#1
alto_textblock
#1
Strana 26.
#2
alto_textblock
#2
NÁRODNÍ LISTY.
#3
alto_textblock
#3
23. břerna 1913. číslo st.
#4
alto_textblock
#4
sotva stéblo slámy. Byly vysoké a vznešené
a měly bohatě zdobené hlavice, kolem nichž
byla řada zvířecích hlav podivných tvarů. Ale
ani palec těchto krásných sloupů nebyl bez
znamení a bez trhlin; byly poškozeny a opo-
třebovány jako nic jiného ve chrámě. I po-
dlaha kolem nich byla čistě vytřena a trochu
vyhloubena chůzí mnoha nohou.
Zase zastavil hoch matku a ptnl se j
„JJaké jsou tohle sloupy?
„To jsou sloupy, které přinesl otec ná
Abraham sem do Palestýny z daleké Chl-
deje a které nazval Brána Špravedlnosti. Ten
lado se jimí dovede protlačiti, jest spravedli-
vý před Bohem a nildy nespáchal hříchu.
Hoch zůstal státi a díval se s vyjeveným
očima na ty sloupy.
„Nechceš se přece pokoušeti, abys s
jími protlačil?“ pravila matka a smála se.
„Vidíš, jak jest podlaha kolem nich vyšlapán
mnoha lidmi, kteří se pokusili protlačiti se
úzkou štěrbinou, ale můžeš mi věřiti, že se
to nikomu nepodařilo. Poběž jení Slyším
hřmot měděných vrat. Třicet chrámových slu-
žebníků opírá o ně svá ramena, aby je uvedl
do pohybu.
Ale hožík ležžel celou noc ve stanru a bděl
a neviděl před sebou nic jiného než Bránu
Spravedlnosti, Rajský Most a Hlas Knížet
Světa. O takových podivuhodných věcech
neslyšel nikdy dříve vyprávětí. Al nemohl
jich vypuditi z myšlenek.
A ráno příštího dne bylo tomu zrovna
tak. Nemohl mysliti na nic jiného. Ráno měli
cestovati domů. Rodiče měli mnoho práce.
než strhli rtan a naložíli ho na velkého vel-
blouda a než bylo všecko ostatní v pořádku.
Neměli jeti sami, nýbrž společně s mnoha pří-
buznými a sousedy a protože mělo cestovatí
tolik lidí, šlo ovšem balení velice pomalu.
Hošík v práci nepomáhal, nýbrž seděl tíš
uprostřed všeho toho chvatu a zmatlcu a my-
slel na ty tři podivuhodné věcí.
Náhle mu napadlo, že ještě může dojít
do chrámu a podívati se na ně ještě jednou.
Bylo ještě mnoho věcí, které měly býti zaba-
leny. Bude se ještě moci vrátiti z chrámu pře
odjezdem.
Odběhl, neřeknuv ani nikomu, kam che
jíti. Nemyslel si, že to jest nutno. Vždyť bude
co nejdříve nazpět.
Netrvalo dlouho, když dostíhi chrámu
vešel do sloupoví, kde stály dva černé bratr-
ské sloupy.
Jakmile je spatříl, rozzářily se mu hne
oči radostí. Posadil se na zemi u nich a hle-
děl na ně upřeně. A když si pomyslil, že ten
kdo by se dovedl jimi protlačiti, byl by spra-
vedlivý před Bohem a nikdy by nespácha
hříchu, zdálo se mu, že nikdy neviděl nie tal-
podivuhodného.
Myslil si, jak by bylo krásné, kdybys
rohl protlačiti těmí dvěma sloupy, ale ony
stály tak blízko u sebe, že nebylo možno ani
to zkusiti. Seděl takto nehybně před sloupy
jistě hodinu, ale nevěděl toho. Myslel si, že
si je prohlížel jen několik okamžíků.
Stalo se však, že se v nádherném slou-
poví, kde hošík seděl, shromáždili soudci z vy-
soké rady, aby dopomohli lidu ku právuv
jeho sporech. Celé sloupoví bylo plno lidí,
kteří žalovali pro mezníky, jež jím byly posu-
nuty, pro ovce, které jim byly odvedeny ze
stáda a opatřeny nepravým znamením, a na
dlužníky, kteří nechtěli platiti své dluhy.
Mezi všemi ostatními přišel muž, který
byl oblečen ve vléčné purpurové šaty a ved
po pravíci chudou vdovu, která prý mu byla
dlužna několik sekelů stříbra. Chudá vdov
si naříkala a pravila, že s ní boháč jedná ne-
spravedlivě. Zaplatila mu již jednou svůj dluh
a on ji chce donutiti, aby to udělala ještě jed-
nou; ale ona nemůže. Byla tak chudá, že kdy-
by ji soudci odsoudili, aby zaplatila, byla by
nucena zůstaviti boháči své dcery za otro-
Ten, který seděl nejvýše na soudcovské
stolici, obrátil se k bohatému muži a pravil
mu: „Můžeš odpřisáhnout, že ti ještě tahle
chudá vdova nezaplatila peněz?
Tu odpověděl boháč: „Pane, jsem bo-
hatý muž. Namáhal bych se, abych vymohl
peníze na téhle chudé vdově, kdybych nebyl
k tomu oprávněn? Přísahám ti, že tak jistě,
jako nikdo neprojde Branou Spravedlnosti
jest mi tahle žena dlužna obnos, který poža-
Když uslyšeli soudcí tuhle přísahu, uvěřilí
jeho řeči a rozsoudíli, že mu chudá vdova
má zůstaviti své dcery za otrokyně.
Ale hošík seděl těsně vedle a slyšel
všechno. Myslil si u sebe: „Jak by bylo do-
bře, kdyby se někdo mohl protlačiti Branou
Spravedlnosti! Tenhle boháč jistě nemluvil
pravdu. Jest mi hrozně lito staré ženy, kter
jest nucena dáti své dcery za otrokyně.“
Vyskočil na podstavec, z něhož oba slou-
py vystupovaly, a díval se štěrbínou.
„Ach, kdyby to nebylo tak docela ne-
možné!“ myslil si.
Byl tak zarmoucen pro chudou ženu. Nyí
nemyslil již vůbec na to, že, kdo pronikne
touhle branou, bude spravedlivý a bez hříchu.
Chtěl jimi jen projíti pro chudou ženu.
Položil své rámě do prohlubiny mezi slou-
py. zrovna jakoby si chtěl raziti cestu.
V okamžiku dívali se všichni lidé, kteř
stáli pod sloupovím, k Bráně Spravedlnosti.
Neboť v klenbě to hřmělo a ve starých slou-
pech zpívalo, a ony se rozestupovaly jeden
na pravo a druhý na levo a zůstavovaly tak
velikou mezeru, že štíhlé tělo chlapcov
mohlo jimi projíti.
Tu nastalo veliké udívení a pozdvižení
V prvém okamžiku nevěděl nikdo, co má říci
Lidé jen stáli a hleděli upřeně na hošíka, kte-
rý provedl tak veliký zázrak. První, který se
vzpamatoval, byl nejstarší ze soudců. Volal.
aby uchopili boháče a přivedli ho před soud-
nou stolici. A odsoudil ho k tomu, aby dal
všecko své jmění chudé vdově, protože křivě
přísahal ve chrámě božím
Když bylo tohle odbyto, ptal se soudce
na hocha, který se protlačil Branou Sprave-
dlnosti, ale když se lidé po něm ohlíželi, hoc
již zmizel. Neboť v témže okamžiku, když se
sloupy rozestoupily, procitl jako by ze sna
a vzpomněl si na rodiče a na cestu k do-
movu. „Nyní musím běžeti, aby na mne ro-
diče nečekali,“ myslil i.
Ale hoch nevěděl vůbec, že seděl před
Branou Spravedlnosti celou hodinu, nýbrž
#5
alto_textblock
#5
kyně.
#6
alto_textblock
#6
duji.
#7
alto_textblock
#7
myslil, že to trvalo jenom několik mínuta
proto se mu zdálo, že ještě se může podívati
na Rajský Most, než opustí chrám
A proletěl na lehkých nohou davem lid
a přišel k Rajskému Mostu, který byl v do-
cela jiné části velkého chrámu.
Ale když spatřil ostrý ocelový meč, ktero
byl natažen nad roklí a když si pomyslil, že
ten člověk, který by po něm dovedí přejíti
by se jistě dostal do ráje, tu zdálo se mu, že
je to nejznamenitější věc, jakou kdy viděl
a usedl na okraji rokle, aby si ocelový meč
prohlé dl.
Seděl tu a myslil si, jak by to bylo roz-
košné dostati se do ráje a jak rád by tenhle
most přešel. Ale zároveň viděl, že není možno
ani to zkusití.
Tak seděl a uvažoval dvě hodiny, al
nevěděl, že čas ubíhá. Seděl tu jen a mysli
na rál.
Ale stalo se, že na dvoře, kde byla hlu-
boká rokle, byl vystavěn velký obětní oltár
a kolem do kola něho chodíli bíle odění, kteří
pečovali o oheň na oltáři a přijímali obětnt
dary. Na dvoře stálo také mnoho obětujícíc
a velký zástup, který jen přihlížel božím služ-
Příšel sem také starý, chudý muž, který
přinášel jehně, jež bylo velice malé a hubené
a které ještě k tomu bylo kousnuto psem
takže mělo velikou ránu.
Muž šel s tím jehnětem ke kněžím a pro-
sil je, aby mohl jehně obětovati, ale oni m
toho odepřelí. Pravili mu, že takového bíd-
ného daru nemohou bohu nabídnouti. Staře
prosil, aby pro milosrdenství jehně přijali, ne-
boť syn mu leží na smrt nemocen, a on nemá
nic jiného, co by mohl obětovati bohu na jehc
uzdravení. „Musíte mi dovoliti je obětovati,
pravil, „nebo se modlitba má nedostane pře
tvář boží a syn můj zemře.
„Nemyslí si, že s tebou nemám soucitu,
pravil kněz, „ale zákonem jest zakázáno obě-
tovatí poraněné zvíře. Jest stejně nemožno
přispěti tvé modlitbě, jako jest nemožno pře-
jíti Rajský Most.
Hošík nezeděl tak daleko, aby tohle vše
cko neslyšel. Myslil si hned, jaká jest škoda
že nikdo nemůže most přejíti. Snad by by
chuďasovi syn zachován, kdyby jehně bylo
obětováno.
Starý muž odcházel zarmoucen z chirámo
vého nádvoří, ale hoch povstal, šel k třesou-
címu se mostu a položil naň nobu.
Nemyslil vůbec na to, že by ho přešel
aby měl zabezpečený ráj. Myšlenky jeho byly
u chuďasa, jemuž chtěl pomoci.
Ale stáhl nohu nazpět, neboť si mysli
„Je to nemožné. Jest příliš starý a rezavý
ani by mne neunesl.
Ale ještě jednou zabloudily jeho myšlen
ky k chuďasovi, jehož syn ležel na smrt ne-
mocen. Položil zase nohu na ostří meče.
V tom zpozoroval, že se meč přesta
chvěti a cítil ho pod nohama široký a pevný
A když udělal po něm druhý krok, cíti.
že ho vzduch kolem něho podpíral, takže ne-
mohl padnouti. Nesl ho, jakoby byl pták
měl křídla.
Ale v nataženém meči rozechvěl se lí-
bezný zvuk, když hoch po něm šel, a jeden
z těch, kteří stáli na nádvoří, se obrátil, když
ten zvuk slyšel. Vykříkl, a nyní obrátili ne
i ostatní a viděli hošíka, který kráčel po oce-
lovém mečí.
Mezí všemi, kteří tu stáli, nastalo
velké zděšení a udivení. První, kteří s
vzpamatovali, byli kněží. Poslali hned z
chuďasem posla, a když se chuďas vrátil, pra-
vili mu: „Bůh učinil zázrak, aby nám ukázal
že chce přijmouti tvůj dar. Dej sem své jehně
budeme je obětovatií“
Když se tohle stalo, pátrali po hiošíkovi
který překročil rokli. Ale když se po něn
ohlíželi, nemohli ho nalézti.
Neboť zrovna když hoch přešel rokli
vzpomněl si na cestu k domovu a na rodiče
Nevěděl, že již nyní uplynulo jitro a dopo-
ledne, nýbrž myslil sii „Musím nyní běžet
k rodičům, aby nebyli nuceni čekati. Ode-
běhnu ještě nejdříve a podívám se na Hlae
Knížete Světa.
A proplížil se mezi lidmni a uháněl ne
lehkých nohou k šerému sloupoví, kde stá
opřen o zeď měděný roh.
Když ho spatřil a vzpomněl si, že ten
kdo z něho vyloudí ton, shromáždí všecky
národy světa pod svou mocí, tu zdálo se mu.
že nikdy neviděl nic tak znamenitého a po-
sadil se vedle rohu a prohlížel si ho.
Myalil ei, jaká by to byla veliká věc, zí-
skati všecky lidi na zemi, a jak vroucně by
si přál, aby mohl na starý roh zatroubiti. Ale
pochopil, že to jest nemožné, takže se ani ne-
odvážil pokusu.
Takto seděl mnoho hodin, ale nevěděl
jak čas ubíhá. Myelil jen na to, jaký by to by
pocit shromážditi všecky lidí na zemi po
svou mocí.
Ale tu se stalo, že v chladném tom slou-
poví seděl svatý muž a učil své učeníky.A
nyní se obrátil k jednomu z jinochů, kteří mu
seděli u nohou a pravil mu, že jest podvodník.
Duch prý mu prozradil, pravil svatý muž, že
tento jinoch jest cizinec a že není vůbe
israelita. A nyní se ho ptal svatý muž, proč se
vplížil mezi jeho učeníky pod nepravým jmé-
Tu cízí jinoch povstal a pravil, že zel
pouštěmi a že přejel velké moře, aby mohl
slyšeti pravou moudrost a hlásati učení jedi-
ného boha. „Duše moje žíznila touhou,“ pra-
vil svatému muží. „Ale věděl jsem, že by
mne nevyučoval, kdybych neřekl, že jsem
israelita. Proto jsem ti lhal, abych ukojil svoji
touhu. A prosím tě, abys mi dovolil u tebe
zůstati.“
Ale svatý muž povstal a pozdvihl paže
k nebi. „Můžeš u mne zůstati právě tak, jako
může někdo povstati a zatroubiti na velký
měděný roh, kterému říkáme Hlas Knížete
Světa. Není ti ani dovoleno, abys vstoupil
na toto místo ve chrámu, protože jsi pohan
Utíkej odtud, nebo se na tebe moji učeníci
vrhnou a roztrhají tě na kusy, protože tvoje
přítomnost znesvěcuje chrám.
Ale jinoch zůstal státi a pravil: „Neche
jíti jinam, kde duše moje nenalezne potravy
Chci raději zemříti zde u tvých nohou.“
#8
alto_textblock
#8
bám.
#9
alto_textblock
#9
nem.
#10
alto_textblock
#10
Sotva tohle dořekl, již učeníci světcovi
povstali, aby ho zahnali. A protože se jim
postavil na odpor, povalili ho a chtělí ho
usmrtiti.
Ale hoch seděl docela blízko, takže sly-
šel a viděl vše to a myslil sii „Tohle jest
velká necitelnost. Ach, kdybych dovedl na
roh zatroubiti, tak by mu bylo pomoženol“
Vstal a položil ruku na roh. V témže oka-
mžiku nepřál si, aby ho mohl pozdvihnout
ke svým rtům, poněvadž ten, kdo to dovede,
stane se velkým vládcem, nýbrž proto, že
doufal, že by mohl pomoci někomu, jehož ži-
vot jest v nebezpečí.
A uchopil roh svýma malýma rukama.
aby se pokusil pozdvihnouti ho.
V tom cítil, že se nesmírný roh sám po-
zdvihuje k jeho rtům. A když jenom dýchl,
vydral se z rohu silný, zvučný ton, a zněl ce-
lým velkým obvodem chrámovým.
Tu obrátili všichni své zraky a víděli, ž
to byl hošík, který tu stál s rohem u svých
rtů a vyluzoval z něho tony, které rozechví-
valy klenbu a sloupy.
Hned sklesly všecky ty ruce, které se
pozdvihly, aby bíly cizího jinocha, a svatý
učitel mu pravil-
„Pojď a posaď se zem k mým nohám, jakojs
seděl dříve. Bůh učinil zázrak, aby mi uká-
zal, že jest jeho přání, abys byl zasvěcen
jeho vzývání.“
#11
alto_textblock
#11
Když se den chýlil k večeru, spěchali
JJerusalému muž a žena. Vypadali ustrašeně
a neklidně a volali na každého, koho po-
tkali: „Ztratili jsme syna. Myslili jsme, že šel
s našimi příbuznými a sousedy, ale nikdo z
nich ho neviděl. Jel někdo z vás cestou mim
osamělé dítě?“
Ti, kteří přícházeli z Jerusaléma, odpo-
vídali jím: „Neviděli jsme vůbec vašeho syna,
ale ve chrámu jsme spatřili nejkrásnější dítě.
Bylo jakoby z nebeských andělů a prošlo
Branou Spravedlnosti.
Byli by jim rádi vypravovali vše to po-
drobně, ale rodiče neměli kdy poslouchati.
Když ušli kus cesty, potkali jiné lidi
ptali se jich.
Ale ti, kteří přícházeli z Jerusalém
chtěli jim vyprávěti o nejkrásnějším dítět.
které vypadalo, jakoby sestoupilo s nebe
které přešlo Rajský Most.
Byli by rádí stáli a vyprávěli jim o všem
tom až do pozdního večera, ale muž a žena
neměli kdy je poslouchati, nýbrž spěchali
dále do města.
šli ulicemi nahoru a dolů, aniž dítěte na-
lezli. Posléze přišli k chrámu.
Když šli mimo, pravila žena: „Když už
jsme tu, vejděme dovnitř a podívejme se, jaké
je to dítě, o kterém říkají, že sestoupilo
nebe!“ šli a pátralí, kde by dítě uvíděli.
„Jděte rovnou tam, kde sedí svatí učitel
se svými učeníky! Tam jest dítě. Starci ho po-
sadili mezi sebe, vyptávají se ho, a on se v-
ptává jich, a všichni se mu diví. Ale všichi
lidé stojí dole na kostelním nádvoří, jen aby
mohli spatřiti stín toho, který pozdvíhl Hl s
Knížete Světa ke svým rtům.
Muž a žena ražili st cestu davem lidu
víděli, že dítě, které sedělo mezi moudrými
učiteli, byl jejich syn.
Ale jakmile žena dítě poznala, dala s
do pláče
A hoch, který seděl mezi mudrci, sly-
šel, že někdo pláče a poznal, že to byla jeh
matka. Tu povstal a šel ke své matce, a ote
s matkou ho vzali mezí sebe a kráčeli s nín
z chrámu.
Ale matka plakala stále po celou tu do-
bu, a dítě se jí otázalo: „Proč pláčeš? Vždyt
jsem k tobě přišel, jakmile jsem uslyšel tvo
hlas.“
Jak bych neplakala?“ pravila matka.
„Myslila jsem, že jsi se mi ztratil.
Vyšli z města, nastala tma a matka stále
plakala.
„Proč pláčeš?“ ptalo se dítě. „Nevědal
jsem, že uplynul den. Myslil jsem, že jest ještě
ráno a příšel jsem k tobě, jak jsem uslyšel
tvůj hlas.“
„Jak bych neplakala?“ pravila matka.
„Hledala jsem tě celý den. Myslila jsem, že
jsi se mi ztratil.
Putovali celou noc, a matka pořád pla-
Když se začalo rozšeřívati, pravilo dítě
„Proč pláčeš? Nehledal jsem své slávy, al
bůh mi dal učiniti zázraky, protože chtěl po-
moci těmto třem chudým lidem. A jakmile
jsem uslyšel tvůj hlas, vrátil jsem se k tobě.
„Synu můj.“ odpověděla matka, „pláč,
protože jsi stejně pro mne ztracen. Nikdy již
mi nebudeš patřiti. Od nynějška bude úsilím
tvého života spravedlnost, tvá touha bude
ráj a láska tvá bude objímati všecky chudé
lidi, kteří obývají zemi.“
#12
alto_textblock
#12
kala.
#13
alto_textblock
#13
Pověst o holoubcích a
růžích.
#14
alto_textblock
#14
Napssl Giuseppe Lipparání. — Z kníhy „Il sl
d'Artanna“ přel. dr. V. J iři n a.
Příběh, který, budu vypravovati, naše
jsem na starém egyptském pergamenu z první-
ho století po Kristu. Původce je neznámýl ale
byl to jistě některý z oněch alexandrinských
sofistů, kteří neopovrhovali střídati přisné fi-
losofické zásady s rozkošnými výmysly fanta-
sie. Je to historie lásky a bolu: ale nezdála se
mi bez půvabu. Myslím, že četba příběhu bu-
de jistě obzvláště mílá mladým snoubencům.
kteří teprve nedávno rozžehli pochodně
#15
alto_textblock
#15
Lásky.
#16
alto_textblock
#16
Jednou večer, když nad alexandrijským
přístavem houstl závoj večera a kotviště za-
čalo zářiti nesčetnými ohni na lodích, přistou-
pila mladá žena ke hloučku mužů, kteří po-
zorovali koráb, s něhož spouštěli právě kot-
vy, a tázala sei
„Neviděl zde nikdo z vás Pollba, ob-
chodníka s růžemi?“
„Nikoli, mladá prodavačko holubů,“ od-
pověděl nejstarší z mužů. „Tvůj snoubenee
#17
alto_textblock
#17
Jednoho dne před soumrakem, když
slunce si uléhalo za písčitými pahorky Libye
a metalo oslňující oheň na hladinu, zavrkal
náhle holub-poslíček a zahnul v pravo. A
všichni ostatní zrychlili let. Mělitta povstala.
a vzpřímila se na přídi loďky a začala zpí-
vati starou píseň na oslavu lásky:
„Ty, o němž jsem snila jako dívka, že
se nakláníš nad mojí poduškou, a cítila jsem
ve snách, jak leží na mých ústech tvoje roz-
ohněné rty.
A mužský hlas odpovídal slabě:
„O, ženo, již spatřil jsem na břehu moře,
a již učinil jsem navždy tělem svého těla a
citem svého citu.
Znovu rozkvétala idyla jako v den sňat-
ku. A když konečně se stulila Mělitta do ná-
ruče Polibovy, slavili znovu svatební noc. Ho-
loubci se shlukli a ustlali jim měkké lůžko
z peříček; a vzduch vlnil se vzdechy a po-
#18
alto_textblock
#18
neukázal se dnes večer v přístavu. Také jame
ho očekávali.
„Ajl Holub!...“ prohodil jiný a ukázal
prstem vzhůru. A holub se snesl a zakrouživ
široce, usedl na rameno Mělittě.
„Možná, že vrátil se domů, přišed od mě-
sta, zatím cos ho zde hedala,“ pokračoval
stařec. „Jdi a nechť bohové jsou tobě milo-
stivl.“
Malitta neodpověděla a vrátila se s úsmě
vem domů. Na prahu spatřila stařičkou mat-
ku, jež předla.
„Vrátil se Polibo?
„Ano; ale je zoufalý, neboť všechny růže
mu spadly do moře.
Mělitta vešla rychle do domu a běžel
do komnaty snoubencovy. A po celém dome
poletovali holubi, kteří usedali na svoji paní.
Melitta pěstovala holuby pro slavno ti
Venušiny; a Polibo přivážel z Řecka a z Ita-
lie lodi přetížené bílými a rudými růžemi,
jež kde kdo kupoval ve svátečních dnech. Ne-
dávno spojíli oba své osudy a holoubky s rů-
„O, zkáza překvapila mne v polovici ce-
sty ke štěstí!“ řekl Polibo snoubence a pla-
kal hořce. „Musím vydati se po vodě až ku
prvnímu vodopádu Nílu a tam otázati se vě-
štírny. Snad bude moci moudře mně po-
Ale žena neplakala. Řekla velmi vlídně:
„A necháš mne zde celý ten čas sa-
motnu? Jsme zasnoubeni dva týdny: i bude
mi velmi smutno, když mne opustíš . ..“
„A přece za úsvitu vstoupím do bárky,
která denně pluje po Nilu,“ odpověděl Polibo.
Tu dala se Mělitta do pláče.
„Ach, miluješ mne méně než růže ... Co
nemáme z čeho žíti, když mně patří všichni
tito holubi?.
Ale Polibo nedal se přemluviti.
„Dříve než nám zbělí vlasy, zbude nám
dosti času na milování... Za měsíc se vrá-
tím. Ty zatím budeš mne doma očekávati.“
A ráno, když obloha bledla a hvězdička
za hvězdičkou mizely, vytrhl se Polibo z ná-
ručí snoubenčiny a dal se unášeti proudem
#19
alto_textblock
#19
libky.
#20
alto_textblock
#20
vr
#21
alto_textblock
#21
žemi
#22
alto_textblock
#22
Když však se vrátil Polibo domů, opla-
kával stále krásné růže, s nimiž utonul v moři
jeho obchod a jmění.
Hubnul stále více; a Mělitta vzdychala a
přemýšlela, jak znovu nabýti křehkého po-
kladu.
Konečně jednoho dne našla pomoc.
Zavolala si deset tisíc holoubků a rozpu-
stila je všemí směry. A Polibovi řekla, aby byl
vesel a čekal.
Všichni se vrátili. Přilétli z bujných růžo-
vých krajů Řecka, Italie, Malé Asie a Egypta.
Někteří vydali se do dalekých krajů, kde
rostly neznámé květy. Každý přinesl větvičku
ohýbající se pod tíží růží; a brzy jich byl plny
#23
alto_textblock
#23
raditi.
#24
alto_textblock
#24
dám.
#25
alto_textblock
#25
Tak stal se Polibo znovu obchodníkem
s růžemi. A štěstí vrátilo se trvale do domu,
kde mladí manželé chystali se pokrýti polibky
a květy bytost, která již žila v bocích Mě-
littiných a měla jistě v očích něhu holoubků
a na tvářích nádech růží.
#26
alto_textblock
#26
Nilu.
#27
alto_textblock
#27
Zde by měly kvést růže.
#28
alto_textblock
#28
I.
#29
alto_textblock
#29
Napsal J. P. Jacobsen. — Z dánštiny přelozi
Emil Walter.
Zde by měly kvést růže.
Z těch velikých, bledožlutých.
A měly by viset přes zahradní zeď v buj-
ných chomáčích, lhostejně střásajíce něžné
lístky do vozových kolejí na silnici: vzácný
pablesk hýřivého květinového bohatství
uvnitř.
A ať mají jemnou, mimo se nesoucí rů-
žovou vůni, jíž nelze zadržet, která je jako
z neznámých plodů, o nichž smysly bájí ve
svých snech.
Či by měly být červené, růže?
Snad.
Drobné, kulaté, otužilé růže by to mohly
být, a měly by tam viset v lehkých úponcích,
s hladkým listím, červené a svěží a býti jako
pozdrav nebo po ruce poslaný polibek pout-
níku, jenž znaven a zaprášen se ubírá pro-
střed silnicí, rád, že už má nyní jen čtvrt ho-
diny cesty do Říma.
Nač pak asi myslí? Jaký pak je jeho
#30
alto_textblock
#30
Měsíc žila Mělitta mezi svými holuby
myslila na vzdáleného Poliba. Za večera, když
ptáci schoulili hlavičky pod křídla a spali,
chodila dolů k božské řece, kterou Egyp-
fané ctili jako otce, a svěřovala své myšlenky
proudu. Z dáli přilétaly k ní hlasy velkého
města, jež začínalo se probouzeti k večernímu
životu; ale jí bylo milejší víření proudu, který
se tříštil v rákosí na pobřeží.
„Hle, tyto vody brázdila jeho bárka;
možná, že vnořil do nich na chvíli ruce, když
odjížděl.“
A prosila vlny, aby jí podaly zprávu o je-
jím milenci; a zdálo se jí, že slyší jeho hla
v posledním šepotu víru, který zmíral u břehu
Tak čekala celý měsíc; a čekala ještě
další dny. Ale Polibo za jasné noci plné hvěz
zadíval se na Medvědici a Blížence a nevy-
hnul se nárazu na opuštěný ostrůvek, stajený
zálivem.
Bárka se roztříštila a on stěží dosáhl bře-
hu. Ostatní lodi pluly daleko od břehu a ni-
kdo neslyšel jeho volání.
Čekal a živil se kořínky a pil vodu z řeky
#31
alto_textblock
#31
život?
Tak — nyní je skryt domy; ty skryjí za
sebou všechno; skrývají sebe i cestu i město.
ale k jedné straně je dosti vyhlídky; tam se
zatáčí silnice v líný a zdlouhavě zahýbající
oblouk dolů k řece, dolů k smutnému mostu.
A za tím zas je pak všechna ona velká kam-
pagna.
Šeď a zeleň takových velikých rovin
to je, jakoby z nich vystupovala únava mno-
hých klopotných mil a kladla se tíživě na
člověka a vynucovala si v něm pocit samoty
a opuštěnosti, přiměla jej k pátrání a prahnuti.
Tu je však přece jen mnohem lépe se schou-
lit do takového koutku, jako tam dole mezi
vysokými zahradními zdmi, kde vzduch leží
vlahý a měkký a klidný, sedět na sluneční
straně, kde se lavice ohýbá do jakéhosi vý-
klenku ve zdi, sedět tam a dívat se na lesklý
zelený paznehtník v příkopě u silnice, na
stříbroskvrnné bodláky a mdle žluté podzimní
květiny.
Na dlouhé, šedé zdi naproti, na zdi plné
děr ještěrek a trhlin a uschlou hradební tra-
vou, tam by měly kvést růže, a měly by vy-
kukovat právě na tom místě, kde se dlouhá,
jednotvárná plocha láme vypouklým, velkým
košem nádherné staré tepaně práce, mřížovým
košem, jenž tvoří prostorný a nad prsa saha-
jící balkon, kde jistě asi bylo osvěživě, když.
někdo na něj vystoupil unaven zavřenou za-
#32
alto_textblock
#32
— — — —
#34
alto_textblock
#34
— —
#35
alto_textblock
#35
I.
#36
alto_textblock
#36
Mělitta stále chodila večer k řece a če-
kala, pokud nezahnal ji domů strach před ná-
mořními lupiči, kteří přepadali ona místa.
Jednou v noci bylo nebe tak čisté, že se
zdálo, že hvězdy svítí jasněji a možno jich
takřka rukou dosáhnouti. Klenba oblohy na-
kláněla se něžně nad tok posvátné řeky
splývala s ním v dáli, třpytíc se jako rozlite
zlato. Vzduch byl vlahý a nehybný; a nebylo
slyšet úderu ani jedinkého vesla.
Tu modlila se Mělitta k veletoku:
„Otče Níle, jistě některá vlna, které mimo
mne se ženou, dotkla se trosek jeho bárky
zná jeho osud. Snad nezahynul při bouři,
neboť proud byl by mi již přinesl jeho tělo.
Tak patrně dlí v náručí jiné ženy, nebo je za-
jatcem divokého národa. Ale ty, otče, sešli
mi sen, který by mne osvítil a vytrhl z této
bolestné nejistoty.“
Pak vrátila se pomalu domů. Dříve zpí-
vala, kudy chodila, hlasem tak čistým, že
všichni se zastavovali a poslouchali. Teď všal
zmíraly jí písně na rtech; a všichni byli tím
udiveni. Holoubci také mlčeli. Do domu vplí-
žil se bledolící bol.
Mělitta plačíc usnula s domněnkou, že
Polibo se těší v náručí jiné ženy. Ale když
blížil se konec noci a jitro chystalo se vyhoup-
noutí z lože, spatřila ve snu velkého vousa-
tého starce z amforou, z níž tekl mohutný
proud vody, a zaslechla tato slovat
„Máš doma deset tisíc poslíčků. Proč jich
nepoužiješ k tomu, co chceš zvěděti?“
Tu se probudila a porozuměla, že těmi
poslíčky jsou míněni holoubci. Vzala jednoho
toho nejkrásnějšího, a pustila ho do výše smě-
rem k jihu.
#37
alto_textblock
#37
hradou.
A unaveni byli často.
Nenáviděli nádhernou starou vilu, která
prý je uvnitř, s jejími mramorovými scho-
dišti a jejími tapetami z hrubých vláken;a
prastaré stromy se svými hrdými, černými
korunami, pinie a vavříny, jasany, cypřišea
svídy, ty byly nenáviděny po celý svůj vzrůst
tou nenávistí, jež chovají neklidná srdce ke
každodenním, přivyklým, neměnícím se vě-
cem, věcem, které neprahnou s nimi zároveř
a proto jim připadají, jakoby stály proti nim.
Ale na balkoně pak mohly aspoň unikati
svými zraky, a tak tam stály, pokolení za po-
kolením, a dívaly se všechny ven, každá ve
své snaze, každá k svému. Paže se zlatými
náramky odpočívaly na okraji železného koše,
a mnohé v hedvábí zahalené koleno se opí-
ralo o jeho černé závity, zatím co vlály pestré
stuhy ze všech jeho příček jako pokyny lásky
a sliby dostaveníčka. Paní, těžké a těhotné,
ty také stály tam a posílaly nemožná posel-
ství do dálky. Ženy, veliké, kypící a opuštěné,
bledé jako nenávist.. kdyby se mohla seslat
smrt při jediné myšlence, kdyby se peklo
mohlo otevřít jediným přáníml... Ženy
muži! Vždycky jsou to ženy a muži, třebas tv
hubené, bílé panenské duše, které jako let
zbloudilých holubů se tisknou k černým mří-
žím a volají na myšlené, vznešené sokolyí
uchvať násl
Dal by se zde myslit nějaký proverb.
Scenerie by se dobře hodila ku proverbu.
Žeď tamhle s balkonem úplně jak je; ale
cesta by musila být širší, rozšířovat se v
okrouhlou prostoru, a uprostřed by nezbytně
musil být starý slohový vodotrysk, vystavěný
z nažloutlého tufu a mísou puklého porfyru.
#38
alto_textblock
#38
rv.
#39
alto_textblock
#39
Tak už nebyla Mělitta smutná; a téhok
dne mohla již si zazpívati starou píseň, jíž se
naučila od holčičky v přístavu. Starý námoř-
ník, jehož oči byly plny azuru, držel děcko
na kolenou a učil je umění plaveckému. Když
za tři dny vrátil se poslíček s listem, na němž
bylo vyryto jméno Polibovo, skákala Mělitta
radostí, připravila bárku a naložila nani
všechny potřeby.
Deset tisíc holubů ji provázelo; a utvořili
kolem loďky hustý, neklidný a oživený mrak.
Kdo ji spatřil, musil mysliti, že sama Venuše
sestoupila na hladinu Nilu ke slavnostem,
lidé volali, že stal se zázrak.
#40
alto_textblock
#40
Bárka přula volně, jsouc poháněna lefem
holoubků. Ten, který přinesl poselství, letěl
napřed a ukazoval cestu. Cesta byla příjem-
ná a bez nebezpečí. Námořní lupiči domnívali
se, že vidí průvod bohyně, klekali a zdvihali
ruce k nebi. Ale žena často plakala, protože
se bála, že zatím Políbo zemřel. A byla sevře-
na takovou úzkostí, že ani nepomyslila vy
slati nového poslíčka po řece.