#1
alto_textblock
#1
A představme si nyní dokonce Hor. Rakousy,
Solnohradsko a Tyrolsko ! V tu chvíli, jak by při-
pojením k německé říši starosti o němectví pře-
staly, zavládla by tam jenom klerikální politika.
Připojených 81, millionu Němců volilo by do
německého říšského sněmu asi 60 poslanců.
a tito byli by vesměs katolíci (ultramontáni).
Tím pak byl by do našeho říšského sněmu vra-
žen klín, kterýž by celý parlamentární stroj za-
raziti musil. Splynutí německých, po sta let sobě
odcizených kmenů učinilo již sice slušný po-
krok, avšak nedospělo ještě tak daleko, aby
sneslo pojetí cizích živlů do své organisace,
i kdyby to byly jenom německé části Ra-
#2
alto_textblock
#2
kouska.
O českých a slovinských částech by bylo
lépe ani nemluvit. Získaných 513 millionu Čechů
a 1 million Slovinců mělo by nárok aspoň na
45 poslanců pro říšský sněm. A představme
si nyní, že by tito pánové se svým, z říšské
rady rakouské známým, způsobem boje na
Královském náměstí v Berlíně se objevili !
Násilným připojením k německé říši byl by je-
jich vztek rozdmychán do čiré zuřivosti. Če-
chové a Slovinci podporovali by všeliké pod
níky a pokusy, mající za účel, aby rozvoj ně
mecké říše rušily a kazily. O utvoření nějak
práce schopné většiny, o vyřizování běžných
parlamentních věcí nemohlo by být ani řeči
Zkrátka: od Rakouska a z Rakouska nehodíse
nám nic!. Němce rakouské musíme všemi pro
středky v jejich těžkém národním boji (!) podpo
rovat, ale oni musí zůstat ve svazku poddunaj
ského státu. Neklameme-li se, řekl také Bis
mark kdysi: »Kdyby nebylo Rakouska, musil
bychom je vynalézti«. Aspoň tak první kanclé-
německé říše smýšlel. Císařský stát na Dunaji
má na Německu mocného ochranného spojence.
On bude jej míti stále, dokud sám ruky nepři-
loží, aby doma vyhrabal kořeny Němectva. To
kdyby učinil, pak ovšem přestali bychom míti
zájem na jeho dalším trvání.«
Vida, vída! Tak docela a naprosto tedy
není ani »Weser-Zeitung« proti annexi rakou-
ských zemí! Německu se nehodí nic z Rakou-
ska a nic od Rakouska, ale ... kdyby Rakousko
přestalo pěstovati němectví ve svých zemích.
pak by se už německé říši leccos z něho ho
dilo, pak by se mu snad hodilo celé! »Weser
Zeitung« připadá nám tu jako nemotorná kráva.
která, co do díže nadojila, švihnutím ocasu pak
překotila.
Důsledněji provedla svoji polemiku s r-
kouskými Všeněmci katolická »Kölnische Volks-
zeitung«, jež na konci své úvahy praví: »Kdy-
bychom chtěli Rakousko annektovat, učinili
bychom rozmach přílišný a uvedli bychom
v nebezpečí samo trvání říše; my bychom,
jako kdysi Kyros (dle známého orakula) pře-
#3
alto_textblock
#3
se průvodkyně staré ženy a při tom mile se
usmála a kynula stařence.
Okamžitě změnil se mrzutý výraz obličeje
mladší ženy, která dohadovala, že mladá, ele-
gantní dáma chce stařeně něčím přispěti. I po-
čala vyprávět, že jest stařena její tetičkou, která
právě byla z nemocnice propuštěna a bědovala,
že se stařena nechce dříve vrátit domů, dokud
by v kostele u svatého hrobu za uzdravení své
z těžké nemoci Pánu bobu nepoděkovala.
Stařenka sotva slabostí na nohou se udr-
žujíc, horlivě přisvědčovala a oči s mladé, lí
bezné dívky nespouštěla, patrně málo kdy ně-
kdo se jí zastal.
»Pojďte, babičko, vezmu vás sebou na
elektrickou dráhu, bude to pro vás pohodlnější,
takhle byste se sotva do kostela dostala, vždyí
nohy pod vámi klesají«, a nedbajíc uštěpačných
poznámek svých přítelkyň, Blaženka s nimi se
rozloučila a opustila vesele korso. Bez ohledu
na udivené pohledy kolemjdoucích chopila sta-
řenku za rámě a blížila se k vozu, z něhož
jsem pozoroval celou scénu radostně, jsa pře-
kvapen lidumilným jednáním a roztomilou prost-
ností Blaženky, kterou jsem pokládal za tak
hrdou.
Přiskočil jsem, abych pomohl babičce do
vozu, ale nebylo toho potřebí, víc nesouc než
vedouc vysadila Blaženka stařenu do vozu a
vešla za ní dovnitř. Pootevřenými dveřmi mohl
jsem zaslechnouti každé slovíčko rozhovoru,
který Blaženka s oběma ženami zapředla. Zatím
co slečna Vávrova platila za lístky pro sebe
a obě ženy, snažil jsem se zachytit alespoň je-
diný pohled krásných, snivých očí slečny Bla-
ženky — ale marné bylo vše moje namahání
Ani si mne nevšimla.
Vlídně rozprávěla se stařenkou a dově-
děvši se, že pochází z říčanského okresu, slí
#4
alto_textblock
#4
kročivše řeku Halys »velikou říši rozbili«, Ale
kterou! Čím více cizích národností bychom do ně-
meckého říšského svazku vtěsnali, tím více bychom
rozviklali kruh své národní pospolitosti. Také by
se nedalo takovéto připojení provésti způsobem
mírným a klidným; ono mohlo by býti jenom
cenou za vítězství ve velké evropské válce, ve
kteréž bychom zároveň na několika stranách
musili bojovat. »Trojspolek« nemohl by přece
pracovati tam, kde by šlo o pohlcení jednoho
ze spojenců! To stačí snad na ocenění fanta
stické polítiky Všeněmců.«
Uvedli jsme tyto dva hlasy jenom jakožto
ukázku, že se o plánech našich pangermánů
v německé říši začíná již veřejně pojednávat.
Že orgány některých stran v Německu tuto po-
litiku skutečně a opravdu zavrhují, je zcela ne-
pochybno; avšak významným a význačným zů-
stává, že veliká většina časopisů v Německu
nemá odvahy anebo že neuznává za dobré
agitace a rejdy Všeněmců — zdejších i taměj-
ších — aspoň stručně, ale důrazně odsouditi.
Snad není přece pravdou, že nepíší ve smyslu
Všeněmců jenom proto, že tomu nedovoluje
dosud politika říšského kanclére
#5
alto_textblock
#5
Jsou-li živnostenská společenstva
povinna platiti poplatek aequiva-
lentní ze svého jmění moviteho?
Počátkem letošního roku, ve kterém má
předsevzato býti vyměření aequivalentního po
platku na šesté desítiletí (od 1. ledna 1901 do
31. prosince 1910) doručeno bylo představen-
stvům živnostenských společenstev v Praze vy-
zvání c. k. úřadu pro vyměřování poplatků, aby
podala do 30. dubna 1901 přiznání všeho svého
jmění movitého, nemovitého jakož i práv požit-
kových za účelem vyměření poplatku aequiva-
lentního.
Vyzvání toto — jehož ostatně zmíněným
společenstvům již při vyměřování jmenovaného
poplatku na páté desítiletí (1891—1900) se
dostalo — způsobilo ve společenstvech jistý
rozruch, přivoděný zejmena okolností, že —
jak snad nyní již všeobecně známo jest —
pátém desítiletí některá společenstva živnostenská
byla nucena poplatek aequivalentní zaplatiti, ji-
ným však naproti tomu, když rekursní cestou
toho se domáhala, bylo finančními úřady osvo-
bození od poplatku tohoto přiznáno.
Že jen posléz uvedené stanovisko finančních
úřadů jest správným a zákonnými ustanoveními
odůvodněným, je zřejmo; vyplývá to zejmena
z ustanovení § 5. nařízení ministerstva finane
ze dne 14. července 1900 č. 120 ř. z., v němž
taxativně vyjmenovány jsou osoby, které jsou
zavázány podati přiznání k vyměření poplatku
aeguivalentního, mezi těmi však vůbec nejsou
#6
alto_textblock
#6
bila, že se pokusí u svého strýčka, spoluzakla-
datele tamějšího chudobince, o to, aby babička
byla tam do ošetřování přijata. V naději na
bezstarostný, klidný závěrek svého ubohého ži-
vota, oko stařenky štěstím zazářilo, Blaženka
s roztomilou horlivostí vyňala zápisníček a obrá-
tivši se na »neteř« stařenky, žádala o přesnou
adresu.
Tvář mladší ženy náhle zrudla, oči se jí
zalily slzami a třesoucím se hlasem přiznávala
se průvodkyně stařenky, že žena, kterou pro-
vází a kterou vydávala za svou tetičku, je
vlastně její matka, že se ale za chudobně odě-
nou stydéla.
Moeně vzrušena upřela Blaženka zrak n
nezdárnou dceru a v oprávněném hněvu na ni
zvolala:
»Ale osobo, což pak nechápete, že nyn
teprve byste se měla stydět a to hodně stydět,
že jste dovedla zapříti vlastní matku, vždyt
jste k tomu neměla nejmenší příčiny, vy jste
horší nežli Petr, který zapřel Krista, kdo pak
to jak kdy slyšel, zapříti vlastní matku!«
Nyní se také v oku Blaženčině slza zatřpy-
tila. Snad vzpomínala na matku svou, která ro-
dinu tak záhy opustila a tak dlouho již dří-
mala v nádherné hrobce na Olšanech.
Cítil jsem, kterak se mi rozlévá červeř
studu celou tváří i čelem v tomto okamžiku.
Kterak jsem mohl pochybovati o svém
andílku! Jako žádná jiná bude jistě ona vážiti
si mé matky, etíti a milovati ji jako zesnulou
a společně osladíme stáří milené máti. — —
— — — —
#7
alto_textblock
#7
Dnes na Velký pátek k Vávrům nemohu
jíti, hned zejtra však vyhledám nejdokonalejší
kraslici z celé Prahy, vložím do ní snubní
prstýnek pro svou Blaženku a poprosím pana
Vávrů, aby nám dal své požehnání — — —
#8
alto_textblock
#8
uvedena živnostenská společenstva; neboť v po-
sledním odstavci uvedeného paragrafu jmeno-
vány jsou »ústavy a spolky, akciové společno-
sti, těžířstva, horní podniky a jiná výděl-
ková společenstva«, k žádným z těchto
kategorií však nenáležejí společenstva živnosten-
ská, která přece nikterak nejsou společenstvy
výdělkovými.
Nehledíme-li však ani k tomuto formálnímu
ustanovení, jest nárok společenstev těch na
osvobození od poplatku aeq uivalentního též usta-
noveními zákona ze dne 13. prosince 1862č.
89 ř. z. plně zdůvodněn; neboť dle saz. pol.
B. e. poznámka 2. lit. d. řečeného zákona
jsou aequivalentního poplatku prosty movité věci
fundační, určeně k účelům vyučovacím, dobro-
činným a humanitním.
Takovýmto jměním, věnovaným na věčné
časy účelům kulturním, dobročinným a huma-
nitním, jest však právě movité jmění živnosten-
ských společenstev; neboť společenstva tato —
spočívající na naprosto jiných právních zákla-
dech nežli spolky, zřízené na základě zákona
spolkového, nebo společenstva výdělková, tě-
žířstva atd. — mají dle §. 114. zákona ze dne
15, března 1883 č. 39 ř. z. doplněného záko-
nem ze dne 23. února 1897 č. 63 ř. z. za
účel »pěstovati ducha pospolitého, udržovatia
zvelebovati čest stavu mezi členy a přislušníky
společenstva, jakož i podporovati společné hu-
manitní prospěchy svých členů a příslušníků,
dále pečovati o to, aby zachovávány byly spo-
řádané poměry mezi majiteli živností a jich po-
mocníky, pečovati o spořádané poměry učed-
nické, zakládati nebo podporovati odborná uče-
liště živnostenská, pečovati o nemocné učedníky
a pomocníky, konečně i zakládati pokladny ve
prospěch mistrů pro připad jich onemocněnía
úmrtí.« Ustapovení tato musí dle zákona býti a
jsou též fakticky obsažena ve stanovách všech
živnostenských společenstev i jde z nich zcela
jasně na jevo, že účelem společenstva je jedině
pěstování všeužitečných, humanních i kulturních
cílů, vedle udržování kázně a pořádku mezi
členy společenstva a jeho příslušníky.
Patrno tedy, že jakýkoli moment výdělkový
při těchto nucených společenstvech je úplně vy-
loučen.
Poněvadž pak dále dle výslovného znění
§ 129. zákona ze dne 15. března 1883 č. 39
ř. z. jmění společenstevní svému určení nesmí
býti odcizeno, je splněn zde i další požadavek
zákona z r. 1862, aby jmění, domáhající se
osvobození od poplatku aequivalentního, bylo jmě-
ním na věčné časy účelům humanitním a do-
bročinným i kulturním určeným a účelům těmto
neodcizitelným.
Okolnosti zde uvedené byly ostatně již ví-
cekráte vyššími finančními úřady (c. k. fin. zem-
ským ředitelstvím) za právoplatné uznány a bylo,
jak již řečeno, některým společenstvům živno-
stenským skutečně přiznáno osvobození od po-
platku aequivalentního.
Z příčin těchto podala již některá spole-
čenstva c. k. úřadu pro vyměřování poplatků
ohražení proti vyzvání k podání přiznání jmění
za účelem předpisu poplatku aeq uivalentníhoi
doporučovalo by se za účelem jednostejnéhoa
spravedlivého rozhodnutí věci této pro všechna
živnostenská společenstva, aby se tak stalo se
strany všech vyznaných společenstev nebo aby
alespoň, až vyměření poplatku aequivalentního
na šesté desítiletí skutkem se stane, z vyměření
takového, pokud bude se týkati jmění movitého,
na základě vývodů zde uvedených stížnost ku
c. k. zemskému finančnímu ředitelství pro král.
české byla podána.
Upozorňujeme konečně, že ve smyslu plat-
ných zákonných předpisů musí lhůta k podání
rekursu, jakož i úřad, u něhož rekurs podati
se má, zřejmě v příslušném platebním rozkazu
c. k. poplatkového úřadu býti vyznačen.
#9
alto_textblock
#9
O. B.
#10
alto_textblock
#10
Různé zprávy.
#11
alto_textblock
#11
Pranostiky v pašiovém témdni.
Pašijový týden dochází dnes k konci.
V hluku velikého města, v ustavičném lomozu
a hemžení lidí, ztrácí se smutečně slavný vý-
znam dojemného téhodne, majícího do sebe
tolik dramatických výjevů ze žití Kristova, tolik
tradic a allegorií, zachovaných v podání našeho
lidu. U nás Pražanů není kromě křížové cesty,
pašií a vzkříšení oněch prostovábných zvyků a
obyčejů poutajících se k době velikonoční, jako
po venkově ; není také příležitosti ani okolností,
za kterých mohly by se pranostiky ty uplatniti