#1
alto_textblock
#1
Strana 2. Číslo 40
#2
alto_textblock
#2
KATOLIOKÉ LISTY.
#3
alto_textblock
#3
Dne 11. února 1900.
#4
alto_textblock
#4
má dalekonáhlé účinky v celém postupu strany. Jestliže
zástupcové strany staročeské tehdy přistoupili na
podmínky smíru, stalo se to pouze proto, aby na-
staly utěšenější poměry na radnici
pražské, aby se zahostil opět klid v domácím
hospodářství, kterému se měla věnovati hlavní péče.
Pohnutky tohoto kompromissu byly tedy poctivé,
nezištné a čisté, neboť strana se podrobila pro-
spěchu celého města, a tím tedy prospěchu celého
národa, poněvadž měla za to, že tato její šlechetná
snaha bude také plnou měrou uznána; a uznání toho
také právem zasluhovala. Strana se odhodlala k to-
muto obětavému kroku, poněvadž se domnívala, že
se jí nejedná o osobu, nýbrž o věc, o prospěch
města i celého národa. Bylo vždy neštěstím, když se
záviselo příliš na osobě, byly-li cíle té které strany
příliš osobními, poněvadž tohoto stanoviska nikdy
není možno schváliti. Ne osoba, nýbrž věc a prospěch
veřejný má býti vodítkem politických stran.
Staročeská strana zachovala se v celém tomto
volebním boji čestně, což jí možno veřejně konstato-
vati. Z celého jednání jest patrno, že jí nezáleželo
na panství na radnici pražské, poněvadž kdyby tak
byla chtěla jednati, byla by tak učinila již před
třemi roky, neboť právo nepopřeně bylo na její
straně. Stála-li strana na tom, aby tentokráře z její
řad byl vybrán kandidát na odpovědný stolec purk-
mistrovský, nechtěla tím dojíti pouze práva svého,
nýbrž hlavně jí šlo o to, aby byla dodržena smlouva,
která byla před uplynulým obdobím učiněna a která
jí zaručovala, že tentokráte bude zvolen staročeský
purkmistr. Že nebyla tato záležitost precisně a určité
formulována, není vinou staročeských zástupců, po-
něvadž ti ve své přímosti se spoléhali na ústní pro-
jednání a na smírnou náladu, která tehdy zavládla
mezi příslušníky obou sporných stran na radnici.
Poněvědž pak veškery pokusy ke smírně do-
hodě o volbě pražského starosty mezi oběma stranami
nevedly k cíli, následek toho bylo zrušení kompro-
missu. A to jest bez odporu dobrý výsledek
všech těchto bojů. Staročeská strana má nyní volné
ruce a není vázána k nižádným podmínkám a bude
se nyní zajisté tím svobodněji, volněji a utěšeněji roz-
víjeti; a jest také naděje, že tento rozvoj bude ceny
trvalé, poněvadž rozvážní mužové přicházejí k po-
znání, že vlastně celý obrat, který nastal ve vedení
našeho národa, neměl pro nás nijakého úspěchu, ano
že se nacházíme zrovna tam, kde jsme byli před 10
lety. Strana staročeská měla za svůj cíl politi ku
drobečkovou, mladočeská však politika po ne-
zdařených pokusech dobyti státního práva jedním rá-
zem, spokojila se politikou etapplo vou, jak
ji nazval sám vynikající poslanec mladočeský. Proto
se nedivíme hlasům, které právem volají, že náš
národ by byl stál lépe na tom, kdyby byl zachován
tehdejší železný kruh pravice, kde »Český klub« měl
zajisté vázné slovo, a kde jedině možno bylo pro náš
národ ústupky získati, poněvadž beze spojenců se tak
státi v Rakousku ve prospěch náš nemůže a ježto
tehdejší poměry byly také národu našemu
příznivější, nežli nynější rozháraná doba po-
litických vášní a prušáckého neurvalství na straně
německé.
Že dr. Vladimír Srb přijal volbu primátora
král. hlavního města Prahy, nestalo se proto, že by
#5
alto_textblock
#5
snad po starostenském křesle toužil, poněvadž svojí
resignací před třemi lety zřejmě dokázal pravý opak
toho. Také straně celé nejedná se o jeho osobu,
nýbrž o zásadu, která v té věci na jevo vychází.
Poměry na pražské radnici nejsou zajisté utěšeny z
dnešní doby, proto tedy není po čem toužiti. A že
dr. Srb nenáleží nikterak k bojovným povahám
v městském zastupitelstvu, nýbrž k poctivým,
nezištným, přímým a pilným pracov-
níkům, jest z jeho dosavadní veřejné činnosti také
známo. Týž jest rozhodným nepřítelem veškerého ne-
potismu, proto bude jeho heslem vésti správu obce
vždy beze zřetele na pravo nebo na levo, spravedlivé,
aby tak byla protivníkům zbraň z ruky vyražena již
předem. Jeho snahou bude mírně a klidně ku předu
jíti a prováděti potřebné reformy ve správě obecní
za součinnosti všech vážných spolupra-
covníků, kteří nemají na mysli osobního pro-
spěchu, nýbrž starají se o zájem královské veleobce.
A vyslovujeme tu také pevné přesvědčení, že mezi
obecními staršími se tyto snahy také všeobecně uzná-
vají i uznají, a že bez bojů a vášní politických a
osobních nastanou pravidelné poměry ve správě král.
Prahy.
Vždyť je to v zájmu národním, aby se tak stalo.
Naši sousedé budou právem poukazovati na okolnost,
kdyby se nemohly shodnouti obě strany zastoupené
v obecním zastupitelstvu pražském, že my Čechové
nedovedeme zavésti pořádku a jed-
noty v obci, pročež že nám nebude možno uděliti
práv ke správě celého území koruny Svatováclavské.
K důvodům politickým připojí se u našich odpůrců
státního práva českého také tento důvod nad jiné
vážný, jejž nazývají logikové »argumentum ad ho-
minem.«)
Činnost dra. Vladimíra Srba bude ovšem závíseti
na podpoře obecních starších. Kdyby se mu nepoda-
řilo dokázati této součinnosti, kdyby pozoroval, že
není možno vésti správy obce v duchu pokoje a míru,
vyvodil by zajisté z této záležitosti důsledky. Ovšem,
že není dr. Srb mužem, jenž by se zalekl terrorismu
novin nebo lidí, kteří mají o cti jiné názory a jimž
jest dovoleno házeti blátem po svých odpůrcích. Proto
manévr takto nastrojený by se ovšem nikterak ne-
zdařil.
Ke konci dodáváme ještě některá životopisná data
nového primátora, který zítřejším dnem zahájí svoji
činnest, ovšem dosud jako první náměstek,
poněvadž je třeba čekati na potvrzení
císařské. Dr. Vladimír Srb jest právě ve 44. roca
věku svého, tedy právě v nejlepších letech. Matkou
jeho jest známá spisovatelka česká paní Věnceslava
Lužická-Srbová, v Praze dosud žijící. Dr. Srb stu-
doval na c. k. českém akademickém gymna iu v Praze
a tamtéž na právnické fakultě. Prvá leta praxe advo-
kátní strávil v čilé kanceláři p. dra. Tomáše Čer-
ného, jenž byl také mezi prvními, kdo novému pri-
mátoru pražskému gratulovali. Choť jeho, rozená Ka-
valírová, pochází z vážené i vlastenecké rodiny, která
na Sázavě daleko široko slyne štědrou lidumi lností.
Ve sboru obeeních starších byl zvolen r. 1889,
hned následujícího roku pak se stal členem městské
rady, r. 1895—96 byl druhým náměstkem. Na po-
čátku právě uplynulého období, totiž 23. prosince
1896 zvolili jej Staročeši za starostu, načež se podě-
#6
alto_textblock
#6
koval ve prospěch dra. Podlipného, a stal se prvním
náměstkem, kterýž úřad k všeobecné spokojenosti za-
stával, se vzornou obratností i energií.
V celém pražském sboru obecních starších ne-
bude asi druhého, jenž by se mu po bok postaviti
mohl, co se dotýče porozumění agend
obecní, klidného úsudku a bystrosti
ducha vůbec, jmenovitě však co se dotýče zá-
ležitostí školskýcb, ve kterémžto směru
jakožto dlouholetý zástupce veleobce v c. k. zemské
školní radě nejednou skvěle již se osvědčil a široký
rozhled svůj uplatnil.
Právě proto, že dr. Srb výborně zná všechnyi
věcné i osobní poměry na radnici staroměstské, co
nejbezpečněji lze očekávati, že rychle, ve všech
směrech a k uspokojení interesentů
upraví hmotné poměry těch, kteří ne-
jsou právě šťastně situováni ve svých
obecních službách. Míníme t.a smutně postavené di-
urnisty obecní a nižší úřednictvo. Se vším důrazem
dokládáme, že organisace úřednictva i služebnictva
obecního i magistrátního byla by již dávno celá pro-
vedena, kdyby byl o věci rozhodoval jediné dřívější
první náměstek starostův.
Zároveň doufáme, že z radnice staroměstské od-
klizen bude co nevidět onen byrokratismus v nejed-
nom směru zkostnatělý, který z některých kancel áří
obecních dosud čiší a poplatnictvo pražské obtěžuje,
aby takto agenda zreformována byla dle vzoru cizích
velikých obcí ve zdravém duchu moderním.
V zájmu rozkvětu a pověsti velerbce pražské
bylo by si přáti, aby činnost nového primátora praž-
ského pana dra. Vladimíra Srba byla úspěšnoua
utěšenou.
#7
alto_textblock
#7
Zprávy politické.
V Praze, 10. února.
Českoněmecké konference. Také včerejší
schůze českého oddělení smiřovací konference dála
se ve znamení naprosté mírumilovnosti, rozumíme-li
tomu tak, že nepadlo žádné příkré slovo ani z té ani
z oné strany. Jinak však podobá se, že nedošlo na
nějaký zjevný rozpor proto jen, že Némcům bylo až
dosud ve všem, čeho pro sebe žádali, se strany če-
ských delegátů vyhověno, kdežto všecky sporné otázky,
kteréž jim nejsou po chuti, byť by z nich dýchala
spravedlnost sebe větší, ponechána byla k vyřízení
zvláštních podvýborů. Poněvadž pak zprávy, jež
o svých schůzích veřejnosti podává výbor, jsou nad
míru kusé a suchopárné, nemůžeme nikterak souditi,
kterak čeští delegáti hájí oprávněné požadavky na-
šeho národa. Byli jsme proti tajnosti porad konfe-
renčních již hned od počátku a jsme proti ní ještě
také dnes. Jednáť se dojista na nich o věc velikou:
o smír dvou nejdůležitějších národů v říši a tudíž
také o zdar a prospěch říše. Nač tedy utajování toho,
co na konferencích se děje? Oba národové vědí, že
jedná se o příští jejich osudy a nikoliv o budoucnost
členů konference, kdože by mohl tedy upírati právo,
aby pozorně mohl sledovati veškeré jednání? A pak
zvláště přísluší právo toto národu našemu, nebot
jedná se vlastně jen o jeho kůži a dokázala již pře-
smutná zkušenost z r. 1890, že uměle vychovávané taj-
nůstkářství nevyplatilo se mu ani dost málo. Nemů-
žeme z té příčiny shodnouti se s českými delegáty,
#8
alto_textblock
#8
osloviti ji: Milostivá, ráčíte míti na líčku saze. Ru-
sové prý chodí s nosy omrzlými a my v Praze
s nosy od sazí pomazanými a čítá se též ke skutkům
milosrdným, zastaviti někoho a upozorniti ho, že ráčí
míti něco na nose.
Říká se sice: čistý jak padlý sníh, Pražané však
znají jen sněhové saze.
Jaké to bývalo topení pouhým dřívím! Aby
se teplo v kamnech po celou noc udrželo, hospodář
rouru před spaním zastrkoval, a nebývalo slýcháno,
že by se byl kdo zadusil. Proto též na počátku to-
pení uhlím bývalo velmi často slýchat, že výpary
plynovými se zadusili. Lid dlouho nechtěl chápati
nebezpečnost plynu.
Na krkonošských horách v zimě do dneška se
topí pařezy, kde jich totiž mají. Pařez pohořívá po
celou noc. Topívá se i roštím — kde není dříví. Na
horách mají v syrovém roští znamenitý protože ne-
klamný tlakoměr. Byla-li venku vánice, srážela-li me-
luzína dým komínem dolů do světnice, anebo když
čoud z roští před deštěm z pece rozvaloval se do
celého domu, tu bývaly světnice plny dýmu, jenž
v očích čpěl jako mýdlo. Byla-li však zima, nikomu
nenapadlo otevříti dvéře, anebo okno, nýbrž když
kouř nejvíce řezal do očí a skoro již dusil v krku,
tu naši horalé kladli se na podlahu, kde čoud tolik
nedusil a čekali trpělivě, až roští v peci se rozhořelo.
Na horách nebývají případy řídké, že chudý člověk
sedláku z lesa ukradne smrček, jejž večer rozseká, přes
noc na kamnech pousuší a hned druhého dne jím
topí. Syrová polénka sice syčí, toho však horal nedbá.
— Syč si, jak chceš, — myslí si — však ty
se rozhoříš přece.
#9
alto_textblock
#9
Před 50 lety kamen plotnových nebývalo. Ho-
spodyňky vařívaly v pecích. Kde bylo mnoho do-
bytka, tam naše babičky na malých vidlích za ucha
strkávaly hrnce do pece pod měděnce, v nichž ohří-
vala se pro dobytek do paření voda. Topení ze svět-
nice zavádělo se teprv později. Když pak bylo po
vaření, tu říkal hospodář: hoďte do pece kus »ko-
hátu«, aby tu bylo teplo. A ten kohát kamna pořádně
rozehřál. Snad se na to mnozí ze starších čtenářů
dosud pamatují.
Ani pekaři, ba ani kováři uhlí kamenného ne-
znali. Pekaři vytápěli pece výhradně dřívím a kováři
hned za vsí dělali si milíře, vyrovnali hranici dříví.
pokryli ji popelem a hlínou, načež dříví na uhlí du-
sili. Proto tehdy každý kovář vyráběl si uhlí sám eo
nejlacinější.
A světlo jsme měli též díla veskrz domácího.
Horští přádkáři přádávali při louči, kterou si každý
mohl vyráběti sám.
Pětčtvrtiloketní bukový anebo olšový »krč« (pařez)
rozštípal se na široká polena, načež dal se na horká
kamna k rozpaření a pak se připevnil na kozu. Dva
silní mužové chopili se pak dlouhého hoblíku a dělali
louč. Jiného svétla na horách nemívali, toliko do
chléva užívalo se svítilen s lojovými svíčkami, jež si
tehdy mohl každý ulíti sám. V každém větším ba-
ráku byla formička na lití svíček. Řepkový olej tehdy
byl pro rolníka příliš drahý. Olejem si svítili jen
Němci. Mnohý se bude ještě pamatovati na ty dře-
věné svícny pro lojové svíčky po hospodách, pod nimiž
byla schránka na fidibusy.
Studenti před lety padesátými vesměs vystudovali
při lojových svíčkách a nezkazili si zrak, jako stu-
#10
alto_textblock
#10
denti dnešní při světle plynovém. Kolem tříkrejcarové
lojovnice, z níž vyčníval knot jako červený jazýček,
sedávali jsme na gymnasiu čtyři.
Fidibusu na svícně po venkově nebývalo. Tam
si každý kuřák zapaloval loučí a když si fajku za-
pálil, louč buď strčil pod botu, anebo žhavý úhel
smáčkl v pratech. Horala to nepálilo.
Otýpka bukové louči — 32 kusů — stála tehdy
dva krejcary šajnů a vystačila na dva i na tři dni.
Při světle louči, jež obstarávali školáci, přádávala
děvčata ze vsi, zpívala, smála se a vypravovalasi
pohádky. Když večer bylo po poklidu, děvčata brala
přádky s přeslicemi a pověsila na záda a šla na
přástvu do nedalekého většího statku, kdež se
přadlo asi do desíti. Aby jim sliny při přádle ne-
vyschly, přinášel jim hospodář mísu kyselého zelí,
červeného jak rubín. Proto do dneška se ještě říká:
jíti na přástvu jako na táč.
Vlákno naši horské příze mělo tu cenu do sebe,
že při přadení bylo navlažováno ústy přadlen. Toliko
babičky, jichž slinové žlázy byly vyschlé, mívaly na
přeslici viseti hrneček s vodou, v němž si prsty na-
vlažovaly.
Úkolem tedy dětí bylo, udržovati ve svícnu lou-
čové světlo. Jakmile louč dohořovala, musil ji nahra-
diti jinou, ale při tom pozor dáti, aby ji nerozsvitil
proti třísce, sice nehořela. To bylo zvláštní u bukové
louči, že při malém ohnutí vyvstávaly na ní třísky.
Měla-li louč dobře hořeti, musila býti rozsvícena po
třísce, nikoliv proti třísce.
Čeledín ve statku přísti nemusil, za to ale musil
paličkou na špalku tlouci len, aby byl prost všeho
pazdeří a byl hezky vláčný, eož dalo mu práce ne-