#1
alto_textblock
#1
24. března 1901
#2
alto_textblock
#2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 88.
#3
alto_textblock
#3
Strana 9.
#4
alto_textblock
#4
Lory.
Obrázek. Nakresli Prant. Flos
#5
alto_textblock
#5
Když městské paní a dívky prokázaly ze
snulě přitelkyni a své učilelce poslední poctu
tím, že na svých úllých ramenech odnesly jiz
Růžové ulice až na vzdálený hřbitov, nezůstnlo
snad v celém městečku ani dušičky ; ne že by je
byla přivábila zvědavost, ale přišli všichni z úcly
a z lásky k zemřelé.
Byla to snad vzácná žena, zaujimající vy-
soké postavení anebo důležitý úřad, že nikdc
neopomenul, aby jí na cestě poslední nedopro-
vodil? Či snad byla vznešena rodem? Anebo
to byla snad umělkyně anebo choť mocného,
vznešeného muže?
Ano i nikoliv.
Ženou vzáenou byla jiště, vznešenou byl
ušlechtilým srdeem a umělkyni neslavenou. Lory
byla švadlenou.
Zůstávala mnoho let naproti nám u Holinků
Ještě dnes vidím v duchu ten přívětivý, mily
domek, ač na jeho místě stojí dům jiný a také
jiní lidé jej obývají.
Tři stupně přede dveřmi, jichž vrchní po
lovice byla z latěk a nazývaly se braňka, po
dvou nízkých, ale širokých oknech v prav
i v levo od braňky, prohnutá střecha šindelová
a na ni nízký buclatý komín. V celém domku
byly jen dvě svělnice a vzadu tmavá komora.
V levo zůstával krejčí Holinka a v pravo Lory
Domek obrácený k jihovýchodu byl celé dne
zalitý slunečním světlem a okolo téch tří stupnů
před braňkou byly houfy skolačících děli —
také celé dni
Za mě mladosti měli u krejčího a majitele
domku Holinky dcerku asi dvacitiletou, Marjánku,
statnou hezkou divčinu, jejíž srdéčko, rozbou-
řené neznámými touhami, slýchal jsem často
buchati, když tisklai mou hlavu ke svým
ňadrům a hladila neposlušné, sluncem vybělené
mé vlasy.
Eh, rozuměl jsem ja tenkrát málo, cos
v srděčku Marjánčmně děje a jakmile jsem citil,
že pevné paže Marjánčiny povolily, hup! se-
skočil jsem s jejího klina a vyrazil na zápraží,
kde mne Tonda uvital s jásolem a hned navrhl
hazardní hru o »husičky« do důlku.
Do svatyně Lorvnčiny dostal jsem se je-
nom tenkrát, když jsem byl povolán, abych
skočil pro ocet nebo pepř nebo sůl a pr
U Lorynky bylo vždy plno. Sedělo tam
ťucet i více slečinek jako v sněhových závějí
a všecky šily, stříhaly nebo kreslily, ale hluku
tam nebylo.
Tam snad se ani nahlas nemluvilo. Pra-
skalo jen plátno, svistěly protáhovaně niti neb
cvakaly nůžky.
Lorynka seděla vždy na posteli, majíc za-
ložena záda stoličkou a polštáři. Nemohla chu
dinka již kolik let choditi, nohy ji nesloužily.
Na hlavě měla vždy bilý čepeček a pod kr
kou čepečku úzký proužek šedivých vlasů.
Tvář její byla hubená, bledá a pleť její byl
tak průhledná, že ji bylo viděti mramorové
znky pod koží. Velké světiemodré oči byly hlu
boko vpadlé, ale divaly se na vás tak mile, že
jste mimovolně šli blíže, toužice ještě hlou běji
se do těch dobrých očí podívati, a bledé její
rty se tak podivně usmívaly, že jste nevěděl.
zasměje-li se Lorynka nebo zapláče-li v nej-
bližším okamžiku
V širokých, nizkých oknech bylo vždy foli
květin, že nebylo třeba záclon, ale i přesí to,
že vydychovaly z nich mnohé vůni, prosycen
byl vzduch světnice vůni zvláštní, která mn
vždy zarazila, kdykoliv jsem k Lorynce vešel.
Byla to vůně pálených bylin, kterýmí Lory sv
nemocné údy nakuřovala. Na prádelníku stály
hodiny pod skleněným poklopem a na tom
»zvonu« nejčastěji sedal Lorynčin »maníček«
čiperný kanárek.
Nabízel jsem kdysi Lorvnce kopu nejkrás-
nějších »krváčků« husiček. a tři olověn
knofliky z vojenského pláště za jejího »maní-
čka«, ale nedala.
Nu ať! Kopa »krváčků« nenií maličkost
kanárek, nevidáno, není všecko! Také jsem
na Lorynku proto nehněval, neměla chudinka
beztoho nikoho, jen toho kanárka (a málem
bych zapomněl) a moratou kočku, které sedal
»maníček« na hlavu a tahal ji, zobáčkem z
ouška, čemuž jsem se musil vždy tolik smát.
Mnohem veseleji bylo vedle u Holinků.
Starý mistr s brejlemi na čele skláněl se
nad dílem sedě jako Turek na skřížených nohou
a proplétaje často svou řeč slovičky »tentočky«.
»nyčko«, vypravoval zajímavé historie o nebi
i o zemi. A když jsem ztichl střihaje mistro-
vými nůžkami vše, co mně přišlo pod ruku,
ustal náhle mistr a zvednuv hlavu zahlaholil
»I ty kluku prachčerchmantská, tentočky.
co to nyčko střiháš? Vždyť je to podšívkado
kabátu! A, á — počkej, prach ty millione
Neumírajíci kazisvět! Nyčko sem dej nůžky
seď a poslouchej!«
Vypravoval o Italii, ležel tam (ři roky
prodělal patálii u Solferina. Také o Uhrách jssm
mnoho přeslechl, když ležel v »Offnu« v ka-
sárnách; tenkrát se neříkalo Budín a pak, jak
dělal se svým hejtmanem, von Uzlem, sedm
maršů už do Polska. Tenkrát byl »prefatýneme
a po těch sedmi marších bál se panu hejtma-
novi na oči, protože měl »sv. Františka broučkye
a pan hejtman von Uzel styděl se prefatýna Ho-
linky — profože měl broučky taky. »Tak, tak,
Fanoušku, tentočky, broučků moc a moc, to bys
koukal! I oficiři !e
Stará Holinková byla veliká, statná zena
ale doma se málo zdržela. Sotva nastalo jaro
zdělávala kousek políčka a sháněla pro kozu.
U Holinků měli kozu mlsnou. Starý H -
linka řikal, když ji ráno Holinková nedá »do-
brytro«, že celý den nežere. Bylo to asi pravda,
neboť mistr mluvil vždy jenom pravdu, ale Ho-
linková to nerada slyšela, húbovala vždy mistra.
že všecko vybreptá. Ale já jsem byl jako člověk
domácí a nevynášel jsem klepů.
Také Holinkova koza na mne prolo loupal
svýma světlýma očima a trkala na potkání. Ta-
kový byl v domku idyllický život. Slunéčko jej
vyhřivalo celý den a když přece někdy spusti
se liják, bylo v domku také pěkně. Veliké kapky
sklouzaly se po zčernalých šindelech a došcíc
a ťukaly kolem domku, jakoby někdo neustál
kolem cupal.
#6
alto_textblock
#6
Marjánka pomáhala matce. Kolikrát cel
zardělá a spocená, prohýbajíc se pod plachtou
trávy dokolébala se až na stinný mlátek a used-
nuvši na zemi, převalila se na záda, aniž by
popruhů plachty uvolnila a tak odpočivajíe n
svém břemeni, oddychovala z hluboka a dívala
se na prázdné patro.
Veběhl jsem za ní na mlátek a počal jsei
ji dusat. To bylo smíchu a křiku a co pak
když mne zavázala do plachty do trávy a nesl
mne do chlívka, aby mne snědla koza ! To bylo
křiku, že i starý mistr vyběhl s dřevěným lok-
tem na dvůr a tentočky nyčko honil Mar-
jánku po dvoře, švihaje loktem, jako kdysi
#7
alto_textblock
#7
palašem.
A najednou z toho všeho bylo zle.
Nevěděl jsem ovšem, co se děje, ale žes
něco děje nedobrého, to jsem přece zpozoroval.
Nejvíce se změnila Marjánka. Již mne nevázala
do plachty trávní ani neprozpěvala ani se ne-
smála, ale za to mne brala na klin a silně, tuze
silně tiskla mou hlavu k ňadrům, vzdychala a
někdy i plakala.
Zmínil jsem se o tom mamince, ale m-
minka mne odbyla nějak zkrátka. Ježto byla
ale Marjánka má nejmilejší přítelkyně, nemohl
mně býti lhostejno, proč pláče, když ani mn
to říci nechtěla.
Pojednával jsem jednou vážně o tom se st
rým Holinkou, ale špatně jsem pochodil.
Mistr mně navrhl, abych si raději utřeh
nos a stříbal ke všem čerchmantům co chci.
ale o Marjánce že nechce ani slyšet, sice ten-
točky nyčkon ! . . .«
»Ahal pomyslil jsem si, rozbila ona Mar-
jánka nejspíš někde tabuli v okně, nebo shodila
láhev s petrolejem a proto je tak zle. Bude
chudák asi bita! Proč to nesvedla na mne.
mlčel bych jako ryba, kdyby tatínek třeba 6 mn
řemen roztřepil. A panečku, byla na řemen
přaska! a kam ta padla, no — ani si ne-
přejle
Nedalo mně to pokoje. K večeru chodívaly
slečny od Lorynky domů. Vyčkal jsem přihod-
nou chvili a když byla Lorynka sama, vklouzl
jsem k ní.
Z počátku jsem se zarazil, ale když Lo-
rynka se zase tak divně úsmála a řekla, »jen
pojď, Fanoušku, ke mně a řekni, co bys rád!e
šel jsem až k posteli a pověděl jsem všecko.
jak Marjánka mně mačká hlavu, jak pláče
vzdych, jak se starý Holinka na ni hněvá a zá-
roveň jsem vyslovil svou domněnku o rozbit
tabuli nebo o skácené láhvi s petrolejem.
Lorynka mne pozorně vyslechla. Pak l-
hounce vzdvehla, pohladila mne po hlavě
řekla, že jsem hodný chlapec nebo něco podob-
ného. Pak mně poručila, abych vytáhl z prádel-
níku spodní »šuple«. a podal jí tu »forhemetku«,
co leží na vrchu.
Udělal jsem to ochotně a málem bych s
byl skácel radostí, když Loryaka podala mně te
»forhemetku« (bylo na ní sámečků jako brázd
na poli) a řekla, že mně ji dává za tu zprávu
o Marjánce. Tenkráte se nosily v neděli forhe-
metky, ovšem nosili je jenom páni, ale co pal
vy vítel
Forhemetka bylo to nejkrásnějšl, co člověk
na sobě míti mohl. Letěl jsem domů jako spla-
šený a když jsem vrazil do kuchyně, vykřikl
jsem jen smás — a bác i ležel jsem i s forhe-
metkou na podlaze — to »minko« jsem leknutín
spolkl. Seděl u nás Josef Hrušků a s tatinkem
vážně rozmlouval.
Tolik jsem vyrozuměl, že mluvili o Holin
kovi a o Marjánce. Tak vida, už je to venku
Josef Hrušků se dušoval, bil se pěstí d
prsou i do stolu, že to jinak nejde, a že raděj
z toho udělá nic, nedá-li Holinka Marjánce sedn
stovek.
»Musím je míti na výplatu a do řemesla
»Ale Holinka jich nemá«, namítal otec.
Ať si je vypůjčí na barák !e
»Už na něm není jeho ani došek.«
»Tak tedy nie ! Já bych se zbláznil, «i kri
Josef a cuchá si rukama vlasy. »Jen Marjánky
je mnélíto a mýho mladýho života«, rozplakal
se najednou a utíral si rukávem oči.
Vice jsem neposlouchal. Tohle musím z
tepla pověděti Lorynce, aby snad nemyslela, že
ee
snad tabule nebo láhev
Lorynka seděla na posteli jako vždy a čella
si snad v knížce. Tolik jsem již rozuměl, ze
lístky v knížce nebyly obrázky, ale že to byly
peníze, a ty Lorynka přebírala.
Nečekaje na vybídnutí pověděl jsem všecko-
Lorynka se jen usmála a řekla, že vl.
Zklamán odešel jsem domů. Myslel jsem
že svou zprávou Lorynku překvapím.
Co se dále dělo, nevím
Ale u Holinků byla brzo svalba. Jak živ
jsém se tak nenasmál a tolik dobrých věcí ne-
pojedl jako tenkrát.
Také Lorynku přinesli do světnice k H -
linkovům, a když tak všichni seděli, zavolal
Lorynka Josefa Hruškovic a Marjánku, ukázala
svou hubenou, bílou rukou pod stůl, kde jsem
chroupal cukrovi, a řekla tiše
»Tam ten šimlík mně všecko pověděl!«
a než jsem se nadál, vytáhla mne Marjánk
ven a začala mě tak mačkat, že jsem se dal
do křiku a kopání a musila mne pustit ..
Pamatuji, že sli večer všichni do hospody
a mně že bylo v noci moe zle.
Později jsem se dověděl, že Lorvnkaty
peníze, co měla v knížkách, Marjánce všeck
dala a vymínila si jen, aby ji do smrti nevy
háněli z její světnice.
Taková byla Lory
Když to maminka vypravovala kmotřinc
Krouzové, plakala a kmotřinka Krouzová si pořád
utírala oči a nos a říkala jen: »dokonalá, do-
konalá ženská a chudáček, ona dala poslední.
»Ani tisícátá by to neudělala«, povídal
maminka a kmotřinka Krouzová, třesouc životem
jako zmoklá slepice, tvrdila: »no, to že jist
ne, ani třeba kdyby kněžnou byla.«
Stačil by zajisté tento čin, aby Žískal Lo-
rynce všeobecnou úctu a ospravedlnil mou
chválu, že byla ženou vzácnou a vznešenou
ušlechtilým srdcem. O Lorynce jako umělkyní
vypravovati by mohlo několik pokolení panía
dívek, které vyučovala. Všecko jí v rukou jen
kvetlo. Maliř by lépe nevymaloval, co drobn
hubené prsty její dovedly vykouzliti, ať jižt
#8
alto_textblock
#8
byly vzorky, květiny, ptáci, motýli nebo šaty
nebo prádlo.
Způsob, jakým udilela rady, jakým uměla
rozmlouvati, byl tak milý a vábný, že žačky
její za ní šly jako včely za svou královnou.
Byla moudrá a uměla poraditi ve všem.
Každý ji znal, každý ji ctl, všichni ji milovali.
Mně se vždy zdálo, že od jakživa seděla
jen na posteli, obklopena houfem dívek, tak
stará, šedivá, nemocná, v klidu a míru.
Ale Lorynka měla také svě mládí, dotkly
se ji bouře a strasti života, ale zasvitil jí take
na okamžik teplý paprsek blaha a štěstj.
Dovolte, abych vám o ní i to pověděl.
#9
alto_textblock
#9
Lorynka narodila se roku 1838 ve staro
škole. Její rodiče uvitali ji s jásolem a podá-
vali si ji s rukou na ruce. Dětství její minul
jako radostný sen. Byla to pro Lorýnku nj-
krásnější doba, ale žel velmi krátká, nebo
nežli dospěla do 12. roku, zemřela jí matka
a tu čiperné děvěátko musilo opustiti školu,
níž tak rádo bývalo a musilo se starati o do-
mácnost.
Bylo jí pojednou tak, jako asi bývá
mladým ptáčkům, zvyklým hojnosti a teplému
sluněčku, když na ně rázem uhodí ranný mrán
a první sníh.
Vše se kolem ní změnilo; odešla matka
odešlo všecko. Kde dříve dýchalo na ni tak ne-
výslovně blaživé teplo, tám teď čišel na ni mráz.
kde dříve hlaholil drahý, milý hlas a smích
matčin, tam nyní bylo smutno a ticho, takže
se ji zdálo, jakoby ani doma nebyla, ale někd
daleko v cizině a k tomu přidružily se ještě
starosti o potřeby a pohodlí oteovo.
Otec ovšem přibral Lorynce k ruce
ženu, posluhovačku, ale ta hladěla jen, aby se
co nejdřive zbavila své práce a posplchal
domů ke svým dětem.
Celý rok zápasila Lorynka statečně, al
pak podlehla. Onemocněla povážlivě a tu ole
její pouze z potřeby se rozbodl k ženitbě po
druhé.
Uvedl do své domácnosti ženu ne mladou,
ale řádnou; než kdyby byla zlatou, matkou
Lorynce býti nemohla, zůstala ji vždy jen ma-
cechou.
Je to zvláštní, že macecha dovede čast
nahraditi malku osiřelým chlapcům, ale dívkám
ji nahradilti nemůže nikdy i kdyby měla vůli
vlohy nejlepšr.
Divce, zvláště odrostlejší dívce, jest ma-
cecha vždy spíše sokvní. Nedovede si ovšem
jasně uvědomiti cit, který ji odpuzuje od ma-
cechy, ale neustává přirovnávati zesnulou k ma-
ceše a v této vidi stále vetřelkyni, která v je-
jích očích neprávem zaujímá misto matčino
olupuje ji o čásť nebo o celou lásku oteovu.
Podobně dělo se v srdci Lorynčině. Ma-
cecha snažila se připoutati dívku k sobě, al
marné. Starala se o další její vzdělání, pěkn
ji strojila, ba i o její zábavy se starala, al
Lorynka mohla macechu pouze ctíti, nikoliv
však milovati. Tak minuly tři roky.
Jednoho dne přišía žena dohazovačka k
švadleně, u které se učila Lorynka šití ještě
s několika děvčaty a vybízela dívky, aby ně-
která z nich vstoupila do služby k řediteli přá-
delny.
Ředitel i jeho paní byli ovšem pouzí Němci.
ale za to služba byla dobrá. Paní přála si Česku.
ne ale za služku, nýbrž spíše za vychovatelku
pro svou dcerušku asi sedmiletou.
Lorynka se dlouho nerozmýšlel.
Uprosila otce, aby ji pustil z domova
přese všechen odpor macechy nastoupila brz
službu v domě ředitelové.
Brzo zvykla si v cizí rodině a získalasi
lásku svých pánů takovou měrou, že když po
několika měsících stěhoval se ředitel do sve
vlasti, pruského Slezska, kdež obdržel výnos-
nější místo, nabídl Lorvace, aby jela s nimi
když toto nabídnuti podporovaly paní a mala
Žofie srdečnými prosbami, rozhodla se Loryuka.
že pojede a také jela.
Úsadili se v Zelené Hoře (Grünberku)
Lorynka ztrávila v rodině svých pěnů skorc
plných deset let. Poměr její k rodině se valn
změnil. Nebyla jim cizi, paní a dcera byly
spíše jejími přítelkyněmi a pán laskavýmlotcem
Ba schylovalo se k tomu, že Lorynka zů-
stane navždy ve svém novém domově: Zavaai
totiž do rodiny ředilelovy na návštěvu brat
panin, mladý, hezký obchodník a po krátk
době svého pobytu počal. Lorynce prokazovat
zvláštní pozornost a když narazil na chladnos
a upjatost Lorynčinu, vyžádal si pomoc u sve
Mladý Vilém Gölz byl muž samostalný
dosti zámožný, že mohl voliti družku svého ži-
vota dle srdce svého. Jeho ucházení se o přízen
Lorynčinu bylo opravdové a dobrá paní, sestr
jeho, nejen že volbu jeho schválila, ale slibila
i svou pomoc.
Lory věděla dosti a ačkoliv, její srdce bou-
livěji zabuchalo při vzpomince na švarného Vi-
léma, přece v zápěli usedalo strachem. Lekala
se svého štěstí. Byla si vědoma, jak jest chudou,
ale své ceny jako dívka vzdělaná, ušlechtilá
pracovitá neznala.
Nikdy se neměla za nic jiného nežza
služku a bylo jí líto spíše pana Viléma, který
by se tak snížil, než jí samé. Než paní její
promiuvila vážně a Lorynka se musila rozhod-
nouti. Vyžádala si několik dní na rozmyšlenou
a tu, právě v ty dny, přilítlo psaní z Čech.
Otec opět ovdověl a sám leží nemocen jako
#10
alto_textblock
#10
sestry
#11
alto_textblock
#11
Lazar.
#12
alto_textblock
#12
Volal dceru domů.
Toto psaní bylo pro Lorynku znamením
s nebe.
Nyní nemohla dáti rozhodného slova, vol
ji povinnost nejsvětější. Až jak bůh dá, uzdra-
ví-li se otec, sotva již pomyslí na ženění a pak
bude musiti Lorynka zůstati doma. Zemře-li
což nedopouštěj Pane, vrátí se Lorynka do
Zelené Hory.
Loučila se jako, dcera s rodiči, jako přl-
telkyně, jako nevěsta. Nikdo ji neměl za zle-
nemohla jednati jinak. Mladý Vilém Götz dopro-
vodil ji až ke hranicím a louče se s ní dodal.
jestliže dlouho nepřijede nebo nedá o sobě
zprávy, že si sám pro ni přijede do Čech -
Srdce i mysl Lorynčina byla plna obav,
starostí a smutku. Vždyť za téch deset let
#13
alto_textblock
#13
zvykla těm dobrým lidem a Vilém. Vilém nebyl
jí tak lhostejným, jak se snažila dávati na jevo,
mimo to čekal ji doma jen zármutek a bol.
Ubohý taüinek leží opuštěn a nemocen ! Bylo ji,
jakoby těžká chmura, jakoby hustý závoj. ležel
na její hlavě i na očích a tlačil a dusil ji, ale
náhle se ten závojtrhal, chmury se zvedalva
jasný paprsek tryskl ji ve tvár. Co to bylor
Co se s ní děje?
V ušich jí zvoní, zdá se jí, jakoby za-
slochla milou hudbu a ta hudba nejen že la-
hodi sluchu, ale klesá níž až do ňader a zase
jako vlna se zvedá až k hrdlu. Z očí vyronily
se ji slzy, ale rty se usmívaji. Kdo to způso-
bil? Plaše dívá se kolem a zase naslouchá. Je
to český hovor, který kolem ní zvučíl
Deset let se jí po něm nezaštesklo, aspon
neuvědomila si toho stesku, který ji na počátku
v cizině přepadal, až teď, kdy skoro již za-
pomněla, zmocnily se ty drahé milé zvuky cel
duše její a zaplašily rázem vše, co ji uižilo, co
ji bolelo.
Zvedla hlavu a najednou odhodlána sla
vstřie všemu, at ji čeká cokoliv. Ten hluboký
vzdech bylo poslední pouto, které s sebou vlekla
z ciziny, ale jak byl vydechnut, jakoby se to
pouto rázem přetrhlo. Cítila se volnou, statečnou,
svou, zrovna jakoby do žil síly nalii a na ra-
mena křídla nasadil.
Dojela domů a zastihla otce na lůžku.
Vrhla se odhodlána v zápas. Pracovala s chut
a vesele. Jejím návratem, její péčí, její vese-
lostí starý učitel zrovna okřál, zrovna jako když
se přileje do lampičky oleje, když už dohořivá
Po několika nedělích vstal s lůžka. p
školy již nechodil, skrovné výslužné sotva sta-
čilo na živobytí, ale Lorynka s radosti přidá-
vala ze svých úspor, jen aby tatínek měl po-
hodlí a dostatek. Dosud zila jen život svých
pánů a svůj život vnitřní, ale po krátkém čase
parazily na ni též vlny života veřejného. Ne-
uhnul se jim tenkrát nikdo, vždyť to bylo právě
na jaře v roce 1866 a předzvěst o válce pro-
nikala všude. Ale nebyla to předzvěst smutná.
Naopak, všichini naši obyvatelé očekávali válku
spíše s úsměvem, vždyť, tak šel jeden hlas,
naši nepřitele čepicemi utlukou — — Lorynku
ale zvěsti o válce poplašily, vždyť nepřitel při-
jde z těch končin, kde Lory prožila tolik sťast-
ných let a pak Vilém —. —
Psala ovšem hned o všem, jak bylo doma,
a tu ačkoliv se snažila napsati, s jakou radosti
a vděčností vzpominá všech dobrých přátel
svých v cizině, přece zněl celým dopisem jakýsi
lichý, ale vílězný jásot, že je zase mezí svými
— doma. Od bývalých svých pánů z Německa
obdržela nejen hned odpověď, ale několik dopisů
za sebou a ve všech jevila se starost a očeká-
váni. V jednom z listů byl přiložen lístek od
Viléma. Obsahoval jen několik slov. »Drahá
duše ! Spěchám k armádě, určené vpadnouti do.
Čech. Spěchám — ne však abych zabijel, ale
abych vyhledal a odvedl si domů žínku — Vás.
Jsem Váš do smrti Vilém.«
Znám obsah tohoto lístku, protože po
smrti Lorynčině zbyl v knížkách, kde bývaly
její peníze — sám jediný.
Musil býti často čten, byl celý sežloutlý.
chatrný a písmo vybledlé —— rezavé . . .
#15
alto_textblock
#15
Náhle přilítla zvěst a padla do městečka
jako puma. Přinesli ji prchající myslivci. Naš
jsou na útěku od Hradce a prušácká lavina se
valí v zápěti.
»Ale jen po stružku !« ozval se kovář To-
man, stárý písmák, »jen po stružku, *) dál ne-
smí ls
Kovář Toman uměl hádati povětrnost, po-
máhat dobytku, trhat zuby a čell o Sibylle, al
tentokrát mu nikdo nevěřil a kdo věřil, byl po
24 hodinách přesvědčen, že se mýlil.
Setnina nepřátelské kavalerie vrazila do
městečka s karabinami v rukou.
Kdo se nedal včera na utikání, drbal po-
šetilou hlavu a ten kdo se na ulíkání dal, vra-
cel se se chlíplýma ušima domů, neboť jej
Prušáci hnali zpět.
Než o tom slyšeli jste jindy a lépe aneb
se sami pamatujete.
Lorynka s otcem nenuíkala. Odevzdánido
vůle boží čekali na věci příští; o to málo,eo
měli, se nebáli, ale čekali jen na přiležitost, aby
mohli posloužiti ať příteli či nepřítel.
Přehnala se první, druhá, desátá přeháňka
nepřátelských vojsk naším městečkem, ležicin
na čáře k Vídni, ale pak přijizděly vozy a
těch skládali pak břímě, které tu mělo zůstati.
Bvli to ranění naši i nepřátelsti.
Obeení nemocnice byla hned plna, tak
radnice a škola i prostranná sýpka a ještě při-
jižděly vozy, obtízené strašným tími nákladerm,
ale ty musily dále.
Paní a divky městské uchopily se samar
tánské služby. Donášely nápoje a potraviny ne-
mocným, svtily, napájely a obsluhovaly je.
Také Lorynka nelenila. Zamířila do školy
Prošla již dvě třídy, ve třetí světnici leželi ra-
nění na slámě na zemi, nebylo dosud pro ne
dostatek lůžek. V pravo u dveří ležel vojín
ránou v prsou. Lékař se svými pomocníky měl
plné ruce práce a láteřil na zvědavce, kteříse
tu mezi raněnými tlačili
Lorynka útrpně vzhlédla na vojína u dvei
a spatřila, že ruce spíná a oči kamsi obrací.
Ohlédla se a viděla, že venkovan jakýsi máv
kapse krajíc chleba a na ten krajíc raněný tak
toužebně oči obracel a ruce spinal. Skočilaa
vytrhnuvši chléb z kapsy venkovana, mžikem
se navrátila. V jejím džbánu bylo dosud trochu
kávy. Lámala kousky chleba, vkládala je raně
nému do úst a zalévala kávou. Bylo ji děsně
nehoť při každém polknutí žblunkla krev
ráně vojínově, jako když pramen v lou e
vyráží.
Zvedla hlavu a pošoupla zpět šátek, kter
se ji svezl do očí. Ale co to? Kdo to tam
kouta na ni hledí tak vytřeštěným skelným
okem ?
»Lory!« ozvalo se pronikavě světnici a tan
ten člověk u zdí skácel se k zemi.
Skokem byla Lory u něho, třesouc se jako
osyka, klekla k němu a odhrnujíc vlasy se
zsinalého čela políbila poprvé — svého Vilém
*) Labe-
#16
alto_textblock
#16
Ano, byl to Vilém. Byl již obvázán, ale
jeho levá ruka byla již pohrbena. Nyní ležel
před ní v mrákotách, více mrtvý nežli živý
Lory bylo, jakoby jí puklo srdce, ale vzpa-
matovala se a jednala. Než minula hodina,
odpočival Vilém v domku starého učitele na
lůžku Lorvnčině a vedle lůžka starý učítel a
jeho dcera skláněli se nad drahým, neočekáva-
ným hostom.
Takového shledání z nich jistě nikdo ne-
očekával.
Přeletěly týdny. Vilém se kvapně pozdra-
voval a málem by byl žehnal kouli, která mu
roztřištila rámě, tak blaženým se v tom tichém
nízkém domku cítil.
»Jen bude-li mne Lorynka chtíti bezru-
kého?« řekl jednou jako žertem, ale celá jeho
duše chvěla se v té otázce a oči jeho visely
na tváři milené divky. Lorynka skokem k němu
a aby nemohl dále tak pošetile mluviti, přitiskla
své rty na rty jeho a starý učitel obě ty k sobe
skloněné hlavy zlibal a požehnal, aby jim Pán
za všechna utrpení stonásobně nahradi.
Bylo ujednáno, že Vilém odjede domů, aby
vše urovnal a ku přivedení ženušky a jejího
starého otce připravil. Chudák starý učitel musil
to těm détem slibiti, že půjde s nimi, že vy-
trhne své kořeny z této domácí půdy, aby kosti
své v cizí zemi uložil. Ty děti ani nevěděly, co-
na něm žádaly.
Po hrůzách války dostavil se ještě příšer-
nější hiost, cholera.
Lidé bledli, chvěli se, bránili se, ale přece
padali jako pokosená stěbla. V mnohých rodi-
nách prořidli tak, že než se vzpamatovaliz
hrůzy, stáli ze šesti, sedmi členů dva neb tři,
jinde vymřely celé rodiny.
Lorynka nutila Viléma k odjezdu. Ach,
bála se, bála se strašně cholery.
Vilém odjel, ale nepřijel ani ke hranicím;
cholera jej dohonifa a stihla jej v okamžiku,
kdy již již cítil pevnou půdu pod nohama.
Než strašlivá tato zvěst dospěla k Lorynce,
urvala jí cholera i stařičkého otce.
A tenkrát zbělely její vlasy, tenkráte za-
chvátila ji prudká horečka, která hrozila zhas-
nouti i plamének jejího života. Ale jinak bylo
souzeno.
Kdo pak by založil Marjánčino štěstí, kdo
by pomnohá léta vyučoval dívky, kdo by udl-
lel rady, kdo skytal pomoc všem, všem bez-
rozdílu, kdyby tenkrát Lorynka byla umřela?
Čekal ji život strastiplný, ale Lorynka sta-
tečně vytrvala, a když konečně příšel její čas,
odešla, provázena jsouc slzami a žehnáním.
Zřidka komu se to podaříl
#17
alto_textblock
#17
Strach.
#18
alto_textblock
#18
Kresba z Tater.
#19
alto_textblock
#19
Nad Gerlachem srážela se přišerně černá
mračna. Jako přízraky plazily se po šedých
úbočích rozervané sehoule, zahalujíce rozškle-
bené prolákliny. Bílá sněhoviska ve výšinách,
mlžinatým závojem osutých, svítila úděsným
leskem mezi kalnými oblaky. Strmá úskali tměla
se strnule mezi roztřepenými vlukami špinavých
šmouh, jež visely od oblohy k zemi. Zvolna
převalovaly se ohromné spousty podvečerním,
chladným ovzduším. Přesunovaly se rozevřenými
prorvami, trhaly se po hrotitých balvaniskách
a padaly těžce do hlubokých, propastných jicnů.
Straslivé srázy a rozjizvené žleby horské zely
hrůzyplně v posledních zásvitech zapadajícího
slunce, jež nad rozdrásanými hřebeny Končisté
chvílemi ješťě proráželo hybným tkanivem. Bělo-
vodská dolina byla jakoby zakleta v ponurém
zadumání. Lesy nehybně se prostíraly po za-
smušilých svazích a nad nimi divoká kameniště
se táhla mezi prolámané hřbety až k ostře pro-
říznuté proluce Mengusovecké. Bylo všude ficho .
a mrtvo. Napjatě a jednotvárně míjely chvile
dokonávajícího odpoledne květnového.
Na širé polaně, sevřené se tří stran pří-
krými stěnami, bylo šero ve stinu horských ve-
likánů. Po její ploše jen místy se choulil
ustrašeně jalověiny a zkroucené klečoví, a
v pozadí při pokraji lesa krčila se k zemi opu-
štěná koliba.
Omšená její střecha byla na spadnuti,
trámy ve stěnách rozestouplé, dvéře vyraženy a
postranní otvor, kudy kdysi vycházival kouř,
široce vylámán. Úděsná pustina stěkala se ode-
všad k její osamělosti. Již dávno nehostila ve
svých útrobách salašníků. Před několika letv
zavražděn byl v ní starý bača s honělníkem
od té doby se ji valášci vyhýbali na sto kroků.
Prý tehdy, když vraceli se valaši s ovcemi na
večer k salaši, viděli ještě z dálky, jak dívoké
bosorky uletují od koliby, ve které našli oba
nešťastníky probodnuty. A té noci prý v lesích
strašilo, ovce po celou noc v košíarech zděseně
mečely a psi štěkali jako rozdivělí. Ona noc
byla poslední, kdy koliba přechovávala lídi. Ta-
jemství přihodivšího se neštěstí jako kletba spí-
nalo kolem neblahé polany okruh hrůzyplných
bájí. A pod mračným příkrovem děs jakoby
rostl, každá ta křovina příšerně vyvstávala a
několik roztroušených pařezů černalo se jako
strašídla.
Všem třem otrhancům, vlekoucím se lesem
k polaně, zdálo se, že jsou to tajemné pří zraky.
Zarazili se vytřestili oči. Bázeň zalomcovala je-
jich znavenými těly. »Pozeraj, čože to tam ?-
zasípl první chlap, černý jako cikán a urostlý
jak smrk na tatranských turních.
»Nic viem; asnaď daká tmola (stín)!« šept
ustrašeně malý mužík, jehož oděv byl krví
zbrocen a třetí, vytáhlý a dlouhoviasý opovržlivě
vydechl: »Veď volakdo se to k zemni prihiýná.
Snad tiež zbojnik !e
Složili k zemi břemena, natáhli kohoutky
u pušek, onen velikán přichystal si dlouhý nů-
a opatrné se plížili velikým obloukem ke ko-
libě. Malý mužík chrčel strachem a dlouhán
se za chvili spustil k zemi a ploužil se po ko-
lenech, vystrkuje vždy občas hlavu. Tráslo se
mu tělo tak, že se musil na okamžik zarazit.
Kdesi nedaleko ozvalo se temné zamručeni.
Mínžik škyil a padi k zemi za keř. Obr jen
dutě zasipl: »Macek!« A vytáhlý suchan při
pomyšlení, že by se měli střetnout s medvě-
dem, strnekem dřevěněl. Všichní sotva dýchali
a čekali, co se bude dít. Temně stíny na pa-