#1
alto_textblock
#1
Ročník XX0Xl.
#2
alto_textblock
#2
V Praze, v neděli dne 3. března 1901.
#3
alto_textblock
#3
Číslo 62.
#4
alto_textblock
#4
polzaz čnězmk šmsěmo
#5
alto_textblock
#5
ou er
#7
alto_textblock
#7
molag
#9
alto_textblock
#9
Na ranní a odpol. Histy
předplácí se-
v Praze v admlaistrael
sa měsle
s čtvrt leta . . . 6 K —
s dvojí čonáškou
n měsle .. R 50
na činit leta
ve nlialkách! a K 3o h
za něste ..
Poštour
nant lea : . . . 9 K 6o
s dvají zásilkou
. . K
na čivrt leta
#10
alto_textblock
#10
Bniži
#11
alto_textblock
#11
don po
#12
alto_textblock
#12
re
#13
alto_textblock
#13
V drobném prodeji:
ranní číslo o sobě . . . za 8 n
odpolední c .
.. . . nth
Ve dllalkách na venkově:
ranní číslo. . . . . . . . 10
odpolední . . . . . . . . 3h
Inseráty
plati se hotevé rapřel
Předplacení a inserty přijímá sáminl-
strace v Marianské alici č. 3.
Tam nachánnjí se táž redakce
tiskárna a expeáice „Národních Listů“
Rukopřsy se novracejí.
#14
alto_textblock
#14
Dnešni číslo pro Prahu le o 18 stranácl.
#15
alto_textblock
#15
Adresní debata o — ab-
ve
solutismu.
K dosavadním abnormalitám a zvlášt-
nostem cislajtanismu přibyla nová: místo
sněmovny lidové, složené z poslanců vole-
ných, vede tu slovo sněmovna
panská, záležející z nevolených, nýbrž vlá-
dami jmenovaných členů, z aristokratů,
z členů vojenské, kněžské a byrokratické
hierarchie. Kdežto sněmovna poslanecká vůči
trůnní řeči ztratila řeč, sněmovna lordů ji
našla. Příčina paradoxního zjevu toho je na
jevě. V poslanecké sněmovně necítili se ani
Němci početně dosti silnými, aby mohli ví-
tězně prosadit adresu svou, a proto raději
nic. Poslanci čeští navrhli sice adresu, ale
ostatní slovanští bratři je jako vždy svorně
— opustili a sami žádné adresy navrhnouti
si netroufali. Tak tedy ta výtečná sněmovna
lidu trůnní řeč spolkla a oněměla.
V panské sněmovně naproti tomu strana
německo ústavácká za dnešní pohody byla
při kuráži a troufala si sklíčenou »autonomi-
stickou« pravici snáze podlomit a schýlit
pod vůli svou, a protoihned se rozhodla
pro podání adresy a hned ji měla vypraco-
vanou, načež ji presentovala pravici s ob-
vyklým farízejským zapřísaháním.: Spása
Rakouska toho žádá, abychom se v této
kritické chvíli netříštili, nýbrž svorni shlukli
se kolem trůnu. Proto sjednoťte se s námi
na této jediné, pospolitě adrese«.
A pravice panské sněmovny politickou chřip-
kou sklíčena, neodvážila se říci ne, netroufala
si podati minoritního vota nebo návrhu na
upuštění od každékoliv politicky zbarvené
adresy a na pouhý projev loyality, nýbrž
spokojila se ve výboru adresním piplavým
opilováním a korrigováním některých přilis
ostrých německých hran, čímž ale nijak
neubrala adrese ústaváků základní, proti nám
zásadně úporné německo-centralistické ten-
dence.
Všechna veřejnost česká právem se za-
chvěla nevoli nad touto politickou chabostí
a bídou »naší šlechty« v panské sněmovně,
když uslyšela, že zavázali se pánové pro tuto
kompromisní adresu jednomyslně hlasovat.
Znamenaje neblahý ten dojem, chvátal zem-
ský maršálek kníže Jiří Lobkovic do Vídně
a hleděl za včerejší debaty v plné schůzi »vy-
světliti« tuto nevysvětlitelnou nelogičnost veli-
kou, státnickou řečí, ve které výborně hájil
proti vládě a Němcům spravedlivost, pravdu
a právo věci národa našeho a která byla
mistrnou filipikou proti celé čtyřicetileté ně-
meckocentralistické politice rakouské —: ale
zrovna tato jeho velká slova svítila děsně
na ubohost a malichernost činu pravice
teprv vůči této musí se každý podivit a žas-
nout, jak mohou neodvislí lidé takého
smýslení a přesvědčení autono-
mistického — hlasovat pro adresu něme-
cko-centralistickou, vyzývající v ládu,
aby národu našemu nevyhověla,
aby proti opposici jeho zůstala neoblomně
pevnou a žádnými koncesemi nehleděla nás
usmířit. Státník kníže Jiří Lobkovic nemůže
přece této nám vražedně nepřátelské tendence
celé té adresy ústavácké neviděti; on s ní
také rozhodně polemisuje, on zejmena rázně
opponuje v řečí své jejímu žeb ronění
za oktroyírku státní němčiný —
nuže, kterak ale potom může jako důsledný.
logicky myslící polítik pro tuto adresu hlaso-
#16
alto_textblock
#16
is
#17
alto_textblock
#17
vat? Nemůžeme si pomoci: při všem uznání
skvělého řečnického jeho výkonu, při všem
potěšení svém z té vlastenecké, důmyslné
a rozhodné jeho obrany naší věci spravedlivé,
musíme toho želeti, že po krásných těch slo-
vech nenásledoval důsledný čin, že m ar-
šálek český kníže Jiří Lobkovic nedal
autonomistické pravici příklad statečnosti
mužné a nehlasoval proti té německo-
centralistické adrese. To by byl býval poli-
tický čin, který by budil respekt, který by
řeči jeho byl teprv dodal zasloužené váhy
pe-
a platnosti politické.
Takto však proznívá i tou- jeho na po-
sluch tak odhodlanou řečí ton slabosti, takové
»Dixi et salvavi animam«, po němž následuje
doslov skutku: schvalitebně se podvolil«, což
platí o celé pravíci. Však přes tuto slabost
nedůslednost našich »lordů« neskončila vče-
rejší adresní seč v panské sněmovně pro ně-
mecké centralisty a jejich věc nikterak ví-
tězně a slavně, třeba že jim přispěl ku po-
moci sám jejich odstavený »Achil!« Arnošt
z Plenerů. Ani tento starý parlamentář ne-
troufal si oproti naprostým pessimistickým
pochybnostem Lobkovicovým o životní síle
parlamentu cislajtánského odpověděti svým
silným:»Já věřím v jeho ozdravění, v jeho
život a budoucnost«. Ale jakž si také troufat,
když sám jeho kommilliton, vůdce německo-
ústavácké šlechty Auersperg nad tou
sněmovnou poslaneckou ve vší formě dělal
již kříž, prohlásiv, že nelze na dělnost par-
lamentu toho pomýšlet, pokud není rozřešena
otázka jazyková, této otázky však že nelze
rozřešit tímto národně rozeštvaným parla-
mentem. švrvv
Ano, to byl nejzajímavější moment vče-
rejší adresní debaty lordů cislajtánských: že
oproti vládě Körbrově, která
k vůli německým levičákům sla-
vně a definitivně odřekla se na-
řizovacího práva svého ve vě-
cech jazykových, přenechávajíc je vý-
hradně parlamentu, o zvali se rozhodně
slordové« obojího vyznání: centralistického
jako autonomistického. Tito ústy knížete
Lobkovice reklamovali právo-
mocpro upravení poměrů ja zy-
kových v jednotlivých zem ích
pro sněmy zemské, oni, němečtí cen-
tralisté však ústy knížete Auersperga
pouze moci panovnické, toužíce, aby
koruna sama císařským rozhodnutím učinila,
seč tento parlament naprosto již není, aby
totiž mocí obsolutní oktroyovala »pořádek
jazykový« v Čechách i na Moravě s povýše-
ním němčiny na jazyk státní.
Tak hle skončilo tedy to čtyřleté šarla-
tánské horlení německých ústavákův pro
»zákonodárné« řešení otázek jazyko-
vých a proti všem jazykovým nařízením
jako se ti charakterní herci chutě smířili
s ordonancemi Clarovými, Kindingrovými a
Spens-Boodenovými, tak neostýchají se nyní
již hlasitě a nepokrytě volati po a bsoluti-
stickém rozřešení otázky jazykove
státním převratem, který by základní
XIX. článek ústavy o rovnoprávnosti všech
kmenů národních a jich jazyků v životě ve-
řejném vypáčil ve prospěch privileje státní
němčiny z kořenův.
Také kn. Lobkovic předvídá brzkéa
neodvratné příští absolutismu: ale promlouvá
k němu podstatně jinak. Praví k němu —:
Nepřestřeluj, nesahej na život sněm
zemskýcha na volnost slova, jíž
dnes národové nezbytně potře-
bují. Zaveď rovnoprávnost poctivou
#18
alto_textblock
#18
a připrav půdu pro nové, rozumnější uspo
řádání říše na historických a přirozených
jejích základech. Pouze takovou přechodní
éru absolutismu může Rakousko snésti,
která by připravovala jeho národům na bu
doucně lepší, spravedlivější zastoupení, než
v posavadním, od sněmů zemských odlou
pnutém a tudíž chronicky chorém parlamentě
která by sněmům zemským opět vrátila úno-
rovkou a prosincovkou odňatou váhu, moc
a platnost.
S takovým absolutismem by se smířil
»český Tory« — kn. Lobkovic; kdežto ně
mecko-liberální »Whigové« od Auersperga,
Arnošta Plenera až po Wolfa přáli by tako
vému absolutismu, který by nás po prusku
zgermanisoval a »řízným generálem« zkrotil
sněmy naše zahladil a vlasti naše krajskými
vládami v cislajtánské departementy roz
dělil. — Na štěstí však nežijeme v roce 1851,
nýbrž v r. 1901.
#19
alto_textblock
#19
Říšská rada.
#20
alto_textblock
#20
Panská sněmovna.
Z Vídně, 2. března.
(Telefonogr. »Národnich Listů c.).
Panská sněmovna má společnou adresu
a měla o ni dnes velikou, zajímavou debatu. Po
slanecká sněmovna vzdala se adresy, vzdalase
rozpravy o ní. Tímto profikladem charakteriso
vali jsme — tušíme — s dostatek rozdíl mezi
oběma. Rakouský senát promluvil, lid a jeho
zástupeové se odsoudili k mlčení.
Svůj úsudek o společně adrese všech tři
stran pairských jsme již pronesli. Pokládáme ji
za kompromis, při kterém hrozí kontrahentům
nebezpečí — kompromitovati se. Nemáme, co
bychom ke kritice své přidali. Tím méně, že
v celém rokování čtyřhodinném, ve kterém se
vystřídalo sedm řečníků a ještě dva ministři, ne-
bylo skorém pražádné zminky o ní.
Dvěma momenty vyznačuje se jednání to.
Jednak čelily nejvýznačnější výkony dnešního
dne, zemského hejtmana vorariberského, ještě
více pak nejvyššího maršálka království českého,
nikoli proti adrese, nýbrž proti vládě, proti
její politice, proti celému směru jejímu, ba
proti celému systému, ano i prot
celě ústavě, na které spočívá nýnější státní
zřízení císlajtánské. Jinak ukázal se prazvláštní
zjev, že mluvčí jednotlivých stran úplně opustili
společnou půdu adresní a zaujali — jak se říká
strategickým terminem technickým — každý dří-
vější samostatně postavent
S celou nepokrytosti prohlásil hned prvnl
orator pravice, hr. Harrach, že je a dres
dílem společné úmluvy, že však
sobě každá strana vyhradila sve
stanovisko. S tohoto stanoviska jmenovaný
šlechtic žádal, aby vzat byl také zřetel na listi-
nami zaručená práva království a zemí. Pro
každou vládu rakouskou vytkl dvě vůdčí zásady
spravedlnost ke všem a pěstování rakouského
ducha.
Kníže František Auersperg přál si, b
státní myšlénka, jak si ji představuje on, totiž
německá, byla vládou chráněna, třeba-li také
tvrdě a příkře. To byl něžný pokyn k násilí,a
p. dr. Körber vděčně jej kvitoval a dodal, že
kdyby se jednou začalo s násilím, musilo by se
hlouběji.
Velikou pozornost vzbudil zemský hejtman
Rhomberg. To je statečný autonomista ze
školy Greuterovy, který měl odvahu ze svého
křesla na svém zemském sněmu proněsti zdreující
ortel nad obstrukcí německou. Dnes podal po-
drobný obraz velkonémeckých rejdů v zemích
#21
alto_textblock
#21
alpských, obzvláště v Tyrolsku a hlavně na
středních školách zahnízděných.
Ministr vyučování uznal po žalobě tohoto
Dornbirnčana nutným ujati se slova k obraně
své a svých předchůdců. Obrana ta však do-
padla mdle. Na jeho námitku, že v daném při-
padě narazí na střední školy české, byli jsme
připraveni. To mělo býti nejspíše klínem k vy-
ražení klinu druhého, ale myslíme, že by pan
Hartl náramně se ocitl na rozpacích, kdyby měl
uvésti jediný doklad agitace protirukouské a pro
cizí stát pračující ze středních škol českých.
Hlavní vinu národního protivenství svali
ovšem na noviny. To jest vždycky pohodlné,
těmto přisuzovati odpovědnost; tyto jsou pro
malé politiky povždy beránkem všechny hříchy
snímajícím.
Pan Hartel pravil také, že noviny to jsou,
které hlásají místo snášelivosti zášť. My nejsme
si vědomi tohoto hřichu, poněvadž si myslíme
že láska k národu vlastnímu nespočívá v nená-
visti k národu cizímu. Nám se nezdá, že české
noviny to jsou, které hlásají superioritu jedněch
a podřízenosť druhých.
Kníže Lobkovic po 15 letech — na-
posledy promluvil politickou řeč v debatě o vý-
nosech bar. Pražáka — debutoval znaimenité.
To byl opět starý mladý Jiří Lobkovie
jenž nepokrytě tlumočil své přesvědčení a jenž
nalezl silné, energické a pádné akcenty, když
hájil práv jazyka českého, zvláště v úřa-
dování vnitřním, proti oné části byro-
kracie rakouské, která fedruje výsady němčiny,
jenž neváhal prohlásiti, že centrální par-
lament je trvale nezachranitel-
ným a nevyléčitelným a že jedini
spása pro Rakousko je, zanelchat
nepřirozené cesty politiky celo-
státní a vrátiti se kůtvarům, vy-
hovujícím stejně minulosti ja ko
povaze Rakouska.
Zástupce české šlechty učinil, jak nám
bylo sděleno, svůj projev dnešní také j me-
nem konservativního velkostatku
ve sněmovně poslanecké. Byl nejen
karatelem dnešních poměrů, byl také rádcem do
budoucnosti. Mluvil za hrobového ticha. Několi-
kráte přerušil jeho fulminantní filipiku hlučný
souhlas a když skončil, bylo mu celou pravie
gratulováno.
Za dojmu takového povstal dr. K örberh
Mluvil stručně a nepověděl mnoho. Slyšeli jsme
od něho pouze novou, pečlivě soustruhovanou,
při svitu lampy vymyšlenou parolu jeho poli-
tiky: »Vášně prostá vytrvalost.« To je parodie
známého hesla: »Energie trpělivosti«, kteréž
opakováno bylo bezpočtukráte v lelech 1898
1899. Jak skončila politika této »energie«, jest
známo. Snad tuší také nynější předseda mini
sterstva, že jeho neskončí jinak.
Dr. Arnošt Plener měl v panské sně-
movně první řeč. Po šesti letech se zase ozval.
Nie se u něho nezměnilo. Ani posa, ani gest.
ani obsah, ani smýšlení. Všechno jest ještě.
jako když byl poslancem za obchodní komoru
chebskou. Je proti kompetenci zem-
ských sněmů v otázce jazykové
je také proti— národn autonomii.
Je pouze pro zřízení krajská, která po-
važuje za zdravý podklad pro řešení otázky ja-
zykové. Tato, jak povědomo, nikoliv nová my-
šlenka byla jediným positivním drobtem jeho
polemiky proti knížeti Lobkovicovi a trvala skoro
celou hodinu.
Od kníž. Czartoryjiského slyšel pan
dr. Körber, že jako podle našeho Františka
Ladislava Čelakovského »nestačí k epigramu
pouhý nápad«, tak nestačí také pro vládu pro-
gram toliko hospodářský, ale že musí míti také
#22
alto_textblock
#22
program národní a politický. Která ho
nemá, pozbyla nároku na vedení parlamentu.
To bylo trpké slovo pro p. dra. Körbra,
kterému vůbec dnešní rozprava ve sněmovně
panské přinesla samé nepřijemnosti a výtky, ba
třemi representanty pravice projev nedů-
věry a rozhodné odsouzení jeho systému bez-
systémnosti, jeho politiky nepolitické, jeho
setrvačnosti vášně prosté, která je stagnacía
mdlobou.
Pověděvše sobě, že trvají na po-
sicích svých, příkře si odporujících, ba
protichůdných, schválily všechny tř
strany panské sněmovnyajedno-
hlasně — — — společnou adresu.
#24
alto_textblock
#24
Předseda kn. Windischgräitz zahájil schůzi
o 1.30 hod. odp.
Noví členové baron Karol Krausz a solno-
hradský arcibiskup Katschthater.
Ministerský předseda jako ministr vnítra podal
předlohu o zrušení ranhojičských gremie
a přikázání jejich jmění komorám lékařským. (Sou-
hlasí s předlohou ze dne 7. listopadu 189á.)
Předseda oznámil, že předloha bude na programu
příští schůze.
Přechází se k jednacímu pořádu, na němžje
pouze zpráva adresního výboru o předloze od-
povědi na trůnní řeč. Ret. prof. Lamasch do
poručuje adresu.
Hrabě Harrach: Ujav se v minulém zasedáni
slova, bych poukázal na důležitost svorného postupu
panské sněmovny, vzbudil jsem ohlas, jenž však ne-
vyskytl se více v pozdější debatě, tak že skončila
patrným rozkladem. Dnes jsme opět sjednoceniv
důležité chvili, neboť jedná se o adresu na trůnní
řeč. Příslušný výbor panské sněmovny zvoli! odbor,
jemuž uloženo vypraeovati pokud možno společnou
adresu. Vyhověli jsme ochotně tomuto příkazu a vy-
nasnažovali jsme se mnoho dní a hodin, abychom
— nevyjímám nikoho — docilili jednoty. Jen s ve-
likým namáháním skoncovali jsme tento elaborát.
Každý z nás musil obětovati mnoho se stano-
viska své strany, avšak byli jsme zajedno v pomy.
šlení, že konáme vlastenecké dllo, jež má význam
pro celou říši. (Pochvala.) Jevila se neobyčejná ochota na
všech stranách. Každý osvědčoval své zásady méně
než by býval měl.
Je přirozeno, že taková kompromisní adreša ne-
mohla uspokojiti žádnou stranu, každý musil povolit
a dělat ústupky. Docíliti souhlasu a celým obsahem
té kompromisni adresy nebylo možná, avšak byli
jsme přesvědčeni, že té chvíle sjednotiti se musfme.
Sjednotili jsme se a tuším, že to není žádnou chy-
bou. My střední strana 1 levice setrvali jsme na svém
stanovisku. Shodli jsme se však v tak vážné věci
jako jest adresa! Nevyřkli jsme nie přikře, aby to
mohlo urážet jednu nebo druhou stranu. Vykonali
jsme svou povinnost a prosím, by se nám nemělo
za zlé, že jsme nemohli vyhověti všem různým zá-
sadám, jež zde vládnou. Musili jsme se dohodnout a
prosíce se celé hodiny o slovo, vykonali jsme dost
k obraně každého stanoviska.
Jmenovali jste mne vždy idealistou, avšak nyní
mluvím jako muž, jenž považuje za nezbytnou nut-
nost, aby v době, kdy udávají se častěji netušené
projevy, jež ohrožují trvání říše, sněmovna postavila
se sjednoceně proti takým tendencím. (Hlučná po-
chvala.) Záleží na tom, aby osvědčilo se zde rakou-
ské vlastenecké smýšlení. (Pochvala.)
Dívajíce se na mapu naší říše, vidíme hlavu,
srdce a ostatní údy. Toto tělo bylo rozpoleno
dualismem. Máme teď siamská dvojčala, jež pojí
pouze vojsko a delegace. Tento stav jeví se však
také v každé korunní zemi. Všude. — mimo Horní
a Dolní Rakousy — jeví se taková dvojčenská při-
rozenost. Dvojčata nemohou se pohybovat jinak, než
v tomto spojení. Kdyby se přerušilo, bylo by veta
po obou existencích. Proto je nevyhnutelně třeb
dbát, aby se tito blíženci dohodli.
Troufám, že také v Rakousku dojde a musí do-
jíti ke smíru, zavládne li duch spravedlnosti a všichni
uznají zásadu spravedlnosti. Bude-li vláda jednati
spravedlivě, nebude nikomu brát, nebude dávati ni-
komu něco jiného než druhým, nebude-li trpětí utla-
čování, nastane smíření.
Aby nastalo, k tomu třeba dorozumění vyučo-
váním zemských řečí. Má li vláda a správa zapotřebí
jednotné řeči, je také třeba, aby si jednotliví národové
navzájem rozuměli. Sluší poznamenati, že ústupky
díti se musí jen dobrovolně, nikdy z donucení.
Budoucnost nebude tak zasmušilá, jen když za-
chováme dvě věci: spravedlnost ke každémua
patriotismus pro společnou vlast. Jame vesměs pře-
#25
alto_textblock
#25
EON.
#26
alto_textblock
#26
V Praze, 2. března.
B. (Kronika.) Rád bych věděl, jak
dojem z líčení našich věcí mohl by asi mii
vzdálený, nepředpojatý pozorovatel. Proto jsem
na dobu poslední debaty o jednacím řádu na říš-
ské radě vlezl do kůžičky neznámého čtenáře-
čizince a pečlivě jsem zaznamenávals každě hnut
nitra. A víte, jaký byl výsledekv pokusu ?
Byl překvapujícír
ose Ten: ze všeho, col nepředpojatý eizine
slyši a čte, musí nabyti dojmu, že sen Slova-
nům vůbec a nám Čechům zvláště neděje v této
říši vlastně — žádná křivda.
Libolli, zkuste to s tou kůžičkou po mně
Stanovisko našich odpůrců.1 ušte
1d s Sněmovní slňlje poradní místo. R
diti se spolu mohou jen, kdo si navzájem ro
umějí. Sedmi jazyky nemožno se dorozumivati.
Mluví se tím jazykem, kterému všichni rozuměji.
A tak je němčina skutečným jednacím jazykem
sněmovny. Zbývá jen prohlásiti ještě slovem,eo
skutkem beztoho platí « . .
— A právě tomu prohlášení my se brá
níme ! Námitka s naší strany. Mluvíme sice ně
mecky, ale chceme si zachovati právo uží
vati svého jazyka. Nám na tom záleží. enl
man — Proč vám zéleží?
lna— Protože jsme tu doma. Kdyby jiný ně-
jaký jazyk měl miti přednost před našim vlast-
ním tam, kde jsme doma, musili bychomse
považovati za plemeno podružně, porobené
A toho si nepřejeme . . .oměna oib
Atu začínají kostnaté obraty podmanitel
ské logiky našich odpůrců. mnemshae luhnnl
ě — Přejte si čin nepřejten si, na věcí ni
nezměníte« K čemu líčiti zdání něčeho, co není
Kdo z vás má co kloudného povědět, sám užívá
němčiny bez nucení, přiznává, co jest. Snadje
trpké, bolostné přiznání to, připouštíme. Ae
s trpkostmi a bolestmi života třeba se smířit.
lo — Ale my nechceme klesnouti na stupen
občanů druhého řádu . . »zn o ne
#27
alto_textblock
#27
— Nepotřebujete teprve klesati, protože n
tom stupni jste. V tom je právě osudný vás
klam ! Rádi byste se považovali za víc, nežli
jsto, za občany jako jsou druzí . .
— Nejsme snad ?
— Jste druhého řádu. Váš jazyk zde
dosud nie neplatil, sami jste ho neužívali. Ale
najednou si vzpomenete dát mu prohlašovati
právo, které mu nepatří.
Svíjíme se ve své kukli pod sekernými do-
pady odpůrcových vývodů, ale jen ticho! Třeb
na venek zachovati pósui
— Nezapomínejte, že nás Slovanů je zde
v říši dvakrát tolik, co vás!.. . slyšíte state-
čnou odpověď s naší strany.
— A to je právě nejpádnější doklad vaší
inferiority! zase v repliku. Všude, kde vyšši
plemeno se střetne s níže vyvinutým, ovládá
menší počet většinu. Několik tisíc Anglíčanů
vládne millionům Indů. Sto jiných případů
z přílomnosti i z dějin možno doložiti . ..
Mluva poměrů je vražedná.
Všecci zpoceni vylézáte z oblečené n
sebe eizí kukle. Už je tomu tak ! V očich vzdá-
leného, nepředpojatého pozorovatele mohou
míti, pohříchu, naši odpůrci vskutku — pravdu
#28
alto_textblock
#28
Ale to vám nedá! Vědomí práva je příliš
hluboko zakořeněno v bytosti človéka ! Stavite
si v duchu před sebe slaměného panáka, vycpa-
ného zástupce vzdáleného pozorování a nepřed-
pojatosti a v duchu s ním pokračujete v šarvátce
názorů.
— Tak tedy ty, že jsou kategorie občanů, ple-
men, národů! A každě z nich už od přírody
poměrů že určena jistá role? A jedna třída
že nemá se zbytečně pachtiti po právu třídy
druhé ?l.. . nozán n
— Tak jest! potvrzuje automat protějšek.
Také život národa má svoji zdravovědu. Třeb
hospodařiti silami, znáti jejich meze, přeplnáním
neutráceti drahocennou mízu života ! . . .
— Velice mudroslovně! Ale, co myslíte,
je daný poměr něco ztrnulého, pro vždycky ne-
změnitelného ? Není připuštěna možnost vývoje
#29
alto_textblock
#29
Nemůže plemeno, které dnes se nachází v po-
druží, přivésti to časem na hodnotu prvního
řádu ? . . ..
— Ah, to je jiná věc! Arciže může
Naopak, postup z dola nahoru je docela záko
nitý v přírodě, dost pravidelný. Nadané, pilné
života schopné plemeno z podruží se vyšvihne
ke stupni vyššímu
— Nu a proč bychom neměli na příklad
my Čechové? . ..
Otázku položili jste trochu váhavě. Z pod
víčka upřeli jste nedůvěřivý pohled na svůj pro-
tějšek. Ale antropofd, konstruovaný k účelům
zápasnickým se nedává vyrušiti ze svého klidu.
— Neřikám, že se k němu vůbec ne-
vyšvihnete. Nevidím jen žádoucí známky, které
by nasvědčovaly, že již jste na cestě k cíli .
— A co to za známky, prosím vás ?
— Vyšvihnouti se z položení národa spra-
vovaného k položení národa, který se sám
spravuje, k tomu třeba nejen nadání a patřičné
energie, ale také opravdového chtění a důmysl-
ného jednání
— Nu a což, co jsme dosud dokázali,
nestačí? Není důkaz talentu a chtění, jak jsme
to ze stavu někdejší zbědovanosti přivedli ku
dnešní své kulturní výši? Neznáte překvapující
rozkvět naší literatury, utěšený rozvoj našeho
umění, našeho školství? Nemáme my Čechové,
kteří jsme před padesáti lety neměli nic, ne-
máme dnes svoji universitu, svoje Národní di
vadlo, svoji Akademii ? . .
— To je všecko tuze hezké! Aleto
všecko je možno a také vám všecko přišlo za
trvání — státní němčiny, za platnosti německé
jednací řeči v parlamentě. Co tedy máte prot
ní? . ..
Sto chutí ve vás vzkypělo, srazit protivnéh
tlampače logiky a životní zkušenosti k zemí,
rozšlapat tu podařenou konstrukci mluvícíh
aparátu, kterou jste ho v duchu sami obdařili.
Jenom s nákladem všech mravních sil krotíte
svoji nevoli.
— A kterak pak, u všech všudy, mám
svůj odpor proti němčině ještě opravňovati?
#30
alto_textblock
#30
— Jenom v jediném případě je rozumn
odpírati organismu, čeho má k životu potřebí
máme-li čím nahraditi, co mu odepíráme. Ne-
chcete němčinu za jednací řeč státu a parla-
mentu? Dobrá. Kde máte za ni — ná-
hradu . . .
— Proč by nemohl na příklad některý
slovanský jazyk . . .
— Může-li vyhověti, proč jej nenavrhnete
Jste patrně sami přesvědčeni, že by to nemělo
smyslu. Nemáte druhého jazyka, na kterém
byste se dohodli. A pravíte-li, že to je otázka
budoucnosti, proč není nikde znát, že k té bu-
doucnosti vědomě a úsilně pracujete, že ji při-
pravujete, že máte opravdovou snahu onu
budouenost přiblížit, způsobit, na poměrech j
vynutit? Jaký v tom na příklad smysl, v ústřed-
ním parlamentě affektovat nevím jakou citlivost
národní proti společné jednací řeči a doma
nemít mravní síly ani tolik, abyste vlastnímu
jazyku zjednali, co mu patří? Z těch a tako-
vých známek lze už právem soudit. Nemáte
kvalifikaci na postup. Aspoň posuda jí nemáte.
Snad máte talent i pili. Ale prozatím jen ta-
lent a píli, která stačí na dílo ve stínu cizl
péče a cizí přízně. Ale nemáte, jak vidět, ani
síly ani opravdovosti chtění, ani patřičného
důmyslu, abyste přivodili, co jest a zůstane
prozatím jen zbožným vaším přáním . .
Prudkým máchnutím ruky zapudili jste o
sebe představu protivného chrliče námitek a
impertinencí.
#31
alto_textblock
#31
Ještě závěrek! Už bez kukle, bez fanta-
stiky, bez umělých protimluvů.
Dané poměry nasvědčují zatím naší infe-
rioritě. Osm millionů Němců panuje šestnácti
millionům Slovánům. Šestnáct millionů Slovanu
nedovede se spravovat svým jazykem a způ-
sobem. Poměr nezralého pastorka. Utkviti pro-
vždy v tom poměru podružném nesmíme, byla
by to naše smrt. V přírodě co zkamenělo,
rychle zaroste a zmizí pod moeným bujením sou-
sedních organismů. Také nám Slovanům není
#32
alto_textblock
#32
přírodou znemožněna tato avance. Co nám
ještě brání?
sr nle
Brání především jho přijaté cízí kultury.
Brání zákon setrvačnosti těles, pouta staletých
odvislostí. Ale přes to! Síla idey dovede zpřelá-
mati pouta, odvaliti rumy, břemena věků. Čím
to, že naše idea neprojevila dosud tolik sily?
Není přece pochyby: od té chvíle co bychom
my Slované v říši se ustanovili na společném
slovanském jednacím jazyku, byl by nadvládě
německého živlu konec.
Proč se neustanovujeme na tak zname-
nitém prostředku?
cn
Krátká odpověď: nedohodneme se. Vědomí
slovanské není vyvinuto. Lépe řečeno, ani vy-
jasněno není. Jsme opozděni, zanedbáni, ne-
připraveni. Místo, abychom své slovanství v sobě
probouzeli, trčíme nehybně, líně, otrocky ve svém
jhu, jenom hubujeme na poměry, že nejsou
jiné, nežli jsou a že je nikdo nechce v náš pro-
spěch změnit. Chtěli bychom míti úspěchy, ale
tak, aby nás nestály námahy a klopotných pří-
prav, jaké všem pravým úspěchům vždy musí
předcházeti. Hubujeme na ostatní bratry Slo-
vany, jak jsou ve svém slovanství tak zpozděni.
Jsme vskutku sami nejpokročilejší v uvědomě-
losti. Ale běda! Jak jsme při tom sami zpo-
zdění, nevyvinutí, nedopracovaní v myšlencel
V čem pak záleží naše slovanství? Co jiného
v něm dovedeme, nežli hubovat na druhé, že
prozatím nechtějí, nedovedou chtíti, co my
chceme. Kde je nějaký náš lepší příkl ad
národního, slovansky uvědomélého
života, kterým bychom předcházeli ?
Douška:
Dokud naše tak zvaná politická akce proti
nadvládě německé není provázena současnou
důslednou, neustupnou akcí na vyprostění celé
bytosti národní a vyzvednutí její slovanské hod-
noty ve všech poměrech života, dotud všecko
naše rozčilování a řečnění na veřejnosti a v par
lamentě zůstane pouhým čeřením vzduchu bez
náležité mravní váhy a také bez patrnějších —
praktických následků pro postup dalšího vývoje.