12. číslo.

ŽENSKÝ LIST.

Strana 5.

Za letních večerů, když teplý vzduch byl pro- sycen vůní kvetoucích luk, chodívali spolu po práci stromořadím a sdíleli si celodenní dojmy. Tak šťastni byli, tak volnými se cítili v tako- vém okamžiku, zapomněli na svoji opuštěnost a ne- tížil je bol, který probihal jejich myšlenkami při práci — — zapomněli na vše . .. Volné chvile dovedli i jinak využiti. Chodili do schůzí, přednášek, navštěvovali knihovny, čítárnya nezapomínali tak při své zábavě na sebevzdělání. Její družky často ji pobízely k jiným zábavám, vyličovaly jí veselý život v nejrůžovějších barvách, však marně .. Odpověděla jim vždy úsměvem. Smály se jí, říkaly, že je samotářka. A skutečně — měla-li vol- nou chvíli, věnovala se jen jemu. Vyšli spolu do přírody, by se pokochali jejími krásami . .. Nebylo-li počasí příjemné, skláněla se doma nad některou knihou neb časopisem, jichž měla po ruce s dostatek. Nemilovala radovánek, nevěšela na sebe vý- středních šatů, jako činily některé z jejích družek; nosila prostý, ale čistý, vkusně uspořádaný oděv, který jí dodával půvabu. Byla opravdu hezkou. A této její kráse dodával zpásob jejího cho- vání něco vábivého... Byla-li ve společnosti, do- vedla se v ní pohybovati slušně, tak že se jí každý obdivoval. Mnohému z továrních úředníků zalíbila se její tvář, mnohý se po ní otáčel, ba některý ze smě- lejších s ní promluvil. Odpověděla mu slušně, však docela chladně — a byl-li dotěrnější, odbyla ho i docela příkře. Po takovýchto výstupech si šla vždy jemu postěžovati. On se jen usmál a nepřikládal věci žádného významu. Tou dobou vrátil se syn továrníka — u něhož byli oba zaměstnáni — ze svých studií, aby vypo- mohl starému svému otci. Teď nastaly pro ni dny pravého utrpení .. Hezká její tvář neušla ani zrakům mladého zhýralce, který část otcova jmění v cizině rozházel. Za několikadenního pobytu ve své domovině seznámil se s poměry jak náleží. Chodíval-li míst- nostmi továrními, zastavil se vždy u ní — Odbyla ho a dala mu na jevo, že si nepřeje roz- mluvy s ním — ba ani nešetřila požadované úcty k němu jako k svému představenému . Čím více jej však odbývala, čím příkřeji vy- stupovala proti jeho dotěrnosti, tím více, ba se zdvojeným úsílím, dotěrněji si mladý hýřil počínal. A když továrnou počala kolovati jakási divná po- věst, nemohla to již déle snésti — — šla jemu svě- řiti svůj bol . .. Přijal ji vlídně. Ačkoli o tom již slyšel, nevěřil tomu, neboť znal dobře svou družku. Když však od ní samotné slyšel o počínání si mladého továr- níka, zarazil se .. . „Nechť se má na pozoru,“ pra- vil. „Dojdu k němu a promluvím s ním. Promluvil s ním, leč dostalo se mu jen vý- směchu — Když za krásné podzimní neděle procházeli se opět stromořadím, promluvil k ní: „Půjdeme odtud, drahoušku, nerad bych si zkazil život. Upřímný polibek jeho družky byl mu poděko- váním. Tak byla ráda, že zbaví se místa, kde sejí vše protivilo . .

V mladém továrníku dřímala dosud tužba di- voké vášně, a dověděv se o zamýšleném odchodu jejím, stal se ještě -dotěrnějším .. Jednoho večera, kdy dělníci opustili továrnu, procházel se místnostmi a zastavil se v té, kde byla ona zaměstnána. Zachvěl se radostí, spatřiv ji dosud na místě, zaměstnanou rovnáním. „Konečně jsi má, kočičko,“ zasípěl, „a více mně neunikneš . Marné bylo její zoufalé volání — silné zdi to- vární nepropustily slova ... Právo silnějšího zví- tězilo . .

Zlomena růže v květu a více se životu nevrá-

tila . ..

Sla k němu, aby se mu vyznala. Jeho tělo na okamžik zkamenělo — „Můžeš mi odpustit?“ tázala sa jej, tonouc v moři slz. „Nejsem tebe hodna, vím to, vidím již svůj konec — jen za odpuštění tě prosím — Trpký jeho úsměv byl jí odpovědí Nový proud hořkých slzí skropil její líce. „Bud s Bohem,“ zašeptala, pak odkvapila.

Té noci nemohl ani spáti. Roj divokých snů zmítal jeho duší — viděl neustále mladého továr- níka, slyšel jeho potupný smích — — a hlavou hu- čelo mu stále: „S Bohem!“ Probuzen byl klepáním na okno. Vyskočil celý pobledlý, utrápený nočním bděním — „Smutná zvěst — jest mrtva — — —“ hučel kdosi z venku. Jako blesk projela mu děsná myšlenka hla- vou . .. „Kdo, ona? — pusťte mě k ní — rychle, rychle —“ a jako vichřice uháněl k nedalekému ryb- níku, kde kupil se hlouček lidí. „Co se stalo, mluvte?“ A jeden z nejbližších ukázal mu na předmět, zahalený bílou přikryvkou, který ležel na břehu. Děsný výkřik vydral se z jeho prsou a tělo kleslo bezvládně k zemi . .. Vzkřísili jej .. Vstal a pohlédl na odkrytou již tvář své družky — — — a dvě velké slzy skropily jeho líce . . Hlavou vířily mu myšlenky, div se neroz- skočila. Bezmocný, divoký bol jím zalomcoval, ruka se- vřela se v pěst a oko těkalo po stojících, jakoby hledalo původce jeho bolu . . A skutečně ... Výkřik šílené radosti vydral se mu z hrdla, oko zasvitlo příšerným žárem — Ano — tam — tam naproti — To je on — směje se mu — Roztáhl ruce a hnal se ku předu. Všichni pochopili situaci a viděli, jaké nebez- pečí hrozí mladému továrníku, který sem právě přišel, aby uzřel oběť své ničemnosti a svých vášní, a snažili se toto odvrátit. Chtěli utíkajícího zadržet, leč marně . . . Touha po odvetě vlila do něko lví sílu — a již byl u cíle . Mohutná pravice jeho zasáhla hlavu mladého továrníka a tento střemhlav řítil se do rybníka . .. „Jsi pomstěna —“ zašeptal „Vrahu!“ zahučelo kolem „Pryč, pryč ode mne!“ křičel a hnal se k mi- stu, kde zaleskly se bodáky přicházejících četníků.