Strana 12. 142. čfslo.

— CECH

Dne 31. května 1914.

pánové, a vraťte se к Bohu; poznáte, psal-li pan professor pravdu či ne. Zkušení inspektoři vždycky radili, aby učitel nevyučoval stále v téže třídě. A nejen­ inspektoři tak radili, ale bezpočtukrát o tom psaly i učitelské listy, že učitel stále v téže třídě vyučující naučí se jiti již vyjetou kolejí a stává se jaksi strnulým, neuznávaje potřebu věnovati pozornost i jinému školnímu­ věku. Ale když to napíše do své knihy autor, který je přesvědčen o potřebě náboženské­ výchovy, pak to není pravda. Proto, jak povídá p. Doležal, jsou učebnice­ pana prof. Švadlenky vědecky zastaralé a duchem zpátečnické. Tato slova z péra učitele socialisty jsou knize jistě nejlepším doporučením. Ale když je o dobré učebnice pro ústavy­ taková nouze, snad pp. Doležal a Beneš, paedagogové na slovo vzatí, sami něco vydají.­ Je toho už nutně potřeba, aby poučili učitelské kandidáty, že pokrokem je rouhati se Bohu, nadávat pořádným lidem a velebit Machara. Nač to mají vtloukat učitelům ve svém žurnále, ať se tomu naučí kandidáti již na ústavech. Snad se baron Hock s Vohryz- kem postarají, aby se tak výtéčné knize dostalo­ ministerského schválení. Tedy budeme čekati, Beneši. Zatím se mějte krásně a pozdravujte toho faráře ve své redakci. Oč, kdybyste takového skutečně měl, že byste mu políbil ruku, třeba že stavíte na pranýř jednoho pana inspektora, že políbil ruku biskupovi !

Rozmrzelost a nechať ku práci má v nekonečném­ množství případů svůj původ v porušeném zažíváni. Král. saský zdravotní rada dr. Kunze v Dobrosoli dosvědčuje, že měl v ošetřování děvče kvetoucího vzhledu a jinak úplně zdravé, které po celých 10 dnů nemělo ani jednou stolici. Trpělo bolestmi­ hlavy, závratí, tlukotem srdce a pocitem všeobecné­ choroby, takže musela pacientka konečně ulehnout!. Dal jsem ji piti každé 2 hodiny 1 sklenici přírodní hořké vody »Františka Josefn“ a již po čtvrté dávce dostavila se stolice beze všech obtíži ; druhý den pak mohla se opět věnovati svému povolání­ prodavačky. Takovéto výsledky jsou velmi časté. Vodu Františka Josefa lze kouplti v lékárnách, drogeriích a obchodech s minerál, vodami. 1028

)Z MÝCH VÝPISKŮ- XXIV. hrstka. ještě jedna nejtěžší a největší kniha. V Londýně mají v knihovně tamního musea atlas, pocházející z Holíandška a tištěný právě před dvěma sty lety. Kniha tato přecházela­ z ruky do ruky, až se dostala do Londýna. Sotva by se vešla do nízké místnosti,­ neboť její výška obnáší tři metry, její šířka jest o něco menší. Váží osmi metrických­ centů a když by bylo potřebí pře- nésti ji někam, musilo by ji nésti několik silných mužů. — Jak by se vyjímala vedle tohoto knižního obra malinká knížečka, kterou­ vydali nedávno v Paduy. Má 208 stran a obsahuje dopis Galileův na královnu. Rozměry­ této knížečky jsou: výška T8 centimetrů,­ šířka 1 cm. Nazývají spisek divém tiskařského umění, tak krásně je vše provedeno.­ Na každé stránce jest devět řádků a asi sto písmen. Tisk je jasný, lze čisti pouhým okem. Zneuznaný Caruso. Caruso vypravuje ve kterémsi americkém denníku následující epi- sodu ze svého života: Nedávno jel jsem automobilem kdesi na prérii. Stala re nim na stroji porucha, která vyžadovala práci několika hodin. Sel jsem pěšky dále a došel­ к osamělé farmě. Zaklepal jsem na dvéře a když mi otevřeli a táznli se, co si přeji, požádal jsem o trochu kávy. Bavil jsem- se s domácími o všem možném, pak se tázal farmář na mé jméno a můj stav. Jsem zvyklý, že mne zná celý svět, proto byl jsem zvědav, zda nwie znají v této zastrčené rnnrkké Lhotě. Když jsem řekl : Jmenuji se íaruso, skutečně vškočil ferma ř všecek vy­

jeven ze židle a pln podivu zvolal: Podívejme­ se! Robinson Crusoe! Já myslel, že ten již dávno zemřel! Je život po smrti? Švýcarský spisovatel Jiří Baumberger měl v konviktu gymnasiál- iním v městě Zug professora z latiny Stauba. Staub byl velkým nepřítelem všeho, co jenom­ poněkud zavánělo hysterií, byl suchopárný,­ jednoduchý pán, učenec a na slovo vzatý odborník ve vědách přírodních. Byl rozhodným odpůrcem všech strašidel a zjevení­ duchů, mnohou podobnou kratochvíli nám překazil. Vyprávěl nám několikráte za dob našich studií následující událost: Když přijde někdo z vás na poutní místo mariánské­ poblíže Seelisbergu, nezapomeňte se tam pomodliti Otčenáš za mého důvěrného přítele z mládí. Měl jsem totiž přemilého spolužáka a upřímného přítele; byli jsmie spolu nerozlučná dvojice. Prošli jsme spolu všechny školy, od nejnižší až do nejvyšší. Když jsme byli vysvěceni na kněze, šel můj přítel do Ameriky !za missionáře! к Indiánům, což bylo před sedmdesáti lety velkým podnikem.­ Při loučení slíbili jsme si, že kdo z nás dříve zemře, dá druhému znamení, ať je kdekoliv a bude-li to vůbec možno. Přítel má pak ihned sloužili za zemřelého kamaráda mši svátou. Uplynula od onoho slibu dlouhá řada let a já, vyprávěl dále prefekt­ Staub, dávno jsem zapomněl na slib i na kamaráda z mladých let. Byl jsem jednou­ na pouti v Seelesbergu. V noci jsem se probudil a zdálo se mně, že mne někdo držel za rameno a třásl mnou. A aniž jsem věděl, jak a co, aniž jsem v poslední době myslil na přítele missionáře v Americe, tu projela mi hlavou najednou myšlenka: mis- sionář, přítel, zemřel. Chtěl jsenr se zba- viti této myšlenky, ale nic nepomohlo, ustavičně­ ležela mi v hlavě. Vstal jsem, šel ven, vyhledal kostelníka a sloužil mši svátou za svého přítele, po čemž se rozhostil v mém srdci nadobyčejný klid. Když jsem se po delší době vrátil do Zugu, našel jsem tam ’ dbpís lékaře z nemocnice z Hamburgu, ve kterém mi sděluje, že byl pořádán, aby mi sdělil úmrtí missionáře N. N., který v tu a tu hodinu a v ten a ten den zemřel. Když jsem srovnával hodinu a den, bylo to tehdy, když jsem se probudil poblízku kaple mariánské­ v Seelisbergu. Nejlepší spisy spisovatelek. Klub dam v Londýně vydá anglické překlady nejlepších spisovatelek všech kulturních národů. Vybral následující knihy: z němčiny přeloží román Kláry Viebigové: „Chléb nás vezdejší“ a od Gabriely Reutové: „Paní Bůrgerlinová a její synové“. Z italštiny vyjde od Grácie Deledové román: „Popel“. Ze španělštiny bude přetožen román od Сагщеп Burgos de Sequi, z holandštiny od Augusty de Witte i a ze švédštiny od Šelmy Lagerlôfové. Něco o svátých. Zdá se, že kromě sva- \ tých, pojmenovaných Jan, jest asi nejrozšířenějším­ jménem Maria. „Slovník svátých“­ Stablerův zaznamenává různých svátých,­ blahoslavených a v pověsti svatosti žijících­ světic, jimž bylo Maria, 482. Podobné jméno, Marianna, mělo 5 světic, různých světců Marianus vypočítává Stabler 33, světic­ Marina zná 25, svátých Marinus 40, Marius 20. Při jménu František zaznamenává­ 192 .různých svátých, různých světic František­ zná 38. Jméno Antonín udává při 177 osobách; ženských Antonia zná 11, Antonína­ 6. Něco z jazykozpytu. Původ slova marcipán.­ Kdož by u nás neznal marcipánu? Kdož si nekoupil jako dítě marcipán na pouti?­ Marcipán objevil se ponejprv v Benátkách­ a dali mu tam jméno „chléb Markův“ (Marci Pamis) podle patrona města svátého Матка, jehož ostatky donesli si kdysi a jež uctívají v kostele sv. Marka. Proto mají Benátky'ža­ znak obraz sv. Marka, totiž okříd­

leného lva. Jiná méně zaručená pověst udává původ slova marcipán následovně: R. 1407 byla obrovská zima, jaké nebylo pamětníka, všechno obilí se zkazilo. Povstal tak hrozný hlad, že požívali lidé i seno a slámu. Kousek chleba ve velikosti malého oříšku prodával se za šest krejcarů, což bylo tehdy velmi mnoho. Těmto malinkým kouskům chleba říkali „chleby Markovy“ (Marci panis). A od těch dob pekly se na památku onoho hladu sladké chleby, jimž ono jméno zůstalo. — Původ slova Fiakr. Okolo roku 1640 začaly v Paříži jezditi veřejné vozy, které se mohly najmout! na jízdu. Stávaly u hostince na náměstí sv. Fiakria, pojmenovaném po soše tohoto světce, která tam byla, proto říkalo se i těmto povozům fiakr. Svatý Fiakrius vyobrazuje se v křesťanském umění jako poustevník s lopatou v ruce, jak obdělává zahradu. Ctí se proto také v mnohých krajinách­ jako patron zahradníků. Žil v lese poblíže města Meaux v sedmém století a slaví se jeho památka 30. srpna. Je ve Francii­ patronem četných kostelů. Horlivý čtenář. Hrabě Zichy vypravuje 0 svém pradědu hraběti Vincenci Szíarayovi následující zaručenou episodu: V době, kdy vládla luza a v Paříži byla všeobecná hrůza, žil hrabě Sztaray v tomto světovém městě a byl zasnouben s kontessou La Rose. Ale kon- tessa i její matka byly zatčeny a odsouzeny к smrti. Jako mnozí jiní šlechtici, zemřely 1 tyto dámy jako hrdinky. Matka volala na dceru, když vystupovala na šibenici: „Dítě, jenom žádnou scénu, nezasluhují toho!“ — Dcera volala: „Na brzkou shledanou, předrahá­ matinko!“ Matka pak odvětila: „Ihned to bude, můj drahoušku!“ Hrabě Sztaray byl také ve vězení, ale zapomněli na něho. Když padl Robespieres, byl propuštěn a vrátil se do své vlasti, do Uher. Oženil se s hraběnkou­ Johannou Szirmayovou. Ro svatební hostině­ šel v parku svého paláce pěšky na procházku­ a četl svého zamilovaného autora Horace.­ Dlouho se nevracel a jeho mladistvá choť byla v hrozných úzkostech, zda se hraběti­ něco nestalo. Když viděl komorník hraběte,­ Václav, její úzkosti a její strach, klidně­ pravil: „Pan hrábě zašel ve své roztržitosti­ asi do Košice do svého paláce. Vzal si sebou Horáčka — Horáce — a když jej čte, tu nic nevidí a nic neslyší.“ A skutečně,1 hrabě četl svého miláčka tak horlivě, že zapomněl­ na svou nevěstu, že sešel s cesty, kamsi zabloudil a teprve pozdě v nod se vrátil. Však mu jeho choť až do smrti aspoň jednou v týdnu vyčítala, jak na ni v den svatby zapomněl! Žili v nejšťastnějším manželství.­ j Ignát Zháněl

AL AD AR: Dèci sloucnsirc. (Původní dopis „Čecha“,) (Za jednotu...) _ Poměry na Uh. Slovensku, a sice mezi Slováky samými, v jejich vnitřním životě vyvíjely­ se poslední dobou tak neblaze, že všecka positivní práce „za tú našu slovenčinu“­ byla vlastně zastavena a všechna životní síla vybíjela se na věd nejen zbytečné,­ nýbrž i škodlivé. Bratrovražedný boj! Věčná škoda té energie, která během posledních­ tří let v tisku i veřejném životě slovenském­ vyčerpána byla — nadarmo! Že by těmi vnitřními zápasy Slováků vývoj jejich­ byl pokročil, je klam. Snad nejbližší budoucnost­ ukáže, že máme pravdu. Jsou na omylu anebo úmyslně klamou ti, kteří myslí, že hnutí Jurigovské dá se od- baviti jen sesměšněním Skyčákovým (zasluhuje­ spíše soucitu než posměchu), nebo po- rotním odsouzením Tománkovým — takové slaboty a ^haraburdy“ samy zaniknou a věd