a chodival s ní za dne n procházku. Avšak neračte si proto něco špatného my- sliti o Gustavu Erössovi neb o jeho chráněncích. Svou láskou k umělkyním sloužilť on vskutku umění. Velmi milým člověkem jest ten, kdo má dvacet tisíc zlatých ročně a při tom nemá co dělat. Jedinou jeho vášní bylo divadlo a jediným povoláním protežování začátečníků. A že nyní přistoupil k Lidě Arkaiově, nevábila ho k ní ani tak vysoká postava její, i při sezení nápadná, ani její neobyčejně jemný, dětsky krásný obličej, jako právě jenom okolnost, že Lidi Arkaiová jest novým členem a nepochybně začátečnicí. Lidi Arkaiová, když ji byl mladý muž oslovil s takovou neurážlivou důvěrností, za- červenala se a počala se na svém sedadle ne- klidně vrtět jako člověk, který neví, co má dě- lati. Také Gustav Eröss se zarazil, neboť byl zvyklý, že ho všude přijímali s něžným úsmě- vem. Necítil se býti na bezpečné půdě a ve zmatku svém učinil to, co byl dříve za zby- tečné pokládal: představil se. Dáma pořád ještě podezřele kroutila hlavou a konečně — napolo odvracejíc se od svého rytíře — navzájem vykoktala své jméno polo- šeptem. — Divím se, že jsem dosuď neměl potěšení; působila jste nepochybně až posud na venkově. Dáma zašeptala jako dítě, když se přiznává ke hříchui — Ještě jsem nepůsobila. Gustav Eröss se nad touto odpovědí velice pozastavil. — Nemožno, pravil, či byste byla teprve nyní absolvovala? Dáma vrhla na něho pohled, plný bázně starosti, jakoby byla očekávala katastrofu — Neabsolvovala jsem, — Jak že? pak věru. To byla ta katastrofa. Pak věru nebyla he- rečkou. A čím tedy byla? Oba myslili si jedno a totéž. Lidi Arkaiová uvažovala takto: tento pán bude mne teď po- važovati za divadelní dobrodružku a zachová se ke mně neslušně. Gustav Eröss zase si myslil: tato dáma je v náramných rozpacích, myslí si nepochybně, že ji pokládám za dobrodružku, která následkem svého zjevu hereckého chce všude vystupovati jako skutečná herečka. Lidi Arkaiová třesouc se zavřela oči: můj bože, co teď řekne? Gustav Eröss vycítil patrně správně my- šlenky své společnice, umínil si, že ji musí upokojiti. Obrátil se dobrosrdečně k domnělé herečce a pravil hlasem, vyjádřujícím jakýsi stupeň překvapenít — Toť bude věru velmi zajímavé. Ráčíte míti nepochybně veliké nadáni a ředitel jako bystrý muž na první pohled je odkryl. Tento tón dámu uspokojil, ale to, co pravil, nikoli. — Nevím, pravila poněkud směleji, ještě jsem toho nikdy nezkusila. Ale pan ředitel pra- vil, abych jen byla upokojena, že mi úlohu nedá. — Ach, to nejde, roztrpčil se protektor, ještě dnes promluvím s direktorem a zejtra do- stanete úlohu. Ustrašeně jala se ho dáma prositi: — Pro bůh, nečiňte tak, prosím vás, ne- dělejte toho! Zemřela bych hanbou, kdybych měla vystoupiti na jeviště. Gustav Eröss dal se do smíchu. — Ale drahá slečno! Začervenala se a sotva slyšitelně pravila: — Jsem paní. — Prosím tisíekráte za odpuštění, dle va- šeho divadelního jména nemohl jsem to věděti. Potom ten mladistvý obličej, a dívčí krása .. Lidi Arkaiová začervenala se ještě více, alo usmívajíc se, dala toto vysvětlení: — Odešla jsem od svého muže ihned po svatbě. Ubohý můj otec přišel na mizinu a právě tou dobou, co jsme šli na svatbu, utekl do Ame- riky. Onen člověk potřeboval peněz. Opustila jsem ho ihned, jinak by byl on opustil mno.