ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 4c8aba00-6602-11dc-b8b2-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
ALTO TextBloky — 32
#1 alto_textblock #1
3. března 190.
#2 alto_textblock #2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 62.
#3 alto_textblock #3
Strana9.
#4 alto_textblock #4
Z posledních dnův.
#5 alto_textblock #5
II Karakteristickou jest v poslední divadelní aféře otázka, s níž jsme se v minulých dnech opětovně setkávali : »Prosím vás, z jaké pak vla s tn příčiny vznikla ta nejnovější divadelní štva nice ?« Zavadila vám o sluch ta otázka ve vagoně tramvaje, na ulici, v restauraci. Není to příznačné? Přes všechna ta váš- nivá »zaslána«, přes všechnu tu vyplýtvanou tiskařskou čerň, přes odporné, skandalosní pro tostní schůze nepovolaných všetečků, přes obro ské plakáty, jimiž znova volána do zbraně ulice přes to vše, co bylo o věci pověděno veřejně i co šířeno bylo od úst k ústům, táže se Pra- žan Pražana: »Proč to všechno ? Z jaké při- činy?« Kterak asi o tom soudí venkov, nenl to jasno Pražanům, kteří sedí u pramene? sNechtějme tu rekapitulovati dopodrohna, co již bylo někölikráte vylíčeno. Víme, že došlok vzpouře, že způsobem posud neslýchaným by chefu opery zabráněn přístup do orkestru k kapelnickému pultu, a že chef opery musi couvnouti před násilím, aby nevyvolal násilnosti ještě horšl. Tento čin nikde jinde by nenalezl za- stanců, obhájců. Avšak u nás jest jinak. U ná nebylo čekáno na řádné vyšetření příčin, obje- vení původce nebo původeů, rozvážné uspořá- dání a obnovení kázně. Vše to stalo by jinde, kde panuje příslušná kázeň také ve veřejnosti. Takovýto způsob však nevyhovoval u nás živlům, jimž záleželo na tom, aby s voda hodně zakalila, aby se rozdupalo všechno bahno ze dna na povrch. Divadelní správa byla užaslá nad neočeká- vaným činem, nad nenadálou vzpourou. Roz- umí se, že se tu neoctla v situaci závidění hodné. Pravdaslie Snad ve dvou, ve třech dnech bylo by se všo skoncovalo tak, jak toho vyžadoval zájem divadla, jeho přálel, všech, jimž je divadlo potřebou. Jakže, správa je v nějakých rozpacích O, pak se jí nesmí popřáti dechu, nesmí sejí popřáti ani pokojné chvíle, aby nerušeně mohla věc vyříditi. Promeškati den — a bylo byp štvanici. A vydavatel hudebního časopisu. nakladatel hudebnin, impresario hu deb ních podniků, člověk, jenž zakládá svoji exi stenci na těsném spojení s hudebním s v tem, kterýž u níis vykvetl v nejlepší květy člověk, jenž vyhledává styky s u měleck ý m kruhy, soukromý podnikatel, do té doby jinak zcela bezvýznamný pro širší veřejnost a pro život národní, tento obchodník byl prvním jenž se odvážil toho kočičího skoku do týla divadelní správě. Jaká radost, že se teď může pomstiti správě, kteráž mu odepřela vydatí půl tucin volných lístků na jediný den. Promiňte, ale vše to musí býti pověděno. Neboť to byl signál k té celé štvanici. Příto- ličkově divadla byli tak jisti svým úspěchem tak jisti porážkou divadelní správy. Jen si vzpo- meňte, jak bylo na kvap. Nebylo vyčkáno lhůty, v jaké mělo další číslo hudebního časo- pisu vyjíti, ale o překot uspořádáno vydán »zvláštní«. Jaká sensace! »Počátky konce divadelní správy! Kovařovic na odchodu !« hlásáno tuč nými písmeny. Kde že si opatřili tito hlasatelé legiüima k takovému bezpříkladnému zasažení ve v ni tř ni záležitost divadla? V jakých činech před- cházejících kotvilo jejich oprávnění ke skutku takovému? Jaké bylo jejich působení, co vyko- nali ve službách veřejných před tím? Co pro divadlo? Neboť kdo chce veřejně působiti, má míti jistou legitimaci, musí si vysloužíti, vybo- jovati právo, aby mohl u veřejnosti pronášeti hesla, ale nanejméně aspoň musí osvědčiti do- brou vůli. A shledáváte dobrou vůli v syste- matickém štvaní? Byla zjevna v tom škodo- libém, pobuřujíeím troubení na poplach dobrá vůle? Bylo v tom za nehet vůle, aby záležitos rozvráceného orkestru Národního divadla byla v brzku a po dobrém vyřízena ? Nebylo to naopak rozdmychováním ohně, chrlením oleje do žároviště v té »blahé« naději, že tedy zejtra bude divadelní správa vyhozena ?. Bvli byste soudili, že tento zlozvak zůstan ojedinělý, že bude umlčen pokřik pomstychti vosti, neboť výpad byl učiněn na muže hudeb níka, který zajisté mnoho se musil učiti, mno hých zkušenosti nabyti, než mohl býti postaven v čelo opery Národního divadla. Na hudebníka. skladatele, který také již mnoho vytvořil, na autora »Psohlavců«. Kdyby jenom jediné toto dílo stálo za ním, měl by nepopíratelné právo na jiný spůsob polemiky. Alo kdo jste soudili, že nevkročí nikd v šlépěje onoho hudbě věnovaného časopisu neznali jste prostě náš domácí spůsob Zůstaniž tu stranou otázka stávky. Ale co přinesla ve svých následcích, je zjevem ža- loslným. Napsal jsem kdysi loni, že v závoděn o divadlo naše jeví se pokrok. Že již nevy- stupuje v jednání o něm otázka politiky, zda mlado či staro. Přiznávám se, že jsem byl v neskonalém omylu, zaslepen zdánlivým klidem, zkrátka, že jsem byl pošetilý. Což se nám v těchto dnech nevrátily zjevy, o nichž se lehkověrnější, opuimističtější lidé mohli domní- vati, že jsou dávno zažehnány? Neoctli jsmes v posledních třech nedělích tam, kde jsme byl před pětadvacíti, šestadvaciti lety? Neviděli jste, jak tu neposuzována věc chladnou, věcnou úvahou, ale jak byla zase přesunuta na stránku politickou? Scházel jen ještě výslovný povel. aby se vůbec nechodilo do Národního divadla, ale do německého, jako to bylo hlásáno před čtvristoletím. Týmiž faktorv, kteři kdysi pro- následovali Smetanu — z jehož uměleckých výtvorů jiní si později vili slávověnce — týmiž faktory, kteří kdysi provozovali politiku i v divadle, bylo útočeno na nynější správu divadelní, poněvadž jest »mladočeská«. Wiesner, Smorane, Dimmer, Kovařovic, Šimáček, Šebek a jiní a jiní — samí mladočeší! Ano, kdysi byla správa čístě v rukou strany, kteráž se ne-
#6 alto_textblock #6
ostýchala provokovati druhou stranu politickou i sjeviště samého. Vždyť jsme nezapomněli na Rabagasa. A nebyli to mladočeši, kteři tehda na policin ochotně usvědčovali demonstranty proti této divadelní politice, kteři několíka takověm demonstrantůmn. po- mohli na čtyřindvacet nebo osmačtyřicet hodi do chládku ! To byli ryzí, nefalšovaní stoupenci strany staročeské. A bylo by do nebe volající, kdyby nyní skutečně v držení divadla byli Mladočeši nejčistši krve? Což celých minulých sedmnáct neb osmnáct let neměli divadlo v rukou zcela upřimní Staročeši ? Byly na ně činěny útoky pro jejich politické smýšlení Nikoli, vždy běželo o to, řídí-li divadlo dobř neb nedobře. a Zda vyvstala kdy za minulés správy vřava podobná v listech mladočeských, kdy divadlo utrpělo mnohou, mnohou citelnou a nenahradi- telnou ztrátu? Zda byla spuštěna všechna sta- vidla, když odeházela slečna P os p íši lo v a kdy zároveň bylí jsme navždy oloupeni o výteč- ného Puldu? Zda byla tak drážděna veřejnost proti divadelní správě, když musili do ciziny odejíti manželé Bittnerovi a když podruhé byla vyštvána paní Bittnerov á sama? Zda jsme necítili, že nám dlouho, dlouho nebude nahrazena paní Ortová de Pauli, bylo-liž bito na poplach? Zda před časem ne- byly propuštěny z divadla sločna Sla v i n s ká. paní Winklerová? A což slečna V o- fova, které bylo lze udržeti na niti u divadlav Zda jsme neztratili paní F örstrovo u A rozbouřil se kdy v mladočeských listech orkán proti správě divadelní? Nebylo-liž těchto listech pověděno výslovně při odchodu paní Bittnerové, že běží čistě o vzájemný poměr správy divadelní k umělkyni, do něhož nemá veřejnost zasahovati Ano, ale dnes náhodou tedy nemají v rukou svých divadlo mnžové z oné doby, a proto kde kdo chtěl hoditi po nové správě kamenem, kdo jen se neostýchal přijíti se svým jízlivým slo- vem, každý došel sluchu, neboť tato správa divadelní je »mladočeská« — to ví na příklad bý- valý pan ředitel Šubrt nepochybně — ať tedy má z ostudy kabát! Pakjest ovšem hlavním vinníkem zemsk výbor, neboť vypisuje vždy po sesti letech kon- kurs na zadání divadla. Ale je-li psáno ve hvězdách, že správa divadelní nemá se střídati, je zbytečno vypisovati konkursy. K čemu? Ale v tom jest něco jiného, a toto »jiné bylo u nás před čivrtstoletím, vrátilo se nám zase a, bohužel, bude ještě dlouho vraceti se. Vídáte to u děti, tedy u lidiček ve stavu zcel primitivném, když se tahají o hračku. Co do- vede malá zlomyslná duše dětská, když pod- lehla, když musila povoliti a hračka přešla ruce konkurentovy? »Nemám - li to já mít, neměj ty taky!« A zničí hračku z žárlivosti Nu, zníčená hračka dětská dá se nahraditi. Koupí se nová, uplete se z hadříků jiná. Al tuto neběží o hračku, tu běží o věc poněku jinou, o věc kulturního významu. A tu vysvítá zoufalý moment naší primitivnosti. »Bylo-li di- vadlo odňato mně, neměj ty ho taky! A vzal je třeba čert !« A my chceme český státi Náš veřejný zivot poskytoval za posledních tři neděl rozkošný obraz sousedům Němcům. Avšak, bohužel, toto tažení bylo vůbec obrazem našeho českého života. V té chvíli nestřežené zase vyvřelo z nás kus té naší povahy. »Ne- mám-li já, neměj ani ty !« A az bude stro hodně porouchán, pak milostívě dám se po- hnouti, abych jej šel spravit — totiž abych s sedl do křesla, jež mi lak na záda přirostlo. »Nemám-li já, neměj ani ty!« Jak zjevně to vyznívalo ze zaslána páně Šubrtova, kterýž politování- hodnou krisi divadeln nepokládá za nic jiného, než za — »try znu za bývalou správu« ! Víme tedy, že to nen vlastně stávka, ale že jsou to re kvie. Bývalý ředitel taky vyžadoval to laskavě, smiřlivé slovo. Tolik zkušeností zajisté má, aby věděl, že se v takovýchto situacích pronese mnoho těch slov, jimiž se klade most k návratu. Ví přece dobře, kolik těch laska- vých slov dal kdysi slečně Pospišilově, aby Národnímu divadlu zachoval, a ona přece odešla
#7 alto_textblock #7
Rejdy amorettů. Napsala Ir m a Gei s s l o v a.
#8 alto_textblock #8
1.
#9 alto_textblock #9
»Bratránku.« »Přeješ si ?« »Spadla mi kniha.« »Nevšiml jsem si. Odpust.« »Děkuji ti. »Zajímá tě ?« »Co ?e »Autor. »Ach ne. »Pak nechápu, že — »Že si kazím oči, vid.« »Ano.- »Prosím tě, co mám dělat. Letní odpo ledne a k tomu nedělní je tak nekonečné aji se tak velkolepě nudím.« »Nebývala's vždy takovou.« »Myslis — —? »Vím to. Nuže — ? »Snad. « »Ubohá.« »Proč mne lituješ ? »Nesmím?« »Proč?« »Urážíš mne. « »Mýlis se. V tvěm věku — »Nedráždi mne ! Čas nestojí.« »Probůh, snad se nelekáš — »Abys věděl, lekám!« »Snad bys —«o orl e »Jarmilo —!« »Uhodneš-li pak ?« »Jarmilo, snad se nechceš —« »Chci se vdávat ! Chci a chci !« Bratránek se zamyslil. »Proč se tedyn
#10 alto_textblock #10
»Ner«
#11 alto_textblock #11
»Nu .. .«
#12 alto_textblock #12
vdáváš ?e
#13 alto_textblock #13
tedy.«
#14 alto_textblock #14
Ypsílou.
#15 alto_textblock #15
lépe
#16 alto_textblock #16
bel
#17 alto_textblock #17
»Mluvíš jako malý chlapec. »Nerozumím ti, má duše.« »Výbavu mám, peníze mám, všechno mám jenom — jenom ženicha ne.e »Ženicha nemáš — ty!...« »Nemám — nemám...« »Ach, Jarmilo —« unvi e »Proč vzdycháš ?e teneseekrnte »Já — i nes.. Jen tak... «pol »Najdi mi někoho a já ti dám — opravdn dám, hubičku!« »Jarmilo!« »Netvař se tak směšně vážně. Víš, že to nenávidím.e o»Mám ti ho tedy nalézt?« »Anole vat »Zejtra ti ho přivodu ls. »Neslibuj.« »Mohu slibiti. Ten člověk na to čeká už celý rok. Jsem jist, že zajášá. Tedy zejtrat hubičku, Jarmilo !«- »Počkej — až budo-li se mi libit.«
#18 alto_textblock #18
I
#19 alto_textblock #19
Asi za týden, v témž modrém budoárku plném měkkých stínů a šeříkové vůně, hověla si Jarmila s knihou na pohovce. Jenže naprol ní v křesle seděl jiný host, pan Toužimský Bratranec dal se omluviti damským způsobem. Vzkázal, že je — churav »Jak jsem vděčen, milostivá slečno, žen kam letos nejedete.s »Co z toho máte? »Když nic více, tedy — »Proč jste se zajikl?« »Obávám se, abyste nesoudila nesprávně. »Já? Poskytujele k tomu tolik materiálu? »Totiž — ne, vzdávám se. Odsuďte mne »Co jste chtěl říci ? »Že vás aspoň budu vídati, když neo jedete. »Uiite jinak licholit, než můj bratranec. »Běda, tušil jsem to. »Co jste tušil ?« »Že mi podložíte liehotenstvi.« »Je tomu tak.«. »A jsem nevinen. Nelichotím. Jsem pravd mluvný. Mluvím, jak cítím — svou cti se do kládám!« »Budiž.« »Milostivá slečno, vyslechněte mou — mou zpověd.« »Což chcete už zemřit?« »Ano, zamítnete-li mne. »Pro takovou hloupost.?« »Ne. Žerty stranou. Miluji vás.« »Ale, pane Toužimský 1« »Váš bratranec, pan Mimoň, ustrnul s konečně nade mnou a seznámil mne s vámi. Žehnám tomu dni. Od toho dne teprve ziji. »Račte se mírniti, pane.« »Trápil jsem se tak dlouho. Srdce se hlá silo o své právo, až — až se dovolalo. Kladu vám je k nohám. Rozhodněte nad mým životem a mou smrti.« »Pane Toužímský. »Snad mne odsoudíle právě pro tu mou upřímnbst. Pan Mimoň není takový.« »Jaký je Mimoň — co vy o tom víle, c by tajil přede mnou ? »Dle vašeho interessu o něho vidím, jak moudrá byla jeho opatrnost...« »Žádný interes ! K čemu by to bylo 1 Jste špatný pozorovatel!« »Hněváte se ? .. »Ach ne — a dejte už pokoj!« »Odpusíte ! Buďte dobrou ke mně ! Nevím co mluvím. Jsem lítostí pološílen. « »Čeho byste litoval ?« »Čeho ! Že nejsem dokonalý — že nejsen aspoň přibližně tak milý i zajímavý, ba i krásný jak by se vám líbilo ... Abych směl doufat že mne nezavrhnete, až... Milostivá slečno, jsem vám tak bezměrně, tak slepě oddán, že bych skočil okamžitě s tohoto okna, kdybyste si přála.« »Ne, děkuji vám. Věřím vám, neboť vidím. »Můj bože — bylo by možná —« »Zde je má ruka, smíte ji polibit; —n tak dlouho ! Dost !« balsoí »Má drahán slečno o : . »Neskromný ! Pustíte li pak?!«
#20 alto_textblock #20
III.
#21 alto_textblock #21
A za měsíc po tomto zasnoubení v tém památném budoárku, přitulném a přece diskret ním, přijala slečna Jarmila návštěvu bratranee Mimoně »Přicházím ti, sestřenko, gratulovat.« »Děkuji. »Proč tak chladně ? »Chladně — to se ti zdá. »Těším se tvému štěstí.« »Jak je dnes venku — ? »Krásně. No a nezapomněla's, že mán lví díl na tvém štěstí ?« »0, toho ti nezapomenu nikdy . . .« »Uměl jsem pro tebe vybírati, což? Mán vkus ? »Mlášo všecko. . »Toužimský, chudák, je tak šťasten — kdybys věděla, tak báječně šťasten —« »Je velmi hodný, Toužimský.« »A jak je ti oddán — ostatně, ty to ví než já, on s tebou přece všechno sdíli — »Všechno e »Důvěřuje ti ve všem, podrobuje seti uznávaje tvou povýšenost ducha a srdce.« »Všechno to znám —e »On ti všechno povi. — »Ano, je upřímnější než — jinl !« »Prosím tě, každý toho nedovede.« »Má to dověst ! Jest to povinen sobě jiným ...« »Nejsou povahy stejné, nezapomínej.. Zkrátka, ty's se sešla s mužem — možno řie skoro dokonalým, milujícím, a máš s ním pře svatbou, jste šťastni — »Šťastni —e »A já si přicházím pro slíbenou hubičku.- »Té nedostaneš !« »Aj, Jarmilo, slovo bys zrušila ?e Zruším.
#22 alto_textblock #22
seděl.
#23 alto_textblock #23
»To se nesmí stát, nebylo by to karak-
#24 alto_textblock #24
terní —e »Mně už na ničem nezáleží . . « »Ovšem, tyls šťastna, ty's blaženou ne- věstou, co ti záleží na celém světě na mouře- nínovi, jenž vykonal svou povinnost a může jít — abych užil toho vhodného citátu. Já vím, že's bývala vždycky trochu sobecká — »Ne, ty's byl sobec !e »Já ? »Pyšný jako padlý anděl, krutý, ne- úprosný —« »Já, Jarmilo? »Aby uznal jiného za hodna důvěry — ach ne, raději obětoval sebe i jiné — »Ale, Jarmilo, já ti nerozumím — »Já vím, škoda každého slova.« »Mláš pravdu, škoda každé chvilky, již zkalim. Jen jedné výčitky nemohu tě ušetřiti Styděla's se, příznati někomu svůj cit —e »Byla jsem žena 1... « »Snad — zajisté .. Nu, už je vše o byto. Měj se dobře, Jarmilo, přeji ti srdečn tvého štěstí —. »Štěstí ! — — »Hle, i slzy máš v očích. Ach, to je za- jisté něco velkého — »Ty's — ty's dábel!« »Možná, ale toho šlechetného, předobrého. oddaného Toužimského z celé duše, Jarmilo jak si zaslouží, miluj stále, věrně . . .« »Nemiluji ho ...« »Ty pláčeš a mluvíš nesmysly — co pal je ti ?. »Jšem nešťastna —e »Nehřeš — máš ženicha svého ráda — »Nemám ! Miluji jiného . . « »Nešťastnice, koho... ? »Tebe... — — — pusť mne, skočím s okna, nemohu žíl. »Ty moje dávno vášnivě zhožňovaná, tak dlouho trvalo, než so hrot tvé pýchy ulomil tys se mi přiznala ? ! Ne, neplač již, naše štěst bude těžce zaplaceno sklamáním nevinného muže . . « Ubohý Toužimský
#25 alto_textblock #25
Defraudant. Napsal A nt. K lo s e.
#26 alto_textblock #26
Bledé tváře jeho jakoby se halívaly v sy- chravý večer. A přece z nich prokmitaly drobné, milé pa prsky tklivé dobroty. Ne-li stále, aspoň velmi často. Ale i bez nich byl celý zjev jeho sym patickým. Ani v žertu s níkým se nepohašteři Kroku, pohledu křivého neučiníl vůči sousedn a žádnému členu společnosti. V odpověď n otázku, žert, kývl jen hilavou, zpola lhostejně, zpola dobromyslně, anebo protáhl tenké rty, na jejichž koncích svráštěla se mu tvář do vli ného úsměvu. Jakási měkká ostrost a zamlklost rýsovala tu tichou povahu. Tichá, stojatá voda to ne- byla; spíše tenký pramen, který se rád a jako nevinně pošplouchal v bílém, prostém květu na břehu svého toku, tříštil se chvíli na ostrých kamenech životní hloubi; snad dosti mělké- a občas vysýchal. Sám sobě se tříštil, sám sobě vysýchal Nikomu jinému to pohromou nebylo. Tichá, volná voda to nebyla; spíše tenkou vrstvou ledu pokrytá. A narazil-li jsi na něj, jen úzkým otvorem to vyšplýchlo a krapet vody po malém výronu padl tam, odkud vystřikl. Av takové chvíli sedával v naší kavárně u postran- ního stolku při zadní zdi vedle kulečníků, paži o studený mramor stolku opřenu a hlavu do dlaně skloněnu. V druhé ruce držel si před tváří Večerní listy. Hledival jsem tak s pohovky na něj od okna u protější strany. Ale ty jeho oči neviděly, eo je v listu, který před nimi ruka držela. Měly sico přod sebou litery, ale zkomolen trnuly do prázdna. »No — na zdar ! Krátíčku, co je vám?e přistoupil jsem k němu, poklepal na rameno usedl ke stolku naproti němu. Takový tón nevymyká se z taktu slušnéh obcování, byť se i vázal jen na známost kavá- renskou, denní a letitou. »Eh, jako pes je některý den na člověka Uštve to — a jsem trochu unaven!« ulevil s měkkým steskem pan Hugo Krátký, měkkým steskem, z něhož bylo znát ostřeji jen tvrdé sykavkovitě protáhlé »pese. »A tak ještě jeden preferans, na Matičku. pojďte, pánově!« vstával hned od stolku poho div novinami. »Tak, marqueur, karty — ať se roztáh- neme!« Unikl mi tak asi dvakráte z přátelského hovoru, jímž jsem se mu chtěl přiblížit. Takový zamlklý a zadívaný člověk v leckte- réms okamžiku maně svádí našince k upřímné- mu podání úlěchy; ale bývá v tom i trochu zvědavosti, chtivosti po poznání toho cizího »če- hosi«. Inu, jsme lidnil Pan Krátký přicházel pravidelně až po sedmé hodině večer do naší pražské kavárny kde se jen hemží známou společností. Na levo u vchodu čítárna a hovorny, jimž neunikne an jedna událost společenská, politická, literární a hlavně divadelní. Na pravo kulečníky a herny plny výkřiků, žertu, škádlení, rozprav a dobré společenské zábavy. A téměř všickni se navzájem znají. Inže- nýři, živnostníci, doktoři, literáti, továrníci, uči- telé, úřadníci, professoři, umělci — inu pravy kaleidoskop. Klidnými pozdravy u kulečníků stále s střídají přichody a odcházení známých; zná- mých, byť si ani formálně jmena neřekli, spolu nehráli nebo ani jednou na téže pohovce ne- Však se tam scházíme a vídáme po léta denně, a ať se známe tak či onak, nač si toho »na zdar !« navzájem nepopřát? Je nám tu mile pobýt, veselo, a časem i mnozi jen tu chvili zde ubijíme — ale bez té kavárny a jej společnosti staří členové její denně se neo- bejdou. Člověk tam na tu chvíli, na tu svou ho- dinu denně musí, kdyby »šídla padala«.
#27 alto_textblock #27
nosti
#28 alto_textblock #28
u zdi.
#29 alto_textblock #29
ruku.
#30 alto_textblock #30
A k tomu to teplo a světlo dobré společ-
#31 alto_textblock #31
Cizopásníků, darmošlapů, morálních kreténů netřeba se ani zbavovat; sami už po druhé ná- vštěvě poznají, že jim v té společnosti pšenice nekvete a vyhnou se. Je to výbornou známkou celé společnosti Již i v té schůzi tam jakoby s člověka padal prach různých starostí a rozmarů den- ních, pro nějž se nemůže někdy ani dobře vy- dechnout. Pohovoříš si, zvíš leccos, pobavíš se, vidí i pociuls jině nálady, uklidnlš i poslliš se k ně- čemu vážnějšímu, ku práci. Ovšem, že to má i svě neduhy jako všecko, co je lidské. A pan Krátký byl tam jedním z těch stálých, dobrých a dosti milých hostí denních. O nikoho se neotřel ani pohledem, slovem, neřku-li loktem. Nanojvýš, když hrál kulečníka byl právě na řadě, v tom obvykle položil levou ruku křečovitě na kulečník, hlavu nízko sklonil, mířil, mířil, v tom koncem tága v pravé ruce zajel, komih' trochu od těla, mrštil s sebou — a již byla hnána koule pozorně na druhou. Hráčem zvlášiním nebyl. O zádné peníze citelné na kulečníku se tam nehraje a jemu dle všeho na tom prohraném malém groši nezáleželo. Zamiklý dobrák patrně, jehož potěšením už největším bylo, mohl-li dáti anebo dal-li svému nástupci při hře kůželkové »basue Zvláštní! U každého hráče lze pozorovat především snahu, aby vyhrál, přišel »do nebe«, anebo aby se vyznamenal buď hezkou, doved- nou a zvláštní hrou občas, řekněme, ba i umě- leckou. Je to ostatně tak i v životě, nejen na kulečníku. U pana Krátkého to nebylo nikdy. Jeho požitkem hiry nebylo vlastní dobro, ale zlo, nezdar nástupce, jenž hrál za ním. A tomu účelu, tomu eíli, věnoval všecku pozornost, vše- eku snahu, a bavil se jen spatně tajenou zlo- bou nejbližšího, jejž tam utápěl svými »ba- sami.« Sám udělal špatné. Ať, jen když dal ji- nému »basu«! A to pak zářil. Vesele se smál a chutě natíral tágo křidou, když nástupce zaběhí. « »Tu máš taky ! Já tě naučím !« koukalo z jeho očí. Je to hra, malichernost v tomto při- padu, ale zvláštní rys povahy člověka je v tom, uspokojovat a posilňovat se dobrácky i chutě takovou jinak bezvýznamnou vlastní zlovůli, toužit po ukojení její. Až jsme se smávali ostré naivnosti jeho v tom.
#32 alto_textblock #32
Zavilosti nemůze se přece zvát taková chu- dobka a na takověm poli Do kavárny přicházíval obyčejně, když už mnozí odcházeli, kdy již nebývá tak napjsta obvyklá pozornost společenská a nálada dosla svého vrcholu. Bez šoupání nohama, pozdravů na všeck strany, zvlástních gest, přišel téměř nepozoro- ván, poklonil se dobromyslně, pokývl hlavou a rukou, v níž držel klobouk, kterýž po pomalém proplétání se mezi hrajícími a ostatnímin hosty, aby o ně nezavadil, rychle pověsil na věšák ve zdi. Zabalen ještě v kožich rozhledl se po s- loně tím dobrácky naostřelým pohledem a za- mnul rukama, ať venku mrazilo nebo tálo. »Aá — úá le A již seděl u toho malého stolku rohatého »Pane Krátký, potřebujeme čtvrtého! — Pane Krátký, pojďte dělat šestého, ať se neple teme !« A pan Krátký mna si ještě ruce jako p daleké cestě Sibiři, stál již ochotně u kuleč- níku, zde či onde. Ani při nejlepší vůli své a milé povaze ostatních neubrání se někdy člověk, aby se ne- podal chvilkověmu odporu, vzbuzenému leckdy nejapným slovem, zvykem nebo jednáním ně- kterého člena společnost. Je mi v té chvili odporným, hloupým, na- dutým, banálním nebo přemrštěným. A mámi vztek na něho. A zejtra? Jakoby se bylo ani nechume lílo. Niel Pouhá nálada, dojem okamžiku — a sla bost má každý z nás nějakou. Pan Krátký byl ale jako květ, prostý v ústraní, který se při každém cízím zavanut uklonil stranou. Neměl, nepěstil důvěrných styků ve spo- lečností naší s nikým, ale všem byl dosti mily nebo příjemný a vítán. Žádných prázdných, frázovitých řečí nenadělal: obyčejně mlčel. Po partii preferansu k osmé hodině zašel často do vedlejších heren, kde se známým architektem, »ůhledným lvem společnosti«, to- várníkem nebo obchodníkem pohrál si v kartý. Tak mlčky jako u kulečníku. Ba tam ani tim prostým ulehčením s »pes« nedal vzpučet svému občasnému roznětul, jako činil u kulečníku, když se mu nepodařilo dát »basu« sousedovi. A to je všecko, čím se rýsovala jeho po- vaha na veřejnost. Všem se náležitě nebo aspoň dosti za- mlouval, nikomu nevtíral a nikoho neodpuzoval. Neznal jsem ho blíže, ale kdyby si by přál či toho snad potřeboval, s radostí, ba s plnou důvěrou byl bych mu přátelsky stiskl »A pane, pilný, svědomitý a chápavý od- borník je to, ohchodník bez zidovského nátěru, ač s řídkou zručnosti!« říkali o něm mnozl v té společnosti. Nikde nepadlo o něm nekalé slovo, pohle ani zdání. Byl mně tím sympatičtějším, že jsem ve- stopách jeho tváře dobře vídal a rozpoznal ne- umlčitelné známky jakési kruté starosti, stěží tajené, ale dosti přemáhané. Karty ho přece nezavedly ! Bylo jen potřebí pozorovat jej někdy z dáli pronikavě. A dobře to chápat Neuklouzl mi ten maně občasný pozdvih ruky jeho v ústraní, která si čelo hladilai tlačila. Proč? »Ah!« zastesklo to jen v oddechu jeho pak Krátký rychle mrštil rukou dolů, jakoby něco odhazoval. »A co, to dělá ostatně každý z nás !« říkal jsem si na to v duchu.