#1
alto_textblock
#1
Ročnik XXXXIV.
#2
alto_textblock
#2
V Praze, v neděli dne 31. července 1904.
#3
alto_textblock
#3
Číslo 210.
#4
alto_textblock
#4
n nb
#5
alto_textblock
#5
ka ranní „ odp ol. list
předplácí nat
v Praze v sdninislr
s : :
s dvojí donáškon
Rkta : :
vo nllalkte
roštoui
ärk iis
drojí zásnnno
v
#7
alto_textblock
#7
kei
ak o
is
#9
alto_textblock
#9
ODNILI
#10
alto_textblock
#10
pn
#11
alto_textblock
#11
V drobném prodejii
Ve slialkách na veskort
nnr čen
sapole
#12
alto_textblock
#12
sapol .. . . . .
#13
alto_textblock
#13
Insor a e,
platí se hotově zapl
Přežplacení a dnserty přijíek adniní-
strace v Mlarianské ulici č.a
Tam nachásejí se tel redske.
tiskárna a ezpedice , Národních Listě
Rukopisy se novraosji.
#15
alto_textblock
#15
Onešní číslo pro Prahu Je o 18 stranách.
#16
alto_textblock
#16
Nepřátelé Ruska velebí anar
chisty!
#17
alto_textblock
#17
Není již pochybnosti o tom, že attentát n
ruského ministra Pleva jest dílem revolučních
znarchistův, kteří již po kolik desítileti všemi
prostředky násilí pracuji po šírém světě za svým
šileným cílem: úplným to stržením a rozvráce-
ním všech trvajicích zřízení státních a řádo
veřejných, »aby z nich nezůstal kámen na ka-
meni« nejprvé v Evropě, potom v ostafních dílech
světa. Účelu toho má býti dosaženo dle radikálni
frakce anarchistů, tak zv. »propagandy činůe
všemi násilnými prostředky rovolučními — jedem,
dýkou, žhářstvím, dynamitem, attentáty na ná-
čelníky států a vlád. Není snad již státu evrop-
ského, aby nebyl býval jevištěm hrozných zlo-
činův anarchistických. Francouzská republika.
Německo, Italie, konstituční Belgie tak dobře jak
Rusko, ba i severoamerická republika zakusily
smrtíci žihadla těchto zběsilcův ponurých. O
altentátů na cara Alexandra II. a starého něme
ckého císaře Viléma až po zavraždění presidenta
republiky francouzské šlechetného Carnota, o
zavraždění císařovny rakouské Alžběty až po
smrť krále italského Humberta a presidenta
severoamerické Unie Mac Kinleye táhne se krvo-
rudá stopa této hrozné propagandy činu zpět na
Rus, dovršujíc zde katanské dílo své právě
v době, kdy Rusko bojuje svůj těžký zá-
pas s úkladným a silným nepříte-
lem asíjským, zápas, na jehož výsledku
pro Rusko šťastném neb nešťastném závisí pro
dlouhou dobu budoucnost Slovanstva. Vědí to
veškeří zapřisáhli nepřátelé rodu slovanského
a práhnouce po škodě a zničení Ruska, tak
daleko ve své vášní nedočkavě se zapomínají,
že toho zločinu anarchistického v Petrohradě div
nevelebíl
Zatím co úřadní Německo všémožně s
ruskéhocara nadcházi, zatím co právě v Berlíně
zpečetěna nová obchodní smlouva mezl Něme-
ckem a Ruskem pro řadu let, neúřadní ně-
mecký tisk a s ním i značná čásť německého
publika mluví dnes pod dojmem attentátu n
ruského ministra vnítra asi jako ton — ně-
mecký universitni professor Delbrů ck,
jenž ve vážné pruské revni »Preussische Jabr-
bücher« neostýchal se právě napsati: »V Ru-
sku náleží politická vražda takřka
ke zřízení státnímu. Stará, pravda, že c ari sm
není než a bsolutní monarchií zmir-
nénou — úkladnou vrazdou, trv
oodnes v plné platnosti . ..«
SStane li se despotism nesnesitelným, nebo
násilnost vlády tak hroznou, že jsou veškeré
zákony lidskosti zrušeny, pak jeví
se nešťastníkům a zmatencům ja-
kožto poslední a nejkrajnější prostředek k
spáse nebo aspoň ku pomstě l i dskosti —
vražda.«
Milliony Němců žijí a tyjí v tom RRusku,
kamž vandrují za svým prospěchem z » kulturní
vlasti« svě, a tisíce jich berou od toho despo-
tismu tučné úřadnické platy — a hle nyní od-
vděčuje se za to vše takový Němec Delbrůck,
že liči Rusko jako nejtemnější asijskou despocii,
v níž všechny zákony lidskosti jsou pošlapány
sveřepými tyrany, proti nimž není jiné spásy
kromě anarchistických vražd! — Kde takto
německá buržoasie na Rusa si troufá, jak by
neměla teprv německá sociální demokracie
ukázat svou ušlechtilou kuráž proti — ru-
skému césarismu.
Doma, vůči německému césarismu je ovšem
velice krátka a zavrhuje revoluční násilí, i od-
tikává se kralovrahů více, než satanáše: ale
vůči Rusku, hej, to je jiná. To zaranžuje
vůdce německých socialistů pan dr. Lieb-
knecht honem v Berlíně velkolepý meeting,
na němž rozpaluje 4000 německých socialistů
a socialistek proti ruskému carismu touto petro-
lajnickou filipikou: »Včera stihla do Berlína
zvěsť, že byl ministr Pleve, tento vilenský pes,
na jehož rukou lpí krev statisíců utlačených
dělníků — popraven. (Šílený, nekonečný po-
tlesk.) Pověsť ta bleskem rozlélla se po Ben-
lině a nebylo člověka, aby nebyl zvolal, bo-
hudík, že jsme toho úpíra zbaveni !« Čin
jest sice strašný a děsný, avšak není možno
fici, že bychom se nad ním pohoršovali
Úločník včerejška byl právě tak chrabrým, jako
#18
alto_textblock
#18
onen nedávno ve Finsku. I on dal vlastní
život v sázku.
To byl pravý výstřel Tellův. Však T i
střelil ze zálohy, kdežto zde schází přihana
úkladu, zde jedná se o veřejný boj. Čestná
paměť tomuto hrdinovil Jsou to
šlechetníci, kteři zasluhují býti zváni herov. Mv
němečtí sociální demokraté máme za svou po-
vinnost podporovati ruskou sociální demokracii
— zasiláním jí našich spisů, já tak učiním
žádám ostatní německé sociální demokraty, aby
činili stejně.« —
Pohlavár německých sociální c
demokratů pan Liebknecht na-
bízí tedy ruským anarchistům
k jejich dalším attentálům, jež velebí nad heroický
čin Tellův — s pojenství a pomoc ně-
mecké sociální demokracie a to
zcela veřejně v berlínském Palastheatru, několik
kroků od sídla německého císaře, který proje-
vuje caru ruskému svou nejvřelejší účast
Neníli záhodno přibíti pro paměť věčnou tyto
dokumentace ducha německého vůči, sousední
slovanské velmoci ve chvíli historicky tak vý-
znamné?
Že německocentralistická žu-
nalistika cislajtánská o závod s madar-
skou chladí si svou žáhu na Rusku týmž
delbrückovským a liebknechtovským jargonem —
nepadá na stěstí na váhu.
Stejná škodolibost, ač formou nepoměrn
slušnější, zeje Rusků vštřic ovšem také z tisku
londýnského. Avšak tam číhá zřejmý
sok Ruska v Asii a tichý spo
lečnik Japoncův, který jim posky-
tujé všečhny možné služby v jejich válce
s Ruskem, lichvářské jako špehounské, nuž
od takého »souseda dobrého« nelze ani nie
jiného očekávat! Hlavní věcí jest a zů-
stane, aby Rusko ze své války s Japonskem
vyšlo jako vítěz: pak umlkne rázem všechen
ten jekot a štěkot vrahů jeho vůkol a budou
se k němu opět lísat a budou mu blahopřál
k jeho zdaru a rozvoji všichni ti charakterni
hrdinové, kteří dneš v hodině jeho zkoušky se
naň tak škodolibě vrhají a sápou. —
#19
alto_textblock
#19
Sokolský slet v Luhlani.
#20
alto_textblock
#20
Vracíme-li se dnes opětně k velikým dnům
sokolským v Lublani, činíme tak proto, že p
utišení ruchu slavnostního tato velkolepá mani-
festace slovanská objevuje se teprve v pravěm
svém významu, řadíc se k nejpamátněj-
ším dnům lida slevinského v Kra-
jině, v té milé, ladné Krajině, jež dosud pod-
léhajíc cizím vlivům, těžký prodělává zápaso
existenci živlu slovanského. Slet sokolský vrhl
celou záplavu slunečního jasu na zapomenutý
tento kraj slovanský a ozářil krásné jeho nivy
tak skvěle a nádherně, že roznitil zajisté ve
všoch srdcích lidu slovinského plamen nadšen
a lásky k otčině a vzbudil tisíceré naděje v nový
zdravý život velké rodiny slávské, jež se sjel
v Lublani v nepřehledných zástupech ze všech
koutů, kde jazyk slovanský hlaholí.
Byla to prvá manifestace slo-
vanská podobného rázu v Krajině,
mohutná ve svých obrysech, úchv at-
ná ve vřelosti citů a v průběhu
svém poučná všemu lidu slovan-
skému, naznačujícmu cestu k dal-
ším krokům na dráze společiného
žití. Ve chvílích těch zdálo se, jakoby všichni
přitomní jednou řečí promlouvali, nebylo po-
třebí cizí řeči k tlumočení vzájemných myšlenek,
celá rodina slávská se tu sblížila
v těsný a úzký celek, v němž plemenné
rozdíly nadobro zmizely. Všichni jsme si roz-
uměli, ze všech úst linula slova radosti nad
bratrským sjezdem, ze všech srdcí prýštila touha
po sblížení lidu slovanského ve všech směrech
veřejného žití, po návratu do klína velké rodiny
slávské, dnes v tak četných směrech se roz-
cházejíci. K tomu všemu nahližel s úžusem lid
slovinský, v domovině své skromně se tísnící,
o každou sebe nepatrnější vymoženost na poli
osvěty i hospodářství tak těžce zápasící a z očí
jeho zářilo nadšení, plné důvěry v šťastnější bu-
doucnost a oddanosti myšlence slovanské.
Hrdé, imposantní a ukázněné vy-
stoupení mužstva sokolského pů-
sobilo dojmem pronikavým na všechny přítomné,
budíc úetu a obdiv u přátel i nepřátel, na novo
tím potvrzujíc vážný význam a dosah zřízení
sokolského.
#21
alto_textblock
#21
Hlavní jádro sletu tvořily ovšem česke
pluky sokolské, jakž bylo také povinnost
našeho Sokolstva, jež stavěno jsouc za v z o
ostatním slovanským jednotáma
hrajíc vůdčí i tvůrčí úlohu v Sokolstvu slovan-
ském, musilo ovšem i o této příležitosti plnou
svoji sílu a vyspělost prokázati. Počet So-
kolů českýchi převyšoval dvoj-
násob ostatní účastníky, rovněž ve-
škerá práce technická mimo místní potřeby spo-
čívala na bedrách českých pracovníků, jichž
zkušenost byla zárukou zdaru tohoto vystoupení.
Výprava česká vybrala se v pátek dne 15.
července 1904 ve dvou zvláštních vlacíeh
z Prahy do Lublanč. Byla to pro Prahu zvláštní
podívaná, zříti, jak na Václavském náměstí a
v Marianské ulici schází se v dlouhých řadách
sokolští účastníci výpravy, tam řadí se dle jed-
not a žup v oddíly, ktere mají nastoupiti do
vlaků v přesně určeném pořádku, kterýž udával
zároveň ihned útvar seřadění v Lublani pro
ubytování, průvod a pod. Provedena tu opětn
zdařilá zkouška přepravy sokolských zástupů v
spořádaném colku, dle předem stanoveného
plánu, jež potvrdila výbornou organi-
saci sokolskou. Jakmile oddíly byly se-
řaděny, odebraly se na nádraží a nastoupily t
do vozů jim vykázaných. Celkem odjelo z Prah
na tisíc sokolských a asi 400 jiných účastníků,
k nimž na cestě další se přidávali. Vlak pro-
vázen nadšenými pozdravy shromážděných
davů, uvítán byl na každé stanici jásotem obe-
censtva, provázejícího své Sokoly, jichž od sta-
nice ke stanici přibývalo, tak že v Českých Bu-
dějovicích páčil se počet účastníků kol dvou
tisíc. Kromě toho jely četné zástupy vlakyji-
nými, zejmena z Moravy a Dolních Rakous, (ak
že možno říci, že ke sletu v Lublani dostavilo
se přes tři tisíce účastníků če-
ských, poče“ to zajisté svědčící nejen o vřelém
zájmu na svátku Sokolstva lubláňského, ale
i o silně vyvinutém citu slovanském, váblcím tak
čelné zástupy na jih slovanský do náruče bratr-
ského národa. Sokolstvo české bylo u příležitosti
těto zastoupeno co nejskvěleji. Téměř všichni
jeho přední pracovníci a přodáci účastnili se
této výpravy a to ze všech žup a krajů našich.
V čele výpravy nalezali se oba náměstkové st-
rosty Č. O. S. dr. K. Pippich a dr. J.
Scheiner, starosta M. S. O. S. dr. P. F ís
a náměstek jeho Urbánek ze Vsetína, dále
náčelník Č. O. S. dr. J. Vaníček se svým
náměstkem J. Klenkou, členové předsedni-
etva Č. O. S. JUC. Mašek, R. Bilek, Po-
korný, člen tech. od. ČEO. S. Havel, čle
nové výboru Č. O. S. Kalina, dr. Sobotka,
A. Pragr, dr Ožek, Bleneš, Čeri ný.
Zatím hotovila se Lublaň s horečným roz
čilením ku přijetí vzácných a milých hostí. Nad-
eházelť jí svátek významný, plný vzrušujících
scén, slet Sokolstva slovanského dosud zde ne-
vídaný a proto pochopí každý, že Lublaň tonula
ve slavnostní horečce, netrpělivě očekávajíc ho-
diny bližícího se svátku. Vzdyť takovýchto pří-
ležitostí ke sjezdu Slovanstva zde nebylo.
Lublaň teprve v posledních létech vybavujícse
z trosek starého města po osudném zemětřesení.
roste rychlým tempem v elegantní, moderni
velkoměsto, mající před sebou velkou budouc-
nost a teprve nyní stává se způsobilou ku při-
jetí tak čelných mass, jež o svátku sokolském
ji v pravém slova smyslu zaplavily. Kdo viděl
Lublaň před zemětřesením, nepozná ji dnes po
širokých, krásných třídách, nádherných budo-
vách, sadech a pomnících, jež vyrostly tu na
místě křivolakých, úzkých uliček horského mě-
sta. Lublaň i v ohledu národním slaví své obro-
zení, zbavivši se skoro úplně vlivu cizích živlo
a upevňujíc půdu svoji novými podniky
ústavy, o nichž lze bezpečně očekávati, že budou
hybnou silou rozvoje lidu slovinského v cele
Krajině. Nemožno při tom popříti dalekosáhlý
a pronikavý vliv zajímavého zjevu
župana Ivana Hribara, plného energie,
mravenčí píle a houževnaté vytrvalosti, jenž
s vřelosti měkkého srdce slovanského spojuje
široký rozhled a železnou píli, stoje v čele všech
veřejných podniků, jež Lublaň a lid slovinský
na dráze nového žití podstupuje. Slet so-
kolskýbyl, abychom tak řekli, prvním
okázalým projevem znovuzrozen
Lublaně, při němž němectví její, na ne-
patrné procento sevrklé, ně dosti i domácím
lidmi favorisované, zmizelo nadobr
v ruchu a šumu slavnostním.
Jak malebný obraz poskytovala „bílá Lu-
blaň“, uvelebená v klíně nebetyčných, sněhem
se kryjících obrů, obklopena losy a luhy, v uli-
#22
alto_textblock
#22
cích vyzdobená veselými barvami slovanskými
jež vlály se všech domů, hřející se v zlatýc
paprscích letního slunce, jež provázelo slav-
nostní dny svojí v pravdě planoucí přízní
Obraz ten doplňoval se živým ruchem, který jie
několik dní před slavností všude panoval, ka
ždou hodinu se vzmáhal a o slavnosti samé
vzrostl v hlučící bouři, která rozvířila všechny
mysli a otřásla městem do nejhlubších jeho zá-
Dostavily se nejprvé malebné řady
Sokolů chorvatských z Dalmacie.
ze Splitu a Šibeníku, vedené drem.
Maistrovičem. Rudé, nízké jejich čapky.
štíhlé postavy a osmáhlé zjevy budily všeobee-
nou pozornost. Po nich došly ostatní chor-
vatské jednotý ze Záhřebu, Kar-
lovce. Nevého Města, Belovaru
Vukovaru, Varaždína, poselstvo sb-
ských jednot z Bělehradu a bulharských junáků
jež vedl prof. Jončev ze Sofie.
Největší zájem upoután by
však k výpravě z Čech, jež imposantním
počtem účastníků a vřelými sympatiemi, které
lid slovinský k Čechám chová, již předem bu-
dila mohutný ohlas v celé Krajině. Zvláštn
vlaky, vezoucí české Sokoly, projely v noci R -
kouskem a Štyrskem, letěly napříč Korutany
a derouce se údolími východních Alp, skýtaly
účastníkům nádherné podívané na říticí se vodo-
pády a bystřiny, nebetyčné horstvo i hluboká
Zájem cestovatelů byl ovšem značn
umořen hrozným vedrem, jež v těs-
ných odděleních vagonů stával
še pro jiné přímo nesnesitelným.
avšak nemohlo zdolati svěží humor Sokolů, ule-
vující si v okamžicích těch jen zábavou.
Odpoledne stanul konočně vlak při hra-
nicich Krajiny, v Běláku, odkud se rozvinu
překrásný pohled na Karavanky, i v létě věč-
ným sněhem pokryté. Zde již proskakuje slo-
vinská řeč, kterou hovoří ubozl, sotva živořie
Slovinci korutanšti. Za Karavankami rozpro-
stírá se již Kraňsko, u jehož brány leží Trbíz
Vlak jede dále v úzkém údolí mezi Karavan-
kami a Julskými Alpami, k prvé osadě ryze slo-
vinské, Rateči. Na nádraží skupil se celý
kraj, děvčata v krásném národním kroji, hoš
v „jahovcách“. „Na zdar Čehi! Živele sestre,
Slava bratje!“ hřmělo v ústrety se všech stran,
dívky házely kytice do vozů, pozdravujíce tak
na své půdě milé hosty své.
Stejně uvítána výprava česká v Kraňsk
Goře, Hrušici a v Jesenici. Na této stanici nedal
si odepříti bodrá Germanie roztomilou ukázku
svého ušlechtilého mravu a jemnocitnosti. Ná-
hodou projížděl tudy vlak, vezoucí německ
obecenstvo z Lublaně do Běláka
Udál se výjev, obvyklý při takovémto setkán
Turnéři bučeli, napodobujíce různ.
hovádka, řvali „Píuj, Hundel?
starší páni prskali a vyplazoval
jazyky a dámy — last not least —
vyhrnovaly sukně k roztomilém
vyzvání. Ubohý kraji, ubohý lide, jejž ob-
šťastní tato kultura l
Vlak jede dále údolím hornokraňským, po-
skytuje pohled na pověstnou krásu Gorenska.
Triglav a Bledský kraj u světoznámého jezera
bledského. Zde očekávají ho četní češí kolo-
nisté, v Bledu meškající, přejíce zdaru sokolské
výpravě. Na další jízdě poděl řeky Sávy pozdra-
vuje výpravu uvědomělé občanstvo starého města
Kranje, žel, že vlak zde nestavi a leti dále k
Lublani. Mine Grintovec, věvodící Alpám Savi-
ským a již již stane v nádraží lublaňském, pře-
plněném spoustami obecenstva, jež vyšlo vstříe
milým hostům, zároveň se Sokoly jihoslovan-
skými, pokud již v Lublaní se sjeli. Vlak uvftán
zvuky národní hymny české a hřímavými po-
zdravy, jež účastníci výpravy radostně opěto-
vali. V čele vítajících zástupů jsou zástupcové
městské rady, se županem Ivanem Hriba-
rem v čele a „Sokol“ lublaňský se starostou
drem. Tavčarem v čele. Jakmile prvá bouř
pozdravů dozněla, vítá župan HIriba r česko
hosty nadšenými slovy, velebě zdatnost českéh
lidu, kráčejícího v čele Slovanstva i na poli do-
hody slovanské. Jménem města Lublaně žehná
jich příchodu a děkuje za tento nový, skvělý
projev sympatií českého národa k Slovincům.
K slovům jeho připojuje dr. Tav č ar stejnt
vřelý pozdrav jménem Sokolstva slovinského.
Za Sokoly české děkuje dr. Pippich z Chru-
dimi, tlumoče pozdravy národa českého lidu slo
#23
alto_textblock
#23
kladů.
#24
alto_textblock
#24
údolí.
#25
alto_textblock
#25
vinskému
#26
alto_textblock
#26
„Přicházíme s vroucí touhou, sbratřiti s
s těmi, kteří jsou nejlepšími přáteli našimi.
Milujeme slovinský národ, poněvadž pravdaa
upřímnost v bratrství jeho k nám vždy vzorně
se osvědčovala. Přejeme si ze srdce, aby ve-
škerý slovinský lid byl prodchnut touhou, sbra-
třiti se s námi v duchu sokolském, v práci so-
kolské a národní. Slovutný starosta lublaňský
vzpomněl velikého našeho vojevůdce Žižky.
Dávno minula slavná doba, kdy otřásal se svět
dunícími vozovými hradbami jeho. Dnes ovšem
nemáme jeho branné moci proti přemoci bez-
práví a násili. Ale tím nalehavější je úkol, se-
brati veškeré síly k soutěži a zápolu duchů na
dobytí práv lidu slovanského. Právem musí být
zlomeno znásilnění a bezpráví. Ale i v takovém
zápasu duchů třeba je síly. My potřebujeme síly
všeslovanské na venek v upřímném bratrství, ve
sdružení pravdy, v součinnosti práce, ve shodě
a svornosti. Ale potřebujeme všeslovanské síly
také ve vnitřní hodnotě svého Sokolstva.
My vybaviti musíme ze slovanské duše
lidové, z její samorostlosti a svéráznosti vše,
co cností je slovanskou. Ale vypuditi musíme
vše, co chabého v ní a zlobného, svárlivost a
závist, všelikou poddajnost a porobu.
A tak přejeme předem milovanému národu
slovinskému, aby zdravý a silný byl duchem
a vzletem sokolským a aby n: perutích síly,
svobody a bratrství vznesl se do výše staré své
slávy, znova dobyté zápasem o právo a pravdu.“
Znovu víří se bouře souhlasu, jež nese se
z nádraží do ulic, hustě obsazených, vyvolávajíc
mnohonásobný ohlas. Jenom stěží bylo možno
v této směsici sraziti řady v proud, který sobě
razil cestu zástupy jásajícího obecenstva: „Ži-
vili Čehi, dobro došli, na zdar!“ hřmělo to po
ulicích, vše radostně mávalo příchozím v ústrety.
tlačíc se v před stisknouti ruku vítaným hostům
z Čech. Vřava stále se zvyšovala, tak že i prů-
vod roztrhán a účastníci musili po různu spě-
chati do svých bydlišť, jež pro Sokoly vykázána
ve školách městských, k účelu tomu pohodlně
vším potřebným opatřených.
Stejně vřele uvitán byl vlak druhý, který
teprve k 9. hodině večerní do Lublaně dorazil.
Toho dne nebylo již možno společného co po-
řádati, poněvadž Lublaň, čítající asi 40.000 oby-
vatelů, hostila nejméně zrovna tolik hostů, kteři
zaplavili veškeré místnosti veřejné i domy jeji.
Ve velké dvoraně „Národního domu“ uspořá-
dán velký koncert „Glasbene Matice“.
Řízením M. Hubada předneslo as 150
pěvců i pěvkyň 12 skladeb slovanských s přes-
nou dokonalosti, důstojnou slavné pověsti tohoto
výborného pěveckého sboru. Po koncertu sešla
se větší čásť účastníků v zahradě Národního
domu, kdež se rozproudil život, plný nadšeného
plesu a radosti. Zde Slovinec s Čechem,
Chorvat se Srbem, Polák s Bulha-
rem sešli se ve společném objeti,
tisknouce vřele bratrské pravice jako synove
jedině veliké rodiny slevanske.
Starosta lublaňského „Sokola“ dr. Tav č ar
dal výraz všeobecné radosti nad setkáním timto.
dík myšlence sokolské, která dnes sesílenaa
vzpružena návštěvou slovanskou, bohdá velkým
vzmachem povznese se vysoko nad lidem slovin-
„Krásní dnové dnešní přinesli Lublani nej-
dražší hosty ze všech niv slovanských, stavše se
tak v pravdě slavností všeslovanskou.“ Obrátiv
se k českým hostům, zdroví je jako vůdce sokol-
ského hnuti ve Slovanstvu. „Zdravím vás jako
zástupce národa, který je prvým Spartaner
mezi slovanskými plemeny, který se železnou
energii hájí práva naše v staré Austrii a od
časů Jana Husa nepřestává se bíti za ideu rov-
nosti Slovanstva v Rakousku. V Sokolstvu svém
jest nám český národ vzorem a buditelem.
Ostatní Sokolstvo slovanské kořistí s vděčnestí
z jeho úspěchů a z jeho práce. Naše úspěchy
jsou vaší zásluhou, naše srdce bijí za vás i ne-
můžeme vám poskytnouti více, než lásku svoji
a opět jen lásku, jež jest mohutná jako řeka,
pevná jako rkála a neuhasne, dokud poslední
Čech a poslední Slovinec svoji duši nevypustí.
(Dokončení.
#27
alto_textblock
#27
ským.
#28
alto_textblock
#28
Slezská irredenta.
#29
alto_textblock
#29
Sedmkrátstotisíc Italův, žijících ve králo
stvích a zemích na radě říšské zastoupených, na-
lehá na vládu, aby pro ně vybudovala školství
tím způsobem, by Ital zdejší svým jazykem na-
býti mohl vzdělání nejen na škole obecné a střední,
nýbrž též na škole vysoké, jinak řečeno, aby ne-
byl nucen k dovršení svých studil vyhledávati
#30
alto_textblock
#30
FEUILLETON.
#31
alto_textblock
#31
Končí rukopis . ..
#32
alto_textblock
#32
—vá— Rukopis končí, toť přirozeně ; koně
puntíkem, vykřičníkem, třemi tečkami, konč
pointou i bez pointy. Na konec blýsk' se leskl
bonmot nebo šedá, morosní morálka, bujný.
vyzývavý smích, hořký elegický stesk. Plán
aulorův byl proveden; kombinovaný útok na
číenáře vyvreholen; léčky nastrojeny. Je nyní
na nás dáti se dojmouti, rozesmáti nebo roz-
leskniti. Jako pavněinami opředeni jsme v osi-
dlech jeho dialektiky; nasurregoval nám svou
ideu, svou touhu, svou bázeň. Bavil nás, nudil,
toť jedno; dokonal své dílo. Rytíř (či byl to
spíše Honza, zvaný hloupým ?) zachránil svou
princeznu, šípková Růžena procitla ze sna. Al
znad laké rytíř zkameněl pod prutem zlého ča-
roděje, a princezna ještě spí, ruměnec ve tvá-
Hieh. Možno si vybrati kterýkoli s těch konců;
ba r tfetl možno si vybrat, kdy rytíř sice za-
ehranl šípkevou Růženu, ale ne pro své i její
Htěstí; byla by mnohem raději ještě spala
čekala, až příjde »ten pravý«. Byl to pak
opravda — hloupý Honza
Konči li rukopis dramatu, »padá opona«
#33
alto_textblock
#33
Končili jiný rukopis, píše se prosíě »Konec
Je to formalita a také to nemusí býti. Ale s ja-
kou radosti a s jakým sebevědomím píše se to
slovo! Kterási z prací Herkulových vykonána
dílo hotovo, břemeno shozeno. Nyní možno si
oddechnouti, nyní jsme volni, zcela volni; va-
vříny byly zaslouženy, úspěch nemůže nás mi-
nouti. Jaké krásy má naše fabule, jak intere-
santní je naše rekyně, jak hříšný náš rek; jak
záslužná naše tendence, jak pyšné naše P'aro
pour T'art! Dilo škončeno, ať žije dílo! Nové
sladké břímě nás čeká; fantasie naše již pra-
cuje, postavy se vynořují, mlhy se trhají před
námi a z nich nám kyne na pozdrav zázračný
a svůdný profil. Sláva za námi a sláva před
námi, neboť zde končí rukopis.
Anebo, byla-li naše práce neskonale po-
vznesena nad drobnou ješitnost toho, jenž chytá
věčné illuse tvarů a tuch ! Jestli jsme dosáhl
oblak, s kterých se světy prostíraly pod
Naše vývody byly ukončeny, naše filosofe
podáná. Žádný článek neschází v řetěze našicl
vývodů. Svět bude jiný, lidé budou lepší
pravda je konečně poznána, záhady odstraněný
(není možno lichotiti si tak ?). S obrazu Saiskéh
sňata rouška. Od dneška datuje se nový věk
neboť zde — končí rukopisl
#34
alto_textblock
#34
námi
#35
alto_textblock
#35
Ale také jinak rukopis občas končí. Z ruky
padá péro; temno před námi, podivný chaos.
Mdloba se nás zmoeňuje; závrať nás jímá; po-
stavy blednou, myšlenky ztrácejí lesk. A běda,
pak už není ani postav ani myšlenek, jenom
slabost a smrt. Krása přestala být krásnou
hloubka hlubokou; péro, jež padlo z ruky, ne-
zvedneme už; rukopis, včera odložený, nebude
už nikdy dopsán. Toť jiný konec, než ten, který
jsme myslili, jiný konec, než vysněný ! Žádný
vavřín už nespočine na našem čele, naše pravda
zůstane skryta a marna. Nikdy už nebudeme
citovati, hrdí a opojení, slova Goethova:
#36
alto_textblock
#36
stopa mých pozemských dnů
nemůže zaniknout v aeonech.
Stavha se hroutí, než dospěla k vreholu
smutný obrazl
Starý kantor vzpomíná; minulost ožívá
jeho vzpomínce. Toť epik, »starý kantor«, před
mět našich posměšných poznámek. Doba pře
březnová ostává před naším zrakem. Jak pla-
stická a pravdivá! Archaism řeči je o kouzl
více pro nás. Vzpomíná starý kantor, žije živo
znova, možno vidět, jak se rozněcuje minulostí
Nepatrný detail nabývá svěžesti a vůně u něho.
Je doma. Přišel pozdě k obědu, nebohý stu
dentík, podivným osudem zahnaný do zapadléh
#37
alto_textblock
#37
města Haliče. Zpozdil se a musil chlebem
slaninou se spokojiti
»Mně alespoň, když jsem se na matčině
spižírně nasytil komisárkem a slaninou, pojed
nou se zastesklo po nějakém nápoji, od vody
byť jako březanská voda jako krýstal čistá
jako led studená byla, trochu řiznějším — — «
Zde, uprostřed věty, končí rukopis ! Toh
jistě se nenadál sám autor. Nedovzpomínal svou
upominku. Volal svou minulost, dávno zašlý den
prosté a chudé mladosti. A vešel host mnohem
mrazivější a přísnější. Z čista jasna přišel, ne-
volán, nečekán, nezván; a uprostřed idylly jara
zavanul jeho zimní chlad.
Ale budiž, »starý kantor« žil svůj živol.
Vykonal svou práci; pouze jeho vzpomínky byly
přerušeny. Co však říci, jestliže rukopis skoně
v počátcích, v úvodu takměr?
Vyrazí-li onen host péro ne vzpomínce sta
cově, ale činorodé energii mládí? Jestliže jenom
dohadovati se můžeme rozsahu a váhy prác
zmařené?
Zemřel mladý historik **) na počátku své
dráhy; historik nevšední píle, nevšedního nadání
Psal si denník; tam zachytil trochu zmatků a kris
—
*) Život starého kantora. Autobiografická lice
Podává Jan Ev. Kosina
) Dr. L. K. HIofman.
#38
alto_textblock
#38
své doby a trochu svých plánů a svých bolestí,
chce podat historii Friedricha Velikého, obraz
celé jeho doby; chce napsat studii o Treitschovi,
sludii o Dostojevském, pracuje na »Prusech na
Moravě«. Praeuje, ač chorý a slábnoucí. Mate-
riál se sbírá, horečka díla vzrůstá, stále nové
perspektivy se objevují. To bude dílo jehoži-
vota, jeho odkaz
A to je kone c denníku.
»To bylo v projektech; přišly však zá-
chvaty nemoci, katarrh se stal nejen dotěrným.
ale často už přímo nesnesitelným a já se svijím
v bolestech, v bezmoci a zoufalství celé dnv,
chodím jako stín s jedinou dusivou myšlenkou:
je zle, nelze v před.
V plném rozběhu byl jsem opět zaražen
fysickou nemocí. Bože, bože můj, opakuji, co
jsem už jednou pln zoufalství napsal, proč, p roč
mne opouštíš? . . . .«
Tak končí rukopis. Zvolání vyznělo n
marno. Autor je mrtov. Nenapsán Friedrich, ne-
napsán Treitsche, nenapsán Dostojevský. Ne-
zbyly než zlomky díla, výpisky, poznámky.
Život jde dál; a mrtví nemají nikdy
pravdu. Z celé horečné snahy, z tolika stravující
práce jediné slovo; to bylo v projek-
echi
Můze rukopis končiti tesklivěji?