ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 43ea35f0-6603-11dc-a35f-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
ALTO TextBloky — 19
#1 alto_textblock #1
24. března 1901
#2 alto_textblock #2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 88.
#3 alto_textblock #3
Strana 9.
#4 alto_textblock #4
Lory. Obrázek. Nakresli Prant. Flos
#5 alto_textblock #5
Když městské paní a dívky prokázaly ze snulě přitelkyni a své učilelce poslední poctu tím, že na svých úllých ramenech odnesly jiz Růžové ulice až na vzdálený hřbitov, nezůstnlo snad v celém městečku ani dušičky ; ne že by je byla přivábila zvědavost, ale přišli všichni z úcly a z lásky k zemřelé. Byla to snad vzácná žena, zaujimající vy- soké postavení anebo důležitý úřad, že nikdc neopomenul, aby jí na cestě poslední nedopro- vodil? Či snad byla vznešena rodem? Anebo to byla snad umělkyně anebo choť mocného, vznešeného muže? Ano i nikoliv. Ženou vzáenou byla jiště, vznešenou byl ušlechtilým srdeem a umělkyni neslavenou. Lory byla švadlenou. Zůstávala mnoho let naproti nám u Holinků Ještě dnes vidím v duchu ten přívětivý, mily domek, ač na jeho místě stojí dům jiný a také jiní lidé jej obývají. Tři stupně přede dveřmi, jichž vrchní po lovice byla z latěk a nazývaly se braňka, po dvou nízkých, ale širokých oknech v prav i v levo od braňky, prohnutá střecha šindelová a na ni nízký buclatý komín. V celém domku byly jen dvě svělnice a vzadu tmavá komora. V levo zůstával krejčí Holinka a v pravo Lory Domek obrácený k jihovýchodu byl celé dne zalitý slunečním světlem a okolo téch tří stupnů před braňkou byly houfy skolačících děli — také celé dni Za mě mladosti měli u krejčího a majitele domku Holinky dcerku asi dvacitiletou, Marjánku, statnou hezkou divčinu, jejíž srdéčko, rozbou- řené neznámými touhami, slýchal jsem často buchati, když tisklai mou hlavu ke svým ňadrům a hladila neposlušné, sluncem vybělené mé vlasy. Eh, rozuměl jsem ja tenkrát málo, cos v srděčku Marjánčmně děje a jakmile jsem citil, že pevné paže Marjánčiny povolily, hup! se- skočil jsem s jejího klina a vyrazil na zápraží, kde mne Tonda uvital s jásolem a hned navrhl hazardní hru o »husičky« do důlku. Do svatyně Lorvnčiny dostal jsem se je- nom tenkrát, když jsem byl povolán, abych skočil pro ocet nebo pepř nebo sůl a pr U Lorynky bylo vždy plno. Sedělo tam ťucet i více slečinek jako v sněhových závějí a všecky šily, stříhaly nebo kreslily, ale hluku tam nebylo. Tam snad se ani nahlas nemluvilo. Pra- skalo jen plátno, svistěly protáhovaně niti neb cvakaly nůžky. Lorynka seděla vždy na posteli, majíc za- ložena záda stoličkou a polštáři. Nemohla chu dinka již kolik let choditi, nohy ji nesloužily. Na hlavě měla vždy bilý čepeček a pod kr kou čepečku úzký proužek šedivých vlasů. Tvář její byla hubená, bledá a pleť její byl tak průhledná, že ji bylo viděti mramorové znky pod koží. Velké světiemodré oči byly hlu boko vpadlé, ale divaly se na vás tak mile, že jste mimovolně šli blíže, toužice ještě hlou běji se do těch dobrých očí podívati, a bledé její rty se tak podivně usmívaly, že jste nevěděl. zasměje-li se Lorynka nebo zapláče-li v nej- bližším okamžiku V širokých, nizkých oknech bylo vždy foli květin, že nebylo třeba záclon, ale i přesí to, že vydychovaly z nich mnohé vůni, prosycen byl vzduch světnice vůni zvláštní, která mn vždy zarazila, kdykoliv jsem k Lorynce vešel. Byla to vůně pálených bylin, kterýmí Lory sv nemocné údy nakuřovala. Na prádelníku stály hodiny pod skleněným poklopem a na tom »zvonu« nejčastěji sedal Lorynčin »maníček« čiperný kanárek. Nabízel jsem kdysi Lorvnce kopu nejkrás- nějších »krváčků« husiček. a tři olověn knofliky z vojenského pláště za jejího »maní- čka«, ale nedala. Nu ať! Kopa »krváčků« nenií maličkost kanárek, nevidáno, není všecko! Také jsem na Lorynku proto nehněval, neměla chudinka beztoho nikoho, jen toho kanárka (a málem bych zapomněl) a moratou kočku, které sedal »maníček« na hlavu a tahal ji, zobáčkem z ouška, čemuž jsem se musil vždy tolik smát. Mnohem veseleji bylo vedle u Holinků. Starý mistr s brejlemi na čele skláněl se nad dílem sedě jako Turek na skřížených nohou a proplétaje často svou řeč slovičky »tentočky«. »nyčko«, vypravoval zajímavé historie o nebi i o zemi. A když jsem ztichl střihaje mistro- vými nůžkami vše, co mně přišlo pod ruku, ustal náhle mistr a zvednuv hlavu zahlaholil »I ty kluku prachčerchmantská, tentočky. co to nyčko střiháš? Vždyť je to podšívkado kabátu! A, á — počkej, prach ty millione Neumírajíci kazisvět! Nyčko sem dej nůžky seď a poslouchej!« Vypravoval o Italii, ležel tam (ři roky prodělal patálii u Solferina. Také o Uhrách jssm mnoho přeslechl, když ležel v »Offnu« v ka- sárnách; tenkrát se neříkalo Budín a pak, jak dělal se svým hejtmanem, von Uzlem, sedm maršů už do Polska. Tenkrát byl »prefatýneme a po těch sedmi marších bál se panu hejtma- novi na oči, protože měl »sv. Františka broučkye a pan hejtman von Uzel styděl se prefatýna Ho- linky — profože měl broučky taky. »Tak, tak, Fanoušku, tentočky, broučků moc a moc, to bys koukal! I oficiři !e Stará Holinková byla veliká, statná zena ale doma se málo zdržela. Sotva nastalo jaro zdělávala kousek políčka a sháněla pro kozu. U Holinků měli kozu mlsnou. Starý H - linka řikal, když ji ráno Holinková nedá »do- brytro«, že celý den nežere. Bylo to asi pravda, neboť mistr mluvil vždy jenom pravdu, ale Ho- linková to nerada slyšela, húbovala vždy mistra. že všecko vybreptá. Ale já jsem byl jako člověk domácí a nevynášel jsem klepů. Také Holinkova koza na mne prolo loupal svýma světlýma očima a trkala na potkání. Ta- kový byl v domku idyllický život. Slunéčko jej vyhřivalo celý den a když přece někdy spusti se liják, bylo v domku také pěkně. Veliké kapky sklouzaly se po zčernalých šindelech a došcíc a ťukaly kolem domku, jakoby někdo neustál kolem cupal.
#6 alto_textblock #6
Marjánka pomáhala matce. Kolikrát cel zardělá a spocená, prohýbajíc se pod plachtou trávy dokolébala se až na stinný mlátek a used- nuvši na zemi, převalila se na záda, aniž by popruhů plachty uvolnila a tak odpočivajíe n svém břemeni, oddychovala z hluboka a dívala se na prázdné patro. Veběhl jsem za ní na mlátek a počal jsei ji dusat. To bylo smíchu a křiku a co pak když mne zavázala do plachty do trávy a nesl mne do chlívka, aby mne snědla koza ! To bylo křiku, že i starý mistr vyběhl s dřevěným lok- tem na dvůr a tentočky nyčko honil Mar- jánku po dvoře, švihaje loktem, jako kdysi
#7 alto_textblock #7
palašem. A najednou z toho všeho bylo zle. Nevěděl jsem ovšem, co se děje, ale žes něco děje nedobrého, to jsem přece zpozoroval. Nejvíce se změnila Marjánka. Již mne nevázala do plachty trávní ani neprozpěvala ani se ne- smála, ale za to mne brala na klin a silně, tuze silně tiskla mou hlavu k ňadrům, vzdychala a někdy i plakala. Zmínil jsem se o tom mamince, ale m- minka mne odbyla nějak zkrátka. Ježto byla ale Marjánka má nejmilejší přítelkyně, nemohl mně býti lhostejno, proč pláče, když ani mn to říci nechtěla. Pojednával jsem jednou vážně o tom se st rým Holinkou, ale špatně jsem pochodil. Mistr mně navrhl, abych si raději utřeh nos a stříbal ke všem čerchmantům co chci. ale o Marjánce že nechce ani slyšet, sice ten- točky nyčkon ! . . .« »Ahal pomyslil jsem si, rozbila ona Mar- jánka nejspíš někde tabuli v okně, nebo shodila láhev s petrolejem a proto je tak zle. Bude chudák asi bita! Proč to nesvedla na mne. mlčel bych jako ryba, kdyby tatínek třeba 6 mn řemen roztřepil. A panečku, byla na řemen přaska! a kam ta padla, no — ani si ne- přejle Nedalo mně to pokoje. K večeru chodívaly slečny od Lorynky domů. Vyčkal jsem přihod- nou chvili a když byla Lorynka sama, vklouzl jsem k ní. Z počátku jsem se zarazil, ale když Lo- rynka se zase tak divně úsmála a řekla, »jen pojď, Fanoušku, ke mně a řekni, co bys rád!e šel jsem až k posteli a pověděl jsem všecko. jak Marjánka mně mačká hlavu, jak pláče vzdych, jak se starý Holinka na ni hněvá a zá- roveň jsem vyslovil svou domněnku o rozbit tabuli nebo o skácené láhvi s petrolejem. Lorynka mne pozorně vyslechla. Pak l- hounce vzdvehla, pohladila mne po hlavě řekla, že jsem hodný chlapec nebo něco podob- ného. Pak mně poručila, abych vytáhl z prádel- níku spodní »šuple«. a podal jí tu »forhemetku«, co leží na vrchu. Udělal jsem to ochotně a málem bych s byl skácel radostí, když Loryaka podala mně te »forhemetku« (bylo na ní sámečků jako brázd na poli) a řekla, že mně ji dává za tu zprávu o Marjánce. Tenkráte se nosily v neděli forhe- metky, ovšem nosili je jenom páni, ale co pal vy vítel Forhemetka bylo to nejkrásnějšl, co člověk na sobě míti mohl. Letěl jsem domů jako spla- šený a když jsem vrazil do kuchyně, vykřikl jsem jen smás — a bác i ležel jsem i s forhe- metkou na podlaze — to »minko« jsem leknutín spolkl. Seděl u nás Josef Hrušků a s tatinkem vážně rozmlouval. Tolik jsem vyrozuměl, že mluvili o Holin kovi a o Marjánce. Tak vida, už je to venku Josef Hrušků se dušoval, bil se pěstí d prsou i do stolu, že to jinak nejde, a že raděj z toho udělá nic, nedá-li Holinka Marjánce sedn stovek. »Musím je míti na výplatu a do řemesla »Ale Holinka jich nemá«, namítal otec. Ať si je vypůjčí na barák !e »Už na něm není jeho ani došek.« »Tak tedy nie ! Já bych se zbláznil, «i kri Josef a cuchá si rukama vlasy. »Jen Marjánky je mnélíto a mýho mladýho života«, rozplakal se najednou a utíral si rukávem oči. Vice jsem neposlouchal. Tohle musím z tepla pověděti Lorynce, aby snad nemyslela, že ee snad tabule nebo láhev Lorynka seděla na posteli jako vždy a čella si snad v knížce. Tolik jsem již rozuměl, ze lístky v knížce nebyly obrázky, ale že to byly peníze, a ty Lorynka přebírala. Nečekaje na vybídnutí pověděl jsem všecko- Lorynka se jen usmála a řekla, že vl. Zklamán odešel jsem domů. Myslel jsem že svou zprávou Lorynku překvapím. Co se dále dělo, nevím Ale u Holinků byla brzo svalba. Jak živ jsém se tak nenasmál a tolik dobrých věcí ne- pojedl jako tenkrát. Také Lorynku přinesli do světnice k H - linkovům, a když tak všichni seděli, zavolal Lorynka Josefa Hruškovic a Marjánku, ukázala svou hubenou, bílou rukou pod stůl, kde jsem chroupal cukrovi, a řekla tiše »Tam ten šimlík mně všecko pověděl!« a než jsem se nadál, vytáhla mne Marjánk ven a začala mě tak mačkat, že jsem se dal do křiku a kopání a musila mne pustit .. Pamatuji, že sli večer všichni do hospody a mně že bylo v noci moe zle. Později jsem se dověděl, že Lorvnkaty peníze, co měla v knížkách, Marjánce všeck dala a vymínila si jen, aby ji do smrti nevy háněli z její světnice. Taková byla Lory Když to maminka vypravovala kmotřinc Krouzové, plakala a kmotřinka Krouzová si pořád utírala oči a nos a říkala jen: »dokonalá, do- konalá ženská a chudáček, ona dala poslední. »Ani tisícátá by to neudělala«, povídal maminka a kmotřinka Krouzová, třesouc životem jako zmoklá slepice, tvrdila: »no, to že jist ne, ani třeba kdyby kněžnou byla.« Stačil by zajisté tento čin, aby Žískal Lo- rynce všeobecnou úctu a ospravedlnil mou chválu, že byla ženou vzácnou a vznešenou ušlechtilým srdcem. O Lorynce jako umělkyní vypravovati by mohlo několik pokolení panía dívek, které vyučovala. Všecko jí v rukou jen kvetlo. Maliř by lépe nevymaloval, co drobn hubené prsty její dovedly vykouzliti, ať jižt
#8 alto_textblock #8
byly vzorky, květiny, ptáci, motýli nebo šaty nebo prádlo. Způsob, jakým udilela rady, jakým uměla rozmlouvati, byl tak milý a vábný, že žačky její za ní šly jako včely za svou královnou. Byla moudrá a uměla poraditi ve všem. Každý ji znal, každý ji ctl, všichni ji milovali. Mně se vždy zdálo, že od jakživa seděla jen na posteli, obklopena houfem dívek, tak stará, šedivá, nemocná, v klidu a míru. Ale Lorynka měla také svě mládí, dotkly se ji bouře a strasti života, ale zasvitil jí take na okamžik teplý paprsek blaha a štěstj. Dovolte, abych vám o ní i to pověděl.
#9 alto_textblock #9
Lorynka narodila se roku 1838 ve staro škole. Její rodiče uvitali ji s jásolem a podá- vali si ji s rukou na ruce. Dětství její minul jako radostný sen. Byla to pro Lorýnku nj- krásnější doba, ale žel velmi krátká, nebo nežli dospěla do 12. roku, zemřela jí matka a tu čiperné děvěátko musilo opustiti školu, níž tak rádo bývalo a musilo se starati o do- mácnost. Bylo jí pojednou tak, jako asi bývá mladým ptáčkům, zvyklým hojnosti a teplému sluněčku, když na ně rázem uhodí ranný mrán a první sníh. Vše se kolem ní změnilo; odešla matka odešlo všecko. Kde dříve dýchalo na ni tak ne- výslovně blaživé teplo, tám teď čišel na ni mráz. kde dříve hlaholil drahý, milý hlas a smích matčin, tam nyní bylo smutno a ticho, takže se ji zdálo, jakoby ani doma nebyla, ale někd daleko v cizině a k tomu přidružily se ještě starosti o potřeby a pohodlí oteovo. Otec ovšem přibral Lorynce k ruce ženu, posluhovačku, ale ta hladěla jen, aby se co nejdřive zbavila své práce a posplchal domů ke svým dětem. Celý rok zápasila Lorynka statečně, al pak podlehla. Onemocněla povážlivě a tu ole její pouze z potřeby se rozbodl k ženitbě po druhé. Uvedl do své domácnosti ženu ne mladou, ale řádnou; než kdyby byla zlatou, matkou Lorynce býti nemohla, zůstala ji vždy jen ma- cechou. Je to zvláštní, že macecha dovede čast nahraditi malku osiřelým chlapcům, ale dívkám ji nahradilti nemůže nikdy i kdyby měla vůli vlohy nejlepšr. Divce, zvláště odrostlejší dívce, jest ma- cecha vždy spíše sokvní. Nedovede si ovšem jasně uvědomiti cit, který ji odpuzuje od ma- cechy, ale neustává přirovnávati zesnulou k ma- ceše a v této vidi stále vetřelkyni, která v je- jích očích neprávem zaujímá misto matčino olupuje ji o čásť nebo o celou lásku oteovu. Podobně dělo se v srdci Lorynčině. Ma- cecha snažila se připoutati dívku k sobě, al marné. Starala se o další její vzdělání, pěkn ji strojila, ba i o její zábavy se starala, al Lorynka mohla macechu pouze ctíti, nikoliv však milovati. Tak minuly tři roky. Jednoho dne přišía žena dohazovačka k švadleně, u které se učila Lorynka šití ještě s několika děvčaty a vybízela dívky, aby ně- která z nich vstoupila do služby k řediteli přá- delny. Ředitel i jeho paní byli ovšem pouzí Němci. ale za to služba byla dobrá. Paní přála si Česku. ne ale za služku, nýbrž spíše za vychovatelku pro svou dcerušku asi sedmiletou. Lorynka se dlouho nerozmýšlel. Uprosila otce, aby ji pustil z domova přese všechen odpor macechy nastoupila brz službu v domě ředitelové. Brzo zvykla si v cizí rodině a získalasi lásku svých pánů takovou měrou, že když po několika měsících stěhoval se ředitel do sve vlasti, pruského Slezska, kdež obdržel výnos- nější místo, nabídl Lorvace, aby jela s nimi když toto nabídnuti podporovaly paní a mala Žofie srdečnými prosbami, rozhodla se Loryuka. že pojede a také jela. Úsadili se v Zelené Hoře (Grünberku) Lorynka ztrávila v rodině svých pěnů skorc plných deset let. Poměr její k rodině se valn změnil. Nebyla jim cizi, paní a dcera byly spíše jejími přítelkyněmi a pán laskavýmlotcem Ba schylovalo se k tomu, že Lorynka zů- stane navždy ve svém novém domově: Zavaai totiž do rodiny ředilelovy na návštěvu brat panin, mladý, hezký obchodník a po krátk době svého pobytu počal. Lorynce prokazovat zvláštní pozornost a když narazil na chladnos a upjatost Lorynčinu, vyžádal si pomoc u sve Mladý Vilém Gölz byl muž samostalný dosti zámožný, že mohl voliti družku svého ži- vota dle srdce svého. Jeho ucházení se o přízen Lorynčinu bylo opravdové a dobrá paní, sestr jeho, nejen že volbu jeho schválila, ale slibila i svou pomoc. Lory věděla dosti a ačkoliv, její srdce bou- livěji zabuchalo při vzpomince na švarného Vi- léma, přece v zápěli usedalo strachem. Lekala se svého štěstí. Byla si vědoma, jak jest chudou, ale své ceny jako dívka vzdělaná, ušlechtilá pracovitá neznala. Nikdy se neměla za nic jiného nežza služku a bylo jí líto spíše pana Viléma, který by se tak snížil, než jí samé. Než paní její promiuvila vážně a Lorynka se musila rozhod- nouti. Vyžádala si několik dní na rozmyšlenou a tu, právě v ty dny, přilítlo psaní z Čech. Otec opět ovdověl a sám leží nemocen jako
#10 alto_textblock #10
sestry
#11 alto_textblock #11
Lazar.
#12 alto_textblock #12
Volal dceru domů. Toto psaní bylo pro Lorynku znamením s nebe. Nyní nemohla dáti rozhodného slova, vol ji povinnost nejsvětější. Až jak bůh dá, uzdra- ví-li se otec, sotva již pomyslí na ženění a pak bude musiti Lorynka zůstati doma. Zemře-li což nedopouštěj Pane, vrátí se Lorynka do Zelené Hory. Loučila se jako, dcera s rodiči, jako přl- telkyně, jako nevěsta. Nikdo ji neměl za zle- nemohla jednati jinak. Mladý Vilém Götz dopro- vodil ji až ke hranicím a louče se s ní dodal. jestliže dlouho nepřijede nebo nedá o sobě zprávy, že si sám pro ni přijede do Čech - Srdce i mysl Lorynčina byla plna obav, starostí a smutku. Vždyť za téch deset let
#13 alto_textblock #13
zvykla těm dobrým lidem a Vilém. Vilém nebyl jí tak lhostejným, jak se snažila dávati na jevo, mimo to čekal ji doma jen zármutek a bol. Ubohý taüinek leží opuštěn a nemocen ! Bylo ji, jakoby těžká chmura, jakoby hustý závoj. ležel na její hlavě i na očích a tlačil a dusil ji, ale náhle se ten závojtrhal, chmury se zvedalva jasný paprsek tryskl ji ve tvár. Co to bylor Co se s ní děje? V ušich jí zvoní, zdá se jí, jakoby za- slochla milou hudbu a ta hudba nejen že la- hodi sluchu, ale klesá níž až do ňader a zase jako vlna se zvedá až k hrdlu. Z očí vyronily se ji slzy, ale rty se usmívaji. Kdo to způso- bil? Plaše dívá se kolem a zase naslouchá. Je to český hovor, který kolem ní zvučíl Deset let se jí po něm nezaštesklo, aspon neuvědomila si toho stesku, který ji na počátku v cizině přepadal, až teď, kdy skoro již za- pomněla, zmocnily se ty drahé milé zvuky cel duše její a zaplašily rázem vše, co ji uižilo, co ji bolelo. Zvedla hlavu a najednou odhodlána sla vstřie všemu, at ji čeká cokoliv. Ten hluboký vzdech bylo poslední pouto, které s sebou vlekla z ciziny, ale jak byl vydechnut, jakoby se to pouto rázem přetrhlo. Cítila se volnou, statečnou, svou, zrovna jakoby do žil síly nalii a na ra- mena křídla nasadil. Dojela domů a zastihla otce na lůžku. Vrhla se odhodlána v zápas. Pracovala s chut a vesele. Jejím návratem, její péčí, její vese- lostí starý učitel zrovna okřál, zrovna jako když se přileje do lampičky oleje, když už dohořivá Po několika nedělích vstal s lůžka. p školy již nechodil, skrovné výslužné sotva sta- čilo na živobytí, ale Lorynka s radosti přidá- vala ze svých úspor, jen aby tatínek měl po- hodlí a dostatek. Dosud zila jen život svých pánů a svůj život vnitřní, ale po krátkém čase parazily na ni též vlny života veřejného. Ne- uhnul se jim tenkrát nikdo, vždyť to bylo právě na jaře v roce 1866 a předzvěst o válce pro- nikala všude. Ale nebyla to předzvěst smutná. Naopak, všichini naši obyvatelé očekávali válku spíše s úsměvem, vždyť, tak šel jeden hlas, naši nepřitele čepicemi utlukou — — Lorynku ale zvěsti o válce poplašily, vždyť nepřitel při- jde z těch končin, kde Lory prožila tolik sťast- ných let a pak Vilém —. — Psala ovšem hned o všem, jak bylo doma, a tu ačkoliv se snažila napsati, s jakou radosti a vděčností vzpominá všech dobrých přátel svých v cizině, přece zněl celým dopisem jakýsi lichý, ale vílězný jásot, že je zase mezí svými — doma. Od bývalých svých pánů z Německa obdržela nejen hned odpověď, ale několik dopisů za sebou a ve všech jevila se starost a očeká- váni. V jednom z listů byl přiložen lístek od Viléma. Obsahoval jen několik slov. »Drahá duše ! Spěchám k armádě, určené vpadnouti do. Čech. Spěchám — ne však abych zabijel, ale abych vyhledal a odvedl si domů žínku — Vás. Jsem Váš do smrti Vilém.« Znám obsah tohoto lístku, protože po smrti Lorynčině zbyl v knížkách, kde bývaly její peníze — sám jediný. Musil býti často čten, byl celý sežloutlý. chatrný a písmo vybledlé —— rezavé . . .
#14 alto_textblock #14
a
#15 alto_textblock #15
Náhle přilítla zvěst a padla do městečka jako puma. Přinesli ji prchající myslivci. Naš jsou na útěku od Hradce a prušácká lavina se valí v zápěti. »Ale jen po stružku !« ozval se kovář To- man, stárý písmák, »jen po stružku, *) dál ne- smí ls Kovář Toman uměl hádati povětrnost, po- máhat dobytku, trhat zuby a čell o Sibylle, al tentokrát mu nikdo nevěřil a kdo věřil, byl po 24 hodinách přesvědčen, že se mýlil. Setnina nepřátelské kavalerie vrazila do městečka s karabinami v rukou. Kdo se nedal včera na utikání, drbal po- šetilou hlavu a ten kdo se na ulíkání dal, vra- cel se se chlíplýma ušima domů, neboť jej Prušáci hnali zpět. Než o tom slyšeli jste jindy a lépe aneb se sami pamatujete. Lorynka s otcem nenuíkala. Odevzdánido vůle boží čekali na věci příští; o to málo,eo měli, se nebáli, ale čekali jen na přiležitost, aby mohli posloužiti ať příteli či nepřítel. Přehnala se první, druhá, desátá přeháňka nepřátelských vojsk naším městečkem, ležicin na čáře k Vídni, ale pak přijizděly vozy a těch skládali pak břímě, které tu mělo zůstati. Bvli to ranění naši i nepřátelsti. Obeení nemocnice byla hned plna, tak radnice a škola i prostranná sýpka a ještě při- jižděly vozy, obtízené strašným tími nákladerm, ale ty musily dále. Paní a divky městské uchopily se samar tánské služby. Donášely nápoje a potraviny ne- mocným, svtily, napájely a obsluhovaly je. Také Lorynka nelenila. Zamířila do školy Prošla již dvě třídy, ve třetí světnici leželi ra- nění na slámě na zemi, nebylo dosud pro ne dostatek lůžek. V pravo u dveří ležel vojín ránou v prsou. Lékař se svými pomocníky měl plné ruce práce a láteřil na zvědavce, kteříse tu mezi raněnými tlačili Lorynka útrpně vzhlédla na vojína u dvei a spatřila, že ruce spíná a oči kamsi obrací. Ohlédla se a viděla, že venkovan jakýsi máv kapse krajíc chleba a na ten krajíc raněný tak toužebně oči obracel a ruce spinal. Skočilaa vytrhnuvši chléb z kapsy venkovana, mžikem se navrátila. V jejím džbánu bylo dosud trochu kávy. Lámala kousky chleba, vkládala je raně nému do úst a zalévala kávou. Bylo ji děsně nehoť při každém polknutí žblunkla krev ráně vojínově, jako když pramen v lou e vyráží. Zvedla hlavu a pošoupla zpět šátek, kter se ji svezl do očí. Ale co to? Kdo to tam kouta na ni hledí tak vytřeštěným skelným okem ? »Lory!« ozvalo se pronikavě světnici a tan ten člověk u zdí skácel se k zemi. Skokem byla Lory u něho, třesouc se jako osyka, klekla k němu a odhrnujíc vlasy se zsinalého čela políbila poprvé — svého Vilém *) Labe-
#16 alto_textblock #16
Ano, byl to Vilém. Byl již obvázán, ale jeho levá ruka byla již pohrbena. Nyní ležel před ní v mrákotách, více mrtvý nežli živý Lory bylo, jakoby jí puklo srdce, ale vzpa- matovala se a jednala. Než minula hodina, odpočival Vilém v domku starého učitele na lůžku Lorvnčině a vedle lůžka starý učítel a jeho dcera skláněli se nad drahým, neočekáva- ným hostom. Takového shledání z nich jistě nikdo ne- očekával. Přeletěly týdny. Vilém se kvapně pozdra- voval a málem by byl žehnal kouli, která mu roztřištila rámě, tak blaženým se v tom tichém nízkém domku cítil. »Jen bude-li mne Lorynka chtíti bezru- kého?« řekl jednou jako žertem, ale celá jeho duše chvěla se v té otázce a oči jeho visely na tváři milené divky. Lorynka skokem k němu a aby nemohl dále tak pošetile mluviti, přitiskla své rty na rty jeho a starý učitel obě ty k sobe skloněné hlavy zlibal a požehnal, aby jim Pán za všechna utrpení stonásobně nahradi. Bylo ujednáno, že Vilém odjede domů, aby vše urovnal a ku přivedení ženušky a jejího starého otce připravil. Chudák starý učitel musil to těm détem slibiti, že půjde s nimi, že vy- trhne své kořeny z této domácí půdy, aby kosti své v cizí zemi uložil. Ty děti ani nevěděly, co- na něm žádaly. Po hrůzách války dostavil se ještě příšer- nější hiost, cholera. Lidé bledli, chvěli se, bránili se, ale přece padali jako pokosená stěbla. V mnohých rodi- nách prořidli tak, že než se vzpamatovaliz hrůzy, stáli ze šesti, sedmi členů dva neb tři, jinde vymřely celé rodiny. Lorynka nutila Viléma k odjezdu. Ach, bála se, bála se strašně cholery. Vilém odjel, ale nepřijel ani ke hranicím; cholera jej dohonifa a stihla jej v okamžiku, kdy již již cítil pevnou půdu pod nohama. Než strašlivá tato zvěst dospěla k Lorynce, urvala jí cholera i stařičkého otce. A tenkrát zbělely její vlasy, tenkráte za- chvátila ji prudká horečka, která hrozila zhas- nouti i plamének jejího života. Ale jinak bylo souzeno. Kdo pak by založil Marjánčino štěstí, kdo by pomnohá léta vyučoval dívky, kdo by udl- lel rady, kdo skytal pomoc všem, všem bez- rozdílu, kdyby tenkrát Lorynka byla umřela? Čekal ji život strastiplný, ale Lorynka sta- tečně vytrvala, a když konečně příšel její čas, odešla, provázena jsouc slzami a žehnáním. Zřidka komu se to podaříl
#17 alto_textblock #17
Strach.
#18 alto_textblock #18
Kresba z Tater.
#19 alto_textblock #19
Nad Gerlachem srážela se přišerně černá mračna. Jako přízraky plazily se po šedých úbočích rozervané sehoule, zahalujíce rozškle- bené prolákliny. Bílá sněhoviska ve výšinách, mlžinatým závojem osutých, svítila úděsným leskem mezi kalnými oblaky. Strmá úskali tměla se strnule mezi roztřepenými vlukami špinavých šmouh, jež visely od oblohy k zemi. Zvolna převalovaly se ohromné spousty podvečerním, chladným ovzduším. Přesunovaly se rozevřenými prorvami, trhaly se po hrotitých balvaniskách a padaly těžce do hlubokých, propastných jicnů. Straslivé srázy a rozjizvené žleby horské zely hrůzyplně v posledních zásvitech zapadajícího slunce, jež nad rozdrásanými hřebeny Končisté chvílemi ješťě proráželo hybným tkanivem. Bělo- vodská dolina byla jakoby zakleta v ponurém zadumání. Lesy nehybně se prostíraly po za- smušilých svazích a nad nimi divoká kameniště se táhla mezi prolámané hřbety až k ostře pro- říznuté proluce Mengusovecké. Bylo všude ficho . a mrtvo. Napjatě a jednotvárně míjely chvile dokonávajícího odpoledne květnového. Na širé polaně, sevřené se tří stran pří- krými stěnami, bylo šero ve stinu horských ve- likánů. Po její ploše jen místy se choulil ustrašeně jalověiny a zkroucené klečoví, a v pozadí při pokraji lesa krčila se k zemi opu- štěná koliba. Omšená její střecha byla na spadnuti, trámy ve stěnách rozestouplé, dvéře vyraženy a postranní otvor, kudy kdysi vycházival kouř, široce vylámán. Úděsná pustina stěkala se ode- všad k její osamělosti. Již dávno nehostila ve svých útrobách salašníků. Před několika letv zavražděn byl v ní starý bača s honělníkem od té doby se ji valášci vyhýbali na sto kroků. Prý tehdy, když vraceli se valaši s ovcemi na večer k salaši, viděli ještě z dálky, jak dívoké bosorky uletují od koliby, ve které našli oba nešťastníky probodnuty. A té noci prý v lesích strašilo, ovce po celou noc v košíarech zděseně mečely a psi štěkali jako rozdivělí. Ona noc byla poslední, kdy koliba přechovávala lídi. Ta- jemství přihodivšího se neštěstí jako kletba spí- nalo kolem neblahé polany okruh hrůzyplných bájí. A pod mračným příkrovem děs jakoby rostl, každá ta křovina příšerně vyvstávala a několik roztroušených pařezů černalo se jako strašídla. Všem třem otrhancům, vlekoucím se lesem k polaně, zdálo se, že jsou to tajemné pří zraky. Zarazili se vytřestili oči. Bázeň zalomcovala je- jich znavenými těly. »Pozeraj, čože to tam ?- zasípl první chlap, černý jako cikán a urostlý jak smrk na tatranských turních. »Nic viem; asnaď daká tmola (stín)!« šept ustrašeně malý mužík, jehož oděv byl krví zbrocen a třetí, vytáhlý a dlouhoviasý opovržlivě vydechl: »Veď volakdo se to k zemni prihiýná. Snad tiež zbojnik !e Složili k zemi břemena, natáhli kohoutky u pušek, onen velikán přichystal si dlouhý nů- a opatrné se plížili velikým obloukem ke ko- libě. Malý mužík chrčel strachem a dlouhán se za chvili spustil k zemi a ploužil se po ko- lenech, vystrkuje vždy občas hlavu. Tráslo se mu tělo tak, že se musil na okamžik zarazit. Kdesi nedaleko ozvalo se temné zamručeni. Mínžik škyil a padi k zemi za keř. Obr jen dutě zasipl: »Macek!« A vytáhlý suchan při pomyšlení, že by se měli střetnout s medvě- dem, strnekem dřevěněl. Všichní sotva dýchali a čekali, co se bude dít. Temně stíny na pa-